Milý Theo!
Málo věcí mi v poslední době způsobilo tolik potěšení, jako právě ty, jež jsem slyšel z domova o jejich náladě a které mě poměrně velmi uklidňují.
Sien mi přišla říci, že mi do atelieru došel balík, a řekl jsem jí, aby tam laskavě šla a otevřela jej, abychom viděli, co v něm je, a kdyby tam byl dopis, aby mi ho přinesla. Vím tak, že mi poslali celý balík různých věcí, šatstva, prádla a doutníků; a do dopisu bylo ještě vloženo 10 zl.
Nedovedu ti říci, jak mě to dojalo, je to lepší, nežli jsem si představoval, avšak oni ještě leccos nevědí. Přesto mě to velmi upokojuje.
Ještě jsem Theo, slabý a musím mít naprostý klid, chci-li být zdravější, a proto je mi vítáno všechno, co mi přináší klid. Ale dříve, než jsem si sem lehl, bylo mi hůře než nyní, a teď věz, především věz, že to není zlé a že se tu musím jen krátkou dobu léčit, abych se znovu dostal do pořádku.
Bez odkladu jsem Ti to chtěl o rodičích sdělit, poněvadž jsem si myslel, že by to i Tebe potěšilo. Sien odjede pravděpodobně příští pondělí, neboť si myslím, že teď by o ni nebylo nikde lépe postaráno nežli v ústavu; může se tam dostavit v polovině června.
Ještě tu však chtěla kvůli mně zůstat, to však nechci. Mám tu knihy o perspektivě a několik svazků Dickense, mezi jiným Edwina Drooda; v Dickensovi vězí též perspektiva. Sakra, to je kumštýř. Není člověka, který by to dovedl jako on.
Doufám, že bude mít dobrý vliv na mé kreslení, poležím-li si tu trochu v klidu; neboť člověk tím získává jasnější pohled na věci, nemůže-li se jimi delší dobu obírat, a později všechno nalézá takřka nové a svěží.
Vyhlídka z okna nemocničního sálu je pro mne nádherná; loděnice, grachty s loděmi plně naloženými brambory, oprýskané zadky domů, dělníci, kousek zahrady, a v dalším, mnohem vzdálenějším plánu nábřeží s řadou stromů a luceren, bizarní dvorek s přilehlou zahrádkou, a potom všechny ty střechy. Všechno vidím jako z ptačí perspektivy, ale večer a zvlášť zrána vlivem světelného efektu je všechno tak tajuplné, jako nějaký Ruysdael anebo van der Meer. Nesmím to však nakreslit, a ani bych též nemohl, dokud jsem tak slabý. Přes zákaz, že nesmím vstát, nedovedu si odepřít večer se na to koukat.
Napiš mi brzy; od rodičů přece to bylo skutečně milé, a právě nyní mě to obzvlášť moc potěšilo.
Klid mi dělá dobře a mnohem víc mě upokojuje a zbavuje mě nervosity, jež mě v poslední době tolik sužovala.
A zde v sále je to pro mne tak zajímavé jako v čekárně 3. třídy. Ještě však nesmím a nemohu kreslit.
Sbohem, doufám, že někdy napíšeš. Důvěřuj mi,
zcela Tvůj Vincent.
Tak mě potěšilo, že to z domova přišlo právě nyní, že jsem Ti to hned chtěl napsat. Zároveň se rozumí samo sebou, že teď už nepotřebuji víc šatů.
Napsal jsem domů, abych poděkoval a řekl, že jsem tu.
Víš, že mám adresu:
Nemocnice, 4. třída, sál 6, č.9. Brouwersgracht.
22. června.
Milý Theo!
Tvůj dopis z 12. června s vloženými 50 fr. jsem správně obdržel a upřímně Ti za něj děkuji.
