Vincent van Gogh, Dopisy (146)

   Milý Theo!

   Tvůj dopis i jeho obsah mi byly velmi vítané. Věc, o níž píšeš, je problém, který se bude asi čím dál víc přetřásat. Budeme asi nuceni uznat, že mnoho nového, o němž se z počátku myslelo, že je pokrokem, mělo ve skutečnosti méně ryzosti nežli to staré; proto se projeví potřeba silných mužů, kteří by mohli situaci napravit. Poněvadž řečněním mohu sám málo změnit na situaci, zdá se mi zbytečné víc o tom psát. Avšak co se mne týče, nemohu souhlasit s Tvou myšlenkou, když se vyjadřuješ takto: "Že nastane kýžená změna, soudím podle povahy věci." - Jenom považ, kolik velkých mužů zemřelo, nebo ... už mezi námi dlouho nebudou. Millet, Brion, Troyon, Rousseau, Daubigny, Corot - a ještě mnozí jiní - už nežijí; říkám Ti, zamysli se ještě víc nazpátek: Leys, Gavarni, de Groux, (jmenuji jen několik); ještě dál: Ingres, Delacroix a Géricault. Pomysli na to, jak je už staré moderní umění.

   Podle mého názoru byl tu však až po Milleta a Julese Bretona pokrok, avšak předstihnout tyto dva muže - ani mi o tom nemluv.

   Jejich genia lze spíše dnes či později dostihnout, nelze ho však předstihnout. Podobnost genia existuje jen ve vyšších sférách, nelze však vystoupit výš nežli na vrchol hory. Israels by na př. mohl Milleta dostihnout, nemůže být však řeč o předstižení nebo o zmenšení jeho významu.

   V oblasti umění bylo tedy dosaženo vrcholu. V příštích letech uvidíme zcela určitě ještě krásná díla, avšak něco tak vznešeného, jak jsme už viděli - nikoli.

   Co se mne týče, obávám se, že v několika letech asi vypukne panika. - Od Milleta jsme hluboce poklesli - slovo décadence* (úpadek), které se nyní šeptá nebo obrazně vyslovuje viz Herkomer, zazní potom jako zvonění na poplach.

   Mnohý, na př. já sám, teď klidně mlčí, poněvadž má už beztoho pověst mauvais coucheur** (protiva) a poněvadž hovory o tom nic nepomáhají. Netřeba o tom mluvit, ale je třeba pracovat i se smutkem v srdci; ti, kdož budou později nejhlasitěji křičet o dekadenci, budou k ní sami většinou patřit. Opakuji: podle jejich děl je poznáte, nejobratnější řečníci neříkají vždycky největší pravdy; pohleď na Milleta, pohleď na Herkomera - nejsou skutečně žádní krasořečníci a hovoří téměř s nechutí.

   Dost o tom; i v Tobě nacházím člověka, který ví mnoho o velkých umělcích a s rozkoší si občas poslechnu podrobnosti, jež o nich nevím, jako na př. to, co mi píšeš o Daumierovi. Neznám žádnou z kolekce podobizen poslanců atd., žádný z obrazů z třetí třídy a z revoluce. Nedovedu si je sice ani podle Tvého líčení představit, tím se mi však v představě Daumierova osobnost stává významnější. Rozhodně raději poslouchám hovory o takových mužích nežli na př. o posledním Salonu.

   Nyní k tomu, co píšeš o Vie moderne, nebo raději o druhu papíru, který Ti slíbil Buhot. To mě nadmíru zajímá.

   Rozumím-li správně, je to takový papír, s něhož lze nakreslenou kresbu (domnívám se, že autografickým inkoustem)  tak jak je, bez zásahu jiného kreslíře, rytce nebo litografa - přenést na kámen nebo udělat z ní klišé, takže potom lze z toho pořídit neomezený počet obtahů. Tyto obtahy jsou pak tedy faksimile původní kresby. Jestliže je tomu tak, pak buď tak dobrý a informuj mě o všem, co se můžeš dozvědět o způsobu práce na tomto papíru, a snaž se mi něco z něho obstarat, abych mohl udělat několik zkoušek. Kdybych  mohl dělat tyto zkoušky před Tvým příjezdem, pak bychom si mohli při té příležitosti pohovořit, co lze s tím počít.

   Je možné, že v poměrně krátké době bude snad větší poptávka po ilustrátorech nežli v této chvíli.

   Když si doplňuji mapy studiemi podle modelů, jak je právě mohu sehnat; pak si naplním mošnu něčím, čím si doufám vydobýt právo na zaměstnání. Ke kreslení ilustrací, jak to dělal svého času Morin, Lancon, Renouard, Jules Férat, musí mít člověk řádnou zásobu v podobě rozmanitých studií ze všech možných oborů.

   Hledím si je uspořádat, jak víš, a příležitostně uvidíš. A propos, dodnes jsem ještě neobdržel balík studií, které jsi mi vrátil prostřednictvím obchodu v Rue Chaptal.

   Nedošly už na místo?

   Myslíš-li si, že už došly, vyzvedl bych si je, poněvadž mi budou užitečné v souvislosti s věcmi, na nichž v poslední době pracuji.

