Vincent van Gogh, Dopisy (174)

   Milý Theo!

  Ještě nejsou čtyři hodiny. Včera večer bouřilo a dnes v noci pršelo. Nyní přestalo, ale všechno je mokré a obloha je šedivá a jen tu a tam se nadouvá převalujícími se tmavšími či světlejšími kupami mraků - neutrální inkoust nebo nažloutlá běl. Zeleň je šedivá a tónovaná, protože je ještě tak časně zrána, po vlhké cestě přijíždí sedlák v modré haleně na koni, kterého přivádí z pole. Město v pozadí je mlhavá silueta rovněž tónovaná, v níž výrazně mluví mokré červené střechy. Barevnou rozmanitostí půdy a zeleně a silou je v tom všem víc z Daubignyho nežli z Corota. Kdybys to viděl, polahodil by sis zrovna jako já. Není nic krásnějšího nežli příroda časně zrána.Včera přišel Tvůj dopis a byl mi nemálo vítán. Děkuji Ti za něj. Tentokrát jsem byl dost v tísni, naprosto na suchu. Žena už nebyla během posledních dní k utišení a já jsem se též cítil sláb. Konečně jsem se rozhodl, jako k effort de perdu, navštívit T. Uvažoval jsem, že přitom nemohu nic ztratit, že je to snad prostředek, jak přinést do chalupy trochu živobytí, a tak jsem k němu zašel s velkou skizzou, o níž jsem Ti onehdy psal. Byla to řada kopáčů, mužů a žen, v popředí hroudy hlíny, a s pohledem na střechy vesničky jako pozadím. Řekl jsem T., že velmi dobře vím, že tato skizza není zrovna to, co by mohl potřebovat, a že s ní přicházím k němu jenom proto, poněvadž tak dlouho neviděl nic z mých prací a poněvadž mi záleží na tom dokázat mu, že si přeji, aby kvůli tomu, co se loni přihodilo, nebylo mezi námi hněvu. Nu, na to řekl, že i on se proto nehněvá; pokud jde o kresbu, loni prý mi řekl, abych dělal akvarely, a nyní už nechce o tom dál hovořit, aby se neopakoval. Nato jsem odpověděl, že jsem se občas od té doby pokusil též někdy o akvarel a že mám různé v atelieru, bližší jsou mi však jiné druhy kreseb a vždycky pociťuji prudší vášeň pro výrazně kreslené figury. Dále jsem mu řekl, že mě mrzí, že mám ještě pořád Barguovy předlohy ke kreslení a už bych mu je byl též dávno vrátil, kdyby mi nebránila ta loňská nepříjemnost zmiňovat se o tom, teď však jsem při nejmenším přišel kvůli tomu, abych dal tuto záležitost do pořádku.

   Dal jsem mu na srozuměnou, že jsem doufal, že mi poskytne příležitost všechno urovnat tím, že by teď či později přijal ode mne určitý počet kreseb - některé předlohy se totiž, i když jen trochu, upotřebením poškodily, a také za několik jiných věcí, které jsem od něho svého času obdržel, zůstal jsem mu ještě dlužen - a že jsem si myslel, že bude souhlasit, když jsem ho nyní vyhledal, abych vyřídil tuto záležitost. Nu, na všechno souhlasně přikývl a Barguové jsou teď šťastně vráceni.

   Řekl, že ho těší podívat se na kresby a že usilovně pracuji, načež jsem se ho optal, jestli měl důvod k pochybnostem o mé práci.

   Potom mu přišel telegram a pak jsem odešel. V každém případě jsem rád, že jsem se nyní zbavil Barguů, ještě jednou jsem mu poděkoval, že mi je tehdy půjčil, a za velký užitek, který mi přinesly. Ale vůbec vlastně nevím, zda se mu líbily mé kresby nebo nelíbily. Ani dost málo bych se nedivil, kdyby je považoval za blázniviny nebo jakési nechutnosti - právě že prohlásil, že by se raději nechtěl vůbec do toho plést.

   Ale i kdyby se domníval, že jsou nechutné a bláznivé, přece si myslím, že se tím nemusím nechat zmást, nebo jeho úsudek považovat za směrodatný nebo rozhodující. Ještě pořád si myslím, že jednou, možná, přijde čas, který vštípí T. zcela jiné mínění o mně i o každém mém hnutí nyní i loňského roku. V podstatě to však přenechávám času, a kdyby i nadále považoval všechno mé počínání za zvrácené, nuže, přijmu to naprosto chladně a klidně si budu dělat své, jako by neexistoval.

