sobota 31. října 2015
Vincent van Gogh, Dopisy (58)
Dopis, 58
Amsterodam, 19. listopadu 1877
Milý Theo!
Musím Ti zas jednou napsat; tak často myslím na Tebe a nemohu se dočkat vánoc, kdy se, doufám, opět uvidíme. Nuž, chmurné předvánoční dny jsou na dohled a za nimi leží vánoce tak jako vlídné světlo domů za kamennými balvany a vodou, která na ně za chmurného večera naráží.
Boží hod vánoční vždycky byl a také zůstane pro nás světlým bodem. Na universitě se tu po porvé koná přijímací zkouška, také já se tu ve městě podrobím zkoušce. Vyžadují se tu kromě čtyř obvyklých předmětů, latiny, řečtiny, algebry a geometrie, ještě také dějepis, zeměpis a holandština.
Snažil jsem se nalézt učitele algebry a geometrie, a to s úspěchem; je to totiž Mendesův synovec, Texeira de Mathos, učitel na izraelské církevní škole pro chudé dítky. Utěšuje mě nadějí, že do října příštího roku zvládneme požadovanou látku.
Kdyby se mi zkouška podařila, tak by to šlo rychle; neboť když jsem začínal, říkali mi, že pro čtyři hlavní předměty je třeba dvou let, zatímco já bych, podaří-li se mi to do října, udělal daleko víc v kratší době. - Kéž mě Bůh obdaří moudrostí, kterou potřebuji, a vyplní mi přání mého srdce, abych totiž, pokud možná rychle vystudoval a byl ustanoven v úřadě a v praxi kazatele. Přípravná studia, totiž ta, jež předcházejí vlastním theologickým studiím a cvičením v kázání a přednášení, skládají se přibližně z dějepisu, filologie a zeměpisu Řecka, Malé Asie a Italie. To musím tedy studovat stejně usilovně, jako když pes ohryzává kost, a zrovna tak chtěl bych rád poznat jazyk, dějiny a zeměpis severních zemí, a to těch, jež leží u Severního moře a u Kanálu.
Konečně se mi podařilo dostat mapu Malé Asie, Řecka a Italie, sice trochu velkou (na níž jsou teď zaznamenány také cesty Pavlovy), a rovněž mapu Anglie, na níž je konečně cosi z toho, co jsem si přál. Mendes aspoň to v ní vidí a vyslovil o ní názor, že je kreslena s citem a s láskou. Jména do ní zaznamenávám podle Spünera Menka "Atlas Antiquus", který má Mendes; ten je totiž pro studium dějin.
Vynasnaž se prohlédnout si ten atlas, především také atlas Stielerův, jsou to umělecká díla.
Po dva večery jsem byl u strýce Cora, prohlédnout si po prvé staré knihy. Měl tu mezi jiným staré ročníky "L'Illustration", v nichž jsem zas našel mnoho starých známých (to je přece zajímavý časopis), mezi jiným starý portrét Dickensův a dřevoryt podle obrazu "Šálek kávy". Mladý muž poněkud přísných a ostrých rysů a vážného výrazu, jenž vyhlíží přesně tak, jako by rozjímal o kapitole z "Klášterního života", nebo z "Následování Krista", nebo jako by promýšlel obtížné, ale dobré dílo nebo plán, jako by ho jímala duševní trýzeň. Taková práce není vždycky nejhorší, neboť co kdo dělá takřka s bolestí, zůstává na živu. "Heureux celui que la Verité instruit non par des mots fugitifs mais par elle-même en se montrant telle qu’elle est."* To je přece pěkný výrok!
Potom jsem byl ještě u strýce Cora minulý pátek o tetiných narozeninách; večer se hrály karty, a poněvadž to nedovedu, četl jsem si v Grusonových "Dějinách křížových válek" (Panthéon classique, 50 c.). Je to velmi pěkná knížka, skoro bych řekl, že je místy napsána s citem Thyse Marise, tak jako on maluje na příklad starý zámek na skále v šeru s podzimními lesy, na pozadí s černými poli a se sedlákem, jenž na nich oře s bílým koněm. Také mi to připomíná Micheleta a Carlyla.
Přál bych si, aby otec poznal rytinu "Un jeune citoyen de l'an V". Kdybys to považoval za vhodné, dej ji otci k narozeninám ještě s několika jinými fotografiemi z revoluce, tak aby tvořily celek, aby mohl vidět, o čem tolik přemýšlíme.
Snad už víš, že z Bruselu došla smutná zpráva a že otec je teď tam. Strýc Jan, jenž obdržel od matky telegrafickou zprávu, telegrafoval otci a dostal odpověď: "Stav nezměněn, ještě nejezdi, jsem zde." Strýcové Jan i Cor se hned připravili na společnou cestu, teď čekají bližší zprávy od našeho drahého otce. Kéž by nadešel konec tomu dlouhému a strašnému utrpení!
Měj se dobře, Theo, brzy mi napiš, hochu, můžeš-li; Bůh zachovej naše zdraví a dej nám jasnou mysl a sílu a čilost, jichž je nám každý den zapotřebí. Přijmi v duchu upřímný stisk ruky
od milujícího Tě bratra Vincenta.
Zatím co toto píši, přichází zpráva o strýci Heinovi.
* "Šťasten je ten, koho pravda nepoučuje pomíjejícími slovy, ale sama sebou, ukazujíc se v pravé své podobě."
sobota 17. října 2015
Vincent van Gogh, Dopisy (57)
Amsterodam, 18. září 1877
Milý Theo!
Nadchází čas, kdy se vypravíš na cestu pro pány G. & Co., a už se těším na shledání a na rozmluvu s Tebou. Nemohl bys to tak zařídit, abychom mohli být spolu krátký čas nerušeně a v klidu, myslel jsem aspoň celý den - na to jsem se tě chtěl optat.
Během týdne byl Mendes pryč, zdržoval se několik dní u faráře Schrödera ve Zwolle, jenž u něho kdysi brával hodiny. Poněvadž jsem byl proto méně zaměstnán, mohl jsem uskutečnit svůj úmysl a jednou si prohlédnout Rembrandtovy lepty v Trippenhuisu; byl jsem tam dnes ráno a jsem rád, že jsem to udělal.
Teď, když jsem tam byl, napadlo mi, Theo, zdali bychom se někdy nemohli na ně spolu podívat. Uvažuj, zdali by ses nemohl kvůli tomu na jeden nebo více dní uvolnit.
Kolik citu pro Rembrandtovy lepty, jako je na příklad "Útěk do Egypta za noci" nebo "Pohřbívání Ježíše", musí mít někdo jako náš otec, jenž sám, opatřen lucernou, podniká dalekou cestu na příklad k nemocnému nebo k umírajícímu, aby s ním pohovořil o Něm, jehož slovo v noci utrpení a smrtelné úzkosti je světlem. Sbírka v Trippenhuisu je nádherná; tentokrát jsem uviděl mnohé, jež jsem nikdy předtím nenašel; také mi tam vyprávěli o Rembrandtových kresbách u Fodora.* Považuješ-li za vhodné, zmiň se jednou o tom panu Tersteegovi a předtím mi napiš, kdy přijedeš; potom si udělám kus práce napřed, abych byl volný a mohl Ti být k disposici, jakmile přijedeš. Bez pomyšlení na Tebe a na všechny doma se nemohu dívat na něco takového, na příklad na žádný obraz! Ostatně vězím v práci až po uši; neboť je mi jasné, co vlastně musím vědět a co vědí ti, které bych rád následoval, a čím jsou oduševňováni. Nepraví se nadarmo: "Bádej v Písmě!" Tento pokyn je dobrým ukazatelem cesty a já bych se jistě rád stal takovým znalcem Písma, jenž může ze svého pokladu vytvářet staré i nové věci. Otec psal, žes byl v Antverpách; dychtím uslyšet, cos tam zhlédl. Už je to dávno, co jsem tam v museu prohlížel staré obrazy, zvlášť si ještě vzpomínám na krásnou podobiznu Rembrandtovu. Bylo by znamenité, kdyby si člověk mohl všechno zřetelně pamatovat. Ale s tím je to zrovna tak, jako s výhledem na dalekou cestu, kde předměty v dálce se zdají menší a jako v mlze.
Jednou večer tady na vodě hořelo; byla to bárka s arakem nebo s čímsi takovým. Byl jsem se strýcem na pramici; bylo poměrně málo nebezpečí, poněvadž se podařilo vyvléci hořící bárku z blízkosti ostatních lodí a zakotvit u kůlu. Jakmile plamen vzrostl, bylo vidět Buitenkant, černý zástup lidí, kteří tu přihlíželi, a malé lodice, jež se kolem plamene míhaly, jevily se zrovna tak černé jako voda, v níž se odrážel oheň. Nevím, znáš-li fotografie Ingelových obrazů, jež byly kdysi v Galerie photographique, teď však jsou zničeny, "Vánoční noc", "Požár" a jiné - to bylo cosi podobného.
Už se začíná stmívat, Dickens to nazýval "blessed twilight", a měl pravdu. Požehnaný soumrak, když dva či tři jedné mysli a jako znalci Písma vytvářejí ze svého pokladu staré a nové věci. "Požehnaný soumrak", když dva či tři se sejdou v Jeho jménu a On sám přebývá mezi nimi. A blažený je ten, kdo ví o těch věcech a podle nich jedná.
Rembrandt to věděl, neboť vytvořil z bohatého pokladu svého srdce kromě jiného sepiovou uhlovou a tušovou kresbu "Dům v Bethanii", jež je v Britském museu. V této místnosti je soumrak; postava Pána, ušlechtilá a dojímavá, jako ostrý stín se odráží od okna, jímž sem vpadá soumrak. U Ježíšových nohou sedí Marie, která lepší stránku sobě vyvolila, jež od ní nebude odňata, a Marta je v místnosti čímsi zaměstnána - prohrabává oheň, jestliže si správně vzpomínám, anebo dělá cosi takového.
Ta kresba je, myslím, nezapomenutelná, zrovna tak jako to, co se mi zdála říkat: "Jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude kráčet v temnotách, nýbrž bude mít světlo života".
Takové pravdy říká soumrak tomu, kdo má uši k slyšení a srdce, aby mu porozuměl a věřil v Boha - "požehnaný soumrak".
Měj se dobře, brzy mi napiš a jen brzy přijeď; neboť je milé, když se spolu setkáme a pohovoříme si. Snad bychom si mohli ještě teď v létě prohlédnout výstavu, která se zahajuje v těchto dnech. - Pozdravuj též své spolubydlící.
Sbohem, přijmi v duchu stisk ruky
od svého upřímně Tě milujícího bratra Vincenta.
* Fodorovo museum v Amsterodamu.
Vincent van Gogh, Dopisy (56)
Amsterodam, 7. září 1877
Milý Theo!
To byl rozkošný pocit, když jsem v předsíni zaslechl Gladwellův hlas, zatím co jsem nahoře seděl nad prací, a když jsem ho za okamžik uviděl a stiskl mu ruku. Včera jsme se krásně prošli po nejhlavnějších ulicích a kolem většiny kostelů; dnes ráno jsme vstali před pátou, abychom viděli, jak jdou lidé do loděnic, potom jsme si zašli do Seeburgu a dvakrát jsme byli v Trippenhuisu. V Museu van der Hoopa a v bytě u Mendese byl sám; pak byl též u strýce Cora v obchodě, ten však nebyl ve městě. Teď máme též v úmyslu zajít ještě ke strýci Strickerovi, jsem k nim na dnešek pozván na oběd a chci se odvážit vzít ho s sebou. Také bych s ním chtěl být na Bickerseilandu, ale na to už není kdy. Radil jsem mu, aby si taky zajel do Haarlemu a podíval se na obrazy Franse Halse, a tak tam jede a nikoli do Antverp, jak měl v úmyslu, nýbrž Belgii si nechává na pozdější dobu a teď se omezuje výhradně na Holandsko.
Drahnou dobu jsme též strávili v pokojíku, kde studuji, a hovořili jsme o "things new and old."*
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
Teď bude též ještě nějakou dobu u Tebe, přeje si prohlédnout Tvůj pokojík a Tvé reprodukce.
