Vincent van Gogh, Dopisy (180)

   Milý Theo!

   Dnes ráno ke mně přišel muž, který mi spravoval před třemi týdny lampu a od něhož jsem zároveň koupil jakési hliněné nádobí, které mi sám vnutil. Vyčítal mi, a to s notným rámusem, proklínáním a nadávkami, že jsem nedávno zaplatil jeho sousedovi a jemu ne. Povídám mu, že mu zaplatím, až dostanu peníze, ale v této chvíli že nemám - a to byl olej do ohně. Žádám ho, aby odešel a konečně ho strkám ze dveří, ale on bezpochyby právě na to čekal; popadl mě za límec a mrštil mnou o zeď, takže jsem se jak dlouhý tak široký složil na podlahu.

   Z toho můžeš vidět, s jakými patáliemi musí člověk bojovat. Takové chlapisko je silnější než já, že ano - ale lidé se neostýchají. Nu, a takoví jsou všichni drobní kramáři atd., s nimiž má člověk co dělat kvůli všedním potřebám. Přicházejí, i když je nevoláš, a žadoní o zakázku, i když člověk chodí k jinému - musí-li je však potom člověk nechat čekat na zaplacení někdy déle nežli osm dní, pak je z toho hádka a spor. Nu, už jsou takoví, a co lze konečně proti tomu namítat - věru i oni sami jsou někdy v úzkých. Uvědomuji Tě o tomto případu, abych Ti ukázal, jak nutně potřebuji vydělat trochu peněz.

   Když jsem chodil do Scheveningen, musel jsem opět nechat několik lidí čekat.

   Mám poněkud starost, bratře, a dost mrzutostí a námahy. Toužebně čekám na Tvůj příjezd, poněvadž bych si přál rozhodnout, mám-li se přestěhovat či nemá. Abych s e tu mohl zdržet, musel bych trochu víc vydělávat - to málo, jež mi schází, činí mi tu život neudržitelný. Ostatně přesto se mi práce daří, neboť veškeré patálie nemohou mi ani ubírat k ní chuti, ani způsobit, abych přece to či ono neuskutečnil.

   U de Bocka stojí dvě malé mariny, jedna s rozbouřeným a druhá s klidným mořem - žánr, v jakém bych chtěl neobyčejně rád pracovat. Včera jsem dělal selské obydlí s červenou střechou a vysokými stromy.

   Malování figurálních studií by mi teď, myslím, prospělo kvůli mnoha věcem; začal jsem je s chlapcem v brambořišti a s jiným v zahradě u tyčkového plotu. Musel bych se toho však chopit energicky. Událost z dnešního rána mi ukazuje, že je mou povinností nějak to zařídit - musím se omezit v bydlení, asi tak, že bych přesídlil do malé vesnice, kdybych tu neměl naději na trochu větší volnost pohybu. Atelier je tu jinak dost praktický, a není tu nouze o pěkné motivy. Všude také není moře. 

   Je pravda, že se necítím dost silný, jak jsem ti říkal - nyní se dostavily bolesti mezi lopatkami a na bederních obratlích; někdy to mívám častěji, vím však ze zkušenosti, že potom musí být člověk poněkud opatrný, neboť jinak zeslábne a nemůže se z toho tak lehce znova zotavit.

   Skoro se toho vzdávám. Moje poměry byly v poslední době příliš tísnivé, a plán, naklonit si opět tvrdošíjnou rozumnou prací přátele z dřívějška, se mi zhatil.

   Theo, snad by bylo dobře, kdybychom si někdy pohovořili o určité záležitosti - neříkám, že by se o ní muselo zrovna teď hovořit, ale mohly by nastat chmurnější dny a pro tento případ bych se chtěl s Tebou dohodnout.

   Moje studie a všechno, co je v atelieru rozpracováno, je zcela Tvým vlastnictvím.

   V této chvíli - opakuji - není třeba ještě o tom hovořit, ale co nevidět, na př. pro neplacení daní, přece by snad někdo chtěl věci prodat, a pro tento případ bych si přál odstranit práce do bezpečí a z domu. Jde o mé studie, které bych mohl při pozdějších pracích těžko postrádat, o věci s nimiž jsem se hodně namořil. 

