Vincent van Gogh, Dopisy (118)

Milý Theo!
   Kdyby se podařilo dát Ti hlouběji nahlédnout do toho, o čem jsem Ti už psal, pak zajisté pochopíš, kde vězí kořen, a nemusím nic zastírat ze své návštěvy v Amsterodamu. Nejprve tě žádám, abys nepovažoval na nestydatost, že Ti musím odporovat; především Ti srdečně děkuji za přiložených 50 fr. Jestliže nemluvím naléhavě, nic z toho nemáš, ale mlčel bych, jestliže stavíš do popředí, abych ti přisvědčoval.
   Nevěřím, že v prvé řadě vyžaduješ něco takového, a sám snad neshledáváš nepřirozeným, že v životě jsou stránky, jež jsou u Tebe méně vyvinuty nežli Tvá obezřelost v obchodních jednáních, v nichž Tě rád uznávám za nesrovnatelně mnohem  schopnějšího, než jsem já, a co se jich týče, neodvažuji se Ti říci, že to či ono tak není. Naopak často cítím, zvlášť když mi něco vysvětluješ, že věci lépe rozumíš nežli já. Ale na druhé straně, týká-li se to lásky - tu se mnohdy hrozím Tvého způsobu nazírání; neboť tento Tvůj způsob přinutil mě víc přemýšlet, nežli si snad myslíš. Zdá se mi, že mou chybou a hlavní příčinou, proč jsem na huntě, je toto: nemá-li člověk peníze, pak je hned vyřízen, a mýlil jsem se a byl jsem  krátkozraký, že jsem pojímal doslovně, co mi M. říkal, a že i jen na okamžik jsem myslel: "T. si vzpomene, že už jsem zažil mnoho trampot."
   Dnes jsou peníze, co dříve bylo právo silnějšího; někomu odporovat je osudné, a udělá-li to někdo, pak tím u ostatních neprobudí úvahu, spíš utrží ránu pěstí do týla.
   Totiž v podobě "nic už od něho nekoupím" nebo "už mu nepomáhám."
   Poněvadž je tomu tak, dávám v sázku svou hlavu, odporuji-li Ti; nevěděl jsem však, Theo, jak bych si měl jinak počínat; půjde-li dolů, tu je má šíje. Znáš mé poměry a víš, že můj život a zánik závisí na Tvé pomoci.
   Mám však dvě možnosti - a odpovím-li Ti na dopis: "Ano, Theo, máš pravdu, nechám Christinu odejít,"  pak za prvé lhal bych tím, že bych Ti dával za pravdu, a za druhé, zavazoval bych se udělat něco hanebného.
   Jestliže Ti odporuji a jestliže Ty bys pak jednal jako T. a M., pak jsem takřka o hlavu kratší. - Nuže tedy, ve jménu Božím jen hlavu dolů, musí-li to být. - Jinak by bylo ještě hůře. Teď se tu pustím do krátkého rozboru, v němž ti bez oklik vysvětlím některé věci, jež si, možná, vyložíš tak, že mi odřekneš svou pomoc; ale zamlčovat je, abych si udržel Tvou pomoc, připadá mi jako odporný způsob jednání a raději se odvažuji nejhoršího. Podaří-li se mi objasnit Ti, co nyní, myslím, ještě nechápeš, pak se Christině, jejímu dítěti a mně povede lépe.
   A aby toho bylo dosaženo, musím se odvážit říci Ti to, co Ti povím.
   Abych vyjádřil, co jsem cítil ke K., řeknu upřímně: "Ona a žádná jiná". Její "nikdy, ne, jakživa ne" nestačilo, aby způsobilo nevšímat si jí. Ještě jsem měl naději; sám jsem si připadal jako kus ledu, který by musel roztát, kdyby má láska zůstala živoucí. Nicméně jsem neměl klidu. Bylo to nesnesitelné napětí, protože vytrvale mlčela, protože jsem od ní nedostal ani slabiku odpovědi.
   Potom odešla do Amsterodamu. Tam mi bylo řečeno: "Jakmile jsi v domě, odchází z domova. - Proti tvému "ona a žádná jiná" je její "on určitě ne", tvá vytrvalost vzbuzuje odpor."