Dostal jsem od něho Bunyanovu "Cestu křesťana", to je jistě vzácný majetek, právě tak jako Bossuetovy "Oraisons funebres", jež jsem nedávno velmi levně koupil, a "Následování Krista" od Tomáše Kempenského v latině, jež jsem dostal od Vose a jež si, doufám, ještě jednou přečtu latinsky.
Pročítal si u mne různé výňatky z Bungenera, Esyuirose, Lamennaise, Souvestra, Lamartina /Cromwell) a měl radost z litografií podle Bosbooma; jednu jsme koupili u nějakého žida a Gladwell mě požádal, abych mu jich při vhodné příležitosti ještě několik koupil.
Upřímně doufám, že s ním strávíš příjemný večer, a věřím, že čím víc budeš v něm hledat, tím víc v něm nalezneš.
Hovořili jsme o všeličems a shodli se na tomto: když mnozí dospěli k tomu životnímu bodu, kdy se musí rozhodovat pro život, vyvolili si za úděl "the love of Christ and poverty",** nebo lépe "give me neither poverty nor riches, feed me with bread convenient for me".*** Doba společného pobytu mi tak uběhla a velmi bych si přál, kdyby nám bylo dopřáno, abychom mohli déle spolu pobýt. To však nejde. Každý z nás se musí vrátit ke svému povolání a pokračovat v plnění povinnosti, k níž byl povolán. Co se mne týče, jsem z hloubi srdce vděčen za to, že mi bylo dopřáno opět ho vidět a opět v něm nalézt, co mě k němu přitahovalo. Vyprávěl mi, že budeš zcela určitě cestovat s novinkami, a to asi za čtyři týdny; pak tedy doufám, že Tě zas jednou uvidím.
Upřímně doufám, že si odnese příjemnou a pěknou vzpomínku na svou návštěvu v Holandsku. Je to od něho odvaha, že přece prosadil svůj plán.
Pozdravuj své spolubydlící, prožij s ním příjemný večer a přijmi v duchu stisk ruky od svého upřímně Tě milujícího bratra
Vincenta.
*..."o nových a zašlých věcech."
** "lásku ke Kristu a k chudobě."
*** "nedávej mi chudobu ani bohatství, živ mě chlebem pro mne vhodným".
Vincent van Gogh, Dopisy (55)
Amsterodam, 4. září 1877
Milý Theo!
Přikládám několik řádků pro A. a pro L., prosím Tě, něco k tomu připiš a pošli to pak k matčiným narozeninám. Chci Ti jen připomenout, že příčinou toho, proč to posílám Tobě, jsou obavy, že bych neměl známky na dopisy kromě těch, jež potřebuji na korespondenci domů. Napíšeš-li později, nech to do té doby ležet. Strýc Jan odejel minulou sobotu do Helvoirtu a hodlá se tam zdržet do 10. září; v těchto dnech je tedy u nás v domě ticho. Nicméně však dny utíkají, poněvadž denně mám hodinu a musím proto pracovat, zatím co bych si nesmírně přál, aby byly spíše o něco delší, abych trochu víc udělal; neboť to není vždycky snadná práce a přesto, že člověk vyseděl nad ní drahný čas, přece jen ho málo uspokojuje. Konečně co je obtížné, je užitečné, o tom jsem sám u sebe přesvědčen, i když není prozatím vidět žádný výsledek.
Zabývám se opisováním celé knížky "Následování Ježíše Krista"* podle francouzského vydání, kterou jsem si vypůjčil od strýce Cora. To je vznešená kniha a ten, kdo ji napsal, musel být muž božského srdce. Snad proto, že jsem často prohlížel litografii podle Ruy Pereze, zatoužil jsem před několika dny po té knize tak neodolatelně, že jsem poprosil strýce Cora, aby mi ji půjčil. Teď večer sedím nad ní a opisuji - to je pracná robota, ale větší část je už hotova a já neznám lepší způsob, jak bych si něco z toho vpravil do hlavy. Zase jednou jsem si koupil také Bossuetovy "Oraisons funebres", získal jsem je za čtyřicet centů. Nutí mě to, abych se veškerou silou chopil své věci, neboť mám na paměti výrok "dny jsou zlé", a musím se obrnit a snažit se nastřádat si pokud možná nejvíc dobrého, abych mohl klást odpor a byl připraven. To není, jak víš, nepatrný úkol, a nevíme, jaký bude mít výsledek, přesto však dychtím stůj co stůj pustit se do boje. Ta kniha Tomáše Kempenského je zvláštní: jsou v ní tak hluboká a vážná slova, že je nelze číst bez vzrušení, ba skoro bez bázně, aspoň čte-li je člověk se skutečnou touhou po světle a po pravdě; myslím tím tu výmluvnost, jež jímá srdce, poněvadž ze srdce pramení. Vždyť Ty to ostatně máš.
Před několika dny jsem strávil večer v pracovně u faráře Meyese, téhož starého faráře, který mě v kostele tak uchvátil.
Byl to povzbudivý večer. Vyptával se mne na leccos o Londýně, na což jsem mu mohl zevrubně odpovídat, a vyprávěl mi o své práci a požehnání, jehož se mu zřejmě dostávalo. V pokoji tu visela velmi dobrá uhlokresba, představující náboženské cvičení, jež konával v zimních večerech ve svém domě. Je to velmi dobrá kresba, Istraels by měl z ní radost. Dělníci se svými ženami tvořili kruh posluchačů. Také v Dorého knize o Londýně jsou zpracována podobná themata.
Jindy večer jsem byl také u Strickerů a minulou neděli jsem si poslechl strýcovo kázání na slova 1. Epištoly sv. Pavla ke Korintským, kapitola III, je mi , jako bych už pociťoval cosi z požehnání a změny ve svém životě. Přeji si, abys tady uviděl různé věci a blíže je poznal; v židovské čtvrti a též na jiných místech si vzpomínám tak někdy na de Grouxe. Tady jsou dílny stolařů, kupecké krámy, kovárny, lékárny atd., atd., jež ho uchvacovaly. Dnes ráno jsem na příklad viděl ve skladišti otevřený velký tmavý vinný sklep; okamžitě mi vyvstal v duchu příšerný obraz - víš dobře, jaký - v temném sklepení pobíhali muži se světlem; to lze konečně vidět denně, naskýtají se však okamžiky, kdy všední obvyklé věci působí neobyčejným dojmem, kdy se zdají mít hluboký význam a jiné vzezření. De Groux to dovedl vyjádřit ve svých obrazech a zvlášť v litografiích.
Právě teď, co Ti hodlám toto popisovat, přichází od Tebe dopis; děkuji Ti zaň. Velmi mě překvapilo, že Gladwell je v Haagu. Vyřiď mu ode mne srdečný pozdrav a řekni mu, že bych byl rád, ach, tuze rád, kdyby sem jednou zajel. Okamžitě jsem mu napsal lístek a prosil ho, aby se snažil přijet ještě také do Amsterodamu. Snaž se ho též k tomu přimět. Víš sám, jak je pro cizince zajímavé zhlédnout toto město, loděnice a také židovskou čtvrť; a jak bych ho rád doprovázel, pokud na to stačím. Stýská se mi po jeho hnědých očích, jež dovedly tak zazářit, když jsme si prohlíželi obrazy Michelovy a jiných, nebo hovořili o různých věcech. Ano, nebylo by špatné, kdyby jednoduše přijel a zdržel se tak dlouho, jak může; a věřím, že bychom jistě pocítili cosi jako opravdový soulad v našem bývalém přátelství, které nebylo bezvýznamné. Po čase už to nepociťujeme tak živě, "but it is not dead, but it sleepeth",** a aby se to znovu probudilo a oživilo, je dobře se spolu opět uvidět.
Připojuji pro něho několik řádků, myslím, že neopustí Holandsko, aniž zhlédl Trippenhuis a van der Hoopa.*** Snaž se ho pohnout, aby přišel, alespoň pokud to lze uskutečnit a pokud by to neudělal proti své vůli.
Dnes večer musím ještě vysedávat, pokud neusnu, a proto končím tento dopis; kdybych měl kdy, popsal bych celý arch.
Jestliže je Tvé přátelství s Gladwellem trvalé a zanechá něco dobrého, tak bych to pokládal za výtečné. To je už celá věčnost od té doby, co jsem ho naposled viděl.
Sbohem, přijmi v duchu stisk ruky, měj se dobře, podej za mne ruku Gladwellovi a buď ujištěn, že jsem stále Tvůj upřímně Tě milující bratr
Vincent.
* Tomáš Kempenský (Thomas a Kempis) (1380-1478), čtyři Knihy o následování Krista (De imitatione Christi), po prvé vyd. r. 1415.
** "ale mrtvé to není, jen spí".
***Museum vad der Hoopovo v Amsterodamu.
Vincent van Gogh, Dopisy (54)
Amsterodam, 12. června 1877
Milý Theo!
Obdržel jsem od Tebe dopis ze 7. června; potěšilo mě, když jsem se dozvěděl, žes byl v Ettenu a že ses tam poměl dobře. - Jak je to hezké, že Tě otec s bratříčkem doprovodili do Dordrechtu.
A pak píšeš, jak jste doma hovořili o Tvých plánech do budoucna, a když jsem to četl, srdce mi nad Tebou radostí poskočilo; zdá se mi, že je to velmi dobré. Launch out into the deep!* Doufám totiž, že jdeš do Londýna, ale podívej se také do Paříže; musíme však vyčkat, co z toho bude. Měl jsem tam toho tolik rád, s truchlivým pocitem si na všechno vzpomínám a skoro bych chtěl být zase s Tebou. Když jsem už teď tak daleko, že smím ve velké holandské církvi zastávat malé místo, pak ovšem tyto vzpomínky budou jen vhodným předmětem hovoru; jen pokračujme ve víře, a to s veškerou důvěrou; Ty a já - kdoví, zdali si ještě jednou nestiskneme ruku; přitom si vzpomínám na otce a strýce Jana, v zundertském kostelíku, jak se jednou strýc vrátil z cesty, když oba v životě mnoho prodělali a teď takřka ucítili pevnou půdu pod nohama. Jakmile se dozvíš něco určitějšího o své záležitosti, ihned mi napiš; doufám, že se ještě jednou, dříve než odjedeš, v klidu sejdeme. Jestliže se ihned k tomu nenaskýtá příležitost, pak se přece něco takového může rychle uskutečnit. Znova opakuji, srdce mi nad Tebou, bratře, poskočilo; věřím, že máš velmi dobrý plán; co teď myslím na Tvou budoucnost, opět mi zcela ožívá minulost. Brzy též pochopíš smysl těchto slov: "Hle, všechno obnovuji."
V těchto dnech provázej Tě požehnání, ještě jednou dobře prozkoumej věc po všech stránkách - nezapomeň na to. Ještě jednou projdi zemi "křížem krážem", jak se říká.
Denně mám skutečně hodně práce, takže čas rychle ubíhá a dny jsou skoro příliš krátké, i když je trochu natahuji; nesmírně toužím dostat se kupředu, dobře a důkladně znát bibli a vědět mnoho věcí, jako to, co jsem Ti napsal o Cromwellovi. "Ani den bez čárky." Budu-li každý den vytrvale psát, číst, pracovat a cvičit, jistě to někam dotáhnu.
Tento týden jsem tu navštívil hřbitov, je to za Muiderpoortem, před ním je lesík, kde je krásně navečer, zvlášť když slunce prosvítá listím. Jsou tam pěkné náhrobky a plno rozmanitých, věčně zelených keřů, a kvetou tu růže a pomněnky.
