1. července
Milý Theo!
Jsem od několika hodin v atelieru a hned Ti píši.
Nedovedu Ti říci, jaká je to nádhera, když je člověk zdravější, a rovněž jak mi cestou z nemocnice domů připadaly všechny věci krásné.
A jak je světlo jasnější a prostor větší a všechny předměty a postavy se zdají důležitější! Nicméně je tu však ještě "ale"; vždyť už příští úterek musím opět jí k lékaři a říci mu o svém stavu; připravil mě na to, že potom snad ještě jednou musím přijít do nemocnice na čtrnáct dní, snad také na delší či kratší dobu, podle toho, jak to bude třeba. Zajisté by mi bylo nesmírně příjemné, kdybych tam už nemusel.
Jakmile zvětřím ten neřád, musím se vrátit, a i kdybych nic zvláštního nepozoroval, každé úterý tam musím chodit k prohlídce.
Enfin - to jsou též jedny z "petites miseres de la vie humaine". Těhotenství, porod lze však nazvat "grande misere"; poslední dopis od Sieny byl velmi melancholický, ještě neslehla, čekala to však každým okamžikem, a poněvadž to čekání trvá už několik dní, jsem velmi neklidný a to je hlavní příčinou, že jsem požádal lékaře o záměnu procházek po zahradě za krátkou dovolenou, abych ji mohl navštívit. Zítra ráno jedu tedy za ní s její matkou a dítětem, poněvadž pouze v neděli smí přijímat návštěvy. Poslední dopis mi sama nepsala, nýbrž její ošetřovatelka, jež sama prosila, abychom za ní jednou přijeli; avšak mohlo by se nám přihodit, že nebudeme připuštěni.
Ubohá dívka, přece je dost statečná a nedá se zastrašit maličkostmí; podle poslední zprávy se nepřihodilo nic zvláštního, kromě té velké slabosti. Nedovedu Ti vypovědět, jak se mi po ní v nemocnici stýskalo a jak teď po ní hrozně toužím, a v některých chvílích jsem nelitoval, že též musím trpět; bylo mi to milejší, než abych musel přitom být v plném zdraví; vždyť pak bychom se na tom nestejně podíleli.
Jestliže se všechno velmi šťastně vydaří, pak ještě tento měsíc je tu Sien nazpátek; kéž by tomu přece tak bylo. Avšak přísloví praví: "Matčina bolest trvá dlouho". Proto ještě visí temný stín nad rozkošným pocitem z uzdravení. Nemohu se dočkat rána a zároveň je mi z toho úzko.
První, kdo mi vyšel na Schenkwegu vstříc, byl můj přítel, truhlář, který mi už mnohdy vypomohl tou či onou prací, na př. při zhotovování nástroje pro perspektivu, a který je zároveň prvním tovaryšem majitele atelieru, o němž jsem Ti psal. Jeho pán byl právě na dvoře (máš jeho kresbu v pozadí s lukami) a ihned mě táhli s sebou a ukázali mi, že světnici, jež má být atelierem, nechali ještě nevytapetovanou, čekajíce na mé rozhodnutí. Řekl jsem, že bych se i teď ještě nemohl rozhodnout. "Nu dobře", odpověděl majitel. Mohl bych si však z partie tapet vyhledat, co bych chtěl, pak se to nalepí a já bych se na nic nevázal.
A přestože jsem říkal, že bych to nechtěl, poněvadž znovu musím do nemocnice, už teď to dělají, ježto trvají na tom, abych si to ještě do úterka prohlédl. Připomínám, že byt je zvlášť pohodlný a vypadá skutečně znamenitě a čistě.
Ohromná půda, celá rozdělená na obytné místnosti, byla by už sama, kdyby jinak nebylo, výtečným atelierem, ačkoli za atelier má sloužit místnost obrácená k severu.
Cena je tu nadobyčej nízká a ve městě by činila přibližně dvojnásobek. Tři zlaté týdne za celý hořejšek je velmi málo ve srovnání s končinami, jako je Nordwall nebo Buitensingel. A poloha je pro malíře výborná. Přesto jsem se nechtěl rozhodnout, ježto jsme oba, jak já, tak Sien, nemocní. Jakmile však budeme zdravější, najmu to.
Je tu prostor a vzduch výtečný k práci, a aby si člověk zachoval zdraví, severní světlo, a ostatní místnosti jsou přibližně na jih.
