Vincent van Gogh, Dopisy (166)

   Milý Theo!

   Ve svých líčeních jsi mi často ukazoval pohledy z Paříže - nyní já ti ukáži pohled z mého okna na zasněžený dvůr.

   Připojuji pohled na koutek domu, jsou to dvě nálady téhož zimního dne.

   Všude nás obklopuje poesie, avšak přenést ji na papír nejde, bohužel, tak rychle, jak ji uvidět.

   Z tohoto pohledu jsem udělal akvarel, a potom tuto malou skizzu, jež ostatně není dost živá a účinná.

   Myslím, že už jsem Ti psal, že jsem tu ve městě ještě našel trochu surové křídy. I s tou teď pracuji.

   Minulý týden přinesly nám dny nejtužší mrazy, jaké jsme, myslím, dosud měli. Byly to neobyčejně pěkné dny se sněhem a zvláštní oblohou.

   Dnešní tání sněhu bylo skoro ještě hezčí. Bylo to však typické zimní počasí, jež probouzí staré vzpomínky, a tu všední věci vypadají tak, že s nimi bezděky spojuješ příběhy z doby poštovních dostavníků.

   Podívej se na př. zde na tuto malou skizzu, kterou jsem udělal v takovém snění.

   Představuje pána, kterého donutilo asi zmeškání poštovního dostavníku přenocovat ve venkovské hospodě. Teď časně vstal, a zatím co si dává nalít skleničku koňaku pro zahřátí, platí hostinské (paní v selském čepci); je však ještě velmi záhy zrána "la piquette du jour"* (*na úsvitu) - musí dostihnout poštovní vůz - ještě svítí měsíc; oknem šenkovny je vidět třpytit se sníh a předměty mají zvláštní chvějivé ostré stíny.

   Tento příběh není vlastně nic a skizza též, ale pochopíš, co míním, že totiž v těchto dnech všechno mělo v sobě cosi jako je ne sais quoi, co člověku dělá chuť přenést to na papír.

   V těchto sněžných náladách je zkrátka celá příroda nepopsatelně krásnou výstavou černé a bílé. 

   Že jsem však už jednou u toho skizzování, připojuji ještě velmi povrchní skizzu křídové kresby: holčičku u kolébky, jež je udělána podobným způsobem jako žena s dítětem, o níž píšeš. Tato křída je skutečně zvláštní materiál. Jiná malá skizza - lodník - je podle kresby, v níž jsem mnoho ztlumil neutrálním inkoustem a sepií.

   Ani dost málo bych se nedivil, kdyby se Ti ta troška, kterou jsem Ti v poslední době poslal, zdála dost hubeným výsledkem.

   Myslím, že je těžko jinak si počínat.

   Je v tom cosi mrzutého; člověk musí stále pamatovat na celek, aby postihl zvláštní stránku černobílé techniky, což je přece vždycky naprosto nemožné.

   Zdá se mi, že není zcela totéž, udělá-li se deset nebo sto kreseb nebo skizz nebo studií.

  Jistě ne kvůli kvantitě - kvantitu nechme stranou - ale chci říci, že v černobílé technice je určitá pružnost, která umožňuje kreslit pěknou figuru asi v desíti různých posicích, zatím co v akvarelu nebo při malování byla by zachycena sotva jen jedna posice. Připusťme, že z desíti kreseb je devět špatných - doufám sice určitě, že poměr mezi dobrým a špatným nebude vždycky tentýž, ale už to připusťme. Kdybys byl teď sám v atelieru, pak by, myslím, neminul týden, kdy bych ti nemohl předložit ne snad jen jednu, nýbrž mnohem spíš určitý počet studií, a tu bych se divil, kdybys nemohl z toho určitého počtu vždycky vybrat tu či onu, v níž bys nacházel něco zajímavého. A ani ostatek by proto nebyl zcela zbytečně udělán, poněvadž i nepodařené studie se konečně ukážou po mnohé stránce přece někdy potřebné a užitečné pro nějakou novou komposici. 

   A proto si myslím, až sem opět přijedeš, že ještě najdeš mnoho věcí, při nichž mi snad budeš moci poradit.

