(21. dubna 1882)
Milý Theo!
Častokrát si myslím: "Kdyby se tak jednou stalo, že by můj život byl trochu lehčí, oč více a lépe bych pak mohl pracovat než nyní." Pracuji sice a začínám též nahlížet, že lze překonat překážky, jak jsi, předpokládám, viděl na mých posledních kresbách - ale hleď, nemine téměř dne, aby kromě pracného kreslení nepřišlo ještě nádavkem to či ono, co by už samo o sobě, i kdyby neměl člověk nic jiného, bylo dost těžko snesitelné. A vidíš, najednou je tu mrzutost, kterou, jsem přesvědčen, vlastně si nezasluhuji, aspoň nevím, čím bych si ji vysloužil, a kterou bych rád odklidil s cesty.
Buď tak hodný a otevřeně mi řekni, víš-li něco o příčině následující záhady a můžeš-li mi ji vysvětlit. Koncem ledna, myslím asi 14 dní po mém příjezdu, se najednou úplně změnilo Mauvovo chování vůči mně, stalo se nepřívětivým zrovna tak, jako dříve bylo přívětivé. Připisoval jsem to nespokojenosti s mou prací a byl jsem proto tak rozrušen a napjat, až jsem z toho úplně zchřadl a onemocněl, jak jsem ti tehdy psal.
tehdy ke mně přišel Mauve a znovu mě ujišťoval, že se všechno napraví a dodával mi odvahy. Avšak hle, jednou večer, krátce potom, začal se mnou opět tak hovořit, tak úplně jinak, že mi bylo, jako bych měl co dělat s docela jiným člověkem. Myslel jsem: milý příteli, to je zrovna tak, jako by ti kdosi nakapal do uší jedu, totiž lži, avšak nejasně jsem tušil, s které strany by mohl foukat tento jedovatý vítr.
Mauve začal mezi jiným nevraživě napodobovat mou řeč a mé způsoby, říkaje: "Tak se šklebíš, takhle mluvíš." Znamenitě to dovede, a musím přiznat, že to bylo jako karikatura docela mně podobná, avšak nakreslená s nenávistí. Při té příležitosti mi řekl několik věcí, jež jinak o mně říkává jenom T. I zeptal jsem se ho: "Mauve, viděl nedávno T.?" "Ne," řekl Mauve, a opět jsme pokračovali v hovoru, avšak asi za deset minut mu uklouzlo, že T. byl právě téhož dne u něho. Myšlenka na T. mě stále neopouštěla a myslel jsem si: "Možná, že za tím vězíte, velectěný pane T."
Ačkoli jsem tehdy ještě docházel k Mauvovi do bytu, Mauve zůstal nezměněn a dost nepřívětivý. Několikrát jsem zažil odmítnutí a zkrátka byly tu všechny známky rozhodného ochlazení.
Začal jsem ho navštěvovat řídčeji a řídčeji, a Mauve ke mně vůbec nepřišel, ačkoli to přece není daleko.
Mauve byl i v řeči právě tak skoupý, smím-li to tak říci, jako dříve byl hovorný. Musel jsem kreslit sádrové odlitky, to především. - Mám děsný odpor proti kreslení sádrových modelů, měl jsem však v atelieru pár rukou i nohou, ne ovšem, abych podle nich kreslil. - Jednoho dne, když se mnou mluvil o kreslení podle sádrových odlitků tak, jak by to neudělal ani nejhorší učitel na akademii, ovládl jsem se, doma mě to však tak dopálilo, že jsem ubohé sádrové odlitky rozbil a hodil do truhlíku na uhlí. A myslel jsem: "Sádrové odlitky budu kreslit, budou-li opět celé a bílé a jestliže už nebudou ke kreslení žádné ruce a nohy živoucího člověka." Mauvovi jsem potom řekl: "Už mi, chlapče, nemluv o sádrovém odlitku, vždyť je mi to protivné." Nato lístek od Mauva, že se nemůže po dva měsíce o mne starat. Po celé ty dva měsíce také skutečně o mne nezavadil, mezitím jsem však neodpočíval, ačkoli jsem doopravdy nenakreslil ani jeden sádrový odlitek, a musím se přiznat, když jsem byl volný, pracoval jsem s větší chutí a vážněji. Nyní téměř po dvou měsících jsem mu dopsal, abych mu gratuloval k velkému obrazu, jenž byl dokončen, a potom jsem s ním jednou hovořil letmo na ulici.
