Pan Jones mi slíbil, že nemusím už tolik vyučovat, nýbrž že smím v
budoucnu pracovat v jeho obci, navštěvovat lidi, rozmlouvat s nimi atd.
Dej Bůh, aby to bylo požehnáno.
Teď bych Ti chtěl vyprávět o vycházce do Londýna. Vyšel jsem odtud v poledne ve 12 hodin a mezi pátou a šestou hodinou jsem byl na určeném místě.
Když jsem přišel do čtvrti u nábřeží, kde je většina obchodů s obrazy, setkal jsem se s mnoha známými; právě byl čas k jídlu, mnozí byli tedy na cestě buď z obchodů, anebo se do nich vraceli. Nejprve jsem se setkal s mladým farářem, jenž u nás jednou kázal a s nímž jsem se pak seznámil; potom s jedním úředníkem od pana Wallise a pak se samým panem Wallisem, a nato jsem potkal pana Reida s panem Richardsonem; to jsou řece už staří přátelé.
Touto dobou minulého roku byl pan Richardson v Paříži a spolu jsme si vyšli na procházku na Pere Lachaise. Potom jsem zašel k Wisslinghovi, kde jsem viděl skizzy ke dvěma chrámovým oknům. Uprostřed jednoho okna je podobizna staré dámy, oh, tak ušlechtilý obličej, vespod s nápisem: "Víra je důvěra ve věci, v něž člověk doufá, a důkaz toho, co nevidí". V obchodě pánů Goupilů jsem viděl krásné obrazy a kresby; je skutečně velký požitek připomínat si pořád uměním Holandsko. V City jsem šel k panu Gladwellovi a ke kostelu sv. Pavla. Ze City pak na jiný konec Londýna; tam jsem navštívil jednoho chlapce, jenž pro nemoc odešel svého času ze školy pana Stokese; setkal jsem se s ním na ulici. Byl už zdráv. Pak jsem zašel na místo, kde jsem musel pro pana Jonese vyzvednout peníze. Londýnská předměstí mají svou zvláštní krásu. Mezi malými domky a zahradami jsou otevřená místa, zarostlá trávníkem, většinou s kostelem nebo se školou, či s chudobincem uprostřed mezi stromy a keři; tam může být opravdu krásně, když slunce rudě zapadá v průzračné večerní mlze. Tak tomu bylo včera večer, a přál bych si, abys jednou uviděl londýnské ulice, když se začíná stmívat a rozžíhají se lucerny a všechno se ubírá domů. Na všem bylo znát, že je sobota a večer; veškerý hluk se zmírnil, každý pociťoval, že si potřebuje opravdu odpočinout a těšil se z blížící se neděle. Ó, ty neděle, co se tam všechno o těch nedělích udělá a jak se tam pracuje; chudé dělnické čtvrti a neklidné ulice mají už takový odpočinek.
V City bylo tma, byla to však pěkná procházka podél dlouhé řady chrámů, jež tu stojí. Blízko u nábřeží jsem zastihl omnibus, který mě dopravil o značný kus dál, bylo už trochu pozdě. Minul jsem kostelík pana Jonese a v dálce jsem zahlédl ještě jiný, v němž ještě tak pozdě hořelo světlo; šel jsem k němu a shledal jsem, že je to velmi pěkný katolický kostelík, kde se několik žen modlilo. Potom jsem zašel do temného parku, o němž jsem Ti už psal, a odtamtud jsem viděl v dálce světla Isleworthu a kostel zarostlý břečťanem a u něho hřbitov se smutečními vrbami na straně u Temže. Doufám, že zítra dostanu, po druhé ve svém působišti, trochu peněz a že si za ně koupím nové střevíce a nový klobouk. A potom, Bůh tak chce, "můžeme se znovu vydat na cestu".
V londýnských ulicích prodávají krásně voníci fialky, jež tu kvetou dvakrát do roka. Koupil jsem nějaké panu Jonesovi, abych se mu odvděčil za dýmku. Kouřím z ní občas, obzvlášť pozdě večer na hřišti. Je tu však poněkud mizerný tabák.
Nuže, Theo, brzy se uzdrav, a přečti tento dopis, když u Tebe sedí matka, poněvadž bych si přál být v myšlenkách u Vás obou. Přece jsem rád, že mi pan Jones slíbil, že mi dá práci ve své obci a že tak ponenáhlu naleznu to pravé.
Mnohdy se mi tak po Tobě stýská. Upřímně Ti tisknu ruku, a sedí-li matka u Tebe, stiskni jí za mne ruku. Pozdravuj všechny u Roosových a všechny známé, obzvlášť u pana Tersteega. Řekni při příležitosti matce, že bylo báječným požitkem, když jsem si po výletě do Londýna oblékl ponožky, jež mi sama upletla.
Dnes ráno vycházelo slunce opět tak krásně, vidím to po každé zrána, když budím chlapce.
Sbohem, Tvůj velmi Tě milující bratr Vincent.
*Vidím světla vesnic
prosvítat deštěm a mlhou
a pocit smutku mne jímá,
a nejsem s to se mu ubránit."
Teď bych Ti chtěl vyprávět o vycházce do Londýna. Vyšel jsem odtud v poledne ve 12 hodin a mezi pátou a šestou hodinou jsem byl na určeném místě.
Když jsem přišel do čtvrti u nábřeží, kde je většina obchodů s obrazy, setkal jsem se s mnoha známými; právě byl čas k jídlu, mnozí byli tedy na cestě buď z obchodů, anebo se do nich vraceli. Nejprve jsem se setkal s mladým farářem, jenž u nás jednou kázal a s nímž jsem se pak seznámil; potom s jedním úředníkem od pana Wallise a pak se samým panem Wallisem, a nato jsem potkal pana Reida s panem Richardsonem; to jsou řece už staří přátelé.
