Ve středu ráno.
Milý Theo!
Zároveň s tímto dopisem dostaneš první zkušební listy litografií "Kopáče" a "Pijáka kávy".
Bylo by mi milé, kdybych co nejdříve uslyšel, jaký dojem na Tebe
dělají. Mám v úmyslu ještě je retušovat na kameni a přál bych si o tom
slyšet Tvůj názor. Kresby byly pěknější, zvlášť u kopáče jsem se velmi
snažil, ale přenosem a tiskem zmizely různé podrobnosti.
Nicméně shledávám, že v těch tiscích je cosi kostrbatého a
nenuceného, a to mě poněkud smiřuje se ztrátou určitých věcí, jež byly
na kresbě.
Kresba nebyla dělána pouze litografickou křídou, hloubky byly mimo to zesíleny autografickým inkoustem.
Kámen tedy jen částečně přijal autografický inkoust a my nevíme
přesně, co je toho příčinou, pravděpodobně voda, kterou jsem ho ředil.
Rozhodně na tom vidím, že tam, kde se inkoust přichytil, vznikla krásná
hluboká čerň, se kterou budu mít snad později víc štěstí.
Neboť jakmile bude mít tiskař kdy, pokusíme se při tisku dostat do
toho tón. Kromě toho vyzkoušíme různé druhy papíru a rozmanité barvy.
Doufám, že se oba tyto kameny ještě zlepší retuší podle obou studií, které ještě mám a které jsou dělány přímo podle modelu.
Teď jsem se konečně též jednou dožil, že mě navštívil jeden malíř,
totiž v.d. Weele, který mě oslovil na ulici a u kterého jsem byl též už
jednou na návštěvě.
Doufám, že se také on pokusí o tuto litografickou methodu, přál jsem
si, aby tím způsobem udělal dva pluhy, studie, které namaloval (ranní a
večerní nálada), a vůz ve vřesovišti tažený voly.
Mladík má v atelieru různé pěkné věci.
Chtěl mě přimět, abych něco zkomponoval podle nesčetných studií mužů z chudobince, ale k tomu se ještě necítím dost zralý.
Víš, že jsem Ti psal o serii kopáčů, teď tedy aspoň vidíš také z nich jeden list.
O dopise jsem se ještě nic nedozvěděl, na zdejší poště nic o něm nevědí a svádějí to na Paříž.
Když přišel od Tebe poslední dopis, ihned jsem z peněz tolik
poplatil, protože jsem na ně tak dlouho čekal, že mi zbylo málo. Nicméně
znovu jsem se pokusil o tyto obě litografie, i když s tím byly spojeny
výlohy, poněvadž spatřuji v této práci největší spásu především v
těžkých časech; a chci bojovat, abych vynikl.
Dnes nebo zítra utratím peníze. Můžeš-li něco udělat, udělej to,
nejde-li to, pak to není ani Tvá, ani má chyba, ale byly by to pro mne
krušné dny. Enfin, přesto, dokud můžeme držet hlavu vzhůru, držme, a
pokud můžeme, vzdorujme melancholii a ochabnutí.
Vychází tu lidový časopis zvaný de Zwaluw, nakladatelství Elzevier v
Rotterdamu, podporovaný společností Nut v. "t" algemeen. Napadlo mi v
těchto dnech, zdali by tam nemohli použít kresby takového kopáče.
Měsíčně vychází jedno číslo.
Avšak to by mě stálo cestu do Rotterdamu a příliš se obávám, abych se
nevrátil s odpovědí: to nejde na odbyt, nic nebereme atd. Kromě toho
bych to přece raději nedělal, poněvadž bych mnohem raději ještě
pokračoval v práci, až bych měl pohromadě serii jaksepatří.
Ale lámu si hlavu, jak bych asi mohl něco vydělat, poněvadž se třeba mohu dostat do velkých nesnází.
Napiš mi přece, milý hochu, i když nemáš peníze, vždyť potřebuji Tvou
sympatii, jež je mi nemenší oporou nežli peníze. Doufám, žes dostal
malý svitek s litografiemi, v němž byla "Sorrow", a k tomu dopis;
zmiňuji se o tom ještě jednou, abych to zjistil, nikoli proto, že jsem
už čekal na odpověď. Bylo tu velmi studené počasí; dnes je hodně tma,
mlhavo a pošmourno, což dává předmětům jakési divoké vzezření, takřka
non ébarbé.* (*neuhlazené)
Sbohem, ze srdce Ti přeji to nejlepší a v duchu tisknu Ti ruku
zcela Tvůj Vincent.