  Poněvadž vůbec neznám Lhermittovy kresby (víš, že jsem se Tě na ně ptal), zatím co znám akvarely Ciceriho a rovněž jeho staré litografické předlohy (/neznám ovšem jeho nynější černobílé kresby), je mi, tvrdím, poměrně zatěžko přesně pochopit, píšeš-li mi o jisté malé skizze: "Nemohl bys udělat něco, co by poněkud navazovalo na tyto kresby?" Vím určitě, že oba zmínění umělci jsou nekonečně dál nežli já, ale přesto bych, myslím, uskutečnil Tvůj nápad, vždyť se pravděpodobně též něčemu ještě naučím, že ano? To tedy nepatří mezi nemožnosti. Vtip je v tom, že v černobílé technice je určitá pružnost, která usnadňuje velmi mnoho vytvořit v určité oblasti, až když se člověk dostal tak daleko, že koná něco upotřebitelného. I to se ovšem neobejde bez neustálé práce, ale tu přece mám i teď.

   Kdyby se tedy tyto malé křídové kresby, jež jsem Ti poslal, nesrovnávaly s Tvým názorem, ačkoli když jsem je dělal, pamatoval jsem na Tvůj pokyn, pak se tím nedej odstrašit a vrať se klidně k této kapitole. A buď ujištěn, že až se dozvím, jak by sis to přál mít, potom též rád udělám, o čem jsem právě hovořil, totiž deset kreseb, abychom získali jednu dobrou. A tak až přijdeš jednou do atelieru, pak, myslím, uvidíš, že mám určitou hbitost - doufám přece, že budeš mít o mně takové mínění, viď, a že porozumíš, že kdo má určitou hbitost, může sice též pracovat pro sebe, nebo lépe, aniž jeho práce má zvláštní určení, ale že by mě dvakrát tak živě povzbuzovalo, kdyby se pro ni určení najít dalo. Snad práce pro ilustrace.

   V těchto dnech jsem si přečetl s neobyčejným potěšením "Olle Kamellen"  od Fritze Reutera - je to docela jako na př. Knaus nebo Vautier. Znáš jistého kresliče Régameye? - V jeho pracích je mnoho charakteru, mám jeho dřevoryty, mezi jiným kresby kreslené v žaláři, a cikány a Japonce. Až sem přijedeš, musíš si zase prohlédnout dřevoryty, od oné doby jsem je ještě lecčíms doplnil. Nyní Ti snad bude připadat, jako by slunce krásněji svítilo a jako by všechny věci nabývaly nového půvabu. Aspoň si myslím, že toto je vždycky následek vážné lásky, a to je nádherná věc. A myslím, že se mýlí, kdo se domnívají, že člověk pak nemyslí jasně, neboť právě potom člověk myslí velmi jasně a dělá víc než jindy. A láska je cosi věčného, sice se zdánlivě mění, ale nikoli ve své podstatě. Mezi obdobím, kdy člověk miluje, a obdobím, kdy nemiloval, je stejný rozdíl, jako mezi rozsvícenou lampou a jinou, která nehoří. Lampa tu ovšem byla a byla i dobrá lampa, avšak teď také svítí a plní svou vlastní úlohu.

   Nedovedu nalézt slova - jak jsou tu pěkné ty staré dvorky. A je zvláštní, že poměrně málo umělců si jich všímá, ačkoli přece Israels je dělá takřka dokonale. Tady v Haagu téměř denně vídám tolik zajímavých zjevů, kterých si mnoho umělců nevšímá a které se velmi liší od toho, co většina jich dělá. Neodvažoval bych se to tvrdit, kdybych to nevěděl ze zkušenosti, že i figuralisté chodí kolem nich bez povšimnutí; neboť si vzpomínám, že i když jsem s nimi chodil a potkali jsme tu či onu postavu, jež mě zaujala, musel jsem opět a opět vyslechnout: "Ach, ti špinaví lidé", nebo "Také druh lidí", krátce výrazy, jež bys od malíře nečekal.

