Vincent van Gogh, Dopisy (174)

   Milý Theo!

  Ještě nejsou čtyři hodiny. Včera večer bouřilo a dnes v noci pršelo. Nyní přestalo, ale všechno je mokré a obloha je šedivá a jen tu a tam se nadouvá převalujícími se tmavšími či světlejšími kupami mraků - neutrální inkoust nebo nažloutlá běl. Zeleň je šedivá a tónovaná, protože je ještě tak časně zrána, po vlhké cestě přijíždí sedlák v modré haleně na koni, kterého přivádí z pole. Město v pozadí je mlhavá silueta rovněž tónovaná, v níž výrazně mluví mokré červené střechy. Barevnou rozmanitostí půdy a zeleně a silou je v tom všem víc z Daubignyho nežli z Corota. Kdybys to viděl, polahodil by sis zrovna jako já. Není nic krásnějšího nežli příroda časně zrána.Včera přišel Tvůj dopis a byl mi nemálo vítán. Děkuji Ti za něj. Tentokrát jsem byl dost v tísni, naprosto na suchu. Žena už nebyla během posledních dní k utišení a já jsem se též cítil sláb. Konečně jsem se rozhodl, jako k effort de perdu, navštívit T. Uvažoval jsem, že přitom nemohu nic ztratit, že je to snad prostředek, jak přinést do chalupy trochu živobytí, a tak jsem k němu zašel s velkou skizzou, o níž jsem Ti onehdy psal. Byla to řada kopáčů, mužů a žen, v popředí hroudy hlíny, a s pohledem na střechy vesničky jako pozadím. Řekl jsem T., že velmi dobře vím, že tato skizza není zrovna to, co by mohl potřebovat, a že s ní přicházím k němu jenom proto, poněvadž tak dlouho neviděl nic z mých prací a poněvadž mi záleží na tom dokázat mu, že si přeji, aby kvůli tomu, co se loni přihodilo, nebylo mezi námi hněvu. Nu, na to řekl, že i on se proto nehněvá; pokud jde o kresbu, loni prý mi řekl, abych dělal akvarely, a nyní už nechce o tom dál hovořit, aby se neopakoval. Nato jsem odpověděl, že jsem se občas od té doby pokusil též někdy o akvarel a že mám různé v atelieru, bližší jsou mi však jiné druhy kreseb a vždycky pociťuji prudší vášeň pro výrazně kreslené figury. Dále jsem mu řekl, že mě mrzí, že mám ještě pořád Barguovy předlohy ke kreslení a už bych mu je byl též dávno vrátil, kdyby mi nebránila ta loňská nepříjemnost zmiňovat se o tom, teď však jsem při nejmenším přišel kvůli tomu, abych dal tuto záležitost do pořádku.

   Dal jsem mu na srozuměnou, že jsem doufal, že mi poskytne příležitost všechno urovnat tím, že by teď či později přijal ode mne určitý počet kreseb - některé předlohy se totiž, i když jen trochu, upotřebením poškodily, a také za několik jiných věcí, které jsem od něho svého času obdržel, zůstal jsem mu ještě dlužen - a že jsem si myslel, že bude souhlasit, když jsem ho nyní vyhledal, abych vyřídil tuto záležitost. Nu, na všechno souhlasně přikývl a Barguové jsou teď šťastně vráceni.

   Řekl, že ho těší podívat se na kresby a že usilovně pracuji, načež jsem se ho optal, jestli měl důvod k pochybnostem o mé práci.

   Potom mu přišel telegram a pak jsem odešel. V každém případě jsem rád, že jsem se nyní zbavil Barguů, ještě jednou jsem mu poděkoval, že mi je tehdy půjčil, a za velký užitek, který mi přinesly. Ale vůbec vlastně nevím, zda se mu líbily mé kresby nebo nelíbily. Ani dost málo bych se nedivil, kdyby je považoval za blázniviny nebo jakési nechutnosti - právě že prohlásil, že by se raději nechtěl vůbec do toho plést.

   Ale i kdyby se domníval, že jsou nechutné a bláznivé, přece si myslím, že se tím nemusím nechat zmást, nebo jeho úsudek považovat za směrodatný nebo rozhodující. Ještě pořád si myslím, že jednou, možná, přijde čas, který vštípí T. zcela jiné mínění o mně i o každém mém hnutí nyní i loňského roku. V podstatě to však přenechávám času, a kdyby i nadále považoval všechno mé počínání za zvrácené, nuže, přijmu to naprosto chladně a klidně si budu dělat své, jako by neexistoval.

   Nebudu se tedy o tu záležitost starat, až sem snad zase někdy přijedeš, a nelituji, že jsem k němu zas jednou zašel. Velmi mě potěšilo slyšet, že se Ti dobře daří. Doufám, milý hochu, že teď máš štěstí. I mně se daří poměrně dobře, neboť nehledě na mnoho finančních starostí, v práci mi přeje štěstí; během poslední doby pracuji s neobyčejně velkým potěšením, s určitým pocitem, že "jsem na cestě", jak to o sobě také řekl Rappard v dopise, který jsem Ti poslal. Ano, milý hochu, pokračuje-li člověk, aniž se stará o všední věci, snaží-li se upřímně a svobodně dopátrat se podstaty a neuchyluje se od toho, co má na zřeteli, a také vždycky nedbá, co na to lidé říkají, potom se cítí klidný a odvážný a hledí vstříc budoucnosti.

  Jistěže se může člověk dopustit omylů, že snad tu a tam přehání, a nakonec přece dosáhne čehosi původního. Dojista jsi četl v Rappardově dopise výrok: "Dříve jsem dělal věci, jež byly jednou v tom, pak zase v jiném žánru, a neměly dost osobitosti, avšak tyto poslední kresby mají teď aspoň svůj charakter a cítím, že jsem nalezl svůj způsob." Zrovna tak je to nyní se mnou.

   V Tainově "Kritice o Dickensovi" jsem nedávno četl znamenitý výrok - říká: "Podstatou anglické povahy je nedostatek štěstí."

   Naprosto dokonalý a správný tento výrok, myslím, není, neobjasňuje všechno, ale přesto je tu po čertech trefně řečeno a vyjádřeno velmi mnoho pravdy.

