Vincent van Gogh, Dopisy (158)

   Milý Theo!

   Když jsem dnes ráno pročítal Tvůj dopis, hluboce na mne zapůsobilo, co mi píšeš. O takových věcech lidé mnohdy říkají: "Co je mu do toho." A přece ani ne tak naše vlastní konání, jako spíš okolnosti nás nutí k určitým věcem. A jestliže jsme se jen jednou poddali takovému zážitku, pak se v nás může probudit soucit tak bezedně hluboký, že sami před sebou už neváháme.

   Myslím, že u Tebe je tomu tak, a co mohu jiného říci, než že se mi zdá, že se musíme v podobných případech řídit svým impulsem. Victor Hugo říká: "Par-dessus la raison il y a la conscience" * (*Svědomí je přednější nežli rozum) - jsou věci, o nichž cítím, že jsou dobré a opravdové, ačkoli posuzují-li se rozumově a prospěchářsky, je v nich mnoho nevysvětlitelného a temného. A přestože se nyní v měšťácké společnosti, v níž žijeme, považuje takové jednání za nepředložené, zvrhlé a pošetilé, nebo vím já co - co na to říci, když už jsme na tom tak, že se nám v nitru probudily skryté síly sympatie a lásky. A když snad nemůžeme zcela odmítnout námitky, které společnost obvykle tasí do boje proti citovému a impulsivnímu jednání, tedy na tom nesejde, a kdo si zachoval víru v Boha, občas zaslechne něžnou výzvu svědomí, potom snad udělá dobře, když ji uposlechne s dětskou naivností, aniž o tom bude hovořit s lidmi víc, než je naprosto nutné.

   Když člověka něco takového potká, pak musí předvídat, že bude mít z toho boje především boje se sebou samým, poněvadž mnohdy doslova neví, co má a co nemá udělat. Není však tento boj i omyl, jemuž člověk podlehne, lepší a neznamená víc než soustavné vyhýbání všem otřesům? To právě v mých očích dělá z mnoha tak zvaných duševních siláků ve skutečnosti duševní slabochy.

   Co se týče této záležitosti, máš veškerou mou sympatii, a poněvadž sám stojím skutečnosti tváří v tvář a mohu Ti vyprávět, co se mi přihodilo od té doby, co jsme o tom naposledy hovořili, kdybys chtěl leccos o tom slyšet, nebo promluvit si o budoucnosti, nebo o tom, co je, pak jsem Ti k disposici. A s radostí vítám zprávu, že hodláš brzy přijet do Holandska.

   Nuže - děkuji Ti za důvěru, a co se týče východiska, zamyslím-li se nad tím, jsem poměrně klidný. Něco takového není "vášeň", vždyť důležitou úlohu má přitom bezedně hluboký soucit.

   A také nevěřím, že by Tě to činilo neschopným myslet na ostatní věci, naopak; něco takového má jakousi vážnost, jež probouzí a utužuje veškeré city a dovede mnohem spíše energii rozmnožovat nežli zeslabovat.

   Zajisté mi nezazlíš, povím-li teď ještě něco o kresbách. Velmi mě potěšilo, že jsi shledal starcovu hlavu "originální", i model je však neobyčejně "originální", ještě mám víc jeho kreseb. Dnes jsem udělal jednu kresbu litografickou křídou. Potom jsem na kresbu nacákal vědro vody a za mokra jsem v ní začal modelovat štětcem.

   Podaří-li se to, vytvoří se tím velmi jemné tóny, je to však nebezpečný způsob, který se vždycky nemusí podařit. Ale když se zdaří, výsledkem jsou zcela "non ébarbé" jemné tóny černé barvy, které se ještě nejspíš podobají leptu. Tak jsem také udělal ženskou hlavu proti světlu, tedy v tónu, se světlem vrženým proti profilu atd.

   Obdržels pak i druhý svitek, v němž bylo 5 hlav a který jsem odtud odeslal asi 5. či 6. ledna -kromě dvou prvých? Až je budeš mít nějaký čas u sebe, pak v nich, myslím, najdeš totéž, jako v obou předešlých, neboť musí být v nich cosi z přírody, poněvadž je dobývám z přírody a od začátku do konce pracuji podle modelu. Chtěl bych Ti hrozně rád ukázat studie, nikoli proto, že jsem spokojen s vlastní prací, nýbrž proto, že ačkoli zdaleka nejsem s tím spokojen, přece na tom vidím, že tu vzniká a samo ze sebe se vyvíjí cosi, co bude mít jakýsi charakter.

   Když jsem přišel do města, nejvíce na mne zapůsobily na př. de Geest a chudší čtvrti. A tak ponenáhlu nabývá můj úmysl něco takového uskutečnit tvářnosti, ale je to trápení! Dnes jsem prohlížel fotografie Barnardových kreseb, postavy z Dickense, jejich originály jsem viděl svého času v Londýně. Je v nich síla, jako na př. v Nicolaasi Maesovi, zatím co po stránce citové a v pojetí jsou docela moderní. Něco takového je s to mě úplně rozehřát, a proto mě to tak rozněcuje, poněvadž si pak představuji, jak by působily zdejší modely, kdyby byly kresleny tímto způsobem, a poněvadž si pak sám sobě říkám: kupředu! a pokračovat v práci, až ovládneme Black and White.

   Umění a láska mají to společné, že s námi házejí jako s míčem mezi tím, co Michelet vyjadřuje slovy "je l´ai depuis longtemps"* (*mám ji odedávna) a mezi tím "je ne l´aurai jamais".** (** nebudu ji mít nikdy). Tak se potácíme mezi melancholií, veselou myslí a nadšením, a tak to zůstane věčně, jenže ty výkyvy budou silnější. Victor Hugo mluví o "jako maják s přerušovaným světlem" a s tím je to také tak.

   Jestliže jsi už dostal ode mne dopis z 5. či 6. ledna s druhým svitkem, připomeneš si, že už tehdy jsem byl v úzkých. A dnes jsem ještě měl platit činži a třem modelům, které jsem musel nechat čekat, a nevyhnutelně jsem si musel též opatřit veškerý materiál ke kreslení. V této chvíli pracuji opravdu hodně a nesmím přestat, ale modely mě doslova přivedou na mizinu.

     Nuže; tuze, tuze rád bych si vydělal nějakou maličkost, není to vůbec možné? Stydím se Tě na to optat, poněvadž ses mi teď právě o lecčems zmínil a poněvadž velmi dobře rozumím, že máš teď sám starosti, na něž beru ohled a jež chápu. Avšak teď jsem na tom tak, že jsem se právě tou vytrvalou prací zadlužil a že jakmile dostanu peníze, po každé z nich musím ihned vydat víc než polovičku. Nedovedu žít úsporněji, nežli to dělám, a omezovali jsme se, kde se dalo, ale práce se rozrůstá, a to zvlášť nyní v posledních týdnech; už to skoro nemohu zmoci, totiž výdaje, které se vším souvisí. Mohl bych v krátkém čase ještě něco dostat?! Jsem přesvědčen, že to všechno pochopíš, jakmile spatříš studie. Nuže, odpusť mi, že o tom mluvím, ale nemohu jinak. Každodenními výlohami jsem se octl v úzkých, a proto jsem po každé v posledních z desíti dnů na suchu. Rozhodně piš brzy a buď ujištěn, že sympatisuji s tím, s čím ses mi svěřil. Sbohem, milý brachu, v duchu stisk ruky

                                    zcela Tvůj Vincent.

   Řekneš, že mnoho píši, nu, nemohu za to, neboť když jsi mě poctil důvěrou, chci Ti říci, že mě to velmi dojímá.

   Na takových případech je charakteristické, že je nesmírně obtížné vědět, jak daleko má člověk jít. I Ty to zakusíš. Člověk se ptá: musím této ženě pomoci, a jinak vidět v ní jenom přítelkyni, nebo musím tuto ženu, s níž chci navždy společně žít, učinit bezpodmínečně svou manželkou - je to ona? Nebo to není ona?

   Hleď, jsem přesvědčen, že ses nemohl vyhnout tomu boji, ano, že ho snad ještě proděláváš. Vždyť by se mi zdálo jaksi nepřirozené, kdyby tomu bylo jinak. Já aspoň mám tento boj za sebou, a byl tak těžký, že co se mé osoby týče, nebyl jsem s to zcela zodpovědět tyto otázky, když mě okolnosti nutily k rozhodnutí.

   Neboť jsem uvažoval: nemám prostředky na vydržování dvou odloučených domácností, ale mám je pro jednu - a tak jsem jí musel říci, jak to ve skutečnosti je a co bych snad mohl či určitě nemohl udělat. Při společném soužití snad vyjdeme, budeme-li však bydlet odděleně, na to nestačím.

   U Tebe je to asi podobný boj, i když snad v jiné formě, a vzpomínám si na Tvůj výrok z minulého roku, který se mi zdál správný a pravdivý: "Ženitba je prazvláštní věc."  Ano, u čerta, to skutečně je. - Tehdy jsi řekl: "Nežeň se s ní," a já jsem Ti pak dal za pravdu, že byly takové poměry, že byly důvody prozatím o tom nemluvit.

   A nyní víš, že jsem se nadále už o tom nezmiňoval, zároveň však že jsme si oba, ona i já, zůstali věrni. A právě že Ti musím dát za pravdu, když jsi tehdy říkal "nežeň se s ní", dávám Ti tuto Tvou radu na rozmyšlenou a jsem bezpečně přesvědčen, že Ty sám dojista o tom též tak uvažuješ, neboť nejsem to já, kdo tak mluví.  A jen Ti to připomínám, poněvadž jsem přesvědčen, že bylo opravdu dobře, že se tehdy nestalo nic nakvap.

   Nevzdávej se tedy myšlenky, vždyť je dobře nechat lásku tak uzrávat, že manželství je vlastně naprosto vedlejší věc. Je to jistější a nikomu tím neubližuješ.

   Už na začátku jsem Ti chtěl něco říci, co vlastně sám pochopíš. I kdyby ses tím dostal či nedostal do nesnází - vážím si ušlechtilého citu, který Tě nutí pomáhat, a poněvadž si ho vážím, doufám, že mě budeš považovat za hodna důvěry, i kdybys narážel na větší či menší potíže.

   Nepohlížím na tu záležitost melancholicky, nýbrž s veškerou nadějí v dobrý výsledek, totiž s nadějí ve vaše společné štěstí.

   Ačkoli Ti mnoho píši, pracuji skutečně usilovně.

   Nedovedu Ti ani vypovědět, jak bych si přál pohovořit si s Tebou o mnoha věcech. Zítra dostanu pro své modely námořnický klobouk. Hlavy rybářů, starých i mladých, na to už jsem dávno myslel a už jsem jednu udělal, potom jsem však už nemohl dostat námořnický klobouk. Teď dostanu jeden do vlastnictví, starý, který prodělal mnoho bouří a vlnobití.

   V této chvíli sedí u mne žena s dítětem.

   Vzpomínám-li si na minulý rok, pak je to velký rozdíl. Žena je silnější a zdravější, ztratila mnoho, velmi mnoho ze své uštvané povahy, batole je klučina tak roztomilý, zdravý a veselý, jak si jen dovedeš představit, kokrhá jako kohout, že ho jen kojí, je však tlustý a kulaťoučký.

   A ubohá holčička - na kresbě vidíš, že z ní nevymizely stopy dřívější kruté bídy, a to mě občas znepokojuje, ale přece je docela jiná nežli loňského roku - tehdy byla velmi, velmi špatná, zatím co nyní už má skutečně cosi dětského.