Je tu malá kuchyň, kterou, doufám, častěji nakreslím, s malým oknem obráceným na jakýsi dvorek.
Dále Ti nesmím zapomenout sdělit, že mě v nemocnici naprosto neočekávaně navštívil pan T., což mě v jistém smyslu potěšilo, ačkoli jsme o ničem zvláštním nehovořili, a tady to nebylo třeba. Ale pobavil jsem se. Potom o několik dní později ještě tu byl S..., na němž mi teď vůbec nezáleží, a potom Jan van Gogh, o němž jsem se domníval, že je v Helvoirtu, který však teď bydlí zde v Nádražní ulici.
Pošleš-li mi něco začátkem tohoto měsíce, adresuj dopis do nemocnice a pak správně dojde, poněvadž mi vrátný slíbil, že mi za mé nepřítomnosti dopisy uschová (podle nemocničního řádu tak dlouho, dokud není pacient definitivně propuštěn a nepožádá o to.) V úterý musím znovu zaplatit v nemocnici a také činži, kterou jsem ještě nevyrovnal.
Ale nejnádhernější na celém uzdravení je, že znova ožije skizzář a rovněž cit pro věci, který byl takřka celou dobu umrtven a místo něhož byla pustá prázdnota.
Opět mám radost ze všeho, co vidím. A potom pomalu měsíc jsem nekouřil dýmku, a teď jsem se k ní též uchýlil jako k znovu nalezenému starému známému. Nejsem s to Ti vypovědět, s jakou rozkoší si tu hovím opět v atelieru, když jsem byl tak dlouho v prostředí nočníků atd., ačkoli nemocnice je též pěkná, skutečně pěkná. Obzvlášť zahrada se všemi těmi procházkami, muži, ženami a dětmi. Mám několik skizz, ale jako pacient nemá člověk dost volnosti k práci, jak by se patřilo, a ani jí není schopen.
Nuže sbohem, brzy piš a důvěřuj mi, se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
Milý Theo!
Jak jsem Ti včera psal, byl jsem v Leydenu. Sien včera v noci slehla, měla velmi těžký porod, nicméně však, díky Bohu, vyšla z toho živá a rovněž úžasně roztomilý klučina.
Šel jsem tam spolu s její matkou a dítětem; dovedeš si představit, že jsme byli velmi napjati, když jsme se na ni ptali v nemocnici ošetřovatelky, poněvadž jsme nevěděli, co uslyšíme.
Nesmírně jsme se zaradovali, když jsme uslyšeli: "Dnes v noci porodila, ale nesmíte s ní moc mluvit." Na toto "nesmíte s ní moc mluvit" tak snadno nezapomenu; neboť to znamenalo: "Nemůžeš s ní ještě mluvit," a mohlo to rovněž znít jako: "Už s ní nikdy nepromluvíš." Theo, byl jsem tak šťastný, když jsem ji opět spatřil. Ležela těsně u okna, jež vedlo do zahrady plné slunečních paprsků a zeleně, a vyčerpáním ani nespala, ani nebděla, ale podřimovala, a pak vzhlédla a všechny nás uviděla. Milý hochu, jak se na nás dívala, a jak ji těšilo, že nás vidí a že jsme tam právě byli náhodou přesně dvanáct hodin potom, co se to stalo. Ale lze ji navštívit jen na jednu hodinu týdně. Tak se probrala a vůbec hned si všechno zcela jasně uvědomovala a na všechno se vyptávala.
Nebyl jsem s to dost se obdivovat dítěti, zvlášť proto, že není ani dost málo poraněno, ačkoli je vytáhli kleštěmi, a že si v kolébce hovělo s jakýmsi filosofickým výrazem.
Lékaři jsou přece jen obratní. Podle líčení byl to však kritický případ. Když se to přihodilo, bylo u ní pět profesorů a uspali ji chloroformem. Předtím, od 9 hodin večer do půl druhé úžasně mnoho vystála, poněvadž dítě bylo pevně usazeno. A ještě nyní mnoho zkouší. Ale když nás spatřila, na všechno zapomněla a sama se mi jala vyprávět, že se zas brzy pustíme do kreslení, a já nemám vůbec nic proti tomu, aby se její předpověď zcela přesně vyplnila. Nedošlo k žádnému natržení nebo k něčemu takovému, což se může v takových případech velmi snadno přihodit.
