Borinage
listopad 1878 - září 1880
Laeken, 15. listopadu 1878
Milý Theo!
Chci Ti ještě napsat večer po dni, který jsme strávili pohromadě a který mi utekl jako okamžik. Měl jsem velkou radost, že jsem Tě opět uviděl a s Tebou si pohovořil. Štěstí, že takový den, který v mžiku pomíjí, že radost, jíž je tak nakrátko, přece jen nám utkví v paměti a že vzpomínka na to je trvalá. Jakmile jsme povečeřeli, šel jsem zpátky po svých, nikoli však nejkratší cestou, nýbrž podél průplavu. Jsou tam různé dílny, jež obzvlášť večer při světle tak pěkně vyhlížejí a jež k nám, kteří jsme přece též dělníky a řemeslníky, každý v okruhu své činnosti, k níž je povolán, hovoří svým způsobem, jsme-li jen ochotni naslouchat. Neboť nám říkají: pracuj, dokud je ještě den, dříve než nadejde ta noc, v níž nikdo už nemůže pracovat.
Byla to zrovna doba, kdy metaři se starými bělouši odváželi káry domů. Dlouhá řada těchto kár stála u tak zvané "ferme des boues" (ohrady na odpadky) na začátku stezky. Někteří z těchto běloušů se podobají staré akvatintě, kterou snad znáš; rytině, jež sice nemá valnou uměleckou hodnotu, jež mě však velmi zaujala a na mne zapůsobila. Míním poslední ze serie tisků, nazvané "Život koně". List představuje starého vyhladovělého a zedřeného šimla, k smrti zemdleného dlouhým životem těžké práce a spoustou namáhavé dřiny. Ubohé zvíře stojí na nepopsatelně osamělém a opuštěném místě; na rovině, porostlé hubenou trávou a tu a tam pokřiveným, vichřicí ohnutým a nalomeným stromem. Na zemi leží lebka a kus dál, v pozadí blízko baráku, jejž obývá čeledín, zbělelá kostra koně. Nade vším visí bouřlivé ovzduší; je nevlídný, sychravý den, chmurné a ponuré počasí. Je to smutná a hluboce melancholická podívaná, jež musí dojmout každého, kdo ví a cítí, že jednou musí také zajít na to, co jmenujeme smrtí, a "že lidský život jsou slzy nebo šediny."
Co je za tím, je velké tajemství, jež zná jenom Bůh; ale že je zmrtvýchvstání, nezvratně zjevil svými slovy. Ubohý kůň, starý veterán, tu stojí trpělivě a lhostejně zmužilý a takřka v pevném odhodlání, jako stará garda, jež řekla, "garda umírá, ale nevzdává se," očekává poslední hodinku. Bezděky jsem si vzpomněl na tento list, když jsem dnes večer spatřil koně s kárami na odpadky. A co se týče samých vozků ve špinavých rozedraných šatech, tak ti, jak se mi zdálo, se skoro ještě víc utápějí a vězí v chudobě než dlouhá řada nebo spíše skupina chudáků, jež kreslil mistr de Groux na své "lavici chudých". Hle, to mě vždycky zaujme a je v tom cosi zvláštního, vidíme-li obraz nevyslovitelné a nepopsatelné opuštěnosti, zahlédneme-li v osamělosti, nouzi a chudobě to nejzazší, konec bytí - neboť pak nám v duchu vyvstává myšlenka na Boha. Aspoň u mne je tomu tak; nikde nemluvím raději než na hřbitově, neboť tu stojíme všichni na stejné půdě, ba nejen že tu stojíme na stejné půdě, nýbrž tam i cítíme, že stojíme na stejné půdě a nikde jinde nemáme vždycky ten pocit. Jsem rád, že jsme si spolu ještě prohlédli museum a obzvlášť díla de Grouxova, Leysova a mnoho jiných obrazů, jež stojí za povšimnutí, jako je na příklad krajina od Caasemy. Velkou radost jsem měl ze dvou rytin, jež jsi mi daroval, měls však ode mne přijmout malou rytinu "Tři mlýny". Teď sis ji sám koupil, poněkud nerozvážně, ba ani zpola tak, jak bych to já byl chtěl. Musíš ji však uložit do své sbírky, neboť přesto, že není tak dokonale udělána, přece je velmi zajímavá. Ve své nevědomosti bych se domníval, že ji musíme připisovat spíše selskému nežli aksamitovému Brueghelovi.