Touto dobou minulého roku byl pan Richardson v Paříži a spolu jsme si vyšli na procházku na Pere Lachaise. Potom jsem zašel k Wisslinghovi, kde jsem viděl skizzy ke dvěma chrámovým oknům. Uprostřed jednoho okna je podobizna staré dámy, oh, tak ušlechtilý obličej, vespod s nápisem: "Víra je důvěra ve věci, v něž člověk doufá, a důkaz toho, co nevidí". V obchodě pánů Goupilů jsem viděl krásné obrazy a kresby; je skutečně velký požitek připomínat si pořád uměním Holandsko. V City jsem šel k panu Gladwellovi a ke kostelu sv. Pavla. Ze City pak na jiný konec Londýna; tam jsem navštívil jednoho chlapce, jenž pro nemoc odešel svého času ze školy pana Stokese; setkal jsem se s ním na ulici. Byl už zdráv. Pak jsem zašel na místo, kde jsem musel pro pana Jonese vyzvednout peníze. Londýnská předměstí mají svou zvláštní krásu. Mezi malými domky a zahradami jsou otevřená místa, zarostlá trávníkem, většinou s kostelem nebo se školou, či s chudobincem uprostřed mezi stromy a keři; tam může být opravdu krásně, když slunce rudě zapadá v průzračné večerní mlze. Tak tomu bylo včera večer, a přál bych si, abys jednou uviděl londýnské ulice, když se začíná stmívat a rozžíhají se lucerny a všechno se ubírá domů. Na všem bylo znát, že je sobota a večer; veškerý hluk se zmírnil, každý pociťoval, že si potřebuje opravdu odpočinout a těšil se z blížící se neděle. Ó, ty neděle, co se tam všechno o těch nedělích udělá a jak se tam pracuje; chudé dělnické čtvrti a neklidné ulice mají už takový odpočinek.
V City bylo tma, byla to však pěkná procházka podél dlouhé řady chrámů, jež tu stojí. Blízko u nábřeží jsem zastihl omnibus, který mě dopravil o značný kus dál, bylo už trochu pozdě. Minul jsem kostelík pana Jonese a v dálce jsem zahlédl ještě jiný, v němž ještě tak pozdě hořelo světlo; šel jsem k němu a shledal jsem, že je to velmi pěkný katolický kostelík, kde se několik žen modlilo. Potom jsem zašel do temného parku, o němž jsem Ti už psal, a odtamtud jsem viděl v dálce světla Isleworthu a kostel zarostlý břečťanem a u něho hřbitov se smutečními vrbami na straně u Temže. Doufám, že zítra dostanu, po druhé ve svém působišti, trochu peněz a že si za ně koupím nové střevíce a nový klobouk. A potom, Bůh tak chce, "můžeme se znovu vydat na cestu".
V londýnských ulicích prodávají krásně voníci fialky, jež tu kvetou dvakrát do roka. Koupil jsem nějaké panu Jonesovi, abych se mu odvděčil za dýmku. Kouřím z ní občas, obzvlášť pozdě večer na hřišti. Je tu však poněkud mizerný tabák.
Nuže, Theo, brzy se uzdrav, a přečti tento dopis, když u Tebe sedí matka, poněvadž bych si přál být v myšlenkách u Vás obou. Přece jsem rád, že mi pan Jones slíbil, že mi dá práci ve své obci a že tak ponenáhlu naleznu to pravé.
Mnohdy se mi tak po Tobě stýská. Upřímně Ti tisknu ruku, a sedí-li matka u Tebe, stiskni jí za mne ruku. Pozdravuj všechny u Roosových a všechny známé, obzvlášť u pana Tersteega. Řekni při příležitosti matce, že bylo báječným požitkem, když jsem si po výletě do Londýna oblékl ponožky, jež mi sama upletla.
Dnes ráno vycházelo slunce opět tak krásně, vidím to po každé zrána, když budím chlapce.
Sbohem, Tvůj velmi Tě milující bratr Vincent.
*Vidím světla vesnic
prosvítat deštěm a mlhou
a pocit smutku mne jímá,
a nejsem s to se mu ubránit."
Dopis, 38:
Isleworth, 13. října 1876
Milý Theo!
Zítra odcházejí chlapci domů a pak dostanu peníze. Prosil jsem pana Jonese, aby mi dovolil na ty tři dny zajet si k Vám; celým srdcem jsem u Vás. Teď záleží na Vás obou, řeknete-li: "Smíš přijet," pan Jones mi pak dovolí odejet. Kromě toho, že bych rád poseděl u Theova lůžka, tuze rád bych si pohovořil s matkou, a kdyby to bylo možné, zajel bych i do Ettenu, abych spatřil otce a promluvil s ním. Bylo by to jen nakrátko, na jeden dva dny; mohl bych k Vám?
Minulý pondělek jsem byl opět v Richmondu a zvolil jsem si text: "On mne poslal, abych chudým hlásal evangelium."
Avšak, kdo chce hlásat evangelium, ten je musí mít nejprve sám v srdci; ó, kéž bych je nalezl! Neboť slovo, vyřčené prostě a od srdce, může přinést ovoce. Tento týden půjdu snad opět do Londýna nebo do Lewishamu.
Právě jsem měl hodinu němčiny s dcerami pana Jonese a po hodině jsem jim vyprávěl Andersenovu pohádku o Sněhurce.