Také jsem se ještě jednou prošel k Zuiderskému moři, jež je odtud vzdáleno čtyřicet minut, po hrázi, odkud je všude vidět louky a dvorce, jež mi po každé připomínají Rembrandtovy rytiny. To je přece krásné město. Dnes jsem opět spatřil koutek, to by bylo něco pro Thyse Marise anebo pro Allebého, ty byty na malém dvoře za Oosterkerkem. Musel jsem dojít ke kostelníkovi, abych si s ním pohovořil o strýcově místě v církvi. Byl jsem u něho v domě, kde bydlí ještě švec a jiní; ale takových bytů najdeš tu všude plno. Tento kostelník mi připomíná mimoděk jeden Rethelův dřevoryt, také jej dobře znáš, "Přítelkyně smrt". Tento obraz mě vždycky uchvacoval, v Londýně bylo ho jednu dobu vidět ve výkladech téměř všech obchodů s obrazy. Existuje k němu pendant, "Cholera v Paříži"; od Rethela je též "Tanec mrtvých".
V neděli ráno jsem slyšel při ranním kázání hovořit faráře Laurillarda na slova: "V ten čas šel Ježíš v sobotu skrze obilí."** Udělal na mne velký dojem. V tomto kázání hovořil též o podobenství o rozsevači a o muži, jenž na pole zasel semeno a pak usnul a opět vstal, den co den a noc co noc, a semeno vzešlo a rostlo, aniž to sám věděl.
Hovořil též o van der Maatenově "Pohřbu v Kornu". Okny svítilo slunce; v kostele nebylo mnoho lidí, většinou dělníci a ženy. Potom jsem slyšel kázat strýce Strickera v Oosterkerku v souvislosti
Dnes ráno ve čtvrt na šest začala tu řádná bouřka, krátce nato se v lijáku přihrnul k bráně loděnice první zástup dělníků. Vstal jsem a šel jsem k loděnici. Vzal jsem s sebou do pavilonu několik spisů a tady jsem četl a přitom pozoroval celou loděnici a dok. Topoly, bez a ostatní keře se ohýbaly v prudkém větru a déšť zaléval proudem loděnici a lodní palubu. Šalupy a malý parník pluly s jednoho místa na druhé a v dálce u vesnice na protější straně Y bylo vidět rychle se pohybovat hnědé plachty; domy a stromy na Buitenkantu a chrámy měly živé barvy. Neustále hřmělo a blýskalo se. Vzduch byl jako na Ruysdaelově obraze a nízko nad vodou létali rackové.
Byl to velkolepý pohled a opravdové osvěžení po včerejším parnu. Osvěžilo mě to; neboť když jsem šel včera spat, byl jsem důkladně unaven.
Včera jsem navštívil faráře Meyese a jeho manželku, poněvadž mě o to otec prosil, a popil jsem s nimi čaje.
Když jsem k nim přišel, Jeho důstojnost zrovna po obědě spala; požádali mě, abych se šel na půl hodinky projít, což jsem též udělal. Na štěstí jsem měl v kapse knížku od Lamennaise, a tak jsem si v ní četl pod stromy u grachtů, v jejichž tmavé vodě se odráželo zapadající slunce. Potom jsem se k nim vrátil; připomínali mi "Zimu" od Thorwaldsena; ale u otce a matky to vidím mnohem krásněji, leč jak jsem řekl, i tady tomu tak bylo. Dny utíkají, jsem též o čtyři roky starší než Ty a mám pocit, že mi ubíhají rychleji než Tobě; ale bráním se tomu, teď je od rána do večera trochu prodlužuji.
Napiš mi opět brzy. Škoda, že M. zatím nepřichází. Počasí se nyní opět vyjasnilo, obloha je modrá, slunce jasně svítí, ptáci zpívají; těch je v loděnici trochu mnoho a rozmanitých. Večer se tam vždycky procházívám se psem a tu si často vzpomínám na báseň "Pod hvězdami".
Před domem kvetou růže a v zahradě šeřík a jasním. Onehdy jsem se byl opět podívat v Trippenhuisu, zdali už jsou upraveny sály, jež byly tehdy, kdy jsme tam byli spolu, uzavřeny; potrvá však jistě ještě čtrnáct dní, než budou přístupny. Bylo tam hodně cizinců, Francouzi a Angličané, a když jsem je slyšel mluvit, probudilo se ve mně mnoho vzpomínek. Nelituji však, že jsem se odtamtud vrátil. "Life hath quicksands, life hath snares",*** je pravdivé přísloví.
Jak se daří paní Tersteegové? Uvidíš-li někdy Mauva nebo chodíš-li k němu do rodiny, pak ho pozdravuj i Haanebeeka a Roosa.
Teď musím do práce, dnes nemám přednášku, ale zato zítra ráno dvě hodiny, a tedy mnoho práce. Dějiny Starého Zákona jsem prostudoval až k Samuelovi, dnes večer začínám s Knihami královskými; jakmile je tato práce skončena, už je to majetek.
Když tak sedím a píši, tu a tam si mimovolně udělám malou kresbu, jako jsem Ti nedávno jednu poslal; dnes ráno na příklad Eliáše na poušti v bouřlivém povětří a s několika trnitými keři v popředí. Není to nic zvláštního, někdy si to v duchu tak živě představuji, a věřím, že v takových chvílích byl bych s to nadšeně o tom hovořit; kéž je mi později dopřáno dělat to tak!
Měj se co nejlépe, a přijdeš-li někdy do Scheveningsche boschjes nebo na pobřeží, pak obojí ode mne pozdravuj. Jestliže sem zas jednou přijedeš, mohu Ti tu také ukázat krásná místečka. Abych se dostal k Mendesovi, musím chodit denně židovskou čtvrtí.
A teď sbohem, v duchu stisk ruky od milujícího Tě bratra
Vincenta.
* Pusť se daleko na moře!
** Evangelium sv. Matouše, kapitola 12, verš. 1
*** Život skrývá nebezpečí, život tají léčky."
Vincent van Gogh, Dopisy (52, 53)
Dopis, 52
Amsterodam, 31. května 1877
Milý Theo!
Už je pozdě a téměř všichni spí, ale já Ti musím ještě napsat pár řádků. V posledním dopise píšeš, že uvažuješ, pokud by to bylo možné, hledat si raději jiné místo, a zmiňuješ se o Londýně a o Paříži; to by jistě mohlo být dobré. Těchto měst si, hochu, upřímně velmi vážím, chci říci mnohého, s čím jsem se tam setkal; je tam ovšem též mnoho věcí, jež nenávidím nebo aspoň nemám tak rád jako trnité ploty, zelené trávníky a šeré kostelíky. Tvůj nápad není špatný. Věz však, že si oba musíme uvědomit, že procházíme obdobím mezi nynějšími a třicátými lety svého věku a že se musíme chránit hříchu. Jednou jsme se octli v životě, nuže, musíme bojovat dobrý boj a musí z nás být muži - dosud jimi nejsme, ani jeden z nás - cosi velikého vězí v budoucnosti, mé svědomí mi to věští; nejsme, čím jsou ostatní, nicméně však můžeme o to usilovat. Víš, co chci. Jestliže se smím stát kazatelem, jestliže zastanu své povolání tak, že se má práce vyrovná otcově, pak poděkuji Bohu ... Vytrvale mysli na "Krista", jak sis vždycky sám přál, a střez jeho slovo. Z víry můžeme být "smutni, ale přece stále veselí", a nemusíme naříkat, když naše mládí mizí, zatím co naše síly stoupají.
Měj se co nejlépe, zase mi brzy napiš a přijmi v duchu upřímný stisk ruky a buď ujištěn, že jsem vždycky Tvůj upřímně Tě milující bratr
Vincent.
Amsterodam, 4. června 1877
Milý Theo!
Zajisté si vzpomínáš na ten večer v Dordrechtu, kdy jsme spolu putovali městem kolem hlavního kostela a různými ulicemi, podél grachtů, v nichž se zrcadlily staré domy a světla oken. Tehdy jsi říkal, jak Théophile Gautier líčí den v Londýně. Kočáry svatebního průvodu před chrámovými vraty za mlhavého a bouřlivého dne. Všechno jsem viděl před sebou, a když Tě to tak zaujalo, pak jistě též procítíš toto: minulý týden za bouřlivého dne jsem četl tyto řádky.*
Bylo to večer, když zapadalo slunce a vrhalo narudlou zář na šedá večerní oblaka, proti nimž se odrážely lodní stožáry a řada starých domů a stromů; všechno se odráželo ve vodě a nebe vrhalo zvláštní světlo na černou zemi a zelené trávníky se sedmikrásami a blatouchy, s keři bílého a fialového bezu v zahradách loděnice. Tuto knihu od Lamartina jsem četl v Londýně a velmi mě zaujala, a nyní mě znova uchvátily zvlášť poslední stránky.
Napiš mi, co si o tom myslíš. Místa, o nichž je tu řeč, jako Hampton Court s lipovými alejemi plnými vraních hnízd (rookeries). White Hall, na zadní straně porostlý břečťanem a vnitřním nádvořím hraničícím s Parkem sv. Jakuba, kde je vidět Westminsterské opatství, to všechno vidím před sebou s počasím a ponurou náladou nade vším. (Cela m’empêche de dormir!)**
Když jsi byl v neděli v Ettenu, upřímně doufám, že ses tam měl dobře; soudím tak z věty v posledním dopise z Ettenu: "Nejspíše příští neděli očekáváme Thea."
Dnes večer chci navštívit strýce Strickera; včera ráno jsem byl na ranní bohoslužbě a vyslechl jsem kázání na text: "Chceš býti zdráv?" Potom jsem si poslechl strýce Strickera v známém Amstel Kerku; kázal na slova z 2. epištoly ke Korintským, 4. kap. 18. verš: "Neboť ty věci, kteréž se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné." Nakonec přišlo místo, kdy mluvil s velkým zanícením a zvolal: "... ale láska zůstává!" My jsme též skrze Boha navzájem spojeni svazky, jež jsou v ruce boží, a v těchto svazcích tkví naše síla; jsou to svazky staré a tak lehce se nepřervou.
Mám mnoho práce, a tedy sbohem, dnes večer ještě snad připíši pár řádek.
Přijmi v duchu stisk ruky a buď ujištěn, že jsem vždycky
Tvůj upřímně Tě milující bratr Vincent.
Když jsem šel dnes na Singlu kolem květinového trhu, tu jsem zhlédl cosi velmi zajímavého. Stál tam sedlák se spoustou květináčů s květinami a keři, vzadu stál břečťan a uprostřed seděla holčička; dítě, jak by ji asi namaloval Maris, tak prostá s černým čepcem a s párem úžasně živých a přece vlídných očí. Seděla a pletla, muž nabízel zboží; kdybych byl mohl, rád bych si byl něco z toho koupil. Ukazuje bezděky na dcerku, sedlák řekl: "Nevypadá to krásně?"
Dopis, 53
5. června.
Včera jsem byl u Strickera. Byla tu též M.M., jež je zasnoubena s Pavlem. Tato dívka připomíná Ellen z knihy "Široširý svět". Její otec byl horlivý kazatel, nevšední muž a intimní přítel strýce Strickera. Šli jsme se projít po Buitenkantu a k pískovištím u Oosterspooru. Nelze vypovědět, jak tu bylo za soumraku krásně. Rembrandt, Michel a jiní to jistě malovali. Tmavá půda, obloha ještě prosvětlená září zapadajícícho slunce, řady domů s vystupujícími věžemi nad nimi, všude v oknech světla, a to všechno se zrcadlí ve vodě.
A všude lidé ve vozech jako malé černé postavičky, jak to vidíš na obraze od Rembrandta, to nás tak naladilo, že jsme se začali bavit o všem možném.
Včera večer jsem ještě dlouho vysedával a psal, a dnes ráno bylo tak rozkošné, krásné počasí. Večer též je nádherný pohled na loděnici, kde je pak všechno mrtvě tiché a jenom planou lucerny a nade vším hvězdné nebe. "When all sounds cease ─ God’s voice is heard ─ Under the stars."***
Brzy mi zase napiš a řekni, zdali ten výňatek z "Cromwella" není skutečně pravý Londýn.
* Alphonse de Lamartine: "Cromvell".
** To mi brání v spánku.
*** "Když všechny zvuky umlknou, je slyšet boží hlas. Pod hvězdami."
neděle 26. dubna 2015
Vincent van Gogh, Dopisy (51)
Dopis, 51:
Amsterodam, 30. května 1877
Milý Theo!