   Víš, co jsem dnes ráno nakreslil? Bloka, židovského antikváře, nikoli Davida, nýbrž toho malého, který stává ve vnitřním dvoře.

   Přál bych si nakreslit víc z této rodiny, neboť to jsou přece pravé typy. Je nadmíru obtížné získat typy, které bych měl nejraději. Zatím jsem šťasten, že dělám, co mohu dostat, aniž pouštím se zřetele ostatní, jež bych s chutí maloval, jen kdybych je mohl získat.

   S Blokem mám velkou zábavu, vyvolává mi vzpomínky na události zapomenuté po mnoho let; doufám, že se dojista ještě častěji v neděli ráno ukáže.

   Člověk ovšem pociťuje a musí pociťovat sám se sebou jakousi nespokojenost, touhu, aby mohl mnohem lépe dělat, a přesto je cosi nádherného a zábavného shánět po troškách rozmanité postavy, ačkoli čím víc dělá, pozoruje, kolik ještě potřebuje. 

   Všechno nelze dělat najednou, rozhodně však bude třeba, abych si jednou nakreslil určitý počet studií koní, nejenom malé skizzy na ulici, nýbrž abych pro to jednou získal model.

   Vím o starém šimlu, správné herce, lepší si nikdo nedovede představit (v plynárně), ale muž, který nutí to ubohé zvíře dělat veškerou těžkou práci a vynutí z něho, co lze vynutit, chtěl po mně mnoho, totiž tři zlaté za to, kdyby měl ke mně někdy ráno přijít, a nejméně tolar, kdybych v neděli přišel k němu sám. A pomyslíš-li si, že bych kvůli asi třiceti studiím, jež potřebuji, musel přece pracovat mnohokrát ráno, pak je to pro mne příliš drahé. Jednou si však jistě najdu vhodnější příležitost.

   Někdy si mohu tu a tam mnohem snadněji na docela krátkou dobu sehnat koně - s tím jsou lidé spíš srozuměni, jenže v krátkém čase nelze zase udělat, co je vlastně třeba, a tak mi to málo pomůže.

   Snažím se pracovat rychle, vždyť jinak člověk není hotov, avšak studie, na níž něco je, snadno vyžaduje půl hodiny, aby jen něco řekla - člověk se tedy stále vrací vlastně k pózování.

   Na př. v Scheveningen jsem si zastavil na okamžik, jak se říká, chlapce nebo muže, výsledek byla však vždycky velká touha po delším sezení u mne; zastavení na okamžik mi nestačí ani pro člověka, ani pro koně.

   Jsem-li správně poučen, mohli si kreslíři, kteří pracovali pro Graphic, obstarat model v redakčním atelieru. Dickens říká několik originálních poznámek o malířích své doby a o zvráceném způsobu jejich práce, že se totiž otrocky, a přece jen zpola drží modelu. Říká: Braši, pochopte přece, že váš model není konečným cílem, nýbrž prostředkem, abyste svým myšlenkám a inspiracím dali tvar a sílu. Podívejte se na Francouze (na př. Ary Scheffer), a všimněte si, oč to dělají lépe než vy. Vypadá to, jako by si to Angličané vzali k srdci, pracovali sice též neustále podle modelu, naučili se však pohlížet na model velkoryseji a lépe a dovedli z něho více vytěžit pro zdravější a ušlechtilejší komposici nežli Dickensem líčení současníci.

   Jsem přesvědčen, že dvě věci zůstávají věčně pravdivé a navzájem se doplňují: nepotlačuj inspiraci a fantasii, nebuď otrokem modelu - a jiná: používej modelu a studuj ho, neboť jinak nenabude tvá fantasie konkretního tvaru.

   Jakmile jsem dostal od Tebe dopis, ihned jsem musel zaplatit různé věci - doufám, že Ti nezpůsobí nesnáze, pošleš-li mi opět něco, nejpozději do 10. listopadu. Pamatuj, že se mi zdá velmi důležitý onen postup, o němž s Tebou hovořil Buhot; těšilo by mě, kdybych se tomu mohl naučit, udělal bych pro to vše, co mohu. Sbohem se stiskem ruky

                           zcela Tvůj Vincent.

   Dodatek. Víš, jaká náladu tu teď časně zrána bývá - to je nádherné - taková, jakou namaloval Brion na obraze v Luxembourgu "La fin du déluge", totiž pruh červeného světla na obzoru a nad tím dešťové mraky. To mě přivádí ke krajinářům. Porovnej krajináře z Brionovy doby s dnešními. Je to dnes lepší než tehdy?  - Pochybuji o tom. Rád uznávám, že jsou dnes v tomto oboru produktivnější než tehdy, a ačkoli se nedovedu ubránit obdivu nad tím, co se nyní maluje, přece když se dívám na staré obrazy krajin malované staromódní manýrou, po každé mě potěší. Několik let jsem chodil kolem jednoho Schelfhoutova obrazu a myslíval jsem si tak něco jako - to nestojí za nic.

   Ačkoli nové umění člověka poutá, vždycky nezanechává nadlouho silný, pronikavý dojem, a když se člověk dlouho díval na novější věci, tu se s potěšením podívá na naivní obraz takového Schelfhouta, Sétéa nebo Julia Bakhuyzena.