Jde-li to, pak okamžitě napište, zdali smím přijet. Měl jsem velkou radost z matčina posledního dopisu.
Doufám, že teď někdy navštívím školu pana Stokese. A potom si snad koupím nové střevíce, abych byl opět v pořádku. Vyhlídka z okna pokojíku bude pěkná. Víte, že už ji znám z dřívějška. Teď tu hodně prší, u Vás to bude jistě též takové.
O vánocích budu mít čtrnáct dní nebo tři týdny na cestu do Holandska; kdyby Anna pak mohla též jet, tu bychom snad mohli společně cestovat. A teď se pomalu blížíme k zimě, jen se zas, Theo, do té doby úplně uzdrav. To je přece nádhera, že vánoce jsou v zimě. Těším se, chlapče, jakmile se ochladí, na potulky v Turnham greenu.
Když tak na Tebe myslím jako na chlapce, kterého matka utěšuje a který zasluhuje, aby ho hýčkala, pak Ti závidím. Jen se však rychle opět uzdrav.
Včera jsem prosil pana Jonese, aby mi dovolil odejet, nechtěl však souhlasit a konečně řekl: "Napište matce, a jestli ona to považuje za vhodné, pak já též."
Jak jsou pěkné ty básně od de Genesteta: "Na horách utrpení" a "Když jsem byl chlapcem".
A teď stisk ruky Vám oběma a rodině Roosově i Vilémovi a ostatním známým, uvidíte-li je.
Brzy se opět ozvěte, jak se daří.
Neustále Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Milý Theo!
Zítra odcházejí chlapci domů a pak dostanu peníze. Prosil jsem pana Jonese, aby mi dovolil na ty tři dny zajet si k Vám; celým srdcem jsem u Vás. Teď záleží na Vás obou, řeknete-li: "Smíš přijet," pan Jones mi pak dovolí odejet. Kromě toho, že bych rád poseděl u Theova lůžka, tuze rád bych si pohovořil s matkou, a kdyby to bylo možné, zajel bych i do Ettenu, abych spatřil otce a promluvil s ním. Bylo by to jen nakrátko, na jeden dva dny; mohl bych k Vám?
Minulý pondělek jsem byl opět v Richmondu a zvolil jsem si text: "On mne poslal, abych chudým hlásal evangelium."
Avšak, kdo chce hlásat evangelium, ten je musí mít nejprve sám v srdci; ó, kéž bych je nalezl! Neboť slovo, vyřčené prostě a od srdce, může přinést ovoce. Tento týden půjdu snad opět do Londýna nebo do Lewishamu.
Právě jsem měl hodinu němčiny s dcerami pana Jonese a po hodině jsem jim vyprávěl Andersenovu pohádku o Sněhurce.
Jde-li to, pak okamžitě napište, zdali smím přijet. Měl jsem velkou radost z matčina posledního dopisu.
Doufám, že teď někdy navštívím školu pana Stokese. A potom si snad koupím nové střevíce, abych byl opět v pořádku. Vyhlídka z okna pokojíku bude pěkná. Víte, že už ji znám z dřívějška. Teď tu hodně prší, u Vás to bude jistě též takové.
O vánocích budu mít čtrnáct dní nebo tři týdny na cestu do Holandska; kdyby Anna pak mohla též jet, tu bychom snad mohli společně cestovat. A teď se pomalu blížíme k zimě, jen se zas, Theo, do té doby úplně uzdrav. To je přece nádhera, že vánoce jsou v zimě. Těším se, chlapče, jakmile se ochladí, na potulky v Turnham greenu.
Když tak na Tebe myslím jako na chlapce, kterého matka utěšuje a který zasluhuje, aby ho hýčkala, pak Ti závidím. Jen se však rychle opět uzdrav.
Včera jsem prosil pana Jonese, aby mi dovolil odejet, nechtěl však souhlasit a konečně řekl: "Napište matce, a jestli ona to považuje za vhodné, pak já též."
Jak jsou pěkné ty básně od de Genesteta: "Na horách utrpení" a "Když jsem byl chlapcem".
A teď stisk ruky Vám oběma a rodině Roosově i Vilémovi a ostatním známým, uvidíte-li je.
Brzy se opět ozvěte, jak se daří.
Neustále Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Dopis, 39:
Isleworth, 25. listopadu 1876
Milý Theo!
Děkuji Ti za poslední dopis, který jsem obdržel zároveň s jiným z Ettenu. Jsi tedy opět v obchodě; konej jenom všechno, co je Ti svěřeno, s veškerým úsilím, a požehnání Tě nemine. Byl bych se nesmírně rád zúčastnil v prvním sněhu vycházky do het Heike* a do Sprundelu! Otec psal v dopise mimo jiné:
"... v poledne jsem musel do De Hoeve,** objednal jsem si povoz, nemohlo se však jet, poněvadž koně nebyli ještě na ostro okuti - rozhodl jsem se tedy, že půjdu pěšky, avšak dobrák strýc Jan nechtěl mě pustit samotného, nýbrž šel se mnou. Byla to nepříjemná tura, ale strýc Jan řekl správně: Ve zdraví jsme došli tam a zpět, ačkoli bylo hrozné povětří a mrzlo, takže cesty byly hladké jako zrcadlo; a nepopsatelně krásné bylo opravdu pohodlně se večer usadit v hezky teplé světnici a po práci si odpočinout."
Půjdeme spolu též ještě jednou někam do kostela, zkroušení, a přece stále šťastni s věčnou radostí v srdci, ježto jsme chudí v království božím? Dej Bože.