   V naší ulici není až dodnes jediný člověk, který by platil daně; přesto však byly všem vyměřeny různé poplatky, i mně, dvakrát ke mně přišla odhadní komise; ukázal jsem jim jenom čtyři kuchyňské židle a nenatřený stůl a řekl jsem jim že bych podle zákona nemohl být tak vysoko odhadnut. A až by našli u nějakého malíře koberce, klavíry, starožitnosti atd., pak by nikoli neprávem zapsali takového muže jako schopného placení, u mne však nejsou žádné luxusní předměty, ale děti, u mne tedy nemají co brát.

   Nato mi poslali upomínku; nestaral jsem se však o to, a když zase jednou ke mně přišli, řekl jsem jim, že je marné ji posílat, poněvadž jsem si s ní jednoduše zapálil dýmku. Nemám nic a mé čtyři židle, můj stůl atd. by nic nevynesly; nové nestály tolik, kolik mi chtěli vyměřit.

   Od té doby mě nechali tedy na pokoji, teď je to už několik měsíců; a ostatní lidé v naší ulici také neplatí. Ale poněvadž už o tom hovoříme, přál jsem si vědět, kde bych si mohl ukrýt do bezpečí studie, kdyby toho bylo třeba. Nu, snad bych je mohl odnést k v.d.Weelovi nebo k někomu jinému, rovněž malířské potřeby.

   Ještě pořád mám určitou naději, že najdeš věci, až přijdeš do atelieru, pro něž se snad přece sežene sběratel, i když nemají valnou obchodní cenu. Hotových prací je dost.

   V podstatě jsem přese všechno nepocítil zbabělost; naopak mohu souhlasit s tím, co jsem nedávno četl v Zolovi: "Platím-li nyní něco, je to proto, že jsem sám a že nenávidím neomalence, slabochy, cyniky, posměváčky, blbce a hlupáky." Ale nehledě k tomu je přece zcela možné, že zůstanu-li tu, nebudu moci čelit obléhání. Právě proto, že je to všechno ještě v začátcích, už nyní Ti o tom píši. Nejlepší východisko by snad bylo, zkusit to s levnějším bydlením.
   V.d.Weele obdržel za obraz stříbrnou medaili; dvojnásob a trojnásob si ji zasloužil; těší mě, že ji dostal.
   Mnoho jsem se napřemýšlel o v.d.Weelově obrazu, poněvadž jsem ho viděl částečně vznikat a často jsem s ním o něm hovořil a hned jsem byl pro něj zaujat.
   Jsem přesvědčen, Theo, že i já při pravidelné a klidné soustavné práci později budu moci také jednou něco takového udělat.
   Ale to bych musel v každém případě prodělat ještě období tvrdošíjného malování, a proto bych nesměl být bez prostředků; myslím však, že bude obtížné si je opatřit.
   V.d.Weele to dělá tak, že polovinu svého času obětuje věcem, které nedělá pro svou zálibu, ty mu však umožňují zaplňovat si skřínku na barvy a jíst atd. Kdyby se snad mezi mými pracemi našel kus, který by lidé chtěli mít, snad by se mi to potom také podařilo.
   Nezáleželo by mi tak na samém prodeji, jen kdyby to bylo nutné kvůli další práci; bez obalu Ti říkám, že se v praxi uplatňuje jen málo z myšlenek o umění, které jsem si osvojil v období u Goupila; můj vkus ovšem zůstal stejný. Díla nevznikají tak, jak si to představuje obchodník - život malíře je jiný, studium je jiné. Přestože bych sotva mohl říci o tom něco určitého, věřím nyní výroku Daubighyho: "Nevážím si víc obrazů, které mi nejvíc vynášejí." Kdybych to však byl slyšel, když jsem byl u G.&Co., myslel bych, že to řekl jen tak ze zvyku to říkat. Sbohem chlapče, jsem v tísni, a co Ti píši o dnešní ranní půtce, může Ti dokázat, že lidé nejsou ke mně příliš shovívaví. Kdyby nosil člověk cylindr a nevím co ještě víc, bezpochyby by se spíš drželi v určité vzdálenosti. Vůči těmto věcem je člověk přece poněkud nedůtklivý a podobná věc je nepříjemná.
   Nu, přál bych si, kdyby se mezi pracemi našlo něco, co by mi mohlo zjednat trochu volnosti pohybu. Sbohem, piš brzy, toužím po tom.
                                                                  Zcela Tvůj Vincent.

