Nesmíš mi zazlívat, že Ti opět píši - to jenom abych Ti řekl, že mám obzvláštní chuť k malování.
Minulou sobotu jsem se pustil večer do věci, o níž jsem často snil. Je to pohled na zelené louky s kupami sena. Vedle nich probíhá středem cesta vysypaná struskou, a na obzoru, uprostřed obrazu, ohnivě rudě zapadá slunce.
V rychlosti jsem nemohl efekt tak nakreslit, mám tu však komposici. Byl to jen problém barvy a tónu; odstupňování tónů, barevné škály oblohy, nejprve fialová mlha, v ní rudé slunce, zpola zastřené tmavofialovým oblakem se svítivě rudým jemným okrajem, u slunce reflex cinobru, ale přes to žlutý pruh, který přecházel do zeleného a výš nad ním do namodralého tónu, do tak zvané kovové ultra modré, a pak tu a tam fialová a šedá oblaka, která zachycují sluneční reflexy.
Půda byla přitom jakýsi zeleno šedohnědý koberec, ale plný barevných přechodů a svitu;na tomto zvučném podkladě se leskla v příkopu voda.
To by maloval na př. Émile Breton. Potom jsem si ještě vyhlédl velký kus duny a s chutí namaloval.
O těchto obou, o malé maríně a o brambořišti jsem přesvědčen, že by o nich nikdo neřekl, že jsou to mé první malované studie.
Abych Ti řekl pravdu - trochu mě to překvapilo, myslel jsem si, že první věci nebudou k ničemu a že se to později zlepší, tak jsem si to myslel - ale ač to sám říkám, vypadají skutečně k něčemu a to mě trochu udivuje.
Jsem přesvědčen, že je to proto, že jsem předtím, dříve než jsem začal malovat, tak dlouho kreslil a studoval perspektivu, abych jednou mohl každý viděný předmět celkově pojednat.
Od té doby, co jsem si koupil barvy a malířské náčiní, jsem se tak dřel a pracoval, že jsem teď z těch sedmi namalovaných studií k smrti unaven.
Ještě je tu též jedna s postavičkou - matka s dítětem ve stínu vysokého stromu, výrazně proti svahu duny, ozářené sluncem.
Téměř italský efekt.
Nemohl jsem se doslova udržet, nedovedl jsem si to odříci anebo si odpočinout. - Jak snad víš, je tu teď výstava Teekenmaatschappij.* (*Výtvarnický spolek v Haagu.) Je tam jeden Mauve, o němž jsem přesvědčen, že je nádherný; ženička u jakéhosi tkalcovského stavu, určitě z Drenthe. Jsou tu nádherní Israelsové - několik z nich jsem už ostatně viděl u T. - mezi jiným Weissenbruchova podobizna s dýmkou v ústech a s paletou v ruce. Od Weisse (Weissenbruch) samé pěkné věci, krajiny a také marína.
Od J. Marise je tu velká kresba, pohled na město, úžasné; a pěkné obrazy Willema Marise, mezi jiným prasnice se selaty a kráva.
Neuhuyy, Duchatel, Mesdat. Od tohoto také pěkná velká marína, dva švýcarské obrazy, které snad shledávám trochu hloupé a vtíravé; ale velká marína je pěkná.
Israels má ještě čtyři velké kresby; dívku u okna, dítě v prasečím chlívku, kresbu k malému obrazu ze Salonu; stařenu, která v šeru zažehuje oheň, leptal svého času pro Kunstkronijk.
Na něco takového se jednou podívat je velmi povzbuzující, neboť potom vidím, čemu se ještě musím přiučit. Chtěl jsem Ti však říci, že při malování cítím, jak si barvou objevuji věci, což se mi dříve nedělo, totiž věci v mohutné síle. Teď Ti tak hned nic nepošlu, nejprve to nech trochu uzrát, věz však, že jsem velmi ctižádostivý a že prozatím to jde hladce.
Avšak do tří měsíců Ti něco pošlu, abys věděl, oč jde a abys měl o tom ponětí. Ale pro mne je to zrovna důvodem, abych pokračoval v práci a ještě se k tomu naučil, co potřebuji. Z toho, co říkám o své vlastní práci, neusuzuj, jako bych s tím byl spokojen, neboť je tomu naopak; jsem však přesvědčen, že jsem tím získal, a když mě příště něco v přírodě uchvátí, mohu používat více prostředků než dříve, abych to vyjádřil mohutnou silou. A myslím, že není nepříjemné, že co dělá, v budoucnu bude vypadat chutněji. Také nevěřím, že by mi vadilo, kdyby někdy nebylo mé zdraví dočasně v pořádku. Pokud mohu posoudit, nebývají nejhorší ti malíři, kteří občas nemohou týden či 14 dní pracovat. To zrovna bývají ti, "qui y mettent leur peau,"* (*co do toho vkládají celé své "já".) jak říká Millet. To nevadí a podle mého mínění se člověk nesmí šetřit, když na to přijde; je-li člověk občas trochu vyčerpán, nuže, to se zas napraví, a člověk leda získal to, že sklidil studie právě tak jako sedlák zrní a seno.