Děkuji Ti za dnešní dopis; ještě mám cosi na práci, a proto píši narychlo. Tvůj dopis jsem odevzdal strýci Janovi, upřímně Tě pozdravuje a děkuje Ti za něj.
V tvém dopise byla věta, jež mě velmi zarazila: "...nejraději bych ode všeho utekl, všeho jsem příčinou a jiným způsobuji jenom mrzutost; sám jsem způsobil toto soužení sobě i ostatním."
Tento výrok mě zarazil, protože se mi tentýž, docela tentýž pocit úplně stejně ozývá ve svědomí. Když si vzpomínám na minulost a když myslím na budoucnost, na téměř nepřekonatelné obtíže, na spoustu namáhavé a tak protivné práce, že bych se raději neviděl, a když si pomyslím na tolik lidí, jejichž oči jsou na mne upřeny, kteří budou vědět, v čem to vězí, když neobstojím, kteří mi nebudou dělat všední výčitky, ale poněvadž jsou zkušení a rozeznají, co je dobré a ušlechtilé a takřka ryzí zlato, prozradí výrazem své tváře: "... pomohli jsme Ti, byli jsme Ti vzorem, udělali jsme pro Tebe, co jsme mohli. Opravdu jsi chtěl to, co je teď naší odměnou a ovocem naší práce?" Hleď, když na to všechno pomyslím a ještě na všechno ostatní - je toho příliš mnoho, nežli lze vypočítat - na všechny svízele a starosti, jichž během života neubude, na utrpení, na zklamání, na nebezpečí neúspěchu a nadto na ostudu, pak věz, že též nejsem vzdálen touhy: "... nejraději bych ode všeho utekl!"
A přece - pokračuji - ale opatrně a v naději, že by se mi mohlo podařit zdolat všechny ty věci, takže na výčitky, jež mi hrozí, budu mít odpověď v důvěře, že přes to všechno, co se zdá být proti mně, dosáhnu cíle, po němž toužím, a jestli je to vůle boží, naleznu milost v očích těch, kteří po mně přijdou.
Je psáno: "Vztáhni ochablé ruce a líná kolena", a když učedníci celou noc pracovali a nic neulovili, tu jim bylo řečeno: "Vyplujte na moře a ještě jednou vrhněte sítě!" Někdy mám hlavu otupělou a často mě pálí a mé myšlení je zmatené - nevím, jak zvládnu tato obtížná a obšírná studia - ; není vždycky lehké zvyknout si teď po tak neklidných letech ještě na jednoduchou pravidelnou práci a vytrvat. A přece pokračuji; jsme-li unaveni, není to proto, že už jsme urazili kus cesty, a je-li pravda, že člověk má na zemi bojovat, není potom pocit únavy a pálení hlavy znamením, že jsme bojovali? Pracuje-li kdo na obtížném díle a přičiňuje se o dobrou věc, pak bojuje dobrý boj, jehož odměnou je jistě už to, že byl ušetřen mnohé bolesti. A Bůh vidí námahu a trampoty a přese všechno může pomoci.
Mám pevnou víru v Boha. On není iluse, není klamné poblouznění, nýbrž On je, On je v pravdě: je jeden Bůh, jenž žije a On je s našimi rodiči a Jeho oko bdí nad námi, a jsem jist, že má též s námi svůj úmysl a že my takřka sami sobě nejsme pány. - A tento Bůh není nikdo jiný než Kristus, o němž čteme v bibli, a jeho slovo a život tkví také hluboko v Tvém srdci. Kdybych se byl jen o to dříve snažil s veškerým úsilím, bylo by to věru pro mne lehčí, On však bude i teď silnou oporou a je v Jeho moci, aby nám učinil život snesitelný, aby nás ostříhal od všeho zlého, aby se nám všechno dařilo a abychom zemřeli v míru a pokoji.
Ve světe a také v nás je mnoho zla, strašné věci, a není třeba hluboko se ponořit v život, abychom se mnohého děsili a pociťovali potřebu pevné naděje v život po tomto životě a abychom věděli, že bez víry v Boha nelze žít, že bez ní to nelze vydržet. - Avšak s touto vírou lze to vydržet dlouho.
Když jsem stál nad Aertsenovou mrtvolou, tu se klid, vážnost a slavnostní ticho tak odrážely od nás žijících, že všichni jsme zplna vyciťovali, co ve své prostotě řekla jeho dcera: "... je osvobozen od břemene života, jež my ještě musíme nést".
A přece lpíme na tomto starém životě, poněvadž proti sklíčené náladě máme naději, a naše srdce a naše duše se radují jako skřivan, jenž musí zrána zpívat, i když už někdy klesáme na duchu a jsme v úzkostech. A vzpomínka na všechno, co jsme milovali, zůstává, a na sklonku života se k nám navrací. To vše nezemřelo, ale spí, a je dobré nahromadit si z toho poklad. Přijmi v duchu stisk ruky, ať se Ti daří co nejlépe a opět brzy napiš
svému upřímně Tě milujícímu bratru Vincentovi.
Milý Theo!
Děkuji Ti za dnešní dopis; ještě mám cosi na práci, a proto píši narychlo. Tvůj dopis jsem odevzdal strýci Janovi, upřímně Tě pozdravuje a děkuje Ti za něj.
V tvém dopise byla věta, jež mě velmi zarazila: "...nejraději bych ode všeho utekl, všeho jsem příčinou a jiným způsobuji jenom mrzutost; sám jsem způsobil toto soužení sobě i ostatním."
Tento výrok mě zarazil, protože se mi tentýž, docela tentýž pocit úplně stejně ozývá ve svědomí. Když si vzpomínám na minulost a když myslím na budoucnost, na téměř nepřekonatelné obtíže, na spoustu namáhavé a tak protivné práce, že bych se raději neviděl, a když si pomyslím na tolik lidí, jejichž oči jsou na mne upřeny, kteří budou vědět, v čem to vězí, když neobstojím, kteří mi nebudou dělat všední výčitky, ale poněvadž jsou zkušení a rozeznají, co je dobré a ušlechtilé a takřka ryzí zlato, prozradí výrazem své tváře: "... pomohli jsme Ti, byli jsme Ti vzorem, udělali jsme pro Tebe, co jsme mohli. Opravdu jsi chtěl to, co je teď naší odměnou a ovocem naší práce?" Hleď, když na to všechno pomyslím a ještě na všechno ostatní - je toho příliš mnoho, nežli lze vypočítat - na všechny svízele a starosti, jichž během života neubude, na utrpení, na zklamání, na nebezpečí neúspěchu a nadto na ostudu, pak věz, že též nejsem vzdálen touhy: "... nejraději bych ode všeho utekl!"
A přece - pokračuji - ale opatrně a v naději, že by se mi mohlo podařit zdolat všechny ty věci, takže na výčitky, jež mi hrozí, budu mít odpověď v důvěře, že přes to všechno, co se zdá být proti mně, dosáhnu cíle, po němž toužím, a jestli je to vůle boží, naleznu milost v očích těch, kteří po mně přijdou.
Je psáno: "Vztáhni ochablé ruce a líná kolena", a když učedníci celou noc pracovali a nic neulovili, tu jim bylo řečeno: "Vyplujte na moře a ještě jednou vrhněte sítě!" Někdy mám hlavu otupělou a často mě pálí a mé myšlení je zmatené - nevím, jak zvládnu tato obtížná a obšírná studia - ; není vždycky lehké zvyknout si teď po tak neklidných letech ještě na jednoduchou pravidelnou práci a vytrvat. A přece pokračuji; jsme-li unaveni, není to proto, že už jsme urazili kus cesty, a je-li pravda, že člověk má na zemi bojovat, není potom pocit únavy a pálení hlavy znamením, že jsme bojovali? Pracuje-li kdo na obtížném díle a přičiňuje se o dobrou věc, pak bojuje dobrý boj, jehož odměnou je jistě už to, že byl ušetřen mnohé bolesti. A Bůh vidí námahu a trampoty a přese všechno může pomoci.
Mám pevnou víru v Boha. On není iluse, není klamné poblouznění, nýbrž On je, On je v pravdě: je jeden Bůh, jenž žije a On je s našimi rodiči a Jeho oko bdí nad námi, a jsem jist, že má též s námi svůj úmysl a že my takřka sami sobě nejsme pány. - A tento Bůh není nikdo jiný než Kristus, o němž čteme v bibli, a jeho slovo a život tkví také hluboko v Tvém srdci. Kdybych se byl jen o to dříve snažil s veškerým úsilím, bylo by to věru pro mne lehčí, On však bude i teď silnou oporou a je v Jeho moci, aby nám učinil život snesitelný, aby nás ostříhal od všeho zlého, aby se nám všechno dařilo a abychom zemřeli v míru a pokoji.
Ve světe a také v nás je mnoho zla, strašné věci, a není třeba hluboko se ponořit v život, abychom se mnohého děsili a pociťovali potřebu pevné naděje v život po tomto životě a abychom věděli, že bez víry v Boha nelze žít, že bez ní to nelze vydržet. - Avšak s touto vírou lze to vydržet dlouho.
Když jsem stál nad Aertsenovou mrtvolou, tu se klid, vážnost a slavnostní ticho tak odrážely od nás žijících, že všichni jsme zplna vyciťovali, co ve své prostotě řekla jeho dcera: "... je osvobozen od břemene života, jež my ještě musíme nést".
A přece lpíme na tomto starém životě, poněvadž proti sklíčené náladě máme naději, a naše srdce a naše duše se radují jako skřivan, jenž musí zrána zpívat, i když už někdy klesáme na duchu a jsme v úzkostech. A vzpomínka na všechno, co jsme milovali, zůstává, a na sklonku života se k nám navrací. To vše nezemřelo, ale spí, a je dobré nahromadit si z toho poklad. Přijmi v duchu stisk ruky, ať se Ti daří co nejlépe a opět brzy napiš
svému upřímně Tě milujícímu bratru Vincentovi.
Vincent van Gogh, Dopisy (50)
Dopis, 50:
Amsterodam, 28. května 1877
Milý Theo!
Strýc Jan našel dnes ještě nějaké šaty po Henderikovi, jenž z nich vyrostl, a ptal se mne, zdali bych je nemohl potřebovat: řekl jsem mu, že je velmi rád přijmu, jestliže se smím s Tebou rozdělit. Přibaluji tedy jedny soukenné kalhoty, jež Ti jistě mohou na podzim a v zimě přijít vhod; časem budeš snad jedny potřebovat; já mám černé.
Dnes byl bouřlivý den. Když jsem šel ráno do hodiny a podíval jsem se od mostu směrem k Zuiderskému moři, táhl se po obzoru bílý pruh, proti němu se odrážela dlouhá řada domů s Oosterkerkem a nad nimi visely tmavošedé mraky, z nichž se v dálce šikmými pruhy lilo.
Strýc Jan byl včera v Leidenu, a proto jsem byl celý den sám; ráno jsem si zašel do Oosterkerku, odpoledne jsem se přošel k Zuiderskému moři a pak celý den psal. Práce a psaní ještě mi nejde tak rychle a lehce, jak bych si přál; cvičení dělá mistra, doufám; kdybych však mohl, chlapče, přeskočil bych nejraději několik let. Člověk se teprve jaksi uklidní, když má už za sebou několik let jistoty a cítí, že je na dobré cestě.
Dnes ráno jsem byl v studovně strýce Strickera; tam visí na stěně Kalvínova podobizna podle Ary Scheffera, rád bych byl však viděl na stěnách víc obrazů.
Minulý týden jsem se dostal až ke XXIII. kapitole Genese, k pohřbu Sáry na poli, jež koupil Abraham, aby ji tam pohřbil v jeskyni, ležící proti Mambre; bezděky jsem si nakreslil, jak jsem si to místo představoval; není to nic zvláštního, přece však Ti kresbu posílám.
