Dopis, 52
Amsterodam, 31. května 1877
Milý Theo!
Už je pozdě a téměř všichni spí, ale já Ti musím ještě napsat pár řádků. V posledním dopise píšeš, že uvažuješ, pokud by to bylo možné, hledat si raději jiné místo, a zmiňuješ se o Londýně a o Paříži; to by jistě mohlo být dobré. Těchto měst si, hochu, upřímně velmi vážím, chci říci mnohého, s čím jsem se tam setkal; je tam ovšem též mnoho věcí, jež nenávidím nebo aspoň nemám tak rád jako trnité ploty, zelené trávníky a šeré kostelíky. Tvůj nápad není špatný. Věz však, že si oba musíme uvědomit, že procházíme obdobím mezi nynějšími a třicátými lety svého věku a že se musíme chránit hříchu. Jednou jsme se octli v životě, nuže, musíme bojovat dobrý boj a musí z nás být muži - dosud jimi nejsme, ani jeden z nás - cosi velikého vězí v budoucnosti, mé svědomí mi to věští; nejsme, čím jsou ostatní, nicméně však můžeme o to usilovat. Víš, co chci. Jestliže se smím stát kazatelem, jestliže zastanu své povolání tak, že se má práce vyrovná otcově, pak poděkuji Bohu ... Vytrvale mysli na "Krista", jak sis vždycky sám přál, a střez jeho slovo. Z víry můžeme být "smutni, ale přece stále veselí", a nemusíme naříkat, když naše mládí mizí, zatím co naše síly stoupají.
Měj se co nejlépe, zase mi brzy napiš a přijmi v duchu upřímný stisk ruky a buď ujištěn, že jsem vždycky Tvůj upřímně Tě milující bratr
Vincent.
Amsterodam, 4. června 1877
Milý Theo!
Zajisté si vzpomínáš na ten večer v Dordrechtu, kdy jsme spolu putovali městem kolem hlavního kostela a různými ulicemi, podél grachtů, v nichž se zrcadlily staré domy a světla oken. Tehdy jsi říkal, jak Théophile Gautier líčí den v Londýně. Kočáry svatebního průvodu před chrámovými vraty za mlhavého a bouřlivého dne. Všechno jsem viděl před sebou, a když Tě to tak zaujalo, pak jistě též procítíš toto: minulý týden za bouřlivého dne jsem četl tyto řádky.*
Bylo to večer, když zapadalo slunce a vrhalo narudlou zář na šedá večerní oblaka, proti nimž se odrážely lodní stožáry a řada starých domů a stromů; všechno se odráželo ve vodě a nebe vrhalo zvláštní světlo na černou zemi a zelené trávníky se sedmikrásami a blatouchy, s keři bílého a fialového bezu v zahradách loděnice. Tuto knihu od Lamartina jsem četl v Londýně a velmi mě zaujala, a nyní mě znova uchvátily zvlášť poslední stránky.
Napiš mi, co si o tom myslíš. Místa, o nichž je tu řeč, jako Hampton Court s lipovými alejemi plnými vraních hnízd (rookeries). White Hall, na zadní straně porostlý břečťanem a vnitřním nádvořím hraničícím s Parkem sv. Jakuba, kde je vidět Westminsterské opatství, to všechno vidím před sebou s počasím a ponurou náladou nade vším. (Cela m’empêche de dormir!)**
Když jsi byl v neděli v Ettenu, upřímně doufám, že ses tam měl dobře; soudím tak z věty v posledním dopise z Ettenu: "Nejspíše příští neděli očekáváme Thea."
Dnes večer chci navštívit strýce Strickera; včera ráno jsem byl na ranní bohoslužbě a vyslechl jsem kázání na text: "Chceš býti zdráv?" Potom jsem si poslechl strýce Strickera v známém Amstel Kerku; kázal na slova z 2. epištoly ke Korintským, 4. kap. 18. verš: "Neboť ty věci, kteréž se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné." Nakonec přišlo místo, kdy mluvil s velkým zanícením a zvolal: "... ale láska zůstává!" My jsme též skrze Boha navzájem spojeni svazky, jež jsou v ruce boží, a v těchto svazcích tkví naše síla; jsou to svazky staré a tak lehce se nepřervou.
Mám mnoho práce, a tedy sbohem, dnes večer ještě snad připíši pár řádek.
Přijmi v duchu stisk ruky a buď ujištěn, že jsem vždycky
Tvůj upřímně Tě milující bratr Vincent.
Když jsem šel dnes na Singlu kolem květinového trhu, tu jsem zhlédl cosi velmi zajímavého. Stál tam sedlák se spoustou květináčů s květinami a keři, vzadu stál břečťan a uprostřed seděla holčička; dítě, jak by ji asi namaloval Maris, tak prostá s černým čepcem a s párem úžasně živých a přece vlídných očí. Seděla a pletla, muž nabízel zboží; kdybych byl mohl, rád bych si byl něco z toho koupil. Ukazuje bezděky na dcerku, sedlák řekl: "Nevypadá to krásně?"
Dopis, 53
5. června.
Včera jsem byl u Strickera. Byla tu též M.M., jež je zasnoubena s Pavlem. Tato dívka připomíná Ellen z knihy "Široširý svět". Její otec byl horlivý kazatel, nevšední muž a intimní přítel strýce Strickera. Šli jsme se projít po Buitenkantu a k pískovištím u Oosterspooru. Nelze vypovědět, jak tu bylo za soumraku krásně. Rembrandt, Michel a jiní to jistě malovali. Tmavá půda, obloha ještě prosvětlená září zapadajícícho slunce, řady domů s vystupujícími věžemi nad nimi, všude v oknech světla, a to všechno se zrcadlí ve vodě.
A všude lidé ve vozech jako malé černé postavičky, jak to vidíš na obraze od Rembrandta, to nás tak naladilo, že jsme se začali bavit o všem možném.
Včera večer jsem ještě dlouho vysedával a psal, a dnes ráno bylo tak rozkošné, krásné počasí. Večer též je nádherný pohled na loděnici, kde je pak všechno mrtvě tiché a jenom planou lucerny a nade vším hvězdné nebe. "When all sounds cease ─ God’s voice is heard ─ Under the stars."***
Brzy mi zase napiš a řekni, zdali ten výňatek z "Cromwella" není skutečně pravý Londýn.
* Alphonse de Lamartine: "Cromvell".
** To mi brání v spánku.
*** "Když všechny zvuky umlknou, je slyšet boží hlas. Pod hvězdami."
Žádné komentáře:
Okomentovat