   Věru jsem nechtěl být zklamán pokrokem, tento pocit naopak ve mně vyvstal naprosto bezděčně proti mému přesvědčení, protože jsem pociťoval čím dál víc jakousi prázdnotu, kterou si nemohu zaplnit dnešními obrazy.

   Pátraje po příkladu, rozpomínám se na staré dřevoryty od Jacqua, které jsem viděl asi před desíti lety u strýce Cora; byla to serie "Les mois",* (* Měsíce) byly dělány na způsob rytin, jež vycházejí ročně po seriích nebo i ještě staromódnější. Je v nich méně "lokálního tónu" nežli v jeho pozdějších pracích, avšak kresbou a jakousi jadrností připomínají Milleta. Vidíš, vzhledem k mnoha běžným skizzám v dnešních časopisech se mi zdá, že naprosto konvenční elegance hrozí nahradit typičnost, pravou zemitost, jejichž příkladem jsou zmíněné skizzy Jacquovy.

   Cožpak netkví příčina toho i v životě a osobnosti umělcově? Nevím, jaké jsou Tvé zkušenosti, setkáváš se však dnes s mnoha lidmi, kteří mají chuť podniknout v mlhavé nepohodě dalekou procházku? Sám bys ji podnikl s radostí a měl bys z ní požitek zrovna tak jako já, ale pro mnohé je to obtíž.

   Rovněž mi napadlo, že zábava při hovorech s malíři  není valnou většinou zajímavá.

   Mauve má dar řeči, chce-li něco říci, dovede to vyjádřit slovy, takže člověk ví, oč jde; a zcela určitě ho mají i jiní, když chtějí. Je však zvláštní, že hovoříš-li s malířem, okamžitě máš pocit: je tvá obrazotvornost tak silná jako malířů z dřívějších dob?

   Tento týden jsem ještě četl ve Forster´s Life of Ch. Dickens rozmanité jednotlivosti o dalekých vycházkách do Hampstead Heath atd. za Londýn, jejichž účelem bylo na př. pochutnat si hodně daleko venku ve staré hospůdce na vejcích na slanině. Tyto vycházky byly velmi příjemné a zábavné, ale to nevylučovalo, že se při nich dělaly vážné plány nových knih, nebo že se debatovalo, co by měl Dickens ještě změnit na té či oné postavě. Ve všem je dnes cosi uštvaného a uhoněného, co se mi nelíbí; vypadá to, jako kdyby přes to přešla smrt. Zajisté bych si přál, aby se potvrdilo Tvé očekávání, že "nastane kýžená změna", ta však pro mne netkví v "povaze věcí".

   Buď jak buď, zdá se mi, že potírat se slovy je naprosto bezvýznamné, a každý, kdo má na věci zájem, musí se ve svém malém okruhu snažit něco vytvořit nebo podporovat tvorbu. Zase jednou jsem pracoval na akvarelu havířských žen, jež nosí uhlí ve sněhu. Nejprve jsem však k tomu nakreslil 12 figurálních studií a 3 hlavy, a ještě nejsem hotov.

   Myslím, že v akvarelu mám sice náladu, ale v charakteru přece není ještě dost výrazný. Skutečnost je něco jako "Les glaneuses"* (Sběračky klasů) od Milleta, přísná, tedy rozumíš zajisté, že se z toho nesmí dělat effet de neige** (sněžný efekt) to by byla jen imprese a jen tehdy by měla oprávnění existovat, kdyby šlo o krajinu.

   Ač se Ti budou líbit studie, které zatím mám, myslím, že začnu zase znova právě proto, že se mi podařily lépe než mnoho jiných. Jsem přesvědčen, že by byly zcela vhodné pro Vie moderne. Nyní mám skutečně dost figur, abych mohl s jednou udělat pokus, jakmile dostanu papír; ale to musí být malý zástup žen, malá karavana.

Vincent van Gogh, Dopisy (144, 145)

    Milý Theo!

   Opět je neděle a opět je zrovna tak deštivo jako obvykle. Mimo to byla tento týden bouřka a listí na stromech řídne. To víš, že jsem rád, že kamna stojí. Když jsem se dnes ráno zas jednou dostal k pořádání kreseb, totiž studií podle modelů, které jsem udělal od Tvé návštěvy, našel jsem jich přibližně sto (do toho nepočítám starší studie a též co si kreslím do skizzáře). Jmenuji číslici, protože si pamatuji, že ses mě při své návštěvě ptal, zdali bych měl ještě jiné studie kromě těch, které jsi prohlížel. Nevím, zda všichni malíři - i ti, kteří velmi povýšeně pohlížejí na mé práce, tak povýšeně, že považují pod svou důstojnost si mne jen všimnout - pracují více nežli já. Nevím také, zdali znají lepší způsob nežli pracovat s modelem; jak vidím, dělají to jen zřídka, a jak jsem ti už častěji psal, nedovedu pochopit, že tak málo používají modelu.