Do dneška jsem na něj ještě neodpovídal, poněvadž jsem ještě nevěděl, jaký obrat nastane v mé nemoci, jež se nelepšila tak šťastně, jak lékař předpokládal. Dnes je to plných 14 dní, co jsem tady, a musel jsem zaplatit předem na nových 14 dní, ačkoli vydaří-li se všechno, budu smět snad za 8-10 dní odejít a pak mi částečně vrátí peníze. Dnes ráno jsem tedy hovořil s lékařem a ptal jsem se ho, zdali by mohlo nastat něco neočekávaného, co by mohlo být horší. Nikoli, řekl, ale bylo by žádoucí zachovat klid a ještě tu zůstat.
Ujišťuji Tě však, že nesmírně toužím po kousku zeleně a trošce čerstvého vzduchu, vždyť taková věc člověka velmi zeslabuje a dělá bezmocným; stále musím klidně ležet, nemohu kreslit, ačkoli jsem se o to několikrát pokoušel, dostávám z toho horečky; ještě že mohu číst, ale už nemám knihy. Enfin, jednou to přece též skončí, tedy jen ještě trochu trpělivosti. Sien je v Leydenu, ale dokud neslehla, nemohu mít od ní zprávu. Co znamenají mužské strasti proti strašným bolestem, jež musí vydržet ženy při porodu. Ve snášení bolestí nás předčí, v ostatních věcech naproti tomu zase my vynikáme. Do posledního dne, co tu byla, chodila mě pravidelně navštěvovat. A přinášela mi ještě kousek uzeniny nebo cukru nebo chleba, což teď přestalo; a to mě velmi zeslabuje. Potom mě bolí, že jí nemohu v Leydenu poskytnout trochu posily, jež by jí jistě přišla velmi vhod; vždyť člověk dostává jenom chabá jídla. Zbláznil bych se z pocitu, že nemohu nic dělat, a jen se dívám, jak jalově utíkají dny. Někdy si myslím, že bych leccos mohl, a pak mě slabost odradí.
Velmi mě potěšilo, žes něco viděl v kresbách, které jsem Ti poslal. - Tak jsem se s nimi dřel v posledních dnech, kdy jsem trpěl stísněností a měl mnohem větší bolesti nežli zde, právě tak jako s těmi pro C.M.; neboť nejhůře mi bylo dlouho předtím, nežli jsem šel do nemocnice.
A nyní věř, že jsem dostal ještě jeden dopis od Rapparda. Vrátil jsem mu ovšem 2,50 zl., a nato jsem dostal od něho odpověď, kde mi znova říká o kresbách totéž, co o nich řekl v atelieru, že se mu obzvlášť líbily pro své pojetí, cit a úmysl a že mu byly sympatické, takže mi navrhl, jakmile bych měl něco podobného, abych mu to poslal, poněvadž si myslí, že by je mohl odbýt. Jistě chápeš, že je mi nesmírně milé, jestliže se to lidem trochu líbí; to mi dělá takovou radost.
Člověka tak zbavuje odvahy, tak dusí a rmoutí, neslyší-li čas od času: to či ono je správné, je procítěné a má smysl. Tolik to osvěží, zpozoruješ-li, že někdo skutečně něco pociťuje z toho, co ses snažil vyjádřit. - Měl též radost z několika studií aktů.