   Nebudu se tedy o tu záležitost starat, až sem snad zase někdy přijedeš, a nelituji, že jsem k němu zas jednou zašel. Velmi mě potěšilo slyšet, že se Ti dobře daří. Doufám, milý hochu, že teď máš štěstí. I mně se daří poměrně dobře, neboť nehledě na mnoho finančních starostí, v práci mi přeje štěstí; během poslední doby pracuji s neobyčejně velkým potěšením, s určitým pocitem, že "jsem na cestě", jak to o sobě také řekl Rappard v dopise, který jsem Ti poslal. Ano, milý hochu, pokračuje-li člověk, aniž se stará o všední věci, snaží-li se upřímně a svobodně dopátrat se podstaty a neuchyluje se od toho, co má na zřeteli, a také vždycky nedbá, co na to lidé říkají, potom se cítí klidný a odvážný a hledí vstříc budoucnosti.

  Jistěže se může člověk dopustit omylů, že snad tu a tam přehání, a nakonec přece dosáhne čehosi původního. Dojista jsi četl v Rappardově dopise výrok: "Dříve jsem dělal věci, jež byly jednou v tom, pak zase v jiném žánru, a neměly dost osobitosti, avšak tyto poslední kresby mají teď aspoň svůj charakter a cítím, že jsem nalezl svůj způsob." Zrovna tak je to nyní se mnou.

   V Tainově "Kritice o Dickensovi" jsem nedávno četl znamenitý výrok - říká: "Podstatou anglické povahy je nedostatek štěstí."

   Naprosto dokonalý a správný tento výrok, myslím, není, neobjasňuje všechno, ale přesto je tu po čertech trefně řečeno a vyjádřeno velmi mnoho pravdy.