Připojuji povědomou malou skizzu "au charbonnage". Ano, jistě bych rád začal dělat letmé skizzy toho či onoho z těch tak četných věcí, s nimiž se člověk na svých cestách setkává, avšak proto, že by mě to snad mohlo zdržovat od vlastní přáce, je lépe, že s tím nezačínám. Jakmile jsem přišel domů, pustil jsem se do kázání o neúrodném fíkovníku, Luk. XIII, 1-9.
Malá kresba "au charbonnage" není opravdu nějak zvláštní, dělal jsem ji však bezděčně, poněvadž tu člověk spatří tolik lidí, kteří pracují s uhlím a kteří jsou docela zvláštní nárůdek. Tento domek stojí nedaleko od silnice, vedoucí podél průplavu. Je to malý nájemný dům, přistavěný k velkému podniku, a dělníci sem přicházejí, aby tu o svačině pojedli chléb a vypili sklenici piva.
Už jednou v Anglii jsem se ucházel o místo misionáře mezi havíři v uhelných dolech; tehdy zamítli mou žádost a řekli, že mi musí být nejméně 25 let... Víš dobře, že jedním z kořenů nebo základních pravd nejen evangelia, nýbrž i celé bible je toto: "Světlo, jež vychází v temnotě". Temnotou ke světlu. Nuže dobře, mnozí to nevýslovně potřebují, mnozí mají pro to uši. Zkušenost naučila, že ti, kdož pracují ve tmě, v lůně země, jako havíři v černých uhelných šachtách, budou velmi dojati slovem evangelia a také mu uvěří. Nuže, na jihu Belgie, v Hennegavsku, poblíž Monsu až na francouzských hranicích, ba ještě dále, je kraj zvaný Borinage, kde žije typické dělnické obyvatelstvo zaměstnané v četných kamenouhelných dolech. V zeměpisné knížce jsem našel o tom kraji mezi jiným toto: "Borinové, obyvatelé Borinage, kraje na západ od Monsu, se zabývají jen dobýváním uhlí. Je imposantní podívaná zhlédnout tyto uhelné šachty, hluboké 300 m, do nichž ze dne na den sestupuje dělnické obyvatelstvo, jež si jistě zasluhuje naší pozornosti a našich sympatií. Havíř je zvláštní typ Borinage. Den pro něho neexistuje, a s výjimkou neděle sotva kdy užije slunečních paprsků. Namáhavě pracuje při světle bledé a matné lampy v úzké chodbičce, s ohnutým tělem a někdy donucen se plazit, pracuje, aby vyrval útrobám země nerost, jehož velký užitek všichni známe; pracuje uprostřed nebezpečí, jež se stále vracejí. Belgický horník má však šťastnou povahu, je zvyklý na takový způsob života, a když sestupuje do šachty, s malou lampou na klobouku, jež ho má vést v temnotě, tu se svěřuje Bohu, jenž vidí jeho práci a ochraňuje jeho, jeho ženu a jeho děti."
Borinage je tedy jižně od Lessinesu, kde jsou kamenolomy. Toužil jsem odejít tam jako kazatel evangelia. Bezmála minuly tři měsíce přípravné doby, jež mi stanovili pánové de Jong a farář Pietersen. Pavel byl tři roky v Arabii, dříve než vystoupil jako kazatel, než začal velké misijní cesty a vlastní práci mezi pohany. Kdybych mohl tak jednou pracovat asi tři roky v podobném kraji, v klidu, stále uče a pozoruje, pak bych se odtamtud nevrátil, aniž bych nemohl říci něco, co by skutečně stálo za námahu, aby bylo slyšeno; říkám to poněkud směle, ale s veškerou pokorou. Jestliže je to vůle boží a život mi to dopřeje, pak budu přibližně v třícíti letech hotov a budu moci začít s vlastním vzděláním a zkušeností a budu pak mnohem větším mistrem ve svém oboru a zralejším k práci. Píši Ti to ještě jednou, ač jsme již o tom mluvili.
