pátek 16. února 2018

Vincent van Gogh, Dopisy (131)

   Milovaný bratře!
   Už je pozdě, ale přece Ti chci ještě napsat. Nehněvej se, ale potřebuji Tě, a zdá se mi, jako bychom někdy ani nebyli od sebe daleko. Dnes jsem se rozhodl, že se totiž nebudu ohlížet na svou chorobu, nebo lépe na to, co mi z ní zbylo. Ztratil jsem dost času, práce musí pokračovat. Tedy ať zdráv či nemocen opět začínám kreslit pravidelně od rána do večera. Nechci, aby mi někdo opět mohl říci: "Oh, to jsou jen staré kresby."  Dnes už jsem nakreslil studii dětské kolébky s několika barevnými tahy. Dále se opět zabývám podobnou kresbou, jako byla ta, kterou jsem Ti naposled poslal.
   Ruce mi trochu příliš zbělely, ale co dělat?
   Také budu opět chodit do přírody, a i kdybych snad z toho nic nevytěžil, přece jen se budu méně trápit, než kdybych se ještě dále vzdaloval práce. Umění je žárlivé, nechce, aby se dávala přednost churavění, ať je tedy po jeho vůli. Doufám, že tedy zakrátko dostaneš několik pořádných kreseb.
   Lidé jako já nesmějí vlastně stonat. Musíš správně pochopit, jak rozumím umění. Kdo chce dospět k pravému umění, musí dlouho a hodně pracovat. Co jsem si vytkl za cíl, je po čertech těžké, a přece nemyslím, že mířím příliš vysoko. Chci dělat kresby, které by některé lidi uchvátily.  "Sorrow" je nepatrný začátek - malé obrazy krajin, jako jsou "Laan van Meerdesvoort", "Louky u Ryswyku",  "Sušárna ryb", jsou snad též jakýsi začátek.
   Je v nich aspoň něco bezprostředního z mé vlastní duše. V postavách a v obraze krajiny nechtěl bych vyjadřovat něco sentimentálního, nyvého, nýbrž vážnou bolest. Zkrátka, chtěl bych to přivést tak daleko, aby se o mé práci říkalo, tento člověk má hluboký cit a tento člověk má jemný cit. Přes mou tak zvanou hrubost, rozumíš, snad zrovna díky jí.
   Tato řeč je snad ještě nyní domýšlivá, ale to je právě důvod, proč chci do toho vložit celé své úsilí.
   Čím jsem v očích většiny? Nula nebo podivín, nebo nepříjemný člověk, kdosi, kdo nemá nebo nebude mít ve společnosti žádné postavení, enfin, cosi nepatrnějšího nežli nejnepatrnější človíček.
   Dobrá - dejme tomu, že by to všechno přesně tak bylo, pak bych chtěl svou prací jednou ukázat, co vězí v srdci takového podivína, takové nuly.
   To je moje ctižádost, jež malgré tout * (*přese všechno) nepramení z hněvu, ale z lásky, spíše z pocitu radosti než z vášně. Ačkoli jsem často podrážděn, přece je v mém nitru klidná harmonie a hudba. V nejchudších chaloupkách, v nejšpinavějších koutech spatřuji obrazy nebo kresby a můj duch k nim  neodolatelně tíhne. To ostatní čím dál víc z toho mizí, a čím víc to z toho mizí, tím víc se zbystřuje můj pohled, aby zahlédl malebnosti. Umění vyžaduje houževnatou práci, práci navzdory všemu a nepřetržité pozorování.
   Houževnatostí rozumím především vytrvalou práci, ale též setrvání na vlastním pojetí bez ohledu na lidské řeči.
   Doufám, bratře, že v několika letech, ba dokonce už teď ode mne uvidíš věci, jež budou jakýmsi zadostiučiněním za Tvé oběti.
   V poslední době jsem zvlášť málo hovořil s malíři, přitom se mi nedařilo špatně. Lepší je naslouchat řeči přírody nežli řeči malířů.
   Teď dovedu lépe než před půlrokem pochopit Mauvova slova: "Nemluv mi přece o Dupréovi, povídej mi raději o tomto příkopu u silnice nebo o něčem takovém."  Zdá se to silné, a přece je to naprosto správné. Cit pro věci samy, pro skutečnost je mnohem důležitější, než cit pro obrazy, alespoň je plodnější a k životu povzbudivější.
   Poněvadž mám teď tak velký, tak široký cit pro umění a pro sám život, jehož esencí je umění, zní mi ostře a falešně, jestliže existují lidé, kteří se pachtí jen po úspěchu. Co se mne týče, nacházím vlastně v mnoha moderních obrazech zvláštní kouzlo, jež staré obrazy nemají.
   Jedním z nejvyšších a nejvznešenějších uměleckých projevů je pro mne anglický, na př. Millais, Herkomer, Frank Holl. O rozdílu mezi starým a novým uměním chtěl bych podotknout, že noví umělci jsou snad ve vyšší míře myslitelé. Je přece velký citový rozdíl na př. mezi "Chill October"*  (*Sychravý říjen.) od Millaise a "Bělidlem u Oresween"  od Ruysdaela, a zrovna tak velký mezi "Irish emigrants"* (*Irští emigranti) od Holla a "Ženami čtoucími bibli"  od Rembrandta.
   Rembrandt a Ruysdael jsou vznešení, a to pro nás zrovna tak jako pro své současníky, avšak v moderních je cosi, co se v nás osobitěji a intimněji zahosťuje. Právě tak je tomu s dřevoryty od Swaina a od starých německých mistrů. Bylo tedy také omylem, když moderní malíři před několika lety dychtili napodobovat staré.
   Proto tolik považuji za správné, co říká otec Millet: "Zdá se mi absurdní, když se lidé chtějí zdát jiní, nežli jsou."
   Zdá se, že to je jen obyčejný výrok, a přece je nesmírně hluboký jako oceán, a co se mne týče, myslím, že člověk udělá dobře, vezme-li si jej k srdci.
   Chtěl jsem Ti jen říci, že práce opět půjde svým pravidelným chodem a musí jít, přese všechno - a k tomu jsem chtěl ještě jednou dodat, že toužebně očekávám dopis a dále, že Ti přeji příjemný noční odpočinek. Sbohem se stiskem ruky
                                zcela Tvůj Vincent.

Vzpomeň si, prosím, na silný Ingresův papír, můžeš-li; v příloze posílám ještě jakýsi pokus. Tenkým papírem jsem ještě zásoben. Na silném Ingresu mohu lavírovat akvarely, na papíře ve svitcích to vždycky dopadá bez mé viny bídně. Kolébku budu po té dnešní jistě ještě stokrát neúmorně kreslit.

Vincent van Gogh, Dopisy (130)


    Milý Theo!
   V pátek jsem obdržel zprávu z nemocnice v Leyden, že Sien se smí v sobotu vrátit domů; dnes jsem tam byl, společně jsme se vrátili a teď je tu na Schenkwegu  - ona i robátko jsou tak dalece zdravé. Dal bych za to nevím co, abys je dnes spatřil Ujišťuji Tě, že se její zevnějšek od letošní zimy neobyčejně změnil, je to dokonalá metamorfosa.
   Jistě je to tím, že jsem se o to letos v zimě trochu přičinil, a to s Tvou pomocí; ovšem ještě mnohem, mnohem víc je to zásluha profesora, který ji léčil. S čím však profesor má méně co dělat, je vliv naší silné vzájemné náklonnosti k ní. Žena se mění, jestliže miluje a je milována; není-li tu nikdo, kdo by o ni stál, pak síla pomíjí a půvab zaniká. Tu však vychází najevo, co v ní je, a na tom je rozhodně závislý její rozkvět. Příroda musí mít svůj volný průběh a ubírat se normální cestou; žena chce být spojena s mužem, a to pevně, navždycky. Vždycky to není možné, ale když je to jinak, odporuje to přírodě.
   Nyní má jiný výraz nežli letos v zimě a jinak vypadá, její pohled je teď pevný a klidný, a je v ní výraz štěstí, klidu a pokoje o to výmluvnější, že jistě ještě není zdráva. Jednou jsem Ti napsal, že tvar její hlavy, linie jejího profilu jsou přesně tytéž, jako oné postavy na Landellově obraze "L´ange de la passion". To je tedy daleko vzdáleno něčeho sprostého, je to rozhodně ušlechtilé, ale není to vždycky hned nápadné. Dnes to však bylo přesně tak.
   Profesorovi je určitě sympatická, také ji zná od dřívějška, a tentokrát ji ošetřoval se zvláštní pozorností; ano, na její žádost, k níž byla popudem naše rozmluva před odchodem do nemocnice, ještě jednou ji důkladně prohlédl, a dříve než odešla, ještě si dal práci a dlouze a dopodrobna jí vyložil, co musí dělat a čeho musí zanechat, aby se udržela. Když odcházela, přišla se s ní rozloučit nejen ošetřovatelka sálu, kde ležela, nýbrž ještě i sama vrchní sestra.
   Byl jsem při tom, a poněvadž, když Sien nesměla psát, jak se jí daří, třikrát jsem dostal od této paní dopis, poděkoval jsem jí za to a ona se ještě drahnou dobu s námi bavila.
   Na štěstí bylo velmi teplé, krásné počasí a cesta nám pěkně uběhla. Matka se Sieninou dcerkou přišly na Schenkweg a čekaly nás. Byl to skutečně nádherný návrat a Sien byla nanejvýš v high spirits,* (* v dobrém rozmaru), zvlášť nad malou kolébkou, nad rákosovou židlí, nade vším. Obzvlášť měla radost, že se shledala se svou malou holčičkou, která při této příležitosti dostala ode mne nové botky a vypadala velmi roztomile.
   V květnu se nahromadily obtíže, její porod, moje nemoc, otázka, jak se jí bude dařit a kam půjde, dělala ještě všechno spletitější. Po mnoha stránkách se však vyjasnilo a přišla pomoc. Teď má ještě dočasně značné bolesti jako následek operace kleštěmi, dále se vyskytují jiné nevyhnutelné následky šestinedělí a k tomu ještě velká slabost; ale je na ní vidět, že se s ní děje jakási obnova, že rozkvétá, obroda těla a zároveň duše. A teď tu vládne ovzduší "rodiny", "domova" či "vlastního krbu".
   Dovedu pochopit, že Michelet říká:  "La femme c´est une religion."* (*Žena, to je náboženství.).
   Po celých šest neděl po porodu bude pravděpodobně pociťovat bolesti a musí se velmi šetřit.
   Jsem přesvědčen, že dojista poznáš na př. z pozornosti profesorovy a vrchní sestry, že ona je přece někdo, ke komu mají vážní lidé sympatie; vždyť je skutečně zvláštní, že jí věnovali tolik péče. Když jsem vstupoval do sálu šestinedělek, kde jsem viděl různé jiné pacientky, připadalo mi, že ona je docela jiná osoba nežli ty ostatní, ačkoli je přece dost prostá. Avšak má více ducha a citovosti; lze vidět, že utrpení a zkouška těžkých dob ji zjemnily. Doufám, že Ti nezabrání žádná skrupule se s ní seznámit.
   Obzvlášť mě pobavilo, co mi Sien vyprávěla o svém rozhovoru s profesorem. Bylo to nesmírně pěkné a tento muž si asi počínal obzvlášť dobrosrdečně. Řekl na př.: "Přiznejte se, pijete ráda hořkou a kouříte doutníky?"  "Ovšem", odpověděla.  "Ptám se proto," řekl,  "abych vám připomněl, že toho nemusíte nechat."  Naproti tomu jí řádně vyčinil za to, že si libuje v octu, hořčici a pepři.
   Ve dnech, kdy pociťuje více žízeň nežli hlad, což je často, musí užívat jako léku skleničku hořké, aby se probudila chuť k jídlu. Dal jí seznam posilujících pokrmů, při čemž se vyptal na její kapsu. Sám též budu dodržovat, co navrhuje. Maso jí prospívá, stačí však jednou nebo dvakrát do týdne, denně ho vůbec není třeba.
   Po každé opakoval, že jejím hlavním lékem a nejdůležitějším posilujícím prostředkem by bylo, kdyby měla vlastní domov. Obával jsem se, že by snad Sien musela mít věci, jež by byly drahé, avšak životospráva, jakou jí navrhl, je zároveň nejúspornější, jakou si jen člověk může vymyslet, takže jsem pevně přesvědčen, že můžeme měsíčně vystačit se 150 fr.
   Mimo to dostala Sien zároveň poukaz, že kdyby jí snad během dvou let dítě onemocnělo, může se bezplatně poradit s profesorem v Leydenu. "Není jenom mou povinností, mé dítě, ošetřovat vás teď v šestinedělí," řekl profesor,  "nýbrž rád bych viděl, abyste byla asi tak do roka zdatnou silnou ženou. Máte před sebou ještě celý život, jestliže nepustíte po větru, co vám říkám."
   Enfin, hovořil s ní a poučoval ji o důležitých a méně významných věcech, jako by to byl její vlastní otec, a tak se vrátila značně veselejší a čilejší, než když tam odcházela. Mně se daří dobře, pozoroval jsem však, že jsem jaksepatří zeslábl, to však jistě přestane. Uvážíš-li však, že jsem teď bezmála plné dva měsíce špatně trávil, měl malou chuť k jídlu, horečky atd. a částečně ještě mám, pak se není co divit.
   Znovu jsem též kreslil, a ačkoli mi to působilo bolení hlavy a rychle mě to unavilo, přece se mi to jistě zas ponenáhlu bude dařit, zvlášť když si mohu pomalu doma posazovat jako model ženu s dítětem. Moje slabost je mi však velmi na obtíž, ale to už nese  s sebou nemoc, kterou jsem přestál.
   Oba pokusy, které jsem v těchto dnech udělal, jsou akvarely, protože jsem se chtěl jednou o to pokusit. Ale tak se mi zdá, že bych měl ještě i nyní zůstat především u vlastního kreslení, jež je podkladem pro všechno ostatní. Ale jak vidíš na posledním akvarelu, začnu ponenáhlu lavírovat.
  Až se docela uzdravím, chtěl bych ještě jednou vážněji udělat skutečný akvarel na papíru Hardung, poněvadž tento papír (víc než Wuetmanův) dovoluje podkládat solidní černobílý základ či podklad dřív, než začne člověk lavírovat, aniž to potlačuje dojem akvarelu. Avšak teď ještě nemohu dost dlouho stále pracovat na jednom kuse, což mi velmi vadí, poněvadž se mi velmi stýská po práci a po přírodě. Zatím jsem v každém případě rád, že zase mohu aspoň něco dělat.
   Tento dopis jsem začal včera večer a teď Ti mohu říci, že jsme, totiž žena s oběma dětmi a se mnou, strávili noc na velké půdě.
   Tato ložnice se hodně podobá vnitřku lodi, poněvadž je celá roubená; myslím, že je to velmi zdravé. Malá kolébka musí přes den dolů. Šlo to velmi dobře, a nepřijdou-li zvenčí nějaké nepříjemnosti, což se, jak doufám, nestane, pak se do toho můžeme dobře vpravit. Co se mne týče, nepociťuji společnost ženy a dětí jako cizí, nýbrž mám pocit, jako bych byl víc ve svém živlu a jako by to tak bylo už odedávna. Nepřipadá mi nezvyklé přiložit ruce k dílu a dělat věci, pro které je žena příliš slabá, na př. ustlání postele nebo tisíc jiných věcí. Ať to bylo posloužit sobě samému, ať to bylo posloužit nemocné, a to dost často, takových různých úkolů bylo dost, a že tyto věci nevadí malování a kreslení, sdostatek dokazují staré holandské obrazy a kresby. Neškodí, splývá-li atelier s domácností, zvlášť jde-li o figury. Přesně si vzpomínám na Ostadovy malé perokresby vnitřku atelieru, pravděpodobně kouty z jeho vlastního domu, které dostatečně ukazují, že Ostadův atelier se asi málo podobal atelierům, v nichž vídáme orientální zbraně a vázy a perské koberce atd. Abychom zase jednou hovořili výhradně o umění - někdy pociťuji velkou chuť opět k malování. Atelier je teď prostornější, světlo je lepší, mám dobrou skříň k ukládání barev, takže tu není příliš velký nepořádek a špína. Teď jsem též ihned začal opět s vodovými barvami. Závisí to ovšem na mém zdravotním stavu, jakmile mi však nebude hrozit nebezpečí, že bych mohl dostat recidivu, a budu si moci s chutí vyjít do přírody a venku klidně sedět, mám v úmyslu všeho toho se opět chopit a vložit do toho veškerou sílu. Jsem rád, že teď bydlíme se Sienou pohromadě a že to už nejsou takřka dvě rozdělené domácnosti a že mohu ze 150 fr na měsíc ušetřit na malířské potřeby víc než dosud.
   Sien jako že i já jsme rozhodnuti nějak si pomoci a nechtěli bychom si pořizovat na př. už žádný nábytek nebo domácí nářadí, dokud sám víc nevydělám prodejem kreseb;  neboť jsme oba ochotni se všemi takovými věcmi počkat, nežli si vydlužovat víc peněz, i v případě, že bychom je mohli dostat. Až  se Sien opět uzdraví, začne mi sedět modelem a ujišťuji, že má dost pěknou postavu. Že dovede pózovat a že má k tomu schopnosti, vidíš ostatně poměrně dobře též sám na př. na "Sorrow"  a na několika jiných kresbách, jež máš.
   Ještě mám různé studie aktu, které jsi dosud neviděl. I v tom budu ještě pokračovat, až bude ona v pořádku; vždyť se tím člověk mnoho učí.
   Kdybych musel ještě teď na delší dobu zanechat práce venku, kdyby mi to měla znemožňovat churavost, což nemyslím, pak  jistě budu teď mít dost látky doma a nemusím nečinně sedět.
   Od rodičů jsem dostal přívětivý dopis. Považ, dokonce opět se dvěma poukázkami. To však teď neměli dělat; vím, že to sami potřebují, a my, jak jsem řekl, vystačíme s penězi od Tebe, když se teď stav Sienin tak zlepšil a když se i já zase uzdravím. 
   Proto bych skutečně raději nechtěl od rodičů peníze; jak jsem Ti psal, sám jsem chtěl něco poslat otci, jakmile bych to mohl ušetřit a ženě by bylo lépe, aby mohl k nám zajet a abych si pak s ním o lecčems pohovořil.
   Více než kupony mě potěšila dobrá nálada, kterou mají v této chvíli, takže potom, zmíním-li se jim o Sieně, nebudou, jak doufám, hned proti tomu, nýbrž přijmou to blahovolně.
   V těchto dnech jsem ještě zhlédl blízko Bosche výstavu francouzského umění ze sbírek Mesdagovy, Portovy atd.
   Je tam mnoho krásného od Dupréa, Corota, Daubighnyho, Diaze, Courbeta, Bretona, Jacqueta, atd. Ostatně se mi zvlášť líbila velká skizza od Th. Rousseaua z Mesdagovy sbírky, stádo krav v Alpách.
   Potom krajina od Courbeta; žlutá pahrbkovitá písečná půda, tu a tam porostlá čerstvou mladou trávou, s černými okraji lesa, od nichž se odráží několik bílých březových kmenů, dále stranou vysoké domy s červenými a modrými břidlicovými střechami; nad tím úzký světlý, jemně šedý pruh oblohy. Horizont je velmi vysoko, takže hlavní věcí je tu půda a jemný pruh oblohy přispívá vlastně spíše jako kontrast k hlubšímu procítění syrové hmoty masivu temné země.
   Myslím, že to je to nekrásnější, co jsem do Courbeta dosud viděl. Dupréové jsou nádherní a je tu též Daubihy, vysoké doškové střechy proti svahu pahorků, na které jsem se nemohl dost vynadívat. Taktéž malý Corot, rybník na pokraji lesa za letního jitra asi tak ve čtyři hodiny. Jediný malý růžový obláček naznačuje, že zakrátko vyjde slunce. Klid a pokoj a mír, jež člověka okouzlují.
   Jsem rád, že jsem to všechno ještě viděl.
   Už skončím a doufám, že brzy napíšeš a zvlášť že si v srpnu skutečně zajedeš do Holandska. Píš Ti v "přestávkách"; dovedeš si jistě představit, že se teď ledacos přihází, na co je třeba dohlédnout. Dovoluji sice Sieně leccos dělat, musím však dávat pozor, co dělá, abych byl, jakoby náhodou, neustále po ruce, kdyby potřebovala trochu pomoci. Neboť je skutečně ještě velmi slabá, takže profesor, jak ona vypravuje, řekl "zpropadeně slabá", a přece je dobré, že zaměstnává-li se čímkoli, nachází jakési vyražení. Všechno, co ji trochu baví a rozptyluje, je pro ni  lékem.
   Též děťátko není ještě zcela mimo nebezpečí, víš, jak rodila, to má také vždycky vliv na dítě, a do pěti neděl sotva můžeme říci, jak s ním bude. Mnoho ovšem závisí na kojení. Doufám, že Tě příliš nenudím čtením tohoto všeho, chtěl jsem napsat jen pár slov a je z toho dlouhý dopis. Ještě nejsem zaběhaný, a kdybys mi mohl k 20. něco poslat, přišlo by mi to v těch posledních dnech měsíce opravdu velmi vhod.
   Sbohem, v duchu se stiskem ruky
                                   zcela Tvůj Vincent.

