Vincent van Gogh, Dopisy (163)

Milý Theo!

   Připojuji malou skizzu prodeje polévek v lidové kuchyni. Polévka se prodává ve velkém vestibulu, kam světlo shora dopadá dveřmi po pravé straně.

   Pokusil jsem se v atelieru o rekonstrukci této scény. Do pozadí jsem postavil bílou španělskou stěnu a na ni jsem nakreslil okno ve skutečných proporcích i velikostí, potom jsem uzavřel spodní polovinu zadního a prostředního okna, takže se mi podařilo dostat přesně takové osvětlení, jako v onom prostoru. Chápeš tedy, že i postavy, které tam teď nechávám pózovat, budou zase zrovna takové jako v lidové kuchyni.

   Na této skizze vidíš uspořádání v atelieru - plochy, na které musím kreslit, jsem orámoval. Teď si mohu ovšem podle libosti dlouho, často a přesně vyhledávat posice postav, přitom se však celkem přece vždycky věrně držet toho, co jsem viděl. Rád bych se o to pokusil zas jednou v akvarelu a opravdu bych si s tím dal někdy práci, abych to v akvarelování přivedl dál. Zdá se mi, že se teď budou v atelieru postavy malovat lépe. Před změnou - letos v létě jsem se totiž o to jednou pokusil - se stávalo, že postavy nabývaly studené neutrální barvy, takže jsem necítil valné chuti k malování.

   Rovněž se ztrácela malebnost, jakmile přišly do silného světla.

   Víš, co teď budu ještě velmi nutně potřebovat - několik kusů hnědé, šedé atd. látky, abych si mohl zřídit vhodně zbarvené pozadí.

   Ve zmíněném případě je stěna bílá s šedě natřeným deštěním a podlaha je tmavší.

   Čím víc se obírám touto věcí, tím správněji si vybavuji ráz toho místa. Už mám k tomu několik věcí, také už rozličné originální kusy oděvu. Včera jsem si na př. koupil zvlášť malebně záplatovanou halenu z hrubého plátna. Neustále pátrám po takových věcech, vždyť když se člověk trochu o to stará, má pak mnohem větší radost ze svých modelů, než když všechno ponechává náhodě.

   K atelieru cítím lásku jako kapitán ke své lodi.

  Jsem přesvědčen, že mi to už poslouží; ale portmonka mi vždycky nedovoluje, co bych chtěl. A přece co si člověk koupí, je na delší dobu a nyní mám příležitost, jaká se mi snad později už nenaskytne.

   Změna atelieru mi způsobuje ještě nepřímo víc výloh nežli přímo, neboť ho nepovažuji za hotový, dokud ještě nemám různé věci, které potřebuji k praktickému zařízení.

   Se svou pacientkou budeš mít mnoho vydání - nuže, proto nemusím lenošit, nemůžeš-li mi okamžitě posílat víc než obvykle.

   Ostatně jsi mi teprve nedávno poslal mimořádný příspěvek - zdůrazňuji tedy, že jakž takž slušně vystačím. Ale mám v sobě žár něco uskutečnit, a dostat se o kus dál. K tomu přistupuje ještě zvláštní pobídka, že totiž Rappard se též vložil do práce s veškerou silou, víc než dříve, a že chci s ním držet krok, poněvadž se spolu něčeho doděláme a spíše něco uskutečníme.

   Maloval mnohem víc než já a kreslil déle, přesto však jsme asi na stejné výši. Přenechávám mu malování, ale v kreslení nechci za ním zůstat pozadu. Přál jsem si, abychom setrvali při jednom směru, že bychom tedy kreslili lidové postavy, scény ve veřejné kuchyni, ve špitále atd.; slíbil mi, že ke mně teď někdy přijede, rád bych se s ním nějak dohodl o vytvoření serie kreseb lidových typů, které bychom též litografovali, až by byly dost dobré - nikoli dříve. Tohle a vlastně ještě spousta jiných věcí mě velmi pobádá rázně pokračovat v práci.