Po mnoha dnech, po prvé opět jednou sedím a při psaní zase pociťuji trochu života. Jen abych byl v pořádku! Kdybych se tu jen mohl jaksepatří zařídit, jak rád bych si tu v sále udělal několik studií. Ležím teď v jiném sále s lůžky či kavalci bez záclon, a zvlášť večer nebo v noci naskýtají se tu zvláštní efekty. Lékař je zrovna podle mé nejlepší představy, má leccos z mnoha Rembrandtových hlav, nádherné čelo a velmi sympatický výraz. Doufám, že od něho odkoukám, jak bych měl asi zacházet s modely, jako on s pacienty - jednoduše je totiž popadnu a zkrátka a bez řeči usadím do posice, kterou potřebuji. Je úžasné, co má ten muž trpělivosti, nemocné sám masírovat, mazat, všemožným způsobem se s nimi zabývat, nekonečně obratněji než nějaký ošetřovatel, a jak dovede bez jakýchkoli rozpaků posadit si človíčka přesně tak, jak potřebuje. Hle, tu je starý muž, jenž by se nádherně hodil za model k sv. Jeronymovi. Hubené, dlouhé, šlachovité, hnědé a vrásčité tělo, s klouby, tak nádherně modelovanými a výraznými, že se člověk stává melancholickým, nemůže-li ho mít jako model. Velmi dobře si dovedu představit, že by se Heyerdahl zaradoval nad takovou odměnou.
Ještě Ti musím sdělit, že mě tu v posledních dnech navštívil otec, ačkoli jen velmi krátce a velmi narychlo; nemohli jsme vlastně o ničem hovořit a jeho návštěvu byl bych měl raději v jiné době, kdy bychom z ní oba mohli mít skutečně víc. Bylo mi přitom velmi podivně a připadalo mi to více méně jako sen, jako ostatně celá tato věc s tím stonáním zde.
Kromě Sieny, její matky a otce nikoho jsem jinak neviděl, což je vlastně nejlepší, ačkoli dny jsou přece trochu osamělé a melancholické.
Mimoděk si někdy myslím, že je to teď mnohem smutnější a opuštěnější než na př. letos v zimě, když jsem chodil k Mauvovi. Každá myšlenka na to mě bodne a způsobí pocit úzkostí, ačkoli se snažím veškerou vzpomínku na to odvrhnout jako daremnou přítěž.
Od ošetřovatelů jsem slyšel, že Breitner opustil v těchto dnech nemocnici, myslím, že lékař dělá v této třídě mnohem kratší proceduru nežli v dražší. Tím lépe.
Snad se mnohem méně ostýchají způsobovat pacientům trochu bolesti nežli v hořejších sálech; na př. bez okolků strčí katétr do močového měchýře beze všech orací nebo komplimentů. Nuže, podle mého mínění tím lépe ještě jednou, zajímá mě to tu právě tak jako v čekárně 3. třídy. Jen kdybych mohl pracovat! Ale musím se tomu podřídit. Mám s sebou knihu od Dickense a knížky o perspektivě. Doufám, že mi ještě jednou napíšeš, víš, že má adresa je: Obecní nemocnice, Brouwersgracht, 4. třída, sál 6, č.9
Sbohem, v duchu se stiskem ruky, a ještě jednou tisíceré díky za milý dopis a za přiložené peníze. Měj se dobře a důvěřuj mi,
zcela Tvůj Vincent.
Myslím, že jsem byl trochu nervosní, když Sien musela odejet, a že jsem pak dostal recidivu, ale to jsou ovšem okamžiky, kdy člověk nemůže vždycky být zcela chladnokrevný. Leží tam tak opuštěná a já bych se za ní tak rád podíval; vždyť pro ni to budou dny úzkosti.
Málo věcí mi v poslední době způsobilo tolik potěšení, jako právě ty, jež jsem slyšel z domova o jejich náladě a které mě poměrně velmi uklidňují.
Sien mi přišla říci, že mi do atelieru došel balík, a řekl jsem jí, aby tam laskavě šla a otevřela jej, abychom viděli, co v něm je, a kdyby tam byl dopis, aby mi ho přinesla. Vím tak, že mi poslali celý balík různých věcí, šatstva, prádla a doutníků; a do dopisu bylo ještě vloženo 10 zl.
Nedovedu ti říci, jak mě to dojalo, je to lepší, nežli jsem si představoval, avšak oni ještě leccos nevědí. Přesto mě to velmi upokojuje.
