Vincent van Gogh, Dopisy (161)

Milý bratře!

   Opět je neděle a zas jednou Ti píši. Někdy se mi zdá, jako bych Ti ještě neřekl dost vřele a upřímně, jak mě dojalo, s čím ses mi v poslední době svěřil.

   I upřímně míněná láska se může ovšem stát illusion perdue* (*ztracená iluse) - nepochybuji, že se to občas děje, ale velmi bych se divil, kdyby se to přihodilo v Tvém případě, a jsem přesvědčen, že ani mně by se to nemohlo stát.

   Zcela zvláštně říká Michelet, že láska je zprvu pavučina, pak ale dorůstá síly lana. - Ovšem rozuměj - jde-li přitom o věrnost.

   V těchto dnech jsem se hodně potuloval po Geestu a po ulicích a uličkách, kde jsem loňského roku často chodil se ženou. Bylo vlhké počasí - všechno se mi tam líbí - a když jsem se vrátil domů, řekl jsem ženě, že je tam všechno ještě zrovna takové jako loni. Píši to vzhledem k désenchantement* (*rozčarování) - ne, ne, láska ovšem uvadá a znovu klíčí zrovna jako celá příroda, avšak úplně neodumírá. Existuje ovšem příliv a odliv, moře však zůstává mořem, a v lásce, ať k ženě či k umění, existují období vyčerpanosti a vysílení, nikoli však trvalé désenchantement.

   Nedívám se na lásku - právě tak jako na přátelství - jenom jako na cit. nýbrž především jako na skutek, a právě je-li činem a námahou, musí s sebou nést únavu a vysílení. Má-li někdo lásku upřímnou a bezelstnou, věřím, že bude požehnána, ačkoli se ani on neuvaruje těžkých období.

   Jsem rád, že s mým okem není hůře, nýbrž že se to značně lepší, ještě to však zcela nepominulo a musím být opatrný. Přiznám se, že jsem měl z toho malou radost.

   Tuze rád bych si s Tebou někdy pohovořil - neboť se nebojím práce, nejsem mrzutý a také ne vysílený, ale někdy jsem na suchu, a to snad tím, že bych měl někdy navázat styky s lidmi, s nimiž lze o těchto věcech hovořit; a s kým bych mohl zde za těchto okolností o tom hovořit? Teď tu není jediný člověk, s nímž bych se přátelil.

   Ne, že bych věřil, že nikomu nelze důvěřovat, toho jsem dalek, ale na neštěstí se příliš málo stýkám s takovými lidmi. Čas od času si vzpomínám, že před mnoha lety, když jsem přišel po prvé do Haagu ke G. & Co., dvě ze tří let, která jsem u nich strávil, byla dost bezútěšná, zatím co poslední rok vypadal mnohem družnější - tedy kdoví, zdali se i teď nepřihodí něco takového.

   Myslím, že je velmi hezké přísloví: When things are at the worst, they are sure to mend" * (*Nikdy není tak zle, aby nebylo zas dobře.) - ale nyní se přece občas táži: nejsme teď konečně u "the worst", neboť  "the mending" by bylo vítáno. Enfin.

   V těchto dnech jsem četl "Le Peuple" od Micheleta, nebo správněji, četl jsem to před časem, už letos v zimě, ale právě v těchto dnech si na to opět velmi živě vzpomínám.

   Kniha je rychle, a jak se zdá, nakvap napsaná, a kdo by četl od Micheleta jen toto, moc by se mu, myslím, nelíbila, nebo méně by na něho působila. Poněvadž znám lépe propracované knihy, jako La femme, L´amour, La mer a Histoire de la Révolution, chápal jsem ji jako hrubou skizzu od malíře, o němž mám dobré mínění, a s tohoto hlediska měla pro mne zvláštní půvab.

   Pro svou osobu shledávám Micheletův způsob záviděníhodný. A ani na okamžik nepochybuji, že mnozí ze spisovatelů odsuzují Micheletovu techniku, jako se domnívá mnoho malířů, že mají právo posměšně kritisovat techniku Israelsovu.

   Michelet má silný cit a co prociťuje, to hned načmárá, a nijak se nestará, jak to dělá, a ani dost málo nemyslí na "techniku"  nebo na obecně obvyklé formy, takže je to srozumitelné těm, kdo tomu chtějí rozumět. Avšak "Le Peuple"  není asi natolik první myšlenka nebo dojem, jako spíše nepropracovaný, ale přece napřed promyšlený a zamýšlený nápad. Jak se zdá, jsou mnohé kusy udělány ve spěchu a podle skutečnosti a pak jiné propracovanější a umělečtější části byly k tomu připojeny.