Teď už dávno minuly dva měsíce a ještě se u mne neukázal. A od té doby se udály s T. věci, jež mě donutily říci Mauvovi: "Podejme si navzájem ruku a ať mezi námi není žádné nenávisti a trpkosti; avšak pro tebe je obtížné mě vést a pro mne je příliš těžké být tebou veden, poněvadž vyžaduješ, abych do puntíku poslechl, co říkáš, a já to nejsem s to udělat. Je tudíž skoncováno s vedením i s poslušností. To mě však nezbavuje pocitu závaznosti a vděčnosti vůči tobě."
Na to mi Mauve neodpověděl a už jsem ho nespatřil.
Že jsem řekl Mauvovi, že oba musíme jít svou cestou, k tomu mě dohnala jistota, jíž jsem nabyl, že ho T. příliš ovlivnil... Vypozoroval jsem to na samém T., když mi dal na srozuměnou, že se postará o to, abys mi už neposílal peníze. "Mauve a já se postaráme, aby to skončilo..." Theo, jsem člověk chybující, nešťastný a vášnivý, avšak nevěřím, že by mě někdy napadlo nechat někoho o hladu nebo odcizovat mu jeho přátele. Zajisté jsem se s někým pohádal, ale dotýkat se života někoho pro různost mínění, hleď, to, myslím, nedělá čestný muž, při nejmenším to nejsou čestné zbraně.
Nyní zajisté pochopíš, že mě mnohdy rmoutí mnoho věcí, rmoutí až do morku kostí. A že mě to od Mauva bolí; neboť ačkoli bych si opět znova nepřál nové "vedení" po způsobu dřívějšího, přece bych mu rád zas jednou podal ruku a přál si, aby mi to učinil rovněž.
Víš-li o tom něco, co mi není známo, snad bys mi mohl tuto záležitost objasnit.
Promiň, že Tě tím obtěžuji, vidíš však, že tápu.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět mám kresbu ženské postavy, podobnou jako "Sorrow", ale větší, a domnívám se, že je lepší než prvá, a pak pracuji na kresbě ulice, kde praskla stoka nebo vodovod, tedy jsou to dělníci, kopající v jámě.
Breitner je ještě v nemocnici a snad tam musí ještě měsíc zůstat.
Jistě jsi slyšel o otcově jmenování a že se matce daří lépe, že však strýc Vincent je nemocen. Pracuji na kresbách pro C. M. jak jsem Ti psal, teď mě však tak hnětla ta mrzutost, že mě odváděla od práce, a pak jsem si myslel: "Musí se to vyjasnit, snad mi to Theo dovede vysvětlit."
Milý Theo!
Dneska jsem potkal Mauva a měl jsem s ním velmi nepříjemný rozhovor, z něhož mi bylo zřejmé, že jsme se s Mauvem navždy rozešli. Mauve zašel tak daleko, že to už nemůže odvolat a jistě též by ani nechtěl.
Žádal jsem ho, aby se přišel podívat na mé práce a pak si o nich se mnou promluvil. Mauve to bez obalu odmítl: "K Tobě jistě nepřijdu, to je dočista vyřízeno." Nakonec řekl: "Máš ničemný charakter." Tu jsem se obrátil - bylo to v dunách - a sám jsem se vracel domů.
Mauve mi zazlívá, že jsem řekl "jsem umělec", což neodvolám, poněvadž samo sebou se rozumí, že toto slovo v sobě skrývá význam "neustále hledat, aniž kdy dokonale nalézat".