   Ryze anglický je tento výrok Carlylův: The result of an idea must not be a feeling but an action.* (*Výsledkem myšlení nesmí být pocit, nýbrž čin.) V Anglii lze nalézt mnoho příkladů takového pojetí života, které přivádí člověka k tomu, že nesoustřeďuje své úsilí ani tolik na materiální štěstí, jako spíše především na svou práci, na důkladnost svého konání - snad je to národní povahový rys. Carlyle také říká: "Knowest thou that worship of sorrow - the temple thereof founded some eighteen hundred years ago, now lies in ruins, yet its sacred lamp is still burning." (*Znáš toto uctívání bolestí - jejíž chrám byl založen asi před osmnácti sty lety, nyní leží v troskách, avšak její věčná lampa stále hoří.)
   Vzpomínám-li si na de Grouxe nebo na to, cos mi jednou psal o Daumierovi, tu shledávám v nich cosi z "worship of sorrow".
   Zmíněná kresba, kterou jsem ukazoval T., myslím, že by se špatně vyjímala v jeho malé světničce; je ji třeba vidět mezi ostatními kresbami, pak působí docela jinak.
   Včera jsem na ní opět pracoval celý den, abych ještě zlepšíl figury.
   Od té doby, co jsem Ti psal, udělal jsem kromě této čtyři velké studie bramborové sklizně.
   Ve zdejším kraji vyrývají se nyní brambory vidlicí s krátkým toporem; při tom dělník klečí. Myslím, že by se mohlo z těchto figur, klečících zvečera na rovném poli, udělat něco dobrého; něco, v čem by byla určitá zbožná nálada; proto jsem to jednou zblízka studoval a zaznamenal jsem si jednoho muže, který takovou vidlici zapichuje do země (prvý pohyb); jiného, který vytahuje bramborovou nať (druhý pohyb); pak ženskou postavu v tomtéž pohybu a nakonec ještě jednoho muže, který hází brambory do koše.
   Dnes nebo zítra tyto postavy nakreslím, ale mezi muži chtěl bych mít ještě jednoho s lysou lebkou. Ke studiím, které už mám, stál mi modelem mladý zemědělský dělník; ryzí typ, který má cosi nemotorného, rozcuchaného, cosi jako non ébarbé.
   Co se týče této kresby, Theo, dojista ji neprodám, ale přece si vzpomeň, co řekl Israels v.d.Weeleovi o jeho velkém obrazu: "Bezpochyby ho neprodáš, ale kvůli tomu neztrácej odvahu - tím si získáš nové přátele a prodáš tak něco jiného."
   Jakmile si to budu moci dopřát a jakmile budu na tom lépe s penězi, udělám si důkladnou, přesně prokreslenou skizzu na plátno, tak jako nyní na papíře, a zase si jednou zamaluji. K tomu však musím mít mnoho modelů, jinak se to určitě neuskuteční. V hlavě mám ještě i jiné věci, které by se pojily k malování.
   Od C.M. jsem nedostal na dopis žádnou odpověď a teď mu také tak brzy zas nenapíši.
   Mám tedy trpce, trpce malou vyhlídku něco podniknout.
   Návštěva u T. nebyla pro mne utěšeným počinem, ale přesto jsem ji udělal, poněvadž jsem myslel, že snad, snad přistoupí na to, aby zapomněl na všechno, co se mezi námi přihodilo. Ale tak daleko ještě nedospěl, to jsem velmi dobře pozoroval, a ještě pořád, myslím, pociťuje, jak jsi mi svého času velmi správně napsal - "někdy ho dráždí způsob, jak mu podáváš ruku", zkrátka jsou tu určité malé antipatie, jež způsobují, že člověk někoho raději nevidí.
   Vězím skutečně poněkud v tísni - jak víš, loňského roku jsem od Tebe dostával občas něco mimořádného mimo obvyklý obnos a teď i Ty sám, myslím, už od února nebo od března z toho či onoho důvodu vytloukáš klín klínem.
   Nevím, jak to vydržím, a výdaje se kupí rychleji, nežli je můžeš zdolat, ačkoli se ve všem omezuji a rovněž i žena.
   Peníze od Rapparda mi tehdy zjednaly na okamžik svobodu jednání, takže jsem se mohl zařídit na velké kresby - ale tyto velké kresby jsou též značně drahé, pokud jde o modely.
   A k tomu přece též přistupují ještě rámy, papír atd., a proto vedle velkých kreseb dělám i malé. Je tedy těžké dneska to vydržet a obtížné pro ženu i pro mne protlouci se, musíme-li se ve všem nuzovat. Říkal jsem T., že bych si velmi přál být opět za dobře s Mauvem, ale na to mi neřekl ani slova. Pocit, jaký jsem si odnesl z návštěvy u T., je v podstatě ten, že by se mi víc líbilo, kdyby po tak dlouhé době lehce a beze všeho pominul, co se přihodilo, zatím však zůstala tu určitá upjatost, něco jako "jestliže už zas jdeš, aby ses hádal - dej mi pokoj".
   Rovnou to neřekl, neboť mluvil velmi odměřeně, ale vzhledem k tomu, co by přece mohl udělat, byl by mohl vykonat, totiž říci, jako: těší mě, že se opět smiřujeme, jednou si prohlédnu tvé věci - nebo něco podobného, zdá se mi, že ta slova přibližně vyjadřují jeho chování. Ale mohu se také mýlit, a proto nějaký čas to nechám tak a uvidím, zdali se tento stav zlepší; doufám v to nejlepší.
   Právě že mám velkou naději, že se mnohé věci budou jevit lepšími a že se uspořádají, musím se řádně činit.
   Víc nežli ve všechno ostatní doufám, že až přijedeš, uvidíš pokroky a v mých pracích najdeš trochu krásy.
   Jednou jsi mi přece psal, že v nich něco takového shledáváš - nu, a nevěřím, že se mýlíš a že by T. s absolutní lhostejností, která je téměř nenávistná, měl pravdu.
   Ano, od samého počátku mi především záleží na tom, abys Ty, který jsi tolik, ano všechno od začátku pro to udělal, mohl s přesvědčením tvrdit, že je v tom trochu krásy. Kdybych toho mohl dosáhnout, pak bych při Tvém příjezdu zapomněl na všechny letošní starosti.
   Myslím si, že by se přece mezi mnoha figurami, které mám, dojista musela najít některá, o níž by T., kdyby se někdy na ně podíval, mohl říci - tu či onu bych chtěl vidět v akvarelu takového a takového formátu. V takovém případě bych se nezdráhal udělat pokus - nikoli pro své vlastní potěšení, nýbrž abych něco prodal, kdyby to bylo možné. Ale to nejsou jediné obchody, které pokládám za možné, neboť v budoucnu udělám ještě docela jiné věci, nežli jsem dosud vytvořil. Z vlastní zkušenosti vím, jak člověk může k něčí práci pociťovat lhostejnost nebo odpor, a dokonce ho dlouho pociťovat, až jednoho dne vidí něco, co od ní nečekal; zamyslí se nad tím, vzpomíná si na ony dřívější práce a nakonec si sám říká: pozor, to přece musí být dobré - a pak se mu to líbí, bezděky na tom trvá a je pro to získán.
   Tak tomu bylo u mne zvlášť s anglickou manýrou, zprvu se mi vůbec nelíbila a z počátku jsem myslel, jako většina zdejších umělců, že Angličané to dělali naprosto opačně, při tom jsem však nesetrval a naučil jsem se pohlížet na věci s jiné stránky.
   Víš, po čem někdy toužím? - Nuže, po výletu do Brabantska.
   Rád bych si někdy nakreslil v Nuenen starý hřbitov. A také tkalce.
   Ještě jednou bych chtěl asi po celý měsíc dělat brabantské studie - pro velkou kresbu, snad selského pohřbu - a s hromadou jich se vrátit domů.
   Ještě jednou opakuji - píšeš-li teď v posledním dopise, že máš zlaté časy, mohu Ti říci totéž; co se týče práce, cítím v sobě tolik radosti a mám tolik co říci, mám tolik na práci, že mě to naprosto absorbuje. Ale o peníze je bída, a více vydání, nežli mohu zmoci.
   Víš, nač jsem zas v těchto dnech myslel - nuže, na knihu o Gavarnim, kterou máš; napadlo mi, jak se v ní vypráví, že Gavarnimu podle vlastní výpovědi šly kresby londýnských pijáků a Žebráků atd. lehce od ruky teprve tehdy, až když tam byl nějakou dobu, myslím po roce, a že v jednom dopise píše o tom, že člověk potřebžje čas, aby mohl v určitém prostředí zdomácnět.
   Nuže, ve srovnání se začátkem teprve teď se tu ovšem začínám cítit jako doma, a nyní vidím, že co jsem tu udělal z počátku, je velmi povrchní. A právě naděje, že se budu moci vyjadřovat stále silněji a dotáhnout to dál, způsobuje, že se mi to zdá jako zlaté časy, neboť teď nemám nouzi ani o motivy, ani o modely (pokud je mohu zaplatit). Mám plnou hlavu nápadů a plánů, a tak mě starosti ještě nezmáhají.
   Avšak všechno se přece musí platit a všechno stojí peníze, a musím zápasit s překážkami, takže mívám dojem, jako bych se prodíral trnitým houštím. A je skutečně pravda, že bych musel mít ještě víc modelů, víc si však nemohu brát, dělám, co mohu, takřka víc, než jsem s to pokud jde o výlohy, udržování domácnosti také mnoho stojí, a já vlastně nevystačuji. Qy´y faire? Vzpomínáš si snad na nějaké lidi ze svého pobytu v Haagu, o nichž  bys myslel, že bych jim mohl něco ukázat? Vzpomínám si pouze na jediného, a to je Lantsheer, ale pro něho by muselo být něco velmi, velmi pěkného, a právě že doufám, že mu později něco prodám, nechtěl bych mu nyní nic nabízet. Lantsheer je ostatně Rappardovým strýcem nebo něco takového. Jednou mi psal Rappard, že mu ukazoval jednu moji malou skizzu a že se L. líbila. Jakmile budu někdy něco mít, o čem bych myslel, že by se pro něj hodilo, pak bych s ním mohl Rappardovým prostřednictvím navázat spojení. Nerad vyhledávám lidi; kdyby to byly práce někoho jiného, pak bych proti tomu nic nenamítal, v tomto případě jde však o mé vlastní. Sbohem, se stiskem ruky
                                   zcela Tvůj Vincent.

   Zcela určitě vím, že Rappard, až uvidí větší kresby, někdy se L. o mně zmíní, aniž ho o to poprosím.
   

Vincent van Gogh, Dopisy (173)

   Milý Theo!

   Krátce potom, co jsem Ti odeslal dopis, obdržel jsem charakteristické psaní od Rapparda, které bych Ti chtěl někdy poslat, aby sis je přečetl, poněvadž ho sice znáš od dřívějška, avšak v poslední době ses už s ním nesetkal.

   Jak jsem Ti už psal, zjistil jsem (ačkoli i dříve jsem viděl, že něco dovede), že se změnil k svému prospěchu, o čemž i Tebe, myslím, přesvědčí vážný tón tohoto dopisu. Skutečně; jeho kresby jsou po čertech pěkné, a co dělá, je poctivá práce.

   Přečti si dopis; vidím, že v každém směru má znamenité pojetí. Někdy později mi pošli dopis nazpět.

   Ještě něco Ti musím povědět - psal jsem Ti přece o svém plánu na velkou kresbu - nuže, začal jsem ji téhož dne, co jsem Ti  o tom psal, ani dost málo proto, že by mě k tomu povzbudil Rappardův dopis. Od té doby jsem v tom pokračoval a teď mě to tak absorbuje, že i celou minulou noc jsem na ní pracoval. Zahloubal jsem se do toho, a proto jsem nechtěl přestat.