   Ano, někdy mě to nutí k přemýšlení. Mezi jiným si vzpomínám na rozmluvu s Henkesem, který přece často tak dobře viděl a vidí - a to mě nanejvýš udivilo. To je právě tak, jako by se úmyslně vyhýbali nejvážnějšímu a nejkrásnějšímu, zkrátka jako by si sami dobrovolně nasazovali náhubek a přistřihovali křídla. A zatím co si začínám mnohých ponenáhlu vážit, o jiných si musím bezděčně myslit, že propadnou neplodnosti, budou-li takhle pořád řádit.
   Stará bohéma byla právě po této stránce velmi produktivní. A bohéma nejde sice podle všeho správnou cestou, ale všimni si, že někteří tu chtějí mít z konvice dno, a dostanou víkem po nose. - Očistit světlo - que soit - ale nevidím záchranu v předčasném uhašení. Sbohem, se stiskem ruky
                                        zcela Tvůj Vincent. 

Vincent van Gogh, Dopisy (165)

Milý Theo!

   Děkuji Ti opravdu srdečně za dopis a připojený obnos. Těší mě, že jsem se zas jednou podrobně dozvěděl o Tvé pacientce, a to tím víc, když se mi zdálo, že ty zprávy lze nazvat velmi příznivé.

   Velmi se mi líbí, co píšeš o jejím vlivu na ostatní. Těmto věcem věřím - vliv dobrého člověka sahá často daleko. A přirovnání ke kvasu je velmi dobré. Dva dobří lidé - muž a žena, spojeni, téže vůle a téhož smýšlení, naplnění toutéž opravdovostí, co všechno nezmohou!

   Často jsem o tom přemýšlel.

   Neboť spojením se síla k dobrému nejen zdvojnásobuje, nýbrž mnohonásobně zdvojnásobuje - jako umocňováním, abych to vyjádřil aritmeticky.

   Nu, a Tvůj popis domu a jeho okolí - stanoviště drožek je velmi dobré - liší se originální stafáží od jiných Tvých pohledů na město; stanoviště drožek je výtečné; nemohl bys mi někdy toho chlapíka s červeným nosem obstarat k pózování? Těší mě, žes hovořil s Wisselinghem - ten se tedy teď zas vrátil do Paříže a ještě pořád je zaměstnán v Cottierově obchodě? Někdy příležitostně ho ode mne pozdravuj; přijede-li jednou do Holandska - ostatně mi to už vlastně slíbil - by mě jeho návštěva zvlášť potěšila. Byl bych rád, kdybys mu mohl domluvit, aby na to nezapomněl, optal bych se ho na různé věci o Londýně.

   Viděl ještě litografie? Opět bych ho rád poznal docela znova, vždyť měl v sobě něco přitažlivého pro mne, a mnoho ví a správně a svérázně cítí v uměleckých věcech. Je to zkrátka charakter. 

   Malá připojená skizza je podle kresby, kterou jsem načal dnes ráno a na které jsem pracoval celý den.

   To je snad nejlepší, co jsem dosud udělal, aspoň co se týče světla a stínu. Protože si myslím, že na tom poznáš, co získávám změnou osvětlení v atelieru, posílám Ti skizzu, ačkoli na tomto papíře nelze pracovat tak, aby se vystihly tytéž hloubky a vztahy a kresba měla dostatečné popředí. Tato postava je postavena proti světlu, a proto se musí při jejím podání věnovat pozornost více věcem nežli jen obrysu - neboť světlo, vycházející z jediného zdroje, propůjčuje modelaci zvláštní charakter a hloubkám dodává vzájemného účinku a  harmonie. Pojetí nese tedy s sebou nejdříve obtíže ve vyjádření toho, co má člověk před očima, a potom ještě cosi jiného, s čím se musí velmi trápit, totiž jak musí postavit figuru a jak nechat dopadat světlo, aby nejlépe a nejdokonaleji dosáhl charakteru. Co člověk jednou viděl ať ve volné přírodě, nebo v uzavřeném prostoru, vždycky si musí opět dovést představit - tak jasně si musí vytvořit každé světelné poměry. 