   Ať mi můžeš něco poslat anebo ať se Ti to nyní nehodí, v každém případě se odvažuji Ti slíbit v krátké době lepší kresby.

   Neboť už změna atelieru, pokud je teď hotová, mě nutí pustit se do jiných věcí.

  V práci by se mi však vyskytlo méně překážek, kdybys mi nyní mohl poslat nějaký mimořádný příspěvek. Jinak se budu muset, tuším, v mnohém omezit - neboť potřebuji materiál ke kreslení, obstarávat si modely a ještě něco pozměnit.

   Říkám-li "lepší kresby", pak je třeba tomu rozumět relativně. Mezi studiemi hlav, které ještě mám - muži z chudobince atd. - je několik, které zrovna neudělám lépe, poněvadž je v nich holá skutečnost; a i když s nimi nejsem ještě spokojen, přece se neodvažuji tvrdit, že zítra nebo pozítří je budu moci udělat mnohem lépe.

   Lepšími kresbami míním také něco jiného, že totiž je jinak pojmu a také se pokusím vnést do nich více šerosvitu, jehož měly málo mé studie z letošní zimy, anebo ho neměly vůbec. A v každém případě mohu Ti nyní slíbit toto: zítra budu mít plný dům lidí, totiž bude tu matka mé ženy s její nejmladší sestřičkou a sousedův chlapec, a tyto osoby budou mi s mými spolubydlícími stát modelem ke kresbě, jejíž první skizza je toto zde.

   Také Rappard pracuje silně s modely. A zdá se mi, že není lepšího způsobu. Zvlášť když člověk zůstává modelu věrný, čím dál tím víc v něm vidí.

   Tento dopis doplňuje tedy mé psaní z včerejška potud, jak sám můžeš pozorovat, že jsem pojal plán na nový akvarel toho druhu, jehož skizzu Ti posílám, a že zítra dostanu k němu modely. Doufám, že tento akvarel bude dokonalejší nežli to, co Ti posílám. Podaří se mi to??? Předem to nevím. Pouštím se do toho, ačkoli mi schází ještě mnoho věcí. Ale nyní mám něco, co jsem dříve neměl, a to je krásnější světlo. A to má pro mne větší cenu, nežli bůhvíkolik barev. Můžeš-li ještě přidat barvy, učiň to, ale už jsem jich od Tebe dostal tolik, a do nynějška jsem po mnohé stránce tak málo spokojen s výsledkem, že se Tě téměř neodvažuji o ně poprosit. Pořád mám tedy naději, že tak jako v algebře produktem dvou záporů je klad, i výsledkem neúspěchů mohou být úspěchy. Sbohem, co se týče Tvé pacientky či spíš rekonvalescentky, přeji ti to nejlepší.

                                       Zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (162)

Milý Theo!

   Už v neděli jsem Ti chtěl napsat, ale potom jsem s tím ještě počkal, poněvadž jsem chtěl udělat něco, co nebylo ještě jisté. Asi před několika týdny jsem četl od Fritze Reutera "Z doby mého pobytu na pevnosti", kde je velmi vtipně vylíčeno, jak si Fritz Reuter a ostatní vězňové na pevnosti zpříjemňovali život jak mohli a vymáhali si na "velícím majorovi"  různé výsady.

   Kniha mě přivedla na myšlenku zaútočit na domácího zvlášť kvůli určitým zlepšením, která mi ulehčí práci. A tak jsem si několikrát zašel do Voosburgu, kde bydlí, aby to neb ono dal udělat. Ležely tu staré okenice a prkna, jichž jsem chtěl použít, ale dalo práci dostat je. Ale teď je mám.

   Víš, že v atelieru jsou tři okna. Tato dávají příliš mnoho světla, ba i když je zastřu, a proto jsem už dlouho uvažoval, jak by se to dalo změnit.