Vždyť to je docela něco jiného, nežli kdyby člověk říkal: "Už to vím, už jsem to našel." Vím tolik, že slovo umělec znamená: hledám, štvu se za tím, lnu k tomu celým svým srdcem.
Přece mám, Theo, uši k slyšení" Řekne-li někdo: "Máš ničemný charakter", co mám potom dělat?
Obrátil jsem se a sám jsem se vracel domů, avšak se smutkem v srdci, že se mi to Mauve odvážil říci. Nevyzvu ho, aby něco vysvětloval, rovněž se neomluvím. A přece - a přece - a přece -
Přál bych si, aby Mauve pocítil nad tím lítost.
Někdo mi cosi zazlívá... Visí to ve vzduchu, něco vězí za mnou.
Vincent něco tají, co se štítí světla ... Nuže, milí pánové, řeknu vám to, vám, kteří si tolik potrpíte na způsoby a vzdělání, a to právem, s předpokladem, že je to pravé zboží - : co je mravnější, jemnocitnější, mužnější, opustit ženu nebo ujmout se opuštěné? Letos v zimě jsem se setkal s těhotnou ženou, jež byla opuštěna od muže, jehož dítě nosila pod srdcem. Těhotná žena, jež se v zimě potulovala po ulici a musela si vydělávat na chléb; víš asi, jak.
Vzal jsem si ženu jako model a celou zimu jsem s ní pracoval.
Nemohl jsem jí dávat plnou denní mzdu jako modelu, to však nevylučuje, že jsem jí zaplatil nájem a mohl ji s dítětem, díky Bohu, až dosud uchránit před hladem a zimou tím, že jsem se s ní podílel o svůj chléb. Když jsem potkal tuto ženu, všiml jsem si jí, poněvadž vypadala chorobně. Poskytl jsem jí koupel a tolik prostředků k posílení, kolik jsem byl s to; hodně pookřála. Zajel jsem s ní do Leydenu, kde je útulek pro šestinedělky, aby tu porodila. Není divu, že byla churava. Dítě mělo obrácenou polohu; musela se podrobit operaci, dítě totiž muselo být kleštěmi přivedeno do správné polohy. Nicméně je vyhlídka, že přece z toho ještě dobře vyvázne. V červnu porodí. Zdá se mi, že každý muž, který za něco stojí, by udělal totéž, kdyby se octl tváří v tvář takovému případu. Myslím, že to, co jsem udělal, bylo zcela prosté a samozřejmé, takže jsem si myslel, že si to nechám pro sebe. Připadalo jí tak těžko stát modelem, přesto však se tomu naučila a já jsem tím, že mám dobrý model, udělal v kreslení pokroky. Tato žena visí teď na mne jako krotký holub; co se mne týče, mohu se jednou oženit, a jak bych to mohl lépe udělat než s ní, poněvadž jí jen tím mohu dále pomáhat, zatím co by se ona z bídy musela vrátit na tutéž dráhu, která vede do propasti. Nemá peněz, pomáhá mi však při práci vydělávat peníze. Mám plno chuti a ctižádosti pro svůj obor a svou práci, a zanechal-li jsem na delší čas malování a akvarelování, stalo se to proto, že jsem utrpěl silný otřes nervů, když mě Mauve opustil; kdyby se však skutečně vrátil, pak bych se do toho pustil znova s kuráží. Teď nemohu štětec ani vidět, znervosňuje mě to. Psal jsem: "Theo, můžeš mi vysvětlit Mauvovo chování?" Tento dopis Ti to snad objasní. Jsi můj bratr a je přirozené že s Tebou hovořím o soukromých záležitostech, ale s někým, jenž mi říká: "Máš špatný charakter", s tím od tohoto okamžiku již nemluvím.
