Milý Theo!
Když jsem dnes ráno pročítal Tvůj dopis, hluboce na mne zapůsobilo,
co mi píšeš. O takových věcech lidé mnohdy říkají: "Co je mu do toho." A
přece ani ne tak naše vlastní konání, jako spíš okolnosti nás nutí k
určitým věcem. A jestliže jsme se jen jednou poddali takovému zážitku,
pak se v nás může probudit soucit tak bezedně hluboký, že sami před
sebou už neváháme.
Myslím, že u Tebe je tomu tak, a co mohu jiného říci, než že se mi
zdá, že se musíme v podobných případech řídit svým impulsem. Victor Hugo
říká: "Par-dessus la raison il y a la conscience" * (*Svědomí je
přednější nežli rozum) - jsou věci, o nichž cítím, že jsou dobré a
opravdové, ačkoli posuzují-li se rozumově a prospěchářsky, je v nich
mnoho nevysvětlitelného a temného. A přestože se nyní v měšťácké
společnosti, v níž žijeme, považuje takové jednání za nepředložené,
zvrhlé a pošetilé, nebo vím já co - co na to říci, když už jsme na tom
tak, že se nám v nitru probudily skryté síly sympatie a lásky. A když
snad nemůžeme zcela odmítnout námitky, které společnost obvykle tasí do
boje proti citovému a impulsivnímu jednání, tedy na tom nesejde, a kdo
si zachoval víru v Boha, občas zaslechne něžnou výzvu svědomí, potom
snad udělá dobře, když ji uposlechne s dětskou naivností, aniž o tom
bude hovořit s lidmi víc, než je naprosto nutné.
Když člověka něco takového potká, pak musí předvídat, že bude mít z
toho boje především boje se sebou samým, poněvadž mnohdy doslova neví,
co má a co nemá udělat. Není však tento boj i omyl, jemuž člověk
podlehne, lepší a neznamená víc než soustavné vyhýbání všem otřesům? To
právě v mých očích dělá z mnoha tak zvaných duševních siláků ve
skutečnosti duševní slabochy.
Co se týče této záležitosti, máš veškerou mou sympatii, a poněvadž
sám stojím skutečnosti tváří v tvář a mohu Ti vyprávět, co se mi
přihodilo od té doby, co jsme o tom naposledy hovořili, kdybys chtěl
leccos o tom slyšet, nebo promluvit si o budoucnosti, nebo o tom, co je,
pak jsem Ti k disposici. A s radostí vítám zprávu, že hodláš brzy
přijet do Holandska.
Nuže - děkuji Ti za důvěru, a co se týče východiska, zamyslím-li se
nad tím, jsem poměrně klidný. Něco takového není "vášeň", vždyť
důležitou úlohu má přitom bezedně hluboký soucit.
A také nevěřím, že by Tě to činilo neschopným myslet na ostatní věci,
naopak; něco takového má jakousi vážnost, jež probouzí a utužuje
veškeré city a dovede mnohem spíše energii rozmnožovat nežli zeslabovat.
Zajisté mi nezazlíš, povím-li teď ještě něco o kresbách. Velmi mě
potěšilo, že jsi shledal starcovu hlavu "originální", i model je však
neobyčejně "originální", ještě mám víc jeho kreseb. Dnes jsem udělal
jednu kresbu litografickou křídou. Potom jsem na kresbu nacákal vědro
vody a za mokra jsem v ní začal modelovat štětcem.
Podaří-li se to, vytvoří se tím velmi jemné tóny, je to však
nebezpečný způsob, který se vždycky nemusí podařit. Ale když se zdaří,
výsledkem jsou zcela "non ébarbé" jemné tóny černé barvy, které se ještě
nejspíš podobají leptu. Tak jsem také udělal ženskou hlavu proti
světlu, tedy v tónu, se světlem vrženým proti profilu atd.
Obdržels pak i druhý svitek, v němž bylo 5 hlav a který jsem odtud
odeslal asi 5. či 6. ledna -kromě dvou prvých? Až je budeš mít nějaký
čas u sebe, pak v nich, myslím, najdeš totéž, jako v obou předešlých,
neboť musí být v nich cosi z přírody, poněvadž je dobývám z přírody a od
začátku do konce pracuji podle modelu. Chtěl bych Ti hrozně rád ukázat
studie, nikoli proto, že jsem spokojen s vlastní prací, nýbrž proto, že
ačkoli zdaleka nejsem s tím spokojen, přece na tom vidím, že tu vzniká a
samo ze sebe se vyvíjí cosi, co bude mít jakýsi charakter.