   Ryze anglický je tento výrok Carlylův: The result of an idea must not be a feeling but an action.* (*Výsledkem myšlení nesmí být pocit, nýbrž čin.) V Anglii lze nalézt mnoho příkladů takového pojetí života, které přivádí člověka k tomu, že nesoustřeďuje své úsilí ani tolik na materiální štěstí, jako spíše především na svou práci, na důkladnost svého konání - snad je to národní povahový rys. Carlyle také říká: "Knowest thou that worship of sorrow - the temple thereof founded some eighteen hundred years ago, now lies in ruins, yet its sacred lamp is still burning." (*Znáš toto uctívání bolestí - jejíž chrám byl založen asi před osmnácti sty lety, nyní leží v troskách, avšak její věčná lampa stále hoří.)
   Vzpomínám-li si na de Grouxe nebo na to, cos mi jednou psal o Daumierovi, tu shledávám v nich cosi z "worship of sorrow".
   Zmíněná kresba, kterou jsem ukazoval T., myslím, že by se špatně vyjímala v jeho malé světničce; je ji třeba vidět mezi ostatními kresbami, pak působí docela jinak.
   Včera jsem na ní opět pracoval celý den, abych ještě zlepšíl figury.
   Od té doby, co jsem Ti psal, udělal jsem kromě této čtyři velké studie bramborové sklizně.
   Ve zdejším kraji vyrývají se nyní brambory vidlicí s krátkým toporem; při tom dělník klečí. Myslím, že by se mohlo z těchto figur, klečících zvečera na rovném poli, udělat něco dobrého; něco, v čem by byla určitá zbožná nálada; proto jsem to jednou zblízka studoval a zaznamenal jsem si jednoho muže, který takovou vidlici zapichuje do země (prvý pohyb); jiného, který vytahuje bramborovou nať (druhý pohyb); pak ženskou postavu v tomtéž pohybu a nakonec ještě jednoho muže, který hází brambory do koše.
   Dnes nebo zítra tyto postavy nakreslím, ale mezi muži chtěl bych mít ještě jednoho s lysou lebkou. Ke studiím, které už mám, stál mi modelem mladý zemědělský dělník; ryzí typ, který má cosi nemotorného, rozcuchaného, cosi jako non ébarbé.
   Co se týče této kresby, Theo, dojista ji neprodám, ale přece si vzpomeň, co řekl Israels v.d.Weeleovi o jeho velkém obrazu: "Bezpochyby ho neprodáš, ale kvůli tomu neztrácej odvahu - tím si získáš nové přátele a prodáš tak něco jiného."
   Jakmile si to budu moci dopřát a jakmile budu na tom lépe s penězi, udělám si důkladnou, přesně prokreslenou skizzu na plátno, tak jako nyní na papíře, a zase si jednou zamaluji. K tomu však musím mít mnoho modelů, jinak se to určitě neuskuteční. V hlavě mám ještě i jiné věci, které by se pojily k malování.
   Od C.M. jsem nedostal na dopis žádnou odpověď a teď mu také tak brzy zas nenapíši.
   Mám tedy trpce, trpce malou vyhlídku něco podniknout.
   Návštěva u T. nebyla pro mne utěšeným počinem, ale přesto jsem ji udělal, poněvadž jsem myslel, že snad, snad přistoupí na to, aby zapomněl na všechno, co se mezi námi přihodilo. Ale tak daleko ještě nedospěl, to jsem velmi dobře pozoroval, a ještě pořád, myslím, pociťuje, jak jsi mi svého času velmi správně napsal - "někdy ho dráždí způsob, jak mu podáváš ruku", zkrátka jsou tu určité malé antipatie, jež způsobují, že člověk někoho raději nevidí.
   Vězím skutečně poněkud v tísni - jak víš, loňského roku jsem od Tebe dostával občas něco mimořádného mimo obvyklý obnos a teď i Ty sám, myslím, už od února nebo od března z toho či onoho důvodu vytloukáš klín klínem.
   Nevím, jak to vydržím, a výdaje se kupí rychleji, nežli je můžeš zdolat, ačkoli se ve všem omezuji a rovněž i žena.
   Peníze od Rapparda mi tehdy zjednaly na okamžik svobodu jednání, takže jsem se mohl zařídit na velké kresby - ale tyto velké kresby jsou též značně drahé, pokud jde o modely.
   A k tomu přece též přistupují ještě rámy, papír atd., a proto vedle velkých kreseb dělám i malé. Je tedy těžké dneska to vydržet a obtížné pro ženu i pro mne protlouci se, musíme-li se ve všem nuzovat. Říkal jsem T., že bych si velmi přál být opět za dobře s Mauvem, ale na to mi neřekl ani slova. Pocit, jaký jsem si odnesl z návštěvy u T., je v podstatě ten, že by se mi víc líbilo, kdyby po tak dlouhé době lehce a beze všeho pominul, co se přihodilo, zatím však zůstala tu určitá upjatost, něco jako "jestliže už zas jdeš, aby ses hádal - dej mi pokoj".
   Rovnou to neřekl, neboť mluvil velmi odměřeně, ale vzhledem k tomu, co by přece mohl udělat, byl by mohl vykonat, totiž říci, jako: těší mě, že se opět smiřujeme, jednou si prohlédnu tvé věci - nebo něco podobného, zdá se mi, že ta slova přibližně vyjadřují jeho chování. Ale mohu se také mýlit, a proto nějaký čas to nechám tak a uvidím, zdali se tento stav zlepší; doufám v to nejlepší.
