Vincent van Gogh, Dopisy (166)

   Milý Theo!

   Ve svých líčeních jsi mi často ukazoval pohledy z Paříže - nyní já ti ukáži pohled z mého okna na zasněžený dvůr.

   Připojuji pohled na koutek domu, jsou to dvě nálady téhož zimního dne.

   Všude nás obklopuje poesie, avšak přenést ji na papír nejde, bohužel, tak rychle, jak ji uvidět.

   Z tohoto pohledu jsem udělal akvarel, a potom tuto malou skizzu, jež ostatně není dost živá a účinná.

   Myslím, že už jsem Ti psal, že jsem tu ve městě ještě našel trochu surové křídy. I s tou teď pracuji.

   Minulý týden přinesly nám dny nejtužší mrazy, jaké jsme, myslím, dosud měli. Byly to neobyčejně pěkné dny se sněhem a zvláštní oblohou.

   Dnešní tání sněhu bylo skoro ještě hezčí. Bylo to však typické zimní počasí, jež probouzí staré vzpomínky, a tu všední věci vypadají tak, že s nimi bezděky spojuješ příběhy z doby poštovních dostavníků.

   Podívej se na př. zde na tuto malou skizzu, kterou jsem udělal v takovém snění.

   Představuje pána, kterého donutilo asi zmeškání poštovního dostavníku přenocovat ve venkovské hospodě. Teď časně vstal, a zatím co si dává nalít skleničku koňaku pro zahřátí, platí hostinské (paní v selském čepci); je však ještě velmi záhy zrána "la piquette du jour"* (*na úsvitu) - musí dostihnout poštovní vůz - ještě svítí měsíc; oknem šenkovny je vidět třpytit se sníh a předměty mají zvláštní chvějivé ostré stíny.

   Tento příběh není vlastně nic a skizza též, ale pochopíš, co míním, že totiž v těchto dnech všechno mělo v sobě cosi jako je ne sais quoi, co člověku dělá chuť přenést to na papír.

   V těchto sněžných náladách je zkrátka celá příroda nepopsatelně krásnou výstavou černé a bílé. 

   Že jsem však už jednou u toho skizzování, připojuji ještě velmi povrchní skizzu křídové kresby: holčičku u kolébky, jež je udělána podobným způsobem jako žena s dítětem, o níž píšeš. Tato křída je skutečně zvláštní materiál. Jiná malá skizza - lodník - je podle kresby, v níž jsem mnoho ztlumil neutrálním inkoustem a sepií.

   Ani dost málo bych se nedivil, kdyby se Ti ta troška, kterou jsem Ti v poslední době poslal, zdála dost hubeným výsledkem.

   Myslím, že je těžko jinak si počínat.

   Je v tom cosi mrzutého; člověk musí stále pamatovat na celek, aby postihl zvláštní stránku černobílé techniky, což je přece vždycky naprosto nemožné.

   Zdá se mi, že není zcela totéž, udělá-li se deset nebo sto kreseb nebo skizz nebo studií.

  Jistě ne kvůli kvantitě - kvantitu nechme stranou - ale chci říci, že v černobílé technice je určitá pružnost, která umožňuje kreslit pěknou figuru asi v desíti různých posicích, zatím co v akvarelu nebo při malování byla by zachycena sotva jen jedna posice. Připusťme, že z desíti kreseb je devět špatných - doufám sice určitě, že poměr mezi dobrým a špatným nebude vždycky tentýž, ale už to připusťme. Kdybys byl teď sám v atelieru, pak by, myslím, neminul týden, kdy bych ti nemohl předložit ne snad jen jednu, nýbrž mnohem spíš určitý počet studií, a tu bych se divil, kdybys nemohl z toho určitého počtu vždycky vybrat tu či onu, v níž bys nacházel něco zajímavého. A ani ostatek by proto nebyl zcela zbytečně udělán, poněvadž i nepodařené studie se konečně ukážou po mnohé stránce přece někdy potřebné a užitečné pro nějakou novou komposici. 

   A proto si myslím, až sem opět přijedeš, že ještě najdeš mnoho věcí, při nichž mi snad budeš moci poradit.

  Poněvadž vůbec neznám Lhermittovy kresby (víš, že jsem se Tě na ně ptal), zatím co znám akvarely Ciceriho a rovněž jeho staré litografické předlohy (/neznám ovšem jeho nynější černobílé kresby), je mi, tvrdím, poměrně zatěžko přesně pochopit, píšeš-li mi o jisté malé skizze: "Nemohl bys udělat něco, co by poněkud navazovalo na tyto kresby?" Vím určitě, že oba zmínění umělci jsou nekonečně dál nežli já, ale přesto bych, myslím, uskutečnil Tvůj nápad, vždyť se pravděpodobně též něčemu ještě naučím, že ano? To tedy nepatří mezi nemožnosti. Vtip je v tom, že v černobílé technice je určitá pružnost, která usnadňuje velmi mnoho vytvořit v určité oblasti, až když se člověk dostal tak daleko, že koná něco upotřebitelného. I to se ovšem neobejde bez neustálé práce, ale tu přece mám i teď.

   Kdyby se tedy tyto malé křídové kresby, jež jsem Ti poslal, nesrovnávaly s Tvým názorem, ačkoli když jsem je dělal, pamatoval jsem na Tvůj pokyn, pak se tím nedej odstrašit a vrať se klidně k této kapitole. A buď ujištěn, že až se dozvím, jak by sis to přál mít, potom též rád udělám, o čem jsem právě hovořil, totiž deset kreseb, abychom získali jednu dobrou. A tak až přijdeš jednou do atelieru, pak, myslím, uvidíš, že mám určitou hbitost - doufám přece, že budeš mít o mně takové mínění, viď, a že porozumíš, že kdo má určitou hbitost, může sice též pracovat pro sebe, nebo lépe, aniž jeho práce má zvláštní určení, ale že by mě dvakrát tak živě povzbuzovalo, kdyby se pro ni určení najít dalo. Snad práce pro ilustrace.

   V těchto dnech jsem si přečetl s neobyčejným potěšením "Olle Kamellen"  od Fritze Reutera - je to docela jako na př. Knaus nebo Vautier. Znáš jistého kresliče Régameye? - V jeho pracích je mnoho charakteru, mám jeho dřevoryty, mezi jiným kresby kreslené v žaláři, a cikány a Japonce. Až sem přijedeš, musíš si zase prohlédnout dřevoryty, od oné doby jsem je ještě lecčíms doplnil. Nyní Ti snad bude připadat, jako by slunce krásněji svítilo a jako by všechny věci nabývaly nového půvabu. Aspoň si myslím, že toto je vždycky následek vážné lásky, a to je nádherná věc. A myslím, že se mýlí, kdo se domnívají, že člověk pak nemyslí jasně, neboť právě potom člověk myslí velmi jasně a dělá víc než jindy. A láska je cosi věčného, sice se zdánlivě mění, ale nikoli ve své podstatě. Mezi obdobím, kdy člověk miluje, a obdobím, kdy nemiloval, je stejný rozdíl, jako mezi rozsvícenou lampou a jinou, která nehoří. Lampa tu ovšem byla a byla i dobrá lampa, avšak teď také svítí a plní svou vlastní úlohu.

   Nedovedu nalézt slova - jak jsou tu pěkné ty staré dvorky. A je zvláštní, že poměrně málo umělců si jich všímá, ačkoli přece Israels je dělá takřka dokonale. Tady v Haagu téměř denně vídám tolik zajímavých zjevů, kterých si mnoho umělců nevšímá a které se velmi liší od toho, co většina jich dělá. Neodvažoval bych se to tvrdit, kdybych to nevěděl ze zkušenosti, že i figuralisté chodí kolem nich bez povšimnutí; neboť si vzpomínám, že i když jsem s nimi chodil a potkali jsme tu či onu postavu, jež mě zaujala, musel jsem opět a opět vyslechnout: "Ach, ti špinaví lidé", nebo "Také druh lidí", krátce výrazy, jež bys od malíře nečekal.

   Ano, někdy mě to nutí k přemýšlení. Mezi jiným si vzpomínám na rozmluvu s Henkesem, který přece často tak dobře viděl a vidí - a to mě nanejvýš udivilo. To je právě tak, jako by se úmyslně vyhýbali nejvážnějšímu a nejkrásnějšímu, zkrátka jako by si sami dobrovolně nasazovali náhubek a přistřihovali křídla. A zatím co si začínám mnohých ponenáhlu vážit, o jiných si musím bezděčně myslit, že propadnou neplodnosti, budou-li takhle pořád řádit.
   Stará bohéma byla právě po této stránce velmi produktivní. A bohéma nejde sice podle všeho správnou cestou, ale všimni si, že někteří tu chtějí mít z konvice dno, a dostanou víkem po nose. - Očistit světlo - que soit - ale nevidím záchranu v předčasném uhašení. Sbohem, se stiskem ruky
                                        zcela Tvůj Vincent. 

Vincent van Gogh, Dopisy (165)

Milý Theo!

   Děkuji Ti opravdu srdečně za dopis a připojený obnos. Těší mě, že jsem se zas jednou podrobně dozvěděl o Tvé pacientce, a to tím víc, když se mi zdálo, že ty zprávy lze nazvat velmi příznivé.

   Velmi se mi líbí, co píšeš o jejím vlivu na ostatní. Těmto věcem věřím - vliv dobrého člověka sahá často daleko. A přirovnání ke kvasu je velmi dobré. Dva dobří lidé - muž a žena, spojeni, téže vůle a téhož smýšlení, naplnění toutéž opravdovostí, co všechno nezmohou!

   Často jsem o tom přemýšlel.

   Neboť spojením se síla k dobrému nejen zdvojnásobuje, nýbrž mnohonásobně zdvojnásobuje - jako umocňováním, abych to vyjádřil aritmeticky.

   Nu, a Tvůj popis domu a jeho okolí - stanoviště drožek je velmi dobré - liší se originální stafáží od jiných Tvých pohledů na město; stanoviště drožek je výtečné; nemohl bys mi někdy toho chlapíka s červeným nosem obstarat k pózování? Těší mě, žes hovořil s Wisselinghem - ten se tedy teď zas vrátil do Paříže a ještě pořád je zaměstnán v Cottierově obchodě? Někdy příležitostně ho ode mne pozdravuj; přijede-li jednou do Holandska - ostatně mi to už vlastně slíbil - by mě jeho návštěva zvlášť potěšila. Byl bych rád, kdybys mu mohl domluvit, aby na to nezapomněl, optal bych se ho na různé věci o Londýně.

   Viděl ještě litografie? Opět bych ho rád poznal docela znova, vždyť měl v sobě něco přitažlivého pro mne, a mnoho ví a správně a svérázně cítí v uměleckých věcech. Je to zkrátka charakter. 

   Malá připojená skizza je podle kresby, kterou jsem načal dnes ráno a na které jsem pracoval celý den.

   To je snad nejlepší, co jsem dosud udělal, aspoň co se týče světla a stínu. Protože si myslím, že na tom poznáš, co získávám změnou osvětlení v atelieru, posílám Ti skizzu, ačkoli na tomto papíře nelze pracovat tak, aby se vystihly tytéž hloubky a vztahy a kresba měla dostatečné popředí. Tato postava je postavena proti světlu, a proto se musí při jejím podání věnovat pozornost více věcem nežli jen obrysu - neboť světlo, vycházející z jediného zdroje, propůjčuje modelaci zvláštní charakter a hloubkám dodává vzájemného účinku a  harmonie. Pojetí nese tedy s sebou nejdříve obtíže ve vyjádření toho, co má člověk před očima, a potom ještě cosi jiného, s čím se musí velmi trápit, totiž jak musí postavit figuru a jak nechat dopadat světlo, aby nejlépe a nejdokonaleji dosáhl charakteru. Co člověk jednou viděl ať ve volné přírodě, nebo v uzavřeném prostoru, vždycky si musí opět dovést představit - tak jasně si musí vytvořit každé světelné poměry. 

   Mám velkou radost ze zprávy, žes dostal surovou křídu. Nepřišla však s dnešní poštou, ačkoli píšeš, že ji odesíláš. Kdybys na to zapomněl, tedy Ti to ještě jednou připomínám, jestližes ji však už poslal, pak určitě brzy přijde. Zase mám zásobu litografické křídy a nyní jsem chtěl tuto křídu s ní kombinovat, což, myslím, musí jít. Tento týden jsem pilně kreslil trakař; myslím, že chlapík při pohledu zezadu dopadl dost charakteristicky. Navštívil mě v.d.Weele a prohlíželi jsme si dřevoryty docela pohodlně na trakaři, neboť jsem právě pracoval s modelem. Také je začne sbírat a chce podniknout kroky, aby jich získal značný počet z pozůstalosti dřevorytce Stama, který je sbíral. Ještě jsem Ti nepsal, že jsem si ponenáhlu opatřil téměř celý úplný Graphic. Od jeho počátku, 1870. Všechno jsem ovšem nesbíral, neboť je v něm hodně balastu, ale jen to nejhezčí.

   Když vidíš tyto kresby, na př. práce Herkomerovy, uspořádány a pohromadě, místo roztroušeny mezi mnoha bezvýznamnými věcmi, pak je lze především příjemněji a pohodlněji prohlížet, mimo to však začínáš též zřetelněji pozorovat charakteristické vlastnosti různých mistrů a velký rozdíl mezi kreslíři.