V Borinagi existují už různé malé protestantské obce, jistě ovšem také školy; kéž by mi tam bylo vykázáno místečko, kde bych mohl pracovat jako misionář tak, jak jsme se o tom domluvili, že bych totiž chudým, tedy těm, kteří to potřebují a kteří mají k tomu zcela zvláštní předpoklady, kázal evangelium, kdežto vyučování bych mohl věnovat určitý čas v týdnu.
Už jednou v Anglii jsem se ucházel o místo misionáře mezi havíři v uhelných dolech; tehdy zamítli mou žádost a řekli, že mi musí být nejméně 25 let... Víš dobře, že jedním z kořenů nebo základních pravd nejen evangelia, nýbrž i celé bible je toto: "Světlo, jež vychází v temnotě". Temnotou ke světlu. Nuže dobře, mnozí to nevýslovně potřebují, mnozí mají pro to uši. Zkušenost naučila, že ti, kdož pracují ve tmě, v lůně země, jako havíři v černých uhelných šachtách, budou velmi dojati slovem evangelia a také mu uvěří. Nuže, na jihu Belgie, v Hennegavsku, poblíž Monsu až na francouzských hranicích, ba ještě dále, je kraj zvaný Borinage, kde žije typické dělnické obyvatelstvo zaměstnané v četných kamenouhelných dolech. V zeměpisné knížce jsem našel o tom kraji mezi jiným toto: "Borinové, obyvatelé Borinage, kraje na západ od Monsu, se zabývají jen dobýváním uhlí. Je imposantní podívaná zhlédnout tyto uhelné šachty, hluboké 300 m, do nichž ze dne na den sestupuje dělnické obyvatelstvo, jež si jistě zasluhuje naší pozornosti a našich sympatií. Havíř je zvláštní typ Borinage. Den pro něho neexistuje, a s výjimkou neděle sotva kdy užije slunečních paprsků. Namáhavě pracuje při světle bledé a matné lampy v úzké chodbičce, s ohnutým tělem a někdy donucen se plazit, pracuje, aby vyrval útrobám země nerost, jehož velký užitek všichni známe; pracuje uprostřed nebezpečí, jež se stále vracejí. Belgický horník má však šťastnou povahu, je zvyklý na takový způsob života, a když sestupuje do šachty, s malou lampou na klobouku, jež ho má vést v temnotě, tu se svěřuje Bohu, jenž vidí jeho práci a ochraňuje jeho, jeho ženu a jeho děti."
Borinage je tedy jižně od Lessinesu, kde jsou kamenolomy. Toužil jsem odejít tam jako kazatel evangelia. Bezmála minuly tři měsíce přípravné doby, jež mi stanovili pánové de Jong a farář Pietersen. Pavel byl tři roky v Arabii, dříve než vystoupil jako kazatel, než začal velké misijní cesty a vlastní práci mezi pohany. Kdybych mohl tak jednou pracovat asi tři roky v podobném kraji, v klidu, stále uče a pozoruje, pak bych se odtamtud nevrátil, aniž bych nemohl říci něco, co by skutečně stálo za námahu, aby bylo slyšeno; říkám to poněkud směle, ale s veškerou pokorou. Jestliže je to vůle boží a život mi to dopřeje, pak budu přibližně v třícíti letech hotov a budu moci začít s vlastním vzděláním a zkušeností a budu pak mnohem větším mistrem ve svém oboru a zralejším k práci. Píši Ti to ještě jednou, ač jsme již o tom mluvili.