   Komposici jsem ještě zjednodušil, totiž jen v řadě kopáčů.

   Naskizzoval jsem z ní sedm postav, totiž pět mužů a dvě ženy. Ostatní na druhém plánu se zmenší. Myslím, že je to nejsilnější kresba, jakou jsem dosud udělal, a co se týče pojetí, mé myšlenky se nadto podobají těm, které vyjadřuje Rappard ve svém dopise.

   Zrovna jako on se dostávám k manýře mnoha Angličanů, aniž myslím na to je napodobovat - pravděpodobně proto, že mě v přírodě přitahují podobné věci, a to takové, s nimiž se obírá jen poměrně málo umělců; abych teď toto zobrazil, abych vyslovil, co cítím, abych vyjádřil, co chci, musím si hledat určitý způsob a poněkud odbočit mimo vyježděnou kolej.

   Takovým způsobem nakreslil Rappard na svých kresbách rozmanité stroje v činnosti, do nichž se neodvážil pustit skoro ještě žádný člověk a které byly pokládány za obyčejné a nikoli malebné. Víš, jaká je Rappardova kresba? Působí přesně tak, jako bys četl popis továrny u Zoly, Daudeta nebo Lemonniera. V jeho dopise jsem podtrhl ještě jedno místo - o malbě tužkou. Nu, je to přibližně totéž, co jsem odpověděl loňského roku těm, kteří mi říkali: Malba je kreslení barvou; odpověděl jsem totiž: Ovšem, a kreslení v černém na bílém je vlastně malování černou a bílou barvou. Oni říkali: Malování je kreslení - já: Kreslení je malování. Ale tehdy jsem byl v technice ještě sláb, než abych to mohl vyjádřit jinak nežli slovy, kdežto nyní to říkám méně slovy, zato tím více mlčky ve své práci. Od té doby, cos mi psal o svých finančních obtížích, pracoval jsem skutečně zuřivě ve dne v noci.

   Toto je už pátá velká kresba, do níž jsem se pustil, nebo vlastně šestá, neboť hromadu smetí jsem dělal dvakrát. A kolik studií je k tomu třeba, uvidíš, až přijedeš.

   I když Rappard nekreslil tiskařskou černí, co se mne týče, občas jsem to dělal, ale co on říká, je správné - pracuje totiž v bílém paspartu a potom všechno vypadá černěji; naproti tomu já pracuji v hnědém paspartu s černým vnitřním krajem a tento jsem natřel hlubokou černí, aby kresby udržely světlo. Tvrdí-li, že Angličané nepoužívají tiskařské černě, pak se mýlí, neboť vytvářejí své kresby právě tím způsobem, že užívají někdy tak nesmírných hloubek, že následkem toho zůstávají největší hloubky uhlu ještě velmi světlé. Tyto hloubky se vytvářejí tiskařskou černí, autografickým inkoustem, lampovou černí, neutrálním inkoustem a vodovou barvou. Nesmíš se divit, že jsem v této krátké době začal tolik věcí, ale při komponování kresby mají myšlení a uvažování skoro ještě větší úlohu nežli při malování, a co se mne týče, dobře pochodím, pracuji-li na tom bez ustání od rána až do půlnoci, jako na př. nyní při té poslední. Ale tak se lze stát též produktivním - také to nesmírně člověka absorbuje. Ale právě když Tě práce tak uchvacuje, musíš při ní zůstat tak dlouho, až takřka padáš. Jsem naprosto na suchu - můžeš-li, pošli mi něco předběžně. Kvůli kresbě budu ovšem dnes v noci zase trochu spát, v noci je však docela příjemně s dýmčičkou, když je všechno potichu, a úsvit a východ slunce je božský. Můžeš-li tedy, milý hochu, brzy mi něco pošli. Přeji Ti ve všem pěkný úspěch.

                               Zcela Tvůj Vincent. 

  

Vincent van Gogh, Dopisy (172)

Milý Theo!

   Tvůj dopis s obsahem byl mi velmi vítaný, srdečný dík za něj.

   Těší mě, že tak klidně pojímáš věci, což jsem ostatně ani jinak neočekával. Od posledního dopisu jsem se tuze mořil s hromadami smetí. To je úžasný motiv. Na první kresbě jsem už tolik změnil - jednou je bílá, pak zase černá na různých místech - že jsem ji přenesl na jiný papír, protože první byla příliš utahaná, a teď na tom pracuji znova. Ráno musím časně vstávat, ježto pak vidím nálady, které k tomu potřebuji. Kéž bych to jen tak rozřešil, jak to mám v hlavě. Tato druhá studie je téže velikosti jako obě předešlé z

rašeliniště a pískovny a hodí se do rámu. Teď je v tom sice nálada, ale obávám se, že si to opět pokazím. Ale toho se teď už nesmím polekat, neboť bych nikdy ničeho nedosáhl.

   A mezitím jsem ještě udělal velkou studii švadleny. Ale se starobincem jsem se dožil zklamání, protože mi nebylo uděleno povolení tam kreslit - řekli mi, že se nevyskytl žádný předchozí případ toho druhu a kromě toho by prý musili vyčistit a položit v sálech nové podlahy. Nu, to není tak zlé, vždyť je více starobinců, ale v tomto znám jednoho muže, kterého jsem měl pravidelně modelem, a to by mi usnadnilo skizzování.

   Minulé zimy jsem viděl starobinec pro muže ve Vooburgu. Je ovšem menší, ale skoro ještě typičtější. Toho dne, bylo to k večeru, seděli starci na lavicích a židlích kolem starých kulatých kamen - velmi originální. Snad se o to pokusím ve Vooburgu, poněvadž tu z toho nic není. Potom jsem byl též jednoho dne v Scheveningen a uviděl jsem tam pěkný motiv - chlapi s vozem plným sítí tmavohnědě zbarvených, které byly rozestírány na dunách.

   Jednou se určitě pustím do tohoto motivu nebo jiného se spravováním sítí jako velké kresby.

   Přece je to pokrok, Theo, že jsem si dal udělat rámy pro uhlokresby, neboť se s nimi znamenitě pracuje.

   Velmi správná je Tvá poznámka, že je dobré stýkat se nikoli s mnoha malíři, ale jen s několika, a proto mě těší, že ke mně v.d.Weele chodí.

   Ano, člověk může někdy zatoužit po hovoru s lidmi, kteří něčemu z toho rozumějí. A především, pracuje-li někdo v tomtéž duchu a hledá, pak se mohou navzájem velmi podporovat a povzbuzovat a tak snadno neztrácejí odvahu.

   Pořád nelze žít v odcizení, sama příroda není domov, k tomu patří také lidská srdce, která hledají a cítí totéž. Teprve potom je domov dokonalý a člověk se tu pak cítí jako doma.

   Toto je tedy komposice hromad smetí; nevím, pokud z toho zmoudříš - vpředu jsou ženy, které vyprazdňují truhlíky s popelem, vzadu kůlny, kde se ukládá hnůj, a chlapi při práci a s kolečky atd.

   První kresba, kterou jsem z toho udělal, byla trochu jiná - v popředí stáli totiž jiní dva chlapi s námořnickými klobouky, které nosí často při špatném počasí, a skupina žen byla více v tónu.

   Ale skutečně je tu světelný efekt, poněvadž světlo dopadá shora mezi kůlnami na postavy, které jsou v průchodech. To by byl nádherný motiv pro malování.

   Myslím, že zajisté pochopíš, že bych si chtěl o tom pohovořit s Mauvem. Ale snad je dokonce lepší, že to nedělám, neboť rada jiného, znamenitějšího malíře člověku vždycky též nepomáhá - i nejznamenitější nejsou přece vždycky schopni něco jasně vysvětlit. Opakuji, sám nevím, co je žádoucnější. Především malování není pro mne hlavním účelem, a pro ilustraci udělám to snad sám rychleji, nežli kdybych si dal poradit od někoho, kdo vůbec o ilustracích neuvažuje.

   S Rappardem se ještě lépe shodnu nežli s ostatními. Sbohem, milý hochu, ve všem Ti přeji to nejlepší a děkuji Ti za včasnou zásilku.

                              Zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (171)

Milý Theo!

   Děkuji Ti mnohokrát za dopis a přiložený obnos. Dnes je neděle, tento týden jsem zuřivě pracoval a vyhrazuji si tedy dnešek, abych Ti v klidu trochu obšírněji napsal, než jsem mohl dělat v poslední době, poněvadž mě mnoho od toho odvádělo. Tím spíš Ti potřebuji napsat, když se dovídám z Tvého dopisu, že se Ti všechno nedaří, jak si přeješ, a chtěl bych Ti psát srdečněji než obvykle. - -

   Mohu Ti sdělit, že moje první komposice, jejíž zběžnou skizzu jsem Ti poslal, je už do určitého stupně skoro hotová. Nejprve jsem udělal kresbu uhlem a potom jsem na ní pracoval štětcem a tiskařskou černí. Tímto způsobem, poněkud zesílila, a jsem přesvědčen, že když se na ni někdo po druhé podívá, najde v ní něco, co po prvé neviděl.

