Vincent van Gogh, Dopisy (119)

(2. května 82.)

     Milý Theo!
     Obdržel jsem od Tebe dopis s vloženými 100 fr. a upřímně Ti za ně děkuji. Tvůj dopis mi vnesl do otázky M. a T. více světla nežli veškeré mé mučivé uvažování. Skládám Ti za to poklonu; neboť teď jsem to lépe pochopil.
     Rozumím-li správně, mou povinností je dále klidně pracovat, aniž bych se tím příliš obíral nebo příliš si to bral k srdci, jak jsem to dělal. Když se tím v myšlenkách obírám, mám tentýž pocit závratě, jejž, jak říkáš, pociťuje každý, kdo nestudoval perspektivu, když chce pozorovat v přírodě mizení linií se změnami výšky oka, která nezávisí na předmětech, nýbrž na člověku, který se dívá, a na tom, shýbá-li se nebo si na něco stoupá: tak myslím, že také změna Mauva a T. je částečně jen zdánlivá a že její příčina je v mé vlastní náladě. Nevidím dost jasně do těchto věcí; z Tvého dopisu jsem však nezřetelně poznal, že nemám příčinu se nad tím znepokojovat, jen když se vypracuji. A protože musím psát ještě o jiných věcech, dost o tom.
   Heyerdahlova sympatie mě velmi dojala, pozdravuj ho laskavě ode mne a řekni mu, že určitě doufám, že se s ním jednoho dne seznámím a že bych si toho velmi vážil. Teď mám hotové dvě velké kresby. Především "Sorrow", avšak ve větším formátu, samotnou figuru bez okolí. Posice je poněkud změněna, vlasy jí nevisí dozadu na zádech, nýbrž dopředu, částečně v pletenci. Tím se staly ramenní kloub, šíje a záda viditelnější; a postava je nakreslena s větší péčí.
     Druhá "Les racines"* (*"Kořeny") - několik stromových kořenů v písčité půdě. Přitom jsem se snažil vložit do krajiny tentýž cit jako do postavy; stejně křečovité a vášnivé vkořenění do země a přitom jsou přece kořeny bouří zpola vyrvány.
     Jak v tomto bílém štíhlém ženském těle, tak v těchto černých uzlovitých kořenech s výhonky jsem chtěl vyjádřit cosi z životního zápasu. Nebo spíše, ježto jsem se snažil být věrný přírodě, kterou jsem měl před sebou, téměř mimoděk, aniž jsem přitom filosofoval, proniklo do obou případů cosi z tohoto velkého zápasu. Aspoň se mi zdálo, jako by v tom byl jakýsi cit, mohl jsem se však mýlit, enfin, jednou se musíš na to podívat.
     Najdeš-li v nich něco, pak se snad hodí do Tvého nového bytu, a konečně jsem je udělal k Tvým narozeninám, k nimž Ti ještě gratuluji. Ale že jsou dost velké, na celý arch papíru Ingres, nevím, mám-li je okamžitě poslat. Pověz, neviděl by v tom T. neomalenost a ješitnost, kdybych ho poprosil, aby je zastrčil jako přílohu do bedny? Ačkoli "Les racines" jsou jen kresba tužkou, přece jsem v nich posazoval tužku a snímal tak, jak se dělá pří malování. O tesařské tužce soudím toto. Čím asi kreslili staří mistři? Jistě ne tužkou Faber B, BB, BBB, Bc, Be, nýbrž surovým kusem tuhy. Nástroj, jehož používali Michelangelo a Dürer, měl snad mnoho z tesařské tužky. Však nebyl jsem při tom a nevím  to, ale vím dobře, že s tesařskou tužkou lze vyjádřit docela jinou sílu než s těmito jemnými Faberovými tužkami atd. Raději mám tuhu v přirozené formě, nežli tak zvlášť jemně rozřezanou jako v těchto