   Nuže, i když poměry nejsou ještě dokonale normální, přece jsou, doufám, lepší než loňského roku. Hle, potom přece mohu doufat a říkám: kupředu, s odvahou! Žena nabývá jakési prostoty, pravé mateřskosti - a když se to poměrně ustálí, je zachráněna...

   Mnoho myšlenek mi víří hlavou a neustále myslím na Tebe - právě jsem udělal ještě jednu kresbu, k níž mi žena seděla modelem. Přál bych si vědět, kdy přijedeš. Přijedeš-li a můžeš-li to tak zařídit, přines staré studie. Co se týče mé otázky, zdali bys mi snad mohl ještě něco poslat - nuže ano, jsem poněkud v nesnázích a přál bych si, aby to bylo možné, ale kvůli mně si neutrhuj a věz, že kvůli té záležitosti, o níž píšeš, milerád se dvojnásob vynasnažím dostat se kupředu, abych Ti trochu ulehčil Tvé břímě. Piš brzy, vždyť se nemohu dočkat od Tebe zprávy. Rappard se pomalu uzdravuje, mám od něho dopis. Pracuji ještě pořád usilovně na rozličných hlavách. Sbohem, v duchu stisk ruky. 

Vincent van Gogh, Dopisy (154, 155, 156)

Milý Theo!

   Dříve než skončí rok, musím Ti ještě jednou poděkovat za veškerou pomoc a přátelství. Delší čas jsem Ti nic neposlal - schovávám to však, až někdy přijedeš.

   Trápí mě, že se mi ještě v tomto roce nepoštěstilo udělat prodejnou kresbu, skutečně, nevím, v čem to vězí, že se mi to ještě nepodařilo.

   Přál bych si, abys mě zas někdy navštívil v atelieru. Onehdy jsem Ti, myslím, psal, že teď velmi horlivě pracuji na velkých hlavách, protože jsem měl pocit, že potřebuji intimněji prostudovat stavbu lebky a souvislost fysiognomie. Práce mě silně absorbuje a v těchto dnech jsem našel věci, po jakých jsem dříve marně pátral. Nuže, jakmile přijedeš, uvidíš všechno.

   V těchto dnech mám neustále nepříjemné bolesti zubů, jež mi někdy zasahují i pravé ucho a oko a jimiž trpí snad i nervy. Když mě bolí zuby, stávám se vůči mnohému lhostejným  - ale je zvláštní, že Daumierovy kresby jsou tak znamenité, že  se při nich skoro zapomíná na bolesti zubů. Zase mám dva listy z jeho "Zábavního vlaku". 

   Cestující bledých tváří a v černých kabátech za nepohody, kteří přišli pozdě na nádraží, mezi nimi ženy s křičícími kojenci.   Znáš knížku "Črty perem", kterou napsal kreslíř Henri Monnier, kterého objevil M.Prudhomme? Četl jsem v ní "Cesta v poštovním dostavníku", úžasně pravdivé.

   Jistě jsi značně zaneprázdněn inventurou a nechci Tě zdržovat.

   K Novému roku Ti ze srdce přeji všechno dobré.

   Podaří se nám spíše v novém roce vytvořit prodejné kresby nebo nalézt práci na př. v nějakém ilustrovaném časopise? Při nejmenším je mi však jisté -: Zápas s přírodou není neužitečná práce, a ačkoli nevím, jaký bude výsledek, přece nějaký výsledek musí z toho být. Přál bych si, abys mě zas někdy navštívil v atelieru, nikoli proto, že nevím kudy kam nebo že nevím, co počít, nýbrž především proto, že se bojím, že si snad myslíš, že nepokračuji. A ačkoli Ti nemohu ještě ukázat žádný definitivní výsledek, přece bys viděl, že se má práce pomalu rozvíjí, a viděl bys též, že se snažím nalézt velkou věc.

   Úplně souhlasím s tím, cos nedávno psal - ano, nadejde čas, kdy člověk tak ovládne kreslení, že mu bude formát lhostejný a že bude mít proporce v hlavě, že dovede zrovna tak pracovat ve velkých jako v malých rozměrech.

   A nejenže o tom zde uvažuji zrovna jako Ty, nýbrž kromě toho jsem přesvědčen, že se člověk může a musí vypracovat na takovou výši, že dostatečně ovládne komposici, náladu, světlo a stín, aby mohl ve zvoleném prostředí zobrazit nejrozmanitější motivy a náměty; takže může na př. dnes kreslit čekárnu 3. třídy, zítra deštivý den v chudé čtvrti, jindy starobinec, potom zase putyku nebo obecní kuchyň.

   Teď ještě nejsem tak daleko, ale snad právě proto všechno trvá tak dlouho, že se zároveň snažím přijít mnoha věcem na kořen či původ.

   Děkuji Ti, milý hochu, za veškeré věrné přátelství, jehož jsem opět po tento celý rok požíval - kéž bych Ti mohl i já svým přičiněním způsobit radost. Nuže, i to se mi ještě někdy poštěstí.

   V duchu stisk ruky, někdy zase napiš, najdeš-li chvilku kdy, ještě jednou všechno nejlepší.

                                  Zcela Tvůj Vincent.

(1. ledna 83.)  

Milý Theo!

   Je silvestrovský večer a já mám sto chutí si s Tebou popovídat. Když jsem Ti psal předešlý dopis, zmínil jsem se o velkých hlavách, na nichž jsem pracoval.

   Právě jsem se zabýval pokusem, jehož předběžný výsledek Ti teď mohu sdělit, poněvadž jsem právě předevčírem, včera a dnes měl modely ke dvěma kresbám. Když jsem dělal litografie, překvapovalo mě, jak lze neobyčejně příjemně pracovat s litografickou křídou, a usmyslil jsem si dělat jí kresby. To však má nevýhodu, kterou si zajisté dovedeš představit, nelze ji totiž vymazat obyčejným způsobem, poněvadž je mastná, a když se s ní pracuje na papíře, nelze použít ani toho jediného prostředku, s nímž člověk může sám s kamene něco odstranit, totiž škrabky. Tou nelze na papír dost silně přitlačit, poněvadž by ho poškodila.

   Napadlo mi však nejprve udělat kresbu tesařskou tužkou a potom do ní a přes ni kreslit litografickou křídou, poněvadž ta ulpí na tužce, což obyčejná křída nedělá, nebo jen špatně.

   Jakmile uděláš skizzu tímto způsobem, pak ji můžeš, kde je třeba, silně propracovat litografickou křídou, aniž potřebuješ mnoho hledat nebo vymazávat.

   Dost důkladně jsem tedy vypracoval kresbu tužkou, vlastně do té míry, jak mi to jí bylo možné. Potom jsem ji zafixoval a ztlumil mlékem. A potom jsem opět přes to kreslil litografickou křídou; tam, kde byly největší hloubky, ještě jsem je tu a tam zesílil štětcem nebo perem, noir de bougie,* (*lampová čerň) a světlá místa jsem zdůraznil krycí bělobou.

   Tímto způsobem jsem teď udělal kresbu starce, který sedí a čte, se světlem, dopadajícím na lysou hlavu, ruku a knihu.

   A jinou, hlavu raněného, ovázanou šátkem. Model, který jsem měl k tomu, skutečně měl ránu na hlavě a obvaz na levém oku. Docela hlava vojáka ze staré gardy na ústupu na př. z Ruska.

   Přirovnávám-li obě tyto hlavy k ostatním, které jsem udělal, pak se tu jeví velký rozdíl v síle účinku. Proto doufám, že kresby, udělané tímto způsobem, jsou podle postupu, který jsi mi popsal, vhodné k reprodukci, s předpokladem, že lze pro reprodukční práci použít i jiného papíru, než jsi mi poslal. Jestli je to však třeba, pak by se asi muselo dosáhnout na šedém papíře se stejnými ingrediencemi spíš lepšího než horšího účinku.

   Když jsem si prohlížel, co Buhot načmáral na malý zkušební list, okamžitě jsem viděl, že čerň měla velmi hluboký tón, a dovedu si představit, že je to bezpodmínečně třeba pro reprodukci fotogravurou a galvanoplastikou.

   Okamžitě jsem si rozvážil, jaké černě bych mohl použít, aniž bych však musel upustit od své obvyklé skizzovací manýry.

   Jednou jsem se o to pokusil inkoustem, ale to mne neuspokojilo, a teď věřím, že litografická křída vyvolá lepší účinek.

   Enfin, nepíši Ti o těchto věcech, abych Tě obtěžoval v těchto dnech plných práce, nespěchá to, a je mi i velmi vítáno, že mám ještě trochu času pro pokusy.

   Píši Ti to však, abys věděl, že pracuji tělem i duší, abych všechno dělal dobře a k potřebě.

   Co se nazývá Black and White, je vlastně malba černou barvou, malba potud, pokud se má v kresbě vyjádřit hloubka efektu a bohatství tónových přechodů, jež musí být v malbě.

   Nedávno jsi správně tvrdil, že každý kolorista má svou zvláštní barevnou škálu.

   Tak je tomu i u Black and White, a v podstatě je to ovšem jedno a totéž - musí se postupovat od nejsilnějších světel k nejhlubším stínům, a to vlastními jednoduchými prostředky.

   Mnoho kreslířů má nervosní způsob práce, což způsobuje, že jejich technika má cosi z vlastnosti zvuku houslí na př. Lemud, Damuier, Lancon - jiní, na př. Gavarni a Bodmer, připomínající více hru na klavír. Millet je asi jako slavnostní varhany - zdá se Ti to tak také?

2. ledna

   Pokud jsem Ti psal ve starém roce, doufal jsem,  že by zatím mohl přijít od Tebe dopis. Jestliže jsi ještě nenapsal, pak to přece udělej, prosím Tě, neboť už nemám vůbec nic. Ale Ty budeš mít asi moc práce.

   Od té doby jsem opět udělal několik skizz litografickou křídou, je to zrovna tak příjemný způsob práce jako malování a lze tím dosáhnout velké síly a hloubky v černé barvě. Nemohu se však dočkat, abych si s Tebou pohovořil, mám tolik plánů - které se sice všechny nemohou uskutečnit, které se však snad též všechny dočista nezhatí. A protože mám vlastně velmi málo času přemýšlet o nich a příliš málo se vyznám v poměrech, než abych mohl sám rozhodovat o jejich proveditelnosti, skutečně bych potřeboval někdy si o nich s Tebou promluvit.

   Především se neznepokojuj kvůli tomu, že jsem v tomto roce neudělal ještě nic na prodej. Sám jsi mi to přece jednou řekl, a říkám-li to teď, tedy jenom proto, že v dálce vidím několik věcí, jež jsou dosažitelné, které jsem dříve neviděl. Někdy si též ovšem vzpomínám na minulý rok, kdy jsem přijel sem do města - představoval jsem si to tak, jako by tu malíři tvořili jakýsi kroužek nebo sdružení, kde by vládly vroucnost a srdečnost a určitá rovnost smýšlení. Pro mne to tkvělo v povaze věci a nevěděl jsem, že by tomu mohlo být jinak.