Minulou neděli večer jsem byl v Peterhamu, vesnici u Temže. Ráno jsem byl v nedělní škole v Turnham greenu, a když zapadlo slunko, odebral jsem se do Richmondu a odtud do Petershamu. Rychle se stmívalo a já neznal dobře cestu; byla tu hrozně rozbahněná cesta po jakési hrázi nebo návrší, porostlém na svazích sukovitými jilmy a křovisky. Konečně jsem dole na svahu zahlédl v domku světlo a šplhal a trmácel se k němu, a tu mi pak ukázali cestu. Ale, hochu, na konci té krušné cesty byl pěkný dřevěný kostelík s milým světlem. Četl jsem ze Skutků apoštolských 4. V. 14-16 a S. a. 11. V. 5-17, Petr v žaláři, a potom jsem ještě jednou vyprávěl příběh o Janovi a Theogenovi. V kostele bylo harmonium, na něž hrála jakási dívenka z pensionátu. Zrána cestou do Turham greenu bylo opravdu krásně; kaštany s jasně modrou oblohou a ranním sluncem se zrcadlily ve vodě Temže, tráva byla zářivě zelená a všude kolem dokola hlaholily kostelní zvony.
Den předtím jsem podnikl dlouhou cestu do Londýna; ráno ve čtyři hodiny jsem vyrazil a o půl sedmé jsem byl v Hyde parku; na trávníku ležela mlha a se stromů padalo listí.
V dálce bylo vidět, jak se třpytí světla luceren, jež nebyla ještě hašena, a věže Westminsterského opatství a Parlamentu, a v ranní mlze rudě vycházelo slunce. Odtud jsem šel do White Chapelu, chudé londýnské čtvrti, potom do Claphamu, abych ještě jednou navštívil paní Loyerovou, jež měla předešlý den narozeniny.
Také jsem byl u pana Obacha, abych zase jednou spatřil jeho ženu a děti. Odtud pak jsem se ubíral do Lewishamu, kde jsem se o půl čtvrté dostal ke Gladwellům. Právě to byly tři měsíce, co jsem byl u nich tehdy v sobotu, kdy byla pohřbena jejich dceruška.
Pobyl jsem u nich asi tři hodiny a myšlenky, jež nás napadaly, byly příliš rozmanité, než aby se dalo o nich vyprávět. Odtamtud jsem ještě napsal Harrymu do Paříže. Doufám, že se s ním ještě jednou setkáš. Lehko se může přihodit, že se jednou dostaneš do Paříže. Večer o půl jedenácté jsem byl opět doma, část cesty jsem urazil podzemní drahou. Na štěstí jsem dostal nějaké peníze pro pana Jonese.
V Petershamu jsem řekl obci, že sice slyšeli špatně mluvit anglicky, že jsem však, vyjadřuje se v podobenství, myslel na muže, jenž řekl: "Měj se mnou trpělivost a já Ti všechno oplatím"; pomoz mi, Bože!
U pana Obacha jsem viděl obraz, nebo správněji skizzu, od Boughtona "Cesta poutníkova". Kdybys mohl někdy dostat "Pilgrim's progress" od Bunyana***, opravdu stojí za námahu si to přečíst. Je noc, ještě vysedávám, abych něco udělal pro pana Gladwella v Lewishamu, leccos mu opsal atd.; železo je třeba kout, dokud je žhavé a dokud lidské srdce v nás hoří. V duchu tisknu Ti ruku! Pozdravuj pana a paní Tersteegovy a všechny u Roosů, Hanebecka, van Slokuma a Mauva.
Sbohem. Neustále Tvůj Tě milující bratr Vincent.
* Malá vesnička blízko Ettenu.
** Vesnička blízko Ettenu.
*** Bunyan John (1628-1688), Cesta poutníkova, čes. př. od J. Nedomy 1815
Milý Theo!
Děkuji Ti za poslední dopis, který jsem obdržel zároveň s jiným z Ettenu. Jsi tedy opět v obchodě; konej jenom všechno, co je Ti svěřeno, s veškerým úsilím, a požehnání Tě nemine. Byl bych se nesmírně rád zúčastnil v prvním sněhu vycházky do het Heike* a do Sprundelu! Otec psal v dopise mimo jiné:
"... v poledne jsem musel do De Hoeve,** objednal jsem si povoz, nemohlo se však jet, poněvadž koně nebyli ještě na ostro okuti - rozhodl jsem se tedy, že půjdu pěšky, avšak dobrák strýc Jan nechtěl mě pustit samotného, nýbrž šel se mnou. Byla to nepříjemná tura, ale strýc Jan řekl správně: Ve zdraví jsme došli tam a zpět, ačkoli bylo hrozné povětří a mrzlo, takže cesty byly hladké jako zrcadlo; a nepopsatelně krásné bylo opravdu pohodlně se večer usadit v hezky teplé světnici a po práci si odpočinout."
Půjdeme spolu též ještě jednou někam do kostela, zkroušení, a přece stále šťastni s věčnou radostí v srdci, ježto jsme chudí v království božím? Dej Bože.