   Strčil jsem prsty do plamene lampy a řekl jsem: "Hleďte, jak dlouho snesu držet ruku v ohni." A není divu, že se mi T. později asi koukal po ruce. Zhasli však, myslím, lampu a řekli: "Neuvidíš ji."
   Hleď, to bylo pro mne příliš silné, zvlášť když hovořili o mém násilnictví a když jsem cítil, že věci, jež mi říkali, byly jako zabiják, a že mé "ona a žádná jiná" bylo ubito. Naráz jsem byl o všechno oloupen, ale přece jsem cítil, jak umírá láska, a místo ní prázdnotu, nekonečnou prázdnotu.
   Nuže, víš, věřím v Boha, nepochyboval jsem o moci lásky, tehdy jsem však pociťoval cosi jako: "Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil," nic víc jsem nechápal, uvažoval jsem" "Zklamal jsem se teď?! ...
   "Ó Bože, není Boha!"
   Nemohl jsem snést to chladné, hanebné přijetí v Amsterodamu; člověk na odchodu z trhu poznává obchodníky. - Suffit. - Mauve mě přivedl na jiné myšlenky a povzbudil, s veškerým úsilím jsem se vrhl do práce. Když mě potom Mauve nechal na holičkách a když mi koncem ledna nebylo několik dní dobře, potkal jsem Christinu. Tvrdíš, že kdybych měl K. skutečně rád, toto bych neudělal. Ale teď chápeš lépe, že po tom, co mi bylo řečeno v Amsterodamu, nemohl jsem dál. - Měl jsem si tehdy zoufat? Avšak proč by si měl čestný muž zoufat? Nejsem ničema, aby se tak hovadsky se mnou zacházelo. Ale to dovedou. - Je pravda, byli ve výhodě a pak mi v Amsterodamu všechno zhatili.
   Avšak teď už nejsem dál zvědav na jejich mínění a jako dospělý muž se ptám: "Mohu či nemohu se volně rozhodovat, mám-li se oženit? Mohu či nemohu se volně rozhodnout, mám-li si obléci dělnickou halenu? Komu jsem povinen skládat účty, kdo se mě pokusí k tomu donutit?  Kdo má chuť mi bránit, ten by se potázal se zlou!"
   Hleď, Theo, jsem unaven a zemdlen. Zamysli se nad tím a porozumíš. Je proto moje cesta méně správná, poněvadž ten či onen říká: "Jsi na scestí?! C.M. také pořád žvaní o správné cestě, zrovna jako T. a popové. Ale C.M. rovněž nazývá de Grouxe špatným chlapem; ať si tedy žvaní dál, mé uši jsou již unaveny. Abych na to zapomněl, lehám si na plátěnou halenu do písku ke starému kořenu stromu a kreslím ho, pokuřuji z dýmky a hledím do hluboké modré oblohy... do mechu nebo do trávy. To mě uklidňuje. A rovněž se cítím klidný, když mi Christina nebo její matka stojí modelem a když odhaduji proporce a pokouším se pod záhyby černého šatu vycítit tělo s jeho dlouhými zaoblenými liniemi.
   Potom jsem na tisíc mil daleko od C.M. i od T., a mnohem šťastnější. Avšak žel, pak nadchází starost a buď musím mluvit, nebo psát o penězích, a pak se opakuje stará písnička. A potom si myslím, že T. a C.M. by udělali mnohem lépe, kdyby se nestarali o mou cestu, nýbrž povzbuzovali mé kreslení.
   "C.M. to dělá," řekneš, ale pohleď - copak mi skutečně zadal objednávku? Mauve mi říkal: "Tvůj strýc to jenom udělal, poněvadž Tě jednou navštívil, ale pochop, že to nic neznamená a že to opět ihned pomine a pak už nebudeš mít nikoho."
   Věz, Theo, že to jsem nebyl s to vydržet; něco takového mi říci - ruce mi ochable poklesly jako ochrnuté;  zvlášť proto, že C.M., myslím, přece už také všelijak hovořil o formách.
   Pro C.M. jsem udělal 12 kreseb za 30 zl., a nezasluhuji, abych to měl pak ještě považovat za milost nebo za cosi podobného. S šesti ostatními jsem už měl mnoho práce, udělal jsem studie - při tom zůstalo.