Včera jsem dostal z domova pěkný dopis, dnes odpovídám; opět mi brzy napiš pár řádků, neboť po nich velmi toužím. Zrovna teď jdou z loděnice všichni dělníci domů; je v tom cosi charakteristického; záhy zrána už je slyšíš, myslím, že je jich téměř tři tisíce. Zvuk jejich kroků se podobá šumění moře.
Dnes ráno jsem koupil od jednoho antikváře "Tobiáše" podle Rembrandta, malou rytinu za šest centů. Jak se daří paní Tersteegové? Rád bych věděl, zdali jsi byl u Manuela. Zanedlouho jedou teta Mina a Pavlova nevěsta do Ettenu, to budou mít doma radost. Otec psal, že kostel je vybílen a varhany natřeny. Včera tam byly pokřtěny tři děti. Lipsovi ještě není lépe a žena Viléma van Eekelena též velmi stůně. Slyšels, že strýc Vincent má opět bronchitidu? Přitom se zdá být dost silný. Štěstí, že je strýc zase na venkově a ve vlastním domě a že otec s matkou ho mohou denně aspoň jednou navštěvovat.
Nuže, chlapče, měj se dobře, pozdravuj své spolubydlící a nezazlívej mi, že jsem nemohl balíček vyplatit; milý hochu, jen mi opět brzy napiš, a přijmi v duchu upřímný stisk ruky.
Tvůj upřímně Tě milující bratr Vincent.
Milý Theo!
Strýc Jan našel dnes ještě nějaké šaty po Henderikovi, jenž z nich vyrostl, a ptal se mne, zdali bych je nemohl potřebovat: řekl jsem mu, že je velmi rád přijmu, jestliže se smím s Tebou rozdělit. Přibaluji tedy jedny soukenné kalhoty, jež Ti jistě mohou na podzim a v zimě přijít vhod; časem budeš snad jedny potřebovat; já mám černé.
Dnes byl bouřlivý den. Když jsem šel ráno do hodiny a podíval jsem se od mostu směrem k Zuiderskému moři, táhl se po obzoru bílý pruh, proti němu se odrážela dlouhá řada domů s Oosterkerkem a nad nimi visely tmavošedé mraky, z nichž se v dálce šikmými pruhy lilo.
Strýc Jan byl včera v Leidenu, a proto jsem byl celý den sám; ráno jsem si zašel do Oosterkerku, odpoledne jsem se přošel k Zuiderskému moři a pak celý den psal. Práce a psaní ještě mi nejde tak rychle a lehce, jak bych si přál; cvičení dělá mistra, doufám; kdybych však mohl, chlapče, přeskočil bych nejraději několik let. Člověk se teprve jaksi uklidní, když má už za sebou několik let jistoty a cítí, že je na dobré cestě.
Dnes ráno jsem byl v studovně strýce Strickera; tam visí na stěně Kalvínova podobizna podle Ary Scheffera, rád bych byl však viděl na stěnách víc obrazů.
Minulý týden jsem se dostal až ke XXIII. kapitole Genese, k pohřbu Sáry na poli, jež koupil Abraham, aby ji tam pohřbil v jeskyni, ležící proti Mambre; bezděky jsem si nakreslil, jak jsem si to místo představoval; není to nic zvláštního, přece však Ti kresbu posílám.
Včera jsem dostal z domova pěkný dopis, dnes odpovídám; opět mi brzy napiš pár řádků, neboť po nich velmi toužím. Zrovna teď jdou z loděnice všichni dělníci domů; je v tom cosi charakteristického; záhy zrána už je slyšíš, myslím, že je jich téměř tři tisíce. Zvuk jejich kroků se podobá šumění moře.
Dnes ráno jsem koupil od jednoho antikváře "Tobiáše" podle Rembrandta, malou rytinu za šest centů. Jak se daří paní Tersteegové? Rád bych věděl, zdali jsi byl u Manuela. Zanedlouho jedou teta Mina a Pavlova nevěsta do Ettenu, to budou mít doma radost. Otec psal, že kostel je vybílen a varhany natřeny. Včera tam byly pokřtěny tři děti. Lipsovi ještě není lépe a žena Viléma van Eekelena též velmi stůně. Slyšels, že strýc Vincent má opět bronchitidu? Přitom se zdá být dost silný. Štěstí, že je strýc zase na venkově a ve vlastním domě a že otec s matkou ho mohou denně aspoň jednou navštěvovat.
Nuže, chlapče, měj se dobře, pozdravuj své spolubydlící a nezazlívej mi, že jsem nemohl balíček vyplatit; milý hochu, jen mi opět brzy napiš, a přijmi v duchu upřímný stisk ruky.
Tvůj upřímně Tě milující bratr Vincent.
Vincent van Gogh, Dopisy (49)
Dopis, 49 napsal(a):
Amsterodam, 21. května 1877
Milý Theo!
Děkuji Ti za dopis a církevní potvrzení. Škoda, že jsi nebyl o svatodušních svátcích v Ettenu a upřímně doufám, že tam zajedeš některou příští neděli. Dostals to potvrzení snadno? Děkuji za námahu.
Včera ráno jsem byl na ranní bohuslužbě a poslechl jsem si kázání "Nechci se věčně přít s lidmi"; jak po období zklamání a hoře může v životě nadejít doba, kdy se mohou splnit nejvroucnější tužby a přání. Ráno v 10 hodin jsem vyslechl strýce Strickera mluvit o Skutcích apoštolských II, 1-4; velmi krásná, upřímná a vřelá promluva. Dnes ráno si jdu opět poslechnout strýce a teď tam musím pospíšit; hned Ti napíši, jaký byl text. Dnes je deštivé počasí; podnikl jsem dlouhou procházku přes Buitenkant k Noorderkerku.
Tady, u Schreyrstorenu*, a díváš-li se odtud na Y, vypadá město jako obraz od Jacoba Marise. Text kázání byl z 1. Epištoly ke Korintským, kapitola 12, verš 13: "Nebo zajisté skrze jednoho ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme."
Jsou tu pěkné kostely. Tento týden jsem se dostal až k Zuiderskému moři po hrázi do Zeeburgu. Potom se jde podle židovského hřbitova, kde jsem též byl. Je velmi jednoduchý, plný zpříma stojících starých kamenných náhrobků s hebrejskými nápisy, tu a tam s šeříkovým keřem a zarostlý dlouhou, tmavě zbarvenou trávou. Včera v neděli jsem byl se strýcem Janem v Baarnu. Je tu krásně! Procházeli jsme se sosnovými a bukovými alejemi a v lese a viděli jsme zapadat slunce za mladou dubinu. Jistě si dovedeš představit, že tu, u loděnice, v docích a na břehu Y je zvečera krásně, jako na příklad včera, když jsme se vraceli domů; a pak je tam úžasně příjemný zápach dehtu, jenž připomíná jedlové lesy. Znáš starou anglickou rytinu "Vikářova dcerka", jež visí v Baarnu, a včera mi napadlo, aby sis jí všiml, až sem přijedeš. Náladou připomíná "Večerní klekání".
Dnes ráno jsem viděl v kostele starou babičku, bezpochyby "stoovenzetster", jež mi připomínala Rembrandtovu rytinu, ženu, jež s hlavou opřenou dlaněmi usnula při čtení bible. Krásně a s hlubokým citem líčí to Ch. Blanc, a domnívám se, že též Michelet ve svém "il n'y a point de vieille femme". Též na to upomíná de Genestetův verš "osaměle ubíhá jí pěšinka života". Nebudeme na sklonku svého života, aniž bychom to věděli? Když cítíme, jak nám ulétají dny a stále rychleji prchají, pak je mi někdy blaze při pomyšlení a důvěře, že "l’homme s’agite et Dieu le mène".
Byls ráno o svatodušních svátcích v kostele? Doufám, žes je strávil příjemně.
22. května. Včera večer jsem byl u strýce Strickera, kde bylo velmi milé prostředí. Byli tam V.K., Pavlova nevěsta a Jan; domů jsem se vrátil teprve po jedenácté a potom ještě jsem vysedával a psal do dvanácti hodin. Vroucně jsem si přál, abychom tu byli spolu a mohli někam jít společně, bylo by mě těšilo, kdybys byl býval včera večer přitom! Máš-li chvilku kdy, napiš mi brzy pár řádků. Dnes ráno musím jaksepatří pracovat, vidím, že to není lehké a že pro mne to bude jistě mnohem těžší. Avšak pevně doufám, že se mi to podaří; jsem též přesvědčen, že se ustavičnou prací naučím pracovat a že má práce bude lepší a důkladnější. Teď už začínám studovat bibli, ale pouze večer, po skončení denního zaměstnání, anebo časně zrána - to je zatím nejdůležitější; mou povinností je teď věnovat se jinému studiu, což také dělám. U Strickerů jsem musel včera vyprávět o Londýně a o Paříži, a přitom vždycky opět všechno vidím před sebou. Všechno může být z té minulosti k čemusi dobré.
Byl jsem tu zahrnut láskou, ale tak tomu bylo všude, kde jsem byl; cítím to, procházím-li haagskými ulicemi nebo na přílad zundertskými; tak snadno nezapomenu na poslední jízdu tam. Dříve než jsem šel ke Strickerům, zaběhl jsem do Trippenhuisu podívat se ještě jednou na jednotlivé obrazy; jistě víš, které.
Nuže, Theo, pozdravuj známé a napiš opět brzy; měj se dobře, pokud je to možno, a přijmi v duchu pevný stisk ruky od
svého upřímně Tě milujícího bratra Vincenta.
* Brána nářku. Dříve odtud vyplouvaly lodi do Indie, pojmenování tedy podle slz při loučení.
Milý Theo!
Děkuji Ti za dopis a církevní potvrzení. Škoda, že jsi nebyl o svatodušních svátcích v Ettenu a upřímně doufám, že tam zajedeš některou příští neděli. Dostals to potvrzení snadno? Děkuji za námahu.
Včera ráno jsem byl na ranní bohuslužbě a poslechl jsem si kázání "Nechci se věčně přít s lidmi"; jak po období zklamání a hoře může v životě nadejít doba, kdy se mohou splnit nejvroucnější tužby a přání. Ráno v 10 hodin jsem vyslechl strýce Strickera mluvit o Skutcích apoštolských II, 1-4; velmi krásná, upřímná a vřelá promluva. Dnes ráno si jdu opět poslechnout strýce a teď tam musím pospíšit; hned Ti napíši, jaký byl text. Dnes je deštivé počasí; podnikl jsem dlouhou procházku přes Buitenkant k Noorderkerku.
Tady, u Schreyrstorenu*, a díváš-li se odtud na Y, vypadá město jako obraz od Jacoba Marise. Text kázání byl z 1. Epištoly ke Korintským, kapitola 12, verš 13: "Nebo zajisté skrze jednoho ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme."
Jsou tu pěkné kostely. Tento týden jsem se dostal až k Zuiderskému moři po hrázi do Zeeburgu. Potom se jde podle židovského hřbitova, kde jsem též byl. Je velmi jednoduchý, plný zpříma stojících starých kamenných náhrobků s hebrejskými nápisy, tu a tam s šeříkovým keřem a zarostlý dlouhou, tmavě zbarvenou trávou. Včera v neděli jsem byl se strýcem Janem v Baarnu. Je tu krásně! Procházeli jsme se sosnovými a bukovými alejemi a v lese a viděli jsme zapadat slunce za mladou dubinu. Jistě si dovedeš představit, že tu, u loděnice, v docích a na břehu Y je zvečera krásně, jako na příklad včera, když jsme se vraceli domů; a pak je tam úžasně příjemný zápach dehtu, jenž připomíná jedlové lesy. Znáš starou anglickou rytinu "Vikářova dcerka", jež visí v Baarnu, a včera mi napadlo, aby sis jí všiml, až sem přijedeš. Náladou připomíná "Večerní klekání".