   (Nemíním ovšem lidi, jako je Mauve nebo Israels, který podle mého názoru poskytuje obdivuhodný příklad soustavné práce s modelem, nýbrž spíše pány, jako jsou na př. Bock a Breitner.) Tohoto jsem vůbec nespatřil od té doby, co jsem ho navštěvoval v nemocnici za jeho nemoci - náhodou jsem se doslechl něco, jako že se stal učitelem na měšťanské škole, on sám však neprojevil žádnou známku života.

   Tento týden jsem obdržel dopis od Rapparda, který se též podivuje způsobu jednání mnoha zdejších malířů a který se mezi jiným dožil, že mu v Arti odmítli obraz. Poznamenávám jen toto: je spravedlivé, nepočítá-li se s takovými, jako je on a já?

   Ujišťuji Tě, že pracuje velmi pilně, letos v létě byl v Drenthe a nato pracoval celý čas v slepeckém útulku v Utrechtu.

   Působilo na mne zvláštním dojmem, když jsem slyšel o jeho zkušenostech, jež zblízka vypadají přesně tak jako mé. Enfin.

   Jak jsem Ti už psal, velmi se mi po Tobě stýská, a kdybych Tě viděl častěji a kdybychom si mohli pohovořit o práci, přišel bych na rozličné věci, jež by se daly udělat z hotových studií; o tom jsem přesvědčen. Vzpomínáš si, že jsem Ti psal před krátkým časem (tehdy jsem Ti poslal malou barevnou skizzu trhu na brambory): "Musím se opět jednou pokusit zachytit pouliční ruch."

   A výsledek toho je teď asi 12 akvarelů, které mám v této chvíli rozdělány; tím, co jsem řekl, nemíním, že si nevím rady, co se studiemi, nebo že je dělám zbytečně, nýbrž jen že jsem přesvědčen, že by se s nimi mohlo zacházet a dělat je účelněji, kdybych se někdy s Tebou poradil.

   Buď jak buď, práce mě teď velmi těší a doufám, že přitom vzniknou věci, z nichž i Ty budeš mít radost, až sem někdy přijedeš.

   Jsem si jist, že člověk, aby zatoužil malovat postavy, musí mít v sobě citovou vřelost; to, co vyjadřuje "Punch"* (*anglický časopis) na vánočním obrázku slovy" Good will to all,** že totiž musí mít lásku k lidem. Myslím, že se aspoň vynasnažím, abych byl co možná nejvíc v této náladě. (**Dobrou vůli ke všem)

   Právě proto si myslím, že je též škoda, že se už nestýkám s malíři a že si nemůžeme za deštivého dne, jako je dnes, pohodlně zasednout ke kamnům, prohlížet si kresby a reprodukce a navzájem se povzbuzovat, jak jsem se Ti už dříve o tom zmiňoval.

   Rád bych se Tě optal, jsou-li na prodej levné listy od Daumiera, a které. Vždycky jsem ho považoval na znamenitého, ale teprve v poslední době začínám tušit, že má ještě daleko větší význam. Chceš-li, napiš mi, víš-li o něm něco zvláštního anebo znáš-li z jeho kreseb význačné věci.

    Dříve jsem viděl jen jeho karikatury, a právě proto jsem si asi o něm vytvořil nesprávnou představu. Vždycky na mne zvlášť působily jeho postavy, ale myslím, že znám jen zcela nepatrnou část jeho prací a že na př. karikatury vůbec nejsou od něho to nejlepší.

   Vzpomínám si, že jsme o tom hovořili loňského roku cestou do Prinsenhagenu a že jsi tehdy říkal, že se Ti Daumier víc líbí nežli Gavarni, a že jsem se zastával Gavarniho a vyprávěl Ti o knize, kterou jsem o Gavarnim četl a kterou teď mám; nyní se Ti však musím přiznat, že ačkoli si od té doby stále stejně vážím Gavarniho, začínám tušit, že z Daumierových prací znám jen zcela nepatrnou část a že právě v té části jeho prací, které neznám, jsou věci, jež by mě přece ze všeho nejvíc zajímaly (vysoko cením i to, co už od něho znám).  Ještě si matně pamatuji - ale mohu se mýlit - žes mi vyprávěl o velkých kresbách lidových typů, a na ty jsem zvědav. Kdyby byly mnohé z jeho věcí tak pěkné, jako jeden z jeho listů, který jsem nedávno našel, Les 5 ages d´un buveur, nebo jako postava starce pod kaštanem, o němž jsem se Ti už zmínil, věru pak by to byl mistr nade všechny. Můžeš mi o tom podat nějakou zprávu? Pamatuješ se ještě na de Grouxovy postavy v Eulenspiegelovi, kterého jsem dříve měl a bohužel už nemám - nuže, dva Daumierovy listy, jež jsem teď jmenoval, se tomu podobají; víš-li o více takových (karikatury cením mnohem méně) - tedy také mě zajímají.

   Strašně mě mrzí, že už nemám listy de Grouxovy a Ropsovy, v Anglii jsem je daroval s jinými věcmi Richardsonovi, cestujícímu pro firmu G.& Co.