Ještě jsem Theo, slabý a musím mít naprostý klid, chci-li být zdravější, a proto je mi vítáno všechno, co mi přináší klid. Ale dříve, než jsem si sem lehl, bylo mi hůře než nyní, a teď věz, především věz, že to není zlé a že se tu musím jen krátkou dobu léčit, abych se znovu dostal do pořádku.
Bez odkladu jsem Ti to chtěl o rodičích sdělit, poněvadž jsem si myslel, že by to i Tebe potěšilo. Sien odjede pravděpodobně příští pondělí, neboť si myslím, že teď by o ni nebylo nikde lépe postaráno nežli v ústavu; může se tam dostavit v polovině června.
Ještě tu však chtěla kvůli mně zůstat, to však nechci. Mám tu knihy o perspektivě a několik svazků Dickense, mezi jiným Edwina Drooda; v Dickensovi vězí též perspektiva. Sakra, to je kumštýř. Není člověka, který by to dovedl jako on.
Doufám, že bude mít dobrý vliv na mé kreslení, poležím-li si tu trochu v klidu; neboť člověk tím získává jasnější pohled na věci, nemůže-li se jimi delší dobu obírat, a později všechno nalézá takřka nové a svěží.
Vyhlídka z okna nemocničního sálu je pro mne nádherná; loděnice, grachty s loděmi plně naloženými brambory, oprýskané zadky domů, dělníci, kousek zahrady, a v dalším, mnohem vzdálenějším plánu nábřeží s řadou stromů a luceren, bizarní dvorek s přilehlou zahrádkou, a potom všechny ty střechy. Všechno vidím jako z ptačí perspektivy, ale večer a zvlášť zrána vlivem světelného efektu je všechno tak tajuplné, jako nějaký Ruysdael anebo van der Meer. Nesmím to však nakreslit, a ani bych též nemohl, dokud jsem tak slabý. Přes zákaz, že nesmím vstát, nedovedu si odepřít večer se na to koukat.
Napiš mi brzy; od rodičů přece to bylo skutečně milé, a právě nyní mě to obzvlášť moc potěšilo.
Klid mi dělá dobře a mnohem víc mě upokojuje a zbavuje mě nervosity, jež mě v poslední době tolik sužovala.
A zde v sále je to pro mne tak zajímavé jako v čekárně 3. třídy. Ještě však nesmím a nemohu kreslit.
Sbohem, doufám, že někdy napíšeš. Důvěřuj mi,
zcela Tvůj Vincent.
Tak mě potěšilo, že to z domova přišlo právě nyní, že jsem Ti to hned chtěl napsat. Zároveň se rozumí samo sebou, že teď už nepotřebuji víc šatů.
Napsal jsem domů, abych poděkoval a řekl, že jsem tu.
Víš, že mám adresu:
Nemocnice, 4. třída, sál 6, č.9. Brouwersgracht.
22. června.
Milý Theo!
Tvůj dopis z 12. června s vloženými 50 fr. jsem správně obdržel a upřímně Ti za něj děkuji.
Do dneška jsem na něj ještě neodpovídal, poněvadž jsem ještě nevěděl, jaký obrat nastane v mé nemoci, jež se nelepšila tak šťastně, jak lékař předpokládal. Dnes je to plných 14 dní, co jsem tady, a musel jsem zaplatit předem na nových 14 dní, ačkoli vydaří-li se všechno, budu smět snad za 8-10 dní odejít a pak mi částečně vrátí peníze. Dnes ráno jsem tedy hovořil s lékařem a ptal jsem se ho, zdali by mohlo nastat něco neočekávaného, co by mohlo být horší. Nikoli, řekl, ale bylo by žádoucí zachovat klid a ještě tu zůstat.