¨  On však nechtěl nic dělat, jestliže mu za to nezaplatím.

   Ale teď po novém útoku mám šest okenic a asi šest dlouhých prken. Okenice jsem teď rozřezal, takže získávám jakési světlíky a mohu s nimi manévrovat a jak shora tak zdola libovolně si více méně světla zadržovat nebo pouštět dovnitř.

   Myslím, že na této malé skizze vidíš dobře, že to jde zcela znamenitě.

   Z prken bude velká skříň v alkovně k uschování kreseb, ilustrací, knih, a věšák na šaty pro rozličné haleny, kazajky, staré kabáty, šátky, klobouky, a, na to nesmím zapomenout, pro námořnický klobouk, věci, které potřebuji pro modely.

  Domácímu jsem pravidelně platil a teď jsem mu stručně řekl, že bych nemohl nic namítat proti tomu, kdyby si myslel, že činže za byt je nízká, dávám mu však na uváženou, že činže je pro mne vysoká a že bych nemohl horlivě pracovat a nedostal bych se dál, kdybych nezískal lepší světlo. Kdyby to jinak nešlo, musel bych si tedy bezpodmínečně hledat jiný atelier. Povídal jsem mu, že bych to vzal na sebe, kdybych mohl platit, teď však nejsem s to víc platit. Co se mne týče, nemůže být ani řeči o vyšším placení, a zůstanu-li, záleží na tom, jestli on ponechá věci tak, jak jsou; je-li mu můj odchod lhostejný, že se rozejdeme jako dobří přátelé a nebudeme o tom dál hovořit. Tu řekl, že nikoli, že už něco udělá, a tak jsme se konečně dohodli, že zaplatím jen pár zlatek dělníkům za práci.

   Sám byl opět v atelieru - není zrovna vydřiduch, i když je dost po čertech mazaný obchodník (trochu jako yankee). Přece ho asi překvapil stav atelieru (nebyl v něm od července minulého roku); aspoň když byl v atelieru, všechno jsem prosadil, a dokonce lehčeji, nežli jsem očekával. Kéž bych jen vždycky mohl tak jednat s lidmi v atelieru, poněvadž já venku mnoho u lidí nezmohu a nedovedu s nimi hezky zacházet.

   Zabýval jsem se několika figurami - dost velkými bustami po kolena, které s ostatními, jež už mám, vytvoří jakousi výzdobu chodby a schodiště, ačkoli to jsou vlastně jen obyčejné studie.

  Na tom všem tedy vidíš, že jsem se nyní opět zcela vrhl do práce, abych byl neustále zaměstnán a přišel na jiné myšlenky. Tak na př. ve Voorburgu, když jsem s domácím prohlížel ono dříví, udělal jsem hezké motivy - dělníky v kůlně, hloubení sklepa, kladení domovních základů. Přitom jsem si vzpomínal na Tvé líčení dělníků na Montmartru, kdes viděl jednoho zranit se v kamenolomu.

   Víš, že už jsem měl na oknech plátno napnuté na latích. Ty mi teď zbudou a přijdou mi velmi vhod jako pozadí, potaženy tmavší nebo světlejší látkou, kdybych kreslil na př. hlavy.

   Zajisté chápeš, že nyní mohu také úplně zavřít jedno či dvě okna a tak si vytvořit jednotné světlo, jež působí mnohem silněji, nejsouc neutralisováno reflexy nebo různými světly.

   Kdybych si musel sám zaplatit to zařízení, nemohl bych si je pro nákladnost pořídit, a proto mám teď z něho radost.

   Potřebu lepšího světla jsem pociťoval právě při práci na kresbách, na nichž jsem dělal v poslední době, na př. na kresbách hlav, jež jsem Ti poslal a k nimž jsem užíval silnější černé barvy.

   Doufám, že se všechno napraví, ale na této malé skizze sám dobře vidíš - je to tak jednoduché, že se to musí podle mého mínění spravit.