   Nuže, slibuji Ti, milý hochu, že Tě požádám, až přijedeš, aby sis prohlédl kromě akvarelů a namalovaných studií mapu se stem kreslených studií - jen figurálních. Tolik jich teď už mám, zvlášť připočtu-li k tomu několik starých. Avšak zatím než přijedeš, vynasnažím se místo několika, jež se mohou zničit, udělat lepší a pokusím se o ještě větší rozmanitost.

   Zatím sbohem, ze srdce Ti přeji mnoho štěstí a úspěchů a v duchu tisknu Ti ruku

                               zcela Tvůj Vincent.

   Milý Theo!

   Po několik dnů mám plnou hlavu něčeho, co Tě bude možná též zajímat, a myslím, že to stojí za zmínku. V jednom dopise od Rapparda jsem obdržel výtah Herkomerovy přednášky, jejímž předmětem byly dřevoryty novější doby. Nemohu Ti všechno obšírně vyprávět; možná, žes ten článek sám četl (byl uveřejněn v jednom anglickém uměleckém časopise, snad v Art Journal). Týkal se především kreseb v Graphicu.

   Herkomer vypráví, že sám na tom spolupracoval s velkou ctižádostí a s nadšením a vzpomíná zvlášť na nádherné listy z prvních ročníků. Nenalézá dost slov, jak by si přál, aby zvlášť zdůraznil, za jak znamenité považuje práce prvních spolupracovníků. Podává přehled pokroku v methodě a v technice, zmiňuje se o rozdílu mezi starými a moderními  dřevoryty atd. Potom hovoří o dnešní době a tím se dostává k vlastnímu účelu přednášky. Říká, že dřevorytci jsou znamenitější než dříve.  "Ale přesto pozoruji úpadek, pomyslím-li na dobu, kdy začal Graphic vycházet. A příčinou toho,"  - tak pokračuje -  "jsou podle mého zdání dvě věci, proti nimž protestuji. Jedna se týká vydavatelů - druhá umělců. Na obou stranách se chybuje, a nepředejde-li se tomu, zničí to celou věc."

   Říká, že vydavatelé žádají věci dělané pro efekt: "Correct and honest drawing is no longer wanted, complete designs are no longer in request, a bit just covering an awkward corner of a page, is all that is requested."

   "The managers declare, that the public require the representation of a public event or so, and are satisfied if it is correct and entertaining, caring nothing for the artistic qualities of the work. I do not believe what they say."

   "The only excuse you may accept is´dearth of good draughtsmen´." * (*Správnou a poctivou kresbu už dávno lidé nechtějí, po dokonalých kresbách už dávno není poptávka, kousek zakrývající okraj stránky je vše, co se požaduje.    Ředitelé tisku prohlašují, že veřejnost si žádá zobrazení veřejné události nebo něčeho takového, a jsou spokojeni, když je to přesné a zábavné, nedbajíce umělecké stránky díla. Nevěřím tomu, co říkají.  Jedinou výmluvou, kterou můžete přijmout, je nouze o dobré kreslíře).

   Pak mluví o umělcích; říká, že dnes, bohužel, často ne kreslíř, ale dřevorytec dává výzdobu listům.

   Nabádá umělce, aby to netrpěli, nýbrž aby kreslili prostě a energicky, takže rytec zůstává tím, čím musí být - tlumočníkem práce kreslíře, kterého však nesmí potlačit.

   Potom následuje závěr, energická výzva všem, aby si zachovali vřelý cit pro věc a nepřipustili, aby nastalo nějaké ochabnutí. V jeho řeči je jistě trochu jakési výčitky, a je v ní i trochu melancholie, že mluví a bojuje proti lhostejnosti, která mu je protivná.

   "To you - the public - the art offers infinite pleasure and edification."  Nakonec říká:  "For you it is really done. Therefore clamour loudly for good work and be sure if it will be forthcoming." **  (** Vám - publiku - poskytuje umění potěšení a vzdělání.   Pro vás je to děláno. Domáhejte se tedy hlasitě dobré práce a buďte jisti, že se dostaví.¨)

   Celá přednáška je skrz naskrz zdravá, znamenitá, poctivá, jeho vyjadřovací způsob na mne zapůsobil jako mnohý z Milletových dopisů.

   Pro mne je to povzbuzení a upřímně mě těší, slyším-li jednou něco takového. Považuji za hroznou škodu, že tu není žádná nálada právě pro umění, které je vlastně vhodné pro lid.

   Kdyby se malíři spojili a postarali se, aby se jejich dílo dostalo též do rukou lidu a bylo každému dosažitelné (myslím, že se to přece pro lid udělá - v každém případě to pokládám za nejvyšší a nejvznešenější úkol pro umělce), pak by se tím mohlo dosáhnout stejných výsledků, jakých dosáhl "Graphic" v prvních ročnících.

   Neuhuys, v.d. Velde a několik jiných udělali v tomto roce kresby pro "de Zwaluw", časopis, který vychází měsíčně a je za 7 a 1/2 centu. Přitom jsou ty kresby dobré, však na většině je vidět, že byly dělány chabou rukou (nikoli původní kresby, nýbrž prostředky, jimiž jsou popularisovány), a jak se dovídám, list se stěží udržuje zrovna jako jeho předchůdci. Proč to nejde? Knihkupci říkají, že se na tom nic nevydělá, a brzdí to, místo aby list rozšiřovali. A co se týče malířů, jsem přesvědčen, že se neujali věci s veškerým nadšením.

