Vincent van Gogh, Dopisy (132)

V neděli ráno

   Milý Theo!

   Obdržel jsem od Tebe dopis, jakož i přiloženou poukázku na 50 fr. Za obojí Ti opravdu srdečně děkuji; velmi mě těší, že jsi oznámil některé podrobnosti o svém příjezdu.

   Zamlouvalo by se Ti, kdybychom se domluvili, že až tu budeš, společně strávíme čas, který Ti vybude při obchodech a návštěvách, a že se pak oba přičiníme o takovou náladu, jakou jsme měli kdysi u ryswyckého mlýna?

   Pokud jde o mne, milý hochu - ačkoli mlýn je ten tam, a rovněž nenávratně ta léta a mé mládí - v nejhlubším nitru znovu se mi probouzí víra, že existuje jakési dobro a že stojí za to, namáhat se a přičinit o vážné pojímání života.

   Snad, nebo lépe určitě, je to teď ve mně pevněji zakořeněno nežli dříve, kdy jsem měl menší zkušenosti. Pro mne je teď otázkou, jak vyjádřit v kresbách tehdejší poesii.

   Tvůj dopis se křižoval s mým, v němž jsem Ti vyprávěl, že jsem se rozhodl zdráv či nemocen nadále stůj co stůj pravidelně soustavně pracovat.

   Nuže, to jsem též udělal, a je mi přitom blaze, ačkoli musím mít stále víc na mysli, abych to mohl vydržet.

   Ale sama práce mi dodává veselejší náladu - už jsem nemohl k posledku vydržet bez kreslení.

   Přijedeš-li, bratře, mám pro Tebe několik akvarelů. Sakra, to se to v atelieru vesele pracuje. Víš, že minulou zimu jsem říkal: "Za rok dostaneš akvarely."  Jejich účelem je prostě Ti objasnit, že usiluji-li v kresbě o přesnost perspektivy a proporcí, pomáhá mi to zároveň v akvarelování. Udělal jsem je jenom, abych vyzkoušel, zda mi nyní po půlroce výlučného kreslení lehčeji půjde malovat akvarely, a za druhé, abych viděl, po jaké stránce musím se ještě zdokonalovat ve fundamentálním či základním kreslení, na němž všechno závisí.

   Jsou to krajiny s velmi složitou perspektivou, velmi obtížné v kresbě - ale právě proto je tedy v nich též pravý holandský charakter a holandský cit. Podobají se těm, jež jsem Ti naposled poslal, a jsou neméně svědomité v kresbě, teď však k tomu přistupuje barva - něžná zeleň louky, v kontrastu k červené taškové střeše - světlo oblohy, jež důrazněji promlouvá proti tlumeným tónům popředí s loděnicí, se zemí a vlhkým dřevem.

   T. vychází při své kritice mé osoby a mého chování se stanoviska, že nic nedovedu a že se k ničemu nehodím. To mám z jeho vlastních úst: "Ach - s tvým malováním je to už zrovna tak, jako se všemi ostatními věcmi, které jsi začal - všechno se mine s výsledkem."  Tak mluvil letos v zimě, tak hovoří i nyní. Na to jsem mu odpověděl, že by mi bylo velmi příjemné, kdybych půl roku nemusel ani k němu chodit, ani ho u sebe vidět, poněvadž mě takové žvásty jen vyrušují a přivádějí z rovnováhy.

   Pokud mi bude překážet v práci, úplně na něj zapomenu. Dokud se však něco takového opět nepřihodí, ani se Ti o něm nezmíním. Považoval bych od sebe za ztřeštěné, kdybych mu nadbíhal a říkal: "Pane T., pane T., přes veškeré vaše řeči jsem skutečný malíř právě tak jako ostatní."

   Ne, zábavnější mi připadá, právě proto, že mi umělectví skutečně vězí v morku kostí, naprosto klidně tábořit se svým krámkem v lukách a dunách nebo v atelieru pracovat podle modelu a vůbec na něho nemyslit.

   Je zajímavé, žes také v těchto dnech četl "Le ventre de Paris." * (*Břicho Paříže)  Já totiž také, a mimo to také "Nanu". Poslyš, Zola je vlastně Balzac II.