Nemohl jsem jinak, dělal jsem, co bylo mou povinností, pracoval jsem. Domníval jsem se, že mi musí být porozuměno, beze slov. Myslel jsem ovšem na jinou ženu, pro kterou bilo moje srdce, ta byla však příliš daleko a nechtěla mě vidět; a tato - přiběhla sem v zimě, nemocná, těhotná, hladová. Nemohl jsem jinak, Mauve, Theo, T. - vy máte v rukou můj chléb! Necháte mě hladovět, nebo se ke mně obrátíte zády? Promluvil jsem a čekám, co mi bude dále řečeno.
Vincent.
Posílám Ti několik kreseb, poněvadž z nich snad poznáš, že ona mi skutečně pomáhá, že mi stojí modelem.
Kresby jsou "od mého modelu a ode mne".
Ta v bílém čepci je její matka. Avšak vzhledem k tomu, že se asi rok, budu-li pravděpodobně zcela jinak pracovat, musím opírat o tyto studie, jež nyní dělám tak svědomitě, jak jen dovedu, přál bych si aspoň tyto tři dostat nazpátek. Vidíš, že jsou pečlivě udělány. Mám-li později kreslit interiér nebo čekárnu nebo podobně, přijdou mi velmi vhod, poněvadž pak mohu do nich nahlédnout kvůli detailům. Myslel jsem však, že by snad bylo dobré, kdybys byl zpraven o tom, jak trávím čas.
Tyto studie mají v sobě to, že jsou trochu suše udělány; kdyby mi tu šlo o efekt, pak by mi byly později méně užitečné. Myslím však, že tomu sám dobře porozumíš.
Nejraději bych vlastně měl takový papír, na kterém je nakreslena dopředu skloněná postava, ale pokud možná barvy nebíleného plátna. Z toho silného, myslím, že se jmenuje dvojitý Ingres, nemám už nic; tady takový vůbec nedostanu.
Podíváš-li se, jak je udělána ta kresba, pochopíš, že tenký papír by to stěží vydržel.
Ještě jsem chtěl přiložit malou postavičku v černých punčochách, nemohu ji však stočit. U velké figury není dodělána židle, poněvadž k ní chci přikreslit jinou, dubovou.
Milý Theo!
Častokrát si myslím: "Kdyby se tak jednou stalo, že by můj život byl trochu lehčí, oč více a lépe bych pak mohl pracovat než nyní." Pracuji sice a začínám též nahlížet, že lze překonat překážky, jak jsi, předpokládám, viděl na mých posledních kresbách - ale hleď, nemine téměř dne, aby kromě pracného kreslení nepřišlo ještě nádavkem to či ono, co by už samo o sobě, i kdyby neměl člověk nic jiného, bylo dost těžko snesitelné. A vidíš, najednou je tu mrzutost, kterou, jsem přesvědčen, vlastně si nezasluhuji, aspoň nevím, čím bych si ji vysloužil, a kterou bych rád odklidil s cesty.
Buď tak hodný a otevřeně mi řekni, víš-li něco o příčině následující záhady a můžeš-li mi ji vysvětlit. Koncem ledna, myslím asi 14 dní po mém příjezdu, se najednou úplně změnilo Mauvovo chování vůči mně, stalo se nepřívětivým zrovna tak, jako dříve bylo přívětivé. Připisoval jsem to nespokojenosti s mou prací a byl jsem proto tak rozrušen a napjat, až jsem z toho úplně zchřadl a onemocněl, jak jsem ti tehdy psal.
tehdy ke mně přišel Mauve a znovu mě ujišťoval, že se všechno napraví a dodával mi odvahy. Avšak hle, jednou večer, krátce potom, začal se mnou opět tak hovořit, tak úplně jinak, že mi bylo, jako bych měl co dělat s docela jiným člověkem. Myslel jsem: milý příteli, to je zrovna tak, jako by ti kdosi nakapal do uší jedu, totiž lži, avšak nejasně jsem tušil, s které strany by mohl foukat tento jedovatý vítr.