   Také bych se nechtěl vzdát názorů, které jsem o tom měl, když jsem sem přišel, i když je musím měnit a dělat rozdíl mezi tím, co je a co by mohlo být. Nikdy nebudu moci uvěřit, že je přirozeným stavem, existuje-li tolik chladu a rozporů. Čím to je??? - Nevím to a nejsem povolán to zkoumat, sám sobě jsem si však vytkl jako zásadu, že pro svou osobu musím zanechat dvou věcí - předně se člověk nesmí hašteřit, nýbrž místo toho musí se pokusit o zajištění klidu jak pro jiné, tak pro sebe sama; potom, je-li malířem, musí podle mého mínění vystupovat ve společnosti jako malíř a nikoli jako něco jiného, musí se jako malíř zříci veškeré společenské ctižádosti a nesmí napodobovat počínání lidí, kteří bydlí ve Voorhoutu, Willemsparku atd. Neboť ve starých, zakouřených, tmavých atelierech byla družnost a nefalšovanost, což bylo nekonečně mnohem lepší, nežli to, co hrozí nastoupit na jejich místo.

   Uvidíš-li, až přijdeš, že jsem udělal pokrok, pak bych si přál, abych mohl týmž způsobem jako dosud pokračovat v práci, tedy tak, že bych mohl klidně dál pracovat, aniž bych se musel starat o někoho jiného.

   Když je doma chléb a když mám dost v kapse, abych si mohl opatřit modely - co chci víc? Mám radost, že se má práce zdokonalila a víc a více se do ní hroužím. Nuže, milý brachu, jestli jsi ještě nenapsal, pak piš brzy, jsem ve značných nesnázích.

   Ještě jednou Ti přeji do nového roku všechno nejlepší. Z domova jsem dostal pěkný dopis. Sbohem se stiskem ruky

                             zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (153)

Milý Theo!

   Právě jsem od Tebe obdržel doporučený dopis - opravdu upřímně Ti za něj děkuji.

   Nejprve toto. Připojuji vánoční číslo 1883 Graphicu.

   Pozorně si je přečti, stojí to za to. To je ohromné zařízení není-liž pravda, to je úžasný článek. Kdopak si ještě přeje víc? - Výroky Huberta Herkomera se zvlášť odlišují do toho, co říká redakce Graphicu.

   Tato mluví o "referring to our books, we find that besides our professional artists, we have no less than two thousand seven hundred and thirty friends scattered over the world, sending us sketches or elaborate drawings." * (*odvolávajíce se na naše knihy, shledáváme, že kromě profesionálních umělců máme ne méně než dva tisíce sedm set třicet přátel rozptýlených po světě, kteří nám zasílají náčrtky a propracované kresby.)  H.H. hovoří o "dearth of good draughtsmen."** (** nedostatku dobrých kreslířů) A všeobecně jsou jeho slova úplným opakem toho, co říkají vydavatelé zmíněného vánočního čísla. Celek vyzní tímto způsobem: 

   Vydavatelé Graphicu říkají:  "All right."

   H.H. říká:  "All wrong."

   Teď uvidíš na čtvrté straně sešitu, který Ti posílám, něco překvapujícího: The G. when strong enough to walk alonem, rented one house, and began to print with six machines.*  (*Když byl G. dost silný, aby se sám držel na nohou, najal si dům a jal se tisknout šesti stroji). Před tím mám veškerou úctu, vyciťuji tu cosi svatého, cosi ušlechtilého a vznešeného. S úctou vzhlížím ke skupině velkých umělců a vzpomínám na mlhavý Londýn a na ruch v tom malém podniku.

   Ve své fantasii však vidím ještě zřetelněji kreslíře v různých atelierech, jak se pouští s nejušlechtilejším nadšením do díla.

   Vidím Millaise běžet k Ch. Dickensovi s prvním číslem Graphicu. Dickens byl tehdy na sklonku svého života, měl ochrnutou nohu a chodil o berlích; Millais, ukazuje Dickensovi Luke Fildesovu kresbu:  "Homeless and hungry,* (* Bez domova o hladu), chudáky a vagabundy před nočním útulkem, mu říká: "Dej mu ilustrovat Edwina Drooda", a Dickens říká: "Dobrá".  Edwin Drood byl posledním dílem Dickensovým a Luke Fildes, který navázal s Dickensem styky prostřednictvím svých malých ilustrací, vstoupil v den jeho úmrtí do jeho pokoje - vidí tu stát prázdnou židli, a tak se stalo, že jedno ze starých čísel Graphicu mělo dojemnou kresbu:  The empty Chair. * (prázdná židle)

   Prázdné židle - je jich mnoho, bude jich ještě víc, a dříve či později zbudou na místě Herkomerově, Luke Fildese, Franka Holla, Williama Smalla atd. - prázdné židle. A přece nás budou vydavatelé a obchodníci ujišťovat slovy, jež jsou otištěna na připojeném listě, že všechno je dobré a že zdatně pokračujeme a nedopřejí sluchu předpovědi, jako je H.H.
   Jak jsou zatvrzelí a jak se přece mýlí, když se domnívají, že by mohli každého obalamutit, že grandeur matérielle (velikost materiální) vyváží grandeur morale (velikost mravní) a že i bez této lze vykonat mnoho dobrého. Jako je tomu s Graphicem, tak je tomu ještě s mnoha, velmi mnoha jinými věcmi v oblasti umění. Grandeur morale upadá a grandeur matérielle nastupuje na její místo. Nastane tím kýžená změna? Zdá se mi, že si to musí každý sám pro sebe promyslet, avšak staré podobenství mluví o široké cestě, jež vede do pustiny, a o úzké cestě, jež vede k jinému cíli.
   Graphic začínal na úzké cestě a teď přešel na širokou.
   Dnes ráno jsem prohlížel poslední číslo, nebylo v něm nic dobrého; ale nato jsem dnes ráno vytáhl z haldy starého papíru židovského antikváře staré, roztrhané, špinavé číslo z roku 1873 a z toho si schovám skoro všechno.
   Ale co se mne teď týče - que faire?
   Před několika lety jsem se procházel s Rappardem za Bruselem v končině, zvané la Vallée Josaphat, kde bydlí mezi jinými Roelofs.Tam byla pískovna, kde pracovali pískaři - babky tu trhaly pampelišky, sedláček sel - to všechno jsme pozorovali a tehdy jsem byl téměř zoufalý: poštěstí se mi někdy zobrazit to, v čem shledávám krásu?
   Nyní už nejsem tak zoufalý, teď dovedu lépe nakreslit sedláčky i babky a při trpělivé neustálé práci dojista v jistém smyslu dosáhnu, po čem jsem toužil.
   Vývoj věcí mě však tíží jako olovo a nemohu myslit na časopisy s radostí a nadšením. Graphic zapomíná říci, že se mnozí z umělců začínají zdráhat uveřejňovat své práce a že se víc a víc stahují do ústraní. Proč? Protože malíř pracuje, aby vytvořil něco hodnotného, a protože má v těle kus cti, která si zhnusí veškerou nadutost.
   Co mám ještě víc povídat - mám znova opakovat "que faire"?
   Člověk bude ovšem pokračovat v práci, však s temnou budoucností před sebou. Zde v Haagu jsou sice řádní a velcí mužové, to milerád uznávám - přesto však jaké jsou tu po mnohé stránce bídné poměry, kolik intrik, bojů a řevnivosti! A ve vystupování zbohatlých umělců, kteří v čele s Mesdagem udávají tón, je zjevně vidět, že grandeur morale byla zatlačena onou grandeur matérielle.
   Cítím, že kdybych na př. odešel do Anglie a odbočil se své cesty doleva či doprava, měl bych dojista vyhlídku nalézt zaměstnání.
   Mým ideálem bylo dosáhnout toho - bylo a ostatně, přese vše, ještě také je - to mě podněcovalo překonat nesmírné počáteční obtíže. - -
   Někdy je mi však těžko u srdce, pomyslím-li si na vývoj věcí - přestává mě to těšit. Mám sice sto chutí vynaložit na kresby  veškeré své úsilí, ale potom - všechny ty redakce, a představovat se tam, ha! toho se hrozím.
   Ptáš se po mém zdraví, nuže, záležitost z předešlého léta je úplně zažehnána, v této chvíli jsem však trochu sklíčen; to se ovšem střídá s jinými okamžiky, kdy jsem v dobrém rozmaru; totiž potom, když se mi práce daří - takže si připadám jako voják, který se v žalářní cele necítí ve své kůži a sám u sebe si říká: "Proč musím dřepět v této díře, kdybych se přece lépe uplatnil v řadě a šiku."    Protože v sobě cítím sílu, jež se nemůže vinou okolností tak rozvinout, jak by to dělala bez těchto překážek, proto jsem často nešťastný a pociťuji jakousi tíseň. Je to jakýsi vnitřní boj o to, co musím dělat. S tím se člověk tak lehce nevyrovná, jak by se z počátku zdálo. Přál bych si mít postavení, jímž bych mohl vyniknout - ovšem mnohá místa, jichž jsem, možná, mohl dosáhnout, by mě přivedla k něčemu zcela jinému, než zamýšlím.
   Ve skutečnosti však všechna tato místa jsou mimo můj dosah, vždyť i kdyby mě snad někde z počátku přijali, přece by mě dlouho nepovažovali za schopného a propustili by mě, nebo bych jim, jako Goupilovi, sám dal sbohem.
   Podle  všeho by asi žádali aktuality, denní události, a co já vím, k čemuž se výborně hodí lidé jako Adrien Marie nebo Godegroid Durand.
   Začínám vidět čím dál jasněji, že ilustrátoři plují s proudem povrchnosti, a myslím, že se proto nesnaží být tak dobrými, jak by bylo jejich povinností. Nikoli - naplnit však časopisy věcmi, jež nestojí ani za groš, ani za tu námahu, jednou za čas přinést dobrou věc, která je však také udělána levným mechanickým způsobem, potom strčit do kapsy co možná nejvíce peněz - to chtějí.
   Tento postup se mi nezdá moudrý a jsem přesvědčen, že přitom zbankrotují a posléze nakonec, i když snad hodně pozdě, budou toho trpce litovat - ale to nevadí, že ten stav je skutečně takový. Vzchopit se - to nikoho nenapadne.
   Předpokládejme, že Graphic, Illustration nebo Vie moderne vydávají číslo, v němž jsou nemastné, nevkusné věci. Přesto se toho rozesílá mnoho nákladních vagonů a lodních nákladů a obchodní ředitelé si mnou ruce a říkají? "Tak to jde stejně dobře,"  pes po všem tom neštěkne a oni přece shltnou svůj díl. Arciže, ale kdyby si páni obchodní ředitelé řádně prohlédli, co vydávají, a kdyby mohli vidět, jak tisíce lidí dychtivě berou časopis do ruky a jak ho opět odkládají s pocitem jakési bezděčné nespokojenosti a rozčarování - přece by snad trochu krotili svou ziskuchtivost.
   To se však dojista nestane, a jak vidíš ze zprávy Graphicu, nechybí mu sebevědomí.
   Mezitím se cpou do redakce jako zaměstnanci lidé, kteří se v těžké, ale ušlechtilé době neobjevili. Dostavuje se, co Zola nazývá triomphe de la médiocrité.*(triumf prostřednosti). Šosáci a bezvýznamní lidé přicházejí na místa pracovníků, myslitelů a umělců, a nikdo si toho ani nevšimne.
   Publikum - ano, po jedné stránce je sice nespokojeno, ale přesto i ta hmotná velikost nalézá u něho zalíbení, avšak nezapomeň, že je to jen jako hořící věchet a že ti, kdož tleskají, dělají to většinou proto, že je to podívaná.
   O modrém pondělku zavládne po veškerém tom rámusu prázdnota,  ticho a lhostejnost.
   Prospekt říká, že Graphic bude uveřejňovat Types of beauty * (krásné typy)- velké ženské hlavy - určitě jako náhražku za Heads of the people* (*hlavy prostých lidí) od Herkomera, Smalla a Ridleye. Dobrá, ale mnoho lidí nebude obdivovat Types of beauty a se steskem bude vzpomínat na staré Heads of the people (kterážto serie nebude pokračovat).
   Graphic říká, že budou dělat barevné reprodukce!!!! Ach, vraťte nám Swainův atelier!
   Hleď, Theo, milý brachu, srdce se mi svírá, vždyť to jde s kopce. Věř mi, že bych pokládal za největší čest, trochu jako za ideál, kdybych mohl spolupracovat s takovým Graphicem, jaký byl z počátku. Vynikající začátky Graphicu byly něco takového, jako Dickens spisovatel, jako Household edition, vydavatel jeho děl. A teď je všechno to tam - ještě jednou opakuji: hmotařství zaujímá místo morálky.
   Víš, co cítím k tomu časopisu, který Ti posílám? Nuže, honosí se zrovna takovým způsobem řeči, v jaké si libuje O., obchodní ředitel  fy G.& Co. v Londýně. A to má úspěch - ano, to má úspěch, ano, to se poslouchá, to přináší zdar. Víš, milý brachu, jak mi připadají povídačky v tomto plátku Graphicu? - Nuže, je to cosi takového, jako svého času Mesdagovy řeči o Panoramě. Ctím práci, nepohrdám ani O., ani Mesdagem, jsou však věci, které stavím nekonečně výš nežli tento druh energie. Chtěl bych něco přesvědčivějšího a prostšího, něco vážnějšího, chtěl bych víc duše, víc lásky a víc srdce.
   Klidně mi můžeš věřit, že nechci a nedovedu kvůli tomu bít na poplach, že se nechci proti tomu vzpírat. Ale rmoutí mě to, zbavuje mě to radosti, mate mě to, a už sám nevím, co mám dělat a čeho nechat. Někdy mě rmoutí, že dříve, tehdy, když jsem začínal, jsem si myslil, jakmile jen něco dokážu, pak se někde umístím a pak budu na správné cestě a životem se nějak protluču. Teď se však objevuje něco jiného a obávám se, nebo lépe, místo činnosti očekávám jakýsi trest domácího vězení - očekávám, že mi bude řečeno: ano, to a to je ve vaší práci docela dobré (pochybuji, že to někdo míní upřímně), ale, rozumíte, práce, jak ji tu děláte, je nepotřebná, potřebujeme aktuality (viz Graphic: we print on Saturday what happened on Thursday).* (* tiskneme v sobotu, co se přihodilo ve čtvrtek.)
   Hleď, Theo, milý brachu, nedovedu dělat "Type of beauty", naproti tomu se snažím dělat "Heads of ghe people". Hleď, Theo, rád bych je dělal tak, jako ti, kteří začínali Graphic - ačkoli se neodvažuji k nim se rovnat - rád bych si přivedl z ulice chlapa, ženu nebo dítě a kreslil si je v atelieru - nechtěl bych však, aby se mne ptali oni pánové: "Můžete dělat barevné obrázky při elektrickém světle?"
   Enfin - místo aby seč člověk setkal se způsobem nazírání, cítěním, snahou, jakou nalézá u Dickense (a ze začátku byl Graphic takový), narazí na způsob nazírání a myšlení, jaký má O. To mě rmoutí a pak se cítím bezmocný.
   Člověk dovede sám jen tehdy něco podniknout, nalézá-li zájem a pomoc. To nás přenáší do jiné oblasti.
   Nezazlívej mi, když Ti píši své myšlenky a když Ti je nepřestanu sdělovat. I když nemáš kdy na psaní a ihned mi neodpovídáš, přece aspoň víš, co se ve mně děje. A když se zase někdy setkáme, najdeme snad schůdnou cestu. Toto číslo Graphicu se mi jeví jako dokument, na jehož základě lze jasněji říci, co si člověk myslí, a proto Ti píši zatím jen toto. Tisknu Ti ruku v duchu
                          zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (152)