   A potom, co jsem Ti poslal tu skizzu, vzníkla druhá s podobným motivem.

  Ještě si pamatuješ, žes mi svého času (minulého roku) líčil neštěstí v kamenolomu na vršku Montmartru, kdes viděl skupinu dělníků, z nichž jeden se poranil v jámě.

   Nu, to je podobný případ, jenže dělníci prostě pracují.

   Byl jsem s v.d.Weelem v Dekkersduinu, kde jsme přišli k pískovně a od té doby pořád jsem tam chodil, a proto jsem měl den co den hodně modelů, a tak je teď hotová  i druhá komposice.

   Jsou to chlapi s kolečky a kopáči - pokusím se také udělat podle toho skizzu, je to však obtížná komposice a na zběžné skizze nelze snad všechno tak dobře vidět.

   Postavy jsou kresleny podle důkladných studií.

   Velmi bych si přál, kdyby se mohly reprodukovat.

   První komposice je na šedivém, jiná na žlutém papíře. Nemohu se, Theo, dočkat, až Tě opět uvidím v atelieru, neboť je tu opět mnoho studií, a Ty teď můžeš také poznat, s jakým úmyslem dělám tyto studie - dalo by se z toho udělat mnohem víc.

   Dal jsem si udělat rámek nebo spíš paspartu z obyčejného dřeva a dal jsem mu barvu ořechového dřeva s černým vnitřním krajem, který dobře odděluje kresbu a v rámku lze příjemně pracovat. Zařídil jsem se na větší komposice a opět jsem si zhotovil napínací rámy pro dvě nové komposice; někdy bych chtěl také dělat rubání dřeva v lese a ulici s hadráři a vybírání bramborů v dunách.

   Bylo dobře, že jsem si jednou zajel k Rappardovi, neboť jeho sympatie mě povzbudila, když jsem neměl dost sebedůvěry.

   Ale uvidíš-li, Theo, tyto kresby a studie, pak pochopíš, že jsem měl letos tolik starostí a námahy, kolik jsem jen mohl snést. Je hrozně těžké skout figuru dohromady. Skutečně je to s ní jako s železem- pracuješ podle modelu a pracuješ na něm neustále, z počátku se to nedaří, ale konečně to povoluje a potom nacházíš figuru, tak jako se železo stává kujným, když je rozžhavené, a teprve potom můžeš na něm jak se patří dál pracovat. K těmto oběma kresbám jsem měl pořád model a dřel jsem se do úpadu od rána do noci. Byl jsem zklamán, žes mi musel napsat, že obchody se valně nedaří; kdyby měly být poměry choulostivější, pak zdvojnásobíme energii. Věnuji dvojnásobnou pozornost kresbám a Ty budeš také dvojnásob pozorný v zasílání peněz. Pro mne to znamená model, atelier a chléb, každé omezení má za následek něco jako udušení nebo utonutí, a ujišťuji Tě, že jich nyní mohu právě tak málo postrádat nebo s menším obnosem vystačit, jako se nemohu obejít bez vzduchu. Obě tyto kresby jsem měl už dávno na mysli, neměl jsem však peníze, abych je vytvořil, a dostal jsem se k tomu teprve nyní díky penězům od Rapparda. Tvořivou sílu nelze zadržet, co člověk cítí, musí se projevit.

   Víš, o čem často přemýšlím? Chtěl bych se pokusit navázat v Anglii styky s Graphicem anebo s London News. Velmi bych si přál pokračovat v práci na několika větších komposicích -. teď se mi to daří - které by byly vhodné pro ilustrované časopisy. Boughton dělá společně s Abbeyem pro Harpera v New Yorku (také agent Graphicu) kresby "picturesque Holand".

   Viděl jsem tyto ilustrace (velmi propracované, i když jsou malé, pravděpodobně, jsou dělány podle větších kreseb) u Rapparda, Nyní mi napadá, že by se snad Graphic a Harper, posílají-li své kreslíře do Holandska, nevzpíraly angažovat jednoho holandského kreslíře, který by jim lacino dodával něco pěkného. S radostí bych se přičinil o to, abych byl trvale zaměstnán za měsíční plat - bylo by mi to milejší nežli tu a tam poměrně draho prodat kresbu - a abych se tím zavázal udělat serii komposic asi jako tyto dvě, které nyní stojí na štaflích anebo ty, které k nim ještě udělám. Myslel jsem, že bych udělal lépe, kdybych se jednou sám se studiemi a kresbami vypravil do Londýna a vyhledal vedoucí různých redakcí, nebo ještě lépe kreslíře: Herkomera, Greena, Boughtona (někteří jsou v této chvíli v Americe), nebo jiné, jsou-li v Londýně - tam bych se též mohl lépe poučit o různých zkušenostech než kdekoli jinde. Kdoví, zda by Rappard nejel s sebou a nevzal také kresby.

   Zdá se mi, že bych měl něco takového udělat, s eventuálními změnami plánu. Už bych se odvážil dodat přibližně každý měsíc velkou kresbu pro dvoustránkovou ilustraci, double page engraving, a pak bych se jednou též věnoval jiným formátům, na stránku, whole page, a na půl stránky, half page.

   Vím ovšem, že lze reprodukovat ve velkém i v malém formátu, ale dvoustránka se lépe hodí pro věci ze široka pojednané; menší formáty nutno kreslit jiným způsobem, např. perem a tužkou.

   Jsem přesvědčen, že redaktoři ilustrovaných časopisů nenajdou každý den někoho, kdo by pohlížel na ilustrování takřka jako na svůj úkol.

   Na malé skizze, kterou jsem udělal právě ve čtvrthodině po velké kresbě a kterou Ti tu připojuji, vidíš, že dostanu-li se vůbec k tomu, nic by mi nevadilo dělat formát větší nebo menší; vím-li určitě, že si někdo přeje mít to či ono v určité velikosti, pak to dovedu udělat. Ale pro své vlastní studium pracuji raději v poněkud větších formátech, abych mohl v podrobnostech důkladněji prostudovat ruce, nohy a hlavu.

   Nemyslíš také, že by se mohla v témže stylu, v němž jsem nyní zhotovil rašelináře a pískaře, vytvořit spousta motivů s drvoštěpy atd., kteří, myslím, mají tím způsobem dost živosti, aby mohli sloužit jako ilustrace?

   Ale opakuji, pokud nenajdu zaměstnání, rozhodně se neobejdu bez peněz od Tebe. Pokud jde o ty, které jsem dnes od Tebe obdržel, tedy musím okamžitě zaplatit přibližně tolik, kolik, jsem dostal; musím zaplatit třem modelům, které jsem měl víckrát, truhláři, nájemné, pekaři a obchodníkovi a dokonce i ševci, a musím opět něco nakoupit. Nu, a před nosem mám dva prázdné archy pro nové komposice a musím se přece do nich pustit. Den ze dne bych si musel zase brát model a zápasit, až by z toho něco bylo.  Přese všechno se do toho pouštím, ale pochopíš, že se za několik dní octnu zase na suchu, a pak ty strašné dlouhé dny, kdy se nemohu hnout s místa a čekám - čekám, až opět bude desátého.

   Ano, milý hochu, kéž bychom jen našli někoho, kdo by si vzal kresby.

   Rozhodně potřebuji pracovat, nemohu s tím vlastně počkat, nic jiného mě víc netěší nežli práce, t.z. radost z něčeho ihned mizí a stávám se melancholickým, nemohu-li se s prací hnout kupředu. Mám pocit tkalce, když vidí, že se mu vlákna cuchají a že vzorek, který měl na stavu, je v pekle, a že myšlení a námaha jsou teď bez výsledku. 

   Snaž se to tedy tak zařídit, abychom to energicky udělali. Poprosím o dovolení, abych směl pracovat v útulku pro staré lidi. Už mám hodně studií ze starobince, ale musím mít i ženy a též prostředí na místě samém. Nu, sám máš na starosti ženu, a tedy dostatečně víš, že já ještě k tomu se dvěma dětmi nemám to po té stránce pohodlné.

   Skutečně je třeba, abys zhlédl studie a velké kresby, právě též vzhledem k finanční otázce. Ty kroky, které bych podnikl v Londýně u lidí z ilustrovaných časopisů, mohl bys, myslím, udělat také v Paříži, kdybys jim mohl předložit několik velkých kreseb. Ale v tom případě by bylo podle mého mínění rozumné nezačínat s tím, dokud si nejsme jisti, že je rádi vezmou.

   Tyto velké komposice vyžadují mnohé výlohy, chce-li je člověk svědomitě pojednat. Neboť, milý chlapče, všechno se musí dělat podle modelů, a i když používáš hotových studií, musíš si vypomoci modelem. Kdybych mohl ještě víc používat modelu, mohl bych je udělat ještě mnohem, mnohem lépe.