Mauve začal mezi jiným nevraživě napodobovat mou řeč a mé způsoby, říkaje: "Tak se šklebíš, takhle mluvíš." Znamenitě to dovede, a musím přiznat, že to bylo jako karikatura docela mně podobná, avšak nakreslená s nenávistí. Při té příležitosti mi řekl několik věcí, jež jinak o mně říkává jenom T. I zeptal jsem se ho: "Mauve, viděl nedávno T.?" "Ne," řekl Mauve, a opět jsme pokračovali v hovoru, avšak asi za deset minut mu uklouzlo, že T. byl právě téhož dne u něho. Myšlenka na T. mě stále neopouštěla a myslel jsem si: "Možná, že za tím vězíte, velectěný pane T."
Ačkoli jsem tehdy ještě docházel k Mauvovi do bytu, Mauve zůstal nezměněn a dost nepřívětivý. Několikrát jsem zažil odmítnutí a zkrátka byly tu všechny známky rozhodného ochlazení.
Začal jsem ho navštěvovat řídčeji a řídčeji, a Mauve ke mně vůbec nepřišel, ačkoli to přece není daleko.
Mauve byl i v řeči právě tak skoupý, smím-li to tak říci, jako dříve byl hovorný. Musel jsem kreslit sádrové odlitky, to především. - Mám děsný odpor proti kreslení sádrových modelů, měl jsem však v atelieru pár rukou i nohou, ne ovšem, abych podle nich kreslil. - Jednoho dne, když se mnou mluvil o kreslení podle sádrových odlitků tak, jak by to neudělal ani nejhorší učitel na akademii, ovládl jsem se, doma mě to však tak dopálilo, že jsem ubohé sádrové odlitky rozbil a hodil do truhlíku na uhlí. A myslel jsem: "Sádrové odlitky budu kreslit, budou-li opět celé a bílé a jestliže už nebudou ke kreslení žádné ruce a nohy živoucího člověka." Mauvovi jsem potom řekl: "Už mi, chlapče, nemluv o sádrovém odlitku, vždyť je mi to protivné." Nato lístek od Mauva, že se nemůže po dva měsíce o mne starat. Po celé ty dva měsíce také skutečně o mne nezavadil, mezitím jsem však neodpočíval, ačkoli jsem doopravdy nenakreslil ani jeden sádrový odlitek, a musím se přiznat, když jsem byl volný, pracoval jsem s větší chutí a vážněji. Nyní téměř po dvou měsících jsem mu dopsal, abych mu gratuloval k velkému obrazu, jenž byl dokončen, a potom jsem s ním jednou hovořil letmo na ulici.
Teď už dávno minuly dva měsíce a ještě se u mne neukázal. A od té doby se udály s T. věci, jež mě donutily říci Mauvovi: "Podejme si navzájem ruku a ať mezi námi není žádné nenávisti a trpkosti; avšak pro tebe je obtížné mě vést a pro mne je příliš těžké být tebou veden, poněvadž vyžaduješ, abych do puntíku poslechl, co říkáš, a já to nejsem s to udělat. Je tudíž skoncováno s vedením i s poslušností. To mě však nezbavuje pocitu závaznosti a vděčnosti vůči tobě."
Na to mi Mauve neodpověděl a už jsem ho nespatřil.
Že jsem řekl Mauvovi, že oba musíme jít svou cestou, k tomu mě dohnala jistota, jíž jsem nabyl, že ho T. příliš ovlivnil... Vypozoroval jsem to na samém T., když mi dal na srozuměnou, že se postará o to, abys mi už neposílal peníze. "Mauve a já se postaráme, aby to skončilo..." Theo, jsem člověk chybující, nešťastný a vášnivý, avšak nevěřím, že by mě někdy napadlo nechat někoho o hladu nebo odcizovat mu jeho přátele. Zajisté jsem se s někým pohádal, ale dotýkat se života někoho pro různost mínění, hleď, to, myslím, nedělá čestný muž, při nejmenším to nejsou čestné zbraně.