Když jsem přišel do města, nejvíce na mne zapůsobily na př. de Geest a
chudší čtvrti. A tak ponenáhlu nabývá můj úmysl něco takového
uskutečnit tvářnosti, ale je to trápení! Dnes jsem prohlížel fotografie
Barnardových kreseb, postavy z Dickense, jejich originály jsem viděl
svého času v Londýně. Je v nich síla, jako na př. v Nicolaasi Maesovi,
zatím co po stránce citové a v pojetí jsou docela moderní. Něco takového
je s to mě úplně rozehřát, a proto mě to tak rozněcuje, poněvadž si pak
představuji, jak by působily zdejší modely, kdyby byly kresleny tímto
způsobem, a poněvadž si pak sám sobě říkám: kupředu! a pokračovat v
práci, až ovládneme Black and White.
Umění a láska mají to společné, že s námi házejí jako s míčem mezi
tím, co Michelet vyjadřuje slovy "je l´ai depuis longtemps"* (*mám ji
odedávna) a mezi tím "je ne l´aurai jamais".** (** nebudu ji mít nikdy).
Tak se potácíme mezi melancholií, veselou myslí a nadšením, a tak to
zůstane věčně, jenže ty výkyvy budou silnější. Victor Hugo mluví o "jako
maják s přerušovaným světlem" a s tím je to také tak.
Jestliže jsi už dostal ode mne dopis z 5. či 6. ledna s druhým
svitkem, připomeneš si, že už tehdy jsem byl v úzkých. A dnes jsem ještě
měl platit činži a třem modelům, které jsem musel nechat čekat, a
nevyhnutelně jsem si musel též opatřit veškerý materiál ke kreslení. V
této chvíli pracuji opravdu hodně a nesmím přestat, ale modely mě
doslova přivedou na mizinu.
Nuže; tuze, tuze rád bych si vydělal nějakou maličkost, není to
vůbec možné? Stydím se Tě na to optat, poněvadž ses mi teď právě o
lecčems zmínil a poněvadž velmi dobře rozumím, že máš teď sám starosti,
na něž beru ohled a jež chápu. Avšak teď jsem na tom tak, že jsem se
právě tou vytrvalou prací zadlužil a že jakmile dostanu peníze, po každé
z nich musím ihned vydat víc než polovičku. Nedovedu žít
úsporněji, nežli to dělám, a omezovali jsme se, kde se dalo, ale práce
se rozrůstá, a to zvlášť nyní v posledních týdnech; už to skoro nemohu
zmoci, totiž výdaje, které se vším souvisí. Mohl bych v krátkém čase
ještě něco dostat?! Jsem přesvědčen, že to všechno pochopíš, jakmile
spatříš studie. Nuže, odpusť mi, že o tom mluvím, ale nemohu jinak.
Každodenními výlohami jsem se octl v úzkých, a proto jsem po každé v
posledních z desíti dnů na suchu. Rozhodně piš brzy a buď ujištěn, že sympatisuji s tím, s čím ses mi svěřil. Sbohem, milý brachu, v duchu stisk ruky
zcela Tvůj Vincent.
Řekneš, že mnoho píši, nu, nemohu za to, neboť když jsi mě poctil důvěrou, chci Ti říci, že mě to velmi dojímá.
Na takových případech je charakteristické, že je nesmírně obtížné
vědět, jak daleko má člověk jít. I Ty to zakusíš. Člověk se ptá: musím
této ženě pomoci, a jinak vidět v ní jenom přítelkyni, nebo musím tuto
ženu, s níž chci navždy společně žít, učinit bezpodmínečně svou
manželkou - je to ona? Nebo to není ona?
Hleď, jsem přesvědčen, že ses nemohl vyhnout tomu boji, ano, že ho
snad ještě proděláváš. Vždyť by se mi zdálo jaksi nepřirozené, kdyby
tomu bylo jinak. Já aspoň mám tento boj za sebou, a byl tak těžký, že co
se mé osoby týče, nebyl jsem s to zcela zodpovědět tyto otázky, když mě
okolnosti nutily k rozhodnutí.
Neboť jsem uvažoval: nemám prostředky na vydržování dvou odloučených
domácností, ale mám je pro jednu - a tak jsem jí musel říci, jak to ve
skutečnosti je a co bych snad mohl či určitě nemohl udělat. Při
společném soužití snad vyjdeme, budeme-li však bydlet odděleně, na to
nestačím.
U Tebe je to asi podobný boj, i když snad v jiné formě, a vzpomínám
si na Tvůj výrok z minulého roku, který se mi zdál správný a pravdivý:
"Ženitba je prazvláštní věc." Ano, u čerta, to skutečně je. - Tehdy jsi
řekl: "Nežeň se s ní," a já jsem Ti pak dal za pravdu, že byly takové
poměry, že byly důvody prozatím o tom nemluvit.