Za to jsem, sakra, vděčný. Pořád ještě však hrozí chmurný stín a mistr Albrecht Dürer dobře věděl, proč na nádherné rytině, kterou znáš, postavil za mladý pár Smrt.
Doufejme však, že temný stín zůstane stínem, který opět zmizí.
Nuže, Theo, zajisté chápeš, kdybys mi nebyl pomohl, Sieny by už bezpochyby nebylo.
Ještě něco; požádal jsem Sienu, aby poprosila profesora, aby ji vždycky dobře prohlížel, poněvadž často trpí bělotokem. Také to udělal a poradil jí, co má dělat, aby se vyléčila.
Říkal, že byla víckrát než jednou blízka smrti, zvlášť při dřívější krční chorobě, při dřívějším potratu, a pak letos v zimě; že je docela zesláblá, že se však teď sama opět uzdraví, když už nepotřebuje tak žít, nepřihodí-li se nic jiného, a to klidem, silnou stravou, častým pobytem na čerstvém vzduchu, a nebude-li se zabývat těžkou prací.
Když se dostala z bývalé mizerie, přichází zcela nové období v jejím životě; jaro, jež je to tam a jež bylo jen kruté, se jí ovšem nevrátí, ale tím radostnější může být teď její léto.
Ví dobře, jak stromy uprostřed léta, jakmile pominou velká vedra, znova nasazují čerstvé mladé výhonky a jak se přes starou omšelou zeleň rozestírá nová pokrývka zeleně.
Sedím u Sieniny matky a píši Ti u otevřeného okna, jež vede na jakýsi dvorek. Dvakrát jsem ho kreslil, jednou ve velkém a jednou v menším formátu. Obě kresby má C. M., a obě, zvlášť větší, se líbily Rappardovi.
Přál bych si, aby ses na ně podíval, až přijdeš k C.M.; neboť rád bych věděl, co si zvlášť o té větší myslíš. Kdy přijedeš?
Velmi se mi po Tobě stýská. Nuže, milý bratře, uvědom si, že jsem dnes tak šťasten, že jsem se nad tím rozplakal. Děkuji za všechno, milý hochu, věř mi, v duchu se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
Milý Theo!
Jsem od několika hodin v atelieru a hned Ti píši.
Nedovedu Ti říci, jaká je to nádhera, když je člověk zdravější, a rovněž jak mi cestou z nemocnice domů připadaly všechny věci krásné.
A jak je světlo jasnější a prostor větší a všechny předměty a postavy se zdají důležitější! Nicméně je tu však ještě "ale"; vždyť už příští úterek musím opět jí k lékaři a říci mu o svém stavu; připravil mě na to, že potom snad ještě jednou musím přijít do nemocnice na čtrnáct dní, snad také na delší či kratší dobu, podle toho, jak to bude třeba. Zajisté by mi bylo nesmírně příjemné, kdybych tam už nemusel.
Jakmile zvětřím ten neřád, musím se vrátit, a i kdybych nic zvláštního nepozoroval, každé úterý tam musím chodit k prohlídce.
Enfin - to jsou též jedny z "petites miseres de la vie humaine". Těhotenství, porod lze však nazvat "grande misere"; poslední dopis od Sieny byl velmi melancholický, ještě neslehla, čekala to však každým okamžikem, a poněvadž to čekání trvá už několik dní, jsem velmi neklidný a to je hlavní příčinou, že jsem požádal lékaře o záměnu procházek po zahradě za krátkou dovolenou, abych ji mohl navštívit. Zítra ráno jedu tedy za ní s její matkou a dítětem, poněvadž pouze v neděli smí přijímat návštěvy. Poslední dopis mi sama nepsala, nýbrž její ošetřovatelka, jež sama prosila, abychom za ní jednou přijeli; avšak mohlo by se nám přihodit, že nebudeme připuštěni.
Ubohá dívka, přece je dost statečná a nedá se zastrašit maličkostmí; podle poslední zprávy se nepřihodilo nic zvláštního, kromě té velké slabosti. Nedovedu Ti vypovědět, jak se mi po ní v nemocnici stýskalo a jak teď po ní hrozně toužím, a v některých chvílích jsem nelitoval, že též musím trpět; bylo mi to milejší, než abych musel přitom být v plném zdraví; vždyť pak bychom se na tom nestejně podíleli.