úterý 13. února 2018

Vincent van Gogh, Dopisy (129)


 (6. července 82.)

   Milý bratře!
   Dostal jsem od Tebe dopis s přiloženými 100 franky a opravdu srdečně Ti zaň děkuji; zachtělo se mi ihned Ti opět napsat. Domnívám se, že je dobře, když Ti podle svého nejlepšího a nejupřímnějšího vědomí objasním ještě některé věci, pro něž je důležité, abys je správně chápal a poznal; doufám tedy, že si přečteš tento dopis pomalu a trpělivě, neboť mi na tom tolik záleží. Zítra ráno se vrátím do nemocnice a klidně tam složím hlavu, věda, že jsi o všem zpraven tak podrobně a přesně, jak to dovoluje vzdálenost.Mnohem, mnohem víc by mě těšilo, kdybys tu teď byl sám a kdybych Ti dnes v poledne mohl všechno ještě ukázat a s Tebou si pohovořit. Ale stane se to později, doufejme v srpnu. Dříve než budu hovořit o jiných věcech, musím Ti říci, že mě v Tvém dopise překvapilo jedno místo, líčení Paříže zvečera, poněvadž ve mně probudilo jednu z vlastních vzpomínek - neboť jsem také spatřil "Paris tout gris"*  (* Paříž celou šedivou) a byl jsem překvapen tímto zcela zvláštním rázovitým efektem; černá postavička a bílý kůň, dávající vyniknout jemnosti této zvláštní šedi, byli tu zrovna tak.
   Tato temná nota a odstíněná běl jsou klíčem souladu. Náhodou teď v nemocnici opět na mne nedávno mocně zapůsobil umělec, jenž mistrně líčí "Paris tout gris".  V "Une page d´amour"*  (Lístek lásky) od Emila Zoly jsem našel několik mistrně líčených a kreslených pohledů na město, tak procítěných, jako to prosté místo v Tvém dopise. Jeho knížka je mi popudem, že si docela určitě přečtu všechno od Zoly, od něhož jsem dosud znal jen několik malých zlomků, k nimž jsem se pokoušel dělat ilustrace,  "ce que je veux,"*  (to, co chci), a jiný zlomek, který popisoval starého sedláčka, zrovna jako Milletova kresba.
   Bratře, v Tobě vězí cosi úžasně uměleckého - pěstuj to - nech to nejprve nějak zakořenit a pak vypučet - nedbej, co tomu řekne Petr nebo Pavel - nýbrž se vší vážností vůči sobě samému se už jednou nad tím zamysli a nepokládej za neštěstí, když se Tvé myšlenky na to soustředí a když to zabere v Tvé činnosti více méně důležité místo. Avšak odvážil jsem se do zakázané oblasti, pro dnešek tedy ani slova o tom. Jen ještě jedno, v Tvém krátkém líčení je "kresba", pro mne zřetelná a pochopitelná, ačkoli jsi ještě tak nevyjádřil svůj dojem, aby nabyl výraznější podoby a každému byl zřejmý nebo aspoň pochopitelný. Tam, kdes přestal v líčení, začíná vlastní tvůrčí utrpení a vypětí, ale tvůrčí schopnost máš po čertech dobrou.
   Teď však nemůžeš pokračovat, poněvadž si sám po té stránce nevěříš, jinak totiž bys přeskočil příkop, a odvážil by ses dál.
   Ale basta! V Tvém líčení je  "je ne sais quoi,"  vůně, souvenir jako na př. v akvarelu od Bohingrona - je však ještě matná, jako v mlze. Víš dobře, že kreslit slovy je také umění, jež mnohdy prozrazuje, že tu dříme skrytá síla, rovněž jako slabé či šedé obláčky kouře prozrazují, že v krbu hoří.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Teď už se mi nezdá zbytečné opakovat Ti, přestože je těžké to říkat, co cítím k Sieně. Jsem-li s ní pohromadě, mám pocit domova; pocit, jako by mi přinášela můj vlastní krb, pocit, že jsme spolu srostli. Je to vřelý, hluboký cit, vážný a nikoli bez temného stínu z její i mé dost chmurné minulosti, stínu, o němž jsem se Ti už zmínil, který nás ohrožuje ještě v budoucnu jako jakási chmura a proti němuž bychom museli celý život neustále zápasit.
   Zároveň však cítím velké uklidnění, jasnost a jarost, myslím-li na ni a na přímou cestu, kterou mám před sebou.
   Víš, co jsem Ti minulého roku psal o K., takže můžeš snadno, zdá se mi, přehlédnout, co se ve mně událo. Ne, že bych Ti byl přeháněl své city; láska, kterou jsem k ní cítil, byla silná, vášnivá, jiná než k Sieně. Když jsem se v Amsterodamu dozvěděl, nač mi ani nenapadlo pomyslet, že totiž měla přede mnou jakýsi odpor a v mém způsobu jednání spatřovala znásilňováni, takže aby mě nemusel spatřit, odcházela z domova pryč na tak dlouho, doku jsem tam byl - - - tehdy, nikoli však dříve, strpěla má láska k ní smrtelnou ránu, což jsem zpozoroval, jakmile jsem se letos v zimě tady v Haagu probíral takřka z mrákot. Tehdy bylo ve mně cosi z nevýslovného hoře, co nejsem s to vylíčit. Vím, že jsem tehdy mnoho přemýšlel o mužném výroku otce Milleta: "Il m´a toujours semblé que le suicide était une actin de malhonnet homme*. (*Vždycky se mi zdálo, že sebevražda je činem nečestného člověka).
   Prázdnota, nevýslovné vnitřní soužení způsobovaly, že jsem si myslel: "Ano, dovedu si představit, že jsou lidé, kteří se vrhají do vody." Jen jsem byl dalek toho, dát těmto lidem za pravdu, a uvěřil jsem ve správnost výroku, který jsem Ti citoval, a daleko nejlepší pojetí života jsem spatřoval v tom, vzchopit se a v práci hledat lék; Ty ostatně také tak smýšlíš, a tehdy jsem se toho tak chopil.
   Je těžké, strašně těžké, ba vůbec nemožné považovat za ilusi něco, jako byla má vášeň v minulém roce; to dělají otec s matkou, já však říkám:  "Ačkoli se to nikdy nestane, přece to mohlo být."  Nebyla to iluse, názory se však rozcházejí a okolnosti se tak mění, že se cesty čím dál víc rozbíhají, místo aby se sbíhaly. Hleď, tady, jak o tom uvažuji, to je má jasná a správná domněnka: mohlo to být, ale teď už to nemůže být.
   Za těch okolností bylo to pro mne velkou hlubokou ranou, jež se zahojila, ale pořád je ještě citlivá.
   Tehdy - té zimy - mohl jsem zas ihned pocítit lásku? Určitě ne. Je však zvrácené, že ve mně nevyhasla lidskost nebo že nebyla otupena, nýbrž že má bolest právě probudila potřebu soucitu s jinými???
   Nemyslím - Sien byla pro mne z počátku jen bližní, nešťastnice, jako já sám. Ačkoli jsem nebyl nestatečný, byl jsem tehdy právě v náladě poskytnout jí prakticky jakousi oporu, a to bylo pro mne zároveň povzbuzením, abych byl vytrvalý. Ale ponenáhlu se pak vyvíjelo mezi ní a mnou cosi jiného; nevýslovná vzájemná potřeba, takže jsme se jeden od druhého nehnuli a čím dál tím víc si navzájem vnikali do života, a potom to byla láska. Co je mezi Sienou a mnou, je skutečné; není to sen, je to skutečnost.
   Pokládám za velké požehnání, že mé myšlenky a pracovní úsilí nalezlo pevný bod, určitý směr. Možná, že jsem ke K. cítil více vášně a že byla po mnohé stránce přitažlivější než Sien, že by však láska k Sieně měla být proto méně upřímnější - opravdu ne - vždyť okolnosti jsou příliš vážné a všechno záleží na jednání a praxi a to bylo tak od počátku, kdy jsem ji potkal.
   Vidíš, co je výsledkem? - Jestliže teď přijedeš, nenajdeš mě sklíčeného nebo melancholického, nýbrž přijdeš do prostředí, kde nalezneš mír, při nejmenším veselou náladu, mladý atelier, ještě mladou domácnost v pracovním ruchu.
   Žádný mystický nebo tajuplný atelier, nýbrž takový, který zapustil kořeny do plného života. Atelier s kolébkou a dětskou stoličkou. Kde se tedy nezahálí, nýbrž kde se všechno má k světu a souhlasí a povzbuzuje. Jestliže by teď ke mně přišel kdokoli a vyprávěl mi, že jsem špatný finanční, pak ho odkážu na toto své malé vlastnictví. Postaral jsem se o to, bratře, jak nejlépe jsem dovedl, abys mohl vidět (a nejen Ty, ale každý, kdo má oči k vidění), že o to usiluji a že se mi též podaří popadnout věc za pravý konec. How to do it.
   Letos v zimě byla žena těhotná, měli jsme výlohy se zařízením, nyní mi žena slehla, čtyři týdny jsem byl nemocen a ještě nejsem docela zdráv - avšak přesto přese všechno domácnost je hezká,kvetoucí, čistá a uklizená, a z valné části teď mám nábytek, ložní prádlo a malířské náčiní.
   Ať to stálo, co stálo, jistě si toho budu nemálo vážit, Tvé peníze nebyly hozeny do vody, ale povstal z nich mladý atelier, který se i teď ještě nemůže obejít bez Tvé pomoci, kde však teď budou také čím dál tím víc vznikat kresby a který je plný nábytku a nářadí, jehož je třeba a jež má hodnotu. Nahlédneš-li, milý hochu, až sem teď přijedeš, do bytu plného života a pracovního ruchu a víš-li, že jsi toho původce - nepocítíš přitom značné zadostiučinění, víc než kdybych byl kavárenským povalečem? Chtěl bys něco jiného?
   Víš, že mi  vždycky nepřálo štěstí, že jsem byl často na tom velmi bídně, teď však Tvou pomocí přichází moje mládí na své a moje vlastní bytost se rozvíjí.
   Teď jen doufám, že nespustíš oči s tohoto velkého rozvoje (i potom, když někteří v tom vidí ztřeštěnost, že jsi mi pomohl a pomáháš), a že v dnešních kresbách uvidíš zárodek příštích. Ještě kratičkou dobu v nemocnici a potom se vrátím k práci a žena s robátkem k pózování.
   Je mi jako den jasné, že člověk musí prociťovat, co dělá, že žije ve skutečnosti a že musí žít rodinným životem, chce-li vytvářet důvěrné obrazy rodinného života, matku s dítětem, pradlenu, švadlenu. Úpornou prací stává se ruka ponenáhlu poslušnou citu, ale kdybych měl uhasit tento cit, sílu mít vlastní domácnost, to by pak byla sebevražda. Proto říkám: "En avant", přes temné stíny, starosti, obtíže, způsobené bohužel též zasahováním a žvaněním lidí.
   Věz však, Theo, že ačkoli, jak správně říkáš,nemám se tím zabývat, někdy mě to bolí; víš však, proč už jim neodporuji a proč se tím už nezabývám? Poněvadž musím pracovat a nesmím se dát svést se své cesty těmi pomluvami a obtížemi. Nezabývám se tím však proto, že je mi z nich úzko anebo proto, že bych neměl co říci. Často jsem též pozoroval, že nic neříkají, jsem-li při tom, a dokonce tvrdí, že nikdo nic takového neřekl. Co se týče Tebe - když víš, že se o to nestarám proto, abych se neznervosňoval a kvůli práci - zajisté pochopil též mé chování a nebudeš si myslet, že je to ode mne zbabělé, není-liž pravda? Nemysli si, že se sám pokládám za dokonalého a že se domnívám, že není mou vinou, považuje-li mě mnoho lidí za nepříjemný charakter. Často jsem děsně odporný, melancholický, popudlivý, dožaduji se sympatie, jako bych po ní hladověl a žíznil, jevím se lhostejný a krutý, jestliže tuto sympatii nenalézám, a sám ještě často přilévám trochu oleje do ohně. Nejsem rád ve společnosti a styk s lidmi, hovor s nimi je mi často odporný a obtížný. Víš Ty však, odkud to, když ne všechno, tedy přece velmi mnoho z toho, pochází? Prostě z mé nervosity - jsa hrozně jemnocitný, dostal jsem co proto jak tělesně, tak mravně v letech, kdy to bylo se mnou tak mizerné. Optej se lékaře, a ten ihned všemu porozumí; optej se, zdali to může být jinak, než že noci strávené na chladné ulici nebo venku, úzkost dostat se k chlebu, neustálé napětí, poněvadž jsem byl vlastně bez místa, mrzutosti s přáteli a rodinou musely být při nejmenším ze tří čtvrtin příčinou mnohých vlastností a vrtochů, a zdali nelze tomu připisovat, že jsem měl někdy ty nepříjemné záchvaty stísněnosti?
   Avšak ani Ty, ani kdo jiný, kdo by byl ochoten namáhat se uvažováním o tom, nebude mě, doufám, kvůli tomu odsuzovat nebo pohlížet na mne jako na nesnesitelného. A mám-li už svou špatnou stránku, nuže, u čerta, přece mám též dobré stránky - a tyto snad nelze také připsat k dobru? Nyní mi napiš, zdali shledáváš dobrým plán, aby se to řeklo rodičům a aby se tak dosáhlo lepšího dorozumění.
   Napsat o tom nebo tam zajet a hovořit o tom, k tomu nemám ani dost málo chutí, snadno bych propadl své obvyklé chybě, hovořil bych totiž tak, že by se nad mnoha výrazy pohoršovali. Hleď, uvažuji, až se vrátí žena s dítětem, až se já vrátím z nemocnice docela zdráv a atelier bude v provozu, potom bych rád řekl otci: "Přijeď a opakuj své návštěvy a pobuď u nás několik dní, aby sis se mnou o některých věcech pohovořil." A rád bych mu potom jako pozornost poslal peníze na cestu. Nevím o lepším plánu. Sbohem, mnohokrát děkuji za všechno a stisk ruky a důvěřuj mi,
                                   zcela Tvůj Vincent.
   