V Borinagi existují už různé malé protestantské obce, jistě ovšem také školy; kéž by mi tam bylo vykázáno místečko, kde bych mohl pracovat jako misionář tak, jak jsme se o tom domluvili, že bych totiž chudým, tedy těm, kteří to potřebují a kteří mají k tomu zcela zvláštní předpoklady, kázal evangelium, kdežto vyučování bych mohl věnovat určitý čas v týdnu.
Jistě jsi byl někdy v St. Gillesu. Také jsem si jednou udělal výlet v tu stranu; u starého mýta, kde začíná cesta k Mont St. Jean, leží také ještě Alsemberg. Tady vpravo se prostírá hřbitov St. Gillesu, plný cedrů a břečťanů, odkud je pohled na město. Kdybys šel dál, dostal by ses do Forestu. Krajina je tam velmi malebná, všechny domy, podobné chatrčím a dunám, jež s takovou chutí maloval Bosboom, stojí na návrších. Je tu vidět lidi, kteří obstarávají veškeré polní práce, zasévají obilí, vyhrabávají brambory, myjí řepu a všechno je tam malebné, ano i sbírání klestí, a to má tak něco z Montmartru.
Jsou tu staré domy porostlé břečťanem a psím vínem a pěkné hospody. Z domů mi padl do oka dům výrobce hořčice, jménem Verhistena, jenž byl dokonalým návrhem na obraz, snad od Thyse Marise. Tu a tam jsou malé kamenolomy, k nimž vedou úvozy s hluboko vyježděnými kolejemi a kde je vidět malé bělouše s červenými třapci a vozky v modrých kytlicích; nechybí ani ovčák, rovněž ani ženy v černém s bílým čepci, jež připomínají ženy de Grouxovy.
Jsou tu některá místa, jako ostatně díky Bohu všude, kde se člověk cítí více doma než někde jinde a kde se ho zmocňuje zvlášť jímavý pocit, jakoby touhy po domově, v němž je zajísté trochu trpké lítosti, jež v nás však posiluje a burcuje ducha, dává nám, sami nevíme jak a proč, novou sílu a chuť k práci. Toho dne jsem putoval ještě dál, téměř až do Forestu, a odbočil jsem ještě postranní cestou ke starému kostelu zarostlému břečťanem. Tam jsem spatřil mnoho lip, jejichž koruny se proplétaly ještě víc, byly ještě takřka gotičtější než ty, jež jsme viděli v parku u úvozu vedoucího ke hřbitovu. Vyvrácené pařezy a kořeny stromů byly tak podivné, jak je ryl Albrecht Dürer v listě "Rytíř, smrt a čert".
Viděls někdy obraz od Carla Dolciho "Olivetská zahrada", nebo spíše jeho fotografii? Nedávno jsem ji viděl, je v ní cosi rembrandtovského. Jistě znáš velkou významnou rytinu, jež projednává podle Rembrandta tutéž látku a jež je protějškem k jiné, "Čtení bible", s dvěma ženami a cestou. Opět ji vídávám v duchu od té doby, cos mi řekl, žes viděl vyobrazení téhož předmětu od otce Corota; obraz jsem viděl na poslední výstavě jeho děl krátce po jeho smrti, kde mě velmi překvapil.
Co krásy je přece v umění!
Jenom když si člověk může vzpomenout na to, co viděl, pak nikdy není zbytečný nebo opravdu opuštěný a nikdy není sám.
Sbohem, Theo, v duchu Ti opravdu upřímně tisknu ruku, měj se dobře, buď šťasten při své práci a na životní pouti setkávej se s mnoha opravdu dobrými věcmi, takovými, jež utkví ve vzpomínkách a jež nás, zřejmě též chudé, obohacují. Až půjdeš k Mauvovi, pozdravuj ho ode mne a buď ujištěn, že jsem stále
Tento dopis jsem na několik dní zadržel.