   Mnohý malíř zde v Holandsku objasní otázku, co je dřevoryt, takto:  "To je je takový brak, co se povaluje v Zuid Hollandsch Koffiehuis."  Řadí tedy dřevoryty mezi likéry a jejich autory asi mezi ochlasty. A co  říkají obchodníci? - Představ si, že bych zašel se stem skizz, které jsem jednou shledal dohromady, k některému zdejšímu obchodníkovi - nuže, v nejlepším případě se obávám, že bych uslyšel:  "Copak jste si myslil, že by se ten brak prodal?"

   Má láska a úcta k velkým kreslířům z doby Gavarniho vzrůstá, právě tak jako k současníkům, čím víc poznávám jejich dílo a zvlášť také tím, že se sám snažím vytvořit něco z toho, co denně vídám na ulici.

   Proto si obzvlášť vážím Herkomera, Fildese, Holla a ostatních zakladatelů Graphicu, a proto jsou a zůstanou mi ještě sympatičtější nežli Gavarni a Daumier, kteří asi pohlížejí na lidskou společnost víc ironicky, zatím co si ti první ve shodě s umělci, jako Millet, Breton, de Groux a Israels, vybírají náměty, které jsou rovněž pravdivé jako Gavarniho i Daumierovy, které však mají něco ušlechtilého a ve kterých je vážnější cit. To je, myslím, především trvalé. Umělec nepotřebuje být ani farářem, ani kolektantem, přece však musí mít nejprve vřelé srdce k lidem, a myslím, že je na př. ušlechtilé, že nemine jedna zima, aniž by se Graphic nesnažil vzbudit sympatie k chuďasům; na př. mám jeden list od Woodvilla, který představuje rozdělování poukázek na rašelinu v Irsku, jiný od Stanilanda, nazvaný Help the helpers * (Pomozte pomáhajícím), který líčí různé scény z chudobince, kde je nedostatek peněz. Christmas in the workhouse od Herkomera a Homeless and hungry od Fildese atd. Zdají se mi ještě hezčí nežli kresby Bertallovy nebo jiných podobných pro Vie élégante nebo ostatní vybrané časopisy. Snad se Ti zdá toto psaní nudné, já jsem si však opět všechno připomenul.

   Shledal jsem svých sto studií a napjal je, a když jsem byl s tou prací hotov, přepadl mne poněkud melancholický pocit, jako "k čemu je to dobré" - tu mi však nedala zmalomyslnět energická výzva Herkomerova, který vyzývá lidi, aby neochabovali a tak velmi dobře říká, že je třeba víc než kdy jindy vytrvat; a tu mi napadlo, že Ti přece musím krátce povědět obsah jeho řeči. V duchu se stiskem ruky

                            zcela Tvůj Vincent.

Doufám, že v těchto dnech o Tobě uslyším. Z domova jsem dostal pěkný dopis.

Vincen van Gogh, Dopisy (143)

V neděli v poledne.

   Milý Theo!

   Tvůj dopis s přiloženou částkou mě velmi potěšil, ostatně Ti to nemusím ani říkat, přichází mi to velmi vhod a je to pro mne velmi vydatná pomoc.

   Máme tu teď podzimní počasí, deštivé a chladné, ale plné nálady, jež je znamenitě vhodné zvlášť pro postavy, které se výrazně odrážejí od rozmoklých ulic a cest, na nichž se zrcadlí obloha.

   Mauve to vždycky maluje zvlášť pěkně. Občas jsem mohl ještě trochu pracovat na velkém akvarelu se skupinou lidí před loterní kanceláří a taktéž opět začít nový z pobřeží.

   Tady máš jeho komposici. Je pravda, člověk má čas od času období, kdy je vůči věcem v přírodě otupělý nebo kdy se zdá, že už nám příroda nic neříká; naprosto souhlasím, co o tom píšeš. Mívám to také často, a pak mi ovšem někdy pomáhá, chopím-li se něčeho nového. Jsem-li otupělý vůči krajině a světelným efektům, pustím se do figur, a naopak. Někdy nelze proti tomu nic dělat, nežli vyčkávat, až to pomine, ale leckdy se mi poštěstí překonat lhostejnost změnou v motivech, na něž jsem upřel pozornost. Zatím mě čím dál tím víc poutají figury. Vzpomínám si, že dříve jsem míval období, kdy jsem měl velmi silný cit pro krajinu a kdy jsem byl mnohem víc zaujat malbou a kresbou, v níž byl dobře vyjádřen světelný efekt nebo krajinná nálada, nežli postavami. Figuralisté mi dokonce všeobecně vlévali jakousi chladnou úctu, nepocítil jsem k nim však vřelou sympatii.