Nyní zajisté pochopíš, že mě mnohdy rmoutí mnoho věcí, rmoutí až do morku kostí. A že mě to od Mauva bolí; neboť ačkoli bych si opět znova nepřál nové "vedení" po způsobu dřívějšího, přece bych mu rád zas jednou podal ruku a přál si, aby mi to učinil rovněž.
Víš-li o tom něco, co mi není známo, snad bys mi mohl tuto záležitost objasnit.
Promiň, že Tě tím obtěžuji, vidíš však, že tápu.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět mám kresbu ženské postavy, podobnou jako "Sorrow", ale větší, a domnívám se, že je lepší než prvá, a pak pracuji na kresbě ulice, kde praskla stoka nebo vodovod, tedy jsou to dělníci, kopající v jámě.
Breitner je ještě v nemocnici a snad tam musí ještě měsíc zůstat.
Jistě jsi slyšel o otcově jmenování a že se matce daří lépe, že však strýc Vincent je nemocen. Pracuji na kresbách pro C. M. jak jsem Ti psal, teď mě však tak hnětla ta mrzutost, že mě odváděla od práce, a pak jsem si myslel: "Musí se to vyjasnit, snad mi to Theo dovede vysvětlit."
Milý Theo!
Dneska jsem potkal Mauva a měl jsem s ním velmi nepříjemný rozhovor, z něhož mi bylo zřejmé, že jsme se s Mauvem navždy rozešli. Mauve zašel tak daleko, že to už nemůže odvolat a jistě též by ani nechtěl.
Žádal jsem ho, aby se přišel podívat na mé práce a pak si o nich se mnou promluvil. Mauve to bez obalu odmítl: "K Tobě jistě nepřijdu, to je dočista vyřízeno." Nakonec řekl: "Máš ničemný charakter." Tu jsem se obrátil - bylo to v dunách - a sám jsem se vracel domů.
Mauve mi zazlívá, že jsem řekl "jsem umělec", což neodvolám, poněvadž samo sebou se rozumí, že toto slovo v sobě skrývá význam "neustále hledat, aniž kdy dokonale nalézat".
Vždyť to je docela něco jiného, nežli kdyby člověk říkal: "Už to vím, už jsem to našel." Vím tolik, že slovo umělec znamená: hledám, štvu se za tím, lnu k tomu celým svým srdcem.
Přece mám, Theo, uši k slyšení" Řekne-li někdo: "Máš ničemný charakter", co mám potom dělat?
Obrátil jsem se a sám jsem se vracel domů, avšak se smutkem v srdci, že se mi to Mauve odvážil říci. Nevyzvu ho, aby něco vysvětloval, rovněž se neomluvím. A přece - a přece - a přece -
Přál bych si, aby Mauve pocítil nad tím lítost.
Někdo mi cosi zazlívá... Visí to ve vzduchu, něco vězí za mnou.
Vincent něco tají, co se štítí světla ... Nuže, milí pánové, řeknu vám to, vám, kteří si tolik potrpíte na způsoby a vzdělání, a to právem, s předpokladem, že je to pravé zboží - : co je mravnější, jemnocitnější, mužnější, opustit ženu nebo ujmout se opuštěné? Letos v zimě jsem se setkal s těhotnou ženou, jež byla opuštěna od muže, jehož dítě nosila pod srdcem. Těhotná žena, jež se v zimě potulovala po ulici a musela si vydělávat na chléb; víš asi, jak.
Vzal jsem si ženu jako model a celou zimu jsem s ní pracoval.