   Balzac I. líčí společnost z let 1815-1848, Zola začíná tam, kde Balzac přestává a dostává se až k Sedanu, nebo spíše k dnešku. To se mi nesmírně líbí. A teď se Tě musím optat, co si myslíš o Mme François, která se ujala ubohého Florenta, když ležel v mdlobách uprostřed cesty, kudy projížděly káry se zeleninou, naložila ho a vzala s sebou, ačkoli ostatní zelináři křičeli: "Nech ho ležet, ožralu! Nemáme kdy zvedat lidi, kteří se válejí v kanále"  atd.

   Tato postava Mme François stojí v pozadí tržnice tak klidná, tak důstojná a tak sympatická a prostupuje celou knihu jako kontrast proti brutálnímu egoismu ostatních žen.

   Hleď, Theo, co se mne týče, pokládám to od Mme François za opravdu lidské, a pokud jde o Sienu, udělal jsem a udělám, co by udělal, myslím, někdo jako Mme François pro Florenta, kdyby se on nebyl staral víc o politiku než o ni. Hleď - lidskost je sůl života, bez ní nedám za život ani zlámanou grešli. Suffit. Rovněž málo dbám o to, co říká T., a zkrátka, o veškeré ty hádky a povyk právě tak jako Mme François o to, co křičeli ostatní zelináři a ženy: "Nech ho ležet, nemáme kdy."

   K tomu ještě přistupuje, že nepotrvá dlouho a Sien si bude vydělávat vlastní chléb jako modelka. Seděla mi modelem pro mou nejprvnější kresbu "Sorrow" - a aspoň zjišťuji, že je to to nejlepší, co jsem udělal, a v kratší době než do roka budeme pravidelně dělat figurální kresby, to Ti slibuji. Neboť dobře věz - ačkoli miluji též krajinu, přece ještě víc miluji lidské tělo. Ale to je nejobtížnější a bude vyžadovat zajisté ještě mnoho studia a práce a také času. Nedej si namluvit, že ona mne zdržuje od práce. Ostatně uvidíš to sám v atelieru. Kdyby bylo pravda, že kvůli ní méně pracuji, ano, pak bych Ti dal za pravdu, teď je však tomu právě naopak, doopravdy.

   Vždyť my se v tom pomalu zajisté shodneme, spíše kresbami nežli slovy. Slova se mi začínají tolik hnusit - enfin. -

   Ale je to nadmíru krásné, milý brachu, že přijedeš. Projdeme se opět lukami, nic jiného před sebou než klidnou, něžnou, jemnou zeleň a jasnou oblohu? Znamenité! - a Moře! A pobřeží!  A staré Scheveningen! - Nádherné!

   A propos, poslední dobou vídám při pochůzkách velmi pěkné malé svítky kreseb od Th. de Bocka, oživené bělobou a s jemnou modří na obloze, velmi dobré; jsou mi sympatičtější nežli jeho obrazy.

   Nedovedu Ti říci, jak mi připadá překrásnou ta prostornost atelieru, také okamžitě pozoruji, jaký to má vliv na práci.

   My je naučíme říkat o mých kresbách: "To jsou jen ty staré!"

   Přece jsem nestonal pro zábavu. Jen si představ, jak už zrána ve čtyři hodiny sedím u okna na půdě s perspektivním rámem, zabrán do studia luk a tesařských dílen, když v Hofje zatápějí v kamnech, aby si uvařili kávu, a když se první dělník pohodlně courá k loděnici.

   Nad černými taškovými střechami mezi černými kouřícími komíny létá hejno bílých holubů. Ale v pozadí nekonečno jemné, něžně zelené, na míle a míle plochá lučinatá krajina a mlhavá obloha, tak klidná, tak pokojná jako od Corota nebo van Goyena.

   Pohled přes hřebeny střech, střešní okapy, v nichž roste tráva, docela časně zrána a prvé známky probouzejícího se života - létající pták, tamhle kouřící komín a úplně dole pode mnou postavička, jak se tam pomalu loudá - to tedy jsou teď náměty mých akvarelů.

Bude-li se mi v budoucnu dobře dařit, závisí, zdá se mi, víc na mé práci nežli na něčem jiném.

   Udržím-li se jen na nohou, nuže, pak vybojuji svůj boj v tichosti tímto způsobem a ne jinak, že se totiž budu docela zvesela dívat na věci v přírodě a kreslit je věrně a s láskou.