Ujišťuji Tě však, že nesmírně toužím po kousku zeleně a trošce čerstvého vzduchu, vždyť taková věc člověka velmi zeslabuje a dělá bezmocným; stále musím klidně ležet, nemohu kreslit, ačkoli jsem se o to několikrát pokoušel, dostávám z toho horečky; ještě že mohu číst, ale už nemám knihy. Enfin, jednou to přece též skončí, tedy jen ještě trochu trpělivosti. Sien je v Leydenu, ale dokud neslehla, nemohu mít od ní zprávu. Co znamenají mužské strasti proti strašným bolestem, jež musí vydržet ženy při porodu. Ve snášení bolestí nás předčí, v ostatních věcech naproti tomu zase my vynikáme. Do posledního dne, co tu byla, chodila mě pravidelně navštěvovat. A přinášela mi ještě kousek uzeniny nebo cukru nebo chleba, což teď přestalo; a to mě velmi zeslabuje. Potom mě bolí, že jí nemohu v Leydenu poskytnout trochu posily, jež by jí jistě přišla velmi vhod; vždyť člověk dostává jenom chabá jídla. Zbláznil bych se z pocitu, že nemohu nic dělat, a jen se dívám, jak jalově utíkají dny. Někdy si myslím, že bych leccos mohl, a pak mě slabost odradí.
Velmi mě potěšilo, žes něco viděl v kresbách, které jsem Ti poslal. - Tak jsem se s nimi dřel v posledních dnech, kdy jsem trpěl stísněností a měl mnohem větší bolesti nežli zde, právě tak jako s těmi pro C.M.; neboť nejhůře mi bylo dlouho předtím, nežli jsem šel do nemocnice.
A nyní věř, že jsem dostal ještě jeden dopis od Rapparda. Vrátil jsem mu ovšem 2,50 zl., a nato jsem dostal od něho odpověď, kde mi znova říká o kresbách totéž, co o nich řekl v atelieru, že se mu obzvlášť líbily pro své pojetí, cit a úmysl a že mu byly sympatické, takže mi navrhl, jakmile bych měl něco podobného, abych mu to poslal, poněvadž si myslí, že by je mohl odbýt. Jistě chápeš, že je mi nesmírně milé, jestliže se to lidem trochu líbí; to mi dělá takovou radost.
Člověka tak zbavuje odvahy, tak dusí a rmoutí, neslyší-li čas od času: to či ono je správné, je procítěné a má smysl. Tolik to osvěží, zpozoruješ-li, že někdo skutečně něco pociťuje z toho, co ses snažil vyjádřit. - Měl též radost z několika studií aktů.
Po mnoha dnech, po prvé opět jednou sedím a při psaní zase pociťuji trochu života. Jen abych byl v pořádku! Kdybych se tu jen mohl jaksepatří zařídit, jak rád bych si tu v sále udělal několik studií. Ležím teď v jiném sále s lůžky či kavalci bez záclon, a zvlášť večer nebo v noci naskýtají se tu zvláštní efekty. Lékař je zrovna podle mé nejlepší představy, má leccos z mnoha Rembrandtových hlav, nádherné čelo a velmi sympatický výraz. Doufám, že od něho odkoukám, jak bych měl asi zacházet s modely, jako on s pacienty - jednoduše je totiž popadnu a zkrátka a bez řeči usadím do posice, kterou potřebuji. Je úžasné, co má ten muž trpělivosti, nemocné sám masírovat, mazat, všemožným způsobem se s nimi zabývat, nekonečně obratněji než nějaký ošetřovatel, a jak dovede bez jakýchkoli rozpaků posadit si človíčka přesně tak, jak potřebuje. Hle, tu je starý muž, jenž by se nádherně hodil za model k sv. Jeronymovi. Hubené, dlouhé, šlachovité, hnědé a vrásčité tělo, s klouby, tak nádherně modelovanými a výraznými, že se člověk stává melancholickým, nemůže-li ho mít jako model. Velmi dobře si dovedu představit, že by se Heyerdahl zaradoval nad takovou odměnou.