Milý Theo!

   Zajisté jsi obdržel ode mne dopis, v němž jsem Ti psal, jak se ve mně během práce vyvíjela myšlenka kreslit postavy z lidu pro lid, a že by to byla podle mého názoru dobrá věc, nikoli de librairie, nýbrž de charité a de devoir,* (povinnosti) kdyby se k tomuto dílu spojilo více osob.

   Od té doby, co jsem Ti o tom psal, jsem samozřejmě nemyslel tolik na to, kdo by měl udělat to či ono, jako především na to: co já pro to udělám? Neboť za to první nejsem odpovědný, zato však zcela odpovídám za to druhé.

   Mohu Ti však říci - a věc jsem důkladně promyslil - že se mi stále určitěji rýsovala myšlenka, že by bylo užitečné, kdyby se něco takového uskutečnilo. Není třeba propadnout jakémusi opičení po jiných lidových edicích, nýbrž naopak existence podobných listů, jako je na př. British workmen** (**Britský dělník), by mohla být vodítkem vzhledem k tomu How to do it a How not to do it.

   Nevím, znáš-li Dickensovu "Malou Dorritku" a v této knize postavu Doyceovu - muže, jehož lze použít jako typu těch, jejichž zásadou je How to do it. I když neznáš tuto nádhernou postavu dělníka této knihy, přece z tohoto krátkého výroku poznáš mužný charakter.

   Když nemohl uskutečnit, co chtěl, když narazil na lhostejnost a ještě horší věci a když už nemohl dál, prostě řekl:

   This misfortune alters nothing, the thing is just as true now (after the failure) as it was then (before the failure). *** (*** Tímto nezdarem se nic nezměnilo, věc zůstává právě takovou (po neúspěchu) jakou byla tehdy (před neúspěchem). A s čím pohořel v Anglii, s tím začal znovu na pevnině a tam to uskutečnil.

   Toto jsem Ti chtěl říci. Myšlenka kreslit dělnické typy z lidu pro lid a rozšiřovat tyto kresby ve formě lidové edice, chopit se toho vcelku jako affaire de devoir a de charité, tak a nejinak - hleď, tato myšlenka je taková, že jsem přesvědčen, že by se o ní mohlo říci, i kdyby se ihned nebo najednou nepoštěstila: The thing is as true to-day, as it was yesterday, and will be as tru to-morrow.* (*Věc je právě tak správná dnes, jako byla včera, a bude právě tak správná zítra).

   A proto lze na této myšlence vážně a soustavně pracovat a není třeba také pochybovat o jejím zdárném výsledku s předpokladem, že člověk neochabne a neztratí odvahu. Řekl jsem si, že je na bíle dni, co bych měl dělat, věnovat se cele kresbám. Proto tedy jsem po dopisu o tomto předmětu udělal několik nových kreseb.

   Nejprve rozsévač. Vysoký starý chlap, vytáhlá tmavá silueta proti tmavé půdě. Hluboko v pozadí malá chatrč ve vřesovišti s mechovou střechou a kousek nebe se skřivanem. Muž je jakýsi kohoutí typ - hladce vyholený obličej, značně ostrý nos a brada, malé oči, vpadlá ústa. Dlouhé nohy s botami.

   Pak jiný rozsévač ve světle hnědé bombazinové kazajce a kalhotách; tato postava se jasně odráží od černého pole, ohraničeného řadou zakrslých vrb. To je docela jiný typ, s vousisky jako námořník, široký v bocích, má cosi zavalitého, cosi volského podle toho, jak si počíná při polní práci. Chceš-li, spíš typ Eskymáka, se silnými rty, širokým nosem.

   Pak je žnec s velkou kosou na louce. Hlava s hnědou vlněnou čepicí se modeluje na pozadí jasné oblohy.

   Potom je jeden z těch starých mužíčků v krátké kamizole a s vysokým starým cylindrem, jak je potkáváme v dunách. Nese si domů koš s rašelinou.

   V těchto kresbách jsem se snažil ještě jasněji vyjádřit svůj úmysl nežli v tom stařečkovi s hlavou v dlaních. Všechna tato chlapiska něco dělají, a myslím, že hlavně to by se mělo všeobecně prosazovat při volbě motivu. Víš sám, jak jsou pěkné nesčetné odpočívající postavy. Kreslí se častěji nežli postavy pracujících. Kreslit postavu v klidu láká velmi odjakživa, kdežto zobrazit pohyb je velmi obtížné. Efekt klidu je naoko mnohem "příjemnější" než všechno ostatní, avšak toto příjemné nesmí pustit pravdu se zřetele a pravda je, že v životě je víc rasovské dříny nežli klidu -

   Vidíš tedy, že můj názor na to všechno je, že se musím především upnout k tomu svou vlastní prací. Zdá se mi, že kresby samy jsou mnohem důležitější nežli reprodukce. Ostatně budu o tom co nejmíň mluvit, protože věřím, že se často v malém kruhu osob spíše jedná prakticky, nežli když se tím zabývá mnoho lidí.

   Too many cooks spoil the broth.** (Mnoho kuchařů zkazí polévku)

  Tuze bych si přál, abychom se trochu častěji scházeli. Víš, proč nepochybuji, pokud jde o mou osobu, že bych to mohl uskutečnit? Z přírodozpytu víš, že předmět, ponořený do kapaliny, ztrácí tolik na váze, kolik obnáší specifická váha množství kapaliny, vytlačené předmětem. Tím se stává, že mnoho předmětů plove a že i ty, které se potápějí, jsou pod vodou lehčí nežli ve vzduchu. Zdá se, že něco podobného - jakýsi pevný přírodní zákon  - platí i pro práci - totiž tak, že člověk, když pracuje, pociťuje víc pracovního elánu, než by si myslil, že má, nebo lépe, nežli skutečně má.

   Zkusil bys to, kdyby ses jednou pustil do malování. Z počátku se ti zdá něčím nedosažitelným, něčím beznadějným, později se vyjasňuje; a myslím, že bys to zahlédl i na mé práci.

   Potvrdilo se něco, o čem jsem Ti už psal, že totiž Rappard je vážně nemocen. Znovu mám zprávu od jeho otce, který mi však neprozradil, co se vlastně děje. Než se opět uzdraví, chci dokončit co nejvíc kreseb, poněvadž bych si přál, aby Rappard, jakmile začne, dělal totéž. Rappard má něco, co každý nemá, totiž přemýšlí a kultivuje si cit. Dovede si vytvořit plán, promyslit celek, uchopit myšlenku. Mnoho jiných považuje přemýšlení a chtění za něco neuměleckého, nebo aspoň že se nehodí pro travaux de longue haeine.* (vytrvalé práce) .Tato záležitost je však teď neméně věcí vytrvalosti a nadto klidné trpělivosti se sebou samým nežli zručnosti a zaujetí. Rappard má pak ještě jednu vlastnost, kterou může podle mého názoru věci velmi prospět. Důkladně studuje postavu nejen jako barevnou notu v akvarelu, nýbrž přísněji, v její formě a struktuře.

   Často mi napadá, že by bylo jistě žádoucí, abych mohl věnovat více času vlastní krajině.

   Často vidím věci, které se mi neobyčejně líbí a které mě nadto nutkají mimoděk říci: ještě nikdy jsem neviděl to a to tak namalováno. Malovat to však - how to do it - to bych však musel zase odložit ostatní věci. Rád bych však věděl, zdali se se mnou shoduješ v mínění, že v krajině ještě nebylo řečeno poslední slovo, že na př. Émile Breton vytvořil nálady - ostatně neustále pracuje v tomto směru - jež jsou začátkem něčeho nového, co ještě podle mého zdání nedosáhlo plné síly, co jenom málo lidí pochopilo a ještě míň udělalo.