Jestliže se všechno velmi šťastně vydaří, pak ještě tento měsíc je tu Sien nazpátek; kéž by tomu přece tak bylo. Avšak přísloví praví: "Matčina bolest trvá dlouho". Proto ještě visí temný stín nad rozkošným pocitem z uzdravení. Nemohu se dočkat rána a zároveň je mi z toho úzko.
První, kdo mi vyšel na Schenkwegu vstříc, byl můj přítel, truhlář, který mi už mnohdy vypomohl tou či onou prací, na př. při zhotovování nástroje pro perspektivu, a který je zároveň prvním tovaryšem majitele atelieru, o němž jsem Ti psal. Jeho pán byl právě na dvoře (máš jeho kresbu v pozadí s lukami) a ihned mě táhli s sebou a ukázali mi, že světnici, jež má být atelierem, nechali ještě nevytapetovanou, čekajíce na mé rozhodnutí. Řekl jsem, že bych se i teď ještě nemohl rozhodnout. "Nu dobře", odpověděl majitel. Mohl bych si však z partie tapet vyhledat, co bych chtěl, pak se to nalepí a já bych se na nic nevázal.
A přestože jsem říkal, že bych to nechtěl, poněvadž znovu musím do nemocnice, už teď to dělají, ježto trvají na tom, abych si to ještě do úterka prohlédl. Připomínám, že byt je zvlášť pohodlný a vypadá skutečně znamenitě a čistě.
Ohromná půda, celá rozdělená na obytné místnosti, byla by už sama, kdyby jinak nebylo, výtečným atelierem, ačkoli za atelier má sloužit místnost obrácená k severu.
Cena je tu nadobyčej nízká a ve městě by činila přibližně dvojnásobek. Tři zlaté týdne za celý hořejšek je velmi málo ve srovnání s končinami, jako je Nordwall nebo Buitensingel. A poloha je pro malíře výborná. Přesto jsem se nechtěl rozhodnout, ježto jsme oba, jak já, tak Sien, nemocní. Jakmile však budeme zdravější, najmu to.
Je tu prostor a vzduch výtečný k práci, a aby si člověk zachoval zdraví, severní světlo, a ostatní místnosti jsou přibližně na jih.
Je tu malá kuchyň, kterou, doufám, častěji nakreslím, s malým oknem obráceným na jakýsi dvorek.
Dále Ti nesmím zapomenout sdělit, že mě v nemocnici naprosto neočekávaně navštívil pan T., což mě v jistém smyslu potěšilo, ačkoli jsme o ničem zvláštním nehovořili, a tady to nebylo třeba. Ale pobavil jsem se. Potom o několik dní později ještě tu byl S..., na němž mi teď vůbec nezáleží, a potom Jan van Gogh, o němž jsem se domníval, že je v Helvoirtu, který však teď bydlí zde v Nádražní ulici.
Pošleš-li mi něco začátkem tohoto měsíce, adresuj dopis do nemocnice a pak správně dojde, poněvadž mi vrátný slíbil, že mi za mé nepřítomnosti dopisy uschová (podle nemocničního řádu tak dlouho, dokud není pacient definitivně propuštěn a nepožádá o to.) V úterý musím znovu zaplatit v nemocnici a také činži, kterou jsem ještě nevyrovnal.
Ale nejnádhernější na celém uzdravení je, že znova ožije skizzář a rovněž cit pro věci, který byl takřka celou dobu umrtven a místo něhož byla pustá prázdnota.
Opět mám radost ze všeho, co vidím. A potom pomalu měsíc jsem nekouřil dýmku, a teď jsem se k ní též uchýlil jako k znovu nalezenému starému známému. Nejsem s to Ti vypovědět, s jakou rozkoší si tu hovím opět v atelieru, když jsem byl tak dlouho v prostředí nočníků atd., ačkoli nemocnice je též pěkná, skutečně pěkná. Obzvlášť zahrada se všemi těmi procházkami, muži, ženami a dětmi. Mám několik skizz, ale jako pacient nemá člověk dost volnosti k práci, jak by se patřilo, a ani jí není schopen.
Nuže sbohem, brzy piš a důvěřuj mi, se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
Milý Theo!
Jak jsem Ti včera psal, byl jsem v Leydenu. Sien včera v noci slehla, měla velmi těžký porod, nicméně však, díky Bohu, vyšla z toho živá a rovněž úžasně roztomilý klučina.
Šel jsem tam spolu s její matkou a dítětem; dovedeš si představit, že jsme byli velmi napjati, když jsme se na ni ptali v nemocnici ošetřovatelky, poněvadž jsme nevěděli, co uslyšíme.