   Práci jsem měl také s těmi novými, to tedy není lenošení, ale jsem jako ochrnut.
   Sám si potom domlouvám: "Nesmím si připustit, aby se mě to dotklo," jsem však nervosní, a to se na mne věsí a vrací se, jakmile na tom opět začínám dělat, takže potom sám zakolísám a musím pracovat na nějaké jiné věci. - Mauva nechápu, kamarádštější by bylo od něho, kdyby se o mne nikdy nestaral. Co mi radíš, uskutečnit objednávku pro C.M. či nikoli? Nevěděl jsem, co bych si měl počít.
   V minulých letech panoval mezi malíři jiný způsob, nyní se navzájem požírají, nyní jsou velcí pánové, kteří bydlí ve vilách a intrikují. Raději bydlím na Geestu nebo v jiné odlehlé šeré žebrácké špinavé ponuré ulici; tu se nikdy nenudím, avšak v těch krásných domech mě všechno znechucuje a nudit se, to je, myslím, špatné; potom si tedy raději říkám: "Sem nepatřím, víckrát sem nejdu." Díky Bohu, že mám svou práci, ale abych mohl pracovat, potřebuji peníze, místo, abych si je mohl vydělávat; a v tom je ten háček.
   Jestliže bych rok, či nevím jak dlouho či krátce, kreslil Geest nebo jiné ulice tak, jak to vidím, se stařenami, dělníky a dívkami, pak by T. a jiní byli velmi milí. Ale potom ode mne uslyší: "Vem vás čert!", a řeknu: "nechali jste mě v bryndě, když jsem trpěl nouzí - přátelé, neznám vás, zmizte! Máte tlusté sklo."
   Pane Bože, proč bych měl být úzkostlivý, copak mě může trápit to T-ovo "bez půvabu" a "neprodejné". Jsem-li poněkud sklíčený, podívám se na Milletovy "Kopáče" a na de Grouxovu "Lavici chudých", a tu je T. tak malý, tak ničemný, a všechny žvásty tak ubohé, že dostávám opět dobrou náladu a nacpu si dýmku a opět se pouštím do kreslení.
   Kdyby mi však v takovém okamžiku dříve nebo později přišel do cesty někdo z těch vzdělaných, jistě by pak mohl slyšet věci, jež by si nedal za rámeček. Tu se mne, Theo, optáš, zdali se něco z toho vztahuje na Tebe; na to Ti, Theo, odpovídám: "Kdo mi dal chléb a kdo mi pomáhal? Myslím, že Ty." - Zcela určitě to není namířeno na Tebe. Jen mi ovšem napadá myšlenka, proč není Theo malířem, nebude-li se konečně jednou při tom svém vzdělání nudit. Nebude později litovat, že jednoduše nenechal tento obor a nevyučil se řemeslu, neoženil se a neoblékl halenu? Ale mohou být příčiny, jež nedovedu posoudit, tedy dost o tom. Co se týče lásky, pochybuji, znáš-li též už jen její abecedu.
   Nemyslíš, že je to ode mne domýšlivé? Tím nemíním, že člověk nejlépe pocítí, co je láska, leží-li nemocen na lůžku mnohdy bez centu v kapse. To není mlsání jahod z jara, to trvá jen několik dní a další měsíce jsou většinou jednotvárné a chmurné, avšak i v tom chmurném období se člověk přiučí něčemu novému; někdy mi je, jako bys to věděl, a někdy si myslím, neví to. Sám chci okusit domácího štěstí i neštěstí, abych je mohl nakreslit z vlastního poznání. Když jsem přišel do Amsterodamu, cítil jsem, že má láska, jež přece byla upřímná, nelíčená a silná, byla ubita; avšak po smrti člověk vstává z mrtvých. Resurgam. Potom jsem nalezl Christinu. Váhat, vystrčit ji z domu, nešlo. Musel jsem jednat. Neožením-li se s ní, bylo by ode mne upřímnější, kdybych se o ni prostě nestaral. Tímto krokem se však vytváří propast, tím se co možná nejrozhodněji dopouštím, co se nazývá "vystoupením ze svého stavu"; zakázáno to však není a není to špatné, ačkoli svět to jmenuje obráceně.