   De Bock si asi žije v neobyčejně blahobytných poměrech, soudě podle jeho kožichu - měsíce jsem ho neviděl, avšak před několika dny jsem ho potkal, jak jsem řekl, v kožichu ze všech nejkrásnějším atd. Avšak nemyslím, že by vypadal nádherně. Jistě jsi někdy cítil vnitřní sympatii k nějakému člověku, na němž jsi poznal, že je nešťastný, který však vystupoval jako šťastlivec a za takového byl též pokládán, a měl též tento vnitřní pocit: kdybych se pokusil spřátelit se s ním, pak by si buď myslel, že si z něho dělám, blázny, a tu by bylo skoro nemožné získat jeho důvěru nebo dokonce jeho náklonnost, anebo by pak řekl, i kdybych se dostal tak daleko: "Jaká pomoc, pluji už svou vodou", atd., a tak bychom nemohli mít na sebe navzájem žádný vliv.

   Vzpomenu-li si na de Bocka, je mi tak, že si to nedovedu pomyslit, že jsme vespolek mohli něco znamenat - neboť i když k němu cítím náklonnost a líbí se mi mnohé, co dělá, nakonec máme přece protichůdné názory - především o životě, ale právě tak i o umění.

   Těžko se sice zříkám přátelství - ale když člověk přichází k někomu do atelieru a přitom si musí v duchu připomínat: hovoř jen o všedních věcech, nedotýkej se žádné důležitější otázky a nevykládej nikomu nic o svých citech v umění - pak jsem z toho melancholičtější, než kdybych vůbec nebyl přišel. Právě proto, že bych chtěl nalézt upřímné přátelství a udržet, je mi trapné nalézt přátelství konvenční.

   Jestliže si obě strany přejí být navzájem přáteli, potom se tak snadno mezi sebou nepohněvají, i když se někdy neshodují, nebo přihodí-li se to přece, pak se opět udobří. Ale kde je konvence, tu skoro nevyhnutelně vznikají trpkosti; právě proto, že se člověk nemůže cítit volný, a když pak nedává najevo ani své opravdové city, jeden na druhého dělá ustavičně nepříjemný dojem už proto, že ty pocity skutečně má, a pak už nesmí doufat, že by mezi nimi mohlo být cosi společného. Kde je konvence, je nedůvěra a z nedůvěry vznikají všelijaké intriky. A s poněkud větší upřímností by si mohli navzájem udělat život pohodlnější.

   Člověk si pořád zvyká na nynější poměry, ale normální to není, a kdyby bylo možné vrátit se o 30, 40 nebo 50 let nazpět, věřím, že bychom se v tehdejší době cítili víc doma nežli v době přítomné - věřím totiž, že bychom se Ty nebo já cítili v té době jako ryba ve vodě. Jsme přesvědčen, že za padesát let nebude si člověk přát, aby se vrátila nynější doba. Neboť stane-li se z ní "copařská doba", pak člověk příliš otupí, než aby o tom vůbec přemýšlel, a zlepší-li s to - tant mieux.

   Není, myslím, absurdní, považuje-li někdo za možné, že budoucnost ještě někdy může zplodit jakési copařství, neboť to, čemu se v holandských dějinách říká copařské období, mělo přece svůj počátek také v odklonu od určitých zásad a v potlačování původnosti konvenčností.

   Kdyby Holanďané chtěli, mohli by být mistry nad mistry, budou-li však jejich projevy neslané nemastné, nastane copařská doba. Najednou se to nestává, dějiny však dokazují, že může k tomu dojít.

   Někdy mě ovšem tíží pomyšlení, že doba na př. jenom 50 let je s to vyvolat dokonalou proměnu, takže je pak všechno změněno. Zamyslíme-li se nad dějinami, tu se nám jeví nezadržitelné a poměrně velmi rychlé střídání. Právě proto přicházím k závěru, že každý člověk může také přiložit třeba jen malé polínko a že není lhostejné, jak myslí a jedná. Boj je jen krátký, a stojí za to být upřímný. Jsou-li mnozí upřímní a důslední, celý věk bude dobrý nebo aspoň energický.