   Jednou bych si přál vidět něco od Lhermitta. Nedovedu Ti dostatečně vylíčit, jak se cítím šťastný zlepšením atelieru a jak mě živě zaměstnávají postavy, které musím dělat.

   V.d.Weele viděl m.j. studie hlav z letošní zimy - vím určitě, že mi budou ještě užitečné, ostatně také jiné studie. Víš, co mě nyní potěšilo? - Ty víš, že v.d. Weele byl letos v zimě jednou u mne, teď už je to několik měsíců, zabýval jsem se tehdy studiemi kopáčů, které jsem se pokoušel též litografovat. Tehdy si je prohlížel, avšak nezdálo se, že by ho upoutaly, určitě ne. Teď v těchto dnech buď měl, jak se zdá, za model pro obraz, na němž pracuje, kopáče, anebo si je vyhlíží, kde by je zastihl při práci - zkrátka, právě nyní si velmi všímá kopáčů ve skutečnosti. Jakmile jsme při prohlídce mých studií přišli na kopáče, vyjadřoval se o nich docela jinak než letos v zimě, aspoň neříkal tak honem "toto a ono vyhlíží jinak". tentokrát jsem sám o tom neřekl ani slova. Ale čím dál tím víc začínám vidět jak u sebe, tak u jiných, jak často se lze mýlit, zvlášť když si myslíme, že to či ono "není takové"  nebo "nepůsobí" - člověk to často říká mimoděk, kde je to nevhodné, já sám neméně nežli ostatní. Je přesvědčen, že to ví určitě, ale to si musí odvyknout, chce-li být spravedlivý.

   Tvůj popis stanoviště drožek a ctihodného záchodu s plakáty je skutečně velmi dobrý - je přece věčná škoda, že nekreslíš.

   Poněvadž mluvíme o plakátech - místo, kde jsou nalepeny, je někdy znamenitá parodie na vyhlášky nebo naopak. Tak vídám - abych jen něco jmenoval - na vratech zastavárny nebo úvěrní banky nalepeno velkými písmenami:

Prospectus

Eigen Haard.* 

(*Vlastní krb)

   Pozn. Eigen Haard je, jak snad víš, časopis. Shledal jsem, že je to velmi vtipné; kdyby si toho člověk víc všímal, našel by ještě lepší.

   Něco takového namaloval jednou Gavarni, totiž vchod do domu, na němž je vývěska: "On prend des enfants en sevrage".* (*Přijmou se děti ke kojení.)  Na zápraží stojí žena nechutného zevnějšku a chlap s lulkou v ústech, zřejmě lidé z ústavu. Na stěně je nalepeno oznámení: Perdu un enfant - tel et tel.** (**Ztratilo se dítě - takové a takové.).

 A na rendez-vous de la fraternité***(*** na bratrské schůzce) je vývěsní štít putyky, v níž se rve několik opilých chlapů.

   Rappard chce poslat na amsterodamskou výstavu velký obraz. Představuje čtyři malíře kachlíků u stolu. Od jiných jsem ho slyšel chválit.

   Ačkoli teď nemám v úmyslu dělat pro výstavy velké malby, nechtěl bych proto přece méně pracovat nežli na př. Rappard.

   Dokonce spatřuji cosi životodárného v tom, že jeden pracuje v tom, jiný v onom směru a že přece i potom spolu sympatisují. Konkurence, jež prýští ze žárlivosti, je něco docela jiného nežli snaha činit se právě ze vzájemné úcty, aby se práce dělala co možná dobře. Extrémy se stýkají - v žárlivosti nevidím nejmenší spásu, ale pohrdal bych přátelstvím, které by ve mně nevzněcovalo úsilí společně držet krok.

   Někdy začínám velmi toužit po práci současně s více modely - chtěl bych jednou dělat trochu komplikované kresby.

   Tato touha však není nezkrotná - i tak mám dost práce. U v.d.Weeleho jsem viděl studie k jeho velkému obrazu. Byly výtečné, svědomité, ale kdo alespoň trochu ví, jak se dělají studie podle modelů a zná rozdíl mezi nimi a obrazem nebo definitivní komposici, zajisté neočekává, že už ve studii najde obraz.

   Na těch studiích není vidět velikost a jednotnost obrazu, a to není divu - neboť jsou dělány jen kvůli jednotlivým figurám, lhostejno, zdali koňským či lidským, okolí je vynecháno (není tu totiž dostatečně popředí, pozadí atd.), a proto se tak nevyjímají a nejsou na svém místě, jak působí na obraze. Pochopí to každý při pozorování studií?

   Vzpomeň si na to při prohlídce mých, a to především i pak, až jednou dříve či později vidíš, co tu ještě mám. Tento týden jsem si načrtl k svému potěšení několik studií s jinými proporcemi, takže teď mohu z nich stlouci celek.

   Jednoduchým podáním jednotlivých linií a nanesením nehlubokých tónů sepií samo do toho přijde, co někdy nazývám malířským. - Říkám jen - nemysli, že co se týče názoru na prostor v přírodě, vidím jinak nežli na př. v.d.Weele.

   Sbohem, napiš zase brzy. Všechno dobré.

                                    Zcela Tvůj Vincent.

   V této studii vidíš, o čem jsem hovořil na konci tohoto dopisu - zde totiž není vůbec žádné popředí (jež ostatně na vlastní studii přece asi víc existuje), avšak zkombinuji-li nyní tuto studii na př. s jedním z kopáčů, totiž s tím, kterého jsem litografoval, potom patří do popředí velký kus ploché půdy a dozadu na př. okraj lesa a nad ním, docela nahoře, nechám vidět kousek oblohy, jen aby bylo zřetelně poznat, odkud dopadá světlo. Potom by to asi byla do šířky rozvinutá komposice a v ní zapadá figura do svého okolí a na své místo.

   Kdyby to všechno vyjadřovala sama studie, figura by se tak zmenšila, že by mi vůbec nemohla sloužit jako vážná studie pro figuru.

   Věř mi, příjemný zevnějšek není žádné kouzelnictví, a jsou-li mé studie jen takto dobré, jsem v tom ohledu zcela klidný.

   A prostor, vzduch, široké pojednání, nemysli, že je chci odbývat, - s tím se však nesmí začínat; nejprve základy - teprve ve vhodnou dobu přijde střecha.

Vincent van Gogh, Dopisy (164)

Milý Theo!

   Zrovna se setmělo a pro pobavení Ti posílám dnešní kresbu, poněvadž jsem se Ti o ní zmínil. Dnes ráno jsem začal akvarel, chlapce s dívkou při rozdávání polévky - v rohu je ještě ženská postava.

   Tento akvarel je velmi málo svěží - zčásti to však zaviňuje nevhodný papír. Přesto jsem poznal, jak je nyní atelier nekonečně vhodnější pro práci s barvou, a teď také samozřejmě nezůstanu u tohoto prvního pokusu.

   Tak minulo ráno a v poledne jsem použil ke kresbě kousku křídy, který jsem měl ještě z letošního léta. Zároveň Ti posílám tuto kresbu. Myslím, že není ještě dostatečně hotová, ale jako a sketch frome life má v sobě přece cosi ze života - a trochu lidského citu! Později něco lepšího.

   Tato kresba ponechává sice ještě pořád otevřenou otázku akvarelu, přece však dává předběžnou odpověď na to, cos mi psal, když jsem Ti poslal malou skizzu, abych Ti pomohl vytvořit představu o účinku oken na atelier.

    Chceš-li mě opravdu velmi potěšit, tedy mi pošli poštou několik kousků surové křídy.

   V této surové křídě je duše a život - v Conté spatřuji cosi mrtvého. Dvoje housle mohou navenek vypadat přibližně stejně, ale při hře jedny snad mají pěkný tón a druhé ho nemají. V surové křídě je hodně zvuků nebo tónů. Skoro bych řekl, křída rozumí, co člověk chce, inteligentně si vede a poslouchá, kdežto křída Conté je lhostejná a nepomáhá.

   Surová křída má správnou cikánskou duši; nežádám-li příliš mnoho, pošli mi jí několik kousků. Kdoví, zdali by se mi nyní s ní a s litografickou křídou nemohlo podařit při lepším světle udělat něco pro ilustrované časopisy.

   Aktuality - to se žádá, a rozumí li se tím takové věci, jako na př. iluminace ke královým narozeninám, to by mě ani trochu netěšilo - kdyby se však pánům zlíbilo rozumět aktualitami scény z všedního života lidu, nezdráhal bych se dát se do toho se vším úsilím. Kdybych měl opět křídu, udělal bych zas jednou několik figurek osamělých mužů.

   A rozdávání polévky, jako je toto, dostaneš také ještě v jiných komposicích, než je tato. Tento formát se Ti bude zajisté zdát též trochu velký, ale jsem přesvědčen, že po studiu podle modelu dospěji k tak účinnému vytvoření figur, že tato velikost nebude vadit, ano dokonce bude nutná. To nevylučuje malý rozměr a vždycky jej mohu ještě redukovat.

   V této hrubé skizze je pro mne mnoho rušivého, ale vím určitě, že v krátké době udělám v těchto věcech další pokroky.

   Vidíš-li tak pohromadě tuto skupinu lidí, dovedeš pochopit, že je mi s nimi blaze? Nedávno jsem četl ve "Felix Holt the Radical"  od Eliota: "The people I live among have the same follies and vices as the rich - only they have their own forms of folly and vice - and they have not what are called the refinements of the rich, to make their faults more bearable. It does not much matter to me - I am not fond of those refinements, but some people are, and find it difficult to feel at home, with such persons, as have them not."* (*Lidé, mezi nimiž žiji, jsou stiženi týmiž pošetilostmi a vadami jako boháči - s tím rozdílem, že mají vlastní formy pošetilosti a neřesti, a postrádají to, čemu se říká vytříbenost boháčů, aby své vady učinili přijatelnějšími. Na tom mi mnoho nesejde - nemám rád takovou zjemnělost, ale někteří lidé ano, a je jim těžko cítit se ve své kůži s takovými lidmi, kteří ji postrádají.")

   Nedovedl bych to sám vyjádřit těmito slovy, ale totéž jsem už pociťoval. Jako malíř cítím se u nich nejen dobře a spokojeně, nýbrž víc: nacházím v nich charakter, který mi někdy připomíná cikány - aspoň mají cosi zrovna tak malebného.

   Poněvadž jsem teď po několik dní už mnoho psal, před desátým už bezpochyby nenapíši; můžeš-li, neposílej mi zbytek později, neboť jsem slíbil Leursovi, že mu teď někdy něco zaplatím, a to musím udělat, protože opět potřebuji rozmanité věci, které si nemohu opatřit.

   Mám totiž v úmyslu vzít si u něho různé věci, které má už dlouho na skladě a které mi hodlá levně přenechat, takřka za nákupní cenu.

   Je to především, značný počet archů papíru na malování, hrubý druh, který se už nyní nežádá, který se mi však lépe líbí nežli hladký. S křídou bys mě neobyčejně potěšil. 

   Sbohem, ve všem Ti přeji to nejlepší, především s Tvou pacientkou,

                                 zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (163)

Milý Theo!

   Připojuji malou skizzu prodeje polévek v lidové kuchyni. Polévka se prodává ve velkém vestibulu, kam světlo shora dopadá dveřmi po pravé straně.

   Pokusil jsem se v atelieru o rekonstrukci této scény. Do pozadí jsem postavil bílou španělskou stěnu a na ni jsem nakreslil okno ve skutečných proporcích i velikostí, potom jsem uzavřel spodní polovinu zadního a prostředního okna, takže se mi podařilo dostat přesně takové osvětlení, jako v onom prostoru. Chápeš tedy, že i postavy, které tam teď nechávám pózovat, budou zase zrovna takové jako v lidové kuchyni.

   Na této skizze vidíš uspořádání v atelieru - plochy, na které musím kreslit, jsem orámoval. Teď si mohu ovšem podle libosti dlouho, často a přesně vyhledávat posice postav, přitom se však celkem přece vždycky věrně držet toho, co jsem viděl. Rád bych se o to pokusil zas jednou v akvarelu a opravdu bych si s tím dal někdy práci, abych to v akvarelování přivedl dál. Zdá se mi, že se teď budou v atelieru postavy malovat lépe. Před změnou - letos v létě jsem se totiž o to jednou pokusil - se stávalo, že postavy nabývaly studené neutrální barvy, takže jsem necítil valné chuti k malování.

   Rovněž se ztrácela malebnost, jakmile přišly do silného světla.

   Víš, co teď budu ještě velmi nutně potřebovat - několik kusů hnědé, šedé atd. látky, abych si mohl zřídit vhodně zbarvené pozadí.

   Ve zmíněném případě je stěna bílá s šedě natřeným deštěním a podlaha je tmavší.

   Čím víc se obírám touto věcí, tím správněji si vybavuji ráz toho místa. Už mám k tomu několik věcí, také už rozličné originální kusy oděvu. Včera jsem si na př. koupil zvlášť malebně záplatovanou halenu z hrubého plátna. Neustále pátrám po takových věcech, vždyť když se člověk trochu o to stará, má pak mnohem větší radost ze svých modelů, než když všechno ponechává náhodě.

   K atelieru cítím lásku jako kapitán ke své lodi.

  Jsem přesvědčen, že mi to už poslouží; ale portmonka mi vždycky nedovoluje, co bych chtěl. A přece co si člověk koupí, je na delší dobu a nyní mám příležitost, jaká se mi snad později už nenaskytne.

   Změna atelieru mi způsobuje ještě nepřímo víc výloh nežli přímo, neboť ho nepovažuji za hotový, dokud ještě nemám různé věci, které potřebuji k praktickému zařízení.