   Pamatuji si velmi dobře, že jsem byl tehdy mocně uchvácen Daumierovou kresbou, představující starce pod kaštany na Champs Elysées (ilustrace k Balzacovi), ačkoli to nebyla zvlášť významná kresba; ale vím dobře, že tehdy mě zvlášť zaujala jakási síla a mužnost v Daumierově pojetí, takže jsem si myslel: přece musí být dobré takto cítit a myslet, a mnoho věcí přehlížet nebo minout, aby ses nakonec soustředil na něco, co je hodno zamyšlení a co se v člověku hlouběji dotýká lidských stránek nežli louky a oblaka. A proto mě ještě pořád vábí postavy anglických kreslířů právě tak jako anglických spisovatelů, a to pro svou střízlivost jako zrána o modrém pondělku a pro úmyslnou prostotu, pro jejich prózu a analysu, pro ty solidní a důkladné věci, které jsou člověku oporou ve dnech, kdy se cítí zemdlen.

   Něco podobného je s francouzskými spisovateli, s Balzacem a rovněž se Zolou. Ještě neznám knížky od Murgera, o němž se zmiňuješ, ale doufám, že je poznám.

   Psal jsem Ti už, že jsem četl Daudetovy "Le rois en exil"?* (*Králové ve vyhnanství.)  To je opravdu pěkné. Velmi mne lákají tituly těch knih, m.j. "La bohéme". Kde jsou ty časy bohémy z dob Gavarniho! Zdá se mi, že v té době bylo přece cosi srdečnějšího, radostnějšího a živějšího nežli nyní. Ale nevím to - a v přítomné době je jistě též mnoho dobrého, mohlo by však být víc než tomu je, kdyby bylo více družnosti.

   V tomto okamžiku vidím z okna atelieru nádhernou náladu. Město s věžemi, střechami a kouřícími komíny se rýsuje proti zářícímu obzoru jako tmavá ponurá silueta. Tato záře je však jen široký pruh, nad nímž visí těžké bouřkové mraky, vespod hustší, nahoře podzimním větrem roztrhané ve velké honící se chumáče a kupy. Pruh světla však dovoluje, že se místy v ponuré mase města zatřpytí mokré střechy (na kresbě bych je zdůraznil tahem krycí barvy) a způsobuje, že ačkoli masa má jednotný tón, přece lze vidět rozdíl mezi červenými prejzy a břidlicí.

   Schenkweg běží mokrem popředí jako lesklý pruh, topoly mají žluté listí, okraje příkopů a louky jsou hluboce zelené, postavičky jsou černé.

   Kreslil bych to, nebo lépe, pokusil bych se to nakreslit, kdybych se nebyl celé dopoledne mořil s postavami nosičů rašeliny, kteří mi přece ještě příliš vězí v hlavě, než aby už tu bylo místo pro něco nového, a kteří tam též musí zůstat.

   Velmi často se mi přece po Tobě stýská a mnoho na Tebe myslím. Považuji za správný názor, co mi píšeš o charakteru několika pařížských umělců, kteří žijí pohromadě s ženami, jsou méně malicherní nežli ostatní a zoufale se asi namáhají zachovat si trochu mladické svěžesti. Takoví jsou jak tam, tak tady. Tam je snad ještě těžší než zde udržet si jako člověk v domácím životě trochu svěžesti, poněvadž tam se musí ještě víc plout proti proudu. Kolik jich v Paříži pozbylo naděje - klidně, uváženě, logicky a právem si zoufali. Zrovna jsem četl něco podobného o Tassaiertovi, jehož si velmi vážím a jehož mi bylo líto, že to s ním tak bylo. Tím spíš si myslím, že každý pokus po této stránce zasluhuje respektu. Věřím též, že se to snad přece musí člověku podařit a že si nesmí začít zoufat, i když si tu a tam utáhne opasek a občas pocítí, že to s ním jde s kopce; vždyť je nutné přesto opět obživnout a vzmužit se, i když to dopadne jinak, než se člověk z počátku domníval. Nemysli si také, že se dívám s opovržením na lidi, jak je líčíš, protože jejich život není založen na vážných a dobře uvážených zásadách. Takový je můj názor o tom: výsledkem musí být čin, žádná abstraktní myšlenka. Jen tehdy pokládám zásady za dobré a hodnotné, jestliže se uskutečňují, a myslím, že stojí za to zamyslet se nad tím a pokusit se být svědomitý, poněvadž to značnou měrou podněcuje pracovní sílu člověka a sjednocuje jeho rozptýlené činy. O takových, jak je líčíš, bych chtěl říci, že by nabyli větší pevnosti, kdyby si počínali rozmyslněji; ostatně jim dávám daleko větší přednost před takovými lidmi, kteří hauzírují se zásadami, aniž by se nejmíň namáhali nebo by jen pomyslili jich použít. Neboť tito poslední nevydělají nic na nejkrásnějších zásadách, ti a první jsou celkem lidé stvoření k tomu, aby vykonali cosi velkého, jakmile se mohou probíjet životem silou vůle a s rozmyslem.

   Vždyť něco velkého nevzniká jen impulsivním jednáním, nýbrž součinností mnoha drobných složek, které člověk spojuje v jeden celek.