Dnes ráno jsem viděl v kostele starou babičku, bezpochyby "stoovenzetster", jež mi připomínala Rembrandtovu rytinu, ženu, jež s hlavou opřenou dlaněmi usnula při čtení bible. Krásně a s hlubokým citem líčí to Ch. Blanc, a domnívám se, že též Michelet ve svém "il n'y a point de vieille femme". Též na to upomíná de Genestetův verš "osaměle ubíhá jí pěšinka života". Nebudeme na sklonku svého života, aniž bychom to věděli? Když cítíme, jak nám ulétají dny a stále rychleji prchají, pak je mi někdy blaze při pomyšlení a důvěře, že "l’homme s’agite et Dieu le mène".
Byls ráno o svatodušních svátcích v kostele? Doufám, žes je strávil příjemně.
22. května. Včera večer jsem byl u strýce Strickera, kde bylo velmi milé prostředí. Byli tam V.K., Pavlova nevěsta a Jan; domů jsem se vrátil teprve po jedenácté a potom ještě jsem vysedával a psal do dvanácti hodin. Vroucně jsem si přál, abychom tu byli spolu a mohli někam jít společně, bylo by mě těšilo, kdybys byl býval včera večer přitom! Máš-li chvilku kdy, napiš mi brzy pár řádků. Dnes ráno musím jaksepatří pracovat, vidím, že to není lehké a že pro mne to bude jistě mnohem těžší. Avšak pevně doufám, že se mi to podaří; jsem též přesvědčen, že se ustavičnou prací naučím pracovat a že má práce bude lepší a důkladnější. Teď už začínám studovat bibli, ale pouze večer, po skončení denního zaměstnání, anebo časně zrána - to je zatím nejdůležitější; mou povinností je teď věnovat se jinému studiu, což také dělám. U Strickerů jsem musel včera vyprávět o Londýně a o Paříži, a přitom vždycky opět všechno vidím před sebou. Všechno může být z té minulosti k čemusi dobré.
Byl jsem tu zahrnut láskou, ale tak tomu bylo všude, kde jsem byl; cítím to, procházím-li haagskými ulicemi nebo na přílad zundertskými; tak snadno nezapomenu na poslední jízdu tam. Dříve než jsem šel ke Strickerům, zaběhl jsem do Trippenhuisu podívat se ještě jednou na jednotlivé obrazy; jistě víš, které.
Nuže, Theo, pozdravuj známé a napiš opět brzy; měj se dobře, pokud je to možno, a přijmi v duchu pevný stisk ruky od
svého upřímně Tě milujícího bratra Vincenta.
* Brána nářku. Dříve odtud vyplouvaly lodi do Indie, pojmenování tedy podle slz při loučení.
 |
| Zdroj: http://vangoghletters.org/vg/letters/let115/letter.html |
Vincent van Gogh, Dopisy (48)
Dopis, 48:
Amsterodam, 19. května 1877
Milý Theo!
Strávili jsme spolu krásný den, jenž nám utkví ve vzpomínkách; snažím se, abys našel dopis, jakmile se vrátíš z Ettenu. Doma ses měl jistě dobře, brzy mi napiš, jak jsi strávil ten den. V příloze dostaneš cosi pro svou sbírku, totiž litografii podle Jacoba Marise, jež by mohla mít titul "Chudá v království Božím", a litografii podle Mollingera. Už jsi ji dříve viděl? Já ještě ne. Měl jsem možnost vybrat si je z většího počtu u antikváře, který mi obstarává latinské a řecké knihy, jež potřebuji. Neplatil jsem je draho, 13 kusů za sedmdesát centů. Myslel jsem, že si ještě některé vyberu pro svou světničku, tím se totiž vnese trochu nálady, a to je nutné k vybavení myšlenek a k jejich povzbuzení.
Podrobně Ti uvedu, které to jsou, pak si představíš, jak to tu vypadá a co tu je pověšeno.
1 podle Jamina /jež visí též v Tvém pokojíku. - 1 podle Jacoba Marise, Chlapec na cestě do školy. - 5 kusů podle Bosbooma - van der Maaten, Pohřeb v Kornu. - Israels, Chudý muž na silnici. Zima se sněhem. - 1 Ostade, Atelier. - Potom ještě Allebé, stará babička, jež si došla zimního rána pro vodu a oheň,* zatím co v ulicích ležel sníh. Tuto litografii jsem poslal Corovi k narozeninám. Antikvář měl ještě mnoho pěkných věcí. Nemohl jsem však víc přibrat, a dokud tu či onu nepověsím, nebudu je přece hromadit.
Strýc C. mi včera poslal trochu starého papíru, jako je tento arch, na němž ti píši; nepíše se na něm výborně?
Teď mám hodně práce a nikoli lehké; avšak jenom trpělivost a jistě si na ni zvyknu, stačí, vzpomenu-li si na břečťan, “which stealeth on though he wears no wings,”** jak se pne po zdech vzhůru, tak musí pero po papíře.
Každý den běžím na jiný konec města; naposled jsem šel velmi pěknou končinou, když jsem totiž kráčel po Buitenkantu*** k nádraží podél Holandské železnice, tu jsem u Y **** viděl pracovat muže s vozíky na písek a chodil jsem všelijakými úzkými uličkami se zahradami plnými břečťanu. Mělo to v sobě cosi z Ramsgatu. U nádraží jsem zahnul vlevo, kde na cestě podél grachtu stojí mnoho mlýnů. Všechno mi tu připomínalo Rembrandtovy rytiny.
V těchto dnech též začínám s všeobecnými dějinami podle Streckefussovy knihy, nebo spíše už jsem s nimi začal.
Není to maličkost, ale budu-li postupovat krok za krokem a budu-li důkladně dělat, co dělám, pevně doufám, že to jistě povede k úspěchu. Tomu se však musí věnovat čas, to dosvědčí mnozí a nejen Corot: "... k tomu nebylo třeba nic jiného, než čtyřicet let práce, myšlení a pozorování." Práce mužů, jako je otec a strýc Stricker a mnozí jiní, vyžaduje nesmírně mnoho cviku, právě tak mnoho jako malování. Možná, že si kolikrát říkají: "Jak to jen udělám?"
Daří se paní Tersteegové nadále dobře a navštívils opět Mauva? Jen buď statečný, v budoucnu se můžeme mít ještě dobře, jestliže nás chce Bůh zachovat na živu a požehnat naší práci.
Jestlipak někdy posedíš u mne v některém kostelíku? Dej to Bůh, a věřím, že nám to dopřeje.
Navštvíš mě ještě někdy v neděli v mé malé pracovně a půjdeme spolu ještě jednou do kostelíka v Scheveningen? Doufám.
Pozdravuj své spolubydlící a přijmi v duchu stisk ruky od svého
upřímně Tě milujícího bratra Vincenta.
Včera jsem se ještě podíval na Micheletovu podobiznu, ještě jednou jsem si ji prohlížel a vmyslil jsem se do "jeho života inkoustu a papíru". Večer jsem unaven a nemohu vstávat tak časně, jak chci; to však jistě přijde a věřím, že se k tomu přinutím.
* V Holandsku lze v chudých čtvrtích koupit v malých krámech teplou vodu a žhavé rašelinové uhlí.
** ..."který se vzpíná, třebaže nemá křídel," ...
*** Buitenkant, známá ulice v Amsterodamu
**** Y je chobot Zuiderského moře na sev. straně Amsterodamu. Podobá se písmenu Y. odtud jeho jméno.
Milý Theo!
Strávili jsme spolu krásný den, jenž nám utkví ve vzpomínkách; snažím se, abys našel dopis, jakmile se vrátíš z Ettenu. Doma ses měl jistě dobře, brzy mi napiš, jak jsi strávil ten den. V příloze dostaneš cosi pro svou sbírku, totiž litografii podle Jacoba Marise, jež by mohla mít titul "Chudá v království Božím", a litografii podle Mollingera. Už jsi ji dříve viděl? Já ještě ne. Měl jsem možnost vybrat si je z většího počtu u antikváře, který mi obstarává latinské a řecké knihy, jež potřebuji. Neplatil jsem je draho, 13 kusů za sedmdesát centů. Myslel jsem, že si ještě některé vyberu pro svou světničku, tím se totiž vnese trochu nálady, a to je nutné k vybavení myšlenek a k jejich povzbuzení.
Podrobně Ti uvedu, které to jsou, pak si představíš, jak to tu vypadá a co tu je pověšeno.
1 podle Jamina /jež visí též v Tvém pokojíku. - 1 podle Jacoba Marise, Chlapec na cestě do školy. - 5 kusů podle Bosbooma - van der Maaten, Pohřeb v Kornu. - Israels, Chudý muž na silnici. Zima se sněhem. - 1 Ostade, Atelier. - Potom ještě Allebé, stará babička, jež si došla zimního rána pro vodu a oheň,* zatím co v ulicích ležel sníh. Tuto litografii jsem poslal Corovi k narozeninám. Antikvář měl ještě mnoho pěkných věcí. Nemohl jsem však víc přibrat, a dokud tu či onu nepověsím, nebudu je přece hromadit.
Strýc C. mi včera poslal trochu starého papíru, jako je tento arch, na němž ti píši; nepíše se na něm výborně?
Teď mám hodně práce a nikoli lehké; avšak jenom trpělivost a jistě si na ni zvyknu, stačí, vzpomenu-li si na břečťan, “which stealeth on though he wears no wings,”** jak se pne po zdech vzhůru, tak musí pero po papíře.
Každý den běžím na jiný konec města; naposled jsem šel velmi pěknou končinou, když jsem totiž kráčel po Buitenkantu*** k nádraží podél Holandské železnice, tu jsem u Y **** viděl pracovat muže s vozíky na písek a chodil jsem všelijakými úzkými uličkami se zahradami plnými břečťanu. Mělo to v sobě cosi z Ramsgatu. U nádraží jsem zahnul vlevo, kde na cestě podél grachtu stojí mnoho mlýnů. Všechno mi tu připomínalo Rembrandtovy rytiny.
V těchto dnech též začínám s všeobecnými dějinami podle Streckefussovy knihy, nebo spíše už jsem s nimi začal.
Není to maličkost, ale budu-li postupovat krok za krokem a budu-li důkladně dělat, co dělám, pevně doufám, že to jistě povede k úspěchu. Tomu se však musí věnovat čas, to dosvědčí mnozí a nejen Corot: "... k tomu nebylo třeba nic jiného, než čtyřicet let práce, myšlení a pozorování." Práce mužů, jako je otec a strýc Stricker a mnozí jiní, vyžaduje nesmírně mnoho cviku, právě tak mnoho jako malování. Možná, že si kolikrát říkají: "Jak to jen udělám?"
Daří se paní Tersteegové nadále dobře a navštívils opět Mauva? Jen buď statečný, v budoucnu se můžeme mít ještě dobře, jestliže nás chce Bůh zachovat na živu a požehnat naší práci.
Jestlipak někdy posedíš u mne v některém kostelíku? Dej to Bůh, a věřím, že nám to dopřeje.
Navštvíš mě ještě někdy v neděli v mé malé pracovně a půjdeme spolu ještě jednou do kostelíka v Scheveningen? Doufám.
Pozdravuj své spolubydlící a přijmi v duchu stisk ruky od svého
upřímně Tě milujícího bratra Vincenta.
Včera jsem se ještě podíval na Micheletovu podobiznu, ještě jednou jsem si ji prohlížel a vmyslil jsem se do "jeho života inkoustu a papíru". Večer jsem unaven a nemohu vstávat tak časně, jak chci; to však jistě přijde a věřím, že se k tomu přinutím.
* V Holandsku lze v chudých čtvrtích koupit v malých krámech teplou vodu a žhavé rašelinové uhlí.
** ..."který se vzpíná, třebaže nemá křídel," ...
*** Buitenkant, známá ulice v Amsterodamu
**** Y je chobot Zuiderského moře na sev. straně Amsterodamu. Podobá se písmenu Y. odtud jeho jméno.
Vincent van Gogh, Dopisy (46, 47)
Dopis, 46:
16. dubna 1877
Drahý Theo!