Minulou neděli večer jsem byl v Peterhamu, vesnici u Temže. Ráno jsem byl v nedělní škole v Turnham greenu, a když zapadlo slunko, odebral jsem se do Richmondu a odtud do Petershamu. Rychle se stmívalo a já neznal dobře cestu; byla tu hrozně rozbahněná cesta po jakési hrázi nebo návrší, porostlém na svazích sukovitými jilmy a křovisky. Konečně jsem dole na svahu zahlédl v domku světlo a šplhal a trmácel se k němu, a tu mi pak ukázali cestu. Ale, hochu, na konci té krušné cesty byl pěkný dřevěný kostelík s milým světlem. Četl jsem ze Skutků apoštolských 4. V. 14-16 a S. a. 11. V. 5-17, Petr v žaláři, a potom jsem ještě jednou vyprávěl příběh o Janovi a Theogenovi. V kostele bylo harmonium, na něž hrála jakási dívenka z pensionátu. Zrána cestou do Turham greenu bylo opravdu krásně; kaštany s jasně modrou oblohou a ranním sluncem se zrcadlily ve vodě Temže, tráva byla zářivě zelená a všude kolem dokola hlaholily kostelní zvony.
Den předtím jsem podnikl dlouhou cestu do Londýna; ráno ve čtyři hodiny jsem vyrazil a o půl sedmé jsem byl v Hyde parku; na trávníku ležela mlha a se stromů padalo listí.
V dálce bylo vidět, jak se třpytí světla luceren, jež nebyla ještě hašena, a věže Westminsterského opatství a Parlamentu, a v ranní mlze rudě vycházelo slunce. Odtud jsem šel do White Chapelu, chudé londýnské čtvrti, potom do Claphamu, abych ještě jednou navštívil paní Loyerovou, jež měla předešlý den narozeniny.
Také jsem byl u pana Obacha, abych zase jednou spatřil jeho ženu a děti. Odtud pak jsem se ubíral do Lewishamu, kde jsem se o půl čtvrté dostal ke Gladwellům. Právě to byly tři měsíce, co jsem byl u nich tehdy v sobotu, kdy byla pohřbena jejich dceruška.
Pobyl jsem u nich asi tři hodiny a myšlenky, jež nás napadaly, byly příliš rozmanité, než aby se dalo o nich vyprávět. Odtamtud jsem ještě napsal Harrymu do Paříže. Doufám, že se s ním ještě jednou setkáš. Lehko se může přihodit, že se jednou dostaneš do Paříže. Večer o půl jedenácté jsem byl opět doma, část cesty jsem urazil podzemní drahou. Na štěstí jsem dostal nějaké peníze pro pana Jonese.
V Petershamu jsem řekl obci, že sice slyšeli špatně mluvit anglicky, že jsem však, vyjadřuje se v podobenství, myslel na muže, jenž řekl: "Měj se mnou trpělivost a já Ti všechno oplatím"; pomoz mi, Bože!
U pana Obacha jsem viděl obraz, nebo správněji skizzu, od Boughtona "Cesta poutníkova". Kdybys mohl někdy dostat "Pilgrim's progress" od Bunyana***, opravdu stojí za námahu si to přečíst. Je noc, ještě vysedávám, abych něco udělal pro pana Gladwella v Lewishamu, leccos mu opsal atd.; železo je třeba kout, dokud je žhavé a dokud lidské srdce v nás hoří. V duchu tisknu Ti ruku! Pozdravuj pana a paní Tersteegovy a všechny u Roosů, Hanebecka, van Slokuma a Mauva.
Sbohem. Neustále Tvůj Tě milující bratr Vincent.
* Malá vesnička blízko Ettenu.
** Vesnička blízko Ettenu.
*** Bunyan John (1628-1688), Cesta poutníkova, čes. př. od J. Nedomy 1815
Dopis, 40:
Etten, 31. prosince 1876
Milý Theo!
K Novému roku Ti upřímně přeji všechno nejlepší! Kéž se Ti dobře daří a ve všem ať je Ti požehnáno. To bylo nádherné, že jsme se opět uviděli; jak bylo hezky toho rána při Tvém odjezdu a jak často si vzpomenu na cestu do Chaamu.
Dnes ráno otec zase obzvlášť pěkně kázal! Nu, a dnes je zase Silvestra, též bys tu měl být. Musím Ti ještě něco říci; před několika dny navštívil pan Braat z Dordrechtu strýce Vincenta; hovořili o mně a strýc se ptal pana B., zdali by u něho nebylo pro mne místo, jež bych mohl zastávat. Pan B. mínil, že by snad měl pro mne místo, a řekl, že musím k němu jednou přijít, abychom si o tom pohovořili. Byl jsem tam tedy včera časně ráno, a shledal jsem, že si tuto příležitost nesmím nechat ujít, aniž zjistím, oč jde. Smluvil jsem s ním, že k němu přijdu za týden po Novém roce, potom uvidíme. Z mnoha příčin je žádoucí, abych byl opět doma, v Holandsku, blízko otce a matky a také nablízku Tobě a ostatním. A potom plat tam bude jistě trochu lepší nežli u pana Jonese; na to musím myslet, především se zřetelem na pozdější dobu, kdy bude člověk víc potřebovat. Přitom to jiné nezanedbávám. Otcův duch je tak velký a tak všestranný a v každém případě doufám, že by se z něho mohlo ve mně něco projevit s tím rozdílem, že místo abych vyučoval hochy, budu zaměstnán v knihkupectví.
Jak často jsme toužili, abychom byli pospolu a jak je hrozný pocit vzdálenosti při nemoci, nebo starost, jak jsme to na příklad pociťovali při Tvé nemoci, a potom pocit, že by nedostatek potřebných peněz mohl být překážkou, abychom byli v případě nutnosti pospolu.
Je tedy docela možné, že tam půjdu.