S menší sklíčeností bych hleděl do budoucna, kdybych byl méně neobratný ve styku s lidmi. Bez Tebe bych prostě nemohl nalézt kupce, zatím co se mi to s Tvou pomocí ponenáhlu podaří. A činíme-li se, seč jsme, půjde to a udržíme se na povrchu - ovšem musíme držet pohromadě. Teď však potřebuji, abychom se někdy spolu sešli a společně rozvážili, oč musíme usilovat.
   Občas se sice bavím s de Bockem a s jinými malíři, nehovořím však s nimi o těchto věcech tak jako s někým, jemuž zcela důvěřuji; je hodně věcí, o nichž nemusí vědět.
   Nu, takové věci, jako tu malou příhodu z dnešního rána, nepokládám ovšem za moc závažnou, ale při styku s mnoha nepříjemnostmi, které přicházejí zvenčí, přece člověk pociťuje potřebu - aby někdy mohl na všechno zapomenout - pohovořit si občas s někým, kdo naprosto chápe naše záležitosti a projevuje s nimi soucit.
   Při těch všedních stycích si počínám tak, že se zkrátka probíjím, zatím co si soukromé záležitosti nechávám pro sebe. Má-li však člověk trochu citu, pak mu nestačí tyto všední styky; potom hledá opravdové přátelství a důvěru.Právě proto, že mé tělo začíná podléhat, že cítím, jak mi ubývá síly snášet trampoty, říkám Ti přímo, že potřebuji zase jednou být s Tebou pohromadě a shledat se s Tebou.
   Letos jsem bojoval, jen abych si mohl udržet atelier - soustavná práce se mi někdy stávala strašně obtížnou. A nyní si musím obnovit sílu.
   Napiš mi, jde-li to nějak - a ono to půjde - v mezidobí, nežli se spolu uvidíme. Musím pokračovat v práci, často mě však přemáhá pocit únavy, celkové slabosti - následek příliš velké námahy - který se pořád opakuje a proti němuž musím něco dělat, neboť jinak by to bylo stále horší.
   Něco podobného bych neřekl de Bockovi nebo někomu jinému - ale Tobě dost důvěřuji, abych Ti to mohl říci. Nyní je prostě má síla poněkud vyčerpaná, poněvadž jsem jí víc vyplýtval, nežli mohu postrádat - že bych však proto ztratil odvahu anebo že bych se chtěl něčeho vzdát, o tom nemůže být řeči.
   Všechno celkem záleží na tom, že si budeme nadále rozumět a že si udržíme opravdu vřelé přátelství. Přijde-li potom nějaké neštěstí, budeme mu vzdorovat - ale, bratře, zůstaňme si navzájem věrni.
   Já přitom získávám všechno, neboť bez Tebe bych to nemohl až dodnes vydržet - Ty přitom nezískáváš nic, leda pocit, že jsi někomu dopomohl ke kariéře, která by mu byla bez Tvé pomoci odepřena. A později - nu, kdoví, co takto ještě někdy spolu uskutečníme. Abych mohl dobře malovat, budu se ovšem muset ještě nějakou dobu trápit, ale až uvidíš studie, přece, myslím, uznáš, že to není nesmysl.
   Že Ti nyní tak často píši o nedostatku peněz, nu, to proto, že je jich naléhavě třeba. Člověk nesmí příliš tělesně slábnout a jeho cit nesmí být příliš pokořován. Horší-li se to a jestliže mě příliš pálí půda pod nohama, je mou povinností uvažovat, zdali by se nedaly poměry trochu snesitelně upravit.