Nesmírně jsme se zaradovali, když jsme uslyšeli: "Dnes v noci porodila, ale nesmíte s ní moc mluvit." Na toto "nesmíte s ní moc mluvit" tak snadno nezapomenu; neboť to znamenalo: "Nemůžeš s ní ještě mluvit," a mohlo to rovněž znít jako: "Už s ní nikdy nepromluvíš." Theo, byl jsem tak šťastný, když jsem ji opět spatřil. Ležela těsně u okna, jež vedlo do zahrady plné slunečních paprsků a zeleně, a vyčerpáním ani nespala, ani nebděla, ale podřimovala, a pak vzhlédla a všechny nás uviděla. Milý hochu, jak se na nás dívala, a jak ji těšilo, že nás vidí a že jsme tam právě byli náhodou přesně dvanáct hodin potom, co se to stalo. Ale lze ji navštívit jen na jednu hodinu týdně. Tak se probrala a vůbec hned si všechno zcela jasně uvědomovala a na všechno se vyptávala.
Nebyl jsem s to dost se obdivovat dítěti, zvlášť proto, že není ani dost málo poraněno, ačkoli je vytáhli kleštěmi, a že si v kolébce hovělo s jakýmsi filosofickým výrazem.
Lékaři jsou přece jen obratní. Podle líčení byl to však kritický případ. Když se to přihodilo, bylo u ní pět profesorů a uspali ji chloroformem. Předtím, od 9 hodin večer do půl druhé úžasně mnoho vystála, poněvadž dítě bylo pevně usazeno. A ještě nyní mnoho zkouší. Ale když nás spatřila, na všechno zapomněla a sama se mi jala vyprávět, že se zas brzy pustíme do kreslení, a já nemám vůbec nic proti tomu, aby se její předpověď zcela přesně vyplnila. Nedošlo k žádnému natržení nebo k něčemu takovému, což se může v takových případech velmi snadno přihodit.
Za to jsem, sakra, vděčný. Pořád ještě však hrozí chmurný stín a mistr Albrecht Dürer dobře věděl, proč na nádherné rytině, kterou znáš, postavil za mladý pár Smrt.
Doufejme však, že temný stín zůstane stínem, který opět zmizí.
Nuže, Theo, zajisté chápeš, kdybys mi nebyl pomohl, Sieny by už bezpochyby nebylo.
Ještě něco; požádal jsem Sienu, aby poprosila profesora, aby ji vždycky dobře prohlížel, poněvadž často trpí bělotokem. Také to udělal a poradil jí, co má dělat, aby se vyléčila.
Říkal, že byla víckrát než jednou blízka smrti, zvlášť při dřívější krční chorobě, při dřívějším potratu, a pak letos v zimě; že je docela zesláblá, že se však teď sama opět uzdraví, když už nepotřebuje tak žít, nepřihodí-li se nic jiného, a to klidem, silnou stravou, častým pobytem na čerstvém vzduchu, a nebude-li se zabývat těžkou prací.
Když se dostala z bývalé mizerie, přichází zcela nové období v jejím životě; jaro, jež je to tam a jež bylo jen kruté, se jí ovšem nevrátí, ale tím radostnější může být teď její léto.
Ví dobře, jak stromy uprostřed léta, jakmile pominou velká vedra, znova nasazují čerstvé mladé výhonky a jak se přes starou omšelou zeleň rozestírá nová pokrývka zeleně.
Sedím u Sieniny matky a píši Ti u otevřeného okna, jež vede na jakýsi dvorek. Dvakrát jsem ho kreslil, jednou ve velkém a jednou v menším formátu. Obě kresby má C. M., a obě, zvlášť větší, se líbily Rappardovi.
Přál bych si, aby ses na ně podíval, až přijdeš k C.M.; neboť rád bych věděl, co si zvlášť o té větší myslíš. Kdy přijedeš?
Velmi se mi po Tobě stýská. Nuže, milý bratře, uvědom si, že jsem dnes tak šťasten, že jsem se nad tím rozplakal. Děkuji za všechno, milý hochu, věř mi, v duchu se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
"Nuže, milý bratře, uvědom si, že jsem dnes tak šťasten, že jsem se nad tím rozplakal. Děkuji za všechno, milý hochu, věř mi."
OdpovědětVymazatSnad netřeba nic dodávat...