   Myslíš-li si tedy, milý hochu, že bych se mohl též jen jedinkrát obejít bez Tvé pomoci, pak si dej říci, že ji nyní naopak potřebuji víc než kdy jindy - ale odkazuji Tě na vyhlídku, jež nám kyne, vydržím-li. Rappardovy peníze už mi zaopatřily rozličné věci, skizzáře, atd., a všechno, co mi nyní posíláš, obrací se v kresby, a jsem přesvědčen, že to, na čem nyní pracuji, shledáš lepším nežli to dřívější. Buďme tedy odvážní a energičtí.

   U více kreseb z pobřeží, které plánuji, mi vadí, že nemám ženský scheveningenský kostym. Dovedeš si představit, že bych mohl skutečně dobře udělat takovou komposici s scheveningenskými postavami, asi po způsobu přiložené zběžné skizzy. Ale kreslím-li takovou postavičku jenom v plenéru, je to ovšem velmi povrchní. To se musí správně uchopit a propracovat s modelem, a k tomu je třeba kostymů. Nuže, to by byl jeden úkol, z něhož bych mohl klidně udělat tři čtyři kresby, které mám v hlavě, kdybych ho mohl uskutečnit.

   Ale jak mohu - ve třech dnech, jak už jsem řekl, je všechno, co mám, spotřebováno, neboť musím skoro všechno ihned vydat. K těmto oběma kresbám jsem také potřeboval různé haleny, kalhoty, námořnický klobouk atd. Každý model nemá k tomu vždycky pěknou halenu, která by působila malebně, tedy se vymění, a potom, je to hodnověrnější a víc to říká. Až sem přijedeš, musíš se někdy podívat, jak jsou propracovány studie na prvním plánu skizzy. Dělal jsem je venku na hromadě písku u zahradníka. Na počátku dopisu ještě píšeš, že Tě těší, že co se týče ženy, není důvodu k znepokojování. Nu, nic takového bezprostředně také není, potud, pokud sám hledím zachovat i po této stránce veselost a dobrou mysl. Ale přesto mám obavy, ba těžké obavy, a nechybějí ani obtíže. Pokusil jsem se zachránit ženu přes všechny obtíže, a přes všechny obtíže jsem to dělal až dodnes, ale i v budoucnosti nebude všechno couleur de rose* (růžové barvy). Nu, musíme tolik pracovat, kolik můžeme. Víš, Theo, jaké byly obtíže, které jsem měl se ženou, když jsem Ti nedávno psal - její rodina hleděla mi ji odcizit; kromě matky nikdy jsem se o nikoho nestaral, poněvadž jsem jim nedůvěřoval. Čím více jsem se namáhal analysovat příběh této rodiny, tím víc u mne sílil tento pocit. Právě proto, že jsem si jich úmyslně nevšímal, nyní intrikují, a tak došlo k záludnému útoku.

   O těchto úmyslech jsem řekl ženě své mínění, rovněž že musí volit mezi svou rodinou a mnou, že si však nepřeji žádný styk s jejími příbuznými, to především, poněvadž jsem přesvědčen, že styk s její rodinou by ji mohl opětně přivést do jejího dřívějšího špatného života. Rodina jí navrhla, aby  vedla společně s matkou domácnost jednomu ze svých bratrů, který žije odloučeně od své ženy a je zpustlé individuum. Důvod, proč jí rodina radila, aby ode mne odešla, byl, že prý příliš málo vydělávám a nezacházím s ní dobře, že všechno dělám jen kvůli pózování a že bych ji později nechal na holičkách. Nota bene, letos celý rok jsem měl z jejího pózování poměrně málo kvůli malému dítěti, že ano.

   Nu, Ty ovšem víš, jak dalece byly odůvodněny tyto domněnky o mně. No, tak se tedy pokradmo hovořilo za mými zády, a konečně mi to vyprávěla žena.

   Řekl jsem jí, dělej si co chceš, ale neopustím tě, vždyť by ses musela rovnou vrátit k svému dřívějšímu způsobu života. Je ničemné, Theo, že se pokoušejí tímto způsobem odvrátit ženu s její cesty, když se nám někdy nedaří dobře, a že na př. to zpustlé individuum, její bratr, se snaží zavést ji zpět na dřívější cestu. Nuže, mohu jen říci, že bych považoval od ní za odvahu a velkodušnost, kdyby s rodinou přerušila veškeré styky. Sám jsem ji zrazoval, aby tam nechodila, ale když chce chodit, pak ji nechápu, ať chodí. A pokušení, ukazovat své dítě, ji často zavádí k rodině. A tento vliv je osudný, je mu přístupná právě proto, že vychází od její rodiny a poněvadž její příbuzní ji balamutí, říkajíce: "Nechá tě přece v bryndě" - a pokoušejí se tímto způsobem nechat mne v bryndě. Sbohem, milý chlapče, pracujme, zachovejme jasnou mysl a snažme se jednat správně. Víš, jak jsem na tom s penězi, tedy jde-li to, pomoz mi.

                                      Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (170)

Milý Theo!

   Správně jsem obdržel Tvůj dopis s vloženými 50 fr., které byly pro mne vysvobozením a dovolily mi opět si vydechnout. Zároveň jsem dostal také zprávu od přítele Rapparda - ještě však nepíše nic určitého.

   Jeho dopis je odpovědí na můj, pomůže mi a také přijede, mimo to však píše: "A opět nejsem v pořádku"; a končí: "Přikládám peníze.

   Post scriptum: ach, raději, přijedu ihned a sám je přivezu - přijedu zítra."

   Nato příští den přichází depeše: Nepřijedu, dopis následuje později.

   Ačkoli tedy mám zprávu, ještě trčím na témže místě, skoro jako ve hře na husy,* (hra v kostky), při níž, pamatuješ-li se, se můžeš dostat k huse a postupovat dál, ale máš-li smůlu anebo dostaneš-li se k té, která ukazuje zobákem nazpátek, musíš v tom případě počítat zpět až k svému východisku.

   Není to však jeho vinou, neboť byl skutečně velmi vážně nemocen a má z toho smutné následky. Nadto jeho sestra měla tutéž nemoc, což jim působilo velké starosti; avšak teď se už i jí daří dobře.

   Ostatně myslím, že přítel Rappard dělá věci, které ho stojí mnoho energie a nervového vypětí, a nestojí za fajfku tabáku; tak jsem slyšel před jeho onemocněním o dekoracích pro jubilejní slavnost utrechtského malířského spolku, a nyní opět o ornamentech pro kostel. Náhodou jsem mu napsal o obojím, že vlastně něco podobného neuznávám za dobré - a jako předešle tak i tentokrát onemocněl; schvaloval bych, kdyby se dřel s obyčejnými věcmi, ale tohle, myslím, jak už jsem řekl, nestojí za fajfku tabáku, a proto jsem mu psal ještě jednou: Jsi střelec, jakých je dnes málo, patrony máš v kapse. Střílej jenom v těch případech, kdy je rána nevyhnutelná.

   Obávám se, milý bratře, že peníze, které jsi půjčil našemu milému bratranci H., okamžitě asi nabyly podoby zlého loveckého psa, nebo jiné podobné pamětihodnosti; neboť si myslím, že se nechává při podobných nákupech častěji napálit, později pak nemůže penězům v této formě znovu vrátit podobu bankovek nebo stříbrných mincí, protože jako mnoho jiných milovníků koní a psů sedl na lep nějakému obchodníkovi. Jsem z těch, jež mu přejí v těchto obchodech co největší štěstí, a nic bych neviděl raději nežli úspěch, který by mu usnadnil vrátit obratem, co Ti je dlužen. Svého času měl dalekosáhlé plány na založení velkého psince. Tento chov zvířat je sice chvalitebný, ale v tomto okamžiku si netroufám o tom říci nic víc, než že doufám, že by to mohlo být neobyčejně výnosné.

   Vrátila se už Tvá pacientka z nemocnice?

   Bude to ještě asi mnoho dní plných starostí a stejně vážných jako za jejího pobytu v nemocnici.

   Správně říká Michelet" une femme est une malade.** (Ženě pořád něco chybí.)  Mění se, Theo, mění jako počasí. Nuže, kdo se dovede dívat, uvidí v každém počasí něco krásného a dobrého; shledá, že pěkný je sníh, zářící slunce, bouřka i klidné počasí, že zima a horko jsou k něčemu dobré, má rád všechna roční období, nechce postrádat jediný den v roce a v podstatě je spokojen s tím, že všechno je tak, jak je; i když  však člověk takto chápe počasí a střídající se roční období a zrovna tak proměnlivou ženskou povahu - a v podstatě též o ní připouští, že též uvažování je u ní záhadou - i když se uskrovní tam, kde nechápe, pravím, i kdyby to tak pojímal, přece není vždycky a v každém okamžiku naše vlastní povaha a způsob nazírání v souladu a ve stejné náladě s náladami a pocity ženy, ke které jsme připoutáni, a tak pociťujeme starost, nespokojenost a pochybovačnost přes víru, klidnou mysl anebo klid, které máme.  Až do plného uzdravení mé ženy uplynou léta, jak mi řekl profesor, který jí pomáhal při porodu. To znamená, že nervový systém zůstává pořád neobyčejně citlivý a že vrtkavost ženská je u ní velmi silná.