   Mnoho krajinářů nezná intimně přírodu, jako ji znají ti, kteří se od dětství s citem kochali pohledem na pole. Mnoho krajinářů vytváří něco, co ani Tebe, ani mne lidsky neuspokojuje (i když si jich vážíme jako umělců). Práce Émila Bretona leckdo nazve povrchními, ale takové nejsou, citově stojí Breton mnohem výš nežli mnoho jiných a mnohem víc dovede a jeho práce je podstatná.

   V oblasti krajinomalby začínají se přece skutečně ukazovat ohromné mezery, chtěl bych pro to užít Herkomerova výroku "the interpreters allow their cleverness to mar the dignity of their calling.** (** tlumočníci dovolují, aby jejich obratnost mařila důstojnost jejich povolání). A myslím, že publikum začne říkat: vysvoboď nás od vyumělkovaných kombinací a vrať nám prosté pole.

   Jak těší podívaná na pěkného Rousseaua, na obraz, se kterým se trápil, aby zůstal věrný a čestný. Jak těší pomyšlení na lidi, jako jsou van Goyen, Old Croma a Michel.

   Jak krásný je Isaac Ostade nebo Ruysdael. Přeji si, aby se vrátili, nebo chci, aby je někdo napodoboval? Nikoli, nechť však trvá poctivost, prostota a věrnost, to především.

   Znám staré litografie podle Julese Dupréa nebo od něho samého nebo faksimilia jeho skizz - co je v nich síly, co je v nich lásky, a přece jak jsou dělány volně a půvabně. Slepé kopírování přírody není také správné, ale znát přírodu, takže to, co děláme, je živé a pravdivé, to je to, co mnohým schází.

   Myslíš si na př., že de Bock ví, co Ty víš - ne, zcela určitě ne. Namítneš, že přece každý od mládí pozoroval krajiny a postavy. Ptej se: ale byl každý jako dítě též přemýšlivý? Ptej se. měl však každý také rád louky, pole, nivy a les, a sníh a déšť a bouřku, na které se díval? Každý to nemá tak jako Ty a já, to musí spoluvytvářet zvláštní prostředí a okolnosti, a aby se to zakořenilo, musí k tomu přispět i zvláštní temperament a povaha.

   Vzpomínám si na Tvé dopisy z doby, kdys byl ještě v Bruselu, s podobnými popisy krajin, jako v Tvém posledním.

   Víš zajisté, že je velmi, velmi třeba, aby se umění věnovali čestní lidé. Nechci tvrdit, že nejsou, ale sám cítíš, co míním, a víš zrovna tak jako já, že spousta lidí, kteří malují, jsou úžasní lháři.

   I tu lze použít rčení "čestné trvá nejdéle", právě tak jako bajky o zajíci a želvě a o Andersenově ošklivém mladém kachňátku.

   Vezmi si na př. Edwina Edwardse, rytce - proč jsou jeho práce tak překrásné, proč si právem vydobyl místa mezi nejlepšími v Anglii? Protože co chtěl, bylo čestné a věrné. Byl bych sice raději na místě Julese Dupréa nežli Edwina Edwardse, ale hleď, musíme si velmi vážit upřímnosti, neboť ta odolává, kde se všechno ostatní jeví jako prázdná sláma.

   Pro mne jsou ideálem de Bernierovy  "Les champs en hiver" (Pole v zimě) z Luxembourgu. Dále je tu Lavieille, dřevorytec a malíř - viděl jsem od něho zimní noc s vánoční náladou, na niž si právě vzpomínám. Také je tu Mme Collart - na př. obraz jabloňového sadu se starým běloušem. Konečně tu jsou Chintreuil a Goethals - často jsem pátral po někom, abych Ti objasnil, k čemu by se daly přirovnat pěkné věci Goethalsovy, a tu mi napadá, že k Chintreuilovým; ostatně jich od Chintreuile mnoho neznám a od Goethalse ovšem také ne.

   Nesprávné chápání záměrů velkých krajinářů - to je z velké části příčinou zla. Skoro nikdo neví, že tajemství krásné práce tkví z valné části ve věrnosti a upřímném cítění. Mnoho jich nemůže za to, že dost hluboce necítí, a jednají svědomitě, pokud mají tu svědomitost.

   Myslím si však, že mi přisvědčíš (tím spíš, když tu jde o něco, co jaksi není Tvou zásluhou, ačkoli se Tě to týká), že mnohý krajinář, s nímž se teď počítá, by pracoval mnohem lépe a důkladnějí, kdyby měl polovičku Tvých zdravých názorů na př. na pole, názorů, jež jsou Ti od přírody vlastní. Někdy se nad tím zamysli a pak to zvaž vedle mnoha jiných věcí, až se sám budeš hodnotit a říkat takové věci, jako "byl bych jen čímsi prostředním".

   Dejme tomu - myslíš-li prostřední v dobrém ušlechtilém významu. Břitkost, jak se tu říká - tímto slovem se tu kdekdo ohání - co se mne týče, neznám jeho vlastní význam a dost často jsem ho slyšel použít na velmi bezvýznamné věci - břitkost, ta má umění zachránít?

   Spíš bych měl naději, že by se mohla věc zdařit, kdyby bylo víc takových lidí, jak na př. Ed. Frere nebo Émile Breton, než kdyby přišli takoví břitcí, jako Boldini nebo Fortuny. Frera a Bretona pohřešujeme a želíme, ale vliv, jakým působili Boldini a Fortuny - člověk by je chtěl přece respektovat - je osudný.

   Chlapík jako Gustav Brio  zanechal něco dobrého, i na př. de Groux, a kdyby bylo mnoho takových, pak by svět dělal pokroky a umění by bylo požehnáním - ale Boldini, Fortuny, a i Regnault - co nám to prospěje, jak daleko jsme se s tím dostali? Co říkáš, je dokonale pravdivé: "Vážnost je lepší než posměch, byť byla sebeostřejší a duchaplnější".  Jinými slovy bych řekl: " Bonté vaut mieux que malice"* (*Dobrota má větší cenu nežli zlomyslnost).  To se sice rozumí samo sebou, ale mnozí říkají: "Ne, v zlomyslnostech je spása"  Nuže, ti věru jednou sklidí, co zaseli.

   Sbohem, milý brachu, chtěl jsem Ti jen napsat o kresbách a že doufám, že mi ten nápad s listy pro lid pomůže dostat se o kus dál. Zatím co jsem to psal, dostal jsem zprávu od Rapparda, že nastalo malé zlepšení, přece je však asi ještě velmi nemocen. Určitě vím, že jak on, tak i jeho otec se zajímají o lidové typy. Jakmile bude Rappard opět na nohou nebo aspoň bude opět normálně vidět, doufám, že si k němu zajedu. Napiš mi opět brzy.

                                 Zcela Tvůj Vincent. 

  

Vincent van Gogh, Dopisy (151)

   Milý Theo!

   V těchto dnech jsem obdržel dopis od Rapparda, s nímž si koresponduji o litografických pokusech a který také sám něco takového dělal.

   Náhodou jsem mu napsal: "Už se zase vyskytla překážka, ztratil se dopis s penězi, které jsem větším dílem určil pro tyto pokusy."  Na to mi píše:

   "Tím se nevyrušuj a spoléhej na mne, nemůžeš-li pokračovat anebo potřebuješ-li něco."  Nenapsal jsem mu to proto, aby něco takového vyslovil, nýbrž jenom proto, že jsem chtěl, aby sám udělal několik nových pokusů. Ale potěšilo mě to, poněvadž takových důkazů zájmu je pořídku. Odpověděl jsem mu: "Prozatím Ti za to děkuji, ale kdyby se mi skutečně přihodilo, že bych už vůbec nemohl pokračovat, pak se o tom blíže domluvíme."  A řekl jsem mu, jak velice si toho vážím. Hleď, to je tedy jeden z případů, o nichž jsem Ti psal v posledním dopise. S kreslením, kamenem, papírem a tiskem jsou ovšem spojeny výlohy. Jsou však poměrně nepatrné. Takové listy, jako na př. ten poslední, který jsem Ti poslal, rovněž jeden nový, který jsem včera dokončil, byly by asi na př. vhodné pro lidové vydání, jakého je tolik třeba, a ještě víc u nás v Holandsku nežli kde jinde.

   Nuže, takový podnik, jako je nakreslit a vytisknout serii asi třiceti listů dělnických typů - smí či nesmí se toho nyní člověk odvážit? Ba věru, člověk se musí ptát - tak podstatné jsou ty věci - : Mám právo a povinnost to dělat, nebo na to právo nemám? Krásné látky je nadbytek - : Rozsevači, kopáči, drvoštěpové, oráči, pradleny, muži z chudobince, i dětskou kolébku lze někdy nakreslit; enfin, člověku se tu otvírá nepřehledně široké pole. Kdybych byl boháčem, neváhal bych s rozhodnutím, řekl bych: Kupředu, a rychleji než takto.

   Je tu však cosi jiného - smí, má, může člověk strhnout jiné lidi, jež potřebuje a bez nichž to nelze uskutečnit, a vtáhnout do podniku, o němž lze pochybovat, zdali něco vynese? Sám  sebe bych nešetřil. A tím, žes mi pomohl, jsi dal najevo, že se nešetříš.

   Avšak ostatní shledávají, že je zvrácené a pošetilé, že se se mnou zahazuješ, a každé moje hnutí považují za ještě pošetilejší; a mnozí, kteří byli z počátku nadšeni, smýšlejí brzy rovněž tak a jsou jako hořící věchet, jen na chviličku mají odvahu a planou.

   Domnívám se, že skutečně naprosto neprávem, neboť si v tomto případě ani Ty, ani já, nepočínáme pošetile. Tato záležitost, jež byla ještě před nedávnem nejprve jen Tvým nápadem, totiž: "Mluvil jsem s Buhotem; ví o určitém způsobu litografování - později víc o tom - pokus se o něco na papíru, který Ti pošle,"  nabyla pro mne v krátké době po tomto poměrně bezvýznamném začátku rozsahu nesmírně významného podniku. Jsem přesvědčen, že kdyby člověk vytrval a uskutečnil jej, mohlo by z toho něco vzejít, co by vůbec nebylo zbytečné, nýbrž určitě dobré a k užitku.