Vincent van Gogh, Dopisy (127, 128)

1. července
   Milý Theo!
   Jsem od několika hodin v atelieru a hned Ti píši.
   Nedovedu Ti říci, jaká je to nádhera, když je člověk zdravější, a rovněž jak mi cestou z nemocnice domů připadaly všechny  věci krásné.
   A jak je světlo jasnější a prostor větší a všechny předměty a postavy se zdají důležitější! Nicméně je tu však ještě "ale"; vždyť už příští úterek musím opět jí k lékaři a říci mu o svém stavu; připravil mě na to, že potom snad ještě jednou musím přijít do nemocnice na čtrnáct dní, snad také na delší či kratší dobu, podle toho, jak to bude třeba. Zajisté by mi bylo nesmírně příjemné, kdybych tam už nemusel.
   Jakmile zvětřím ten neřád, musím se vrátit, a i kdybych nic zvláštního nepozoroval, každé úterý tam musím chodit k prohlídce.
   Enfin - to jsou též jedny z "petites miseres de la vie humaine". Těhotenství, porod lze však nazvat "grande misere"; poslední dopis od Sieny byl velmi melancholický, ještě neslehla, čekala to však každým okamžikem, a poněvadž to čekání trvá už několik dní, jsem velmi neklidný a to je hlavní příčinou, že jsem požádal lékaře o záměnu procházek po zahradě za krátkou dovolenou, abych ji mohl navštívit. Zítra ráno jedu tedy za ní s její matkou a dítětem, poněvadž pouze v neděli smí přijímat návštěvy. Poslední dopis mi sama nepsala, nýbrž její ošetřovatelka, jež sama prosila, abychom za ní jednou přijeli; avšak mohlo by se nám přihodit, že nebudeme připuštěni.
   Ubohá dívka, přece je dost statečná a nedá se zastrašit maličkostmí; podle poslední zprávy se nepřihodilo nic zvláštního, kromě té velké slabosti. Nedovedu Ti vypovědět, jak se mi po ní v nemocnici stýskalo a jak teď po ní hrozně toužím, a v některých chvílích jsem nelitoval, že též musím trpět; bylo mi to milejší, než abych musel přitom být v plném zdraví; vždyť pak bychom se na tom nestejně podíleli.
   Jestliže se všechno velmi šťastně vydaří, pak ještě tento měsíc je tu Sien nazpátek; kéž by tomu přece tak bylo. Avšak přísloví praví: "Matčina bolest trvá dlouho". Proto ještě visí temný stín nad rozkošným pocitem z uzdravení. Nemohu se dočkat rána a zároveň je mi z toho úzko.
   První, kdo mi vyšel na Schenkwegu vstříc, byl můj přítel, truhlář, který mi už mnohdy vypomohl tou či onou prací, na př. při zhotovování nástroje pro perspektivu, a který je zároveň prvním tovaryšem majitele atelieru, o němž jsem Ti psal. Jeho pán byl právě na dvoře (máš jeho kresbu v pozadí s lukami) a ihned mě táhli s sebou a ukázali mi, že světnici, jež má být atelierem, nechali ještě nevytapetovanou, čekajíce na mé rozhodnutí. Řekl jsem, že bych se i teď ještě nemohl rozhodnout.  "Nu dobře", odpověděl majitel. Mohl bych si však z partie tapet vyhledat, co bych chtěl, pak se to nalepí a já bych se na nic nevázal.
   A přestože jsem říkal, že bych to nechtěl, poněvadž znovu musím do nemocnice, už teď to dělají, ježto trvají na tom, abych si to ještě do úterka prohlédl. Připomínám, že byt je zvlášť pohodlný a vypadá skutečně znamenitě a čistě.
   Ohromná půda, celá rozdělená na obytné místnosti, byla by už sama, kdyby jinak nebylo, výtečným atelierem, ačkoli za atelier má sloužit místnost obrácená k severu.
   Cena je tu nadobyčej nízká a ve městě by činila přibližně dvojnásobek. Tři zlaté týdne za celý hořejšek je velmi málo ve srovnání s končinami, jako je Nordwall nebo Buitensingel. A poloha je pro malíře výborná. Přesto jsem se nechtěl rozhodnout, ježto jsme oba, jak já, tak Sien, nemocní. Jakmile však budeme zdravější, najmu to.
   Je tu prostor a vzduch výtečný k práci, a aby si člověk zachoval zdraví, severní světlo, a ostatní místnosti jsou přibližně na jih.
   Je tu malá kuchyň, kterou, doufám, častěji nakreslím, s malým oknem obráceným na jakýsi dvorek.
   Dále Ti nesmím zapomenout sdělit, že mě v nemocnici naprosto neočekávaně navštívil pan T., což mě v jistém smyslu potěšilo, ačkoli jsme o ničem zvláštním nehovořili, a tady to nebylo třeba. Ale pobavil jsem se. Potom o několik dní později ještě tu byl S..., na němž mi teď vůbec nezáleží, a potom Jan van Gogh, o němž jsem se domníval, že je v Helvoirtu, který však teď bydlí zde v Nádražní ulici.
   Pošleš-li mi něco začátkem tohoto měsíce, adresuj dopis do nemocnice a pak správně dojde, poněvadž mi vrátný slíbil, že mi za mé nepřítomnosti dopisy uschová (podle nemocničního řádu tak dlouho, dokud není pacient definitivně propuštěn a nepožádá o to.) V úterý musím znovu zaplatit v nemocnici a také činži, kterou jsem ještě nevyrovnal.
   Ale nejnádhernější na celém uzdravení je, že znova ožije skizzář a rovněž cit pro věci, který byl takřka celou dobu umrtven a místo něhož byla pustá prázdnota.
   Opět mám radost ze všeho, co vidím. A potom pomalu měsíc jsem nekouřil dýmku, a teď jsem se k ní též uchýlil jako k znovu nalezenému starému známému. Nejsem s to Ti vypovědět, s jakou rozkoší si tu hovím opět v atelieru, když jsem byl tak dlouho v prostředí nočníků atd., ačkoli nemocnice je též pěkná, skutečně pěkná. Obzvlášť zahrada se všemi těmi procházkami, muži, ženami a dětmi. Mám několik skizz, ale jako pacient nemá člověk dost volnosti k práci, jak by se patřilo, a ani jí není schopen.
   Nuže sbohem, brzy piš a důvěřuj mi, se stiskem ruky
                                 zcela Tvůj Vincent.


   Milý Theo!
   Jak jsem Ti včera psal, byl jsem v Leydenu. Sien včera v noci slehla, měla velmi těžký porod, nicméně však, díky Bohu, vyšla z toho živá a rovněž úžasně roztomilý klučina.
   Šel jsem tam spolu s její matkou a dítětem; dovedeš si představit, že jsme byli velmi napjati, když jsme se na ni ptali v nemocnici ošetřovatelky, poněvadž jsme nevěděli, co uslyšíme.
   Nesmírně jsme se zaradovali, když jsme uslyšeli: "Dnes v noci porodila, ale nesmíte s ní moc mluvit."  Na toto  "nesmíte s ní moc mluvit"  tak snadno nezapomenu; neboť to znamenalo: "Nemůžeš s ní ještě mluvit," a mohlo to rovněž znít jako: "Už s ní nikdy nepromluvíš."  Theo, byl jsem tak šťastný, když jsem ji opět spatřil. Ležela těsně u okna, jež vedlo do zahrady plné slunečních paprsků a zeleně, a vyčerpáním ani nespala, ani nebděla, ale podřimovala, a pak vzhlédla a všechny nás uviděla. Milý hochu, jak se na nás dívala, a jak ji těšilo, že nás vidí a že jsme tam právě byli náhodou přesně dvanáct hodin potom, co se to stalo. Ale lze ji navštívit jen na jednu hodinu týdně. Tak se probrala a vůbec hned si všechno zcela jasně uvědomovala a na všechno se vyptávala.
   Nebyl jsem s to dost se obdivovat dítěti, zvlášť proto, že není ani dost málo poraněno, ačkoli je vytáhli kleštěmi, a že si v kolébce hovělo s jakýmsi filosofickým výrazem.
   Lékaři jsou přece jen obratní. Podle líčení byl to však kritický případ. Když se to přihodilo, bylo u ní pět profesorů a uspali ji chloroformem. Předtím, od 9 hodin večer do půl druhé úžasně mnoho vystála, poněvadž dítě bylo pevně usazeno. A ještě nyní mnoho zkouší. Ale když nás spatřila, na všechno zapomněla a sama se mi jala vyprávět, že se zas brzy pustíme do kreslení, a já nemám vůbec nic proti tomu, aby se její předpověď zcela přesně vyplnila. Nedošlo k žádnému natržení nebo k něčemu takovému, což se může v takových případech velmi snadno přihodit.
   Za to jsem, sakra, vděčný. Pořád ještě však hrozí chmurný stín a mistr Albrecht Dürer dobře věděl, proč na nádherné rytině, kterou znáš, postavil za mladý pár Smrt.
   Doufejme však, že temný stín zůstane stínem, který opět zmizí.
   Nuže, Theo, zajisté chápeš, kdybys mi nebyl pomohl, Sieny by už bezpochyby nebylo.
   Ještě něco; požádal jsem Sienu, aby poprosila profesora, aby ji vždycky dobře prohlížel, poněvadž často trpí bělotokem. Také to udělal a poradil jí, co má dělat, aby se vyléčila.
   Říkal, že byla víckrát než jednou blízka smrti, zvlášť při dřívější krční chorobě, při dřívějším potratu, a pak letos v zimě; že je docela zesláblá, že se však teď sama opět uzdraví, když už nepotřebuje tak žít, nepřihodí-li se nic jiného, a to klidem, silnou stravou, častým pobytem na čerstvém vzduchu, a nebude-li se zabývat těžkou prací.
   Když se dostala z bývalé mizerie, přichází zcela nové období v jejím životě; jaro, jež je to tam a jež bylo jen kruté, se jí ovšem nevrátí, ale tím radostnější může být teď její léto.
   Ví dobře, jak stromy uprostřed léta, jakmile pominou velká vedra, znova nasazují čerstvé mladé výhonky a jak se přes starou omšelou zeleň rozestírá nová pokrývka zeleně.
   Sedím u Sieniny matky a píši Ti u otevřeného okna, jež vede na jakýsi dvorek. Dvakrát jsem ho kreslil, jednou ve velkém a jednou v menším formátu. Obě kresby má C. M., a obě, zvlášť větší, se líbily Rappardovi.
   Přál bych si, aby ses na ně podíval, až přijdeš k C.M.; neboť rád bych věděl, co si zvlášť o té větší myslíš. Kdy přijedeš?
   Velmi se mi po Tobě stýská. Nuže, milý bratře, uvědom si, že jsem dnes tak šťasten, že jsem se nad tím rozplakal. Děkuji za všechno, milý hochu, věř mi, v duchu se stiskem ruky
                                      zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (125, 126)