   Se svou pacientkou budeš mít mnoho vydání - nuže, proto nemusím lenošit, nemůžeš-li mi okamžitě posílat víc než obvykle.

   Ostatně jsi mi teprve nedávno poslal mimořádný příspěvek - zdůrazňuji tedy, že jakž takž slušně vystačím. Ale mám v sobě žár něco uskutečnit, a dostat se o kus dál. K tomu přistupuje ještě zvláštní pobídka, že totiž Rappard se též vložil do práce s veškerou silou, víc než dříve, a že chci s ním držet krok, poněvadž se spolu něčeho doděláme a spíše něco uskutečníme.

   Maloval mnohem víc než já a kreslil déle, přesto však jsme asi na stejné výši. Přenechávám mu malování, ale v kreslení nechci za ním zůstat pozadu. Přál jsem si, abychom setrvali při jednom směru, že bychom tedy kreslili lidové postavy, scény ve veřejné kuchyni, ve špitále atd.; slíbil mi, že ke mně teď někdy přijede, rád bych se s ním nějak dohodl o vytvoření serie kreseb lidových typů, které bychom též litografovali, až by byly dost dobré - nikoli dříve. Tohle a vlastně ještě spousta jiných věcí mě velmi pobádá rázně pokračovat v práci.

   Ať mi můžeš něco poslat anebo ať se Ti to nyní nehodí, v každém případě se odvažuji Ti slíbit v krátké době lepší kresby.

   Neboť už změna atelieru, pokud je teď hotová, mě nutí pustit se do jiných věcí.

  V práci by se mi však vyskytlo méně překážek, kdybys mi nyní mohl poslat nějaký mimořádný příspěvek. Jinak se budu muset, tuším, v mnohém omezit - neboť potřebuji materiál ke kreslení, obstarávat si modely a ještě něco pozměnit.

   Říkám-li "lepší kresby", pak je třeba tomu rozumět relativně. Mezi studiemi hlav, které ještě mám - muži z chudobince atd. - je několik, které zrovna neudělám lépe, poněvadž je v nich holá skutečnost; a i když s nimi nejsem ještě spokojen, přece se neodvažuji tvrdit, že zítra nebo pozítří je budu moci udělat mnohem lépe.

   Lepšími kresbami míním také něco jiného, že totiž je jinak pojmu a také se pokusím vnést do nich více šerosvitu, jehož měly málo mé studie z letošní zimy, anebo ho neměly vůbec. A v každém případě mohu Ti nyní slíbit toto: zítra budu mít plný dům lidí, totiž bude tu matka mé ženy s její nejmladší sestřičkou a sousedův chlapec, a tyto osoby budou mi s mými spolubydlícími stát modelem ke kresbě, jejíž první skizza je toto zde.

   Také Rappard pracuje silně s modely. A zdá se mi, že není lepšího způsobu. Zvlášť když člověk zůstává modelu věrný, čím dál tím víc v něm vidí.

   Tento dopis doplňuje tedy mé psaní z včerejška potud, jak sám můžeš pozorovat, že jsem pojal plán na nový akvarel toho druhu, jehož skizzu Ti posílám, a že zítra dostanu k němu modely. Doufám, že tento akvarel bude dokonalejší nežli to, co Ti posílám. Podaří se mi to??? Předem to nevím. Pouštím se do toho, ačkoli mi schází ještě mnoho věcí. Ale nyní mám něco, co jsem dříve neměl, a to je krásnější světlo. A to má pro mne větší cenu, nežli bůhvíkolik barev. Můžeš-li ještě přidat barvy, učiň to, ale už jsem jich od Tebe dostal tolik, a do nynějška jsem po mnohé stránce tak málo spokojen s výsledkem, že se Tě téměř neodvažuji o ně poprosit. Pořád mám tedy naději, že tak jako v algebře produktem dvou záporů je klad, i výsledkem neúspěchů mohou být úspěchy. Sbohem, co se týče Tvé pacientky či spíš rekonvalescentky, přeji ti to nejlepší.

                                       Zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (162)

Milý Theo!

   Už v neděli jsem Ti chtěl napsat, ale potom jsem s tím ještě počkal, poněvadž jsem chtěl udělat něco, co nebylo ještě jisté. Asi před několika týdny jsem četl od Fritze Reutera "Z doby mého pobytu na pevnosti", kde je velmi vtipně vylíčeno, jak si Fritz Reuter a ostatní vězňové na pevnosti zpříjemňovali život jak mohli a vymáhali si na "velícím majorovi"  různé výsady.

   Kniha mě přivedla na myšlenku zaútočit na domácího zvlášť kvůli určitým zlepšením, která mi ulehčí práci. A tak jsem si několikrát zašel do Voosburgu, kde bydlí, aby to neb ono dal udělat. Ležely tu staré okenice a prkna, jichž jsem chtěl použít, ale dalo práci dostat je. Ale teď je mám.

   Víš, že v atelieru jsou tři okna. Tato dávají příliš mnoho světla, ba i když je zastřu, a proto jsem už dlouho uvažoval, jak by se to dalo změnit.

¨  On však nechtěl nic dělat, jestliže mu za to nezaplatím.

   Ale teď po novém útoku mám šest okenic a asi šest dlouhých prken. Okenice jsem teď rozřezal, takže získávám jakési světlíky a mohu s nimi manévrovat a jak shora tak zdola libovolně si více méně světla zadržovat nebo pouštět dovnitř.

   Myslím, že na této malé skizze vidíš dobře, že to jde zcela znamenitě.

   Z prken bude velká skříň v alkovně k uschování kreseb, ilustrací, knih, a věšák na šaty pro rozličné haleny, kazajky, staré kabáty, šátky, klobouky, a, na to nesmím zapomenout, pro námořnický klobouk, věci, které potřebuji pro modely.

  Domácímu jsem pravidelně platil a teď jsem mu stručně řekl, že bych nemohl nic namítat proti tomu, kdyby si myslel, že činže za byt je nízká, dávám mu však na uváženou, že činže je pro mne vysoká a že bych nemohl horlivě pracovat a nedostal bych se dál, kdybych nezískal lepší světlo. Kdyby to jinak nešlo, musel bych si tedy bezpodmínečně hledat jiný atelier. Povídal jsem mu, že bych to vzal na sebe, kdybych mohl platit, teď však nejsem s to víc platit. Co se mne týče, nemůže být ani řeči o vyšším placení, a zůstanu-li, záleží na tom, jestli on ponechá věci tak, jak jsou; je-li mu můj odchod lhostejný, že se rozejdeme jako dobří přátelé a nebudeme o tom dál hovořit. Tu řekl, že nikoli, že už něco udělá, a tak jsme se konečně dohodli, že zaplatím jen pár zlatek dělníkům za práci.

   Sám byl opět v atelieru - není zrovna vydřiduch, i když je dost po čertech mazaný obchodník (trochu jako yankee). Přece ho asi překvapil stav atelieru (nebyl v něm od července minulého roku); aspoň když byl v atelieru, všechno jsem prosadil, a dokonce lehčeji, nežli jsem očekával. Kéž bych jen vždycky mohl tak jednat s lidmi v atelieru, poněvadž já venku mnoho u lidí nezmohu a nedovedu s nimi hezky zacházet.

   Zabýval jsem se několika figurami - dost velkými bustami po kolena, které s ostatními, jež už mám, vytvoří jakousi výzdobu chodby a schodiště, ačkoli to jsou vlastně jen obyčejné studie.

  Na tom všem tedy vidíš, že jsem se nyní opět zcela vrhl do práce, abych byl neustále zaměstnán a přišel na jiné myšlenky. Tak na př. ve Voorburgu, když jsem s domácím prohlížel ono dříví, udělal jsem hezké motivy - dělníky v kůlně, hloubení sklepa, kladení domovních základů. Přitom jsem si vzpomínal na Tvé líčení dělníků na Montmartru, kdes viděl jednoho zranit se v kamenolomu.

   Víš, že už jsem měl na oknech plátno napnuté na latích. Ty mi teď zbudou a přijdou mi velmi vhod jako pozadí, potaženy tmavší nebo světlejší látkou, kdybych kreslil na př. hlavy.

   Zajisté chápeš, že nyní mohu také úplně zavřít jedno či dvě okna a tak si vytvořit jednotné světlo, jež působí mnohem silněji, nejsouc neutralisováno reflexy nebo různými světly.

   Kdybych si musel sám zaplatit to zařízení, nemohl bych si je pro nákladnost pořídit, a proto mám teď z něho radost.

   Potřebu lepšího světla jsem pociťoval právě při práci na kresbách, na nichž jsem dělal v poslední době, na př. na kresbách hlav, jež jsem Ti poslal a k nimž jsem užíval silnější černé barvy.

   Doufám, že se všechno napraví, ale na této malé skizze sám dobře vidíš - je to tak jednoduché, že se to musí podle mého mínění spravit.

   Ale jak jsou dnes domy často mizerné ve srovnání s tím, čím by mohly být, kdyby se promyslelo jejich pohodlné zařízení.

   Přirovnej jedno z našich oken k oknu z doby Rembrandtovy. Tehdy asi každý nějak potřeboval mít zvláštní tlumené světlo, to už dnes asi neexistuje - aspoň nyní převládá snaha zařizovat se studeně, stroze a bez lásky. S dělnickými obydlími se to začíná napravovat, ale nevidím, že by se pokročilo proti tomu, co bylo uděláno před 20 nebo 30 lety.

   Tyto záležitosti naopak pozbyly veškerého půvabu a nabyly něco chladu, systematičnosti a methodičnosti, a tak se stávají stále prázdnějšími.

   Kdybych byl mohl, byl bych si dal okna tak udělat, jak jsem Ti je tu načrtl, což by nebylo stálo o mnoho víc, kdybychom to nebyli musili udělat s okenicemi, které jsme už měli po ruce.

   Rozdíl by byl jenom v tom, že by pro každé světlo byl jeden rámec, že by tedy ty otvory byly o něco menší. Tak bych měl pěkné, jednoduše zřízené a pohodlné okno. Ale člověk nemůže mít všechno. Potom k tomu vlastně patří ještě široký okenní výklenek, kde se lze usadit - a ten v tomto domě naprosto chybí.

   Nemohu se dočkat dopisu od Tebe a zprávy o Tvé pacientce. Kéž by jen zůstala klidná a normální a šťastně se uzdravila! Avšak to nejde vždycky tak brzo a rychle, skoro vždycky něco do toho přijde, a proto je třeba vždycky se mít na pozoru.

   Minulý týden jsem četl "Notre Dame"  od Victora Huga; už jednou jsem to četl před více než 10 lety. Víš, s kým jsem se v té knize shledal, nebo jsem se domníval, že jsem ho tam našel, takže nepochybuji, že Victor Hugo chtěl cosi takového vyjádřit?

   V Quasimodovi jsem objevil Thyse Marise.

   Na mnohé čtenáře "Notre Dame" dělá Qausimodo dojem blázna. Ale Ty bys rovněž jako já neshledával Quasimoda ani dost málo směšným, a rovněž jako já bys cítil, že je pravda, co říká Hugo: "Pro ty, kdo vědí, že Quasimodo existoval, je nyní Notre Dame prázdný. Neboť nebyl jen jeho obyvatelem, ale byl jeho duší." 

   Jestliže je Notre Dame považován za symbol uměleckého směru, který našel svůj výraz na př. v Leysovi a někdy v de Grouxovi, v Lagyeovi, v Devriendtovi a v Henri Pillovi, lze říci i o Thysu Marisovi: "Dnes je tu prázdno pro ty, kdož vědí, že existoval, poněvadž měl duši, a duše tohoto umění, to byl on." Thys Maris tedy ještě existuje, ale už nikoli v plném rozkvětu a síle - umdlený a zklamaný, pokud může být zklamán.

   Myslím, že je příšernou vlastností zdejších malířů, že se ještě teď Thysu Marisovi dokonce smějí. Vidím v tom cosi strašného jako v sebevraždě - proč jako v sebevraždě? Nu, protože Thys Maris je ztělesněním něčeho tak vysokého a ušlechtilého, že podle mého mínění může si z něho tropit posměch jen malíř, který sám hluboko klesl.

   Jestliže někdo Marisovi správně nerozumí, nu, tím hůř pro něj, kdož mu však porozuměli, želí ho a bědují, že takový muž je podlomen. Ušlechtilá duše, ošklivá skořápka, to se hodí na Thyse Marise a na Quasimoda.

   "V duši jsem krásný."

   Nuže, piš brzy, jestliže jsi ještě nenapsal; se stiskem ruky

                                    zcela Tvůj Vincent.
 

Vincent van Gogh, Dopisy (161)

Milý bratře!

   Opět je neděle a zas jednou Ti píši. Někdy se mi zdá, jako bych Ti ještě neřekl dost vřele a upřímně, jak mě dojalo, s čím ses mi v poslední době svěřil.

   I upřímně míněná láska se může ovšem stát illusion perdue* (*ztracená iluse) - nepochybuji, že se to občas děje, ale velmi bych se divil, kdyby se to přihodilo v Tvém případě, a jsem přesvědčen, že ani mně by se to nemohlo stát.

   Zcela zvláštně říká Michelet, že láska je zprvu pavučina, pak ale dorůstá síly lana. - Ovšem rozuměj - jde-li přitom o věrnost.