V kresbě "Piják kávy" byla černá barva vlivem směru šrafování mnohem
víc lomená. Nyní je na neštěstí matná, ale snad se to dá ještě
napravit.
V neděli.
Milý Theo!
Včera jsem se znova dostal k tomu, že jsem si přečetl knihu od
Murgera, totiž "Les buveurs d´eau"* (* "Pijáci vody"). Nacházím v tom
něco přibližně stejně půvabného jako na př. v kresbách Nanteuilových,
Baronových, Roqueplanových, Tonyových, Jonannotových - něco duchaplného a
životného.
Nicméně je všechno příliš konvenční, aspoň tato kniha je, a jiné od
něho jsem ještě nečetl; a není mezi ním a na př. Alphonesem Karrem a
Souvestrem tentýž rozdíl, jako mezi Henri Monnierem a Comtem Calixem a
svrchu zmíněnými umělci? Osoby, jež přirovnávám, snažím se vybírat z
téže doby.
Je v tom dech z doby bohémovy (ačkoli tehdejší skutečnost je v knize
jen jakoby skrytá), a proto mě zajímá, podle mého mínění však postrádá
citové bezprostřednosti a upřímnosti.
Možná však, že ty z jeho knih, v nichž se nevyskytují žádné typy
malířů, jsou lepší nežli tato - zdá se, jako by spisovatelé neměli mnoho
štěstí se svými typy malířů; tak vedle ostatních Balzac - jeho malíři
jsou dost nezajímaví. Nejinak se daří i Zolovi s jeho Claude Lantierem;
neboť je pravda, že Claude Lantier zcela určitě existuje, přesto bychom
si přece přáli vidět od Zoly vylíčené jiné typy malířů nežli takové,
jako je Lantier, kterého Zola líčil, myslím, podle skutečného modelu a
jako předobraz si vzal někoho z malířů, ostatně ne z nejhorších toho
směru, jemuž, myslím, říkali impresionismus. A tito netvoří jádro
umělecké společnosti.
Naproti tomu znám jen málo dobře nakreslených nebo namalovaných typů
spisovatelů, i malíři upadají po této stránce většinou do konvenčnosti a
ze spisovatele udělají muže, který sedí za stolem s haldou papírů, dál
nic; nebo nejdou ani tak daleko a vznikne z toho pán v límci a nadto s
tváří bez určitého výrazu.
Od Meissoniera existuje obraz, který se mi líbí - postava, viděná
zezadu, je sehnuta dopředu, nohy stojí, myslím, na příčce štaflí, není
vidět než pár napjatých kolen, hřbet, šíji a týl a ještě kousek ruky s
tužkou nebo čímsi takovým. Ale chlapík to dělá dobře, je v tom napjatá
pozornost, docela jako u jedné postavy u Rembrandta - : človíček, který
sedí a čte, je tak schoulen, hlavu opřenu o dlaně, že z toho všeho hned
vyciťuješ, jak je srostlý s knihou. Vezmi si Bonnatova Victora Huga -
krásné, zcela pěkné - ale ještě hezčí je, myslím, Victor Hugo vylíčený
slovy - samého Victora Huga tímto krátkým výrokem:
"Et moi je me taisais -
Tel que l´on voit se taire un coq sur la bruyére." ** (A já jsem mlčel - tak jak vidíte mlčet kohouta na vřesu).
Nezdá se Ti tato malá postavička ve vřesovišti obdivuhodná? Není to
plné života jako Meissonierův malý generál - velký asi jeden centimetr?
Existuje Milletův portrét, namalovaný Milletem, který se mi líbí, jen
hlava s jakousi pastýřskou čepicí, ale pohled - pohled přivřených očí,
napjatý pohled malíře - právě to je na tom to pěkné i to kohoutí,
smím-li to tak říci.
Je opět neděle. Dnes ráno jsem se prošel po ryswycké silnici - louky
jsou částečně zaplaveny, byla to nálada odstupňované zelené a stříbrné
barvy - kostrbaté, černé, šedé a zelené kmeny a větve, větrem ohnuté
staré stromy v popředí, v pozadí proti jasné obloze silueta vesničky se
špičatou věžičkou, tu a tam plot nebo kupa hnoje, na níž sedělo hejno
vran a klovalo. Jak bys něco takového živě prociťoval, jak bys to pěkně
namaloval, kdybys chtěl.