Ještě včera večer jsem byl u strýce Vincenta, abych mu oznámil, že už jsem byl v Dordtu.*
Byl bouřlivý večer; dovedeš si představit, jak krásná byla cesta do Prinsenhage s temnými, stříbrně vroubenými mraky nad hlavou. Ještě jsem taky zašel do katolického kostela, kde byly večerní bohoslužby. Byl krásný pohled na všechny ty sedláky a selky v černých šatech a bílých čepcích, a kostel při večerním osvětlení vyhlížel opravdu přívětivě.
Jenom řekni hned panu Tersteegovi, že tam za týden půjdu, abych si to blíže okoukl. - Popřej mu i jeho paní za mne hodně blaha k Novému roku. Píši Ti velmi spěšně.
Anna šla s dětmi do Prinsenhage a otec chtěl, abych šel s nimi. Teta se s nimi vrátila povozem a já jsem se procházel s Vilémem C. Nuže, hochu, jaké to byly hezké dny, co jsme byli pospolu. Přeji Ti ke konci roku štěstí a buď ujištěn, že jsem neustále Tvůj
Tě milující bratr Vincent.
Co nejdříve více, sbohem.
Kdybys mi psal, tak adresuj dopis do Dordtu.
*Dordrecht.
Milý Theo!
K Novému roku Ti upřímně přeji všechno nejlepší! Kéž se Ti dobře daří a ve všem ať je Ti požehnáno. To bylo nádherné, že jsme se opět uviděli; jak bylo hezky toho rána při Tvém odjezdu a jak často si vzpomenu na cestu do Chaamu.
Dnes ráno otec zase obzvlášť pěkně kázal! Nu, a dnes je zase Silvestra, též bys tu měl být. Musím Ti ještě něco říci; před několika dny navštívil pan Braat z Dordrechtu strýce Vincenta; hovořili o mně a strýc se ptal pana B., zdali by u něho nebylo pro mne místo, jež bych mohl zastávat. Pan B. mínil, že by snad měl pro mne místo, a řekl, že musím k němu jednou přijít, abychom si o tom pohovořili. Byl jsem tam tedy včera časně ráno, a shledal jsem, že si tuto příležitost nesmím nechat ujít, aniž zjistím, oč jde. Smluvil jsem s ním, že k němu přijdu za týden po Novém roce, potom uvidíme. Z mnoha příčin je žádoucí, abych byl opět doma, v Holandsku, blízko otce a matky a také nablízku Tobě a ostatním. A potom plat tam bude jistě trochu lepší nežli u pana Jonese; na to musím myslet, především se zřetelem na pozdější dobu, kdy bude člověk víc potřebovat. Přitom to jiné nezanedbávám. Otcův duch je tak velký a tak všestranný a v každém případě doufám, že by se z něho mohlo ve mně něco projevit s tím rozdílem, že místo abych vyučoval hochy, budu zaměstnán v knihkupectví.
Jak často jsme toužili, abychom byli pospolu a jak je hrozný pocit vzdálenosti při nemoci, nebo starost, jak jsme to na příklad pociťovali při Tvé nemoci, a potom pocit, že by nedostatek potřebných peněz mohl být překážkou, abychom byli v případě nutnosti pospolu.
Je tedy docela možné, že tam půjdu.
Ještě včera večer jsem byl u strýce Vincenta, abych mu oznámil, že už jsem byl v Dordtu.*
Byl bouřlivý večer; dovedeš si představit, jak krásná byla cesta do Prinsenhage s temnými, stříbrně vroubenými mraky nad hlavou. Ještě jsem taky zašel do katolického kostela, kde byly večerní bohoslužby. Byl krásný pohled na všechny ty sedláky a selky v černých šatech a bílých čepcích, a kostel při večerním osvětlení vyhlížel opravdu přívětivě.
Jenom řekni hned panu Tersteegovi, že tam za týden půjdu, abych si to blíže okoukl. - Popřej mu i jeho paní za mne hodně blaha k Novému roku. Píši Ti velmi spěšně.
Anna šla s dětmi do Prinsenhage a otec chtěl, abych šel s nimi. Teta se s nimi vrátila povozem a já jsem se procházel s Vilémem C. Nuže, hochu, jaké to byly hezké dny, co jsme byli pospolu. Přeji Ti ke konci roku štěstí a buď ujištěn, že jsem neustále Tvůj
Tě milující bratr Vincent.
Co nejdříve více, sbohem.
Kdybys mi psal, tak adresuj dopis do Dordtu.
*Dordrecht.
Dopis, 41:
Dordrecht, 21. ledna 1877
Milý Theo!
Zajisté jsi dopis čekal už dříve; v obchodě to ujde a je mnoho práce, takže tam odcházím ráno v osm hodin a v noci o jedné hodině se vracím; avšak těší mě to. Doufám, že 11. února půjdu zase do Ettenu; jak víš, oslavíme otcovy narozeniny. Nemohl bys snad též přijet? Chtěl bych věnovat otci "Novely" od Elliota (překlad ze "Scenes from clerical life"). Kdybychom mu dali něco společně, mohli bychom přidat Adama Bede. - Minulou neděli jsem napsal panu Jonesovi a jeho paní, že se už nevrátím, a proti mé vůli se ten dopis trochu protáhl - z hloubi srdce jsem si přál, aby mi ve svých srdcích laskavě zachovali vzpomínku, a prosil jsem je, "to wrap my recollection in the cloak of charity".*
Dva tisky, Christus consolator, jež jsem od Tebe dostal, visí v mé světničce - tento obraz jsem viděl v museu a též "Kristus v Getsemanské zahradě" od Scheffera; na to nelze zapomenout. Pak je tu skizza k "Pozemským bolestem" a rozmanité kresby, pohled z jeho atelieru, a jak víš, matčina podobizna. Ještě jsou tu jiné obrazy, na příklad Achenbach a Schelfhout a Koekoek, jakož i pěkný Allebe, "Starý muž u kamen".