   Zařizuji domácnost jako dělnickou. Cítím se tu víc doma; chtěl jsem to již dříve, tehdy to však nešlo udělat. Doufám, že mi budeš i přes tuto propast nadále podávat pomocnou ruku. Hovořil jsem o 150 fr měsíčně; Ty říkáš, že spotřebuji víc. Počkej. Co jsem odešel od Goupila, nikdy moje výdaje nepřestoupily průměrně 100 fr za měsíc, vyjma, když do toho přišly cesty. A u Goupila jsem měl nejprve 30 zl. a později 100 fr. Teď v posledních měsících jsem měl větší vydání. Avšak zařizoval jsem se a ptám se Tě, zdali byla tato vydání neoprávněná nebo přílišná, tím spíš, když dobře víš, co se přihodilo. A jak často jsem měl v těchto dlouhých letech mnohem méně než 100 fr. - A měl-li jsem někdy vydání za cesty, nenaučil jsem se za to řečem a nevytříbil své nadání - jsou ty peníze jako by je do vody hodil? 
   Nyní je třeba, abych šel správnou cestou. Odložím-li ještě sňatek, pak je něco nesprávného v mé situaci, co se mi příčí. Ona a já, vezmeme-li se, chceme se uskrovnit a nějak se obejít. Mně je 30, jí 32 let, nezačínáme tedy jako děti. Co se týče její matky a jejího dítěte, jež ji zbavilo poskvrny - její matku ctím jako ženu a netáži se po její minulosti.
   Jsem rád, že má dítě, neboť to ji naučilo znát, co musí vědět.
   Její matka je velmi pracovitá
   Píši Ti pozdě večer. Christině není dobře, blíží se doba jejího odjezdu do Leydenu. Promineš, jestliže je tento dopis neuspořádaný; vždyť jsem unaven. Přesto jsem Ti však chtěl odpovědět na dopis.
   V Amsterodamu jsem byl tak rozhodně odmítnut, tak odmrštěn, že by bylo ode mne šílené v tom pokračovat.
   Měl jsem si však tehdy zoufat a skočit do vody nebo udělat něco podobného? A dieu ne plaise - to bych udělal, kdybych byl špatný chlap. - Vystřízlivěl jsem, nikoli úmyslně, ale že jsem měl příležitost k vystřízlivění a neodvažoval jsem se začínat znova. Teď je to však nový případ a s Christinou si navzájem lépe rozumíme. Nikdo nám nemůže překážet, jsme ovšem na hony vzdáleni chtít udržet jakousi stavovskou důstojnost.
   Poněvadž znám společenské předsudky, vím, že tím, co dělám, sám se vylučuji z kruhů své třídy, jež mě ostatně už dávno vyobcovala. Ale pak není též už co napravovat a dál se jít nesmí.
   Možná, že kdyby se vyskytly příliš obtížné okolnosti, počkal bych ještě nějaký čas, dříve než budeme bydlet pohromadě; avšak i potom se chci oženit, aniž o tom někoho uvědomím, docela potichu; kdyby někdo pro to dělal rámus, nevezmu si to k srdci.
   Poněvadž je katolička, je sňatek ještě jednodušší; neboť církev je sama sebou vedlejší; ani ona, ani já nechceme s tím mít nic společného.
   Řekneš: "Je to krátké a závazné."  - Que soit. Mám jen jediné přání, totiž kreslit a ona má také stálou práci, stát modelem. Vroucně bych si přál, abych si tu vedle mohl najmout byt, právě dost velký, poněvadž má půdu, z níž lze udělat ložnici a atelier hezky velký a světlý, mnohem lepší než tento. Bude to však možné?
   I kdybych musel bydlet jen v díře, raději mám kůrku chleba u vlastního krbu, třeba byl i chudý, než abych žil neženat. Ona ví, co je chudoba, já také. Chudoba má cosi do sebe, i cosi, co svědčí proti ní, ale navzdory chudobě se to odvažujeme. Rybáři vědí, že moře je nebezpečné a bouře je strašná, nikdy však nedovedou pochopit, že by nebezpečí byla důvodem zůstat na břehu a jít na procházku. Tuto moudrost přenechávají těm, kdo na to mají chuť. Přichází bouře, stmívá se; co je horší: nebezpečí nebo strach z nebezpečí?