Nemohl jsem jí dávat plnou denní mzdu jako modelu, to však nevylučuje, že jsem jí zaplatil nájem a mohl ji s dítětem, díky Bohu, až dosud uchránit před hladem a zimou tím, že jsem se s ní podílel o svůj chléb. Když jsem potkal tuto ženu, všiml jsem si jí, poněvadž vypadala chorobně. Poskytl jsem jí koupel a tolik prostředků k posílení, kolik jsem byl s to; hodně pookřála. Zajel jsem s ní do Leydenu, kde je útulek pro šestinedělky, aby tu porodila. Není divu, že byla churava. Dítě mělo obrácenou polohu; musela se podrobit operaci, dítě totiž muselo být kleštěmi přivedeno do správné polohy. Nicméně je vyhlídka, že přece z toho ještě dobře vyvázne. V červnu porodí. Zdá se mi, že každý muž, který za něco stojí, by udělal totéž, kdyby se octl tváří v tvář takovému případu. Myslím, že to, co jsem udělal, bylo zcela prosté a samozřejmé, takže jsem si myslel, že si to nechám pro sebe. Připadalo jí tak těžko stát modelem, přesto však se tomu naučila a já jsem tím, že mám dobrý model, udělal v kreslení pokroky. Tato žena visí teď na mne jako krotký holub; co se mne týče, mohu se jednou oženit, a jak bych to mohl lépe udělat než s ní, poněvadž jí jen tím mohu dále pomáhat, zatím co by se ona z bídy musela vrátit na tutéž dráhu, která vede do propasti. Nemá peněz, pomáhá mi však při práci vydělávat peníze. Mám plno chuti a ctižádosti pro svůj obor a svou práci, a zanechal-li jsem na delší čas malování a akvarelování, stalo se to proto, že jsem utrpěl silný otřes nervů, když mě Mauve opustil; kdyby se však skutečně vrátil, pak bych se do toho pustil znova s kuráží. Teď nemohu štětec ani vidět, znervosňuje mě to. Psal jsem: "Theo, můžeš mi vysvětlit Mauvovo chování?" Tento dopis Ti to snad objasní. Jsi můj bratr a je přirozené že s Tebou hovořím o soukromých záležitostech, ale s někým, jenž mi říká: "Máš špatný charakter", s tím od tohoto okamžiku již nemluvím.
Nemohl jsem jinak, dělal jsem, co bylo mou povinností, pracoval jsem. Domníval jsem se, že mi musí být porozuměno, beze slov. Myslel jsem ovšem na jinou ženu, pro kterou bilo moje srdce, ta byla však příliš daleko a nechtěla mě vidět; a tato - přiběhla sem v zimě, nemocná, těhotná, hladová. Nemohl jsem jinak, Mauve, Theo, T. - vy máte v rukou můj chléb! Necháte mě hladovět, nebo se ke mně obrátíte zády? Promluvil jsem a čekám, co mi bude dále řečeno.
Vincent.
Posílám Ti několik kreseb, poněvadž z nich snad poznáš, že ona mi skutečně pomáhá, že mi stojí modelem.
Kresby jsou "od mého modelu a ode mne".
Ta v bílém čepci je její matka. Avšak vzhledem k tomu, že se asi rok, budu-li pravděpodobně zcela jinak pracovat, musím opírat o tyto studie, jež nyní dělám tak svědomitě, jak jen dovedu, přál bych si aspoň tyto tři dostat nazpátek. Vidíš, že jsou pečlivě udělány. Mám-li později kreslit interiér nebo čekárnu nebo podobně, přijdou mi velmi vhod, poněvadž pak mohu do nich nahlédnout kvůli detailům. Myslel jsem však, že by snad bylo dobré, kdybys byl zpraven o tom, jak trávím čas.
Tyto studie mají v sobě to, že jsou trochu suše udělány; kdyby mi tu šlo o efekt, pak by mi byly později méně užitečné. Myslím však, že tomu sám dobře porozumíš.
Nejraději bych vlastně měl takový papír, na kterém je nakreslena dopředu skloněná postava, ale pokud možná barvy nebíleného plátna. Z toho silného, myslím, že se jmenuje dvojitý Ingres, nemám už nic; tady takový vůbec nedostanu.
Podíváš-li se, jak je udělána ta kresba, pochopíš, že tenký papír by to stěží vydržel.
Ještě jsem chtěl přiložit malou postavičku v černých punčochách, nemohu ji však stočit. U velké figury není dodělána židle, poněvadž k ní chci přikreslit jinou, dubovou.
Žádné komentáře:
Okomentovat