   Mám velkou radost ze zprávy, žes dostal surovou křídu. Nepřišla však s dnešní poštou, ačkoli píšeš, že ji odesíláš. Kdybys na to zapomněl, tedy Ti to ještě jednou připomínám, jestližes ji však už poslal, pak určitě brzy přijde. Zase mám zásobu litografické křídy a nyní jsem chtěl tuto křídu s ní kombinovat, což, myslím, musí jít. Tento týden jsem pilně kreslil trakař; myslím, že chlapík při pohledu zezadu dopadl dost charakteristicky. Navštívil mě v.d.Weele a prohlíželi jsme si dřevoryty docela pohodlně na trakaři, neboť jsem právě pracoval s modelem. Také je začne sbírat a chce podniknout kroky, aby jich získal značný počet z pozůstalosti dřevorytce Stama, který je sbíral. Ještě jsem Ti nepsal, že jsem si ponenáhlu opatřil téměř celý úplný Graphic. Od jeho počátku, 1870. Všechno jsem ovšem nesbíral, neboť je v něm hodně balastu, ale jen to nejhezčí.

   Když vidíš tyto kresby, na př. práce Herkomerovy, uspořádány a pohromadě, místo roztroušeny mezi mnoha bezvýznamnými věcmi, pak je lze především příjemněji a pohodlněji prohlížet, mimo to však začínáš též zřetelněji pozorovat charakteristické vlastnosti různých mistrů a velký rozdíl mezi kreslíři.

   Jednou bych si přál vidět něco od Lhermitta. Nedovedu Ti dostatečně vylíčit, jak se cítím šťastný zlepšením atelieru a jak mě živě zaměstnávají postavy, které musím dělat.

   V.d.Weele viděl m.j. studie hlav z letošní zimy - vím určitě, že mi budou ještě užitečné, ostatně také jiné studie. Víš, co mě nyní potěšilo? - Ty víš, že v.d. Weele byl letos v zimě jednou u mne, teď už je to několik měsíců, zabýval jsem se tehdy studiemi kopáčů, které jsem se pokoušel též litografovat. Tehdy si je prohlížel, avšak nezdálo se, že by ho upoutaly, určitě ne. Teď v těchto dnech buď měl, jak se zdá, za model pro obraz, na němž pracuje, kopáče, anebo si je vyhlíží, kde by je zastihl při práci - zkrátka, právě nyní si velmi všímá kopáčů ve skutečnosti. Jakmile jsme při prohlídce mých studií přišli na kopáče, vyjadřoval se o nich docela jinak než letos v zimě, aspoň neříkal tak honem "toto a ono vyhlíží jinak". tentokrát jsem sám o tom neřekl ani slova. Ale čím dál tím víc začínám vidět jak u sebe, tak u jiných, jak často se lze mýlit, zvlášť když si myslíme, že to či ono "není takové"  nebo "nepůsobí" - člověk to často říká mimoděk, kde je to nevhodné, já sám neméně nežli ostatní. Je přesvědčen, že to ví určitě, ale to si musí odvyknout, chce-li být spravedlivý.

   Tvůj popis stanoviště drožek a ctihodného záchodu s plakáty je skutečně velmi dobrý - je přece věčná škoda, že nekreslíš.

   Poněvadž mluvíme o plakátech - místo, kde jsou nalepeny, je někdy znamenitá parodie na vyhlášky nebo naopak. Tak vídám - abych jen něco jmenoval - na vratech zastavárny nebo úvěrní banky nalepeno velkými písmenami:

Prospectus

Eigen Haard.* 

(*Vlastní krb)

   Pozn. Eigen Haard je, jak snad víš, časopis. Shledal jsem, že je to velmi vtipné; kdyby si toho člověk víc všímal, našel by ještě lepší.

   Něco takového namaloval jednou Gavarni, totiž vchod do domu, na němž je vývěska: "On prend des enfants en sevrage".* (*Přijmou se děti ke kojení.)  Na zápraží stojí žena nechutného zevnějšku a chlap s lulkou v ústech, zřejmě lidé z ústavu. Na stěně je nalepeno oznámení: Perdu un enfant - tel et tel.** (**Ztratilo se dítě - takové a takové.).

 A na rendez-vous de la fraternité***(*** na bratrské schůzce) je vývěsní štít putyky, v níž se rve několik opilých chlapů.

   Rappard chce poslat na amsterodamskou výstavu velký obraz. Představuje čtyři malíře kachlíků u stolu. Od jiných jsem ho slyšel chválit.