   Co se týče ostatního, stáhnu se jednoduše do defensivy pro případ eventuálních obtíží, ale ostatně mám příliš rád kreslení, než abych měl chuť dát se odvádět od něho něčím takovým, ať by to bylo cokoli. Více než lidské intriky dráždí mě podivné perspektivní efekty.

   Kdyby se tak stalo, že by T. lépe chápal, že s mým malováním je to docela jiný případ nežli s ostatními věcmi, pak bych nedělal takový povyk.

   V jeho očích jsem tedy Mauva podvedl a oklamal. Dále si myslí, že všechno dělám jen pro peníze, jež od Tebe dostávám. Obojí považuji za absurdní, příliš absurdní, než abych ještě něco k tomu dodával. Mauve později sám jistě pochopí, že jsem ho nepodvedl a že jsem vůbec nebyl nevděčný. Sám mě toliko přivedl k svědomitějšímu kreslení, dříve než jsem něco jiného dělal. Ale potom jsme si správně nerozuměli, opět kvůli T., který za tím vězel.

   Co se týče Tvého dopisu, chci Ti však ještě říci, že nemohu za to, jestliže jsi nic nevěděl o Sienině dítěti; vždyť když jsem Ti o ní vyprávěl, docela určitě jsem se o tom zmínil, Tys však pravděpodobně myslil na dítě, jež tehdy ještě nepatřilo mezi obyvatele tohoto světa.

   Už jsem krátce hovořil o lidskosti, jež může mnohdy být v člověku jako na př. v Mme François v Zolově knize. Nezaslibuji se humanitním plánům nebo ideám, jako bych se domníval, že bych mohl vůči jednomu každému jednat tímto způsobem, ale nestydím se říci, ačkoli dobře vím, že slovo humanita tu není na místě, že jsem vždycky měl a také budu mít vždy potřebu nějakého tvora milovat. Jednou jsem po celých šest neděl či dva měsíce ošetřoval ubohého popáleného důlního dělníka, celou zimu jsem se dělil se starcem o jídlo, a nevím, co ještě víc - a teď Sien. Ale dodnes nevěřím, že je to něco ztřeštěného nebo špatného, a myslím naopak, že je zcela přirozené a samozřejmé, nechápu-li, že lidé jsou obyčejně k sobě tak lhostejní. K tomu ještě připojuji, že kdybych dělal zlé, také Ty bys jednal špatně, tak věrně mi pomáhaje - ale to je přece absurdní, že by něco takového mohlo být špatné. Neustále věřím, že "Miluj bližního svého jako sebe samého"  není přepjatost, nýbrž normální stav. Enfin. A víš, že napnu své síly na nejvyšší míru a že budu hledět, abych brzy dosáhl prodeje svých věcí, poněvadž nechci zneužívat Tvé dobroty.

   Dále pevně a určitě věřím, bratře, že na insinuace, že bys mi měl přestat posílat peníze - je docela možné, že to někdo udělá - klidně odpovíš, že jsi o mně neklamně přesvědčen, že ze mne bude dobrý malíř; proto mi nepřestáváš pomáhat; že mi ponecháváš volnost, pokud jde o můj soukromý život a práci a že mě nechceš nutit nebo pomáhat někomu, aby mě nutil-, věřím, že potom pomluvy velmi brzy skončí a že mě ještě jen v určitých kruzích budou považovat za společenského pariu a vyhostí mě; to mě však nechává dost chladným, už mě to ani neudivuje a čím dál víc mě to soustřeďuje na umění.

   A ačkoli mě mnozí mohou neodvolatelně a na věky odsoudit, je přece v povaze samé věci, že můj obor a má práce znovu mi zjednají vztahy, a to o tolik podnětnější, že to budou takové, při nichž staré předsudky o mé minulosti styk neochladí, neochromí a neučiní neplodným.

   Nuže, milý brachu, mnoho díků za dopis za 50 fr. Mezitím mi trochu uschla kresba a pustím se do jejího retušování. Linie střech a střešních okapů, směle vytaženy, nádherně vyrážejí jako šípy z luku.

   Sbohem, se stiskem ruky

                                             zcela Tvůj Vincent.

P.S. Jen hodně čti Zolu, je to zdravá strava a člověk se tím osvěží.