 Milý Theo!
   Málo věcí mi v poslední době způsobilo tolik potěšení, jako právě ty, jež jsem slyšel z domova o jejich náladě a které mě poměrně velmi uklidňují.
   Sien mi přišla říci, že mi do atelieru došel balík, a řekl jsem jí, aby tam laskavě šla a otevřela jej, abychom viděli, co v něm je, a kdyby tam byl dopis, aby mi ho přinesla. Vím tak, že mi poslali celý balík různých věcí, šatstva, prádla a doutníků; a do dopisu bylo ještě vloženo 10 zl.
   Nedovedu ti říci, jak mě to dojalo, je to lepší, nežli jsem si představoval, avšak oni ještě leccos nevědí. Přesto mě to velmi upokojuje.
   Ještě jsem Theo, slabý a musím mít naprostý klid, chci-li být zdravější, a proto je mi vítáno všechno, co mi přináší klid. Ale dříve, než jsem si sem lehl, bylo mi hůře než nyní, a teď věz, především věz, že to není zlé a že se tu musím jen krátkou dobu léčit, abych se znovu dostal do pořádku.
  Bez odkladu jsem Ti to chtěl o rodičích sdělit, poněvadž jsem si myslel, že by to i Tebe potěšilo. Sien odjede pravděpodobně příští pondělí, neboť si myslím, že teď by o ni nebylo nikde lépe postaráno nežli v ústavu; může se tam dostavit v polovině června.
   Ještě tu však chtěla kvůli mně zůstat, to však nechci. Mám tu knihy o perspektivě a několik svazků Dickense, mezi jiným Edwina Drooda; v Dickensovi vězí též perspektiva. Sakra, to je kumštýř. Není člověka, který by to dovedl jako on.
   Doufám, že bude mít dobrý vliv na mé kreslení, poležím-li si tu trochu v klidu; neboť člověk tím získává jasnější pohled na věci, nemůže-li se jimi delší dobu obírat, a později všechno nalézá takřka nové a svěží.
   Vyhlídka z okna nemocničního sálu je pro mne nádherná; loděnice, grachty s loděmi plně naloženými brambory, oprýskané zadky domů, dělníci, kousek zahrady, a v dalším, mnohem vzdálenějším plánu nábřeží s řadou stromů a luceren, bizarní dvorek s přilehlou zahrádkou, a potom všechny ty střechy. Všechno vidím jako z ptačí perspektivy, ale večer a zvlášť zrána vlivem světelného efektu je všechno tak tajuplné, jako nějaký Ruysdael anebo van der Meer. Nesmím to však nakreslit, a ani bych též nemohl, dokud jsem tak slabý. Přes zákaz, že nesmím vstát, nedovedu si odepřít večer se na to koukat.
   Napiš mi brzy; od rodičů přece to bylo skutečně milé, a právě nyní mě to obzvlášť moc potěšilo.
   Klid mi dělá dobře a mnohem víc mě upokojuje a zbavuje mě nervosity, jež mě v poslední době tolik sužovala.
   A zde v sále je to pro mne tak zajímavé jako v čekárně 3. třídy. Ještě však nesmím a nemohu kreslit.
   Sbohem, doufám, že někdy napíšeš. Důvěřuj mi,
                                    zcela Tvůj Vincent.

   Tak mě potěšilo, že to z domova přišlo právě nyní, že jsem Ti to hned chtěl napsat. Zároveň se rozumí samo sebou, že teď už nepotřebuji víc šatů.
   Napsal jsem domů, abych poděkoval a řekl, že jsem tu.
   Víš, že mám adresu:
   Nemocnice, 4. třída, sál 6, č.9. Brouwersgracht.



  22. června.

   Milý Theo!
   Tvůj dopis z 12. června s vloženými 50 fr. jsem správně obdržel a upřímně Ti za něj děkuji.
   Do dneška jsem na něj ještě neodpovídal, poněvadž jsem ještě nevěděl, jaký obrat nastane v mé nemoci, jež se nelepšila tak šťastně, jak lékař předpokládal. Dnes je to plných 14 dní, co jsem tady, a musel jsem zaplatit předem na nových 14 dní, ačkoli vydaří-li se všechno, budu smět snad za 8-10 dní odejít a pak mi částečně vrátí peníze. Dnes ráno jsem tedy hovořil s lékařem a ptal jsem se ho, zdali by mohlo nastat něco neočekávaného, co by mohlo být horší. Nikoli, řekl, ale bylo by žádoucí zachovat klid a ještě tu zůstat.
   Ujišťuji Tě však, že nesmírně toužím po kousku zeleně a trošce čerstvého vzduchu, vždyť taková věc člověka velmi zeslabuje a dělá bezmocným; stále musím klidně ležet, nemohu kreslit, ačkoli jsem se o to několikrát pokoušel, dostávám z toho horečky; ještě že mohu číst, ale už nemám knihy. Enfin, jednou to přece též skončí, tedy jen ještě trochu trpělivosti. Sien je v Leydenu, ale dokud neslehla, nemohu mít od ní zprávu. Co znamenají mužské strasti proti strašným bolestem, jež musí vydržet ženy při porodu. Ve snášení bolestí nás předčí, v ostatních věcech naproti tomu zase my vynikáme. Do posledního dne, co tu byla, chodila mě pravidelně navštěvovat. A přinášela mi ještě kousek uzeniny nebo cukru nebo chleba, což teď přestalo; a to mě velmi zeslabuje. Potom mě bolí, že jí nemohu v Leydenu poskytnout trochu posily, jež by jí jistě přišla velmi vhod; vždyť člověk dostává jenom chabá jídla. Zbláznil bych se z pocitu, že nemohu nic dělat, a jen se dívám, jak jalově utíkají dny. Někdy si myslím, že bych leccos mohl, a pak mě slabost odradí.
   Velmi mě potěšilo, žes něco viděl v kresbách, které jsem Ti poslal. - Tak jsem se s nimi dřel v posledních dnech, kdy jsem trpěl stísněností a měl mnohem větší bolesti nežli zde, právě tak jako s těmi pro C.M.; neboť nejhůře mi bylo dlouho předtím, nežli jsem šel do nemocnice.
   A nyní věř, že jsem dostal ještě jeden dopis od Rapparda. Vrátil jsem mu ovšem 2,50 zl., a nato jsem dostal od něho odpověď, kde mi znova říká o kresbách totéž, co o nich řekl v atelieru, že se mu obzvlášť líbily pro své pojetí, cit a úmysl a že mu byly sympatické, takže mi navrhl, jakmile bych měl něco podobného, abych mu to poslal, poněvadž si myslí, že by je mohl odbýt. Jistě chápeš, že je mi nesmírně milé, jestliže se to lidem trochu líbí; to mi dělá takovou radost.
   Člověka tak zbavuje odvahy, tak dusí a rmoutí, neslyší-li čas od času: to či ono je správné, je procítěné a má smysl. Tolik to osvěží, zpozoruješ-li, že někdo skutečně něco pociťuje z toho, co ses snažil vyjádřit. - Měl též radost z několika studií aktů.
   Po mnoha dnech, po prvé opět jednou sedím a při psaní zase pociťuji trochu života. Jen abych byl v pořádku! Kdybych se tu jen mohl jaksepatří zařídit, jak rád bych si tu v sále udělal několik studií. Ležím teď v jiném sále s lůžky či kavalci bez záclon, a zvlášť večer nebo v noci naskýtají se tu zvláštní efekty. Lékař je zrovna podle mé nejlepší představy, má leccos z mnoha Rembrandtových hlav, nádherné čelo a velmi sympatický výraz. Doufám, že od něho odkoukám, jak bych měl asi zacházet s modely, jako on s pacienty - jednoduše je totiž popadnu a zkrátka a bez řeči usadím do posice, kterou potřebuji. Je úžasné, co má ten muž trpělivosti, nemocné sám masírovat, mazat, všemožným způsobem se s nimi zabývat, nekonečně obratněji než nějaký ošetřovatel, a jak dovede bez jakýchkoli rozpaků posadit si človíčka přesně tak, jak potřebuje. Hle, tu je starý muž, jenž by se nádherně hodil za model k sv. Jeronymovi. Hubené, dlouhé, šlachovité, hnědé a vrásčité tělo, s klouby, tak nádherně modelovanými a výraznými, že se člověk stává melancholickým, nemůže-li ho mít jako model. Velmi dobře si dovedu představit, že by se Heyerdahl zaradoval nad takovou odměnou.
   Ještě Ti musím sdělit, že mě tu v posledních dnech navštívil otec, ačkoli jen velmi krátce a velmi narychlo; nemohli jsme vlastně o ničem hovořit a jeho návštěvu byl bych měl raději v jiné době, kdy bychom z ní oba mohli mít skutečně víc. Bylo mi přitom velmi podivně a připadalo mi to více méně jako sen, jako ostatně celá tato věc s tím stonáním zde.
   Kromě Sieny, její matky a otce nikoho jsem jinak neviděl, což je vlastně nejlepší, ačkoli dny jsou přece trochu osamělé a melancholické.
   Mimoděk si někdy myslím, že je to teď mnohem smutnější a opuštěnější než na př. letos v zimě, když jsem chodil k Mauvovi. Každá myšlenka na to mě bodne a způsobí pocit úzkostí, ačkoli se snažím veškerou vzpomínku na to odvrhnout jako daremnou přítěž.
   Od ošetřovatelů jsem slyšel, že Breitner opustil v těchto dnech nemocnici, myslím, že lékař dělá v této třídě mnohem kratší proceduru nežli v dražší. Tím lépe.
   Snad se mnohem méně ostýchají způsobovat pacientům trochu bolesti nežli v hořejších sálech; na př. bez okolků strčí katétr do močového měchýře beze všech orací nebo komplimentů. Nuže, podle mého mínění tím lépe ještě jednou, zajímá mě to tu právě tak jako v čekárně 3. třídy. Jen kdybych mohl pracovat! Ale musím se tomu podřídit. Mám s sebou knihu od Dickense a knížky o perspektivě. Doufám, že mi ještě jednou napíšeš, víš, že má adresa je: Obecní nemocnice, Brouwersgracht, 4. třída, sál 6, č.9
   Sbohem, v duchu se stiskem ruky, a ještě jednou tisíceré díky za milý dopis a za přiložené peníze. Měj se dobře a důvěřuj mi,
                                 zcela Tvůj Vincent.

Myslím, že jsem byl trochu nervosní, když Sien musela odejet, a že jsem pak dostal recidivu, ale to jsou ovšem okamžiky, kdy člověk nemůže vždycky být zcela chladnokrevný. Leží tam tak opuštěná a já bych se za ní tak rád podíval; vždyť pro ni to budou dny úzkosti.  

Vincent van Gogh, Dopisy (122, 123, 124)

Milý Theo!
   Zajisté bych si přál, abys znal Sienu* (*Sien - Christina), jsi však tak daleko a já nedovedu tak popsat člověka, abys ho sám, z mého popisu dostatečně poznal. Přesto mohu to zkusit.
   Vzpomínáš si na chůvu, jež byla druhdy u nás doma v Zunderti, Leenu Heermannovou? Vzpomínám-li si správně, je Sien, zdá se mi, taková osůbka. Typ jejího obličeje je podobný andělu z pašijí od Landella, dojista víš, co míním - klečící postavu. Goupil vydal reprodukci. Ale ovšem není tomu naprosto tak, říkám to jen, abych Ti přibližně vyvolal představu o linii jejího obličeje. Měla lehkou formu neštovic, a není tedy hezká, avšak linie její postavy je prostá a nikoli bez půvabu.
   Vážím si u ní, že se mnou nekoketuje, klidně si počíná, je vtipná, opravdu se chce vpravit do poměrů tak, jak se vyvíjejí a přizpůsobit se, takže mi může při práci v tisíci věcech pomáhat. A že už není ani mladá, ani nerozumná, ani koketní, hleď, právě to jsou příčiny, jež způsobují, že s ní  mohu něco začít. Její konstituce byla velmi zubožena a letos v zimě velmi zeslábla. Teď je, zvlášť díky jednoduché stravě, častým procházkám a pobytu venku i koupelím, značně silnější a zdravější nežli tehdy. Ale těhotenství je skutečná bitva. Její řeč je však ošklivá, často říká věci a používá výrazů, jež by naše sestřička W., jež je zcela jinak vychována, nikdy nevyslovila. Mně to však vůbec nevadí. Raději mám, mluví-li ošklivě a je hodná, než kdyby v řeči něco předstírala, a přece byla neupřímná. Ale právě to je to, je velmi upřímná, něco snese, je trpělivá, má dobrou vůli, pracovitá, neskládá ruce do klína a každý týden přijde vydrhnout atelier, aby ušetřila za posluhovačku.
   Nuže, budeme ovšem chudí, ona však není churava v tom smyslu, že by měla fysické bolesti - jen když má co jíst. Dříve však velmi často stonala, na př. na neštovice a potom na krční nemoci. Avšak to není příčina, proč by se nemohla opět úplně uzdravit. Na něco se Tě důvěrně zeptám. Nemyslíš, že by se snad otec obával, že bych ho mohl při té příležitosti poprosit o peníze? Zcela určitě bych to neudělal. Otec mi často říkal, že moje výchova atd. byla nákladnější nežli ostatních. Proto bych tedy otce v budoucnu, kdybych se na př. oženil, také o nic nepožádal, ba ani o starý šálek nebo tácek. Sien a já máme to nejprostší zařízení. Jediné, co nemůžeme postrádat, dokud neprodávám, je od Tebe 150 fr. na činži, chléb, boty, kreslicí materiál, enfin běžné výdaje. Po ničem netoužím, po žádném starém šálku nebo i jen tácku, toužím jen po jediném: aby mi bylo dovoleno milovat svou chudičkou, slabou, utrápenou ženušku a tak pečlivě se o ni postarat, jak mi dovoluje chudoba, aniž by kdo zakročoval, aby nás rozloučil nebo nám bránil anebo působil mrzutosti.
   Nikdo se nestaral o ni nebo o její plahočení, byla sama a opuštěná jako odhozený hadr, a já jsem ji pozvedl a věnoval jí veškerou lásku, veškerou něžnost a veškerou péči, jaké jsem byl schopen. Pocítila to a posílilo ji to, nebo spíše, posiluje ji to. Dojista znáš tu starou bajku nebo podobenství.
   Kdysi žil ve městě chuďas, který neměl zhola nic kromě jediného jehněte, jež si koupil a krmil, až u něho v domě vyrostlo. Jedlo mu z úst, pilo z jeho poháru a spalo na klíně. A bylo mu jako jeho dcera.
   V tomto městě žil také boháč, který měl mnoho stád ovcí a dobytka. Nicméně uchvátil chuďasovi jediné jehně a zabil je.
   Vidíš, kdyby T. na př. mohl, co by chtěl, pak by Sienu ode mne odloučil a uvrhl by ji znova do jejího dřívějšího zatraceného života, který se jí vždy ošklivil. A proč...? 
   Dobře pochop, že život této ženy, dítěte a můj visí na vlásku těch 150 fr na měsíc do té doby, nežli mé práce půjdou na odbyt. Přetrhne-li se vlásek před touto dobou, potom - "morituri te salutant".
   Otcův a matčin klid bude ze tří čtvrtin záviset na tom, co jim řekneš. Budeš-li dělat obtíže, bude z toho pěkný tanec. Řekneš-li, aby zachovali klid a nebránili mi, nebo najdeš-li prostředek a způsob, abys je uklidnil, zůstanou klidní. Sám se tím nemusíš kompromitovat nebo brát na sebe odpovědnost. Na mně vůbec mnoho nezáleží. Zůstaneš-li však pro mne, čím jsi dodnes byl, můžeš je zajisté upokojit v dvojím smyslu, pokud jde o finanční stránku: za prvé, že na běžné výdaje mám od Tebe pomoc v měsíčním příspěvku, za druhé, že od nich nic nežádám, ani cent, ani starý šálek nebo tácek, za třetí, že už mám nejnutnější nábytek, ložní prádlo, dětské šatičky, kolébku atd.
   Hleď, bratře, zabraňme raději dramatickým scénám a ať máme všichni radost. To je má naděje a o to usiluji.