Prohlédneme si je někdy ještě jednou společně? První neděli svého pobytu zde jsem slyšel kázat na thema: "Hle, všechny věci obnovuji", a večer na text: "Teď podobenstvím nahlížíme do temné řeči, potom však pohlédneme tváří v tvář." Dnes ráno jsem byl u faráře Beversena ve starém kostelíku; byla večeře Páně a text kázání zněl: "Jestliže někdo žízní, ať ke mně přijde a já ho napojím."
Okno mé světničky hledí do zahrad s jedlemi, topoly atd. a na zadní stranu starých domů, také na jeden velký, porostlý břečťanem, "a strange old plant is the ivygreen",** říká Dickens. - V té vyhlídce je snad něco vážného a více méně ponurého a měl bys ji vidět v ranním slunci.
Když se tak dívám, vždycky si vzpomenu na Tvůj dopis, v němž se zmiňuješ o takovém domě porostlém břečťanem; vzpomínáš si na to?
Máš-li peníze, předplať si na letošní rok katolický "Illustratic"; možná, že to též udělám, jsou v něm Dorého dřevoryty z Londýna, loděnice u Temže, Westminster, White Chapel, podzemní dráha atd.
U lidí, u nich bydlím, je na bytě také ještě učitel. Minulou neděli a také dnes jsme se pěkně spolu prošli podle grachtů*** a za město směrem k Merwe; přišli jsme též k místu, kde jsi tenkrát čekal na loď.
Když dnes večer zapadalo slunce a zrcadlilo se ve vodě a v oknech a všechno polévalo oslnivě zlatou záplavou, vypadalo to přesně jako na Cuypově obraze.
Máš-li kdy, brzy mi napiš; prozatím se musím trochu zabývat vedením knih a budu mít mnoho práce.
Pozdravuj všechny u Roosových a v duchu přijmi stisk ruky od svého stále Tě milujícího bratra
Vincenta.
* aby vzpomínku na mne obestřeli pláštěm křesťanské lásky.
** podivná stará rostlina je břečťan.
*** gracht - průplav
Milý Theo!
Zajisté jsi dopis čekal už dříve; v obchodě to ujde a je mnoho práce, takže tam odcházím ráno v osm hodin a v noci o jedné hodině se vracím; avšak těší mě to. Doufám, že 11. února půjdu zase do Ettenu; jak víš, oslavíme otcovy narozeniny. Nemohl bys snad též přijet? Chtěl bych věnovat otci "Novely" od Elliota (překlad ze "Scenes from clerical life"). Kdybychom mu dali něco společně, mohli bychom přidat Adama Bede. - Minulou neděli jsem napsal panu Jonesovi a jeho paní, že se už nevrátím, a proti mé vůli se ten dopis trochu protáhl - z hloubi srdce jsem si přál, aby mi ve svých srdcích laskavě zachovali vzpomínku, a prosil jsem je, "to wrap my recollection in the cloak of charity".*
Dva tisky, Christus consolator, jež jsem od Tebe dostal, visí v mé světničce - tento obraz jsem viděl v museu a též "Kristus v Getsemanské zahradě" od Scheffera; na to nelze zapomenout. Pak je tu skizza k "Pozemským bolestem" a rozmanité kresby, pohled z jeho atelieru, a jak víš, matčina podobizna. Ještě jsou tu jiné obrazy, na příklad Achenbach a Schelfhout a Koekoek, jakož i pěkný Allebe, "Starý muž u kamen".
Prohlédneme si je někdy ještě jednou společně? První neděli svého pobytu zde jsem slyšel kázat na thema: "Hle, všechny věci obnovuji", a večer na text: "Teď podobenstvím nahlížíme do temné řeči, potom však pohlédneme tváří v tvář." Dnes ráno jsem byl u faráře Beversena ve starém kostelíku; byla večeře Páně a text kázání zněl: "Jestliže někdo žízní, ať ke mně přijde a já ho napojím."
Okno mé světničky hledí do zahrad s jedlemi, topoly atd. a na zadní stranu starých domů, také na jeden velký, porostlý břečťanem, "a strange old plant is the ivygreen",** říká Dickens. - V té vyhlídce je snad něco vážného a více méně ponurého a měl bys ji vidět v ranním slunci.
Když se tak dívám, vždycky si vzpomenu na Tvůj dopis, v němž se zmiňuješ o takovém domě porostlém břečťanem; vzpomínáš si na to?
Máš-li peníze, předplať si na letošní rok katolický "Illustratic"; možná, že to též udělám, jsou v něm Dorého dřevoryty z Londýna, loděnice u Temže, Westminster, White Chapel, podzemní dráha atd.
U lidí, u nich bydlím, je na bytě také ještě učitel. Minulou neděli a také dnes jsme se pěkně spolu prošli podle grachtů*** a za město směrem k Merwe; přišli jsme též k místu, kde jsi tenkrát čekal na loď.
Když dnes večer zapadalo slunce a zrcadlilo se ve vodě a v oknech a všechno polévalo oslnivě zlatou záplavou, vypadalo to přesně jako na Cuypově obraze.
Máš-li kdy, brzy mi napiš; prozatím se musím trochu zabývat vedením knih a budu mít mnoho práce.
Pozdravuj všechny u Roosových a v duchu přijmi stisk ruky od svého stále Tě milujícího bratra
Vincenta.