   Přemýšlím mnoho o tom, cos mi psal v posledním dopise. Myslím, že je velký rozdíl mezi ženou, s níž jsi se setkal, a tou, s níž teď už celý rok žiji, v každém případě je však oběma společné neštěstí a že jsou ženy. Takové setkání je, celkem vzato, cosi jako zjevení. Četls Madame Thérese od Erckmanna-Chatriana? Vypráví se tu o rekonvalescentce a to líčení je velmi jímavé a krásně procítěné, je to prostá, ale přitom hluboká kníha.

   Neznáš-li Madame Thérese, někdy si ji přečti, a jsem přesvědčen, že i jí by se zalíbila a uchvátila by ji.

   Někdy mě ovšem trápí, že moje družka rozumí málo jak knihám, tak umění. Ale že já (ačkoli to určitě nedovede) přece na ní visím, není to důkazem, že je mezi námi nějaká upřímnost? Kdoví, nenaučí-li se tomu později rozumět a nebude-li potom mezi námi silnější pouto, ale víš, teď už má plnou hlavu dětí. A dětmi přichází do blízkého styku se skutečností a tím se sama učí.

   Knihy, skutečnost a umění je pro mne jedno a totéž, Nudil by mě, kdo by stál stranou skutečného života - ale kdo v něm úplně vězí, ten něco ví a cítí.

   Kdybych nehledal umění ve skutečnosti, tu bych je bezpochyby považoval za hloupé nebo za něco podobného; teď bych je měl rád sice jiné, ale přece jsem spokojen s tím, co je. Doufám, že budu moci tento týden opět pravidelně pracovat - mocně pociťuji, že musím dvojnásob pracovat, abych dohonil, s čím jsem začal příliš pozdě, a nedopřává mi klidu pocit, že jsem vzhledem k svému věku pozadu za ostatními.

   Montmartre bude nyní mít zvláštní nálady, které maloval na př. Michel - písek a uschlá tráva proti šedivé obloze.

   Ve vrbách se aspoň v této chvíli najdou barvy, že si člověk vzpomíná na Michela - úplně hnědá půda, uschlá tráva a rozmoklá cesta s kalužemi, černé kmeny stromů, šedivá a bílá obloha, domy v dálce ve stejném tónu a přece ještě barevné, na př. v červeni střech. Akordy jsou dost věrné a tajemství Michelovo (jakož i Weissenbruchovo) tkví v tom, že správně odměřuje, správně vidí proporce mezi popředím a pozadím a správně vyciťuje směr perspektivně ubíhajících linií.

   V těchto věcech není nic náhodně nalezeno - Michelovy práce jsou nesmírně bohaté a jasně vidím, že byl skutečně na takové výši, že všechno dělal hravě - nýbrž jde tu o vědění, a jsem přesvědčen, že Michel dojista, dříve než mu to šlo lehce od ruky, dost často žasl a byl zklamán nad tím, že se to nechtělo dařit. Možná také, že se to všechno zdá tak jednoduché, za tím však vězí velmi rozsáhlé všeobecné vědomosti - jakož i za mnoha jinými, prostě vypadajícími pracemi, na př. od Daumiera.

   Nuže, končím; napiš opět brzy, jestliže jsi už nenapsal. Tuze rád bych se dozvěděl, zda se u Tvé pacientky neobjevily nějaké kromobyčejné následky operace. Je velmi pěkné, že Rappard ve svém prvním dopise, který jsem obdržel teď po jeho nemoci, píše s neobyčejně živým zájmem zrovna o dřevorytech, které našel, mezi jiným od Lançona. Teď je rozzuřen, že ho vůbec nepovzbuzuji, ačkoli z počátku dbal toho zrovna tak málo jako ostatní. Jeho sbírka se lepší a jsem přesvědčen, že v tom, co dělá a chce, lze spatřovat obzvlášť vliv Angličanů, ačkoli je ovšem tuze dalek něco napodobovat. Že však dělal na př. studie v útulku pro slepce, je znamenitý praktický následek jeho záliby v kreslířích, jako je Herkomer nebo Frank Holl.

   Sbohem, milý brachu, piš brzy, tisknu Ti ruku

                                     zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (159,160)

3. února.

   Milý Theo!