   Vždycky se tvrdí, že v Holandsku nelze vytvořit lidové časopisy, nikdy jsem tomu nemohl věřit, a teď vidím, že to je opravdu možné. Společnost van´t hut podpořila Elzeviera v Rotterdamu tisícovkami pro vydávání listu de Zwaluw.
   Zlepšil se de Zwaluw? Nikoli - neboť v něm sice bylo několik pěkných listů, ale celek byl příliš hubený, nebyl důkladný, vážný, silný, nebyl dost původní; nápodoba anglických. Jsou dva systémy: How not to do it, a How to do it.* (* Jak se to nemá dělat a jak se to má dělat.)  Obávám se, že How not to do it  bylo postranní myšlenkou Elzeviera, jinak by dělal, i kdyby přitom doplácel. How not to do it počítá takto: Tolik a tolik mám za to od ´t hut, tolik a tolik mám z prodeje, tolik a tolik musím na tom především vydělat, musím to dělat přesně tak jako moji kolegové, jinak by mne nazvali mauvais coucheur nebo prašivým psem atd.
   Tak dochází k tomu, že Elzevier a tisíce jemu podobných, místo aby řekli, co bylo napsáno pod jedním Millaisovým obrazem: "It might be done, and if so, we should do it,"*  (Mělo by se to udělat, a je-li tomu tak, měli bychom to udělat.) říkají:  it can´t be done,** (nelze to udělat), anebo to dělají jen chabou rukou a bez dostatečné energie.
   Neznám dost ředitelství de Zwaluwu, abych mohl přesně říci, kdo má vinu, znám však dost jejich listů, abych byl odpovědný za své tvrzení:  "Neudělali jste z toho, co jste mohli z toho udělat, mohlo a muselo by to být lepší."  Přesto přese všechno tu však tvrdím: Ať je tomu jakkoli, vždycky byli též řádní, upřímní, stateční a čestní Holanďané, a v dobách, kdy jsme byli naprosto zesláblí, vysílení a ve špatných poměrech, našel se ještě tu a tam v zastrčených koutech plamen nadšení; to tedy tím spíše v obdobích, kdy se Holanďané mohli počítat mezi první a nejlepší.
   Pokud tedy jde o nadšení, sebeobětavost a odvahu, že člověk dělá něco, ne aby přitom vydělal, nýbrž  že je to užitečné a dobré, pak musí všeobecně důvěřovat svým bližním a krajanům. Ale především bych rád řekl toto: Já osobně se chci podílet na záležitosti listů pro lid - v případě, že by se vůbec něco takového podnikalo - jen pokud jde o jejich tvoření. Musí to být záležitost lásky nikoli záležitost knihkupecká.
   Poněvadž však je přece jen nezbytné navázat styk s librairie, ať už jen kvůli tisku nebo podobným věcem, nehovořím o tom s Tebou, abych se Tě zeptal: "Myslíš, že by to šlo?" - totiž s knihkupeckého hlediska - nýbrž abych Ti položil otázku: How to do it?
   Domnívám se, že by se mělo ujednat toto:
   Poněvadž je užitečné a nutné, aby se kreslily, tiskly a rozšiřovaly holandské kresby, určené pro dělnická obydlí a selská stavení, jedním slovem pro každého dělníka, zavazuje se několik lidí, že se pro ten účel vynasnaží napnout své nejlepší síly.
   Toto společenství se nesmí rozejít, dokud se plán neuskuteční, a musí se snažit provést jej co možná prakticky a dobře. Cena listů nesmí přesahovat 10, nanejvýš 15 centů.
   S vydáváním se začne, jakmile bude nakreslena a vytištěna serie 30 listů a jakmile budou vyrovnány s tím spojené výlohy za kámen, poplatky za tisk a papír.
   Těchto 30 listů vyjde najednou, však bude možno je koupit i jednotlivě, v plátěném obalu vytvoří dohromady celek, budou mít krátký text nikoli k obrazům - ty musí mluvit samy za sebe - nýbrž aby stručně a jadrně vysvětlil, jak a proč jsou dělány atd.
   Pravý důvod tohoto společenství je tento. Když si kreslíři vezmou ten podnik sami na sebe, pak musí nést jak práci, tak výlohy, a podnik v půli cestě zanikne; proto se musí závazky rozdělit, takže každý dostane svůj díl, který může unést, a podnik se tak může uskutečnit.
   Co se utrží prodejem, musí nejdříve sloužit k splacení těm, kteří do toho půjčili peníze, za druhé pak ke stejné, přesně stanovené odměně každému kreslíři, který dodal kresbu.
   Po vyrovnání obojího zůstává zbytek na nové výdaje pro další vydávání. Ti, kdož vyvolávají k životu tento podnik, považují práci na něm za svou povinnost. Poněvadž tu není účelem zisk, nesmějí ani věřitelé, ani kreslíři, ani ti, kdož nějak spolupracují, požadovat své vklady nazpět, když se snad podnik nevyplácí a vklad se spotřeboval, jinak v případě, že by se edice nad očekávání setkala s úspěchem, nesmějí žádat nazpět víc, nežli do toho vložili. V tomto případě slouží přebytek k pokračování edice, v onom případě zůstávají podnikatelům alespoň kameny, avšak prvých 700 nátisků z každého kamene za žádných okolností nepatří společnosti, nýbrž lidu, a jakmile společenství zanikne, listy se zdarma rozdělí. Ihned po vydání první serie třiceti kusů musí se dobře promyslet a dohodnout, bude-li se pokračovat ve vydávání či nebude, a teprve potom, ne však dříve, smí ze společenství vystoupit, kdo chce.
   Tato myšlenka mi šla hlavou, a tu Ti říkám: How to do it? Účastníš se toho?
   S jinými jsem o tom ještě nehovořil, mně samému se myšlenka vyjasnila teprve během práce. Dlouho si už o těch listech pro lid dopisuji s Rappardem, poněvadž má o to stejný zájem jako já; ba z vlastního popudu tvrdí, že by mi rád pomohl.
   Avšak Rappard ještě neuvažuje o věci tak, jak bych si přál, ještě se mnou totiž nesouhlasí v technických otázkách.
   Pokud jde o jeho nabídku peněžní půjčky, rozhodl jsem se takto: pro sebe ji osobně odmítám, protože neuskuteční-li se společenství, o němž se Ti zmiňuji, pokusím se o tu věc sám. Budeme-li tak daleko, vždycky se ještě uvidí, co bych mohl dále dělat.
   Především mu sděluji své nápady o edici a táži se ho jako Tebe, zda bychom se nemohli do něčeho takového pustit.
   Přál bych si, aby si všichni v tomto společenství byli zcela rovni, aby tu nebyly ani stanovy, ani předseda, ani cokoli takového, aby tu nebylo nic než krátké ustanovení, které pevně stanoví účel; v tomto definitivně vypracovaném ustanovení smělo by se jen tehdy něco změnit, kdyby s tím souhlasili všichni účastníci podniku, kteří je podepsali. Konečně lze vyhotovit seznam těch, kteří se k edici zavázali, a zaznamenat, co pro ni konají. Tento seznam by se však nesměl uveřejnit, poněvadž podnik má být záležitost umělecká a soukromá - tedy na př.: A se zavazuje k tomu či onomu, B dodá k tomu účelu to a ono, atd.; nic jiného. -
   Zatím je 1. prosince. Jestliže jsi ještě nepsal, pak to udělej co možná brzy, už nemám nic. Sbohem, s upřímným stiskem ruky
                               zcela Tvůj Vincent.

   Muselo by to být společenství, které jedná a nemluví; jedná krátce a jadrně, bez meškání a pohlíží na podnik jako na záležitost "de charité" a nikoli jako na takovou "de librairie".
   Teď ještě něco jiného; člověk musí předem uvažovat, čeho je třeba - 30 kamenů, výlohy za tisk, papír, kolik to stojí - přesně to nevím, ale zdá se mi, že by se člověk s 300 zlatými dostal dost daleko.
   Kresby by byly vkladem těch členů společenství, kteří by nemohli přispět penězi. Milerád bych je převzal všechny, nenajde-li se někdo jiný, milejší by mi však bylo, kdyby se toho ujali lepší než jsem já. Myslím, že by nesporně bylo žádoucí, abychom především vydali těch 30 litografií; to bych rád prosadil, i kdyby se prozatím nikdo nenašel, kdo by měl chuť nakreslit kresby, vždyť potom by se snad dali pohnout ke spolupráci jiní umělci, kteří pracují lépe než já, kdybychom jim mohli ukázat tuto serii. Mnozí jsou zpravidla teprve tehdy ochotni začít, když jsou přesvědčeni, že je něco vážně míněno, a zdráhají se tím zabývat, dokud nebyly učiněny první kroky.  

Vincent van Gogh, Dopisy (149, 150)

Ve středu ráno.

   Milý Theo!

   Zároveň s tímto dopisem dostaneš první zkušební listy litografií "Kopáče"  a  "Pijáka kávy".

   Bylo by mi milé, kdybych co nejdříve uslyšel, jaký dojem na Tebe dělají. Mám v úmyslu ještě je retušovat na kameni a přál bych si o tom slyšet Tvůj názor. Kresby byly pěknější, zvlášť u kopáče jsem se velmi snažil, ale přenosem a tiskem zmizely různé podrobnosti.

   Nicméně shledávám, že v těch tiscích je cosi kostrbatého a nenuceného, a to mě poněkud smiřuje se ztrátou určitých věcí, jež byly na kresbě.

   Kresba nebyla dělána pouze litografickou křídou, hloubky byly mimo to zesíleny autografickým inkoustem.

   Kámen tedy jen částečně přijal autografický inkoust a my nevíme přesně, co je toho příčinou, pravděpodobně voda, kterou jsem ho ředil. Rozhodně na tom vidím, že tam, kde se inkoust přichytil, vznikla krásná hluboká čerň, se kterou budu mít snad později víc štěstí.

   Neboť jakmile bude mít tiskař kdy, pokusíme se při tisku dostat do toho tón. Kromě toho vyzkoušíme různé druhy papíru a rozmanité barvy.

   Doufám, že se oba tyto kameny ještě zlepší retuší podle obou studií, které ještě mám a které jsou dělány přímo podle modelu.

   Teď jsem se konečně též jednou dožil, že mě navštívil jeden malíř, totiž v.d. Weele, který mě oslovil na ulici a u kterého jsem byl též už jednou na návštěvě.

   Doufám, že se také on pokusí o tuto litografickou methodu, přál jsem si, aby tím způsobem udělal dva pluhy, studie, které namaloval (ranní a večerní nálada), a vůz ve vřesovišti tažený voly.

   Mladík má v atelieru různé pěkné věci.

   Chtěl mě přimět, abych něco zkomponoval podle nesčetných studií mužů z chudobince, ale k tomu se ještě necítím dost zralý.

   Víš, že jsem Ti psal o serii kopáčů, teď tedy aspoň vidíš také z nich jeden list.

   O dopise jsem se ještě nic nedozvěděl, na zdejší poště nic o něm nevědí a svádějí to na Paříž.

   Když přišel od Tebe poslední dopis, ihned jsem z peněz tolik poplatil, protože jsem na ně tak dlouho čekal, že mi zbylo málo. Nicméně znovu jsem se pokusil o tyto obě litografie, i když s tím byly spojeny výlohy, poněvadž spatřuji v této práci největší spásu především v těžkých časech; a chci bojovat, abych vynikl.

   Dnes nebo zítra utratím peníze. Můžeš-li něco udělat, udělej to, nejde-li to, pak to není ani Tvá, ani má chyba, ale byly by to pro mne krušné dny. Enfin, přesto, dokud můžeme držet hlavu vzhůru, držme, a pokud můžeme, vzdorujme melancholii a ochabnutí.

   Vychází tu lidový časopis zvaný de Zwaluw, nakladatelství Elzevier v Rotterdamu, podporovaný společností Nut v. "t" algemeen. Napadlo mi v těchto dnech, zdali by tam nemohli použít kresby takového kopáče.

   Měsíčně vychází jedno číslo.

   Avšak to by mě stálo cestu do Rotterdamu a příliš se obávám, abych se nevrátil s odpovědí: to nejde na odbyt, nic nebereme atd.  Kromě toho bych to přece raději nedělal, poněvadž bych mnohem raději ještě pokračoval v práci, až bych měl pohromadě serii jaksepatří.

   Ale lámu si hlavu, jak bych asi mohl něco vydělat, poněvadž se třeba mohu dostat do velkých nesnází.

   Napiš mi přece, milý hochu, i když nemáš peníze, vždyť potřebuji Tvou sympatii, jež je mi nemenší oporou nežli peníze. Doufám, žes dostal malý svitek s litografiemi, v němž byla "Sorrow", a k tomu dopis; zmiňuji se o tom ještě jednou, abych to zjistil, nikoli proto, že jsem už čekal na odpověď. Bylo tu velmi studené počasí; dnes je hodně tma, mlhavo a pošmourno, což dává předmětům jakési divoké vzezření, takřka non ébarbé.* (*neuhlazené)

   Sbohem, ze srdce Ti přeji to nejlepší a v duchu tisknu Ti ruku

                                                                               zcela Tvůj Vincent.