Prozatím ještě nemyslím na odpočinek, avšak včera, v neděli, jsem nebyl venku. Postarám se však, abys také až letos v zimě přijedeš, našel už atelier plný namalovaných studií.
Včera jsem dostal dopis od Rapparda. - Byl v Drenthe a soudě podle dvou malých skizz, které mi poslal, klidně neposeděl. Zdá se, že velmi usilovně a se zdarem pracuje jak na figurách, tak na krajinách.
Nuže sbohem, musím do práce, ruku Ti tiskne
zcela Tvůj Vincent.
Zrovna teď jsou to přibližně dva roky, co jsem začal v Borinagi kreslit.
V sobotu večer.
Milý Theo!
Přijmi ode mne srdečný dík za dopis a za přílohu. Jakmile jsem obdržel Tvůj dopis, ihned jsem si koupil ještě za 7 zl. barev, abych měl opět nějakou zásobu a doplnil si chybějící. Po celý týden jsme tu měli hodně větru, bouřek a dešťů, a mnohokrát jsem se byl v Scheveningen na to podívat. Přinesl jsem si odtamtud dvě malé maríny.
Na jedné se usadilo značně mnoho písku, ale druhou, kterou jsem dělal přímo za bouřky a když moře sahalo těsně k dunám, jsem musel dvakrát seškrabat kvůli silnému povlaku písku, který ji celou pokryl. Tak fičelo, že jsem se skoro neudržel na nohou a pro písečný prach jsem sotva mohl vidět. Přesto jsem se pokusil vyzrát na to, totiž tak, že když jsem všechno v malé hospodě za dunami seškrabal, okamžitě jsem to opět namaloval a potom si to znova zašel ověřit, takže mám na to přece několik upomínek.
Jinou upomínku jsem si odnesl, že jsem se nachladil, s následky, které znáš, a ty mě nutí zdržet se několik dní doma.
V tom mezidobí jsem namaloval několik figurálních studií - posílám Ti dvě malé skizzy.
Figurální malba mě velmi láká, avšak ještě musí víc uzrávat, musím víc poznat postup, totiž to, čemu se též říká "la cuisine de l´art".* (*umělecká kuchyně) - Ze začátku budu mnoho škrábat a musím často znova začínat, cítím však, že se přitom víc učím a že mi to dává nový svěží pohled na věc.
Až mi opět něco pošleš, opatřím si několik dobrých kuních štětců, jež, jak pozoruji, jsou vlastně štětce ke kreslení, aby se jimi kreslila barvami ruka nebo profil. Vůbec je jich třeba i ke kreslení jemných větví stromů atd. Lyonské štětce, i když jsou též jemné, dělají přece příliš široké tahy. S papírem na malování jsem také už skoro u konce, do 1. září ještě ovšem nějaký spotřebuji, ale dojista vystačím s obvyklým. Potom bych Ti ještě rád řekl, že co se týče různých věcí v Tvém dopise, naprosto jsem s Tebou zajedno, především v tom, že velmi rád přisvědčuji, že rodiče jsou s veškerým svým pro a proti lidé, jaké je v dnešní době těžko pohledat, čím dál tím vzácnější - a snad nejsou noví lidé o nic lepší - a musíme si jich jistě tedy tím víc vážit.
Co se mne týče, rozhodně si jich také vážím, obávám se však, že by se mohlo vrátit, v čem jsi je zatím uklidnil, zvlášť kdyby se se mnou shledali. Nikdy nepochopí, co to znamená malovat, nikdy nepochopí, že postavička kopáče, jednotlivé brázdy rozorané půdy, kousek země, moře a oblaka jsou vážné a tak těžké, ale i tak krásné motivy, že skutečně stojí za to věnovat svůj život zobrazování poesie, která v tom tkví. A kdyby mě pak viděli lopotit se a dřít s prací - a později ještě víc než nyní - kdyby viděli to neustálé seškrabování a měnění, kdyby viděli, jak nejprve přísně srovnávám obraz s přírodou a pak jej opět měním, takže by ani přesně nerozeznali místo nebo figuru - byli by stále rozčarováni; nedovedli by pochopit, že malování se nedaří tak najednou a setrvávali by v domněnce, "že to vlastně neumím" a že skutečný malíř by si počínal jinak. Enfin, neodvažuji se dělat si iluse a obávám se, že se jistě nestane, že to rodiče skutečně upřímně potěší. Není to žádný div a není to jejich chyba, nenaučili se dívat, jak jsme se tomu naučili my oba, vidí věci jinak nežli my, a my nevidíme tytéž věci takovýma očima, neprobouzejí v nás takové myšlenky.
Je sice dovoleno si přát, aby tomu bylo jinak, ale čekat na to není, myslím, rozumné.