   Ačkoli teď nemám v úmyslu dělat pro výstavy velké malby, nechtěl bych proto přece méně pracovat nežli na př. Rappard.

   Dokonce spatřuji cosi životodárného v tom, že jeden pracuje v tom, jiný v onom směru a že přece i potom spolu sympatisují. Konkurence, jež prýští ze žárlivosti, je něco docela jiného nežli snaha činit se právě ze vzájemné úcty, aby se práce dělala co možná dobře. Extrémy se stýkají - v žárlivosti nevidím nejmenší spásu, ale pohrdal bych přátelstvím, které by ve mně nevzněcovalo úsilí společně držet krok.

   Někdy začínám velmi toužit po práci současně s více modely - chtěl bych jednou dělat trochu komplikované kresby.

   Tato touha však není nezkrotná - i tak mám dost práce. U v.d.Weeleho jsem viděl studie k jeho velkému obrazu. Byly výtečné, svědomité, ale kdo alespoň trochu ví, jak se dělají studie podle modelů a zná rozdíl mezi nimi a obrazem nebo definitivní komposici, zajisté neočekává, že už ve studii najde obraz.

   Na těch studiích není vidět velikost a jednotnost obrazu, a to není divu - neboť jsou dělány jen kvůli jednotlivým figurám, lhostejno, zdali koňským či lidským, okolí je vynecháno (není tu totiž dostatečně popředí, pozadí atd.), a proto se tak nevyjímají a nejsou na svém místě, jak působí na obraze. Pochopí to každý při pozorování studií?

   Vzpomeň si na to při prohlídce mých, a to především i pak, až jednou dříve či později vidíš, co tu ještě mám. Tento týden jsem si načrtl k svému potěšení několik studií s jinými proporcemi, takže teď mohu z nich stlouci celek.

   Jednoduchým podáním jednotlivých linií a nanesením nehlubokých tónů sepií samo do toho přijde, co někdy nazývám malířským. - Říkám jen - nemysli, že co se týče názoru na prostor v přírodě, vidím jinak nežli na př. v.d.Weele.

   Sbohem, napiš zase brzy. Všechno dobré.

                                    Zcela Tvůj Vincent.

   V této studii vidíš, o čem jsem hovořil na konci tohoto dopisu - zde totiž není vůbec žádné popředí (jež ostatně na vlastní studii přece asi víc existuje), avšak zkombinuji-li nyní tuto studii na př. s jedním z kopáčů, totiž s tím, kterého jsem litografoval, potom patří do popředí velký kus ploché půdy a dozadu na př. okraj lesa a nad ním, docela nahoře, nechám vidět kousek oblohy, jen aby bylo zřetelně poznat, odkud dopadá světlo. Potom by to asi byla do šířky rozvinutá komposice a v ní zapadá figura do svého okolí a na své místo.

   Kdyby to všechno vyjadřovala sama studie, figura by se tak zmenšila, že by mi vůbec nemohla sloužit jako vážná studie pro figuru.

   Věř mi, příjemný zevnějšek není žádné kouzelnictví, a jsou-li mé studie jen takto dobré, jsem v tom ohledu zcela klidný.

   A prostor, vzduch, široké pojednání, nemysli, že je chci odbývat, - s tím se však nesmí začínat; nejprve základy - teprve ve vhodnou dobu přijde střecha.

Vincent van Gogh, Dopisy (164)

Milý Theo!

   Zrovna se setmělo a pro pobavení Ti posílám dnešní kresbu, poněvadž jsem se Ti o ní zmínil. Dnes ráno jsem začal akvarel, chlapce s dívkou při rozdávání polévky - v rohu je ještě ženská postava.

   Tento akvarel je velmi málo svěží - zčásti to však zaviňuje nevhodný papír. Přesto jsem poznal, jak je nyní atelier nekonečně vhodnější pro práci s barvou, a teď také samozřejmě nezůstanu u tohoto prvního pokusu.

   Tak minulo ráno a v poledne jsem použil ke kresbě kousku křídy, který jsem měl ještě z letošního léta. Zároveň Ti posílám tuto kresbu. Myslím, že není ještě dostatečně hotová, ale jako a sketch frome life má v sobě přece cosi ze života - a trochu lidského citu! Později něco lepšího.