Je po 15. listopadu, tři měsíce tedy minuly. Hovořil jsem s farářem de Jongem a s Meestrem Bookmou - říkají, že není možné navštěvovat školu za těch podmínek, jaké se poskytují rodilým Vlámům; mohu se nanejvýš bezplatně zúčastnit vyučování, to je však jediná výsada; abych mohl zůstat, musel bych tedy mít k disposici více finančních prostředků, než mám, a to není možné. S takovou tedy snad už brzy zkusím plán s Borinagí. Když už jsem jednou na venkově, nevrátím se tak snadno do velkého města. Bez víry v Něho a staré důvěry k Němu nebylo by tak lehké žít, aniž by člověk pozbyl odvahy.
Jsou tu staré domy porostlé břečťanem a psím vínem a pěkné hospody. Z domů mi padl do oka dům výrobce hořčice, jménem Verhistena, jenž byl dokonalým návrhem na obraz, snad od Thyse Marise. Tu a tam jsou malé kamenolomy, k nimž vedou úvozy s hluboko vyježděnými kolejemi a kde je vidět malé bělouše s červenými třapci a vozky v modrých kytlicích; nechybí ani ovčák, rovněž ani ženy v černém s bílým čepci, jež připomínají ženy de Grouxovy.
Jsou tu některá místa, jako ostatně díky Bohu všude, kde se člověk cítí více doma než někde jinde a kde se ho zmocňuje zvlášť jímavý pocit, jakoby touhy po domově, v němž je zajísté trochu trpké lítosti, jež v nás však posiluje a burcuje ducha, dává nám, sami nevíme jak a proč, novou sílu a chuť k práci. Toho dne jsem putoval ještě dál, téměř až do Forestu, a odbočil jsem ještě postranní cestou ke starému kostelu zarostlému břečťanem. Tam jsem spatřil mnoho lip, jejichž koruny se proplétaly ještě víc, byly ještě takřka gotičtější než ty, jež jsme viděli v parku u úvozu vedoucího ke hřbitovu. Vyvrácené pařezy a kořeny stromů byly tak podivné, jak je ryl Albrecht Dürer v listě "Rytíř, smrt a čert".
Viděls někdy obraz od Carla Dolciho "Olivetská zahrada", nebo spíše jeho fotografii? Nedávno jsem ji viděl, je v ní cosi rembrandtovského. Jistě znáš velkou významnou rytinu, jež projednává podle Rembrandta tutéž látku a jež je protějškem k jiné, "Čtení bible", s dvěma ženami a cestou. Opět ji vídávám v duchu od té doby, cos mi řekl, žes viděl vyobrazení téhož předmětu od otce Corota; obraz jsem viděl na poslední výstavě jeho děl krátce po jeho smrti, kde mě velmi překvapil.
Co krásy je přece v umění!
Jenom když si člověk může vzpomenout na to, co viděl, pak nikdy není zbytečný nebo opravdu opuštěný a nikdy není sám.
Sbohem, Theo, v duchu Ti opravdu upřímně tisknu ruku, měj se dobře, buď šťasten při své práci a na životní pouti setkávej se s mnoha opravdu dobrými věcmi, takovými, jež utkví ve vzpomínkách a jež nás, zřejmě též chudé, obohacují. Až půjdeš k Mauvovi, pozdravuj ho ode mne a buď ujištěn, že jsem stále
Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Tento dopis jsem na několik dní zadržel.
Je po 15. listopadu, tři měsíce tedy minuly. Hovořil jsem s farářem de Jongem a s Meestrem Bookmou - říkají, že není možné navštěvovat školu za těch podmínek, jaké se poskytují rodilým Vlámům; mohu se nanejvýš bezplatně zúčastnit vyučování, to je však jediná výsada; abych mohl zůstat, musel bych tedy mít k disposici více finančních prostředků, než mám, a to není možné. S takovou tedy snad už brzy zkusím plán s Borinagí. Když už jsem jednou na venkově, nevrátím se tak snadno do velkého města. Bez víry v Něho a staré důvěry k Němu nebylo by tak lehké žít, aniž by člověk pozbyl odvahy.
 |
| Vincent van Gogh - Old nag Zdroj : http://vangoghletters.org/vg/letters/let148/letter.html |