Milý Theo!
   Dnes v sobotu Ti posílám dvě kresby: "Sušárna ryb v dunách u Scheveningen"  a  "Truhlářské dílny a přádelna"  (jak je vidím z okna atelireru).
   V těchto dnech jsem na Tebe velmi myslel a chvílemi též na dávno uplynulé časy, kdy jsme si jednou za Tvé návštěvy v Haagu  vyšli na procházku ryswyckou cestou a ve známém mlýně popíjeli mléko. Možná ovšem, že mě to trochu ovlivnilo při práci na těchto kresbách, v nichž jsem se pokusil nakreslit věci co možná naivně, přesně tak, jak se mi jevily. V dob, kdy jsme se zastavili ve mlýně -  s jakou něhou si vždycky vzpomínám na ty časy - nebyl bych přece s to přenést na papír, co jsem viděl a cítil. Proto říkám, že změny, jež dokázal čas, v podstatě neměly vlastně vliv na můj cit a myslím, že se jen vyvinul v jiné formě. Můj život, a snad i Tvůj, není už tak slunný, jako tehdy, nicméně se však nechci vrátit právě proto, že po dřině a protivenstvích vidím objevovat se něco nového, totiž schopnost dovést vyjadřovat svůj cit.
   Rappard byl velmi zaujat jednou z takových kreseb, jak je má C.M., mimo to  všemi ostatními, jež má C.M., především tou největší, jež představuje dvorek. On chápe, co chci, a rozumí obtížím, jež jsou přitom. Myslím, že najdeš Rapparda od jeho prvého pařížského pobytu, kdys ho poznal, velmi změněného.
   Přede mnou leží Dickensův svazek "Household edition"  s ilustracemi.l Tyto ilustrace, kreslené Bernardem a Fildesem, jsou výtečné. Vyskytují se tu kusy ze starého Londýna, jež pro svůj zvláštní ráz jako dřevoryty mají zcela jiné vzezření než na př. "Truhlářské dílny". Přece však věřím, že způsob, aby si mohl člověk později počínat směleji a brutálně, je docela klidně pokračovat a co možná věrně pozorovat. Jak vidíš, jsou v této kresbě rozmanité hloubky, člověk se tu může rozhlédnout a nahlédnout do rozličných zákoutí a úhlů. Ještě u ní chybí drsnost, aspoň nemá zdaleka takový vzhled jako zmíněné kresby, ale to časem přijde. Od C.M. jsem obdržel zprávu ve formě poukázky na 20 zl. - avšak k tomu ani slovo. Ještě tedy zatím vůbec nevím, zdali si ještě něco u mne objedná a zdali kresby vyhovují jeho přání. Ale ve srovnání s cenou 30 fr., kterou mi zaplatil za předešlé, a vzhledem k tomu, že tato poslední zásilka byla značně bohatší než prvá (nejprve bylo 12 malých kreseb, z těchto je 1 malá, 4 takové jako přikládám, 2 velké, tedy sedm kusů),  zdá se mi, jako by ten šlechetný pán nebyl vstal z postele zrovna pravou nohou, když je dostal, nebo jako by se mu bůhvíproč nelíbily.
   Rád bych dodal, že by pro oko, jež je zvyklé jen na akvarely, mohlo být cosi hrubého v kresbách, na nichž bylo škrábáno perem a světla vyškrabána anebo znova nanesena krycí barvou. Avšak jako existují též lidé, kteří si vyjdou na procházku, když silně fouká, poněvadž je to mnohdy pro zdravý organismus příjemné a osvěžující, tak jsou též, tvrdím, sběratelé, kteří se nezaleknou této obludy.
   Weissenbruch by je na př. neshledával nepříjemnými nebo nudnými.
   Za těchto okolností bych rád věděl, zdali by si C.M. nepřál nějaké nové kresby, neboť se nechci a nemohu velectěnému pánu vnucovat, ale doufám, že jednou při své návštěvě přijdeš na to, jak to vlastně je.
   Těch 20 zl. je mi též jistě vhod, ačkoli jsem se domníval, že by mohl za tuto zásilku dát o deset zlatých víc než za předešlou, a to tím spíše, když jsem stanovení ceny ponechal velectěnému pánovi. A kdyby schválil, abych začal 6 nebo 12 nových, zcela určitě bych je udělal, poněvadž si nechci nechat ujít žádnou příležitost něco prodat.
   S radostí udělám, co mohu, abych uspokojil velectěného pána; neboť si myslím, kdybych z toho vytloukl jen na činži a s tím trochu pohodlněji vyšel, pak to už stojí za námahu. Jen kdyby se velectěný pán sám zmínil, že dá za hotové kresby o něco víc a ne o něco míň.
   Zmiňuji-li se o tom, děje se to především proto, abys věděl, co musím udělat kvůli příští nové objednávce nebo příští neobjednávce; ostatně se může stát, že mi o tom ještě sám velectěný pán později napíše.
   Jakmile budu mít kdy, pošlu Ti co nejdříve stručný seznam své sbírky dřevorytů. Jsem určitě přesvědčen, že Tě potěší. Jestliže jsem měl letos v zimě též menší vydání za barvy než jindy, zato jsem měl větší vydání při studiu perspektivy za nástroj, jehož popis se vyskytuje v jednom díle Albrechta Dürera a jehož používali staří Holanďané. Tento přístroj umožňuje srovnávat proporce blízko postavených předmětů se vzdálenějšími v případech, kde nelze vytvořit konstrukci podle perspektivních pravidel, kde se vždycky mýlí ten, kdo to dělá podle míry od oka - i když je v tom velmi zběhlý a vycvičený.
   Tento přístroj se mi nepodařilo zhotovit najednou, nýbrž teprve po mnoha pokusech s pomocí truhláře a kováře, a domnívám se, že při dalším hledání lze s ním dosáhnout ještě mnohem lepších výsledků.
   Bylo by mi nanejvýš příjemné, kdyby se snad v Tvé garderobě našly ještě kalhoty a kabát, které by se mi hodily a které už nebudeš nosit.
   Když si něco koupím, snažím se totiž, aby to bylo do práce v dunách nebo doma co možná nejpraktičtější - ale šaty, v nichž chodím ven, jsou přece jen trochu ošumělé. A ačkoli se nestydím vycházet na ulici v prostém obleku, jdu-li do práce, přece se velmi stydím za panské šaty, jež člověku dodávají vzezření pána, který přišel na mizinu. Všední oblek však nemám nikterak v nepořádku, právě že mám teď Sienu, která ho udržuje v pořádku a vyspravuje malé vady. Ke konci dopisu Ti ještě jednou říkám, že si opravdu velmi přeji, aby rodina nespatřovala v mém poměru k Sieně to, co v něm vůbec není, totiž úskok, což by mne nesmírně ranilo a co by ještě víc prohlubovalo propast. Doufám, že se nikdo nebude do toho plést s určitou všetečnou moudrostí, aby mi zabránil žít s ní pohromadě. Spekulovat na dědictví, o čemž ses jednou zmínil, je už zcela vyloučeno proto, že pro mne neexistuje dědictví, o němž bych věděl, a také žádné nemůže být; vždyť tu nic není. Doma, pokud vím, doslova není peněz. Jediná osoba, od níž bych snad mohl za docela jiných okolností něco zdědit, poněvadž jsem kmotřenec, strýc Vincent, je někdo, s nímž jsem se před mnoha lety kvůli mnoha věcem vůbec nepohodl, a to tak, že to, podle povahy věci - snad proto, že jsem byl jeho protégé - nelze urovnat; sám bych to určitě nechtěl a on zajisté na to také už ani dost málo nemyslí; avšak doufám, že při eventuálním setkání jako v minulých letech nedojde mezi námi k nějaké zjevné rozepři.
   A teď se stiskem ruky
                                    zcela Tvůj Vincent.     



Obecní nemocnice, 4. třída, sál 6, č.9, Brouwergstracht.

   Milý Theo!
   Přijedeš-li asi ke konci června, doufám, že mě opět najdeš při práci. Teď však, v tomto okamžiku, jsem v nemocnici, kde zůstanu jen 14 dní. Už asi 3 týdny jsem trpěl nespavostí a horečkou a při močení jsem cítil bolesti. Proto tu teď musím klidně zůstat v posteli, polykat hodně chininových pilulek a občas dostávám též vstřiky, částečně čisté vody, částečně kamencové, tedy tak nevinné, jak je to jen možné, pročež se nemusíš nad tím znepokojovat. Také Breitner tu ještě leží, ovšem v jiném sále, a bezpochyby brzy odejde; neví, že jsem tu.
   To se ví, že jsem musel zaplatit předem na 14 dní 10,50 zl. za celé zaopatření. Mezi osobami, jež jsou ošetřovány zdarma na účet chudinské pokladny a těmi, jež samy platí 10,50 zl., není, co se týče stravy a ošetření, rozdíl. V sále ležím s desíti lidmi, a řeknu Ti, že ošetření je po všech stránkách velmi dobré. Nenudím se a klid a pečlivé praktické lékařské ošetřování mi prospívá. Říkám Ti zajisté přesně, jak to je, a v žádném případě se proto nemusíš znepokojovat. Hodí-li se Ti to, buď tak hodný a pošli mi něco ke 20. červnu na hořejší adresu, avšak nikoli jako doporučený dopis, nýbrž poznamenej na dopis obnos 50 fr. Víš, že jsem 1. června dostal 100 fr. Proto jsem si potom pro každý případ vydlužil. Musím-li se tu ještě zdržet, připlatím a zůstanu, a jinak mi aspoň něco zbude, když odejdu z nemocnice. Raději bych se ovšem za 14 dní vrátil zase k práci a za 14 dní budu opět prahnout po procházce do dun.
   Sien chodí ke mně o návštěvních dnech a střeží atelier. Věz, že den před příchodem sem jsem ještě dostal dopis od C.M., v němž se ze široka rozepisuje o "zájmu", který má o mne a který, jak říká, o mne projevil i pan T., myslí však, pokračuje, že ode mne není správné, že jsem byl nevděčný za zájem T-ův. Que soit. - Teď tu ležím opravdu dostatečně v klidu a pokoji, ujišťuji Tě však, Theo, že bych nadobro ztratil dobrou náladu, kdyby opět kdokoli přišel a častoval mě takovým zájmem, jako za jistých okolností T.  A když uvažuji, že velectěný pán došel ve svém zájmu tak daleko, že mě přirovnal ke kuřákovi opia, tu mě ještě udivuje, že jsem mu též neprojevil svůj zájem: "Táhni k čertu!"  (Mluvíme-li o kouření opia: pohodlí a luxus, jakási sláva, v níž se T. pohybuje, a dost silná dávka lichotek, jež mu uštědřují zákazníci, tyto věci samého velectěného pána mnohdy víc omamují, nežli se snad uvědomuje.)
   Na dopis jsem C.M. neodpověděl a také to neudělám
   Nicméně si vážím, že mi velectěný pán říká, že si dojista také později ze zájmu ještě jednou něco vezme, především míní-li to doopravdy, což se samo ukáže.
   Tvůj dopis mě ovšem velmi potěší.
   Sien se připravuje v těchto dnech k odjezdu.
   Mnoho na ni myslím - opět ji brzy čekám, kéž by to jen ve zdraví přestála! Dokud jsem mohl, bránil jsem se tomu a ještě bez ustání jsem pracoval, ale konečně jsem pochopil, že je naléhavě třeba poradit se s lékařem. Ale ještě dnes ráno mi říkal, že bych mohl vyváznout.
   Dostal jsi ještě dvě kresby?
   Sbohem, se stiskem ruky a přáním tolika příjemného, kolik může člověk snést.
                                        Zcela Tvůj Vincent.  

čtvrtek 8. února 2018

Vincent van Gogh, Dopisy (120, 121)