   Opět se nemohu dočkat dopisu od Tebe; ježto je už 3. února (a i dnes již minula doba, kdy se roznáší pošta), píši už z opatrnosti. Možná, žes psal o několik dní později - nu, pak je všechno v pořádku, ale hlásím Ti to kvůli příhodě s dopisem z letošní zimy pro případ, žes mi napsal před prvním. Pak bys snad udělal dobře, kdyby ses pozeptal. Pozoroval jsem, že listonoši dávají dopisy pro Schenkweg lidem, kteří tu bydlí, aby je vzali s sebou, místo aby je sami doručili. Pro listonoše je to někdy velká zacházka - to vím, poněvadž i mne nedávno už poprosil listonoš, abych něco za něho doručil, což jsem ovšem  udělal - přitom jsem si však vzpomněl na ztracený dopis. Enfin! -

   V těchto dnech, zvlášť dnes v noci, bylo tu bouřlivé počasí. Na moři asi strašilo. Jak se daří pacientce? Co píšeš, svědčí o ušlechtilých vlastnostech, které na mne hluboce zapůsobily (že na př. zaplatila dluhy za muže, který ji oklamal). Zmínka, žes při návštěvě člena sněmovny narazil na "není doma", připomíná mi jméno, jež dává Punch tajemníkovi ministerstva vnitra (jeho titul je the Home secretary). Tato osůbka se nikdy v Punchi nenazývá jinak než the seldom at Home secretary.* (*tajemník ministerstva vnitra, který zřídka kdy bývá v ministerstvu). Kolik přece je takových seldom at home lidí! Dickens je všechny dohromady nazývá úřad circimlocution, circumlocution office.* (*úřad vytáček, úřad jak se to nemá dělat). Mnoho vzdychajících lidí stojí přede dveřmi těchto how not do to it ústavů, a snad se tam vzdychá neméně hluboce nežli na starém Mostě vzdechů.

   V těchto dnech jsem byl velmi unaven - obávám se, že jsem se trochu přepracoval - a pracovní kvas, únava z přílišného přepětí jsou velmi osudné. Život má potom barvu špinavé vody, je jako hromada popela.

   V takové chvíli bych si přál mít u sebe přítele. Někdy to vyjasňuje kalnou chmuru.

   V takových dnech mě někdy naplňuje starost o budoucnost a zmocňuje se mne melancholie vzhledem k mé práci a potom se cítím unaven.

   Je však nebezpečné příliš mnoho o tom hovořit nebo si tím lámat hlavu, a tak dost.

   Pořád jsem se lopotil s akvarelem, opět se skizzou kopáčů, nebo správněji silničních dělníků tady na Schenkwegu, ale není to k ničemu.

   Jednou jsem také nakreslil tužkou Conté několik figur, jež jsou, myslím, lepší.

   Ale nikoli jenom tužkou Conté, neboť všechno jsem pak namokřil, stíny nechal roztéci a opět vyzvedl světla.

   Možná též, že jsem se nastydl - ale musím se zbavit únavy, dříve než skutečně mohu něco dělat.

   V této chvíli čtu "Z doby mého pobytu na pevnosti" od Fritze Reutera, velmi vtipná kniha. Němci mají svůj svérázný humor, zase jiný nežli Angličané.

   Ostatně i Herkomer namaloval jednou selskou masopustní noc, cosi po způsobu selského Brueghela, a i v tom se to silně projevuje.

   Poněvadž mluvím o Herkomerovi - nedávno jsem četl jakýsi jeho životopis, ačkoli poněkud neúplný. Mezi jiným zvlášť toto upoutalo mou pozornost.

   Delší dobu bydlel a maloval v neobydleném nebo dokonce jen ve zpola dostavěném domě, poněvadž nemohl platit činži.

   Potom se dostal do Graphicu a poněkud vybředl z bídy. Ale i když už tam byl zaměstnán, ještě si ho málo vážili. Dokonce se stalo, že jeho první  návrh na The last muster at Chelsea Hospital* (*Poslední přehlídka v chelseaské nemocnici) - kresba, jež sice do jisté míry vypadala hrubě, od konečné komposice se však jen velmi málo lišila - byla téměř odmítnuta.

   Nikdo z vedení Graphicu ji neschválil, kromě obchodního ředitele (velmi bych se divil, kdyby tento ještě dnes byl v předsednictvu).

   Ten prosadil, že skizza byla uveřejněna, a tázal se Herkomera, zda by byl ochoten udělat ji ještě jednou ve větším formátu.