   Je velké nebezpečí, že znovu upadne do dřívějších zbloudilostí - to chápeš. Ačkoli je toto nebezpečí mravní, souvisí s tělesným stavem. A toto, řekl bych, kolísání mezi nápravou a upadnutím do dřívějších špatných návyků budí ve mně neustálé a často vážné obavy. Dovede být v náladě, že i pro mne je to téměř nesnesitelné; zlostná, svévolná, nerozumná - zkrátka, někdy se vzdávám naděje.

   Poté však přichází opět k sobě - a později mi potom často říká: sama potom nevím, co dělám. 

   Víš, loňského roku jsi mi psal "že se bojíš, že mi matka bude na obtíž". Někdy si přeji, aby se to bylo stalo. Matka je tak obratná, chce-li, a mohla by mít na ni po stránce mnohem lepší vliv, nežli měla. Teď ji častěji rozčiluje, nežli pomáhá.

   Zkrátka - jedná-li žena nerozumně, pak je to mnohdy matčinou vinou, a jedná-li matka nerozumně, je to někdy zase rodina, která stojí za matkou. Záležitosti, které samy o sobě nejsou tak zlé, brání nápravě a potlačují dobré vlivy anebo neutralisují.

   Moje žena má svým způsobem určité chyby a nerozumnosti - jinak to není možné - ale domnívám se, že proto ještě není špatná.

   Ale všechno nerozumné musí pryč, navyklá nedbalost, lhostejnost, nedostatek chuti do práce a obratnosti; ó, spousta věcí, které však všechny mají tentýž původ: špatná výchova a po léta veskrze zvrácené pojetí života, osudné vlivy špatné společnosti. Tohle Ti říkám důvěrně, slyšíš - a nikoli ze zoufalství, nýbrž abys pochopil, že to není pro mne láska z měsíčního svitu a vůně růží, nýbrž něco tak prosaického jako pondělní ráno.

   Malý obraz od Tissota představuje ženskou postavičku ve sněhu mezi zvadlými květinami. Voie des fleurs, voie des pleurs.* (Cesta květů, cesta slz). Nuže, moje žena se už neprochází po voie des fleurs, jako tehdy, když byla mladší a dělala, co chtěla, a když jednala podle svých náklonností - život je trnitější a pro ni byl voie des pleurs především loňského roku; avšak i tento rok má trní, a budou je mít ještě i příští léta, ale přemůže je svou vytrvalostí.

   Čas od času se dostavuje krise - zvlášť potom, odvažuji-li se pokárat některou její chybu, kterou jsem už dlouho klidně pozoroval. Tak na př., abych jen něco jmenoval, vyspravení věcí nebo zhotovení obleku pro děti. Nakonec to však přece skončí tím, že se do toho jednoho krásného dne pustí, a po leckteré stránce se už hodně napravila.

   I já se musím v mnohém ještě velmi změnit a musím se postarat, aby měla ve mně dobrý příklad v práci a trpělivosti, ale je zatraceně těžké, bratře, být takovým, abys mohl jinému nepřímo něco ukázat, a já též nedovedu vždycky všechno dokázat, a abych u ní vzbudil chuť, musím nejprve sebe sama lépe vychovat.
   Klučinovi se ostatně daří zvlášť dobře - děvče bylo dříve velmi nemocné a zanedbané.
  Ale malý klučina se má obdivuhodně k světu, jako by se už nyní chtěl vzepřít společenským zřízením a konvencím. Pokud vím, všechny děti se krmí jakousi chlebovou kaší. Ten by ji však určitě naprosto odmítl; ačkoli ještě nemá zuby, s chutí se zakousne do kusu chleba a kdeco spolyká vždycky se smíchem, výskotem a rámusem, ale před kaší atd. atd., úplně zavírá pusu.
   Často sedí u mne v atelieru na podlaze v koutě na několika pytlech nebo na něčem takovém a pokřikuje na kresby; v atelieru je způsobný, protože pokukuje po věcech na stěně; ó, to je veselý klučina!
   Stále přibývá počtu studií - až přijedeš, myslím, že dojista najdeš mezi nimi také něco, co si snad budeš moci v mapě uložit ve svém pokoji - nu, to musíš sám vědět; jen když víš, že co se Ti líbí, musíš samozřejmě považovat za své vlastnictví. Ze studií musí však vzniknout opět jiné věci a ze starých ještě lepší studie.
   Sám přesně nevím, jak to s tím je, a proto velmi toužím, abych Tě zas jednou viděl.
  S velkým zájmem jsem si prohlížel vydání Salonu z r.1883, první vydání, sešit s vyobrazeními, mnohé z nich mimořádně dobré. Jsou dělány novou reprodukční technikou. Abonoval jsem se na to, přesto že mám mnoho výdajů, zvlášť vzhledem k tomu, že sám teď dělám tiskařskou černí a litografickou křídou. Poslyš, určitě věřím, že mnohé z mých věcí, reprodukovány tímto způsobem, by dobře působily - zvlášť takové, v nichž se litografickou křídou a tiskařskou černí dosáhlo silné černé barvy. A také mohu dostat to nahnědlé tónování, s jakým se setkávám na zmíněných listech.
   Nu, až přijedeš, pak můžeme o tom či onom rozhodnout.
   Někdy Ti snad také podrobně vypíši rozmanité věci, o nichž musíme mít jasno, potom bys mohl vzít s tímto dopisem některé moje studie a ukázat je na př. Buhotovi, a ten by mi potom snad mohl podat vysvětlení o některých věcech.
   Teď jsem četl "Samec" od Camila Lemonniera - velmi důkladně udělaná kniha jako od Zoly, všechno vypozorováno podle skutečnosti a všechno analysováno. Potom jsem viděl ve výkladní skříni G.& Co. velkého Fromentina "Rvačka felahů".
   Také jsem viděl novinky, ovšem ne snad všechny! Juliena Dupréa, o němž jsem Ti psal, jsem našel opět ve dvou věcech, které jsou podle mého mínění méně hezké a konvenčnější nežli ten z jeho obrazů, který jsem viděl letos v zimě v jednom ilustrovaném časopise.
   Víš už, že Rappardovi přijali tentokrát v Amsterodamu obraz?
   Nu, už je pozdě; děkuji Ti za přesnou zásilku - jen doufám, že Rappardovo "dopis následuje" nepotrvá dlouho, a že H. v G. bude mít úspěch s chovem zvířat. Sbohem - ve všem dobrý úspěch.
                                Zcela Tvůj Vincent.

Fromentin je velmi důkladný - je hledač a někdo, kdo něco dokáže, a to svědomitě.

Vincent van Gogh, Dopisy (168, 169)

Milý Theo!

   I ode mne dostaneš k narozeninám pár řádek. Kéž je rok, který začínáš, pro tebe šťastný a kéž Ti dopřeje štěstí v práci! Obzvlášť doufám, že se v tomto roce dočkáš uznání za to, cos vykonal pro pacientku a že se uzdraví a probudí k novému životu.

   Víš, že už je to skoro rok, cos byl u mne? Ano - nemohu se dočkat Tvého příjezdu. Musím Ti ukázat práci za celý tento rok a musíme si o ní pohovořit vzhledem k budoucnosti.

   Myslíš, že přijedeš přibližně ve stejné době jako minulého roku? Nuže, až budeš moci něco určit o svém příjezdu, ihned mi napiš.

   Svého času jsi mi vyprávěl mnoho o švédských malířích Heyerdahlovi a Edelfeldtovi. Od Edelfeldta jsem našel tento týden reprodukci obrazu "Bohoslužba na mořském břehu". Je v něm něco z Longfellowových básní. Je velmi pěkný. A patří k směru, který mám velmi rád a který bude mít za následek víc dobra ve světě nežli Italové a Španělé s jejich "Marchands d´armes au Caire"* (Obchodníky se zbraněmi v Káhiře.)  atd., kteří jsou mi přece stále opravdu nudní.

   Tento týden jsem pracoval na kresbě postavy ženy, sbírající ve vřesovišti rašelinu.

   Mimo to na klečící mužské postavě.

  Člověk musí znát skrz naskrz stavbu postavy, aby mohl do ní dostat výraz - to je aspoň mým úmyslem.

   Edelfeldt je ve výrazu velmi pěkný, avšak i on ho nehledá výlučně ve výrazu obličeje, nýbrž v celém pohybu figur.

   Víš, kdo je snad ze všech Švédů nejznamenitější" - myslím, že jistý Wilhelm Leibl, muž, který se docela sám vzdělal.