Děkuji Ti za dopis; buď silný a On posilní Tvé srdce. Dnes jsem obdržel z domova dlouhý dopis, v němž se mne otec táže, zdali bychom si to oba nemohli tak zařídit, abychom mohli příští neděli přijet do Amsterodamu ke strýci C. Souhlasíš-li, pak přijedu za Tebou v sobotu vlakem, jenž přijíždí do Haagu v jedenáct hodin, a ráno potom pojedeme prvním vlakem do Amsterodamu a zdržíme se tam až do večera.
Musíme to asi udělat; otce to, jak se zdá, velmi potěší, a my tak budeme též příští neděli opět pohromadě. Je ostatně možné, že u Tebe přenocuji - jinak bych šel do Toelastu.* Ještě mi napiš lístek, zdali souhlasíš; jen držme pevně pohromadě.
Už je pozdě. Dnes v poledne jsem si vyšel na procházku, poněvadž jsem to velmi potřeboval; nejprve kolem velkého chrámu, pak kolem nového a podél hráze, kde stojí všechny ty mlýny, jež vidíš v dálce, když si vyjdeš podle trati na procházku. V této svérázné krajině a v okolí je tolik čehosi jímavého a co se zdá říkat: "Buď klidné mysli a neboj se!" Ó, kéž je mi otevřena cesta, abych více než dosud zasvětil svůj život službě Boží a evangelia. Vytrvám a usilovně budu stát na svém a věřím, že budu vyslyšen. Říkám to s veškerou pokorou. Se stanoviska lidského vzato, mohl by někdo namítnout, že se to nemůže stát; ale když o tom uvažuji vážněji a proniknu pod povrch toho, co lidé považují za nemožné, potom má duše klidně patří na Boha, neboť u Něho je to možné, On řekne, a stane se, On přikáže, a je to tu, a je to nezvratné. Ó, Theo, Theo, můj hochu, kdyby se mi to mělo přece podařit a kdybych byl zbaven té nezměrné sklíčenosti nade vším, co jsem podnikal a v čem jsem ztroskotal, kdybych byl zbaven toho přívalu výčitek, jež jsem vyslechl a pocítil, kdyby mi mohla být dána příležitost a potřebná síla, abych dosáhl úspěchu a vydržel a v tom setrval, pak bychom s otcem vroucně děkovali Pánu! V duchu stisk ruky a pozdrav Roosovým.
Vždy Tvůj Tě milující bratr Vincent.
* Hotel v Haagu.
Drahý Theo!
Děkuji Ti za dopis; buď silný a On posilní Tvé srdce. Dnes jsem obdržel z domova dlouhý dopis, v němž se mne otec táže, zdali bychom si to oba nemohli tak zařídit, abychom mohli příští neděli přijet do Amsterodamu ke strýci C. Souhlasíš-li, pak přijedu za Tebou v sobotu vlakem, jenž přijíždí do Haagu v jedenáct hodin, a ráno potom pojedeme prvním vlakem do Amsterodamu a zdržíme se tam až do večera.
Musíme to asi udělat; otce to, jak se zdá, velmi potěší, a my tak budeme též příští neděli opět pohromadě. Je ostatně možné, že u Tebe přenocuji - jinak bych šel do Toelastu.* Ještě mi napiš lístek, zdali souhlasíš; jen držme pevně pohromadě.
Už je pozdě. Dnes v poledne jsem si vyšel na procházku, poněvadž jsem to velmi potřeboval; nejprve kolem velkého chrámu, pak kolem nového a podél hráze, kde stojí všechny ty mlýny, jež vidíš v dálce, když si vyjdeš podle trati na procházku. V této svérázné krajině a v okolí je tolik čehosi jímavého a co se zdá říkat: "Buď klidné mysli a neboj se!" Ó, kéž je mi otevřena cesta, abych více než dosud zasvětil svůj život službě Boží a evangelia. Vytrvám a usilovně budu stát na svém a věřím, že budu vyslyšen. Říkám to s veškerou pokorou. Se stanoviska lidského vzato, mohl by někdo namítnout, že se to nemůže stát; ale když o tom uvažuji vážněji a proniknu pod povrch toho, co lidé považují za nemožné, potom má duše klidně patří na Boha, neboť u Něho je to možné, On řekne, a stane se, On přikáže, a je to tu, a je to nezvratné. Ó, Theo, Theo, můj hochu, kdyby se mi to mělo přece podařit a kdybych byl zbaven té nezměrné sklíčenosti nade vším, co jsem podnikal a v čem jsem ztroskotal, kdybych byl zbaven toho přívalu výčitek, jež jsem vyslechl a pocítil, kdyby mi mohla být dána příležitost a potřebná síla, abych dosáhl úspěchu a vydržel a v tom setrval, pak bychom s otcem vroucně děkovali Pánu! V duchu stisk ruky a pozdrav Roosovým.
Vždy Tvůj Tě milující bratr Vincent.
* Hotel v Haagu.
Dopis, 47:
Dordrecht, 23. dubna 1877
Milý Theo,
dostal jsem od Tebe dopis z 21. dubna; děkuji Ti za to, že jsi brzy napsal a i dopis sám o sobě vzbudil ve mně radostný pocit, jaký by asi měla žena, kdyby se shledala se svým ztraceným manželem; píšeš totiž, že se náhodou při úklidu u Roosových našel malý psací pult tety Koos s otcovými a matčinými dopisy. - S jakou úzkostí a starostí jsem se po něm minulého roku sháněl, poněvadž jsem se domníval, že jsem si ho vzal s sebou do Anglie a že tam zůstal stát v některém z domů, v nichž jsem v Londýně bydlel. Je znamenité, že se našel, jsem za to povděčen; prozatím jej opatruj, až budu v Amsterodamu, budu jej potřebovat. - Teď si velmi dobře vzpomínám, že jsem ho zanechal u Roosových před svým odjezdem do Anglie, poněvadž v kufru nebylo dost místa a ježto jsem se domníval, že tam bude jistější, nežli kdyby se se mnou potloukal po cizině.
To je pro mne takřka nový důkaz a pokyn, jichž - jak jsem přesvědčen - jsem v poslední době pozoroval více, že na mých snahách spočine požehnání, že se mi to podaří a že dosáhnu, po čem tak horoucně toužím. Ve mně žije cosi ze staré důvěry, že se mé myšlenky ustálí a můj duch omládne a duše se ve staré víře uzdraví. Nicméně rozhoduji se pro celý život!
Také Ty pevně upírej srdce a mysl na něco dobrého, na dobrou věc a vypros si ji od Pána.
Strýc Jan byl v Ettenu a říkal, že už je pro mne připraven pokojík - pan Braat s kýmsi vyjednává; v květnu se tedy pustím do práce.
V tom pokojíku si pověsím reprodukce, jež mám od Tebe, tak si na Tebe denně vzpomenu.
Dnes ráno jsem si poslechl krásné kázání faráře Kellera z Hoornu; Gerlitz, Mager, ten Broek byli se mnou v poledne v museu podívat se na Scheffery - jsou přece pěkní. Psal jsem Ti už, že se Gerlitz byl v Ettenu ucházet o učitelské místo, jež je tam v De Leur uprázdněno? Vrátil se pln dojmů z toho, co všechno tam viděl; otec kázal o Jakubovi, jenž usnul na poli u Bethelu; a to všechno ho velmi dojalo.
Přál bych mu, aby dostal místo, potom se bezpochyby brzy ožení. - Minulý týden jsem dostal dopis od Harry Gladwella, je tam v nebezpečném prostředí - je tam moc chytráků a po čertech mazaných. Doufám, že se brzy dozvím něco bližšího a pak si o tom ještě pohovoříme.
O Tainově životě vím málo, předpokládám, že mnoho cestoval ve Francii, v Italii, v Anglii a též v Holandsku, to lze přece vyrozumět z jeho spisů. Ale je to umělec. - Sám ještě mám prvou knihu od Burgera, "Musées". Dnes jen, Theo, pěkně užij neděle. Až přijedu do Amsterodamu, doufám, že Tě ještě uvidím. "Rozsevači slova", jímž se, doufám, stanu, přinese každý den dost vlastních trampot a země rozličné trní a bodláčí, zrovna tak jako rozsevači obilí. - Zůstaňme si navzájem oporou a hledejme bratrskou lásku. -
Sbohem, pozdravuj spolubydlící a přijmi v duchu stisk ruky a buď ujištěn, že jsem stále Tvůj Tě milující bratr
Vincent.
Dnes tu prší a skoro by si člověk myslel, že je v Londýně. Když tento dopis nesu na poštu, hned bych měl chuť se ještě jednou projít po chodníčku za nádražím, kde jsme se spolu procházívali.
Milý Theo,
dostal jsem od Tebe dopis z 21. dubna; děkuji Ti za to, že jsi brzy napsal a i dopis sám o sobě vzbudil ve mně radostný pocit, jaký by asi měla žena, kdyby se shledala se svým ztraceným manželem; píšeš totiž, že se náhodou při úklidu u Roosových našel malý psací pult tety Koos s otcovými a matčinými dopisy. - S jakou úzkostí a starostí jsem se po něm minulého roku sháněl, poněvadž jsem se domníval, že jsem si ho vzal s sebou do Anglie a že tam zůstal stát v některém z domů, v nichž jsem v Londýně bydlel. Je znamenité, že se našel, jsem za to povděčen; prozatím jej opatruj, až budu v Amsterodamu, budu jej potřebovat. - Teď si velmi dobře vzpomínám, že jsem ho zanechal u Roosových před svým odjezdem do Anglie, poněvadž v kufru nebylo dost místa a ježto jsem se domníval, že tam bude jistější, nežli kdyby se se mnou potloukal po cizině.
To je pro mne takřka nový důkaz a pokyn, jichž - jak jsem přesvědčen - jsem v poslední době pozoroval více, že na mých snahách spočine požehnání, že se mi to podaří a že dosáhnu, po čem tak horoucně toužím. Ve mně žije cosi ze staré důvěry, že se mé myšlenky ustálí a můj duch omládne a duše se ve staré víře uzdraví. Nicméně rozhoduji se pro celý život!
Také Ty pevně upírej srdce a mysl na něco dobrého, na dobrou věc a vypros si ji od Pána.
Strýc Jan byl v Ettenu a říkal, že už je pro mne připraven pokojík - pan Braat s kýmsi vyjednává; v květnu se tedy pustím do práce.
V tom pokojíku si pověsím reprodukce, jež mám od Tebe, tak si na Tebe denně vzpomenu.
Dnes ráno jsem si poslechl krásné kázání faráře Kellera z Hoornu; Gerlitz, Mager, ten Broek byli se mnou v poledne v museu podívat se na Scheffery - jsou přece pěkní. Psal jsem Ti už, že se Gerlitz byl v Ettenu ucházet o učitelské místo, jež je tam v De Leur uprázdněno? Vrátil se pln dojmů z toho, co všechno tam viděl; otec kázal o Jakubovi, jenž usnul na poli u Bethelu; a to všechno ho velmi dojalo.
Přál bych mu, aby dostal místo, potom se bezpochyby brzy ožení. - Minulý týden jsem dostal dopis od Harry Gladwella, je tam v nebezpečném prostředí - je tam moc chytráků a po čertech mazaných. Doufám, že se brzy dozvím něco bližšího a pak si o tom ještě pohovoříme.
O Tainově životě vím málo, předpokládám, že mnoho cestoval ve Francii, v Italii, v Anglii a též v Holandsku, to lze přece vyrozumět z jeho spisů. Ale je to umělec. - Sám ještě mám prvou knihu od Burgera, "Musées". Dnes jen, Theo, pěkně užij neděle. Až přijedu do Amsterodamu, doufám, že Tě ještě uvidím. "Rozsevači slova", jímž se, doufám, stanu, přinese každý den dost vlastních trampot a země rozličné trní a bodláčí, zrovna tak jako rozsevači obilí. - Zůstaňme si navzájem oporou a hledejme bratrskou lásku. -
Sbohem, pozdravuj spolubydlící a přijmi v duchu stisk ruky a buď ujištěn, že jsem stále Tvůj Tě milující bratr
Vincent.