   Právě že mám velkou naději, že se mnohé věci budou jevit lepšími a že se uspořádají, musím se řádně činit.
   Víc nežli ve všechno ostatní doufám, že až přijedeš, uvidíš pokroky a v mých pracích najdeš trochu krásy.
   Jednou jsi mi přece psal, že v nich něco takového shledáváš - nu, a nevěřím, že se mýlíš a že by T. s absolutní lhostejností, která je téměř nenávistná, měl pravdu.
   Ano, od samého počátku mi především záleží na tom, abys Ty, který jsi tolik, ano všechno od začátku pro to udělal, mohl s přesvědčením tvrdit, že je v tom trochu krásy. Kdybych toho mohl dosáhnout, pak bych při Tvém příjezdu zapomněl na všechny letošní starosti.
   Myslím si, že by se přece mezi mnoha figurami, které mám, dojista musela najít některá, o níž by T., kdyby se někdy na ně podíval, mohl říci - tu či onu bych chtěl vidět v akvarelu takového a takového formátu. V takovém případě bych se nezdráhal udělat pokus - nikoli pro své vlastní potěšení, nýbrž abych něco prodal, kdyby to bylo možné. Ale to nejsou jediné obchody, které pokládám za možné, neboť v budoucnu udělám ještě docela jiné věci, nežli jsem dosud vytvořil. Z vlastní zkušenosti vím, jak člověk může k něčí práci pociťovat lhostejnost nebo odpor, a dokonce ho dlouho pociťovat, až jednoho dne vidí něco, co od ní nečekal; zamyslí se nad tím, vzpomíná si na ony dřívější práce a nakonec si sám říká: pozor, to přece musí být dobré - a pak se mu to líbí, bezděky na tom trvá a je pro to získán.
   Tak tomu bylo u mne zvlášť s anglickou manýrou, zprvu se mi vůbec nelíbila a z počátku jsem myslel, jako většina zdejších umělců, že Angličané to dělali naprosto opačně, při tom jsem však nesetrval a naučil jsem se pohlížet na věci s jiné stránky.
   Víš, po čem někdy toužím? - Nuže, po výletu do Brabantska.
   Rád bych si někdy nakreslil v Nuenen starý hřbitov. A také tkalce.
   Ještě jednou bych chtěl asi po celý měsíc dělat brabantské studie - pro velkou kresbu, snad selského pohřbu - a s hromadou jich se vrátit domů.
   Ještě jednou opakuji - píšeš-li teď v posledním dopise, že máš zlaté časy, mohu Ti říci totéž; co se týče práce, cítím v sobě tolik radosti a mám tolik co říci, mám tolik na práci, že mě to naprosto absorbuje. Ale o peníze je bída, a více vydání, nežli mohu zmoci.
   Víš, nač jsem zas v těchto dnech myslel - nuže, na knihu o Gavarnim, kterou máš; napadlo mi, jak se v ní vypráví, že Gavarnimu podle vlastní výpovědi šly kresby londýnských pijáků a Žebráků atd. lehce od ruky teprve tehdy, až když tam byl nějakou dobu, myslím po roce, a že v jednom dopise píše o tom, že člověk potřebžje čas, aby mohl v určitém prostředí zdomácnět.
   Nuže, ve srovnání se začátkem teprve teď se tu ovšem začínám cítit jako doma, a nyní vidím, že co jsem tu udělal z počátku, je velmi povrchní. A právě naděje, že se budu moci vyjadřovat stále silněji a dotáhnout to dál, způsobuje, že se mi to zdá jako zlaté časy, neboť teď nemám nouzi ani o motivy, ani o modely (pokud je mohu zaplatit). Mám plnou hlavu nápadů a plánů, a tak mě starosti ještě nezmáhají.
   Avšak všechno se přece musí platit a všechno stojí peníze, a musím zápasit s překážkami, takže mívám dojem, jako bych se prodíral trnitým houštím. A je skutečně pravda, že bych musel mít ještě víc modelů, víc si však nemohu brát, dělám, co mohu, takřka víc, než jsem s to pokud jde o výlohy, udržování domácnosti také mnoho stojí, a já vlastně nevystačuji. Qy´y faire? Vzpomínáš si snad na nějaké lidi ze svého pobytu v Haagu, o nichž  bys myslel, že bych jim mohl něco ukázat? Vzpomínám si pouze na jediného, a to je Lantsheer, ale pro něho by muselo být něco velmi, velmi pěkného, a právě že doufám, že mu později něco prodám, nechtěl bych mu nyní nic nabízet. Lantsheer je ostatně Rappardovým strýcem nebo něco takového. Jednou mi psal Rappard, že mu ukazoval jednu moji malou skizzu a že se L. líbila. Jakmile budu někdy něco mít, o čem bych myslel, že by se pro něj hodilo, pak bych s ním mohl Rappardovým prostřednictvím navázat spojení. Nerad vyhledávám lidi; kdyby to byly práce někoho jiného, pak bych proti tomu nic nenamítal, v tomto případě jde však o mé vlastní. Sbohem, se stiskem ruky
                                   zcela Tvůj Vincent.