   Mám reprodukci obrazu, s nímž znenadání vystoupil, myslím na výstavě ve Vídni roku 82. Představuje tři ženy v kostelní lavici, jednu sedící s šátkem na hlavě. Nádherné v náladě a kreslené jako od Memlinga nebo Quintena Massyse. Tento obraz vyvolal tehdy u umělců, jak se zdá, mnoho obdivu - co se od té doby stalo s tím mužem, nevím.

   Zjistil jsem, že má mnoho z Thyse Marise. V Anglii žije též jeden takový Němec, který je však méně znamenitý, Paul de Gassow, který má cosi horalského, jistě se pamatuješ na jeho hlavy. Nuže, ještě se najdou ve Švédsku dobří lidé, jak se zdá. Opět se nemohu dočkat dopisu od Tebe. Vzhledem k mé poznámce o vztazích žen k jejich matkám, mohu Tě ujistit, že devět desetin obtíží, které jsem shledal u ženy, přímo či nepřímo odtud pochází.

   A přece nejsou tyto matky skrz naskrz špatné, i když jednají nevýslovně nesmyslně. Ale nevědí, co dělají - ženy přibližně kolem padesátky mají často cosi podezřívavého a jejich zloba a podezřívavost jim samým strojí osidla.

   Chceš-li, budu Ti někdy vyprávět některé podrobnosti. Nevím, zdali všechny ženy s přibývajícím stářím zvážnějí - potom však chtějí své dcery vést a ukazovat jim, jak si mají počínat, a dělají to úplně obráceně.

   Přesto může být jejich systém v mnoha případech oprávněn, ale nesmí zásadně a a apriori předpokládat, že muži jsou podvodníci a šílenci a z toho vždycky usuzovat, že ženy je musí podvádět a že musí mít patent na rozum. Uplatňují-li matky tento systém u muže, který je čestný a upřímný, pak je z toho nešťastný. Poněvadž ještě nežijeme v době, kdy by každý měl mít v úctě rozum, nejen ve smyslu raison, nýbrž zároveň ve smyslu la conscience - je naší povinností pracovat k tomu, aby ten čas nadešel, a při posuzování charakteru uvážit poměry dnešní společnosti je jedním z nejdůležitějších přikázání lásky k lidem. Jak je přece krásný Zola - především "Zabiják", na nějž často myslím. Řekni mi, jak jsi daleko s četbou Balzaca. Les Misérables už jsem celé přečetl. Vím dobře, že Victor Hugo analysuje docela jiným způsobem nežli Balzac a Zola, ale také on vniká do věci.

   Víš, že co se mne týče, dal bych při vztazích ženy k její matce - v mém případě, kde opak by měl určitě opačné následky - přednost tomu, aby se matka k nám přistěhovala.

   Letos v zimě, když byla matka ve velké tísni, jsem jí navrhl: když obě tak na sobě lpíte, můžete spolu bydlet - ale je to, zdá se mi, jako by nepovažovaly toto jednoduché řešení, které zásadně chci a které je také nutné následkem poměrů, za dost dobré ani tehdy, když už nevědí kudy kam.

   Mnoho lidí si více váží zevnějšku nežli vnitřní podstaty rodiny a myslí, že tak jedná správně.

   Lidská společnost dbá více zdáti se nežli být. Ještě jednou budiž řečeno: Lidé nejsou proto špatní, ale jsou pošetilí.

   Ženina matka je v mnoha případech representantkou rodiny, která do všeho strká nos, pomlouvá a je k nevystání a touto vlastností veskrze škodlivá a i nepřátelská, i když sama není tak špatná.

   V mém případě bylo by mnohem lépe, kdyby byla v mém domě místo v domácnostech jiných členů rodiny, kteří ji čas od času drze obelhávají a popouzejí k intrikám. Vůči své nemocné ses zachoval naprosto čestně a upřímně; hle, to je hlavní věc - a je to důležité pro budoucnost, ať je jakákoli - avšak i když člověk jednal správně, může se někdy setkat s nepříjemnostmi. Do roku, který dnes začínáš, přeji Ti tedy z nich co možná neméně - a naopak ještě jednou všechno nejlepší. Jen brzy piš, jestliže jsi už nenapsal, což se, doufám, stalo.

   Sbohem, milý brachu, se srdečným stiskem ruky

                                   zcela Tvůj Vincent.

   Milý Theo!

   Budeš mít hodně práce se Salonem - zvlášť jsem si schoval poštovní známku, abych Ti mohl v případě potřeby ještě jednou napsat.

   Napsal jsem příteli Rappardovi, ale nedostal jsem ovšem ještě odpověď, obvykle čeká někdy měsíc, nežli napíše.

   Jsi-li v tísni, pak pošli z nouze méně než obvykle, ale odešli to co možná nejdříve. Na příští týden jsem smluvill s v. d. Weelem, že budeme malovat v dunách, vysvětlí mi některé věci, které ještě neznám.

   Teď jsem několik dní pracoval v dunách, ale dychtím malovat podle modelu, jinak se nedostanu kupředu.

   Mám zkrátka nějaké starosti. Napiš tedy co možná brzy - v práci mi ostatně přeje poněkud štěstí, a myslím, že by se Ti líbily mnohé kresby, na nichž pracuji.

   Doufám, že se Ti daří poněkud podle Tvého přání, milý hochu, neboť velmi dobře chápu, že i Ty to máš těžké. Zdar ve všem, sbohem, musím ven za prací.

                                       zcela Tvůj Vincent

   Brzy Ti obšírně napíši o některých věcech. S ženou se asi něco děje, co souvisí se záležitostmi, jež jsem Ti vyprávěl o její matce; snad to není nic, snad to skutečně něco. je. Ještě sám to nevím, ale přece si kvůli tomu dělám starosti.

   Piš brzy, milý hochu - neboť je velmi protivné, sedí-li člověk docela na suchu, a potom se i maličkosti stávají velmi škodlivé.

  

Vincent van Gogh, Dopsy (167)

Milý Theo!

   Konečně jsem náhodou viděl něco od Lhermitta - zcela povrchní reprodukci v dřevorytu. Představovala starou matičku v kostelní lavici. Vedle ní klečelo dítě. Ačkoli reprodukce byla nedokonalá - přece jsem si z ní udělal představu o jeho věcech. Docela mi připomínal de Grouxe a na př. Legrose, a v jeho díle musí být bezpodmínečně mnoho příbuzného s Milletem nebo Bretonem. Jakkoli byl ten malý dřevoryt též povrchní, přece mi celé dny vězel v hlavě, ještě pořád na něj myslím, právě že jsem byl pro mnoho věcí, které jsem slyšel o Lhermittovi, zvědav něco od něho vidět, a proto jsem po něm pátral. Pamatuješ se, psal jsem Ti o něm v souvislosti se zprávou o Black and White. Křídu jsem obdržel - děkuji Ti za ni, je zcela dobrá, avšak měkčí než ta, kterou jsem dostal po prvé, kusy jsou též jen z polovičky tak dlouhé, a vítanější by mi byl tvrdší druh ve větších kusech, ale i z této mám velkou radost. Nakreslil jsem jí a litografickou křídou velkou kresbu. Nakreslil jsem kopáče - za model jsem měl Tobě už známého stařečka ze starobince - neboť v takové holé lebce, sehnuté nad černou hlínou, spatřuji určitý význam; něco, co na př. upomíná na "V potu tváři budeš jísti chléb svůj".

   Kresby ženy s lopatou a tohoto kopáče nyní vypadají tak, že nikomu nenapadne, že by byly udělány.

   Avšak myslím si, kdybych je dělal obyčejnou křídou Conté, vniklo by do nich něco mrtvého nebo dřevěného, a to by působilo, že by se ihned říkalo: to přece není ani život, ani příroda.

   Určitými šedivými tóny, určitým životním teplem a silou v černé barvě vyhne se člověk té neživotnosti a topornosti.

   A tyto maličkosti, zdá se mi, dojista stojí za námahu, že se ohlížím po takovém materiálu, jako je tato surová a litografická křída. Mám velkou radost, žes mi ji poslal.

   Obě tyto kresby viděl dnes ráno jeden malíř - totiž Nakken, který mě nehledal, ale zazvonil u mne v domnění, že tu bydlí van Deventerm, který bydlí v jiné ulici.

  Ukázal jsem mu cestu a optal jsem se ho, zdali by se nechtěl v atelieru na něco podívat, a on to pak též udělal. Poněvadž jsem právě pracoval na zmíněném kopáči, nejprve se díval na toho na štaflích a přitom řekl: "Je to důkladně nakresleno a vážně prostudováno."

   Není třeba nyní dále zkoumat a analysovat tento výrok, ale přece mě potěšil, poněvadž si nedovedu právě o Nakkenovi myslet, že by řekl o figuře, která není dobře prokomponována, že je dobře nakreslena.