   V těchto dnech jsem se hodně potuloval po Geestu a po ulicích a uličkách, kde jsem loňského roku často chodil se ženou. Bylo vlhké počasí - všechno se mi tam líbí - a když jsem se vrátil domů, řekl jsem ženě, že je tam všechno ještě zrovna takové jako loni. Píši to vzhledem k désenchantement* (*rozčarování) - ne, ne, láska ovšem uvadá a znovu klíčí zrovna jako celá příroda, avšak úplně neodumírá. Existuje ovšem příliv a odliv, moře však zůstává mořem, a v lásce, ať k ženě či k umění, existují období vyčerpanosti a vysílení, nikoli však trvalé désenchantement.

   Nedívám se na lásku - právě tak jako na přátelství - jenom jako na cit. nýbrž především jako na skutek, a právě je-li činem a námahou, musí s sebou nést únavu a vysílení. Má-li někdo lásku upřímnou a bezelstnou, věřím, že bude požehnána, ačkoli se ani on neuvaruje těžkých období.

   Jsem rád, že s mým okem není hůře, nýbrž že se to značně lepší, ještě to však zcela nepominulo a musím být opatrný. Přiznám se, že jsem měl z toho malou radost.

   Tuze rád bych si s Tebou někdy pohovořil - neboť se nebojím práce, nejsem mrzutý a také ne vysílený, ale někdy jsem na suchu, a to snad tím, že bych měl někdy navázat styky s lidmi, s nimiž lze o těchto věcech hovořit; a s kým bych mohl zde za těchto okolností o tom hovořit? Teď tu není jediný člověk, s nímž bych se přátelil.

   Ne, že bych věřil, že nikomu nelze důvěřovat, toho jsem dalek, ale na neštěstí se příliš málo stýkám s takovými lidmi. Čas od času si vzpomínám, že před mnoha lety, když jsem přišel po prvé do Haagu ke G. & Co., dvě ze tří let, která jsem u nich strávil, byla dost bezútěšná, zatím co poslední rok vypadal mnohem družnější - tedy kdoví, zdali se i teď nepřihodí něco takového.

   Myslím, že je velmi hezké přísloví: When things are at the worst, they are sure to mend" * (*Nikdy není tak zle, aby nebylo zas dobře.) - ale nyní se přece občas táži: nejsme teď konečně u "the worst", neboť  "the mending" by bylo vítáno. Enfin.

   V těchto dnech jsem četl "Le Peuple" od Micheleta, nebo správněji, četl jsem to před časem, už letos v zimě, ale právě v těchto dnech si na to opět velmi živě vzpomínám.

   Kniha je rychle, a jak se zdá, nakvap napsaná, a kdo by četl od Micheleta jen toto, moc by se mu, myslím, nelíbila, nebo méně by na něho působila. Poněvadž znám lépe propracované knihy, jako La femme, L´amour, La mer a Histoire de la Révolution, chápal jsem ji jako hrubou skizzu od malíře, o němž mám dobré mínění, a s tohoto hlediska měla pro mne zvláštní půvab.

   Pro svou osobu shledávám Micheletův způsob záviděníhodný. A ani na okamžik nepochybuji, že mnozí ze spisovatelů odsuzují Micheletovu techniku, jako se domnívá mnoho malířů, že mají právo posměšně kritisovat techniku Israelsovu.

   Michelet má silný cit a co prociťuje, to hned načmárá, a nijak se nestará, jak to dělá, a ani dost málo nemyslí na "techniku"  nebo na obecně obvyklé formy, takže je to srozumitelné těm, kdo tomu chtějí rozumět. Avšak "Le Peuple"  není asi natolik první myšlenka nebo dojem, jako spíše nepropracovaný, ale přece napřed promyšlený a zamýšlený nápad. Jak se zdá, jsou mnohé kusy udělány ve spěchu a podle skutečnosti a pak jiné propracovanější a umělečtější části byly k tomu připojeny.

   De Bock si asi žije v neobyčejně blahobytných poměrech, soudě podle jeho kožichu - měsíce jsem ho neviděl, avšak před několika dny jsem ho potkal, jak jsem řekl, v kožichu ze všech nejkrásnějším atd. Avšak nemyslím, že by vypadal nádherně. Jistě jsi někdy cítil vnitřní sympatii k nějakému člověku, na němž jsi poznal, že je nešťastný, který však vystupoval jako šťastlivec a za takového byl též pokládán, a měl též tento vnitřní pocit: kdybych se pokusil spřátelit se s ním, pak by si buď myslel, že si z něho dělám, blázny, a tu by bylo skoro nemožné získat jeho důvěru nebo dokonce jeho náklonnost, anebo by pak řekl, i kdybych se dostal tak daleko: "Jaká pomoc, pluji už svou vodou", atd., a tak bychom nemohli mít na sebe navzájem žádný vliv.

   Vzpomenu-li si na de Bocka, je mi tak, že si to nedovedu pomyslit, že jsme vespolek mohli něco znamenat - neboť i když k němu cítím náklonnost a líbí se mi mnohé, co dělá, nakonec máme přece protichůdné názory - především o životě, ale právě tak i o umění.

   Těžko se sice zříkám přátelství - ale když člověk přichází k někomu do atelieru a přitom si musí v duchu připomínat: hovoř jen o všedních věcech, nedotýkej se žádné důležitější otázky a nevykládej nikomu nic o svých citech v umění - pak jsem z toho melancholičtější, než kdybych vůbec nebyl přišel. Právě proto, že bych chtěl nalézt upřímné přátelství a udržet, je mi trapné nalézt přátelství konvenční.

   Jestliže si obě strany přejí být navzájem přáteli, potom se tak snadno mezi sebou nepohněvají, i když se někdy neshodují, nebo přihodí-li se to přece, pak se opět udobří. Ale kde je konvence, tu skoro nevyhnutelně vznikají trpkosti; právě proto, že se člověk nemůže cítit volný, a když pak nedává najevo ani své opravdové city, jeden na druhého dělá ustavičně nepříjemný dojem už proto, že ty pocity skutečně má, a pak už nesmí doufat, že by mezi nimi mohlo být cosi společného. Kde je konvence, je nedůvěra a z nedůvěry vznikají všelijaké intriky. A s poněkud větší upřímností by si mohli navzájem udělat život pohodlnější.

   Člověk si pořád zvyká na nynější poměry, ale normální to není, a kdyby bylo možné vrátit se o 30, 40 nebo 50 let nazpět, věřím, že bychom se v tehdejší době cítili víc doma nežli v době přítomné - věřím totiž, že bychom se Ty nebo já cítili v té době jako ryba ve vodě. Jsme přesvědčen, že za padesát let nebude si člověk přát, aby se vrátila nynější doba. Neboť stane-li se z ní "copařská doba", pak člověk příliš otupí, než aby o tom vůbec přemýšlel, a zlepší-li s to - tant mieux.

   Není, myslím, absurdní, považuje-li někdo za možné, že budoucnost ještě někdy může zplodit jakési copařství, neboť to, čemu se v holandských dějinách říká copařské období, mělo přece svůj počátek také v odklonu od určitých zásad a v potlačování původnosti konvenčností.

   Kdyby Holanďané chtěli, mohli by být mistry nad mistry, budou-li však jejich projevy neslané nemastné, nastane copařská doba. Najednou se to nestává, dějiny však dokazují, že může k tomu dojít.

   Někdy mě ovšem tíží pomyšlení, že doba na př. jenom 50 let je s to vyvolat dokonalou proměnu, takže je pak všechno změněno. Zamyslíme-li se nad dějinami, tu se nám jeví nezadržitelné a poměrně velmi rychlé střídání. Právě proto přicházím k závěru, že každý člověk může také přiložit třeba jen malé polínko a že není lhostejné, jak myslí a jedná. Boj je jen krátký, a stojí za to být upřímný. Jsou-li mnozí upřímní a důslední, celý věk bude dobrý nebo aspoň energický.

   Přemýšlím mnoho o tom, cos mi psal v posledním dopise. Myslím, že je velký rozdíl mezi ženou, s níž jsi se setkal, a tou, s níž teď už celý rok žiji, v každém případě je však oběma společné neštěstí a že jsou ženy. Takové setkání je, celkem vzato, cosi jako zjevení. Četls Madame Thérese od Erckmanna-Chatriana? Vypráví se tu o rekonvalescentce a to líčení je velmi jímavé a krásně procítěné, je to prostá, ale přitom hluboká kníha.

   Neznáš-li Madame Thérese, někdy si ji přečti, a jsem přesvědčen, že i jí by se zalíbila a uchvátila by ji.

   Někdy mě ovšem trápí, že moje družka rozumí málo jak knihám, tak umění. Ale že já (ačkoli to určitě nedovede) přece na ní visím, není to důkazem, že je mezi námi nějaká upřímnost? Kdoví, nenaučí-li se tomu později rozumět a nebude-li potom mezi námi silnější pouto, ale víš, teď už má plnou hlavu dětí. A dětmi přichází do blízkého styku se skutečností a tím se sama učí.

   Knihy, skutečnost a umění je pro mne jedno a totéž, Nudil by mě, kdo by stál stranou skutečného života - ale kdo v něm úplně vězí, ten něco ví a cítí.

   Kdybych nehledal umění ve skutečnosti, tu bych je bezpochyby považoval za hloupé nebo za něco podobného; teď bych je měl rád sice jiné, ale přece jsem spokojen s tím, co je. Doufám, že budu moci tento týden opět pravidelně pracovat - mocně pociťuji, že musím dvojnásob pracovat, abych dohonil, s čím jsem začal příliš pozdě, a nedopřává mi klidu pocit, že jsem vzhledem k svému věku pozadu za ostatními.

   Montmartre bude nyní mít zvláštní nálady, které maloval na př. Michel - písek a uschlá tráva proti šedivé obloze.

   Ve vrbách se aspoň v této chvíli najdou barvy, že si člověk vzpomíná na Michela - úplně hnědá půda, uschlá tráva a rozmoklá cesta s kalužemi, černé kmeny stromů, šedivá a bílá obloha, domy v dálce ve stejném tónu a přece ještě barevné, na př. v červeni střech. Akordy jsou dost věrné a tajemství Michelovo (jakož i Weissenbruchovo) tkví v tom, že správně odměřuje, správně vidí proporce mezi popředím a pozadím a správně vyciťuje směr perspektivně ubíhajících linií.

   V těchto věcech není nic náhodně nalezeno - Michelovy práce jsou nesmírně bohaté a jasně vidím, že byl skutečně na takové výši, že všechno dělal hravě - nýbrž jde tu o vědění, a jsem přesvědčen, že Michel dojista, dříve než mu to šlo lehce od ruky, dost často žasl a byl zklamán nad tím, že se to nechtělo dařit. Možná také, že se to všechno zdá tak jednoduché, za tím však vězí velmi rozsáhlé všeobecné vědomosti - jakož i za mnoha jinými, prostě vypadajícími pracemi, na př. od Daumiera.

   Nuže, končím; napiš opět brzy, jestliže jsi už nenapsal. Tuze rád bych se dozvěděl, zda se u Tvé pacientky neobjevily nějaké kromobyčejné následky operace. Je velmi pěkné, že Rappard ve svém prvním dopise, který jsem obdržel teď po jeho nemoci, píše s neobyčejně živým zájmem zrovna o dřevorytech, které našel, mezi jiným od Lançona. Teď je rozzuřen, že ho vůbec nepovzbuzuji, ačkoli z počátku dbal toho zrovna tak málo jako ostatní. Jeho sbírka se lepší a jsem přesvědčen, že v tom, co dělá a chce, lze spatřovat obzvlášť vliv Angličanů, ačkoli je ovšem tuze dalek něco napodobovat. Že však dělal na př. studie v útulku pro slepce, je znamenitý praktický následek jeho záliby v kreslířích, jako je Herkomer nebo Frank Holl.

   Sbohem, milý brachu, piš brzy, tisknu Ti ruku

                                     zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (159,160)

3. února.

   Milý Theo!

   Opět se nemohu dočkat dopisu od Tebe; ježto je už 3. února (a i dnes již minula doba, kdy se roznáší pošta), píši už z opatrnosti. Možná, žes psal o několik dní později - nu, pak je všechno v pořádku, ale hlásím Ti to kvůli příhodě s dopisem z letošní zimy pro případ, žes mi napsal před prvním. Pak bys snad udělal dobře, kdyby ses pozeptal. Pozoroval jsem, že listonoši dávají dopisy pro Schenkweg lidem, kteří tu bydlí, aby je vzali s sebou, místo aby je sami doručili. Pro listonoše je to někdy velká zacházka - to vím, poněvadž i mne nedávno už poprosil listonoš, abych něco za něho doručil, což jsem ovšem  udělal - přitom jsem si však vzpomněl na ztracený dopis. Enfin! -

   V těchto dnech, zvlášť dnes v noci, bylo tu bouřlivé počasí. Na moři asi strašilo. Jak se daří pacientce? Co píšeš, svědčí o ušlechtilých vlastnostech, které na mne hluboce zapůsobily (že na př. zaplatila dluhy za muže, který ji oklamal). Zmínka, žes při návštěvě člena sněmovny narazil na "není doma", připomíná mi jméno, jež dává Punch tajemníkovi ministerstva vnitra (jeho titul je the Home secretary). Tato osůbka se nikdy v Punchi nenazývá jinak než the seldom at Home secretary.* (*tajemník ministerstva vnitra, který zřídka kdy bývá v ministerstvu). Kolik přece je takových seldom at home lidí! Dickens je všechny dohromady nazývá úřad circimlocution, circumlocution office.* (*úřad vytáček, úřad jak se to nemá dělat). Mnoho vzdychajících lidí stojí přede dveřmi těchto how not do to it ústavů, a snad se tam vzdychá neméně hluboce nežli na starém Mostě vzdechů.