   V kresbě "Piják kávy"  byla černá barva vlivem směru šrafování mnohem víc lomená. Nyní je na neštěstí matná, ale snad se to dá ještě napravit.

V neděli.

   Milý Theo!

   Včera jsem se znova dostal k tomu, že jsem si přečetl knihu od Murgera, totiž "Les buveurs d´eau"* (* "Pijáci vody"). Nacházím v tom něco přibližně stejně půvabného jako na př. v kresbách  Nanteuilových, Baronových, Roqueplanových, Tonyových, Jonannotových - něco duchaplného a životného.

   Nicméně je všechno příliš konvenční, aspoň tato kniha je, a jiné od něho jsem ještě nečetl; a není mezi ním a na př. Alphonesem Karrem a Souvestrem tentýž rozdíl, jako mezi Henri Monnierem a Comtem Calixem a svrchu zmíněnými umělci? Osoby, jež přirovnávám, snažím se vybírat z téže doby.

   Je v tom dech z doby bohémovy (ačkoli tehdejší skutečnost je v knize jen jakoby skrytá), a proto mě zajímá, podle mého mínění však postrádá citové bezprostřednosti a upřímnosti.

   Možná však, že ty z jeho knih, v nichž se nevyskytují žádné typy malířů, jsou lepší nežli tato - zdá se, jako by spisovatelé neměli mnoho štěstí se svými typy malířů; tak vedle ostatních Balzac - jeho malíři jsou dost nezajímaví. Nejinak se daří i Zolovi s jeho Claude Lantierem; neboť je pravda, že Claude Lantier zcela určitě existuje, přesto bychom si přece přáli vidět od Zoly vylíčené jiné typy malířů nežli takové, jako je Lantier, kterého Zola líčil, myslím, podle skutečného modelu a jako předobraz si vzal někoho z malířů, ostatně ne z nejhorších toho směru, jemuž, myslím, říkali impresionismus. A tito netvoří jádro umělecké společnosti.

  Naproti tomu znám jen málo dobře nakreslených nebo namalovaných typů spisovatelů, i malíři upadají po této stránce většinou do konvenčnosti a ze spisovatele udělají muže, který sedí za stolem s haldou papírů, dál nic; nebo nejdou ani tak daleko a vznikne z toho pán v límci a nadto s tváří bez určitého výrazu.

   Od Meissoniera existuje obraz, který se mi líbí - postava, viděná zezadu, je sehnuta dopředu, nohy stojí, myslím, na příčce štaflí, není vidět než pár napjatých kolen, hřbet, šíji a týl a ještě kousek ruky s tužkou nebo čímsi takovým. Ale chlapík to dělá dobře, je v tom napjatá pozornost, docela jako u jedné postavy u Rembrandta - : človíček, který sedí a čte, je tak schoulen, hlavu opřenu o dlaně, že z toho všeho hned vyciťuješ, jak je srostlý s knihou. Vezmi si Bonnatova Victora Huga - krásné, zcela pěkné - ale ještě hezčí je, myslím, Victor Hugo vylíčený slovy - samého Victora Huga tímto krátkým výrokem:

   "Et moi je me taisais -

   Tel que l´on voit se taire un coq sur la bruyére." ** (A já jsem mlčel - tak jak vidíte mlčet kohouta na vřesu).

   Nezdá se Ti tato malá postavička ve vřesovišti obdivuhodná? Není to plné života jako Meissonierův malý generál - velký asi jeden centimetr?

   Existuje Milletův portrét, namalovaný Milletem, který se mi líbí, jen hlava s jakousi pastýřskou čepicí, ale pohled - pohled přivřených očí, napjatý pohled malíře - právě to je na tom to pěkné i to kohoutí, smím-li to tak říci.

   Je opět neděle. Dnes ráno jsem se prošel po ryswycké silnici - louky jsou částečně zaplaveny, byla to nálada odstupňované zelené a stříbrné barvy - kostrbaté, černé, šedé a zelené kmeny a větve, větrem ohnuté staré stromy v popředí, v pozadí proti jasné obloze silueta vesničky se špičatou věžičkou, tu a tam plot nebo kupa hnoje, na níž sedělo hejno vran a klovalo. Jak bys něco takového živě prociťoval, jak bys to pěkně namaloval, kdybys chtěl.

   Dnes ráno bylo skutečně zvlášť pěkné a dlouhá procházka mi prospěla, poněvadž jsem tento týden kvůli kreslení a litografování téměř nevytáhl paty ze dveří. Co se týče litografie stařečka, doufám, že zítra dostanu zkušební nátisky.

   Chtěl bych, aby byla dobrá - dělal jsem ji druhem křídy, jež se prý zvlášť hodí pro tento způsob, obávám se však, že se jako nejlepší osvědčí obyčejná litografická křída a že budu litovat, že jsem to s ní nedělal.

   No, uvidíme, jak to dopadne.

   Zítra se asi dozvím různé podrobnosti o tisku, jež prý mi tiskař ukáže.

   Nesmírně rád bych se naučil sám tisknout. Myslím, že snad vůbec tento nový způsob vnese do litografie více života. I když nelze s určitostí říci, že se to stane, přece jsem přesvědčen, že se zkusí spojit starý a nový způsob - kdoví - snad to zase bude popud k založení nových časopisů.

V pondělí.

   Až sem jsem dopsal včera večer - dnes ráno jsem musel se svým stařečkem k tiskaři a tu jsem konečně všechno uviděl, přenášení na kámen, přípravu kamene, i tisk. Mohu si udělat lepší pojem, co ještě mohu retuší změnit. Připojuji první nátisk, nepočítám-li jeden vadný tisk.

   Časem to snad udělám lépe, tento mě ještě zdaleka neuspokojuje; nu, zlepšení se dostaví cvikem a pokusy.

   Zdá se mi, že je povinností malíře snažit se vložit myšlenku do své práce. Na tomto listě jsem se chtěl pokusit o vyjádření (ale nedovedu to říci tak pěkně a trefně jako skutečnost, jejímž jakýmsi chabým odrazem v tmavém zrcadle je toto zde), že nejsilnějším důkazem jsoucnosti "... něčeho tam nahoře", v niž věřil Millet, existence Boha a věčnosti, zdá se mi nevyslovitelná jímavost, která může být ve výrazu takového stařečka - aniž si toho je snad sám vědom - když si tak klidně sedí v koutečku u krbu. Z toho vyzařuje cosi ušlechtilého, cosi vznešeného, cosi, co nemůže být určeno červům.

   Neobyčejně krásně to zobrazuje Israels.

   Nejkrásnější místo v "Chaloupce strýčka Toma" je asi to, kde si ubohý otrok, který ví, že musí zemřít, sedě naposled se svou ženou, připomíná slova:

      "Ať neštěstí mě  zatopí přívalem,

      Ať bouře neštěstí

      Se na mne přivalí - mou útěchou,

      Mým mírem a vším - jsi Ty, ó Pane."

   Co se mne týče, nedovedu pochopit, že každý to nevidí a necítí, příroda či Bůh to přece nabízí každému, kdo má oči a uši a srdce, aby tomu porozuměl. Myslím, že malíř je šťastné stvoření, poněvadž jakmile chce poněkud zobrazit, co vidí, je v souzvuku s přírodou.

   A to je mnoho - člověk ví, co dělat, látky je nadbytek, a Carlyle právem říká: Blažený ten, kdo našel svou práci.

   Jestliže účelem této práce je přinášet mír - jako u Milleta, Dupréa, Israelse atd. - říkat totiž sursum corda, "povzneste svá srdce", pak je dvojnásob povznášející - člověk se potom cítí méně osamocený, poněvadž si myslí, teď tu sice sedím opuštěn, ale zatím co tu sedím a mlčím, moje dílo možná promlouvá k mému příteli, a kdo se na ně dívá, nevyčte mi nelásku.

   Myslím si, že nespokojenost s nedokonalou prací, nezdar, technické potíže mohou způsobit strašnou melancholii. Ujišťuji Tě, že když si vzpomínám na Milleta, Israelse, Bretona, de Grouxe a tolik ostatních, Herkomera a j., mohl bych být strašně zoufalý - neboť co ti chlapíci znamenají, pozná člověk teprve když sám pracuje. Tu člověk musí v sobě potlačit zoufalost a melancholii, musí mít sám se sebou trpělivost; nikoli aby složil ruce v klín, nýbrž aby se přes tisícero nedostatků a chyb a přes nejistotu, že je zdolá, dále trápil - a to je příčinou, proč je malíř v jistém smyslu nešťastný.

   Boj se sebou samým - sebezdokonalování, nezbytnost stálého povzbuzování energie - to všechno  ještě ztěžují materiální obtíže.

   Daumierův obraz musel být krásný.

   Je záhadné, že něco, co tak jasně mluví, jako na př. toto, není pochopeno a že by, jak říkáš, skutečně nebylo jisté, zda by se dal pro to nalézt zájemce, i kdyby to bylo nabízeno za nepatrnou cenu.

   Něco takového je pro mnohé umělce nesnesitelné, nebo při nejmenším skoro nesnesitelné - člověk se snaží být čestný a je čestný - pracuje zrovna tak těžce jako nosič zavazadel - přesto špatně pochodí - musí se vzdát práce - nemůže ji uskutečnit, když na ni nevynaloží víc, nežli za ni dostane; má pocit, že je vinen tím, že porušil povinnost, že nedostál slibu; není tak čestný, jako by byl, kdyby byla práce zaplacena přiměřenou a rozumnou cenou. Člověk se ostýchá uzavírat přátelství, má strach se pohnout, nejraději by už z dálky volal na lidi, jako kdysi malomocný: příliš se ke mně nepřibližujte, neboť styk se mnou způsobí vám jen trampoty a škodu - a s touto lavinou starostí na srdci se musí pouštět do práce, musí s klidnou všední tváří, aniž hne brvou, trávit všední život, handrkovat se s modely, s mužem, který vybírá činži, a s Petrem či Pavlem. Člověk musí chladnokrevně držet jednu ruku na kormidle, aby neustal v práci, a druhou musí dbát, aby jiným neškodil.

   A mimo to přicházejí bouřky; okolnosti, které nelze předvídat; člověk neví, co počít, a má pocit, že každou chvíli může narazit na skalní útes.

   Člověk nemůže vystupovat jako někdo, kdo může být jiným užitečný nebo má v hlavě záměr, který mluví sám za sebe, nikoli; naopak je nutno tušit předem, že všechno skončí neúspěchem; a přece, přece - člověk cítí, jak v něm kypí síla, má vytvořit dílo, a to se musí uskutečnit. -

   Člověk by nejraději hovořil jako lidé z "93" * (* Román Victora Huga): to a to musíme udělat, nejprve musí padnout tito, potom tamti a potom poslední, je to naše povinnost, rozumí se to tedy samo sebou - a nic dál.

  Je však vhodná doba sjednotit se a promluvit? Nebo nemá snad člověk spíše hledět omezovat se na věci, které dovede sám překonat, za něž sám ručí a odpovídá, ježto přece mnozí usnuli a raději si nepřejí být buzeni, tak aby ti spáči mohli dále spát a odpočívat?

   Nuže, vidíš, že tentokrát pronáším také jednou intimnější myšlenky než obvykle a sám jsi toho vinen, protože i Tys to dělal.