Milý Theo!
   Po obdržení Tvého dopisu z 13. května, který se asi křižoval s mým, považuji za nutné ještě bezodkladně Ti něco vyložit. V Tvém dopise s mnohým dokonale souhlasím, na př. "Člověk by musel být malicherný anebo by musel mít falešný stud, aby bez výjimky cenil výše jeden stav než druhý."  Svět však tak nesoudí a nikdy nerespektuje v člověku to "lidské", nýbrž větší či menší majetkové hodnoty, jež má, dokud je na živu. Co je po smrti, na to svět vůbec nepomyslí; proto tedy jde svět jen tak daleko, kam dosáhne nohama.
   Avšak co se mne týče, mám sympatii nebo antipatii právě k lidem jako lidem a jejich okolí mě nechává dost chladným.
   Přesto však též do jisté míry dbám toho (a kdyby mé poměry byly takové, že bych mohl, potom bych se vpravil ještě do víc věcí), co říkáš: "Mnozí lidé udržují určitou vážnost proto, aby si jich nikdo nevšímal a nepletl se příliš do jejich záležitostí."
   Myslím, že si často musím nechat líbit věci, při nichž si umiňuji, že to či ono neudělám nebo neřeknu, abych se nikoho nedotkl.
   Avšak ve velkých a vážných záležitostech nesmí člověk jednat v souhlase s veřejným míněním, ale též nikoli podle své vášně, nýbrž musí se držet zásady, jež je hlavní podmínkou každé morálky": "Miluj svého bližního jako sebe samého; jednej tak, aby ses mohl zodpovídat před Bohem; počínej si správně a jednej poctivě."
   Teď je tu se mnou Christina a soudím takto: "Jak by mi asi bylo, kdyby mi někdo nejprve pomáhal a pak mě opustil - zda bych si pak nemyslil, že by byl tento člověk, který takhle jedná, udělal lépe, kdyby se o mne nebyl staral. Když nechce dokončit, co začal, vlastně mě podvedl."  Člověk, s nímž má Christina dítě, uvažoval docela přesně v duchu Tvého dopisu, Theo, a podle mého mínění naprosto zvrhle. Choval se k ní velmi mile, avšak neoženil se s ní, i když s ním otěhotněla - kvůli svému stavu a své rodině, jak říkal atd. Tehdy byla Christina mladá, setkala se s ním po smrti svého otce, neměla zkušenosti, jež má nyní, a když zemřel, zůstala tu sama s dítětem, opuštěná, bez ničeho. Musela na ulici proti své vůli, onemocněla, přišla do nemocnice v hrozně zuboženém stavu. -
   Počínání toho muže bylo před Bohem zatíženého vinou, v očích světa si však udržel svou vážnost: "Zaplatil jí". Jakmile však stanul tváří v tvář smrti, nevzbudilo to v něm žal a lítost???
  Ale ve světě je to tak, že takové charaktery, jako tohoto muže, stojí proti charakterům, jako je na př. můj.
   Zrovna tak málo dbám o svět, jako tento muž dbal o to, co je správné. Stačilo mu zdání práva, mínění světa - za to nedám ani zlámanou grešli. Přednost dávám tomu, že žádnou ženu neoklamu nebo neopustím. Zdráhá-li se žena jako K. se mnou zabývat, pak ji nenutím, i kdyby byla má vášeň ještě tak silná - ustoupím, se smutkem v srdci, jakmile po mém "ona a žádná jiná" bylo vysloveno "on určitě ne".
   Na nikom se nedopustím násilí a nikoho neopustím. Protestuji také, jestliže mě někdo znásilňuje a opouští. Kdybych se oženil s ženou a potom poznal, že by tato žena měla přitom poměr s jiným, nenechal bych si ze sebe tropit žerty, a přece bych ji teprve tehdy opustil, až bych se pokusil všemi prostředky přivést ji na správnou cestu.
   Vidíš tedy, jak smýšlím o manželství a že je rovněž pojímám vážně.
   V takové situaci jsem se setkal s Christinou, těhotnou, nemocnou, v zimě, jak víš - byl jsem sám a zrovna jsem se v Amsterodamu dozvěděl, co jsem ti psal. Nezačal jsem však ihned pomýšlet na manželství, ale přece, když jsem ji blíž poznal, bylo mi jasné, že chci-li jí pomoci, musím to pojímat vážněji. Promluvil jsem s ní upřímně, řka: tak a tak o tom uvažuji, tak a tak se dívám na tvou a na mou situaci. Jsem chudý, nejsem však svůdce, pověz mi, zdali by ses mohla se mnou shodnout; jinak je všemu konec. Na to řekla: "Zůstanu u tebe, i když jsi tak chudý."  A tak to tedy došlo až sem.
   Zakrátko odjede do Leydenu a rád bych se s ní hned potom bez  otálení oženil, poněvadž jinak bychom se, ona i já, octli v zatrolené kaši, čemuž se rozhodně chci naprosto vyhnout.
   A pak tu stojím jako dělník, který má své povolání, v němž mi ona pomáhá.
   Máš v rukou mé kresby a aspoň tento prvý rok závisí můj a její chléb na Tobě a na těch, jež jsou mi ochotni pomoci; vidíš, že co se týče mé práce, dělám, seč jsem, a že ve mně vězí kreslíř, myslím i malíř, a že se ponenáhlu projevuje. Myslím si tedy, Theo, že tímto činem neudělám své rodině ostudu, a přál bych si, aby se má rodina s tím smířila. Jinak se spolu neshodneme, a tu, co se mne týče, říkám: "Kvůli nikomu neopustím ženu, s kterou mě pojí svazek, utvrzený vzájemnou pomocí a úctou."  Nemusím říkat, a Ty zajisté pochopíš, že to není ode mne svéhlavost anebo zlovolné prosazování své vůle.
   Jestliže mě má rodina zavrhne, že jsem svedl ženu, pak bych se, kdybych to skutečně udělal, pokládal za padoucha, kdyby mi však kladla odpor, že zůstávám věrný ženě, jíž jsem slíbil věrnost, zřekl bych se rodiny. Každá žena není schopna se stát ženou malíře, ona je však ochotná a denně se tomu přizpůsobuje.
   Rozumím zvláštním stránkám její povahy, jež ostatní odsoudili.
   T. si o ní asi pomyslí, co si myslí o mně, a řekne, že má nepříjemnou povahu a že je v ní cosi nepříjemného - a na tom bude trvat.
   Samo sebou se však rozumí, že teď vím dost o světě a o lidech, abych nic víc nežádal, nežli aby mi nikdo nedělal nějaké nesnáze ve sňatku, a doufám, že mi nebude chybět vezdejší chléb, pokud ukáži, že pracuji, jak nejlépe dovedu, a že usiluji stát se zdatným malířem nebo snad také jen kreslířem.
   Ani sám, ani s ní nevstoupím do domu své rodiny nebo někam jinam, nýbrž omezím se na svůj okruh, který mě inspiruje k práci. Nikoho to nepohorší, leda že by zlomyslníci úmyslně hledali kámen úrazu, což se, doufám, nestane. Jinak Ti ovšem ochotně udělám všechno, co mohu, aniž se stanu Christině nevěrným. Milerád bych na příklad slyšel, co bys mi poradil o místě k bydlení nebo o podobných věcech. Jsou-li nějaké námitky proti tomu, že se zdržuji v Haagu, nuže, Haagu nejsem zavázán věrností a mohu si vytvořit působiště, kdekoli to shledáš příznivým, buď na vesnici, nebo ve městě. V postavách a krajině, které se mi namanou, jistě vždycky najdu dost zajímavého, abych se pokusil z toho vytvořit, co dovedu nejlepšího. Mohu-li dostávat v tomto roce 150 fr měsíčně - i když mé práce ještě nemohou být okamžitě prodejné, zato však jsou základem, na němž mohu později budovat - pak se chopím věci s větší chutí a odvahou, poněvadž pak aspoň vím: nebudou mi chybět nejnutnější potřeby, abych mohl pracovat, vezdejší chléb, byt a kreslicí materiál, mohu pracovat.
   Kdybych věděl, že mi odepřeš pomoc, byl bych bezmocný, ruka by mi při nejlepší vůli zchromla, ano, to by potom bylo dost bídné a nanejvýš ošklivé. Co byste z toho měli, Ty nebo někdo jiný - zhroutil bych se a Christina s dítětem by zahynula. Snad se Ti zdá nemístné, myslím-li si, že bys mohl něco takového udělat, ale stává se to.
   Sbohem, milý hochu, dříve než mi dáš ránu a utneš hlavu (a k tomu Christině a dítěti) - ještě jednou si to přes noc rozmysli. Ještě jednou: musí-li to být, pak ve jménu Božím, "hlavu dolů" - ale raději ne, ještě ji potřebuji.
                                                    Vincent.


(17. května 82)
Milý Theo!
   Poněvadž Christina hodně trpěla křečemi atd., myslel jsem, že bude dobré, zajede-li znova do Leydenu, aby přesně věděla, jak to s ní je. Byla tam a zas se vrátila. Všechno je, bohudík, v pořádku; jak víš, podrobila se v březnu operaci a teď byla znova prohlédnuta. Potřebuje ošetření a ještě nadále musí užívat něco na posílení, pokud možná i nějaké koupele, ale není důvodu k obavám a je veškerá naděje, že se z toho ve zdraví dostane.
   V březnu nemohl profesor přesně zjistit, kdy by mohla porodit, myslel však, že koncem května nebo začátkem června. Teď říká, že by se to mohlo stát pravděpodobně asi později v červnu, a změnil jí přijímací lístek na polovinu června.
   Tentokrát se jí podrobně vyptal, s kým žije, a podle toho, co jí ohledně toho řekl, vím teď zcela určitě, že by se zhroutila, kdyby zase musela na ulici, což jsem si už sám myslel, a že letos v zimě, když jsem ji potkal, přišla pomoc v nejvyšší čas.
   Nepomýšlím tedy od ní upustit, jak už jsem Ti psal; neboť za těchto okolností byl by to ode mne podlý čin.
   Lékař ji shledal zdravější než v březnu, dítě se má k světu, a dal jí ještě pokyny o výživě atd., takže nejednám naslepo.
   Prádlo pro děťátko je též hotové, nanejvýš jednoduché.
   Nestojím tu před ilusí nebo abstrakcí, nýbrž před skutečností, kde se musí jednat rozhodně.
   Za těchto okolností neznám ani pro ni, ani pro sebe lepšího východiska, nežli se s ní oženit. Velmi mě potěšil, jak jsem Ti psal, vlídný tón Tvého dopisu z 13. května, jakož i předcházejícího, nedělal jsem si žádné iluse a čekal jsem, že naprosto odsoudíš můj způsob jednání a odepřeš mi svou pomoc, a ještě nyní se skoro neodvažuji doufat, že Tvá pomoc potrvá, poněvadž vím, že takový skutek platí v očích většiny lidí Tvého stavu za hrdelní zločin, který má, myslím, za následek jakési vyobcování. Proto se už nemohu od Tebe dočkat příštího dopisu. Také bych rád věděl, zdali jsi obdržel kresby. Ještě si však nedělám o tom iluse.
   Ale nebyl bych upřímný, kdybych Ti říkal něco jiného, nežli že je mým pevným předsevzetím co nejdříve se s ní oženit. Důvody, jež udáváš, nejsou tak rozhodující, že by mohly způsobit, abych od toho upustil, ačkoli v lecčems, co říkáš, je mnoho snad zcela či částečně správného, zvláště když je to uváženo samo o sobě. A abych Ti tedy řekl pravdu- tento měsíc bych vlastně ještě něco potřeboval, ačkoli jsem až do 1. června zaplatil za chléb, nakoupil něco kávy atd. Mám v úmyslu ihned se pustit do objednávky pro C.M., poněvadž říkáš, že o tom není třeba pochybovat, zatím co jsem myslel, že by tomu tak bylo; už jsem udělal k tomu studie. Jistě však budu ještě potřebovat asi tři týdny, dříve než bude 6 kreseb hotovo; vždyť abych dostal dohromady 6 dobrých kreseb, budu muset kromě těch, které už k tomu mám, zajisté udělat ještě víc nežli šest. Nevím, co za to dostanu, vynasnažím se však a doufám, že pak v červnu za to obdržím peníze.
   Jestliže je v mém jednání vůči Christině cosi dobrého - zatím - pak lze toto dobro spíš přičítat Tobě nežli mně vzhledem k tomu, že já jsem byl a jsem jen nástrojem, který to dělal, avšak bez Tvé pomoci bych byl bezmocný.
   Peníze, posílané od Tebe, pomohly mi pokračovat v kreslení, a co víc, mimo to zachránily Christině a jejímu dítěti život; v jistém smyslu, kdybys to všechno chápal jako zneužití důvěry, jsem ovšem vinen, ale doufám, že to nebudeš tak pojímat.
                                                  Zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (119)

(2. května 82.)