   Potom raději skutečnost, samo nebezpečí. Sbohem, Theo, už je pozdě, nezazlívej mi tento dopis, jsem unaven a přece jsem chtěl psát, chtěl jsem, abys to mohl pochopit, a že jsem se to odhodlal říci jasněji a upřímněji, nepokládej přece za urážku a důvěřuj mi.
                                                                               Zcela Tvůj Vincent.

Dodatek.
   Věřím, nebo spíše mi svítá předtucha důvěry, že je snad nevhodná myšlenka: "Theo odvolá svou pomoc, když mu odporuji."  Přece jsem už, Theo, tak často viděl, že se dějí takové věci, takže i kdybys to udělal, vážil bych si Tě neméně a nehněval bych se, neboť bych si myslel: lépe to nedovede, všichni tak jednají bezmyšlenkovitě, nikoli však ze zloby.
   Jestliže si udržím Tvou pomoc, pak je to něco zcela nového, něco neobyčejného, s čím jsem nepočítal.
   Drahnou dobu jsem totiž chodil sem tam, maje stále na paměti to nejhorší, a rovněž Christina, poněvadž jsem jí vždycky připomínal: "Děvče, obávám se, že přijde čas, kdy budu docela na suchu."  Tobě jsem to však neřekl, dokud k tomu nebyla vhodná doba. Zachováš-li mi nadále svou pomoc, pak je to východisko, vykoupení nad pomyšlení nečekané, že budu radostí celý bez sebe; a přece se neodvažuji na to pomyslet, a abych nebyl sláb, silou vůle odsunuji stranou tu myšlenku, zatím co Ti teď pevnou rukou o tom píši.
   Co jsem letos v zimě prožil v případě Mauva, bylo pro mne dobrým poučením, které způsobilo, že jsem od té doby připraven na to nejhorší... na rozsudek smrti od Tebe, totiž na zastavení Tvé pomoci. Řekneš, pomoc přece nepřestala, ... ano, ale přijímal-li jsem ji s určitým chladem, přitom jsem si myslel, ještě neví všechno, co se jednoho dne dozví, a dokud nenastala krise, nemám klidu a jsem připraven na nejhorší. Teď je krise tu, a ještě se nedovedu rozhodnout, ještě nedovedu doufat. Řekl jsem Christině: "Odvezu tě už do Leydenu. Až se vrátíš z Leydenu, nevím, jak mě najdeš, s prostředky na živobytí či bez nich, však co mám, patří tobě a dítěti zrovna jako mně."  Nezná podrobnosti a také se na nic neptá, poněvadž je si dobře vědoma, že se k ní správně chovám, a chce být u mne přese vše.
   Až do nynějška jsem na Tebe pohlížel tak, jako by ses ode mne odvrátil, až všechno zvíš, takže jsem žil jen ze dne na den, avšak v chmurné bázni před nejhorším, neodvažuje se ještě věřit, že jsem tomu ušel. Pracoval jsem ze dne na den, poněvadž jsem se neodvažoval obstarávat si víc kreslicího a malířského materiálu, nežli jsem mohl denně zaplatit, a poněvadž jsem se neodvažoval začínat s malováním a něčeho se chopit tak, jak bych to udělal, kdybych mohl počítat s tím, že se urovná můj vztah k Mauvovi a T. A myslel jsem si, že jestli bylo jejich přátelství povrchní, jejich nepřátelství tkví hlouběji; a potom výrok Mauva:  "Všemu je konec", bral jsem vážně, ovšem nikoli, když mi to říkal; neboť tehdy jsem byl vůči tomu chladný a vzdoroval jsem jako Indiáni, když zemdleni říkají: "To mě nebolí!"  Když mi však potom napsal: "Po dva měsíce se o Tebe nebudu starat," potom jsem rozbil sádrové odlitky; enfin, zkrátka, sám u sebe jsem si stále myslel: "Od Mauva a T. nemohu nic víc očekávat a poděkuji Bohu, jestliže mi Theo nepřestane posílat nutné prostředky; až dopravím Christinu ve zdraví do Leydenu, potom mu to vysvětlím a řeknu: Poslyš, udělal jsem to a ono."  Chápeš něco z toho? Jsem připraven na nejhorší, jak tomu tedy je? - ale mluv jasně.