drahých faberovkách. Mléčnou fixáží se lesk ztrácí. Sedí-li člověk venku a pracuje s křídou Conté, pak při ostrém světle řádně nevidí, co dělá, a potom zpozoruje, že je to příliš černé; ale tuha je spíš šedá než černá, člověk potom může ještě vždycky přidat několik oktáv tím, že znova pracuje na tom perem, takže odrazem od pera nejsytější čerň tuhy opět zjasní. Dřevěné uhlí je výborné, ale když se s ním dlouho pracuje, pozbývá svěžesti, a aby se zachovaly jemnosti, musí se hned za čerstva fixovat. Vidím, že toho hodně používají i pro krajinu kreslíři, jako na př. Ruysdael, van Goyen a Calame, a mezi nimi na př. Roelofs. Kdyby však někdo vynašel pro práci v plenéru dobré pero s příslušným kalamářem, více by asi šly do světa perokresby. S dřevěným uhlem, máčeným v oleji, dosáhne člověk výborných výsledků, viděl jsem to u Weissenbrucha; olej fixuje a čerň je teplejší a hlubší. Ale materiálu myslím, že je lepší, abych to takhle dělal až za rok, poněvadž chci, aby krása nevycházela z mého materiálu, ale ze mne. Až budu ještě trochu dál, pak tomu tu a tam obléknu pěkné šaty, to znamená, že budu pracovat s vděčným kreslicím materiálem, a poněvadž sám mohu k tomu něco přičinit, vznikne něco dvojnásob hodnotného, co předstihne očekávání. Ale nejprve před každým úspěchem, zápas s věcmi v přírodě tělo na tělo.
     Loni jsem Ti napsal velký počet dopisů o svých úvahách o lásce.
     Teď to nedělám, poněvadž musím tyto myšlenky prakticky uplatňovat.
     Osoba, pro kterou jsem cítil, co jsem Ti psal, nejde se mnou, je mimo můj dosah, přes veškerou mou touhu po ní. Byl bych si počínal lépe, kdybych byl myslel na ni a nevšímal si toho, co se mi namanulo do cesty? Nedovedu sám rozhodnout, pokud jednám důsledně či nedůsledně.
     Dejme tomu, že bych dnes začal kresbu, na př. kopáče, avšak muž by mi řekl: "Musím odejít a nechci nebo nemohu zase stát modelem, " potom nemám právo mu zazlívat, že mě nechal stát se sotva naskizzovanou kresbou, a to tím méně, když jsem ho začal kreslit bez jeho dovolení.
     Musím však proto upustit od kreslení kopáče?
     Myslím, že nikoli, zvlášť potom ne, když zítra potkám jiného, jenž říká: "Přijdu nejen dnes, nýbrž i zítra a pozítří, a chápu, co potřebuješ - jen do toho, jsem trpělivý a ochotný."  Nezůstal jsem sice potom lpět přesně na svém původním dojmu, udělal bych však proto lépe, kdybych řekl: "Ne, musím mít mermomocí toho prvního kopáče, i když říká, nemohu a nechci?"
     A začal-li jsem už s č.2, pak se rozhodně nesmím vyhýbat přírodě, kterou mám před sebou, a myslet zatím na č.1; takto se má věc. A vzhledem k tomu připojuji ještě toto k svému předešlému dopisu.
     Aby se mi věc zdařila, musel bys mi trochu pomoci, vždyť výlohy za to by byly, myslím, nikoli větší, nýbrž spíš menší nežli to, cos mi v posledních měsících posílal.
     Přál bych si to a odvážil bych se to podniknout, kdybych mohl ještě po celý rok počítat se 150 franky na měsíc.
     Doufám sice, že k tomu něco také přivydělám, zhatí-li se to však, přece se, sice se značnou pomocí, protluču. A potom později, po roce?