A nyní víš, že jsem se nadále už o tom nezmiňoval, zároveň však že
jsme si oba, ona i já, zůstali věrni. A právě že Ti musím dát za pravdu,
když jsi tehdy říkal "nežeň se s ní", dávám Ti tuto Tvou radu na
rozmyšlenou a jsem bezpečně přesvědčen, že Ty sám dojista o tom též tak
uvažuješ, neboť nejsem to já, kdo tak mluví. A jen Ti to připomínám, poněvadž jsem přesvědčen, že bylo opravdu dobře, že se tehdy nestalo nic nakvap.
Nevzdávej se tedy myšlenky, vždyť je dobře nechat lásku tak uzrávat,
že manželství je vlastně naprosto vedlejší věc. Je to jistější a nikomu
tím neubližuješ.
Už na začátku jsem Ti chtěl něco říci, co vlastně sám pochopíš. I
kdyby ses tím dostal či nedostal do nesnází - vážím si ušlechtilého
citu, který Tě nutí pomáhat, a poněvadž si ho vážím, doufám, že mě budeš
považovat za hodna důvěry, i kdybys narážel na větší či menší potíže.
Nepohlížím na tu záležitost melancholicky, nýbrž s veškerou nadějí v dobrý výsledek, totiž s nadějí ve vaše společné štěstí.
Ačkoli Ti mnoho píši, pracuji skutečně usilovně.
Nedovedu Ti ani vypovědět, jak bych si přál pohovořit si s Tebou o
mnoha věcech. Zítra dostanu pro své modely námořnický klobouk. Hlavy
rybářů, starých i mladých, na to už jsem dávno myslel a už jsem jednu
udělal, potom jsem však už nemohl dostat námořnický klobouk. Teď dostanu
jeden do vlastnictví, starý, který prodělal mnoho bouří a vlnobití.
V této chvíli sedí u mne žena s dítětem.
Vzpomínám-li si na minulý rok, pak je to velký rozdíl. Žena je
silnější a zdravější, ztratila mnoho, velmi mnoho ze své uštvané povahy,
batole je klučina tak roztomilý, zdravý a veselý, jak si jen dovedeš
představit, kokrhá jako kohout, že ho jen kojí, je však tlustý a
kulaťoučký.
A ubohá holčička - na kresbě vidíš, že z ní nevymizely stopy dřívější
kruté bídy, a to mě občas znepokojuje, ale přece je docela jiná nežli
loňského roku - tehdy byla velmi, velmi špatná, zatím co nyní už má
skutečně cosi dětského.
Nuže, i když poměry nejsou ještě dokonale normální, přece jsou,
doufám, lepší než loňského roku. Hle, potom přece mohu doufat a říkám:
kupředu, s odvahou! Žena nabývá jakési prostoty, pravé mateřskosti - a
když se to poměrně ustálí, je zachráněna...
Mnoho myšlenek mi víří hlavou a neustále myslím na Tebe - právě jsem
udělal ještě jednu kresbu, k níž mi žena seděla modelem. Přál bych si
vědět, kdy přijedeš. Přijedeš-li a můžeš-li to tak zařídit, přines staré
studie. Co se týče mé otázky, zdali bys mi snad mohl ještě něco poslat -
nuže ano, jsem poněkud v nesnázích a přál bych si, aby to bylo možné,
ale kvůli mně si neutrhuj a věz, že kvůli té záležitosti, o níž píšeš,
milerád se dvojnásob vynasnažím dostat se kupředu, abych Ti trochu
ulehčil Tvé břímě. Piš brzy, vždyť se nemohu dočkat od Tebe zprávy.
Rappard se pomalu uzdravuje, mám od něho dopis. Pracuji ještě pořád
usilovně na rozličných hlavách. Sbohem, v duchu stisk ruky.
Zaujalo mě:
OdpovědětVymazatVictor Hugo říká: "Par-dessus la raison il y a la conscience" * (*Svědomí je přednější nežli rozum).
.. dlouho jsem se nad tímto výrokem zamýšlela.. váhám, třeba když nemám o věci dostatečnou znalost, tedy rozumový náhled na základě faktů, tak jestli případné konání jen z pozice "svědomí" nemůže ublížit.. proto spíše se přikláním nad svědomí k rozumu, tedy k poznání (znalosti o věci, jevu, činu, konání...) a až poté, kdy bych si byla co nejvíce jista, obrátila bych se ke svědomí... svědomí každého člověka považuji za hluboce niterné, souvisí dle mého soudu se schopností rozlišovat realitu, a především je jakousi vlastní odpovědností sama za sebe.. možná bych připodobnila svědomí ke svobodě, je bezpochyby rysem naší vnitřní svobody a citu pro spravedlnost... ale to jen tak namátkou myšlenky, které mě právě napadají, jsem si jista, že jsou možné různé jiné náhledy..
:-)