   To je tedy počátek obrazu, který od té doby udivoval kdekoho jak v Paříži, tak v Londýně.

   Teď by také skoro každý uznal první skizzu za dost pěknou.

   V knize bylo také, že Herkomer není z těch, kteří lehce pracují, že naopak z počátku neustále zápasil s jakousi nešikovností a že si s každým obrazem úžasně lámal hlavu. Nedovedu skoro pochopit, že ho i nyní mnozí ještě pořád nazývají nepříjemným.

   Člověk si téměř nedovede představit nic niternějšího nad jeho věci.

   Až přijedeš, ukáži Ti dřevoryt starého útulku pro ženy - je méně známý, avšak je neméně pěkný než "Starci".

   Je to něco jako "Škola šití" od Israelse.

   Napiš teď brzy, jestliže jsi to už neudělal.

   Nemohu se dočkat zprávy, jak se daří Tvé pacientce. Ve všem jí přeji to nejlepší. Blahopřeji Ti k otcovým narozeninám. Otci jsem poslal kresbu, kterou jsem udělal jako .litografii, podnícen k tomu otcovými poznámkami o stařečkovi. Nikoli, že bych s otcem souhlasil, ale myslel jsem si: teď vím, jak bys to chtěl a tak se pokusím udělat to pro Tebe. Obávám se však, že se mi nepovedla. Vždycky se to nepodaří, i když se co nejvíc snažíš, abys lidem vyhověl. Otec sice nepsal, že se mu to nelíbí, ale přece to tak vypadá. Ostatně může být, že za nic nestála. Až přijedeš domů, jistě Ti ji ukážou. Sbohem - ale nic jim o tom neříkej.

                                         Zcela Tvůj Vincent.

8. února.

   Milý Theo!

   Srdečně Ti gratuluji k otcovým narozeninám a děkuji Ti za dopis, který jsem právě obdržel a z něhož mám radost. Především Ti blahopřeji, že operace dobře dopadla.

   Z takových věcí, jak je líčíš, obchází mě hrůza. Kéž by to nyní přestála a měla krisi za sebou. Nebohá žena!

   Jestliže ženy neprojevují v myšlení mnohdy stejnou energii a pružnost jako muži, kteří se snaží uvažovat a analysovat, nuže, je jim to třeba zazlívat? - Nikoli; podle mého zdání nikoli, protože ony  všeobecně musí vynaložit mnohem víc síly, aby snesly bolest. Více trpí a jsou choulostivější.

   A jestliže také někdy nechápu, co si člověk myslí, přece jsou časem skutečně s to pochopit, míní-li to s nimi člověk dobře. Vždycky se to sice nestává - ale"duch je sice hotovo" a občas se v ženách objeví jakási zcela zvláštní dobrota. -

   Spadl Ti jistě kámen se srdce, že už je po operaci. Jakou hádankou je život a jakou hádankou mezi hádankami je láska! Být stále týž - to je to jediné, co se v pravém slova smyslu určitě nedělá, naproti tomu změny jsou podobný zjev jako příliv a odliv, které na moři nic nemění.

   Od té doby, co jsem Ti naposled psal, dopřál jsem svým očím trochu klidu a cítil jsem se přitom dobře; přesto mě však ještě v nich píchá.

   Víš, co mi bezděky napadlo - že si člověk v prvých dobách existence jako malíř mnohdy sám proti své vůli ztěžuje situaci; a to pocitem, že svůj obor ještě neovládá; nejistotou, v níž se zmítá, zdali ho ovládne, a velkou chutí proniknout; a poněvadž si ještě sám nedůvěřuje, nemůže se ubránit určitému štvaní, a tak se štve sám, i když nechce upachtěně pracovat.

   Na tom nelze nic změnit a člověk se neobejde bez toho období, které, jak jsem přesvědčen, ani jiné nesmí a nemůže být.

   Ba i studie prozrazují, že se s nimi člověk pachtí s určitou úzkostlivostí, která je naprostým opakem klidné šíře, po níž člověk touží - a přece špatně pochodí, chce- li se této šíře stůj co stůj dopracovat a hledět si jen jí. Z toho často vzniká tlumený nervosní neklid a přepětí a člověk pociťuje tíseň jako mnohdy v letních dnech před bouřkou. Nyní jsem to také opět zakusil, a když to pociťuji, změním někdy práci, zrovna jako bych začínal od začátku. Námaha, kterou si s tím člověk z počátku dal, dodává občas studiím trochu úzkostlivosti.