   V těchto dnech jsem byl velmi unaven - obávám se, že jsem se trochu přepracoval - a pracovní kvas, únava z přílišného přepětí jsou velmi osudné. Život má potom barvu špinavé vody, je jako hromada popela.

   V takové chvíli bych si přál mít u sebe přítele. Někdy to vyjasňuje kalnou chmuru.

   V takových dnech mě někdy naplňuje starost o budoucnost a zmocňuje se mne melancholie vzhledem k mé práci a potom se cítím unaven.

   Je však nebezpečné příliš mnoho o tom hovořit nebo si tím lámat hlavu, a tak dost.

   Pořád jsem se lopotil s akvarelem, opět se skizzou kopáčů, nebo správněji silničních dělníků tady na Schenkwegu, ale není to k ničemu.

   Jednou jsem také nakreslil tužkou Conté několik figur, jež jsou, myslím, lepší.

   Ale nikoli jenom tužkou Conté, neboť všechno jsem pak namokřil, stíny nechal roztéci a opět vyzvedl světla.

   Možná též, že jsem se nastydl - ale musím se zbavit únavy, dříve než skutečně mohu něco dělat.

   V této chvíli čtu "Z doby mého pobytu na pevnosti" od Fritze Reutera, velmi vtipná kniha. Němci mají svůj svérázný humor, zase jiný nežli Angličané.

   Ostatně i Herkomer namaloval jednou selskou masopustní noc, cosi po způsobu selského Brueghela, a i v tom se to silně projevuje.

   Poněvadž mluvím o Herkomerovi - nedávno jsem četl jakýsi jeho životopis, ačkoli poněkud neúplný. Mezi jiným zvlášť toto upoutalo mou pozornost.

   Delší dobu bydlel a maloval v neobydleném nebo dokonce jen ve zpola dostavěném domě, poněvadž nemohl platit činži.

   Potom se dostal do Graphicu a poněkud vybředl z bídy. Ale i když už tam byl zaměstnán, ještě si ho málo vážili. Dokonce se stalo, že jeho první  návrh na The last muster at Chelsea Hospital* (*Poslední přehlídka v chelseaské nemocnici) - kresba, jež sice do jisté míry vypadala hrubě, od konečné komposice se však jen velmi málo lišila - byla téměř odmítnuta.

   Nikdo z vedení Graphicu ji neschválil, kromě obchodního ředitele (velmi bych se divil, kdyby tento ještě dnes byl v předsednictvu).

   Ten prosadil, že skizza byla uveřejněna, a tázal se Herkomera, zda by byl ochoten udělat ji ještě jednou ve větším formátu.

   To je tedy počátek obrazu, který od té doby udivoval kdekoho jak v Paříži, tak v Londýně.

   Teď by také skoro každý uznal první skizzu za dost pěknou.

   V knize bylo také, že Herkomer není z těch, kteří lehce pracují, že naopak z počátku neustále zápasil s jakousi nešikovností a že si s každým obrazem úžasně lámal hlavu. Nedovedu skoro pochopit, že ho i nyní mnozí ještě pořád nazývají nepříjemným.

   Člověk si téměř nedovede představit nic niternějšího nad jeho věci.

   Až přijedeš, ukáži Ti dřevoryt starého útulku pro ženy - je méně známý, avšak je neméně pěkný než "Starci".

   Je to něco jako "Škola šití" od Israelse.

   Napiš teď brzy, jestliže jsi to už neudělal.

   Nemohu se dočkat zprávy, jak se daří Tvé pacientce. Ve všem jí přeji to nejlepší. Blahopřeji Ti k otcovým narozeninám. Otci jsem poslal kresbu, kterou jsem udělal jako .litografii, podnícen k tomu otcovými poznámkami o stařečkovi. Nikoli, že bych s otcem souhlasil, ale myslel jsem si: teď vím, jak bys to chtěl a tak se pokusím udělat to pro Tebe. Obávám se však, že se mi nepovedla. Vždycky se to nepodaří, i když se co nejvíc snažíš, abys lidem vyhověl. Otec sice nepsal, že se mu to nelíbí, ale přece to tak vypadá. Ostatně může být, že za nic nestála. Až přijedeš domů, jistě Ti ji ukážou. Sbohem - ale nic jim o tom neříkej.

                                         Zcela Tvůj Vincent.

8. února.

   Milý Theo!

   Srdečně Ti gratuluji k otcovým narozeninám a děkuji Ti za dopis, který jsem právě obdržel a z něhož mám radost. Především Ti blahopřeji, že operace dobře dopadla.

   Z takových věcí, jak je líčíš, obchází mě hrůza. Kéž by to nyní přestála a měla krisi za sebou. Nebohá žena!

   Jestliže ženy neprojevují v myšlení mnohdy stejnou energii a pružnost jako muži, kteří se snaží uvažovat a analysovat, nuže, je jim to třeba zazlívat? - Nikoli; podle mého zdání nikoli, protože ony  všeobecně musí vynaložit mnohem víc síly, aby snesly bolest. Více trpí a jsou choulostivější.

   A jestliže také někdy nechápu, co si člověk myslí, přece jsou časem skutečně s to pochopit, míní-li to s nimi člověk dobře. Vždycky se to sice nestává - ale"duch je sice hotovo" a občas se v ženách objeví jakási zcela zvláštní dobrota. -

   Spadl Ti jistě kámen se srdce, že už je po operaci. Jakou hádankou je život a jakou hádankou mezi hádankami je láska! Být stále týž - to je to jediné, co se v pravém slova smyslu určitě nedělá, naproti tomu změny jsou podobný zjev jako příliv a odliv, které na moři nic nemění.

   Od té doby, co jsem Ti naposled psal, dopřál jsem svým očím trochu klidu a cítil jsem se přitom dobře; přesto mě však ještě v nich píchá.

   Víš, co mi bezděky napadlo - že si člověk v prvých dobách existence jako malíř mnohdy sám proti své vůli ztěžuje situaci; a to pocitem, že svůj obor ještě neovládá; nejistotou, v níž se zmítá, zdali ho ovládne, a velkou chutí proniknout; a poněvadž si ještě sám nedůvěřuje, nemůže se ubránit určitému štvaní, a tak se štve sám, i když nechce upachtěně pracovat.

   Na tom nelze nic změnit a člověk se neobejde bez toho období, které, jak jsem přesvědčen, ani jiné nesmí a nemůže být.

   Ba i studie prozrazují, že se s nimi člověk pachtí s určitou úzkostlivostí, která je naprostým opakem klidné šíře, po níž člověk touží - a přece špatně pochodí, chce- li se této šíře stůj co stůj dopracovat a hledět si jen jí. Z toho často vzniká tlumený nervosní neklid a přepětí a člověk pociťuje tíseň jako mnohdy v letních dnech před bouřkou. Nyní jsem to také opět zakusil, a když to pociťuji, změním někdy práci, zrovna jako bych začínal od začátku. Námaha, kterou si s tím člověk z počátku dal, dodává občas studiím trochu úzkostlivosti.

   To však nepovažuji za něco odstrašujícího, poněvadž jsem to pozoroval u jiných, u nichž to přece později víc a víc mizelo, právě tak silně jako u sebe.

   A že člověk dovede v určitých obdobích pracovat jen tímto obtížným způsobem, to mu, myslím, zůstává po celý život, jenže později dosahuje tím ovšem víc nežli z počátku.

   Tvoje zpráva o l´Hermittovi se shoduje do písmene s tím, co bylo ve zprávě o výstavě Black and White.

   I tu se právě hovoří o smělosti uchopení, kterou nelze srovnat s nikým jiným nežli s Rembrandtem. Rád bych věděl, jak někdo tak pojímá Jidáše - zmiňuje se o kresbě Jidáš před zákoníky, kterou udělal; jsem přesvědčen, že Victor Hugo by to mohl podrobně vylíčit, takže bys to viděl před sebou - ale namalovat výraz by bylo ještě těžší.

   Našel jsem list od Daumiera: "Ceux qui ont vu un drame,"* (Diváci dramatu) a "Ceux qui ont vu une vaudeville".**(** Diváci veselohry). Toužím pořád víc po Daumierovi. Je v něm trochu víc jadrnosti a klidu, je zábavný a přece plný citu a vášní; někdy mi to připadá, jako bych na př. v "Pijácích" a bezpochyby i v "Barikádě", kterou neznám, nalézal u něho vášeň, kterou lze srovnat s žárem rozžhaveného železa.

   To je na př. i mnoha hlavách Franse v Halse, a tu je to tak vážné, že to vypadá studeně, jakmile se však člověk na to chvíli dívá... žasne, že někdo, kdo zřejmě pracuje s takovým rozčilením, kdo se tak úplně ztrácí v přírodě, má zároveň tuto duchapřítomnost, že to dovede tak pevnou rukou posadit na plátno. Cosi podobného nacházel jsem v studiích a kresbách de Grouxových. I l´Hermitte je asi tak žhavý. A Menzel také.

   Ostatně v Balzacovi a Zolovi jsou místa, m.j. v Otci Goriotovi, kde se v slovech najde žhavá vášeň.

   Jednou jsem také ovšem uvažoval pokusit se o jiný způsob práce, totiž jít na to s větším zápalem a větší odvahou.

   Avšak nevím, nemám-li nejprve ještě výlučněji studovat figuru, a to nevyhnutelně podle modelu.

   Také pátrám po prostředku, abych mohl podle potřeby tlumit světlo v atelieru nebo zesilovat.

   Nyní ho tu mám příliš vydatně a ne dostatečně shora. Prozatím jsem si sice jednou zakryl okna lepenkou, ale podívám  se, nedostanu-li od domácího okenice.

   V dopise, který jsem roztrhal, jak jsem Ti psal, bylo v jádru totéž, co říkáš.

   Když tedy člověk víc a víc pozoruje, že je sám nedokonalý a nedosahuje cíle, že s ostatními je to zrovna tak, že tedy neustále vznikají obtíže, které jsou opakem ilusí, pak si myslím, že ti, kdo přitom neztrácejí odvahu a nezlhostejní, stávají se tím vyspělejšími a že člověk musí vydržet, právě aby se stal dokonalejším. -

   Někdy si však nedovedu představit, že je mi teprve třicet let - cítím se mnohem starší. Především se cítím tehdy starší, když si myslím, že se většina mých známých bude na mne dívat jako na nepodařence, a pak je mi, jako bych se jím mohl stát, kdyby se ještě některé věci neobrátily k dobrému - a pomyslím-li si, že by se tak mohlo stát, pak jasně pociťuji, že mě to dokonale skličuje a že ke všemu pozbývám chuti, jako kdyby tomu bylo skutečně tak.

   Jsem-li však v normálnější a klidnější náladě, potom mám ovšem někdy radost, že mám třicet let za sebou a že neuplynuly, aniž mě něčemu nenaučily pro budoucnost. A potom pociťuji sílu a chuť do další třicítky - jestliže se jí dožiji - a v duchu vidím léta vážné práce, a to šťastnější nežli léta první třicítky. Jak tomu bude ve skutečnosti, to nezávisí pouze na mně - i lidé a okolnosti musí též spolupůsobit.

Trápí mě a mám odpovědnost za to, že lichvařím s poměry, v nichž žiji, a snažím se dostat se dál. Jako dělník je člověk v třiceti letech právě na počátku období, kdy cítí v sobě ustálenost, a podle toho se pak cítí mladý a plný chuti. Přesto má už v té době kus života za sebou a rozlítostňuje ho pomyšlení, že se leccos už nikdy nevrátí; a pociťuje-li člověk někdy určitý smutek, není to žádná slabošská sentimentalita. Enfin. - Mnoho věcí vlastně teprve začíná, když je člověku třicet let, a jistě potom není ještě všechno skončeno. Už však neočekává od života to, co mu, jak zkusil, nemůže dát. Začíná spíše lépe chápat, že život je jakési období hnojení a že ještě nenastaly žně.

   Proto má též člověk někdy vůči úsudku lidí pocit "na tom mi nezáleží" - a když ho ten úsudek příliš tíží, jistě ho smí někdy setřást.

   Snad jsem měl tento dopis také raději roztrhat.

   Chápu, že zdravotní stav ženy velmi zaměstnává Tvé myšlenky, a to je dojista jedna z věcí nutných pro její udržení a také zdárné vyléčení. -

   Vždyť je třeba cele se tomu věnovat a v tom případě platí ovšem výrok "if you want it well done, you must do it yourself, you must not leave it to others." To znamená, že tomu člověk musí věnovat veškerou péči a mít o všem přesný přehled.

   Měli jsme několik skutečně jarních dní, na př. minulou neděli, jichž jsem hezky užil.

   Lidé silně pociťují střídání ročních období. Ve čtvrti, jako je na př. Geest a v "Hofjes" nebo v tak zvaných "Geefhuisjes" je zima vždycky tesklivé a tíživé období a jaro je vykoupení.