     Milý Theo!
     Obdržel jsem od Tebe dopis s vloženými 100 fr. a upřímně Ti za ně děkuji. Tvůj dopis mi vnesl do otázky M. a T. více světla nežli veškeré mé mučivé uvažování. Skládám Ti za to poklonu; neboť teď jsem to lépe pochopil.
     Rozumím-li správně, mou povinností je dále klidně pracovat, aniž bych se tím příliš obíral nebo příliš si to bral k srdci, jak jsem to dělal. Když se tím v myšlenkách obírám, mám tentýž pocit závratě, jejž, jak říkáš, pociťuje každý, kdo nestudoval perspektivu, když chce pozorovat v přírodě mizení linií se změnami výšky oka, která nezávisí na předmětech, nýbrž na člověku, který se dívá, a na tom, shýbá-li se nebo si na něco stoupá: tak myslím, že také změna Mauva a T. je částečně jen zdánlivá a že její příčina je v mé vlastní náladě. Nevidím dost jasně do těchto věcí; z Tvého dopisu jsem však nezřetelně poznal, že nemám příčinu se nad tím znepokojovat, jen když se vypracuji. A protože musím psát ještě o jiných věcech, dost o tom.
   Heyerdahlova sympatie mě velmi dojala, pozdravuj ho laskavě ode mne a řekni mu, že určitě doufám, že se s ním jednoho dne seznámím a že bych si toho velmi vážil. Teď mám hotové dvě velké kresby. Především "Sorrow", avšak ve větším formátu, samotnou figuru bez okolí. Posice je poněkud změněna, vlasy jí nevisí dozadu na zádech, nýbrž dopředu, částečně v pletenci. Tím se staly ramenní kloub, šíje a záda viditelnější; a postava je nakreslena s větší péčí.
     Druhá "Les racines"* (*"Kořeny") - několik stromových kořenů v písčité půdě. Přitom jsem se snažil vložit do krajiny tentýž cit jako do postavy; stejně křečovité a vášnivé vkořenění do země a přitom jsou přece kořeny bouří zpola vyrvány.
     Jak v tomto bílém štíhlém ženském těle, tak v těchto černých uzlovitých kořenech s výhonky jsem chtěl vyjádřit cosi z životního zápasu. Nebo spíše, ježto jsem se snažil být věrný přírodě, kterou jsem měl před sebou, téměř mimoděk, aniž jsem přitom filosofoval, proniklo do obou případů cosi z tohoto velkého zápasu. Aspoň se mi zdálo, jako by v tom byl jakýsi cit, mohl jsem se však mýlit, enfin, jednou se musíš na to podívat.
     Najdeš-li v nich něco, pak se snad hodí do Tvého nového bytu, a konečně jsem je udělal k Tvým narozeninám, k nimž Ti ještě gratuluji. Ale že jsou dost velké, na celý arch papíru Ingres, nevím, mám-li je okamžitě poslat. Pověz, neviděl by v tom T. neomalenost a ješitnost, kdybych ho poprosil, aby je zastrčil jako přílohu do bedny? Ačkoli "Les racines" jsou jen kresba tužkou, přece jsem v nich posazoval tužku a snímal tak, jak se dělá pří malování. O tesařské tužce soudím toto. Čím asi kreslili staří mistři? Jistě ne tužkou Faber B, BB, BBB, Bc, Be, nýbrž surovým kusem tuhy. Nástroj, jehož používali Michelangelo a Dürer, měl snad mnoho z tesařské tužky. Však nebyl jsem při tom a nevím  to, ale vím dobře, že s tesařskou tužkou lze vyjádřit docela jinou sílu než s těmito jemnými Faberovými tužkami atd. Raději mám tuhu v přirozené formě, nežli tak zvlášť jemně rozřezanou jako v těchto drahých faberovkách. Mléčnou fixáží se lesk ztrácí. Sedí-li člověk venku a pracuje s křídou Conté, pak při ostrém světle řádně nevidí, co dělá, a potom zpozoruje, že je to příliš černé; ale tuha je spíš šedá než černá, člověk potom může ještě vždycky přidat několik oktáv tím, že znova pracuje na tom perem, takže odrazem od pera nejsytější čerň tuhy opět zjasní. Dřevěné uhlí je výborné, ale když se s ním dlouho pracuje, pozbývá svěžesti, a aby se zachovaly jemnosti, musí se hned za čerstva fixovat. Vidím, že toho hodně používají i pro krajinu kreslíři, jako na př. Ruysdael, van Goyen a Calame, a mezi nimi na př. Roelofs. Kdyby však někdo vynašel pro práci v plenéru dobré pero s příslušným kalamářem, více by asi šly do světa perokresby. S dřevěným uhlem, máčeným v oleji, dosáhne člověk výborných výsledků, viděl jsem to u Weissenbrucha; olej fixuje a čerň je teplejší a hlubší. Ale materiálu myslím, že je lepší, abych to takhle dělal až za rok, poněvadž chci, aby krása nevycházela z mého materiálu, ale ze mne. Až budu ještě trochu dál, pak tomu tu a tam obléknu pěkné šaty, to znamená, že budu pracovat s vděčným kreslicím materiálem, a poněvadž sám mohu k tomu něco přičinit, vznikne něco dvojnásob hodnotného, co předstihne očekávání. Ale nejprve před každým úspěchem, zápas s věcmi v přírodě tělo na tělo.
     Loni jsem Ti napsal velký počet dopisů o svých úvahách o lásce.
     Teď to nedělám, poněvadž musím tyto myšlenky prakticky uplatňovat.
     Osoba, pro kterou jsem cítil, co jsem Ti psal, nejde se mnou, je mimo můj dosah, přes veškerou mou touhu po ní. Byl bych si počínal lépe, kdybych byl myslel na ni a nevšímal si toho, co se mi namanulo do cesty? Nedovedu sám rozhodnout, pokud jednám důsledně či nedůsledně.
     Dejme tomu, že bych dnes začal kresbu, na př. kopáče, avšak muž by mi řekl: "Musím odejít a nechci nebo nemohu zase stát modelem, " potom nemám právo mu zazlívat, že mě nechal stát se sotva naskizzovanou kresbou, a to tím méně, když jsem ho začal kreslit bez jeho dovolení.
     Musím však proto upustit od kreslení kopáče?
     Myslím, že nikoli, zvlášť potom ne, když zítra potkám jiného, jenž říká: "Přijdu nejen dnes, nýbrž i zítra a pozítří, a chápu, co potřebuješ - jen do toho, jsem trpělivý a ochotný."  Nezůstal jsem sice potom lpět přesně na svém původním dojmu, udělal bych však proto lépe, kdybych řekl: "Ne, musím mít mermomocí toho prvního kopáče, i když říká, nemohu a nechci?"
     A začal-li jsem už s č.2, pak se rozhodně nesmím vyhýbat přírodě, kterou mám před sebou, a myslet zatím na č.1; takto se má věc. A vzhledem k tomu připojuji ještě toto k svému předešlému dopisu.
     Aby se mi věc zdařila, musel bys mi trochu pomoci, vždyť výlohy za to by byly, myslím, nikoli větší, nýbrž spíš menší nežli to, cos mi v posledních měsících posílal.
     Přál bych si to a odvážil bych se to podniknout, kdybych mohl ještě po celý rok počítat se 150 franky na měsíc.
     Doufám sice, že k tomu něco také přivydělám, zhatí-li se to však, přece se, sice se značnou pomocí, protluču. A potom později, po roce?
     Zdá se mi, že v mých pracích nejsou patrny žádné známky, z nichž  by vyplývalo, že neobstojím, s předpokladem, že stále pokračuji a nadále se snažím. Kromě toho nejsem ten, kdo pracuje pomalu a ztěžka.
     Kreslení je u mne vášeň, a čím dál tím víc se v něm zdokonaluji a "kdo chce, ten to dokáže".
    "Where is a will, is a way," to však musí jít s obou stran. "The will"* (*vůle)  musí být u mne vytváření věcí, "the will" u těch, kteří mají pro mne sympatii nebo rádi by ji získali, znamená ty věci prodávat nebo kupovat. Když je tu vůle, pak se, myslím, musí nalézt způsob.
     Ale kdyby všichni tak soudili, jako T., "neprodejné, bez půvabu," pak se mi před nosem nakupí hora mrzutostí. Enfin, buď jak buď, abych překonal to "bez půvabu" a "neprodejné", ještě se víc zapřáhnu do práce. Po tři noci tu byla silná bouřka. V noci ze soboty na neděli se mi rozbilo okno v atelieru. Dům, kde bydlím, je velmi chatrný, čtyři velké tabulky jsou v půli a okno se urvalo. Dovedeš si představit, že to nebylo ještě všechno. Vítr fičel přes rovinaté louky a mé okno ho dostalo hned z první ruky. Zástěna z prken byla převržena, kresby strženy se stěn, podstavec převrácen na zem. Se sousedovou pomocí přece jsem okno ještě pevně přivázal a díru, jež je asi metr velká, jsem zakryl přikrývkou.
     Celou noc jsem nezavřel oka, jak si dovedeš představit.
     A k tomu ještě mnoho obtíží kvůli neděli, abych to dal do té doby do pořádku. Majitel domu je chudák; dal sklo, já zaplatil práci. O důvod víc, proč uvažuji najmout si byt tu v sousedství. Tam je to podkroví, a to takovéhle: atelier je větší než můj, světlo velmi dobré. Půda je celá obita deskami, takže není vidět krytinu, neobyčejně velká, a může se rozdělit na tolik místností, kolik kdo chce; prkna na to mám. Nájemné je 12.50 zlatých měsíčně, je to pevně stavěný dům, avšak to nezvyšuje nájemné, poněvadž "stojí jen na Schënkwegu" a bohatí nájemníci, na něž majitel asi čekal, sem nepřijdou.
     Měl bych do toho velkou chuť, také majitel by mě tam chtěl mít, sám se o tom první zmínil, a teprve potom jsem se šel na to podívat.
     A teď končím ujištěním. že mnoho vzpomínám na domov a domnívám se, že až uběhne půlrok a věc, o které jsem Ti psal, bude hotova a otec s matkou mě pak jednou navštíví, mohlo by to způsobit na obou stranách změnu nálady.
     Ale ještě nyní bohužel nepřišel ten okamžik a musíme se teprve snažit celou věci uskutečnit; neboť otec s matkou, které smím v těchto věcech považovat ovšem za laiky, shledají, že je to hezké, uvidí-li to hotové, víc "gefinisserd"*  (*"dotaženo") - říkají podle Mauva belgičtí obchodníci, avšak z hrubé skizzy, které Ty bys porozuměl, dostali by při nejmenším závrať.
     Sbohem, blahopřeji.
                                                          Zcela Tvůj Vincent.


Dodatek.
   Přijedeš-li brzy, nepošlu Ti kresby. Je však na čase, abys postupně něco ode mne dostával. Vynasnažím se, aby to bylo co možná nejvíc, a kdyby se Ti obě tyto kresby líbily, pak dostaneš ještě víc a rozmanité.
   Dovolíš-li někomu ve svém pokoji podívat se na ty, jež považuješ za vhodné, pak by se snad mohly začít prodávat, a právě je-li jich víc a různých pohromadě, udělaných toutéž rukou, pak se navzájem vyrovnávají a doplňují a jedna druhou vysvětluje.
   Nejvíce mi záleží na Tvé sympatii. Kdybych ji skutečně získal, je postaráno i o prodej; avšak tuto Tvou sympatii nesmíme ani Ty, ani já přepínat.
¨  Myslím, že mohu produkovat mnoho, poněvadž pracuji rychle a neloudám se, a poslal-li jsem ti teď několik nových kreseb (Laan van Meerdesvoort a Sorrow), když jsi mi na mou prosbu vrátil staré, stalo se to proto, že jsem Ti chtěl ukázat, že chceš-li, mohu takových ještě víc udělat. Řekneš-li však: "ještě to není zralé," budu ještě pracovat, dříve než Ti začnu něco posílat; co jsem Ti poslal, není nic nahodilého, nýbrž co umím, to umím.
   Abych to zase dotáhl dále, musím opět dlouho pracovat. Jen chci říci, že naposled odeslané kresby mají v sobě něco takového, že už je lze komukoli ukázat, pak mohu tolik posílat, kolik mám.
   Co by se Ti potom zdálo dobré, muselo by přijít do šedého paspartu, a tak by se ponenáhlu vytvořila mapa. Uvažuj o tom.
   Ještě mám kresbu strace u ohniště, stařenu z Geestu a několik ženských postav, jež by se, myslím, s ostatními dohromady dobře vyjímaly; kromě toho malé skizzy. Neříkám to, abych Tě nutil, nemůže však škodit někdy na to pamatovat.
   Začals mi pomáhat, když jiní nechtěli, aniž jsi věděl, co se z toho vyklube. Přál bych si, aby to dospělo tak daleko, že bys mohl naprosto bezstarostně říci těm, kteří si myslí, že je od Tebe šílenství mi pomáhat, žes přitom nic neztratil. To mě teď pokouší a myslím, že bys měl začít brát si k sobě nějaké kresby; každý měsíc něco přibude. Někdy jich udělám pět za den, musíš však uvážit, že z dvacíti kreseb sotva jedna se podaří. Ale pak ta jedna z dvacíti není už nic nahodilého, nýbrž na to se pak mohu spolehnout. Každý týden se jistě jedna namane, o níž cítím, "tato je definitivní". Je lépe, když si ty "definitivní" prozatím podržíš u sebe, nežli bych se jich zbavoval asi za deset zlatých, a nadto ještě pro milosrdenství Boží a z vděčnosti za velkou milost toho či onoho. Zde kladou všichni důraz na způsob provedení, ale ode všech též slyším otřepané fráze na př. o anglických kresbách.
   Jen Weissenbruch řekl, když jsem mu vyprávěl, že jsem viděl věci, jako perem kreslené: "Pak je musíš také kreslit perem."  Weissenbruch neviděl malou, ale velkou "Sorrow" a řekl mi o ní věci, jež mi způsobily radost. Proto se odvažuji o té velké tak hovořit. Nikdo mě - abych tak řekl - "nevedl" nebo "nepoučoval", nýbrž sám jsem se učil, a není divu, že můj způsob kreslení je při povrchním pozorování rozdílný od ostatních; ale to přece není důvodem, proč by měly být mé práce neprodejné. Jsem pevně přesvědčen, že velká "Sorrow", žena z Geestu, tato, chceš-li, snad spíš než ta druhá, jednoho dne zcela určitě najdou sběratele. Ale může se ovšem stát, že budu na nich ještě později pracovat.
   Také jsem opět pracoval v Laan van Meerdesvoortu. Přede mnou leží ženská postava v černých vlněných šatech, o níž bezpečně vím, že po několika dnech budeš spokojen se způsobem provedení a nebudeš žádat, aby byla jinak udělána.
   Z počátku jsem též rozuměl anglickým kresbám právě tak málo, jako každý jiný cizinec, dal jsem si však práci naučit se je znát a nelitoval jsem toho.
   Sbohem, pro dnešek dost.

Vincent van Gogh, Dopisy (118)