* aby vzpomínku na mne obestřeli pláštěm křesťanské lásky.
** podivná stará rostlina je břečťan.
*** gracht - průplav
![[1729]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_sg-XQPlCfzRh2ikIzSgMLvX0QeEagNZS5XBeEIXXlHKgUe6C6hTnn8HNila5VVOzWcNAkhBx3KXc6YaNNvquGFkP6BLO_1tGgafBjgnxR6TcDyraj27xY=s0-d "Giuseppe de Nittis - Victoria Embankment in London")
Dopis, 37:
Milý Theo!
Z domova jsem slyšel, že jsi, chlapče, nemocen; jak bych rád byl u Tebe! Včera večer jsem se prošel do Richmondu a celou cestu jsem myslel na Tebe. Byl krásný mlhavý večer; víš, že tam docházím každý pondělek večer do methodistického kostela; včera večer jsem proslovil několik slov na thema: "Ale jak rád bych byl u Tebe, ach, proč jsme všichni tak rozptýleni, co však můžeme dělat". V příloze Ti posílám dopis od tet ze Zundertu; víš, že teta Bet se těžce poranila. Napsal jsem jim, že spolu o vánocích možná přijedeme do Zundertu.
Opisuji Ti tu několik žalmů, jež si snad v těchto dnech rád přečteš.
Můžeš-li, napiš mi brzy pár řádek.
V sobotu před týdnem jsem podnikl dlouhou cestu pěšky do Londýna, kde jsem zaslechl hovořit o jakémsi zaměstnání, které by se mi mohlo v budoucnosti hodit. Kazatelé v přímořských městech, jako na příklad v Liverpoolu a Hullu, potřebují někdy pomocné kazatele, kteří hovoří různými jazyky, a proto mohou pracovat mezi námořníky a cizinci a navštěvovat nemocné. S takovým místem byl by spojen také určitý příjem.
Toho rána jsem odtud časně vyšel, ve čtyři hodiny. Krásně bylo v noci v parku s temnými jilmovými alejemi, s vlhkými cestami a s mlhavým deštivým povětřím, a v dálce hřmělo.
Když se rozjasnilo, byl jsem v Hyde parku; tam už padalo listí se stromů a psí víno na domech bylo tak nádherně rudé; mžilo. V sedm hodin jsem byl v Kensingtonu a tam jsem si trochu odpočinul v kostele, kde už jsem byl několikrát v neděli. V Londýně jsem byl u různých známých, také ještě v obchodě pánů Goupila & Co., a tam jsem spatřil kresby, jež přivezl van Iterson; to byl požitek zas jednou takto zhlédnout holandská města a louky; on Ti donese "A life for a life", teď si ho přečti, zvlášť první kapitoly jsou pěkné a opravdu jednoduché. A někdy si čti též v Longfellowovi, na příklad:
I see the lights of the village
Gleam through the rain and the mist
And a feeling of sadness comes o’er me
That my soul cannot resist.*
A teď Tobě, chlapče, a strýci Janovi v duchu tisknu ruku. Sbohem, buď statečný a opět se brzy uzdrav. Brzy napiš, jak se daří, a dopis od tet pak pošli zpátky. Ubohá teta Bet! Jsme dobří přátelé, oh ten Zundert, myšlenka na něj je někdy až příliš živá. Sbohem, hochu! Dej Bože, abychom se ještě více sbratřili a vroucněji k sobě přilnuli. Srdečně pozdravuj strýce Jana a též všechny u Roosových.
Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Dodatek.
Zatím co jsem Ti psal, zavolal mě pan Jones a zeptal se mne, zdali bych měl chuť projít se místo něho do Londýna a vyzvednout tam peníze. A když jsem se večer vrátil, byl tu na štěstí od otce dopis se zprávou o Tobě. Jak bych byl rád s Vámi oběma, milý hochu. Díky Bohu, že už je Ti trochu lépe, i když jsi ještě sláb. Také se Ti asi stýská po matce, a když teď slyším, že jedeš s matkou domů, myslím na slova Consciencova:
"Byl jsem nemocen. Můj duch byl unaven, má duše rozčarována, mé tělo trpící. Kdyby mi Bůh nedal trochu víc mravní energie a mocnějšího pudu lásky, upadl bych do propasti nejtrpčí malomyslnosti a s hrůzou bych cítil, jak se mi vkrádá smrtící jed do sevřeného srdce. Víte, že jsem tři měsíce strávil v Bruyeres, v té krásné krajině, kde duše okřívá a těší se z rozkošného odpočinku; kde všechno dýše klidem a mírem; kde duše v přítomnosti neposkvrněného stvoření božího setřásá jařmo konvencí, zapomíná na společnost a vyprošťuje se z těch pout s jarostí obrozeného mládí; kde se každá myšlenka odívá tvarem modlitby, kde všechno, co není v souladu se svěží a volnou přírodou, mizí ze srdce. Oh! tu se unavená duše setkává s klidem, tu vyčerpaný člověk nalézá mladickou sílu. tak minuly dny mé nemoci..
A pak večer! Vysedávám pod širokým pláštěm krbu, s nohama v popelu, oko upřené na hvězdu, která mi sem sesílá paprsek dvířky u krbu, jako by mi posílala výzvu; anebo se hluboce nořím do neurčitého snění, pozoruji oheň, vidím vyšlehávat plameny, syčet, praskat a šlehat jeden přes druhý jako o závod, aby olizovaly hrnec, a sním, že tady to je jako lidský život: zrodit se, pracovat, milovat, růst a zanikat"