Těžko dovedou porozumět mé náladě a nedovtípí se, co mě nutí, vídí-li mě dělat věci, které jim připadají nerozumné a podivné, připisují je jakési nespokojenosti, lhostejnosti nebo nedbalosti, přestože v tom přece tkví něco jiného, totiž rozkoš stůj co stůj dostihnout toho, co musím mít pro svou práci. Teď možná upírají zrak na "malbu olejovou barvou", teď to tedy konečně přijde - a běda, obávám se, jak by byli zklamáni, kdyby se na to podívali a neviděli by v tom nic než barevné skvrny; k tomu považují kreslení za jakési "přípravné studium" - výraz, proti němuž mám léta nepřekonatelný odpor a který, jak ostatně víš, pokládám za naprosto nesprávný, a kdyby mě ještě viděli právě tak dělat jako dříve, mysleli by si, že jsem ještě pořád u tohoto přípravného studia.
Enfin, doufejme v to nejlepší a snažme se, aby se uklidnili.
Neobyčejně mě zajímá líčení jejich nového prostředí. * (* Nuenen blízko Eidhovenu, nové působiště Vincentova otce.) Nesmírně rád bych se zajísté pokusil malovat takový malý starý kostelík a hřbitov s hroby z písku a s dřevěnými kříži.
Upřímně doufám, že jednou k tomu dojde. Potom se zmiňuješ o kousku vřesového či sosnového lesa, který je docela nablízku; nuže, i já neustále toužím po vřesovém a sosnovém lese se zvláštními postavami. Žena sbírající chrastí, vesničan nesoucí písek - krátce to nejprostší, jež má v sobě něco velkého jako moře.
Pořád se obírám myšlenkou, naskytne-li se někdy příležitost a dovolí-li to poměry usadit se někde docela venku, ačkoli mám přece nadbytek látky k malování, park, pobřeží, ryswycké louky zcela nablízku, a tedy doslova na každém kroku motiv.
Bylo by to též kvůli levnějšímu bydlení, a v tomto okamžiku, pokud vidím, není k tomu žádné určitější příčiny, a proto to nemá naspěch.
Říkám to jen, abych Ti ukázal, jak je mi sympatická taková krajina, jako ta, kterou líčíš jako nové bydliště rodičů.
Díky malování cítím se v těchto dnech velice šťastný. Přemáhal jsem se a omezoval se na kreslení, právě proto, že znám tolik smutných příběhů lidí, kteří se do toho tak ukvapeně hnali, hledali to v postupu a zklamáni procitli, aniž to někam přivedli, a kteří se drahými věcmi, jež zbůhdarma vyplácali, zadlužili až po uši. Ze začátku jsem měl z toho strach, hrozil jsem se toho, díval jsem se a i ještě nyní se dívám na kreslení jako na jediný prostředek, aby mě nepotkal tentýž osud, a oblíbil jsem si kreslení, místo abych ho považoval za břemeno. Teď mi však malování skýtá mnoho vůle, přivádí mě do stavu zachycovat efekty dříve nedostupné a jež mi jsou přese všechno přece nejsympatičtější, a skýtá mi v mnoha otázkách daleko víc jasna a nové prostředky k vyjádření efektu, že mě to všechno skutečně činí šťastným.
V těchto dnech bylo přece v Scheveningen opravdu krásně. Moře bylo před bouří vlastně skoro imposantnější než za skutečné bouře. Při bouři bylo mnohem méně vidět vlny a nebyl to takový efekt jako brázdy zoraného pole.
Vlny šly za sebou tak rychle, že jedna druhou pohlcovala a při nárazu vodních spoust na sebe tvořila se jakási pěna jako písečný prach, který zahaloval nejbližší popředí moře jakoby dýmem.
Ostatně byla to zlá bouřtička, a když se na to člověk trochu déle díval, byla tím hroznější a účinnější, čím méně nadělala hluku. Moře mělo barvu špinavé mýdlové vody. Byla tu malá pinka, poslední z řady, a několik malých postaviček.
V malování je něco nekonečného - nedovedu Ti to vysvětlit, ale právě k vyjádření nálady je to zcela výtečné. V barvách jsou skryté věci harmonie a kontrastu; věci, jež působí samy sebou a jež nelze vyjádřit žádným jiným mediem.
Doufám, že si zítra budu moci opět vyjít ven.
Od Zoly jsem ještě četl "Hřích abbého Moureta" a "Jeho Excelence Eugene Rougeon", jež jsou rovněž pěkné. Ušlechtilá postava je, myslím, Pascal Rougeon, lékař, který vystupuje v různých dílech, vždycky však v pozadí. Dokazuje, že i ve zkažené rase lze pevnou vůlí a zásadami zvítězit nad osudem. V práci nalezl sílu, mocnější než povaha, kterou měl od své rodiny, a místo aby se poddával přirozeným sklonům, šel přímou jasnou cestou a nedostal se do kalných vod, v nichž utonuli všichni ostatní Rougeonové. On a Mme François z _Le ventre de Paris" jsou mi nejsympatičtější postavy. Nuže sbohem, mnoho na Tebe myslím a tuze rád bych Tě občas viděl. Přijmi v duchu stisk ruky a důvěřuj mi,
zcela Tvůj Vincent.
Během psaní tohoto dopisu jsem udělal ještě jednu studii chlapce, grisaille, uhel, olej a velmi málo barvy, jen kvůli tónu.