   Všímáš-li si toho, vidíš, že takový první jarní den je jakýmsi evangeliem. A je žalostný pohled na tolik popelavých, zvadlých tváří lidí, kteří za takového dne vycházejí ven, kteří vůbec nic určitého nedělají, nýbrž jen se chtějí zároveň přesvědčit, že jaro je tu. - Všelijací lidé, od nichž by se to ani nečekalo, se tak někdy tlačí na trhu okolo místa, kde stojí prodavač s krokusy, sněženkami, narcisy a jinými cibulovitými květinami. Někdy máš dojem, že muž u těch sněženek je písař pergamenů z ministerstva, jakýsi typ Josseranda, v obnošeném černém kabátě se zamaštěným límcem - líbí se mi to.

   Myslím, že chudí lidé a malíři stejně prociťují počasí a střídání ročních období.

   Přirozeně to cítí každý, ale pro zámožnější měšťanský stav nejsou to žádné tak veliké události, povšechně to aspoň nemění mnoho na jejich náladě.

   Pěkný byl výrok jednoho dělníka v poldrech: "V zimě trpím zrovna tolik chladem jako ozim."

   Nuže - jaro bude zcela určitě vítáno i Tvé pacientce; kéž se jí dobře daří! To je přece obtížná operace - aspoň jsem žasl, když jsem četl Tvé líčení. Rappardovi se daří lépe - psal jsem Ti, že měl hlavničku? - Potrvá ještě delší dobu, nežli bude moci pracovat jako dříve, ale chvílemi začíná vycházet na procházku.

   Použiji Tvé rady a budu si někdy koupat oči v čaji, když to nepřejde. Poněvadž se to tratí, nechávám tomu prozatím přirozený průběh. Vždyť jsem to dříve neměl, vyjma letos v zimě zároveň s bolením zubů, a myslím, že je to tím, že jsem se nesmírně přepínal a že to je něco jen náhodného.

   Vždyť mohu i v této chvíli lépe vydržet únavu očí při kreslení nežli z počátku.

   Můžeš-li, napiš opět brzy; se stiskem ruky

                                       zcela Tvůj Vincent.

   Nevím, znáš-li ty "Geefhuisjes"  u Brouwersgrachtu naproti nemocnici. Dovolí-li počasí, chtěl bych tam někdy kreslit. Tento týden už jsem tam udělal několik skizz. Je to několik řad domů s malými zahrádkami, které, jak myslím, patří chudinské péči.  

Vincent van Gogh, Dopisy (158)

   Milý Theo!

   Když jsem dnes ráno pročítal Tvůj dopis, hluboce na mne zapůsobilo, co mi píšeš. O takových věcech lidé mnohdy říkají: "Co je mu do toho." A přece ani ne tak naše vlastní konání, jako spíš okolnosti nás nutí k určitým věcem. A jestliže jsme se jen jednou poddali takovému zážitku, pak se v nás může probudit soucit tak bezedně hluboký, že sami před sebou už neváháme.

   Myslím, že u Tebe je tomu tak, a co mohu jiného říci, než že se mi zdá, že se musíme v podobných případech řídit svým impulsem. Victor Hugo říká: "Par-dessus la raison il y a la conscience" * (*Svědomí je přednější nežli rozum) - jsou věci, o nichž cítím, že jsou dobré a opravdové, ačkoli posuzují-li se rozumově a prospěchářsky, je v nich mnoho nevysvětlitelného a temného. A přestože se nyní v měšťácké společnosti, v níž žijeme, považuje takové jednání za nepředložené, zvrhlé a pošetilé, nebo vím já co - co na to říci, když už jsme na tom tak, že se nám v nitru probudily skryté síly sympatie a lásky. A když snad nemůžeme zcela odmítnout námitky, které společnost obvykle tasí do boje proti citovému a impulsivnímu jednání, tedy na tom nesejde, a kdo si zachoval víru v Boha, občas zaslechne něžnou výzvu svědomí, potom snad udělá dobře, když ji uposlechne s dětskou naivností, aniž o tom bude hovořit s lidmi víc, než je naprosto nutné.

   Když člověka něco takového potká, pak musí předvídat, že bude mít z toho boje především boje se sebou samým, poněvadž mnohdy doslova neví, co má a co nemá udělat. Není však tento boj i omyl, jemuž člověk podlehne, lepší a neznamená víc než soustavné vyhýbání všem otřesům? To právě v mých očích dělá z mnoha tak zvaných duševních siláků ve skutečnosti duševní slabochy.

   Co se týče této záležitosti, máš veškerou mou sympatii, a poněvadž sám stojím skutečnosti tváří v tvář a mohu Ti vyprávět, co se mi přihodilo od té doby, co jsme o tom naposledy hovořili, kdybys chtěl leccos o tom slyšet, nebo promluvit si o budoucnosti, nebo o tom, co je, pak jsem Ti k disposici. A s radostí vítám zprávu, že hodláš brzy přijet do Holandska.

   Nuže - děkuji Ti za důvěru, a co se týče východiska, zamyslím-li se nad tím, jsem poměrně klidný. Něco takového není "vášeň", vždyť důležitou úlohu má přitom bezedně hluboký soucit.

   A také nevěřím, že by Tě to činilo neschopným myslet na ostatní věci, naopak; něco takového má jakousi vážnost, jež probouzí a utužuje veškeré city a dovede mnohem spíše energii rozmnožovat nežli zeslabovat.

   Zajisté mi nezazlíš, povím-li teď ještě něco o kresbách. Velmi mě potěšilo, že jsi shledal starcovu hlavu "originální", i model je však neobyčejně "originální", ještě mám víc jeho kreseb. Dnes jsem udělal jednu kresbu litografickou křídou. Potom jsem na kresbu nacákal vědro vody a za mokra jsem v ní začal modelovat štětcem.

   Podaří-li se to, vytvoří se tím velmi jemné tóny, je to však nebezpečný způsob, který se vždycky nemusí podařit. Ale když se zdaří, výsledkem jsou zcela "non ébarbé" jemné tóny černé barvy, které se ještě nejspíš podobají leptu. Tak jsem také udělal ženskou hlavu proti světlu, tedy v tónu, se světlem vrženým proti profilu atd.

   Obdržels pak i druhý svitek, v němž bylo 5 hlav a který jsem odtud odeslal asi 5. či 6. ledna -kromě dvou prvých? Až je budeš mít nějaký čas u sebe, pak v nich, myslím, najdeš totéž, jako v obou předešlých, neboť musí být v nich cosi z přírody, poněvadž je dobývám z přírody a od začátku do konce pracuji podle modelu. Chtěl bych Ti hrozně rád ukázat studie, nikoli proto, že jsem spokojen s vlastní prací, nýbrž proto, že ačkoli zdaleka nejsem s tím spokojen, přece na tom vidím, že tu vzniká a samo ze sebe se vyvíjí cosi, co bude mít jakýsi charakter.

   Když jsem přišel do města, nejvíce na mne zapůsobily na př. de Geest a chudší čtvrti. A tak ponenáhlu nabývá můj úmysl něco takového uskutečnit tvářnosti, ale je to trápení! Dnes jsem prohlížel fotografie Barnardových kreseb, postavy z Dickense, jejich originály jsem viděl svého času v Londýně. Je v nich síla, jako na př. v Nicolaasi Maesovi, zatím co po stránce citové a v pojetí jsou docela moderní. Něco takového je s to mě úplně rozehřát, a proto mě to tak rozněcuje, poněvadž si pak představuji, jak by působily zdejší modely, kdyby byly kresleny tímto způsobem, a poněvadž si pak sám sobě říkám: kupředu! a pokračovat v práci, až ovládneme Black and White.

   Umění a láska mají to společné, že s námi házejí jako s míčem mezi tím, co Michelet vyjadřuje slovy "je l´ai depuis longtemps"* (*mám ji odedávna) a mezi tím "je ne l´aurai jamais".** (** nebudu ji mít nikdy). Tak se potácíme mezi melancholií, veselou myslí a nadšením, a tak to zůstane věčně, jenže ty výkyvy budou silnější. Victor Hugo mluví o "jako maják s přerušovaným světlem" a s tím je to také tak.

   Jestliže jsi už dostal ode mne dopis z 5. či 6. ledna s druhým svitkem, připomeneš si, že už tehdy jsem byl v úzkých. A dnes jsem ještě měl platit činži a třem modelům, které jsem musel nechat čekat, a nevyhnutelně jsem si musel též opatřit veškerý materiál ke kreslení. V této chvíli pracuji opravdu hodně a nesmím přestat, ale modely mě doslova přivedou na mizinu.

     Nuže; tuze, tuze rád bych si vydělal nějakou maličkost, není to vůbec možné? Stydím se Tě na to optat, poněvadž ses mi teď právě o lecčems zmínil a poněvadž velmi dobře rozumím, že máš teď sám starosti, na něž beru ohled a jež chápu. Avšak teď jsem na tom tak, že jsem se právě tou vytrvalou prací zadlužil a že jakmile dostanu peníze, po každé z nich musím ihned vydat víc než polovičku. Nedovedu žít úsporněji, nežli to dělám, a omezovali jsme se, kde se dalo, ale práce se rozrůstá, a to zvlášť nyní v posledních týdnech; už to skoro nemohu zmoci, totiž výdaje, které se vším souvisí. Mohl bych v krátkém čase ještě něco dostat?! Jsem přesvědčen, že to všechno pochopíš, jakmile spatříš studie. Nuže, odpusť mi, že o tom mluvím, ale nemohu jinak. Každodenními výlohami jsem se octl v úzkých, a proto jsem po každé v posledních z desíti dnů na suchu. Rozhodně piš brzy a buď ujištěn, že sympatisuji s tím, s čím ses mi svěřil. Sbohem, milý brachu, v duchu stisk ruky

                                    zcela Tvůj Vincent.

   Řekneš, že mnoho píši, nu, nemohu za to, neboť když jsi mě poctil důvěrou, chci Ti říci, že mě to velmi dojímá.

   Na takových případech je charakteristické, že je nesmírně obtížné vědět, jak daleko má člověk jít. I Ty to zakusíš. Člověk se ptá: musím této ženě pomoci, a jinak vidět v ní jenom přítelkyni, nebo musím tuto ženu, s níž chci navždy společně žít, učinit bezpodmínečně svou manželkou - je to ona? Nebo to není ona?

   Hleď, jsem přesvědčen, že ses nemohl vyhnout tomu boji, ano, že ho snad ještě proděláváš. Vždyť by se mi zdálo jaksi nepřirozené, kdyby tomu bylo jinak. Já aspoň mám tento boj za sebou, a byl tak těžký, že co se mé osoby týče, nebyl jsem s to zcela zodpovědět tyto otázky, když mě okolnosti nutily k rozhodnutí.

   Neboť jsem uvažoval: nemám prostředky na vydržování dvou odloučených domácností, ale mám je pro jednu - a tak jsem jí musel říci, jak to ve skutečnosti je a co bych snad mohl či určitě nemohl udělat. Při společném soužití snad vyjdeme, budeme-li však bydlet odděleně, na to nestačím.

   U Tebe je to asi podobný boj, i když snad v jiné formě, a vzpomínám si na Tvůj výrok z minulého roku, který se mi zdál správný a pravdivý: "Ženitba je prazvláštní věc."  Ano, u čerta, to skutečně je. - Tehdy jsi řekl: "Nežeň se s ní," a já jsem Ti pak dal za pravdu, že byly takové poměry, že byly důvody prozatím o tom nemluvit.

   A nyní víš, že jsem se nadále už o tom nezmiňoval, zároveň však že jsme si oba, ona i já, zůstali věrni. A právě že Ti musím dát za pravdu, když jsi tehdy říkal "nežeň se s ní", dávám Ti tuto Tvou radu na rozmyšlenou a jsem bezpečně přesvědčen, že Ty sám dojista o tom též tak uvažuješ, neboť nejsem to já, kdo tak mluví.  A jen Ti to připomínám, poněvadž jsem přesvědčen, že bylo opravdu dobře, že se tehdy nestalo nic nakvap.

   Nevzdávej se tedy myšlenky, vždyť je dobře nechat lásku tak uzrávat, že manželství je vlastně naprosto vedlejší věc. Je to jistější a nikomu tím neubližuješ.

   Už na začátku jsem Ti chtěl něco říci, co vlastně sám pochopíš. I kdyby ses tím dostal či nedostal do nesnází - vážím si ušlechtilého citu, který Tě nutí pomáhat, a poněvadž si ho vážím, doufám, že mě budeš považovat za hodna důvěry, i kdybys narážel na větší či menší potíže.

   Nepohlížím na tu záležitost melancholicky, nýbrž s veškerou nadějí v dobrý výsledek, totiž s nadějí ve vaše společné štěstí.

   Ačkoli Ti mnoho píši, pracuji skutečně usilovně.

   Nedovedu Ti ani vypovědět, jak bych si přál pohovořit si s Tebou o mnoha věcech. Zítra dostanu pro své modely námořnický klobouk. Hlavy rybářů, starých i mladých, na to už jsem dávno myslel a už jsem jednu udělal, potom jsem však už nemohl dostat námořnický klobouk. Teď dostanu jeden do vlastnictví, starý, který prodělal mnoho bouří a vlnobití.

   V této chvíli sedí u mne žena s dítětem.

   Vzpomínám-li si na minulý rok, pak je to velký rozdíl. Žena je silnější a zdravější, ztratila mnoho, velmi mnoho ze své uštvané povahy, batole je klučina tak roztomilý, zdravý a veselý, jak si jen dovedeš představit, kokrhá jako kohout, že ho jen kojí, je však tlustý a kulaťoučký.

   A ubohá holčička - na kresbě vidíš, že z ní nevymizely stopy dřívější kruté bídy, a to mě občas znepokojuje, ale přece je docela jiná nežli loňského roku - tehdy byla velmi, velmi špatná, zatím co nyní už má skutečně cosi dětského.