   Ale jak jsou dnes domy často mizerné ve srovnání s tím, čím by mohly být, kdyby se promyslelo jejich pohodlné zařízení.

   Přirovnej jedno z našich oken k oknu z doby Rembrandtovy. Tehdy asi každý nějak potřeboval mít zvláštní tlumené světlo, to už dnes asi neexistuje - aspoň nyní převládá snaha zařizovat se studeně, stroze a bez lásky. S dělnickými obydlími se to začíná napravovat, ale nevidím, že by se pokročilo proti tomu, co bylo uděláno před 20 nebo 30 lety.

   Tyto záležitosti naopak pozbyly veškerého půvabu a nabyly něco chladu, systematičnosti a methodičnosti, a tak se stávají stále prázdnějšími.

   Kdybych byl mohl, byl bych si dal okna tak udělat, jak jsem Ti je tu načrtl, což by nebylo stálo o mnoho víc, kdybychom to nebyli musili udělat s okenicemi, které jsme už měli po ruce.

   Rozdíl by byl jenom v tom, že by pro každé světlo byl jeden rámec, že by tedy ty otvory byly o něco menší. Tak bych měl pěkné, jednoduše zřízené a pohodlné okno. Ale člověk nemůže mít všechno. Potom k tomu vlastně patří ještě široký okenní výklenek, kde se lze usadit - a ten v tomto domě naprosto chybí.

   Nemohu se dočkat dopisu od Tebe a zprávy o Tvé pacientce. Kéž by jen zůstala klidná a normální a šťastně se uzdravila! Avšak to nejde vždycky tak brzo a rychle, skoro vždycky něco do toho přijde, a proto je třeba vždycky se mít na pozoru.

   Minulý týden jsem četl "Notre Dame"  od Victora Huga; už jednou jsem to četl před více než 10 lety. Víš, s kým jsem se v té knize shledal, nebo jsem se domníval, že jsem ho tam našel, takže nepochybuji, že Victor Hugo chtěl cosi takového vyjádřit?

   V Quasimodovi jsem objevil Thyse Marise.

   Na mnohé čtenáře "Notre Dame" dělá Qausimodo dojem blázna. Ale Ty bys rovněž jako já neshledával Quasimoda ani dost málo směšným, a rovněž jako já bys cítil, že je pravda, co říká Hugo: "Pro ty, kdo vědí, že Quasimodo existoval, je nyní Notre Dame prázdný. Neboť nebyl jen jeho obyvatelem, ale byl jeho duší." 

   Jestliže je Notre Dame považován za symbol uměleckého směru, který našel svůj výraz na př. v Leysovi a někdy v de Grouxovi, v Lagyeovi, v Devriendtovi a v Henri Pillovi, lze říci i o Thysu Marisovi: "Dnes je tu prázdno pro ty, kdož vědí, že existoval, poněvadž měl duši, a duše tohoto umění, to byl on." Thys Maris tedy ještě existuje, ale už nikoli v plném rozkvětu a síle - umdlený a zklamaný, pokud může být zklamán.

   Myslím, že je příšernou vlastností zdejších malířů, že se ještě teď Thysu Marisovi dokonce smějí. Vidím v tom cosi strašného jako v sebevraždě - proč jako v sebevraždě? Nu, protože Thys Maris je ztělesněním něčeho tak vysokého a ušlechtilého, že podle mého mínění může si z něho tropit posměch jen malíř, který sám hluboko klesl.

   Jestliže někdo Marisovi správně nerozumí, nu, tím hůř pro něj, kdož mu však porozuměli, želí ho a bědují, že takový muž je podlomen. Ušlechtilá duše, ošklivá skořápka, to se hodí na Thyse Marise a na Quasimoda.

   "V duši jsem krásný."

   Nuže, piš brzy, jestliže jsi ještě nenapsal; se stiskem ruky

                                    zcela Tvůj Vincent.