Amsterodam, 12. června 1877
Milý Theo!
Obdržel jsem od Tebe dopis ze 7. června; potěšilo mě, když jsem se dozvěděl, žes byl v Ettenu a že ses tam poměl dobře. - Jak je to hezké, že Tě otec s bratříčkem doprovodili do Dordrechtu.
A pak píšeš, jak jste doma hovořili o Tvých plánech do budoucna, a když jsem to četl, srdce mi nad Tebou radostí poskočilo; zdá se mi, že je to velmi dobré. Launch out into the deep!* Doufám totiž, že jdeš do Londýna, ale podívej se také do Paříže; musíme však vyčkat, co z toho bude. Měl jsem tam toho tolik rád, s truchlivým pocitem si na všechno vzpomínám a skoro bych chtěl být zase s Tebou. Když jsem už teď tak daleko, že smím ve velké holandské církvi zastávat malé místo, pak ovšem tyto vzpomínky budou jen vhodným předmětem hovoru; jen pokračujme ve víře, a to s veškerou důvěrou; Ty a já - kdoví, zdali si ještě jednou nestiskneme ruku; přitom si vzpomínám na otce a strýce Jana, v zundertském kostelíku, jak se jednou strýc vrátil z cesty, když oba v životě mnoho prodělali a teď takřka ucítili pevnou půdu pod nohama. Jakmile se dozvíš něco určitějšího o své záležitosti, ihned mi napiš; doufám, že se ještě jednou, dříve než odjedeš, v klidu sejdeme. Jestliže se ihned k tomu nenaskýtá příležitost, pak se přece něco takového může rychle uskutečnit. Znova opakuji, srdce mi nad Tebou, bratře, poskočilo; věřím, že máš velmi dobrý plán; co teď myslím na Tvou budoucnost, opět mi zcela ožívá minulost. Brzy též pochopíš smysl těchto slov: "Hle, všechno obnovuji."
V těchto dnech provázej Tě požehnání, ještě jednou dobře prozkoumej věc po všech stránkách - nezapomeň na to. Ještě jednou projdi zemi "křížem krážem", jak se říká.
Denně mám skutečně hodně práce, takže čas rychle ubíhá a dny jsou skoro příliš krátké, i když je trochu natahuji; nesmírně toužím dostat se kupředu, dobře a důkladně znát bibli a vědět mnoho věcí, jako to, co jsem Ti napsal o Cromwellovi. "Ani den bez čárky." Budu-li každý den vytrvale psát, číst, pracovat a cvičit, jistě to někam dotáhnu.
Tento týden jsem tu navštívil hřbitov, je to za Muiderpoortem, před ním je lesík, kde je krásně navečer, zvlášť když slunce prosvítá listím. Jsou tam pěkné náhrobky a plno rozmanitých, věčně zelených keřů, a kvetou tu růže a pomněnky.
Také jsem se ještě jednou prošel k Zuiderskému moři, jež je odtud vzdáleno čtyřicet minut, po hrázi, odkud je všude vidět louky a dvorce, jež mi po každé připomínají Rembrandtovy rytiny. To je přece krásné město. Dnes jsem opět spatřil koutek, to by bylo něco pro Thyse Marise anebo pro Allebého, ty byty na malém dvoře za Oosterkerkem. Musel jsem dojít ke kostelníkovi, abych si s ním pohovořil o strýcově místě v církvi. Byl jsem u něho v domě, kde bydlí ještě švec a jiní; ale takových bytů najdeš tu všude plno. Tento kostelník mi připomíná mimoděk jeden Rethelův dřevoryt, také jej dobře znáš, "Přítelkyně smrt". Tento obraz mě vždycky uchvacoval, v Londýně bylo ho jednu dobu vidět ve výkladech téměř všech obchodů s obrazy. Existuje k němu pendant, "Cholera v Paříži"; od Rethela je též "Tanec mrtvých".
V neděli ráno jsem slyšel při ranním kázání hovořit faráře Laurillarda na slova: "V ten čas šel Ježíš v sobotu skrze obilí."** Udělal na mne velký dojem. V tomto kázání hovořil též o podobenství o rozsevači a o muži, jenž na pole zasel semeno a pak usnul a opět vstal, den co den a noc co noc, a semeno vzešlo a rostlo, aniž to sám věděl.