   Nuže, i když poměry nejsou ještě dokonale normální, přece jsou, doufám, lepší než loňského roku. Hle, potom přece mohu doufat a říkám: kupředu, s odvahou! Žena nabývá jakési prostoty, pravé mateřskosti - a když se to poměrně ustálí, je zachráněna...

   Mnoho myšlenek mi víří hlavou a neustále myslím na Tebe - právě jsem udělal ještě jednu kresbu, k níž mi žena seděla modelem. Přál bych si vědět, kdy přijedeš. Přijedeš-li a můžeš-li to tak zařídit, přines staré studie. Co se týče mé otázky, zdali bys mi snad mohl ještě něco poslat - nuže ano, jsem poněkud v nesnázích a přál bych si, aby to bylo možné, ale kvůli mně si neutrhuj a věz, že kvůli té záležitosti, o níž píšeš, milerád se dvojnásob vynasnažím dostat se kupředu, abych Ti trochu ulehčil Tvé břímě. Piš brzy, vždyť se nemohu dočkat od Tebe zprávy. Rappard se pomalu uzdravuje, mám od něho dopis. Pracuji ještě pořád usilovně na rozličných hlavách. Sbohem, v duchu stisk ruky. 

Vincent van Gogh, Dopisy (154, 155, 156)

Milý Theo!

   Dříve než skončí rok, musím Ti ještě jednou poděkovat za veškerou pomoc a přátelství. Delší čas jsem Ti nic neposlal - schovávám to však, až někdy přijedeš.

   Trápí mě, že se mi ještě v tomto roce nepoštěstilo udělat prodejnou kresbu, skutečně, nevím, v čem to vězí, že se mi to ještě nepodařilo.

   Přál bych si, abys mě zas někdy navštívil v atelieru. Onehdy jsem Ti, myslím, psal, že teď velmi horlivě pracuji na velkých hlavách, protože jsem měl pocit, že potřebuji intimněji prostudovat stavbu lebky a souvislost fysiognomie. Práce mě silně absorbuje a v těchto dnech jsem našel věci, po jakých jsem dříve marně pátral. Nuže, jakmile přijedeš, uvidíš všechno.

   V těchto dnech mám neustále nepříjemné bolesti zubů, jež mi někdy zasahují i pravé ucho a oko a jimiž trpí snad i nervy. Když mě bolí zuby, stávám se vůči mnohému lhostejným  - ale je zvláštní, že Daumierovy kresby jsou tak znamenité, že  se při nich skoro zapomíná na bolesti zubů. Zase mám dva listy z jeho "Zábavního vlaku". 

   Cestující bledých tváří a v černých kabátech za nepohody, kteří přišli pozdě na nádraží, mezi nimi ženy s křičícími kojenci.   Znáš knížku "Črty perem", kterou napsal kreslíř Henri Monnier, kterého objevil M.Prudhomme? Četl jsem v ní "Cesta v poštovním dostavníku", úžasně pravdivé.

   Jistě jsi značně zaneprázdněn inventurou a nechci Tě zdržovat.

   K Novému roku Ti ze srdce přeji všechno dobré.

   Podaří se nám spíše v novém roce vytvořit prodejné kresby nebo nalézt práci na př. v nějakém ilustrovaném časopise? Při nejmenším je mi však jisté -: Zápas s přírodou není neužitečná práce, a ačkoli nevím, jaký bude výsledek, přece nějaký výsledek musí z toho být. Přál bych si, abys mě zas někdy navštívil v atelieru, nikoli proto, že nevím kudy kam nebo že nevím, co počít, nýbrž především proto, že se bojím, že si snad myslíš, že nepokračuji. A ačkoli Ti nemohu ještě ukázat žádný definitivní výsledek, přece bys viděl, že se má práce pomalu rozvíjí, a viděl bys též, že se snažím nalézt velkou věc.

   Úplně souhlasím s tím, cos nedávno psal - ano, nadejde čas, kdy člověk tak ovládne kreslení, že mu bude formát lhostejný a že bude mít proporce v hlavě, že dovede zrovna tak pracovat ve velkých jako v malých rozměrech.

   A nejenže o tom zde uvažuji zrovna jako Ty, nýbrž kromě toho jsem přesvědčen, že se člověk může a musí vypracovat na takovou výši, že dostatečně ovládne komposici, náladu, světlo a stín, aby mohl ve zvoleném prostředí zobrazit nejrozmanitější motivy a náměty; takže může na př. dnes kreslit čekárnu 3. třídy, zítra deštivý den v chudé čtvrti, jindy starobinec, potom zase putyku nebo obecní kuchyň.

   Teď ještě nejsem tak daleko, ale snad právě proto všechno trvá tak dlouho, že se zároveň snažím přijít mnoha věcem na kořen či původ.

   Děkuji Ti, milý hochu, za veškeré věrné přátelství, jehož jsem opět po tento celý rok požíval - kéž bych Ti mohl i já svým přičiněním způsobit radost. Nuže, i to se mi ještě někdy poštěstí.

   V duchu stisk ruky, někdy zase napiš, najdeš-li chvilku kdy, ještě jednou všechno nejlepší.

                                  Zcela Tvůj Vincent.

(1. ledna 83.)  

Milý Theo!

   Je silvestrovský večer a já mám sto chutí si s Tebou popovídat. Když jsem Ti psal předešlý dopis, zmínil jsem se o velkých hlavách, na nichž jsem pracoval.

   Právě jsem se zabýval pokusem, jehož předběžný výsledek Ti teď mohu sdělit, poněvadž jsem právě předevčírem, včera a dnes měl modely ke dvěma kresbám. Když jsem dělal litografie, překvapovalo mě, jak lze neobyčejně příjemně pracovat s litografickou křídou, a usmyslil jsem si dělat jí kresby. To však má nevýhodu, kterou si zajisté dovedeš představit, nelze ji totiž vymazat obyčejným způsobem, poněvadž je mastná, a když se s ní pracuje na papíře, nelze použít ani toho jediného prostředku, s nímž člověk může sám s kamene něco odstranit, totiž škrabky. Tou nelze na papír dost silně přitlačit, poněvadž by ho poškodila.

   Napadlo mi však nejprve udělat kresbu tesařskou tužkou a potom do ní a přes ni kreslit litografickou křídou, poněvadž ta ulpí na tužce, což obyčejná křída nedělá, nebo jen špatně.

   Jakmile uděláš skizzu tímto způsobem, pak ji můžeš, kde je třeba, silně propracovat litografickou křídou, aniž potřebuješ mnoho hledat nebo vymazávat.

   Dost důkladně jsem tedy vypracoval kresbu tužkou, vlastně do té míry, jak mi to jí bylo možné. Potom jsem ji zafixoval a ztlumil mlékem. A potom jsem opět přes to kreslil litografickou křídou; tam, kde byly největší hloubky, ještě jsem je tu a tam zesílil štětcem nebo perem, noir de bougie,* (*lampová čerň) a světlá místa jsem zdůraznil krycí bělobou.

   Tímto způsobem jsem teď udělal kresbu starce, který sedí a čte, se světlem, dopadajícím na lysou hlavu, ruku a knihu.

   A jinou, hlavu raněného, ovázanou šátkem. Model, který jsem měl k tomu, skutečně měl ránu na hlavě a obvaz na levém oku. Docela hlava vojáka ze staré gardy na ústupu na př. z Ruska.

   Přirovnávám-li obě tyto hlavy k ostatním, které jsem udělal, pak se tu jeví velký rozdíl v síle účinku. Proto doufám, že kresby, udělané tímto způsobem, jsou podle postupu, který jsi mi popsal, vhodné k reprodukci, s předpokladem, že lze pro reprodukční práci použít i jiného papíru, než jsi mi poslal. Jestli je to však třeba, pak by se asi muselo dosáhnout na šedém papíře se stejnými ingrediencemi spíš lepšího než horšího účinku.

   Když jsem si prohlížel, co Buhot načmáral na malý zkušební list, okamžitě jsem viděl, že čerň měla velmi hluboký tón, a dovedu si představit, že je to bezpodmínečně třeba pro reprodukci fotogravurou a galvanoplastikou.

   Okamžitě jsem si rozvážil, jaké černě bych mohl použít, aniž bych však musel upustit od své obvyklé skizzovací manýry.

   Jednou jsem se o to pokusil inkoustem, ale to mne neuspokojilo, a teď věřím, že litografická křída vyvolá lepší účinek.

   Enfin, nepíši Ti o těchto věcech, abych Tě obtěžoval v těchto dnech plných práce, nespěchá to, a je mi i velmi vítáno, že mám ještě trochu času pro pokusy.

   Píši Ti to však, abys věděl, že pracuji tělem i duší, abych všechno dělal dobře a k potřebě.

   Co se nazývá Black and White, je vlastně malba černou barvou, malba potud, pokud se má v kresbě vyjádřit hloubka efektu a bohatství tónových přechodů, jež musí být v malbě.

   Nedávno jsi správně tvrdil, že každý kolorista má svou zvláštní barevnou škálu.

   Tak je tomu i u Black and White, a v podstatě je to ovšem jedno a totéž - musí se postupovat od nejsilnějších světel k nejhlubším stínům, a to vlastními jednoduchými prostředky.

   Mnoho kreslířů má nervosní způsob práce, což způsobuje, že jejich technika má cosi z vlastnosti zvuku houslí na př. Lemud, Damuier, Lancon - jiní, na př. Gavarni a Bodmer, připomínající více hru na klavír. Millet je asi jako slavnostní varhany - zdá se Ti to tak také?

2. ledna

   Pokud jsem Ti psal ve starém roce, doufal jsem,  že by zatím mohl přijít od Tebe dopis. Jestliže jsi ještě nenapsal, pak to přece udělej, prosím Tě, neboť už nemám vůbec nic. Ale Ty budeš mít asi moc práce.

   Od té doby jsem opět udělal několik skizz litografickou křídou, je to zrovna tak příjemný způsob práce jako malování a lze tím dosáhnout velké síly a hloubky v černé barvě. Nemohu se však dočkat, abych si s Tebou pohovořil, mám tolik plánů - které se sice všechny nemohou uskutečnit, které se však snad též všechny dočista nezhatí. A protože mám vlastně velmi málo času přemýšlet o nich a příliš málo se vyznám v poměrech, než abych mohl sám rozhodovat o jejich proveditelnosti, skutečně bych potřeboval někdy si o nich s Tebou promluvit.

   Především se neznepokojuj kvůli tomu, že jsem v tomto roce neudělal ještě nic na prodej. Sám jsi mi to přece jednou řekl, a říkám-li to teď, tedy jenom proto, že v dálce vidím několik věcí, jež jsou dosažitelné, které jsem dříve neviděl. Někdy si též ovšem vzpomínám na minulý rok, kdy jsem přijel sem do města - představoval jsem si to tak, jako by tu malíři tvořili jakýsi kroužek nebo sdružení, kde by vládly vroucnost a srdečnost a určitá rovnost smýšlení. Pro mne to tkvělo v povaze věci a nevěděl jsem, že by tomu mohlo být jinak.

   Také bych se nechtěl vzdát názorů, které jsem o tom měl, když jsem sem přišel, i když je musím měnit a dělat rozdíl mezi tím, co je a co by mohlo být. Nikdy nebudu moci uvěřit, že je přirozeným stavem, existuje-li tolik chladu a rozporů. Čím to je??? - Nevím to a nejsem povolán to zkoumat, sám sobě jsem si však vytkl jako zásadu, že pro svou osobu musím zanechat dvou věcí - předně se člověk nesmí hašteřit, nýbrž místo toho musí se pokusit o zajištění klidu jak pro jiné, tak pro sebe sama; potom, je-li malířem, musí podle mého mínění vystupovat ve společnosti jako malíř a nikoli jako něco jiného, musí se jako malíř zříci veškeré společenské ctižádosti a nesmí napodobovat počínání lidí, kteří bydlí ve Voorhoutu, Willemsparku atd. Neboť ve starých, zakouřených, tmavých atelierech byla družnost a nefalšovanost, což bylo nekonečně mnohem lepší, nežli to, co hrozí nastoupit na jejich místo.

   Uvidíš-li, až přijdeš, že jsem udělal pokrok, pak bych si přál, abych mohl týmž způsobem jako dosud pokračovat v práci, tedy tak, že bych mohl klidně dál pracovat, aniž bych se musel starat o někoho jiného.

   Když je doma chléb a když mám dost v kapse, abych si mohl opatřit modely - co chci víc? Mám radost, že se má práce zdokonalila a víc a více se do ní hroužím. Nuže, milý brachu, jestli jsi ještě nenapsal, pak piš brzy, jsem ve značných nesnázích.

   Ještě jednou Ti přeji do nového roku všechno nejlepší. Z domova jsem dostal pěkný dopis. Sbohem se stiskem ruky

                             zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (153)

Milý Theo!

   Právě jsem od Tebe obdržel doporučený dopis - opravdu upřímně Ti za něj děkuji.

   Nejprve toto. Připojuji vánoční číslo 1883 Graphicu.

   Pozorně si je přečti, stojí to za to. To je ohromné zařízení není-liž pravda, to je úžasný článek. Kdopak si ještě přeje víc? - Výroky Huberta Herkomera se zvlášť odlišují do toho, co říká redakce Graphicu.