     Zdá se mi, že v mých pracích nejsou patrny žádné známky, z nichž  by vyplývalo, že neobstojím, s předpokladem, že stále pokračuji a nadále se snažím. Kromě toho nejsem ten, kdo pracuje pomalu a ztěžka.
     Kreslení je u mne vášeň, a čím dál tím víc se v něm zdokonaluji a "kdo chce, ten to dokáže".
    "Where is a will, is a way," to však musí jít s obou stran. "The will"* (*vůle)  musí být u mne vytváření věcí, "the will" u těch, kteří mají pro mne sympatii nebo rádi by ji získali, znamená ty věci prodávat nebo kupovat. Když je tu vůle, pak se, myslím, musí nalézt způsob.
     Ale kdyby všichni tak soudili, jako T., "neprodejné, bez půvabu," pak se mi před nosem nakupí hora mrzutostí. Enfin, buď jak buď, abych překonal to "bez půvabu" a "neprodejné", ještě se víc zapřáhnu do práce. Po tři noci tu byla silná bouřka. V noci ze soboty na neděli se mi rozbilo okno v atelieru. Dům, kde bydlím, je velmi chatrný, čtyři velké tabulky jsou v půli a okno se urvalo. Dovedeš si představit, že to nebylo ještě všechno. Vítr fičel přes rovinaté louky a mé okno ho dostalo hned z první ruky. Zástěna z prken byla převržena, kresby strženy se stěn, podstavec převrácen na zem. Se sousedovou pomocí přece jsem okno ještě pevně přivázal a díru, jež je asi metr velká, jsem zakryl přikrývkou.
     Celou noc jsem nezavřel oka, jak si dovedeš představit.
     A k tomu ještě mnoho obtíží kvůli neděli, abych to dal do té doby do pořádku. Majitel domu je chudák; dal sklo, já zaplatil práci. O důvod víc, proč uvažuji najmout si byt tu v sousedství. Tam je to podkroví, a to takovéhle: atelier je větší než můj, světlo velmi dobré. Půda je celá obita deskami, takže není vidět krytinu, neobyčejně velká, a může se rozdělit na tolik místností, kolik kdo chce; prkna na to mám. Nájemné je 12.50 zlatých měsíčně, je to pevně stavěný dům, avšak to nezvyšuje nájemné, poněvadž "stojí jen na Schënkwegu" a bohatí nájemníci, na něž majitel asi čekal, sem nepřijdou.
     Měl bych do toho velkou chuť, také majitel by mě tam chtěl mít, sám se o tom první zmínil, a teprve potom jsem se šel na to podívat.
     A teď končím ujištěním. že mnoho vzpomínám na domov a domnívám se, že až uběhne půlrok a věc, o které jsem Ti psal, bude hotova a otec s matkou mě pak jednou navštíví, mohlo by to způsobit na obou stranách změnu nálady.
     Ale ještě nyní bohužel nepřišel ten okamžik a musíme se teprve snažit celou věci uskutečnit; neboť otec s matkou, které smím v těchto věcech považovat ovšem za laiky, shledají, že je to hezké, uvidí-li to hotové, víc "gefinisserd"*  (*"dotaženo") - říkají podle Mauva belgičtí obchodníci, avšak z hrubé skizzy, které Ty bys porozuměl, dostali by při nejmenším závrať.
     Sbohem, blahopřeji.
                                                          Zcela Tvůj Vincent.


Dodatek.
   Přijedeš-li brzy, nepošlu Ti kresby. Je však na čase, abys postupně něco ode mne dostával. Vynasnažím se, aby to bylo co možná nejvíc, a kdyby se Ti obě tyto kresby líbily, pak dostaneš ještě víc a rozmanité.
   Dovolíš-li někomu ve svém pokoji podívat se na ty, jež považuješ za vhodné, pak by se snad mohly začít prodávat, a právě je-li jich víc a různých pohromadě, udělaných toutéž rukou, pak se navzájem vyrovnávají a doplňují a jedna druhou vysvětluje.