Ještě Ti musím sdělit, že mě tu v posledních dnech navštívil otec, ačkoli jen velmi krátce a velmi narychlo; nemohli jsme vlastně o ničem hovořit a jeho návštěvu byl bych měl raději v jiné době, kdy bychom z ní oba mohli mít skutečně víc. Bylo mi přitom velmi podivně a připadalo mi to více méně jako sen, jako ostatně celá tato věc s tím stonáním zde.
Kromě Sieny, její matky a otce nikoho jsem jinak neviděl, což je vlastně nejlepší, ačkoli dny jsou přece trochu osamělé a melancholické.
Mimoděk si někdy myslím, že je to teď mnohem smutnější a opuštěnější než na př. letos v zimě, když jsem chodil k Mauvovi. Každá myšlenka na to mě bodne a způsobí pocit úzkostí, ačkoli se snažím veškerou vzpomínku na to odvrhnout jako daremnou přítěž.
Od ošetřovatelů jsem slyšel, že Breitner opustil v těchto dnech nemocnici, myslím, že lékař dělá v této třídě mnohem kratší proceduru nežli v dražší. Tím lépe.
Snad se mnohem méně ostýchají způsobovat pacientům trochu bolesti nežli v hořejších sálech; na př. bez okolků strčí katétr do močového měchýře beze všech orací nebo komplimentů. Nuže, podle mého mínění tím lépe ještě jednou, zajímá mě to tu právě tak jako v čekárně 3. třídy. Jen kdybych mohl pracovat! Ale musím se tomu podřídit. Mám s sebou knihu od Dickense a knížky o perspektivě. Doufám, že mi ještě jednou napíšeš, víš, že má adresa je: Obecní nemocnice, Brouwersgracht, 4. třída, sál 6, č.9
Sbohem, v duchu se stiskem ruky, a ještě jednou tisíceré díky za milý dopis a za přiložené peníze. Měj se dobře a důvěřuj mi,
zcela Tvůj Vincent.
Myslím, že jsem byl trochu nervosní, když Sien musela odejet, a že jsem pak dostal recidivu, ale to jsou ovšem okamžiky, kdy člověk nemůže vždycky být zcela chladnokrevný. Leží tam tak opuštěná a já bych se za ní tak rád podíval; vždyť pro ni to budou dny úzkosti.
První, co jsem dnes pocítila při čtení a přepisování Vincentových dopisů, byla radost z balíčku, skoro až vánoční :-)
OdpovědětVymazatNu, a jako další mně přišlo na mysl, v souvislosti s následujícím úryvkem z dopisu, tímto: "kde mi znova říká o kresbách totéž, co o nich řekl v atelieru, že se mu obzvlášť líbily pro své pojetí, cit a úmysl a že mu byly sympatické," jak možná málo obdobně přemýšlíme také o našich životech, nebo zda-li vůbec je možné říci, že náš způsob žití se někomu může líbit pro své pojetí, cit a úmysl :-)
A snad ještě bych se zastavila u těchto Vincentových slov: "Člověka tak zbavuje odvahy, tak dusí a rmoutí, neslyší-li čas od času: to či ono je správné, je procítěné a má smysl." Za sebe, nejsem zvyklá a ani nemusím slyšet slova pochvaly, slova, jež povzbuzují, důležité je pro mě vědomí, jestli sama vím, že jsem udělala v dané věci vše, co je v mých možnostech. Mě spíše dusí a rmoutí opačný přístup, tedy když i jen vycítím výtku vůči mému jednání či konání, nebo jinam směřujícímu smýšlení, nebo když něco, či ještě spíše někoho nesprávně pochopím, neporozumím. V tu chvíli se cítím smutně až provinile, jako když padám někam hluboko dolů...
Jinak dnešní Vincentovy dopisy z nemocničního prostředí považuji za zajímavé, a moc se mi líbil jeho popis výhledu z okna, úplně jsem si vše představovala...