Milý Theo!
   Kdyby se podařilo dát Ti hlouběji nahlédnout do toho, o čem jsem Ti už psal, pak zajisté pochopíš, kde vězí kořen, a nemusím nic zastírat ze své návštěvy v Amsterodamu. Nejprve tě žádám, abys nepovažoval na nestydatost, že Ti musím odporovat; především Ti srdečně děkuji za přiložených 50 fr. Jestliže nemluvím naléhavě, nic z toho nemáš, ale mlčel bych, jestliže stavíš do popředí, abych ti přisvědčoval.
   Nevěřím, že v prvé řadě vyžaduješ něco takového, a sám snad neshledáváš nepřirozeným, že v životě jsou stránky, jež jsou u Tebe méně vyvinuty nežli Tvá obezřelost v obchodních jednáních, v nichž Tě rád uznávám za nesrovnatelně mnohem  schopnějšího, než jsem já, a co se jich týče, neodvažuji se Ti říci, že to či ono tak není. Naopak často cítím, zvlášť když mi něco vysvětluješ, že věci lépe rozumíš nežli já. Ale na druhé straně, týká-li se to lásky - tu se mnohdy hrozím Tvého způsobu nazírání; neboť tento Tvůj způsob přinutil mě víc přemýšlet, nežli si snad myslíš. Zdá se mi, že mou chybou a hlavní příčinou, proč jsem na huntě, je toto: nemá-li člověk peníze, pak je hned vyřízen, a mýlil jsem se a byl jsem  krátkozraký, že jsem pojímal doslovně, co mi M. říkal, a že i jen na okamžik jsem myslel: "T. si vzpomene, že už jsem zažil mnoho trampot."
   Dnes jsou peníze, co dříve bylo právo silnějšího; někomu odporovat je osudné, a udělá-li to někdo, pak tím u ostatních neprobudí úvahu, spíš utrží ránu pěstí do týla.
   Totiž v podobě "nic už od něho nekoupím" nebo "už mu nepomáhám."
   Poněvadž je tomu tak, dávám v sázku svou hlavu, odporuji-li Ti; nevěděl jsem však, Theo, jak bych si měl jinak počínat; půjde-li dolů, tu je má šíje. Znáš mé poměry a víš, že můj život a zánik závisí na Tvé pomoci.
   Mám však dvě možnosti - a odpovím-li Ti na dopis: "Ano, Theo, máš pravdu, nechám Christinu odejít,"  pak za prvé lhal bych tím, že bych Ti dával za pravdu, a za druhé, zavazoval bych se udělat něco hanebného.
   Jestliže Ti odporuji a jestliže Ty bys pak jednal jako T. a M., pak jsem takřka o hlavu kratší. - Nuže tedy, ve jménu Božím jen hlavu dolů, musí-li to být. - Jinak by bylo ještě hůře. Teď se tu pustím do krátkého rozboru, v němž ti bez oklik vysvětlím některé věci, jež si, možná, vyložíš tak, že mi odřekneš svou pomoc; ale zamlčovat je, abych si udržel Tvou pomoc, připadá mi jako odporný způsob jednání a raději se odvažuji nejhoršího. Podaří-li se mi objasnit Ti, co nyní, myslím, ještě nechápeš, pak se Christině, jejímu dítěti a mně povede lépe.
   A aby toho bylo dosaženo, musím se odvážit říci Ti to, co Ti povím.
   Abych vyjádřil, co jsem cítil ke K., řeknu upřímně: "Ona a žádná jiná". Její "nikdy, ne, jakživa ne" nestačilo, aby způsobilo nevšímat si jí. Ještě jsem měl naději; sám jsem si připadal jako kus ledu, který by musel roztát, kdyby má láska zůstala živoucí. Nicméně jsem neměl klidu. Bylo to nesnesitelné napětí, protože vytrvale mlčela, protože jsem od ní nedostal ani slabiku odpovědi.
   Potom odešla do Amsterodamu. Tam mi bylo řečeno: "Jakmile jsi v domě, odchází z domova. - Proti tvému "ona a žádná jiná" je její "on určitě ne", tvá vytrvalost vzbuzuje odpor."
   Strčil jsem prsty do plamene lampy a řekl jsem: "Hleďte, jak dlouho snesu držet ruku v ohni." A není divu, že se mi T. později asi koukal po ruce. Zhasli však, myslím, lampu a řekli: "Neuvidíš ji."
   Hleď, to bylo pro mne příliš silné, zvlášť když hovořili o mém násilnictví a když jsem cítil, že věci, jež mi říkali, byly jako zabiják, a že mé "ona a žádná jiná" bylo ubito. Naráz jsem byl o všechno oloupen, ale přece jsem cítil, jak umírá láska, a místo ní prázdnotu, nekonečnou prázdnotu.
   Nuže, víš, věřím v Boha, nepochyboval jsem o moci lásky, tehdy jsem však pociťoval cosi jako: "Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil," nic víc jsem nechápal, uvažoval jsem" "Zklamal jsem se teď?! ...
   "Ó Bože, není Boha!"
   Nemohl jsem snést to chladné, hanebné přijetí v Amsterodamu; člověk na odchodu z trhu poznává obchodníky. - Suffit. - Mauve mě přivedl na jiné myšlenky a povzbudil, s veškerým úsilím jsem se vrhl do práce. Když mě potom Mauve nechal na holičkách a když mi koncem ledna nebylo několik dní dobře, potkal jsem Christinu. Tvrdíš, že kdybych měl K. skutečně rád, toto bych neudělal. Ale teď chápeš lépe, že po tom, co mi bylo řečeno v Amsterodamu, nemohl jsem dál. - Měl jsem si tehdy zoufat? Avšak proč by si měl čestný muž zoufat? Nejsem ničema, aby se tak hovadsky se mnou zacházelo. Ale to dovedou. - Je pravda, byli ve výhodě a pak mi v Amsterodamu všechno zhatili.
   Avšak teď už nejsem dál zvědav na jejich mínění a jako dospělý muž se ptám: "Mohu či nemohu se volně rozhodovat, mám-li se oženit? Mohu či nemohu se volně rozhodnout, mám-li si obléci dělnickou halenu? Komu jsem povinen skládat účty, kdo se mě pokusí k tomu donutit?  Kdo má chuť mi bránit, ten by se potázal se zlou!"
   Hleď, Theo, jsem unaven a zemdlen. Zamysli se nad tím a porozumíš. Je proto moje cesta méně správná, poněvadž ten či onen říká: "Jsi na scestí?! C.M. také pořád žvaní o správné cestě, zrovna jako T. a popové. Ale C.M. rovněž nazývá de Grouxe špatným chlapem; ať si tedy žvaní dál, mé uši jsou již unaveny. Abych na to zapomněl, lehám si na plátěnou halenu do písku ke starému kořenu stromu a kreslím ho, pokuřuji z dýmky a hledím do hluboké modré oblohy... do mechu nebo do trávy. To mě uklidňuje. A rovněž se cítím klidný, když mi Christina nebo její matka stojí modelem a když odhaduji proporce a pokouším se pod záhyby černého šatu vycítit tělo s jeho dlouhými zaoblenými liniemi.
   Potom jsem na tisíc mil daleko od C.M. i od T., a mnohem šťastnější. Avšak žel, pak nadchází starost a buď musím mluvit, nebo psát o penězích, a pak se opakuje stará písnička. A potom si myslím, že T. a C.M. by udělali mnohem lépe, kdyby se nestarali o mou cestu, nýbrž povzbuzovali mé kreslení.
   "C.M. to dělá," řekneš, ale pohleď - copak mi skutečně zadal objednávku? Mauve mi říkal: "Tvůj strýc to jenom udělal, poněvadž Tě jednou navštívil, ale pochop, že to nic neznamená a že to opět ihned pomine a pak už nebudeš mít nikoho."
   Věz, Theo, že to jsem nebyl s to vydržet; něco takového mi říci - ruce mi ochable poklesly jako ochrnuté;  zvlášť proto, že C.M., myslím, přece už také všelijak hovořil o formách.
   Pro C.M. jsem udělal 12 kreseb za 30 zl., a nezasluhuji, abych to měl pak ještě považovat za milost nebo za cosi podobného. S šesti ostatními jsem už měl mnoho práce, udělal jsem studie - při tom zůstalo.
   Práci jsem měl také s těmi novými, to tedy není lenošení, ale jsem jako ochrnut.
   Sám si potom domlouvám: "Nesmím si připustit, aby se mě to dotklo," jsem však nervosní, a to se na mne věsí a vrací se, jakmile na tom opět začínám dělat, takže potom sám zakolísám a musím pracovat na nějaké jiné věci. - Mauva nechápu, kamarádštější by bylo od něho, kdyby se o mne nikdy nestaral. Co mi radíš, uskutečnit objednávku pro C.M. či nikoli? Nevěděl jsem, co bych si měl počít.
   V minulých letech panoval mezi malíři jiný způsob, nyní se navzájem požírají, nyní jsou velcí pánové, kteří bydlí ve vilách a intrikují. Raději bydlím na Geestu nebo v jiné odlehlé šeré žebrácké špinavé ponuré ulici; tu se nikdy nenudím, avšak v těch krásných domech mě všechno znechucuje a nudit se, to je, myslím, špatné; potom si tedy raději říkám: "Sem nepatřím, víckrát sem nejdu." Díky Bohu, že mám svou práci, ale abych mohl pracovat, potřebuji peníze, místo, abych si je mohl vydělávat; a v tom je ten háček.
   Jestliže bych rok, či nevím jak dlouho či krátce, kreslil Geest nebo jiné ulice tak, jak to vidím, se stařenami, dělníky a dívkami, pak by T. a jiní byli velmi milí. Ale potom ode mne uslyší: "Vem vás čert!", a řeknu: "nechali jste mě v bryndě, když jsem trpěl nouzí - přátelé, neznám vás, zmizte! Máte tlusté sklo."
   Pane Bože, proč bych měl být úzkostlivý, copak mě může trápit to T-ovo "bez půvabu" a "neprodejné". Jsem-li poněkud sklíčený, podívám se na Milletovy "Kopáče" a na de Grouxovu "Lavici chudých", a tu je T. tak malý, tak ničemný, a všechny žvásty tak ubohé, že dostávám opět dobrou náladu a nacpu si dýmku a opět se pouštím do kreslení.
   Kdyby mi však v takovém okamžiku dříve nebo později přišel do cesty někdo z těch vzdělaných, jistě by pak mohl slyšet věci, jež by si nedal za rámeček. Tu se mne, Theo, optáš, zdali se něco z toho vztahuje na Tebe; na to Ti, Theo, odpovídám: "Kdo mi dal chléb a kdo mi pomáhal? Myslím, že Ty." - Zcela určitě to není namířeno na Tebe. Jen mi ovšem napadá myšlenka, proč není Theo malířem, nebude-li se konečně jednou při tom svém vzdělání nudit. Nebude později litovat, že jednoduše nenechal tento obor a nevyučil se řemeslu, neoženil se a neoblékl halenu? Ale mohou být příčiny, jež nedovedu posoudit, tedy dost o tom. Co se týče lásky, pochybuji, znáš-li též už jen její abecedu.
   Nemyslíš, že je to ode mne domýšlivé? Tím nemíním, že člověk nejlépe pocítí, co je láska, leží-li nemocen na lůžku mnohdy bez centu v kapse. To není mlsání jahod z jara, to trvá jen několik dní a další měsíce jsou většinou jednotvárné a chmurné, avšak i v tom chmurném období se člověk přiučí něčemu novému; někdy mi je, jako bys to věděl, a někdy si myslím, neví to. Sám chci okusit domácího štěstí i neštěstí, abych je mohl nakreslit z vlastního poznání. Když jsem přišel do Amsterodamu, cítil jsem, že má láska, jež přece byla upřímná, nelíčená a silná, byla ubita; avšak po smrti člověk vstává z mrtvých. Resurgam. Potom jsem nalezl Christinu. Váhat, vystrčit ji z domu, nešlo. Musel jsem jednat. Neožením-li se s ní, bylo by ode mne upřímnější, kdybych se o ni prostě nestaral. Tímto krokem se však vytváří propast, tím se co možná nejrozhodněji dopouštím, co se nazývá "vystoupením ze svého stavu"; zakázáno to však není a není to špatné, ačkoli svět to jmenuje obráceně.
   Zařizuji domácnost jako dělnickou. Cítím se tu víc doma; chtěl jsem to již dříve, tehdy to však nešlo udělat. Doufám, že mi budeš i přes tuto propast nadále podávat pomocnou ruku. Hovořil jsem o 150 fr měsíčně; Ty říkáš, že spotřebuji víc. Počkej. Co jsem odešel od Goupila, nikdy moje výdaje nepřestoupily průměrně 100 fr za měsíc, vyjma, když do toho přišly cesty. A u Goupila jsem měl nejprve 30 zl. a později 100 fr. Teď v posledních měsících jsem měl větší vydání. Avšak zařizoval jsem se a ptám se Tě, zdali byla tato vydání neoprávněná nebo přílišná, tím spíš, když dobře víš, co se přihodilo. A jak často jsem měl v těchto dlouhých letech mnohem méně než 100 fr. - A měl-li jsem někdy vydání za cesty, nenaučil jsem se za to řečem a nevytříbil své nadání - jsou ty peníze jako by je do vody hodil? 
   Nyní je třeba, abych šel správnou cestou. Odložím-li ještě sňatek, pak je něco nesprávného v mé situaci, co se mi příčí. Ona a já, vezmeme-li se, chceme se uskrovnit a nějak se obejít. Mně je 30, jí 32 let, nezačínáme tedy jako děti. Co se týče její matky a jejího dítěte, jež ji zbavilo poskvrny - její matku ctím jako ženu a netáži se po její minulosti.
   Jsem rád, že má dítě, neboť to ji naučilo znát, co musí vědět.
   Její matka je velmi pracovitá
   Píši Ti pozdě večer. Christině není dobře, blíží se doba jejího odjezdu do Leydenu. Promineš, jestliže je tento dopis neuspořádaný; vždyť jsem unaven. Přesto jsem Ti však chtěl odpovědět na dopis.
   V Amsterodamu jsem byl tak rozhodně odmítnut, tak odmrštěn, že by bylo ode mne šílené v tom pokračovat.
   Měl jsem si však tehdy zoufat a skočit do vody nebo udělat něco podobného? A dieu ne plaise - to bych udělal, kdybych byl špatný chlap. - Vystřízlivěl jsem, nikoli úmyslně, ale že jsem měl příležitost k vystřízlivění a neodvažoval jsem se začínat znova. Teď je to však nový případ a s Christinou si navzájem lépe rozumíme. Nikdo nám nemůže překážet, jsme ovšem na hony vzdáleni chtít udržet jakousi stavovskou důstojnost.
   Poněvadž znám společenské předsudky, vím, že tím, co dělám, sám se vylučuji z kruhů své třídy, jež mě ostatně už dávno vyobcovala. Ale pak není též už co napravovat a dál se jít nesmí.
   Možná, že kdyby se vyskytly příliš obtížné okolnosti, počkal bych ještě nějaký čas, dříve než budeme bydlet pohromadě; avšak i potom se chci oženit, aniž o tom někoho uvědomím, docela potichu; kdyby někdo pro to dělal rámus, nevezmu si to k srdci.
   Poněvadž je katolička, je sňatek ještě jednodušší; neboť církev je sama sebou vedlejší; ani ona, ani já nechceme s tím mít nic společného.
   Řekneš: "Je to krátké a závazné."  - Que soit. Mám jen jediné přání, totiž kreslit a ona má také stálou práci, stát modelem. Vroucně bych si přál, abych si tu vedle mohl najmout byt, právě dost velký, poněvadž má půdu, z níž lze udělat ložnici a atelier hezky velký a světlý, mnohem lepší než tento. Bude to však možné?
   I kdybych musel bydlet jen v díře, raději mám kůrku chleba u vlastního krbu, třeba byl i chudý, než abych žil neženat. Ona ví, co je chudoba, já také. Chudoba má cosi do sebe, i cosi, co svědčí proti ní, ale navzdory chudobě se to odvažujeme. Rybáři vědí, že moře je nebezpečné a bouře je strašná, nikdy však nedovedou pochopit, že by nebezpečí byla důvodem zůstat na břehu a jít na procházku. Tuto moudrost přenechávají těm, kdo na to mají chuť. Přichází bouře, stmívá se; co je horší: nebezpečí nebo strach z nebezpečí?
   Potom raději skutečnost, samo nebezpečí. Sbohem, Theo, už je pozdě, nezazlívej mi tento dopis, jsem unaven a přece jsem chtěl psát, chtěl jsem, abys to mohl pochopit, a že jsem se to odhodlal říci jasněji a upřímněji, nepokládej přece za urážku a důvěřuj mi.
                                                                               Zcela Tvůj Vincent.

Dodatek.
   Věřím, nebo spíše mi svítá předtucha důvěry, že je snad nevhodná myšlenka: "Theo odvolá svou pomoc, když mu odporuji."  Přece jsem už, Theo, tak často viděl, že se dějí takové věci, takže i kdybys to udělal, vážil bych si Tě neméně a nehněval bych se, neboť bych si myslel: lépe to nedovede, všichni tak jednají bezmyšlenkovitě, nikoli však ze zloby.
   Jestliže si udržím Tvou pomoc, pak je to něco zcela nového, něco neobyčejného, s čím jsem nepočítal.
   Drahnou dobu jsem totiž chodil sem tam, maje stále na paměti to nejhorší, a rovněž Christina, poněvadž jsem jí vždycky připomínal: "Děvče, obávám se, že přijde čas, kdy budu docela na suchu."  Tobě jsem to však neřekl, dokud k tomu nebyla vhodná doba. Zachováš-li mi nadále svou pomoc, pak je to východisko, vykoupení nad pomyšlení nečekané, že budu radostí celý bez sebe; a přece se neodvažuji na to pomyslet, a abych nebyl sláb, silou vůle odsunuji stranou tu myšlenku, zatím co Ti teď pevnou rukou o tom píši.
   Co jsem letos v zimě prožil v případě Mauva, bylo pro mne dobrým poučením, které způsobilo, že jsem od té doby připraven na to nejhorší... na rozsudek smrti od Tebe, totiž na zastavení Tvé pomoci. Řekneš, pomoc přece nepřestala, ... ano, ale přijímal-li jsem ji s určitým chladem, přitom jsem si myslel, ještě neví všechno, co se jednoho dne dozví, a dokud nenastala krise, nemám klidu a jsem připraven na nejhorší. Teď je krise tu, a ještě se nedovedu rozhodnout, ještě nedovedu doufat. Řekl jsem Christině: "Odvezu tě už do Leydenu. Až se vrátíš z Leydenu, nevím, jak mě najdeš, s prostředky na živobytí či bez nich, však co mám, patří tobě a dítěti zrovna jako mně."  Nezná podrobnosti a také se na nic neptá, poněvadž je si dobře vědoma, že se k ní správně chovám, a chce být u mne přese vše.
   Až do nynějška jsem na Tebe pohlížel tak, jako by ses ode mne odvrátil, až všechno zvíš, takže jsem žil jen ze dne na den, avšak v chmurné bázni před nejhorším, neodvažuje se ještě věřit, že jsem tomu ušel. Pracoval jsem ze dne na den, poněvadž jsem se neodvažoval obstarávat si víc kreslicího a malířského materiálu, nežli jsem mohl denně zaplatit, a poněvadž jsem se neodvažoval začínat s malováním a něčeho se chopit tak, jak bych to udělal, kdybych mohl počítat s tím, že se urovná můj vztah k Mauvovi a T. A myslel jsem si, že jestli bylo jejich přátelství povrchní, jejich nepřátelství tkví hlouběji; a potom výrok Mauva:  "Všemu je konec", bral jsem vážně, ovšem nikoli, když mi to říkal; neboť tehdy jsem byl vůči tomu chladný a vzdoroval jsem jako Indiáni, když zemdleni říkají: "To mě nebolí!"  Když mi však potom napsal: "Po dva měsíce se o Tebe nebudu starat," potom jsem rozbil sádrové odlitky; enfin, zkrátka, sám u sebe jsem si stále myslel: "Od Mauva a T. nemohu nic víc očekávat a poděkuji Bohu, jestliže mi Theo nepřestane posílat nutné prostředky; až dopravím Christinu ve zdraví do Leydenu, potom mu to vysvětlím a řeknu: Poslyš, udělal jsem to a ono."  Chápeš něco z toho? Jsem připraven na nejhorší, jak tomu tedy je? - ale mluv jasně.