Dnes ráno bylo skutečně zvlášť pěkné a dlouhá procházka mi prospěla,
poněvadž jsem tento týden kvůli kreslení a litografování téměř nevytáhl
paty ze dveří. Co se týče litografie stařečka, doufám, že zítra dostanu
zkušební nátisky.
Chtěl bych, aby byla dobrá - dělal jsem ji druhem křídy, jež se prý
zvlášť hodí pro tento způsob, obávám se však, že se jako nejlepší
osvědčí obyčejná litografická křída a že budu litovat, že jsem to s ní
nedělal.
No, uvidíme, jak to dopadne.
Zítra se asi dozvím různé podrobnosti o tisku, jež prý mi tiskař ukáže.
Nesmírně rád bych se naučil sám tisknout. Myslím, že snad vůbec tento
nový způsob vnese do litografie více života. I když nelze s určitostí
říci, že se to stane, přece jsem přesvědčen, že se zkusí spojit starý a
nový způsob - kdoví - snad to zase bude popud k založení nových
časopisů.
V pondělí.
Až sem jsem dopsal včera večer - dnes ráno jsem musel se svým
stařečkem k tiskaři a tu jsem konečně všechno uviděl, přenášení na
kámen, přípravu kamene, i tisk. Mohu si udělat lepší pojem, co ještě
mohu retuší změnit. Připojuji první nátisk, nepočítám-li jeden vadný
tisk.
Časem to snad udělám lépe, tento mě ještě zdaleka neuspokojuje; nu, zlepšení se dostaví cvikem a pokusy.
Zdá se mi, že je povinností malíře snažit se vložit myšlenku do své
práce. Na tomto listě jsem se chtěl pokusit o vyjádření (ale nedovedu to
říci tak pěkně a trefně jako skutečnost, jejímž jakýmsi chabým odrazem v
tmavém zrcadle je toto zde), že nejsilnějším důkazem jsoucnosti "...
něčeho tam nahoře", v niž věřil Millet, existence Boha a věčnosti, zdá
se mi nevyslovitelná jímavost, která může být ve výrazu takového
stařečka - aniž si toho je snad sám vědom - když si tak klidně sedí v
koutečku u krbu. Z toho vyzařuje cosi ušlechtilého, cosi vznešeného,
cosi, co nemůže být určeno červům.
Neobyčejně krásně to zobrazuje Israels.
Nejkrásnější místo v "Chaloupce strýčka Toma" je asi to, kde si ubohý
otrok, který ví, že musí zemřít, sedě naposled se svou ženou, připomíná
slova:
"Ať neštěstí mě zatopí přívalem,
Ať bouře neštěstí
Se na mne přivalí - mou útěchou,
Mým mírem a vším - jsi Ty, ó Pane."
Co se mne týče, nedovedu pochopit, že každý to nevidí a necítí,
příroda či Bůh to přece nabízí každému, kdo má oči a uši a srdce, aby
tomu porozuměl. Myslím, že malíř je šťastné stvoření, poněvadž jakmile
chce poněkud zobrazit, co vidí, je v souzvuku s přírodou.
A to je mnoho - člověk ví, co dělat, látky je nadbytek, a Carlyle právem říká: Blažený ten, kdo našel svou práci.
Jestliže účelem této práce je přinášet mír - jako u Milleta, Dupréa,
Israelse atd. - říkat totiž sursum corda, "povzneste svá srdce", pak je
dvojnásob povznášející - člověk se potom cítí méně osamocený, poněvadž
si myslí, teď tu sice sedím opuštěn, ale zatím co tu sedím a mlčím, moje
dílo možná promlouvá k mému příteli, a kdo se na ně dívá, nevyčte mi
nelásku.
Myslím si, že nespokojenost s nedokonalou prací, nezdar, technické
potíže mohou způsobit strašnou melancholii. Ujišťuji Tě, že když si
vzpomínám na Milleta, Israelse, Bretona, de Grouxe a tolik ostatních,
Herkomera a j., mohl bych být strašně zoufalý - neboť co ti chlapíci
znamenají, pozná člověk teprve když sám pracuje. Tu člověk musí v sobě
potlačit zoufalost a melancholii, musí mít sám se sebou trpělivost;
nikoli aby složil ruce v klín, nýbrž aby se přes tisícero nedostatků a
chyb a přes nejistotu, že je zdolá, dále trápil - a to je příčinou, proč
je malíř v jistém smyslu nešťastný.