Hovořil též o van der Maatenově "Pohřbu v Kornu". Okny svítilo slunce; v kostele nebylo mnoho lidí, většinou dělníci a ženy. Potom jsem slyšel kázat strýce Strickera v Oosterkerku v souvislosti
Dnes ráno ve čtvrt na šest začala tu řádná bouřka, krátce nato se v lijáku přihrnul k bráně loděnice první zástup dělníků. Vstal jsem a šel jsem k loděnici. Vzal jsem s sebou do pavilonu několik spisů a tady jsem četl a přitom pozoroval celou loděnici a dok. Topoly, bez a ostatní keře se ohýbaly v prudkém větru a déšť zaléval proudem loděnici a lodní palubu. Šalupy a malý parník pluly s jednoho místa na druhé a v dálce u vesnice na protější straně Y bylo vidět rychle se pohybovat hnědé plachty; domy a stromy na Buitenkantu a chrámy měly živé barvy. Neustále hřmělo a blýskalo se. Vzduch byl jako na Ruysdaelově obraze a nízko nad vodou létali rackové.
Byl to velkolepý pohled a opravdové osvěžení po včerejším parnu. Osvěžilo mě to; neboť když jsem šel včera spat, byl jsem důkladně unaven.
Včera jsem navštívil faráře Meyese a jeho manželku, poněvadž mě o to otec prosil, a popil jsem s nimi čaje.
Když jsem k nim přišel, Jeho důstojnost zrovna po obědě spala; požádali mě, abych se šel na půl hodinky projít, což jsem též udělal. Na štěstí jsem měl v kapse knížku od Lamennaise, a tak jsem si v ní četl pod stromy u grachtů, v jejichž tmavé vodě se odráželo zapadající slunce. Potom jsem se k nim vrátil; připomínali mi "Zimu" od Thorwaldsena; ale u otce a matky to vidím mnohem krásněji, leč jak jsem řekl, i tady tomu tak bylo. Dny utíkají, jsem též o čtyři roky starší než Ty a mám pocit, že mi ubíhají rychleji než Tobě; ale bráním se tomu, teď je od rána do večera trochu prodlužuji.
Napiš mi opět brzy. Škoda, že M. zatím nepřichází. Počasí se nyní opět vyjasnilo, obloha je modrá, slunce jasně svítí, ptáci zpívají; těch je v loděnici trochu mnoho a rozmanitých. Večer se tam vždycky procházívám se psem a tu si často vzpomínám na báseň "Pod hvězdami".
Před domem kvetou růže a v zahradě šeřík a jasním. Onehdy jsem se byl opět podívat v Trippenhuisu, zdali už jsou upraveny sály, jež byly tehdy, kdy jsme tam byli spolu, uzavřeny; potrvá však jistě ještě čtrnáct dní, než budou přístupny. Bylo tam hodně cizinců, Francouzi a Angličané, a když jsem je slyšel mluvit, probudilo se ve mně mnoho vzpomínek. Nelituji však, že jsem se odtamtud vrátil. "Life hath quicksands, life hath snares",*** je pravdivé přísloví.
Jak se daří paní Tersteegové? Uvidíš-li někdy Mauva nebo chodíš-li k němu do rodiny, pak ho pozdravuj i Haanebeeka a Roosa.
Teď musím do práce, dnes nemám přednášku, ale zato zítra ráno dvě hodiny, a tedy mnoho práce. Dějiny Starého Zákona jsem prostudoval až k Samuelovi, dnes večer začínám s Knihami královskými; jakmile je tato práce skončena, už je to majetek.
Když tak sedím a píši, tu a tam si mimovolně udělám malou kresbu, jako jsem Ti nedávno jednu poslal; dnes ráno na příklad Eliáše na poušti v bouřlivém povětří a s několika trnitými keři v popředí. Není to nic zvláštního, někdy si to v duchu tak živě představuji, a věřím, že v takových chvílích byl bych s to nadšeně o tom hovořit; kéž je mi později dopřáno dělat to tak!
Měj se co nejlépe, a přijdeš-li někdy do Scheveningsche boschjes nebo na pobřeží, pak obojí ode mne pozdravuj. Jestliže sem zas jednou přijedeš, mohu Ti tu také ukázat krásná místečka. Abych se dostal k Mendesovi, musím chodit denně židovskou čtvrtí.
A teď sbohem, v duchu stisk ruky od milujícího Tě bratra
Vincenta.
* Pusť se daleko na moře!
** Evangelium sv. Matouše, kapitola 12, verš. 1
*** Život skrývá nebezpečí, život tají léčky."
Žádné komentáře:
Okomentovat