  Pokud jde o Tebe, myslím si, že jsi přece jeden z bdících, nikoli ze spáčů - nuže, nebděl bys raději při malování obrazů než při jejich prodeji? Říkám to zcela prostě v důvěře v Tvůj vlastní názor na věci; nepřipojuji, že lecčemus se musí podle mého názoru dát přednost. Že se člověk snadno octne v nebezpečí, že ztroskotá, že být malířem, je jako být ztracená varta, tohle všechno to se rozumí samo sebou. Nesmíš si o mně myslet, že jsem tuze bojácný - na př. malovat v Borinagi by bylo něco tak obtížného, ba i poměrně nebezpečného, že bych přitom vedl život, jemuž by byly klid a potěšení na hony vzdáleny. Nicméně bych se do toho pustil, kdybych to mohl udělat, kdybych totiž s jistotou nepředvídal, že výlohy převýší ještě na čas mé prostředky. Jestliže bych našel lidi, kteří by se zajímali o tento nebo podobný podnik, potom bych se toho odvážil.

   Poněvadž se v této chvíli Ty jediný staráš o to, co dělám, prozatím to je a zůstává neuskutečnitelné; zatím si najdu něco jiného na práci.

   Avšak nezanechávám to snad, abych se šetřil. Doufám, že mi opět budeš moci něco poslat, ne později než k 1. prosinci. Nuže, milý brachu, opravdu upřímně Ti děkuji za dopis a v duchu Ti vřele tisknu ruku.

                                        Zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (147, 148)

   Milý Theo!

   Očekávaje bližší informace o zkušenostech, udělal jsem s pomocí tiskaře van Smulderse litografii a s potěšením Ti posílám její první nátisk.

   Tuto litografii jsem nakreslil na kus preparovaného papíru, bezpochyby je to tentýž, o němž hovořil Buhot.

   Prozatím bych si velmi přál srovnat papír z Vie moderne s tím, co jsem koupil od Smulderse. U něho je velmi drahý, 1,75 fr za  arch, ale ovšem příjemně se na něm pracuje. Vidíš, tento list jsem nakreslil co možná jednoduše - kdyby v tom něco bylo, co by upomenulo na staré litografie z doby, kdy byl o toto umělecké odvětví všeobecně  větší zájem nežli nyní, pak bych byl spokojen.

   Asi za 5 zl. mohu získat 100 obtahů, a za něco víc kámen do vlastnictví.

   Myslíš, že to stojí za námahu? Nesmírně rád bych pracoval víc v tomto oboru.

   Na př. serii asi 30 figur.

   Nejprve však musím znát Tvé názory na tisk atd.

   Už v tom bych viděl cosi znamenitého, kdybychom sami, bez společníka, vydali serii asi 30 listů - nevymudrovaných, nýbrž nahozených - jež bychom nechali tisknout na vlastní účet; to by nám dodalo více sebedůvěry vůči lidem, které musíme později získat, totiž vůči ředitelstvím časopisů. Ty se přece lépe vyznáš v obchodních věcech nežli já a dojista si o tom zase příležitostně pohovoříme.

   Především mi posílej všechny zprávy, jež můžeš získat o postupu. Na čem se musí pracovat s autografickým inkoustem? Může se tisknout všechno, co je kresleno autografickým inkoustem? atd. Zrovna přichází model - metař z Bezuidenhoutu, a tak Ti tisknu ruku,

                                                        zcela Tvůj Vincent.

   Můžeš-li, pak mi neposílej peníze později nežli 10., neboť jsem měl ještě mimořádná vydání za různé věci.

   Připojuji ještě několik řádek - zdá se mi, že jakmile dostane Buhot tento list do rukou, bude Ti teď ještě moci říci jasněji leccos účelného o postupu.

   Opravdu by mě velmi těšilo, kdyby se to poštěstilo. U mne jsou kresby samy stokrát závaznější než ta methoda. S modelem pracuji tolik, kolik mi to dovoluje moje portmonka. Neboť jistě chápeš, že člověk, chce-li stále pracovat, jakmile ilustruje, musí mít zásobu studií. A z toho pak vyplývají ještě důležitější věci.

   Nemohu tedy dost zdůrazňovat: důležitější je, že si dělám kresby do zásoby, nežli abych se štval a honil za výdělkem, ačkoli by mi byl nanejvýš vítaný. Ale i když se toho hned horlivě nechopím, přece ještě nic nepropasu, a jsem přesvědčen, že později dosáhnu s větší zásobou kreseb lepšího výsledku.

   Už proto, poněvadž by mě nesmělo udivovat, kdyby nastala větší poptávka po kreslířích.

   Velmi mě mrzí, že jsem dříve neznal tuto methodu. Když jsem byl v Bruselu, usiloval jsem o zaměstnání u litografů, byl jsem však vesměs odmítán. Prosil jsem u nich o jakoukoli práci, vždyť jsem to dělal jen proto, abych něco uviděl z litografie a především abych se jí vyučil. Někoho takového však nepotřebovali.

   Ještě nejméně odmítaví byli Simonneau a Fouvey. Říkali, že měli malou radost z mladíků, jež se chtěli vyučit, a že to jde tak špatně, že mají dost personálu. Ještě jsem s nimi hovořil o listech de Grouxových a Ropsových, a tu říkali: "Ano, ale takoví kreslíři dnes už nejsou."  Ze všeho, co jsem slyšel tady i v jiných závodech, jsem měl dojem, že litografie je úplně na vymření.

   Ale vynález tohoto nového papíru přece jasně dokazuje, že ji asi chtějí opět vzkřísit.

   Co krásného se přece vytvořilo v litografii - Charlet, Raffet, Lemud, kromě ostatních, o nichž jsme posledně hovořili; včera večer jsem se opět s novým zalíbením kochal litografiemi od Gavarniho. Doufám, že na tom pokusu vidíš, kolik mám chuti vynasnažit se, abych něco takového vytvořil.

   Psal jsem ovšem, jak jsem k této litografii přišel - vzniklo to z toho, že mi Smulders řekl, když jsem mu vyprávěl, cos mi napsal o papíru, že z něho ještě něco má.

   Vypadal poněkud užaslý, když jsem se k němu za několik hodin po tom, co jsem si u něho vyzvedl papír, vrátil s kresbou. Nepřeješ si snad ještě jeden nátisk s širším krajem?

   Právě jsem nakreslil ještě dva kopáče.

   Kdyby byl tento formát příliš velký, ale sotva myslím, že je příliš velký, poněvadž je to dost silně nakresleno, potom bych snad, zvlášť když se teprve více dozvím o způsobu, jak lze na papíru něco vymazat, zmenšoval kresby o polovinu nebo o třetinu, a to pomocí čtverců, takže by neztratily nic na přesnosti. Enfin, to uvidíme.

   Na tomto listu vidíš zároveň jednu ze studií, jichž mám větší počet a o nichž jsem Ti psal.

  Milý Theo!

   Dnes jsem od Tebe obdržel dopis, za nějž Ti srdečně děkuji. I když musím přiznat, že je věčná škoda, že se ztratil Tvůj dopis s přiloženým poukazem, přece mě utěšuje, že se neomeškal z jiné příčiny. Neboť Tě mohu ujistit, že jsem si dělal nesmírné starosti. Okamžitě jsem na poště oznámil ztrátu dopis, ale říkají, že si mohu dělat jen málo naděje a že kroky k vyšetření musí být podniknuty z Paříže. Doufejme, že se ještě objeví, s tím se však neodvažuji počítat a obávám se, že 50 fr je v horoucích peklech právě v okamžiku, kdy jsou téměř nepostradatelné. Především k pokračování v práci s litografickými zkouškami; obzvlášť mě těší, že se Ti poněkud líbily ty, jež jsem Ti zprvu poslal, a s tímto dopisem dostaneš první nátisk "Sorrow". Pro Heyerdahla jsem připojil též jeden s širším krajem a jeden další je pro Buhota; že jsou však větší, nevím, přijmou-li je na poště. Můžeš si ovšem vzít, které chceš, a můžeš dostat nátisky těch, z nichž by sis přál víc, ale na první jsem nakreslil: Iere épreuve (první pokus).

   Zítra řeknu Smuldersovi o kameny. Musím se Ti přiznat, že by mi bylo nesmírně příjemné, kdybych mohl jednou udělat správnou serii.

   Teď pracuji na kopáčovi; to znamená na kresbách k tomu, z nichž, jak doufám, něco vzejde.

   Máme tu pernou zimu, sníh a mráz, ale přece velmi krásně.

   V malém svitku litografií najdeš malou kresbu, dělanou neutrálním inkoustem na Whatmanově papíru. Rád bych se Tě optal na toto: Lze reprodukovat kresbu dělanou tímto způsobem? Lze potom takové kresby dělané autografickým inkoustem použít pro Vie moderne?Prosím Tě, pošli mi přece několik čísel Vie moderne, poněvadž mám jen docela málo listů (myslím jen tři) z jednoho, a to už velmi starého čísla, a poněvadž bych rád nabyl lepšího a trochu dokonalejšího ponětí, jaký je to vlastně časopis. Pátral jsem po tom zde ve městě, a nemohl jsem nalézt jediné číslo.

   Čím víc bych jich dostal, tím by mi to bylo milejší, poněvadž právě nyní hledám různé methody a poněvadž mi možná reprodukce z Vie moderne mohou ukázat cestu, jak lépe pochopit, co lze s tím dělat. Ale prosím Tě za prominutí, že se musíš kvůli tomu tolik obtěžovat.

   Tento týden tu byl nakrátko otec, když byl  ve městě na shromáždění.

   Rappard mi píše o nové serii kreseb havířů od Paula Renouarda v L´Illustration. Ještě jsem je neviděl, ale kdybys viděl v nějakém kiosku, kde prodávají ten "brak, který se povaluje v Zuid-Holandsch Koffiehuis", všimni si jich, neboť věřím, že to budou neobyčejně pěkné věci.

   Nevím, nebudeš-li snad pokládat za domýšlivost, řeknu-li Ti, co mě potěšilo. Dělníci od Samulderse z druhého závodu v de Laanu uviděli kámen s kresbou, představující muže z chudobince, a ptali se tiskaře, zdali by mohli od něho dostat obtah, aby si ho pověsili na stěnu. Žádný výsledek mé práce by mě nemohl víc potěšit, nežli když si prostí dělníci pověsí ve světnici nebo v dílně takové listy.  For you - the public - it is really done, je myslím pravdivý výrok Herkomerův.

   Kresba musí mít ovšem uměleckou hodnotu; to však, myslím, nemusí vylučovat, aby se líbila obyčejným divákům.

   Nuže, tento první list si ještě nijak necením, upřímně však doufám, že by z toho mohlo vzniknout něco vážnějšího.

   Ztráta zmíněných 50 fr (neboť se obávám, že se ztratily) je při těch pokusech jak pro Tebe, tak pro mne nepříjemná, avšak neztrácejme odvahu.

   Byl bych rád, aby sis prohlédl kresbu, na níž pracuji.

   Ujišťuji Tě, že jsem propadl melancholii, když dopis od Tebe nepřicházel a když jsem nevěděl, co to asi zavinilo.

   Tuze rád bych se dozvěděl, at your early convenience* (*co nejdříve) něco o tom, co dnes odesílám.

   Dále Ti připomínám, že ses ještě chtěl vrátit k Daumierovi - také at your eyrly convenience, neboť zajisté chápu, že vždycky nemáš kdy k psaní. Sbohem, milý hochu, ještě jednou dík za dopis, se stiskem ruky

                                                          zcela Tvůj Vincent.

   Dnes večer začínám číst Pot-Bouille od Zoly.