Boj se sebou samým - sebezdokonalování, nezbytnost stálého
povzbuzování energie - to všechno ještě ztěžují materiální obtíže.
Daumierův obraz musel být krásný.
Je záhadné, že něco, co tak jasně mluví, jako na př. toto, není
pochopeno a že by, jak říkáš, skutečně nebylo jisté, zda by se dal pro
to nalézt zájemce, i kdyby to bylo nabízeno za nepatrnou cenu.
Něco takového je pro mnohé umělce nesnesitelné, nebo při nejmenším
skoro nesnesitelné - člověk se snaží být čestný a je čestný - pracuje
zrovna tak těžce jako nosič zavazadel - přesto špatně pochodí - musí se
vzdát práce - nemůže ji uskutečnit, když na ni nevynaloží víc, nežli za
ni dostane; má pocit, že je vinen tím, že porušil povinnost, že nedostál
slibu; není tak čestný, jako by byl, kdyby byla práce zaplacena
přiměřenou a rozumnou cenou. Člověk se ostýchá uzavírat přátelství, má
strach se pohnout, nejraději by už z dálky volal na lidi, jako kdysi
malomocný: příliš se ke mně nepřibližujte, neboť styk se mnou způsobí
vám jen trampoty a škodu - a s touto lavinou starostí na srdci se musí
pouštět do práce, musí s klidnou všední tváří, aniž hne brvou, trávit
všední život, handrkovat se s modely, s mužem, který vybírá činži, a s
Petrem či Pavlem. Člověk musí chladnokrevně držet jednu ruku na
kormidle, aby neustal v práci, a druhou musí dbát, aby jiným neškodil.
A mimo to přicházejí bouřky; okolnosti, které nelze předvídat; člověk
neví, co počít, a má pocit, že každou chvíli může narazit na skalní
útes.
Člověk nemůže vystupovat jako někdo, kdo může být jiným užitečný nebo
má v hlavě záměr, který mluví sám za sebe, nikoli; naopak je nutno
tušit předem, že všechno skončí neúspěchem; a přece, přece - člověk
cítí, jak v něm kypí síla, má vytvořit dílo, a to se musí uskutečnit. -
Člověk by nejraději hovořil jako lidé z "93" * (* Román Victora
Huga): to a to musíme udělat, nejprve musí padnout tito, potom tamti a
potom poslední, je to naše povinnost, rozumí se to tedy samo sebou - a
nic dál.
Je však vhodná doba sjednotit se a promluvit? Nebo nemá snad člověk
spíše hledět omezovat se na věci, které dovede sám překonat, za něž sám
ručí a odpovídá, ježto přece mnozí usnuli a raději si nepřejí být
buzeni, tak aby ti spáči mohli dále spát a odpočívat?
Nuže, vidíš, že tentokrát pronáším také jednou intimnější myšlenky než obvykle a sám jsi toho vinen, protože i Tys to dělal.
Pokud jde o Tebe, myslím si, že jsi přece jeden z bdících, nikoli ze
spáčů - nuže, nebděl bys raději při malování obrazů než při jejich
prodeji? Říkám to zcela prostě v důvěře v Tvůj vlastní názor na věci;
nepřipojuji, že lecčemus se musí podle mého názoru dát přednost. Že se
člověk snadno octne v nebezpečí, že ztroskotá, že být malířem, je jako
být ztracená varta, tohle všechno to se rozumí samo sebou. Nesmíš si o
mně myslet, že jsem tuze bojácný - na př. malovat v Borinagi by bylo
něco tak obtížného, ba i poměrně nebezpečného, že bych přitom vedl
život, jemuž by byly klid a potěšení na hony vzdáleny. Nicméně bych se
do toho pustil, kdybych to mohl udělat, kdybych totiž s jistotou
nepředvídal, že výlohy převýší ještě na čas mé prostředky. Jestliže bych
našel lidi, kteří by se zajímali o tento nebo podobný podnik, potom
bych se toho odvážil.
Poněvadž se v této chvíli Ty jediný staráš o to, co dělám, prozatím
to je a zůstává neuskutečnitelné; zatím si najdu něco jiného na práci.
Avšak nezanechávám to snad, abych se šetřil. Doufám, že mi opět budeš
moci něco poslat, ne později než k 1. prosinci. Nuže, milý brachu,
opravdu upřímně Ti děkuji za dopis a v duchu Ti vřele tisknu ruku.
Zcela Tvůj Vincent.