   Tato kresba ponechává sice ještě pořád otevřenou otázku akvarelu, přece však dává předběžnou odpověď na to, cos mi psal, když jsem Ti poslal malou skizzu, abych Ti pomohl vytvořit představu o účinku oken na atelier.

    Chceš-li mě opravdu velmi potěšit, tedy mi pošli poštou několik kousků surové křídy.

   V této surové křídě je duše a život - v Conté spatřuji cosi mrtvého. Dvoje housle mohou navenek vypadat přibližně stejně, ale při hře jedny snad mají pěkný tón a druhé ho nemají. V surové křídě je hodně zvuků nebo tónů. Skoro bych řekl, křída rozumí, co člověk chce, inteligentně si vede a poslouchá, kdežto křída Conté je lhostejná a nepomáhá.

   Surová křída má správnou cikánskou duši; nežádám-li příliš mnoho, pošli mi jí několik kousků. Kdoví, zdali by se mi nyní s ní a s litografickou křídou nemohlo podařit při lepším světle udělat něco pro ilustrované časopisy.

   Aktuality - to se žádá, a rozumí li se tím takové věci, jako na př. iluminace ke královým narozeninám, to by mě ani trochu netěšilo - kdyby se však pánům zlíbilo rozumět aktualitami scény z všedního života lidu, nezdráhal bych se dát se do toho se vším úsilím. Kdybych měl opět křídu, udělal bych zas jednou několik figurek osamělých mužů.

   A rozdávání polévky, jako je toto, dostaneš také ještě v jiných komposicích, než je tato. Tento formát se Ti bude zajisté zdát též trochu velký, ale jsem přesvědčen, že po studiu podle modelu dospěji k tak účinnému vytvoření figur, že tato velikost nebude vadit, ano dokonce bude nutná. To nevylučuje malý rozměr a vždycky jej mohu ještě redukovat.

   V této hrubé skizze je pro mne mnoho rušivého, ale vím určitě, že v krátké době udělám v těchto věcech další pokroky.

   Vidíš-li tak pohromadě tuto skupinu lidí, dovedeš pochopit, že je mi s nimi blaze? Nedávno jsem četl ve "Felix Holt the Radical"  od Eliota: "The people I live among have the same follies and vices as the rich - only they have their own forms of folly and vice - and they have not what are called the refinements of the rich, to make their faults more bearable. It does not much matter to me - I am not fond of those refinements, but some people are, and find it difficult to feel at home, with such persons, as have them not."* (*Lidé, mezi nimiž žiji, jsou stiženi týmiž pošetilostmi a vadami jako boháči - s tím rozdílem, že mají vlastní formy pošetilosti a neřesti, a postrádají to, čemu se říká vytříbenost boháčů, aby své vady učinili přijatelnějšími. Na tom mi mnoho nesejde - nemám rád takovou zjemnělost, ale někteří lidé ano, a je jim těžko cítit se ve své kůži s takovými lidmi, kteří ji postrádají.")

   Nedovedl bych to sám vyjádřit těmito slovy, ale totéž jsem už pociťoval. Jako malíř cítím se u nich nejen dobře a spokojeně, nýbrž víc: nacházím v nich charakter, který mi někdy připomíná cikány - aspoň mají cosi zrovna tak malebného.

   Poněvadž jsem teď po několik dní už mnoho psal, před desátým už bezpochyby nenapíši; můžeš-li, neposílej mi zbytek později, neboť jsem slíbil Leursovi, že mu teď někdy něco zaplatím, a to musím udělat, protože opět potřebuji rozmanité věci, které si nemohu opatřit.

   Mám totiž v úmyslu vzít si u něho různé věci, které má už dlouho na skladě a které mi hodlá levně přenechat, takřka za nákupní cenu.

   Je to především, značný počet archů papíru na malování, hrubý druh, který se už nyní nežádá, který se mi však lépe líbí nežli hladký. S křídou bys mě neobyčejně potěšil. 

   Sbohem, ve všem Ti přeji to nejlepší, především s Tvou pacientkou,

                                 zcela Tvůj Vincent.