   Nejvíce mi záleží na Tvé sympatii. Kdybych ji skutečně získal, je postaráno i o prodej; avšak tuto Tvou sympatii nesmíme ani Ty, ani já přepínat.
¨  Myslím, že mohu produkovat mnoho, poněvadž pracuji rychle a neloudám se, a poslal-li jsem ti teď několik nových kreseb (Laan van Meerdesvoort a Sorrow), když jsi mi na mou prosbu vrátil staré, stalo se to proto, že jsem Ti chtěl ukázat, že chceš-li, mohu takových ještě víc udělat. Řekneš-li však: "ještě to není zralé," budu ještě pracovat, dříve než Ti začnu něco posílat; co jsem Ti poslal, není nic nahodilého, nýbrž co umím, to umím.
   Abych to zase dotáhl dále, musím opět dlouho pracovat. Jen chci říci, že naposled odeslané kresby mají v sobě něco takového, že už je lze komukoli ukázat, pak mohu tolik posílat, kolik mám.
   Co by se Ti potom zdálo dobré, muselo by přijít do šedého paspartu, a tak by se ponenáhlu vytvořila mapa. Uvažuj o tom.
   Ještě mám kresbu strace u ohniště, stařenu z Geestu a několik ženských postav, jež by se, myslím, s ostatními dohromady dobře vyjímaly; kromě toho malé skizzy. Neříkám to, abych Tě nutil, nemůže však škodit někdy na to pamatovat.
   Začals mi pomáhat, když jiní nechtěli, aniž jsi věděl, co se z toho vyklube. Přál bych si, aby to dospělo tak daleko, že bys mohl naprosto bezstarostně říci těm, kteří si myslí, že je od Tebe šílenství mi pomáhat, žes přitom nic neztratil. To mě teď pokouší a myslím, že bys měl začít brát si k sobě nějaké kresby; každý měsíc něco přibude. Někdy jich udělám pět za den, musíš však uvážit, že z dvacíti kreseb sotva jedna se podaří. Ale pak ta jedna z dvacíti není už nic nahodilého, nýbrž na to se pak mohu spolehnout. Každý týden se jistě jedna namane, o níž cítím, "tato je definitivní". Je lépe, když si ty "definitivní" prozatím podržíš u sebe, nežli bych se jich zbavoval asi za deset zlatých, a nadto ještě pro milosrdenství Boží a z vděčnosti za velkou milost toho či onoho. Zde kladou všichni důraz na způsob provedení, ale ode všech též slyším otřepané fráze na př. o anglických kresbách.
   Jen Weissenbruch řekl, když jsem mu vyprávěl, že jsem viděl věci, jako perem kreslené: "Pak je musíš také kreslit perem."  Weissenbruch neviděl malou, ale velkou "Sorrow" a řekl mi o ní věci, jež mi způsobily radost. Proto se odvažuji o té velké tak hovořit. Nikdo mě - abych tak řekl - "nevedl" nebo "nepoučoval", nýbrž sám jsem se učil, a není divu, že můj způsob kreslení je při povrchním pozorování rozdílný od ostatních; ale to přece není důvodem, proč by měly být mé práce neprodejné. Jsem pevně přesvědčen, že velká "Sorrow", žena z Geestu, tato, chceš-li, snad spíš než ta druhá, jednoho dne zcela určitě najdou sběratele. Ale může se ovšem stát, že budu na nich ještě později pracovat.
   Také jsem opět pracoval v Laan van Meerdesvoortu. Přede mnou leží ženská postava v černých vlněných šatech, o níž bezpečně vím, že po několika dnech budeš spokojen se způsobem provedení a nebudeš žádat, aby byla jinak udělána.
   Z počátku jsem též rozuměl anglickým kresbám právě tak málo, jako každý jiný cizinec, dal jsem si však práci naučit se je znát a nelitoval jsem toho.
   Sbohem, pro dnešek dost.