   Zcela určitě vím, že Rappard, až uvidí větší kresby, někdy se L. o mně zmíní, aniž ho o to poprosím.
   

Vincent van Gogh, Dopisy (173)

   Milý Theo!

   Krátce potom, co jsem Ti odeslal dopis, obdržel jsem charakteristické psaní od Rapparda, které bych Ti chtěl někdy poslat, aby sis je přečetl, poněvadž ho sice znáš od dřívějška, avšak v poslední době ses už s ním nesetkal.

   Jak jsem Ti už psal, zjistil jsem (ačkoli i dříve jsem viděl, že něco dovede), že se změnil k svému prospěchu, o čemž i Tebe, myslím, přesvědčí vážný tón tohoto dopisu. Skutečně; jeho kresby jsou po čertech pěkné, a co dělá, je poctivá práce.

   Přečti si dopis; vidím, že v každém směru má znamenité pojetí. Někdy později mi pošli dopis nazpět.

   Ještě něco Ti musím povědět - psal jsem Ti přece o svém plánu na velkou kresbu - nuže, začal jsem ji téhož dne, co jsem Ti  o tom psal, ani dost málo proto, že by mě k tomu povzbudil Rappardův dopis. Od té doby jsem v tom pokračoval a teď mě to tak absorbuje, že i celou minulou noc jsem na ní pracoval. Zahloubal jsem se do toho, a proto jsem nechtěl přestat.

   Komposici jsem ještě zjednodušil, totiž jen v řadě kopáčů.

   Naskizzoval jsem z ní sedm postav, totiž pět mužů a dvě ženy. Ostatní na druhém plánu se zmenší. Myslím, že je to nejsilnější kresba, jakou jsem dosud udělal, a co se týče pojetí, mé myšlenky se nadto podobají těm, které vyjadřuje Rappard ve svém dopise.

   Zrovna jako on se dostávám k manýře mnoha Angličanů, aniž myslím na to je napodobovat - pravděpodobně proto, že mě v přírodě přitahují podobné věci, a to takové, s nimiž se obírá jen poměrně málo umělců; abych teď toto zobrazil, abych vyslovil, co cítím, abych vyjádřil, co chci, musím si hledat určitý způsob a poněkud odbočit mimo vyježděnou kolej.

   Takovým způsobem nakreslil Rappard na svých kresbách rozmanité stroje v činnosti, do nichž se neodvážil pustit skoro ještě žádný člověk a které byly pokládány za obyčejné a nikoli malebné. Víš, jaká je Rappardova kresba? Působí přesně tak, jako bys četl popis továrny u Zoly, Daudeta nebo Lemonniera. V jeho dopise jsem podtrhl ještě jedno místo - o malbě tužkou. Nu, je to přibližně totéž, co jsem odpověděl loňského roku těm, kteří mi říkali: Malba je kreslení barvou; odpověděl jsem totiž: Ovšem, a kreslení v černém na bílém je vlastně malování černou a bílou barvou. Oni říkali: Malování je kreslení - já: Kreslení je malování. Ale tehdy jsem byl v technice ještě sláb, než abych to mohl vyjádřit jinak nežli slovy, kdežto nyní to říkám méně slovy, zato tím více mlčky ve své práci. Od té doby, cos mi psal o svých finančních obtížích, pracoval jsem skutečně zuřivě ve dne v noci.

   Toto je už pátá velká kresba, do níž jsem se pustil, nebo vlastně šestá, neboť hromadu smetí jsem dělal dvakrát. A kolik studií je k tomu třeba, uvidíš, až přijedeš.

   I když Rappard nekreslil tiskařskou černí, co se mne týče, občas jsem to dělal, ale co on říká, je správné - pracuje totiž v bílém paspartu a potom všechno vypadá černěji; naproti tomu já pracuji v hnědém paspartu s černým vnitřním krajem a tento jsem natřel hlubokou černí, aby kresby udržely světlo. Tvrdí-li, že Angličané nepoužívají tiskařské černě, pak se mýlí, neboť vytvářejí své kresby právě tím způsobem, že užívají někdy tak nesmírných hloubek, že následkem toho zůstávají největší hloubky uhlu ještě velmi světlé. Tyto hloubky se vytvářejí tiskařskou černí, autografickým inkoustem, lampovou černí, neutrálním inkoustem a vodovou barvou. Nesmíš se divit, že jsem v této krátké době začal tolik věcí, ale při komponování kresby mají myšlení a uvažování skoro ještě větší úlohu nežli při malování, a co se mne týče, dobře pochodím, pracuji-li na tom bez ustání od rána až do půlnoci, jako na př. nyní při té poslední. Ale tak se lze stát též produktivním - také to nesmírně člověka absorbuje. Ale právě když Tě práce tak uchvacuje, musíš při ní zůstat tak dlouho, až takřka padáš. Jsem naprosto na suchu - můžeš-li, pošli mi něco předběžně. Kvůli kresbě budu ovšem dnes v noci zase trochu spát, v noci je však docela příjemně s dýmčičkou, když je všechno potichu, a úsvit a východ slunce je božský. Můžeš-li tedy, milý hochu, brzy mi něco pošli. Přeji Ti ve všem pěkný úspěch.

                               Zcela Tvůj Vincent.