   Tato mluví o "referring to our books, we find that besides our professional artists, we have no less than two thousand seven hundred and thirty friends scattered over the world, sending us sketches or elaborate drawings." * (*odvolávajíce se na naše knihy, shledáváme, že kromě profesionálních umělců máme ne méně než dva tisíce sedm set třicet přátel rozptýlených po světě, kteří nám zasílají náčrtky a propracované kresby.)  H.H. hovoří o "dearth of good draughtsmen."** (** nedostatku dobrých kreslířů) A všeobecně jsou jeho slova úplným opakem toho, co říkají vydavatelé zmíněného vánočního čísla. Celek vyzní tímto způsobem: 

   Vydavatelé Graphicu říkají:  "All right."

   H.H. říká:  "All wrong."

   Teď uvidíš na čtvrté straně sešitu, který Ti posílám, něco překvapujícího: The G. when strong enough to walk alonem, rented one house, and began to print with six machines.*  (*Když byl G. dost silný, aby se sám držel na nohou, najal si dům a jal se tisknout šesti stroji). Před tím mám veškerou úctu, vyciťuji tu cosi svatého, cosi ušlechtilého a vznešeného. S úctou vzhlížím ke skupině velkých umělců a vzpomínám na mlhavý Londýn a na ruch v tom malém podniku.

   Ve své fantasii však vidím ještě zřetelněji kreslíře v různých atelierech, jak se pouští s nejušlechtilejším nadšením do díla.

   Vidím Millaise běžet k Ch. Dickensovi s prvním číslem Graphicu. Dickens byl tehdy na sklonku svého života, měl ochrnutou nohu a chodil o berlích; Millais, ukazuje Dickensovi Luke Fildesovu kresbu:  "Homeless and hungry,* (* Bez domova o hladu), chudáky a vagabundy před nočním útulkem, mu říká: "Dej mu ilustrovat Edwina Drooda", a Dickens říká: "Dobrá".  Edwin Drood byl posledním dílem Dickensovým a Luke Fildes, který navázal s Dickensem styky prostřednictvím svých malých ilustrací, vstoupil v den jeho úmrtí do jeho pokoje - vidí tu stát prázdnou židli, a tak se stalo, že jedno ze starých čísel Graphicu mělo dojemnou kresbu:  The empty Chair. * (prázdná židle)

   Prázdné židle - je jich mnoho, bude jich ještě víc, a dříve či později zbudou na místě Herkomerově, Luke Fildese, Franka Holla, Williama Smalla atd. - prázdné židle. A přece nás budou vydavatelé a obchodníci ujišťovat slovy, jež jsou otištěna na připojeném listě, že všechno je dobré a že zdatně pokračujeme a nedopřejí sluchu předpovědi, jako je H.H.
   Jak jsou zatvrzelí a jak se přece mýlí, když se domnívají, že by mohli každého obalamutit, že grandeur matérielle (velikost materiální) vyváží grandeur morale (velikost mravní) a že i bez této lze vykonat mnoho dobrého. Jako je tomu s Graphicem, tak je tomu ještě s mnoha, velmi mnoha jinými věcmi v oblasti umění. Grandeur morale upadá a grandeur matérielle nastupuje na její místo. Nastane tím kýžená změna? Zdá se mi, že si to musí každý sám pro sebe promyslet, avšak staré podobenství mluví o široké cestě, jež vede do pustiny, a o úzké cestě, jež vede k jinému cíli.
   Graphic začínal na úzké cestě a teď přešel na širokou.
   Dnes ráno jsem prohlížel poslední číslo, nebylo v něm nic dobrého; ale nato jsem dnes ráno vytáhl z haldy starého papíru židovského antikváře staré, roztrhané, špinavé číslo z roku 1873 a z toho si schovám skoro všechno.
   Ale co se mne teď týče - que faire?
   Před několika lety jsem se procházel s Rappardem za Bruselem v končině, zvané la Vallée Josaphat, kde bydlí mezi jinými Roelofs.Tam byla pískovna, kde pracovali pískaři - babky tu trhaly pampelišky, sedláček sel - to všechno jsme pozorovali a tehdy jsem byl téměř zoufalý: poštěstí se mi někdy zobrazit to, v čem shledávám krásu?
   Nyní už nejsem tak zoufalý, teď dovedu lépe nakreslit sedláčky i babky a při trpělivé neustálé práci dojista v jistém smyslu dosáhnu, po čem jsem toužil.
   Vývoj věcí mě však tíží jako olovo a nemohu myslit na časopisy s radostí a nadšením. Graphic zapomíná říci, že se mnozí z umělců začínají zdráhat uveřejňovat své práce a že se víc a víc stahují do ústraní. Proč? Protože malíř pracuje, aby vytvořil něco hodnotného, a protože má v těle kus cti, která si zhnusí veškerou nadutost.
   Co mám ještě víc povídat - mám znova opakovat "que faire"?
   Člověk bude ovšem pokračovat v práci, však s temnou budoucností před sebou. Zde v Haagu jsou sice řádní a velcí mužové, to milerád uznávám - přesto však jaké jsou tu po mnohé stránce bídné poměry, kolik intrik, bojů a řevnivosti! A ve vystupování zbohatlých umělců, kteří v čele s Mesdagem udávají tón, je zjevně vidět, že grandeur morale byla zatlačena onou grandeur matérielle.
   Cítím, že kdybych na př. odešel do Anglie a odbočil se své cesty doleva či doprava, měl bych dojista vyhlídku nalézt zaměstnání.
   Mým ideálem bylo dosáhnout toho - bylo a ostatně, přese vše, ještě také je - to mě podněcovalo překonat nesmírné počáteční obtíže. - -
   Někdy je mi však těžko u srdce, pomyslím-li si na vývoj věcí - přestává mě to těšit. Mám sice sto chutí vynaložit na kresby  veškeré své úsilí, ale potom - všechny ty redakce, a představovat se tam, ha! toho se hrozím.
   Ptáš se po mém zdraví, nuže, záležitost z předešlého léta je úplně zažehnána, v této chvíli jsem však trochu sklíčen; to se ovšem střídá s jinými okamžiky, kdy jsem v dobrém rozmaru; totiž potom, když se mi práce daří - takže si připadám jako voják, který se v žalářní cele necítí ve své kůži a sám u sebe si říká: "Proč musím dřepět v této díře, kdybych se přece lépe uplatnil v řadě a šiku."    Protože v sobě cítím sílu, jež se nemůže vinou okolností tak rozvinout, jak by to dělala bez těchto překážek, proto jsem často nešťastný a pociťuji jakousi tíseň. Je to jakýsi vnitřní boj o to, co musím dělat. S tím se člověk tak lehce nevyrovná, jak by se z počátku zdálo. Přál bych si mít postavení, jímž bych mohl vyniknout - ovšem mnohá místa, jichž jsem, možná, mohl dosáhnout, by mě přivedla k něčemu zcela jinému, než zamýšlím.
   Ve skutečnosti však všechna tato místa jsou mimo můj dosah, vždyť i kdyby mě snad někde z počátku přijali, přece by mě dlouho nepovažovali za schopného a propustili by mě, nebo bych jim, jako Goupilovi, sám dal sbohem.
   Podle  všeho by asi žádali aktuality, denní události, a co já vím, k čemuž se výborně hodí lidé jako Adrien Marie nebo Godegroid Durand.
   Začínám vidět čím dál jasněji, že ilustrátoři plují s proudem povrchnosti, a myslím, že se proto nesnaží být tak dobrými, jak by bylo jejich povinností. Nikoli - naplnit však časopisy věcmi, jež nestojí ani za groš, ani za tu námahu, jednou za čas přinést dobrou věc, která je však také udělána levným mechanickým způsobem, potom strčit do kapsy co možná nejvíce peněz - to chtějí.
   Tento postup se mi nezdá moudrý a jsem přesvědčen, že přitom zbankrotují a posléze nakonec, i když snad hodně pozdě, budou toho trpce litovat - ale to nevadí, že ten stav je skutečně takový. Vzchopit se - to nikoho nenapadne.
   Předpokládejme, že Graphic, Illustration nebo Vie moderne vydávají číslo, v němž jsou nemastné, nevkusné věci. Přesto se toho rozesílá mnoho nákladních vagonů a lodních nákladů a obchodní ředitelé si mnou ruce a říkají? "Tak to jde stejně dobře,"  pes po všem tom neštěkne a oni přece shltnou svůj díl. Arciže, ale kdyby si páni obchodní ředitelé řádně prohlédli, co vydávají, a kdyby mohli vidět, jak tisíce lidí dychtivě berou časopis do ruky a jak ho opět odkládají s pocitem jakési bezděčné nespokojenosti a rozčarování - přece by snad trochu krotili svou ziskuchtivost.
   To se však dojista nestane, a jak vidíš ze zprávy Graphicu, nechybí mu sebevědomí.
   Mezitím se cpou do redakce jako zaměstnanci lidé, kteří se v těžké, ale ušlechtilé době neobjevili. Dostavuje se, co Zola nazývá triomphe de la médiocrité.*(triumf prostřednosti). Šosáci a bezvýznamní lidé přicházejí na místa pracovníků, myslitelů a umělců, a nikdo si toho ani nevšimne.
   Publikum - ano, po jedné stránce je sice nespokojeno, ale přesto i ta hmotná velikost nalézá u něho zalíbení, avšak nezapomeň, že je to jen jako hořící věchet a že ti, kdož tleskají, dělají to většinou proto, že je to podívaná.
   O modrém pondělku zavládne po veškerém tom rámusu prázdnota,  ticho a lhostejnost.
   Prospekt říká, že Graphic bude uveřejňovat Types of beauty * (krásné typy)- velké ženské hlavy - určitě jako náhražku za Heads of the people* (*hlavy prostých lidí) od Herkomera, Smalla a Ridleye. Dobrá, ale mnoho lidí nebude obdivovat Types of beauty a se steskem bude vzpomínat na staré Heads of the people (kterážto serie nebude pokračovat).
   Graphic říká, že budou dělat barevné reprodukce!!!! Ach, vraťte nám Swainův atelier!
   Hleď, Theo, milý brachu, srdce se mi svírá, vždyť to jde s kopce. Věř mi, že bych pokládal za největší čest, trochu jako za ideál, kdybych mohl spolupracovat s takovým Graphicem, jaký byl z počátku. Vynikající začátky Graphicu byly něco takového, jako Dickens spisovatel, jako Household edition, vydavatel jeho děl. A teď je všechno to tam - ještě jednou opakuji: hmotařství zaujímá místo morálky.
   Víš, co cítím k tomu časopisu, který Ti posílám? Nuže, honosí se zrovna takovým způsobem řeči, v jaké si libuje O., obchodní ředitel  fy G.& Co. v Londýně. A to má úspěch - ano, to má úspěch, ano, to se poslouchá, to přináší zdar. Víš, milý brachu, jak mi připadají povídačky v tomto plátku Graphicu? - Nuže, je to cosi takového, jako svého času Mesdagovy řeči o Panoramě. Ctím práci, nepohrdám ani O., ani Mesdagem, jsou však věci, které stavím nekonečně výš nežli tento druh energie. Chtěl bych něco přesvědčivějšího a prostšího, něco vážnějšího, chtěl bych víc duše, víc lásky a víc srdce.
   Klidně mi můžeš věřit, že nechci a nedovedu kvůli tomu bít na poplach, že se nechci proti tomu vzpírat. Ale rmoutí mě to, zbavuje mě to radosti, mate mě to, a už sám nevím, co mám dělat a čeho nechat. Někdy mě rmoutí, že dříve, tehdy, když jsem začínal, jsem si myslil, jakmile jen něco dokážu, pak se někde umístím a pak budu na správné cestě a životem se nějak protluču. Teď se však objevuje něco jiného a obávám se, nebo lépe, místo činnosti očekávám jakýsi trest domácího vězení - očekávám, že mi bude řečeno: ano, to a to je ve vaší práci docela dobré (pochybuji, že to někdo míní upřímně), ale, rozumíte, práce, jak ji tu děláte, je nepotřebná, potřebujeme aktuality (viz Graphic: we print on Saturday what happened on Thursday).* (* tiskneme v sobotu, co se přihodilo ve čtvrtek.)
   Hleď, Theo, milý brachu, nedovedu dělat "Type of beauty", naproti tomu se snažím dělat "Heads of ghe people". Hleď, Theo, rád bych je dělal tak, jako ti, kteří začínali Graphic - ačkoli se neodvažuji k nim se rovnat - rád bych si přivedl z ulice chlapa, ženu nebo dítě a kreslil si je v atelieru - nechtěl bych však, aby se mne ptali oni pánové: "Můžete dělat barevné obrázky při elektrickém světle?"
   Enfin - místo aby seč člověk setkal se způsobem nazírání, cítěním, snahou, jakou nalézá u Dickense (a ze začátku byl Graphic takový), narazí na způsob nazírání a myšlení, jaký má O. To mě rmoutí a pak se cítím bezmocný.
   Člověk dovede sám jen tehdy něco podniknout, nalézá-li zájem a pomoc. To nás přenáší do jiné oblasti.
   Nezazlívej mi, když Ti píši své myšlenky a když Ti je nepřestanu sdělovat. I když nemáš kdy na psaní a ihned mi neodpovídáš, přece aspoň víš, co se ve mně děje. A když se zase někdy setkáme, najdeme snad schůdnou cestu. Toto číslo Graphicu se mi jeví jako dokument, na jehož základě lze jasněji říci, co si člověk myslí, a proto Ti píši zatím jen toto. Tisknu Ti ruku v duchu
                          zcela Tvůj Vincent.