   To však nepovažuji za něco odstrašujícího, poněvadž jsem to pozoroval u jiných, u nichž to přece později víc a víc mizelo, právě tak silně jako u sebe.

   A že člověk dovede v určitých obdobích pracovat jen tímto obtížným způsobem, to mu, myslím, zůstává po celý život, jenže později dosahuje tím ovšem víc nežli z počátku.

   Tvoje zpráva o l´Hermittovi se shoduje do písmene s tím, co bylo ve zprávě o výstavě Black and White.

   I tu se právě hovoří o smělosti uchopení, kterou nelze srovnat s nikým jiným nežli s Rembrandtem. Rád bych věděl, jak někdo tak pojímá Jidáše - zmiňuje se o kresbě Jidáš před zákoníky, kterou udělal; jsem přesvědčen, že Victor Hugo by to mohl podrobně vylíčit, takže bys to viděl před sebou - ale namalovat výraz by bylo ještě těžší.

   Našel jsem list od Daumiera: "Ceux qui ont vu un drame,"* (Diváci dramatu) a "Ceux qui ont vu une vaudeville".**(** Diváci veselohry). Toužím pořád víc po Daumierovi. Je v něm trochu víc jadrnosti a klidu, je zábavný a přece plný citu a vášní; někdy mi to připadá, jako bych na př. v "Pijácích" a bezpochyby i v "Barikádě", kterou neznám, nalézal u něho vášeň, kterou lze srovnat s žárem rozžhaveného železa.

   To je na př. i mnoha hlavách Franse v Halse, a tu je to tak vážné, že to vypadá studeně, jakmile se však člověk na to chvíli dívá... žasne, že někdo, kdo zřejmě pracuje s takovým rozčilením, kdo se tak úplně ztrácí v přírodě, má zároveň tuto duchapřítomnost, že to dovede tak pevnou rukou posadit na plátno. Cosi podobného nacházel jsem v studiích a kresbách de Grouxových. I l´Hermitte je asi tak žhavý. A Menzel také.

   Ostatně v Balzacovi a Zolovi jsou místa, m.j. v Otci Goriotovi, kde se v slovech najde žhavá vášeň.

   Jednou jsem také ovšem uvažoval pokusit se o jiný způsob práce, totiž jít na to s větším zápalem a větší odvahou.

   Avšak nevím, nemám-li nejprve ještě výlučněji studovat figuru, a to nevyhnutelně podle modelu.

   Také pátrám po prostředku, abych mohl podle potřeby tlumit světlo v atelieru nebo zesilovat.

   Nyní ho tu mám příliš vydatně a ne dostatečně shora. Prozatím jsem si sice jednou zakryl okna lepenkou, ale podívám  se, nedostanu-li od domácího okenice.

   V dopise, který jsem roztrhal, jak jsem Ti psal, bylo v jádru totéž, co říkáš.

   Když tedy člověk víc a víc pozoruje, že je sám nedokonalý a nedosahuje cíle, že s ostatními je to zrovna tak, že tedy neustále vznikají obtíže, které jsou opakem ilusí, pak si myslím, že ti, kdo přitom neztrácejí odvahu a nezlhostejní, stávají se tím vyspělejšími a že člověk musí vydržet, právě aby se stal dokonalejším. -

   Někdy si však nedovedu představit, že je mi teprve třicet let - cítím se mnohem starší. Především se cítím tehdy starší, když si myslím, že se většina mých známých bude na mne dívat jako na nepodařence, a pak je mi, jako bych se jím mohl stát, kdyby se ještě některé věci neobrátily k dobrému - a pomyslím-li si, že by se tak mohlo stát, pak jasně pociťuji, že mě to dokonale skličuje a že ke všemu pozbývám chuti, jako kdyby tomu bylo skutečně tak.

   Jsem-li však v normálnější a klidnější náladě, potom mám ovšem někdy radost, že mám třicet let za sebou a že neuplynuly, aniž mě něčemu nenaučily pro budoucnost. A potom pociťuji sílu a chuť do další třicítky - jestliže se jí dožiji - a v duchu vidím léta vážné práce, a to šťastnější nežli léta první třicítky. Jak tomu bude ve skutečnosti, to nezávisí pouze na mně - i lidé a okolnosti musí též spolupůsobit.