   Jinak tomu však nepřikládám žádnou cenu, a píši Ti to jenom proto, že právě zmíněná kresba byla dělána křídou; vidíš tedy výsledek, když ses namáhal mi ji obstarat - co se mne týče, s ničím jiným tak rád nepracuji.

   Nemohly by se snad takové kresby spojit s určitými uhlovými? - Lhermitte je ideál, a pokud může být i cílem, je přece snadné to udělat, snažíme-li se o to.

   Jakmile tedy dříve či později přijedeš, můžeme si potom o tom lépe pohovořit. Nedávno jsem mluvil se Smuldersem o litografiích - na ulici se mne ptal, zda bych si někdy zase nechtěl nějaké udělat; ano, to bych opravdu rád chtěl. Jednou si musím o tom promluvit s Rappardem, a tu by se musel nejprve podívat na mé studie. - Pořád se mi zdá, jako bych mohl udělat něco z postav dělníků, co by mělo opravdovost.

   Litografie Émila Verniera podle Milleta, Corota a Daubignyho mají kvalitu; velmi si jich cením. Jednou bych si rád promluvil s někým, kdo ovládá tento obor.

   Ne že bych měl v úmyslu reprodukovat malby, nýbrž že bych chtěl lépe pochopit, čeho je litografie schopna.

   Jen si představ originální kresby v těchto zvláštních šedivých tónech a s tím zvláštním podáním látky. Bodmer toho dosáhl - jako umělec je originální, a zároveň má, co lze nazvat litografickými barvami, nebo lépe šedou škálou. To je zase něco zcela jiného nežli Gavarniho litografie. Bodmer má vlastní litografie, jako je "Au bas Breau" a "Combat de Cerfs", nýbrž i na listy z Illustration nebo z Monde ill. Jestliže si vážím od jiných rady nebo poučení, které potřebuji a chci, nesmí se to vykládat jako omlouvání vlastní nevědomosti. Zkrátka: jiné nepotřebuji, ale ukvapil by se, kdo by bez výjimky ostatní zatvrzele bral na lehkou váhu.

   Odjakživa pohlížel jsem na tisk jako na zázrak podobný růstu klasu z obilného zrna. Všední div, tím větší, právě že je všední - člověk zaseje jedinou kresbu na kámen nebo na plotnu a sklízí z ní celé množství. Nechápeš, že při práci právě o tom přemýšlím a že k tomu pociťuji velkou lásku? Enfin, nyní se především musím postarat, aby se zlepšila kvalita kresby (totiž samy kresby), a kdyby to snad i trochu dlouho trvalo, přece bych byl spokojen, jen kdyby se tím zlepšila žeň - ale tuto žeň mám neustále na zřeteli.

   Nuže, napiš opět brzy, se stiskem ruky

                                  zcela Tvůj Vincent.

   Tento dopis jsem na několik dní uložil, poněvadž mám dnes v neděli více času na psaní. Právě čtu Les Misérables od Victora Huga. Kniha, k níž se vážou už staré vzpomínky, avšak potřeboval jsem si ji zas jednou přečíst, tak jako může člověk náhle zatoužit podívat se zas jednou na ten či onen obraz. Kniha je neobyčejně krásná a postava monsignora Myriela nebo Bienvenu je vznešená.

   Při zmínce o své pacientce hovořils v posledním dopise o jakémsi "vlivu". Nuže, tento Msgr. Myriel mi připomíná Corota nebo Milleta, ačkoli onen byl kněz a tito oba malíři. To proto, že malíř Corot a též Millet nebo Breton - nemluvě o jejich vlastních dílech, probudili v mnohých ve světě mnoho energie, jež by se bez nich nerozvila. Znáš přece "Les Misérables" a jistě též ilustrace, jež k nim nakreslil Brion - jsou velmi dobré a nabité obsahem. Myslím, že je dobře, přečte-li si člověk znova takovou knihu, poněvadž si tím udržuje určité pocity a nálady, především pocit lásky k lidem a víry a jistoty něčeho vyššího, zkrátka něčeho tam nahoře.

   Dnes v poledne jsem se do toho na několik hodin zahloubal a do atelieru jsem přišel, když zapadalo slunko. Z okna jsem viděl na rozlehlém tmavém popředí přerytých zahrad a polí hlínu většinou teple černé barvy a velmi hlubokou v tónu. Napříč ubíhá úzká cesta, vysypaná žlutavým pískem se zelenými travnatými okraji a štíhlými hubenými malými topoly. Pozadí tvoří zamlžená silueta města s kulatou střechou nádraží a s věžemi a komíny - mezi tím všude ještě zadní strany domů. Avšak v podvečer všechno splývá v jediný tón a tu je to pak všechno zhruba vidět - prostě popředí překopané černé země, přes kterou běží cesta, za ní mlhavá silueta města s věžemi, přesně nad ním blízko horizontu rudé slunce.

   Bylo to docela jako stránka z Huga - a co by Tě určitě zaujalo a co bys vylíčil lépe než já. Přitom jsem vzpomínal na Tebe.

   Už jsem Ti psal, že jsem kreslil křídou - včera jsem s ní začal druhou kresbu - švadlenu - která je úplně založena na šerosvitu.

   Až zas jednou přijdeš do atelieru, rázem zpozoruješ, domnívám se, že pořád myslím na svůj plán litografií dělnických postav, i když už o tom tolik nemluvím.

   Zdržuje se to však tím, že si to pořád znesnadňuji, poněvadž chci mít své figury stále hezčí.

   Mám rozsevače - žence - ženu u necek - dělnici z dolů - švadlenu - kopáče - ženu s lopatou - muže ze starobince - modlitbu při jídle - chlapce s trakařem hnoje, a když to musí být, ještě víc. Jsem přesvědčen, že však budeš moci dobře pochopit, že právě vytváření těchto věcí - pohlížení na modely, přemýšlení o tom nemá za následek, že jsem se svou prací spokojen, nýbrž právě naopak, že si říkám: ano, takové to musí být - ale ještě lepší a ještě vážnější.

   Netrval bych nyní na této myšlence, kdybych věděl, že ji nelze uskutečnit, ale právě to, že už jsem udělal tyto kresby, je důvodem, že chuť je zlepšit není jen myšlenkou, nýbrž je spíše skutečnou mukou. A s vypracováním přesného plánu nedostal jsem se dál jenom proto, že mě více zajímá práce sama.

   Tak se mi zdá, jako by tyto všechny kresby byly snažením ve směru, který jsi měl na mysli, když jsi nedávno o těch věcech psal - ačkoli jsem nedosáhl podobnosti na př. s uhlokresbami Lhermittovými.

   Zajisté to též pochopíš.

   Lhermittovo tajemství nebude asi nic jiného nežli to, že zná skrz naskrz postavu, totiž vzpurnou, přísnou postavu dělníka, a že své motivy vyjímá ze srdce lidu. Aby to člověk dotáhl tak daleko jako on, nesmí o tom mluvit, nýbrž musí pracovat a pak uvidí, jak daleko přijde.

   Neboť úctu a důvěru k takovému umělci mohu, zdá se mi, přesvědčivě dokázat, nikoli řečněním, nýbrž jenom prací.

   Viděls někdy něco od Američana jménem Abbey? V New Yorku teď existuje klub kreslířů, kteří se nazývají The Tile Club, tedy malíři tašek, a od těch jsem viděl více ilustrací, m.j. v Harperově vánočním čísle. Ptám se proto, že ti pánové, soudě podle humoristické skizzy jednoho z nich, byli asi společně v Paříži.

   Abbey je z nich, podle mého zdání, zdaleka nejdůkladnější. Jeho postavy mají často něco z Boughtona. Boughton je též členem nebo čestným členem klubu, přece je, myslím, solidnější nežli celý ostatní klub dohromady, a nedělá tolik rámusu. Ale Abbey je přesto velmi hezký. -

   Postava ženy ve sněhu, kterou od něho mám, připomíná mi právě tak Boughtona jako Heilbutha.

   Velká perokresba, představující vánoční slavnost z doby Washingtonovy nebo z doby o něco starší, připomná trochu Henriho Pilla. Má styl, to je něco velkého, ale Boughton jej měl též, zvlášť dříve, a to v ještě větší míře.

   Píši o tom vlastně jenom proto, poněvadž se dojista budeš, myslím, domnívat, právě tak jako já, že všichni Američané nejsou špatní.

   A i pro tyto teď už platí, že les extrêmes se touchent, neboť vedle mnoha kravalistů a břídilů protivných a nemožných druhů jsou tam charaktery, které působí jako lilie nebo sněženka mezi trním. Nuže, ještě si trochu počtu v Les Misérables, ačkoli už je pozdě, člověk se u takové knihy rozehřeje, zrovna jako před obrazy Dupréovými a starého Milleta nebo před některými Décampsovými - je to napsáno, jak se říká, s elánem.

   Viděl jsem, jestliže se správně pamatuji, že se objevila nová kniha od Zoly, "Au bonheur des dames".* (U štěstí dam.)