Dnes tu prší a skoro by si člověk myslel, že je v Londýně. Když tento dopis nesu na poštu, hned bych měl chuť se ještě jednou projít po chodníčku za nádražím, kde jsme se spolu procházívali.
neděle 15. března 2015
Vincent van Gogh, Dopisy (45)
Etten, 3. dubna 1877
Nejmilejší Theo!
Snažím se, abys opět brzy obdržel dopis; jak vidíš, píši zase z Ettenu. Včera ráno jsem dostal z domova dopis, v němž otec psal, že Aertsen umírá a že byl znova u něho, poněvadž si přál ještě jednou ho vidět a s ním mluvit. Když jsem se to doslechl, tak mě srdce táho do Zundertu, že se mi také zachtělo ještě se tam podívat.
V sobotu večer jsem odejel posledním vlakem z Dordrechtu do Oudenbosche a odtud jsem šel pěšky do Zundertu. Tam ve vřesovišti bylo tak pěkně, a přesto, že bylo tma, přece bylo možno rozeznat, jak daleko se prostírají plochy vřesovišť, jedlového porostu a bařiny. Připomnělo mi to Bodmerův obraz, který visí v otcově pracovně. Obloha byla zamlžená, večernice však prosvítala mraky a chvílemi bylo vidět také jiné hvězdy. -
Bylo ještě velmi časně, když jsem přišel na hřbitov do Zundertu, kde byl naprostý klid; šel jsem se ještě jednou podívat na stará místa a malé pěšinky a čekal jsem, až slunce vyjde. Znáš příběh o zmrtvýchvstání; toho rána na tichém hřbitově všechno mi jej přípomínalo. - U Aertsena a Mientje jsem se dozvěděl, jakmile vstali, jak jejich otec této noci zemřel. Oh, ti byli tak zarmouceni a srdce všech byla plná smutku, neboť už prišel i Hein. Cítil jsem vnitřní uspokojení, že jsem byl u nich a cítil s nimi; vždyť jsem měl toho muže opravdu rád. Tety Tě pozdravují a také Jan Doorne, kterého jsem též navštívil Odtud jsem šel s Heinem do Rysbergenu a zdržel jsem se u nich téměř hodinu; společně jsme četli. Woutje Prinsová* probděla tři noci u nebožtíka a pomáhala mu do poslední chvíle. Jeho smrt byla klidná. Nezapomenu na tu ušlechtilou hlavu, jež tu ležela na polštářích a na níž přes všechny známky utrpení byl patrný výraz klidu a čehosi svatého. to bylo tak krásné, chtěl bych říci, že to vyjadřovalo všechny charakteristické vlastnosti této země a život brabantského lidu. Všichni hovořili jen o otci a čím pro ně vždycky byl a jak si navzájem sebe vážili. Potom jsem se s Heinem Aertsenem odebral do Ettenu a teď jsem zase doma, abych zítra ráno odcestoval. Měj se dobře, hochu; musím odnést dopis na poštu; přijmi v duchu stisk ruky a buď ujištěn, s pozdravy Tvým spolubydlícím, že jsem vždycky Tvůj
Tě milující bratr Vincent.
* Jejich stará chůva.
Nejmilejší Theo!
Snažím se, abys opět brzy obdržel dopis; jak vidíš, píši zase z Ettenu. Včera ráno jsem dostal z domova dopis, v němž otec psal, že Aertsen umírá a že byl znova u něho, poněvadž si přál ještě jednou ho vidět a s ním mluvit. Když jsem se to doslechl, tak mě srdce táho do Zundertu, že se mi také zachtělo ještě se tam podívat.
V sobotu večer jsem odejel posledním vlakem z Dordrechtu do Oudenbosche a odtud jsem šel pěšky do Zundertu. Tam ve vřesovišti bylo tak pěkně, a přesto, že bylo tma, přece bylo možno rozeznat, jak daleko se prostírají plochy vřesovišť, jedlového porostu a bařiny. Připomnělo mi to Bodmerův obraz, který visí v otcově pracovně. Obloha byla zamlžená, večernice však prosvítala mraky a chvílemi bylo vidět také jiné hvězdy. -
Bylo ještě velmi časně, když jsem přišel na hřbitov do Zundertu, kde byl naprostý klid; šel jsem se ještě jednou podívat na stará místa a malé pěšinky a čekal jsem, až slunce vyjde. Znáš příběh o zmrtvýchvstání; toho rána na tichém hřbitově všechno mi jej přípomínalo. - U Aertsena a Mientje jsem se dozvěděl, jakmile vstali, jak jejich otec této noci zemřel. Oh, ti byli tak zarmouceni a srdce všech byla plná smutku, neboť už prišel i Hein. Cítil jsem vnitřní uspokojení, že jsem byl u nich a cítil s nimi; vždyť jsem měl toho muže opravdu rád. Tety Tě pozdravují a také Jan Doorne, kterého jsem též navštívil Odtud jsem šel s Heinem do Rysbergenu a zdržel jsem se u nich téměř hodinu; společně jsme četli. Woutje Prinsová* probděla tři noci u nebožtíka a pomáhala mu do poslední chvíle. Jeho smrt byla klidná. Nezapomenu na tu ušlechtilou hlavu, jež tu ležela na polštářích a na níž přes všechny známky utrpení byl patrný výraz klidu a čehosi svatého. to bylo tak krásné, chtěl bych říci, že to vyjadřovalo všechny charakteristické vlastnosti této země a život brabantského lidu. Všichni hovořili jen o otci a čím pro ně vždycky byl a jak si navzájem sebe vážili. Potom jsem se s Heinem Aertsenem odebral do Ettenu a teď jsem zase doma, abych zítra ráno odcestoval. Měj se dobře, hochu; musím odnést dopis na poštu; přijmi v duchu stisk ruky a buď ujištěn, s pozdravy Tvým spolubydlícím, že jsem vždycky Tvůj
Tě milující bratr Vincent.
* Jejich stará chůva.
Vincent van Gogh, Dopisy (43,44)
Dopis, 43
Dordrecht, 22. března 1877
Milý Theo!
Snažím se, abys na cestě dostal ještě jeden dopis. Strávili jsme spolu v Amsterodamu opravdu příjemný den! Díval jsem se za vlakem, s nímž jsi odjížděl, ještě tak dlouho, dokud ho bylo vidět; jsme přece tak věrní přátelé; kolikrát jsme spolu putovali ze Zundertu mezi černými poli s mladou zelení obilí, kde jsme s otcem v této roční době poslouchali skřivana. Ráno jsem šel se strýcem C. ke strýci Str. a dlouho jsme hovořili o thematu, jež znáš. Večer o půl sedmé mě strýc C. vyprovázel na dráhu; byl krásný večer a všechno, jako by hovořilo, počasí bylo klidné a v ulicích bylo trochu mlhy, jak je to většinou na příklad v Londýně. Ještě jsme šli též na květinový trh; je něco dobrého v lásce ke květinám, k zeleni jedle, břečťanu a hlohu, na něž se od malička díváme. Ještě jsem napsal domů, jak jsme se měli v Amsterodamu a o čem jsme hovořili. Když jsem se vrátil, nalezl jsem u Rykena dopis z domova.
Otec nemohl minulou neděli kázat a zastupoval ho farář Kam. Jeho srdce, vím o tom, oplývalo horoucí nadějí, a proto jsem mohl s bezmeznou oddaností poslouchat jeho slova; otec mi na to neustále poukazoval. Kéž se to uskuteční a je požehnáno! Pouze s Tebou si tak dopisuji o tom, co mám před sebou, jenom tak si vyjasňuji a ustaluji myšlenky.
Především myslím na výrok: "Pane, ať je mým údělem, že dostojím Tvým slovům". Tak toužím osvojit si pokladnici biblických textů, důkladně a s láskou poznat všechny staré děje a obzvlášť poznat, co víme o Kristu. On je v naší rodině, jež je jistě v pravém slova smyslu křesťanská. V naší rodině, jak daleko lze nahlédnout do její minulosti, z pokolení do pokolení vždycky byl někdo sluhou evangelia; proč by nemohl být tento hlas slyšen i v tomto a následujícím pokolení. Proč by se teď nemohl též jeden člen této rodiny cítit povolán k této službě a proč by se neměl jaksi oprávněně domnívat, že to smí dát najevo a že musí hledat prostředky, aby dospěl k cíli? Za to se modlím a vroucně toužím, aby duch mého otce a děda též na mně spočinul a aby mi bylo dopřáno být křesťanem a dělníkem Krista, jemuž by se měl můj život čím dál více podobat: neboť hleď, to staré víno je dobré, a já si nežádám žádné nové, nežli toto od Něho, kterého tu jmenuji.
Theo, hochu, můj bratře, jehož mám rád, nesmírně po tom toužím, ale jak dosáhnu cíle?
Vroucně bych si přál, abych už měl za sebou mnoho namáhavé práce a stal se služebníkem evangelia.
Měj se dobře na své cestě, brzy mi zas jednou napiš a přijmi v duchu upřímný stisk ruky. Sbohem, a buď ujištěn, že jsem vždy Tvůj Tě milující bratr
Vincent.
O velikonocích chci být v Ettenu, budeme-li opět pohromadě, jistě bude zase dobře.
Dopis, 44:
/Nedatováno/
Milý Theo!
Děkuji Ti za včerejší dopis; poněvadž mám chvilku kdy, ještě dnes Ti na něj odpovídám.
Vzpomněl jsem si, že když jsme byli v Museu van der Hoopa, hovořili jsme o Burgerově knížce; dostaneš ji v příloze poštou. Najdeš v ní pro svou sbírku Dorého dřevoryt "Judita a Holofernes", a jeden podle Brionaa. Jenom v té sbírce pokračuj, časem bude už pěkná.
Klidně přijmi ode mne malý příspěvek; těmito dárky chci zůstat s Tebou ve spojení. Kdykoli vstupuji do své světničky, tisky na stěně mi Tě po každé připomenou.
Bratrská láska je silnou oporou v životě, to je od pradávna poznaná pravda, hledejme tuto oporu, ať životní zkušenosti posílí mezi námi tento svazek, zůstaňme navzájem upřímní a prostosrdeční, ať mezi námi nejsou žádné tajnosti - tak jak je tomu dnes. Děkuji Ti mnohokrát za dopis. "Ještě tomu není konec", říkáš. Nikoli, to ještě nemůže být, Tvé srdce se bude potřebovat svěřit a vylít, poněvadž se octneš v rozporu - ona, nebo otec! - Věřím, že náš otec Tě má raději než ona, že jeho láska má větší cenu.
Toto jsou zlatá slova:
Het kind vertrouwt zich aan zijn Vader
Dat is die Vader waard
Uw Vader toch Wien hebt ge nader
In Hemel of op aard.–*
Jen tam ještě zajdi, kdyby Tě to tížilo. Tento týden jsem dostal dopis od strýce Vincenta, který píše, že nepokládá za potřebné nadále pokračovat v korespondenci, že mi též v tomto případě nemůže pomoci. - Zároveň přišel dopis od pana Gladwella, v němž se zmiňuje o Harrym; ten asi vytrpěl hrozné úzkosti a dostal se do kruté tísně, že byl donucen jednat tak, jak jednal.
Dnes je v Ettenu pan Gerlitz, aby promluvil s otcem o uprázdněném učitelském místě v De Leur.** Upřímně doufám, že je dostane.
Dnes bylo po prvé jitřní kázání, jehož jsem se zúčastnil. Bylo pěkné a týkalo se příhody, jak se Ježíš zjevil učedníkům na jezeře Tiberiadském (Jan, 21). Připojuji několik Uhlandových básní, jež mě upoutaly. Opět mi, hochu, brzy napiš. Pozdravuj ode mne srdečně své spolubydlící a přijmi v duchu stisk ruky od svého milujícího Tě bratra
Vincenta.
Tu je několik květin, jež Gerlitz přinesl z Ettenu.
* Dítě se svěřuje otci,
což otci lichotí.
Váš otec je přece nablízku,
na nebi nebo na zemi.
** De Leur - malá vesnička u Ettenu
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
odkaz: http://vangoghletters.org/vg/letters/let139/letter.html