Trápí mě a mám odpovědnost za to, že lichvařím s poměry, v nichž žiji, a snažím se dostat se dál. Jako dělník je člověk v třiceti letech právě na počátku období, kdy cítí v sobě ustálenost, a podle toho se pak cítí mladý a plný chuti. Přesto má už v té době kus života za sebou a rozlítostňuje ho pomyšlení, že se leccos už nikdy nevrátí; a pociťuje-li člověk někdy určitý smutek, není to žádná slabošská sentimentalita. Enfin. - Mnoho věcí vlastně teprve začíná, když je člověku třicet let, a jistě potom není ještě všechno skončeno. Už však neočekává od života to, co mu, jak zkusil, nemůže dát. Začíná spíše lépe chápat, že život je jakési období hnojení a že ještě nenastaly žně.

   Proto má též člověk někdy vůči úsudku lidí pocit "na tom mi nezáleží" - a když ho ten úsudek příliš tíží, jistě ho smí někdy setřást.

   Snad jsem měl tento dopis také raději roztrhat.

   Chápu, že zdravotní stav ženy velmi zaměstnává Tvé myšlenky, a to je dojista jedna z věcí nutných pro její udržení a také zdárné vyléčení. -

   Vždyť je třeba cele se tomu věnovat a v tom případě platí ovšem výrok "if you want it well done, you must do it yourself, you must not leave it to others." To znamená, že tomu člověk musí věnovat veškerou péči a mít o všem přesný přehled.

   Měli jsme několik skutečně jarních dní, na př. minulou neděli, jichž jsem hezky užil.

   Lidé silně pociťují střídání ročních období. Ve čtvrti, jako je na př. Geest a v "Hofjes" nebo v tak zvaných "Geefhuisjes" je zima vždycky tesklivé a tíživé období a jaro je vykoupení.

   Všímáš-li si toho, vidíš, že takový první jarní den je jakýmsi evangeliem. A je žalostný pohled na tolik popelavých, zvadlých tváří lidí, kteří za takového dne vycházejí ven, kteří vůbec nic určitého nedělají, nýbrž jen se chtějí zároveň přesvědčit, že jaro je tu. - Všelijací lidé, od nichž by se to ani nečekalo, se tak někdy tlačí na trhu okolo místa, kde stojí prodavač s krokusy, sněženkami, narcisy a jinými cibulovitými květinami. Někdy máš dojem, že muž u těch sněženek je písař pergamenů z ministerstva, jakýsi typ Josseranda, v obnošeném černém kabátě se zamaštěným límcem - líbí se mi to.

   Myslím, že chudí lidé a malíři stejně prociťují počasí a střídání ročních období.

   Přirozeně to cítí každý, ale pro zámožnější měšťanský stav nejsou to žádné tak veliké události, povšechně to aspoň nemění mnoho na jejich náladě.

   Pěkný byl výrok jednoho dělníka v poldrech: "V zimě trpím zrovna tolik chladem jako ozim."

   Nuže - jaro bude zcela určitě vítáno i Tvé pacientce; kéž se jí dobře daří! To je přece obtížná operace - aspoň jsem žasl, když jsem četl Tvé líčení. Rappardovi se daří lépe - psal jsem Ti, že měl hlavničku? - Potrvá ještě delší dobu, nežli bude moci pracovat jako dříve, ale chvílemi začíná vycházet na procházku.

   Použiji Tvé rady a budu si někdy koupat oči v čaji, když to nepřejde. Poněvadž se to tratí, nechávám tomu prozatím přirozený průběh. Vždyť jsem to dříve neměl, vyjma letos v zimě zároveň s bolením zubů, a myslím, že je to tím, že jsem se nesmírně přepínal a že to je něco jen náhodného.

   Vždyť mohu i v této chvíli lépe vydržet únavu očí při kreslení nežli z počátku.

   Můžeš-li, napiš opět brzy; se stiskem ruky

                                       zcela Tvůj Vincent.

   Nevím, znáš-li ty "Geefhuisjes"  u Brouwersgrachtu naproti nemocnici. Dovolí-li počasí, chtěl bych tam někdy kreslit. Tento týden už jsem tam udělal několik skizz. Je to několik řad domů s malými zahrádkami, které, jak myslím, patří chudinské péči.