   Co je kreslení? Jak se člověk dostane k cíli? Znamená to propracovat se neviditelnou železnou mříží, jež se zdánlivě zvedá mezi tím, co člověk cítí a co dovede. Jak musí člověk zkoušet prorazit tuto mříž - když nepomůže útočit proti ní? Člověk musí tuto mříž podle mého názoru podrývat a propilovat, pomalu a trpělivě, aniž by se nechal od toho odvrátit a odvést, kdyby o tom nepřemýšlel a neupravil si život podle zásad. A jako s uměním, tak je to i s jinými věcmi. A to veliké není nic náhodného, nýbrž musí být doopravdy chtěno. Problém, co je v člověku prvotnější - zdali činy vedou k zásadám nebo zásady k činům, nelze asi právě tak určit a rovněž nestojí za to, aby byl určen, jako otázka, co bylo nejdříve, slepice či vejce.

   Myslím však, že je positivní a velmi důležité, že se člověk snaží rozvíjet sílu svého myšlení a vůle.

   Jsem velmi zvědav, zdali shledáš něco ve figurách, jež jsem v těchto dnech namaloval, až je dříve či později uvidíš. S těmi je to zrovna tak jako s tou slepicí a vejcem; má člověk dělat figury pro předem vymyšlenou komposici anebo kombinovat jednotlivě nakreslené figury, takže z nich vznikne komposice?

   Končím podobně, jako Ty - oba máme vlastnost, že se koukáme se zvláštní oblibou za kulisy, nebo jinými slovy, máme sklon analysovat věci. Vždyť to je, myslím, právě vlastnost, kterou musí člověk mít, chce-li malovat. Při malování nebo kreslení je třeba tuto sílu napnout, a i kdybychom měli přirozené nadání (oba je máme a děkujeme za ně asi svému mládí, strávenému v Brabantsku a v jeho prostředí, jež víc než se obvykle stává, k tomu přispělo a naučilo nás myslet), přece umělecké cítění se v podstatě projevuje teprve později a uzrává prací. Nevím, jak lze zjistit, zda bys byl velmi dobrým malířem, jsem však zcela určitě přesvědčen, že v Tobě vězí a že se jím můžeš stát.

   Sbohem, milý brachu, děkuji Ti za příběh a srdečně tisknu Ti ruku

                           zcela Tvůj Vincent.

   Kamínka už mám postavena - přál bych si, můj milý chlapče, abychom si mohli někdy večer prohlížet kresby a skizzy - a dřevoryty; zase mám jeden nádherný. Doufám, že snad tento týden získám za model jednoho sirotka, potom bych snad mohl ještě zachránit kresbu dětí ze sirotčince.

Vincent van Gogh, Dopisy (141, 142)

Milý Theo!

   Týdny rychle míjejí - a už je opět neděle.

   V těchto dnech jsem byl ještě několikrát v Scheveningen a jednou večer se mi poštěstilo zastihnout příjezd pinky.

   U pomníku stojí prkenná bouda, kde hlídá chlap. Jakmile se přiblížila pinka jasně na dohled, objevil se chlap s velkou modrou vlajkou, doprovázen bandou dětského potěru, který mu nesahal ani po kolena. Měly zřejmě velkou zábavu, když stály u muže s vlajkou, a určitě si představovaly, že takhle pomohou při příjezdu lodi.

   Několik minut nato, co ten muž zamával vlajkou, přijel jiný chlap na starém koni, který musel přitáhnout kotvu. Potom se k této skupině přidružili muži se ženami - i matky s dětmi - aby přivítali mužstvo.

   Když byla loď dost blízko, chlap na koni vjel do vody a vrátil se s kotvou. Nato chlapiska ve vysokých nepromokavých botách vynášela na zádech mužstvo na břeh a při příchodu každého nového příchozího se strhl na uvítanou řádný pokřik. Jakmile byli všichni na břehu, pochodovala celá tlupa domů jako stádo ovcí nebo karavana, nad níž se jako mohutný stín tyčil chlap na velbloudu, totiž na koni.

   Pokusil jsem se naskizzovat si velmi pozorně tyto různé výjevy. Něco z toho jsem též namaloval, totiž malou skupinu, kterou jsem Ti tu načmáral.

   Potom jsem ještě maloval studii mariny, nic než kousek písku, moře a kousek oblohy mlhavé a opuštěné; časem potřebuji takový klid, kde není nic než šedivé moře s osamělým rackem a kde nezazní žádný hlas než šumění vln. Prospívá mi někdy oddechnout si od hluku Geestu a bramborového tržiště.

   Ostatně jsem tento týden dělal většinou skizzy a akvarely.

   Přivedl jsem to o kus dál s velkým akvarelem lavice a potom jsem ještě dělal skizzu žen v zahradě chudobince a jednu z Geestu.

   Na připojené skizze vidíš tyto lidové skupiny, z nichž každá něco dělá, a o to mi jde. Jak je však obtížné vnést do toho život a pohyb, posadit figury na své místo a odlišit je od sebe! To je velký problém, "moutonner" skupiny, postavy, které tvoří celek a které se hlavami a rameny přece navzájem odlišují, zatím co se nohy předních postav v popředí silně odrážejí a nadto ještě kabáty a nohavice tvoří jakousi směsici, v níž je však ještě mnoho kresby.

   Potom podle polohy zorného bodu, doprava a doleva, do stran víc rozvinutí nebo zkrácení. Co se týče komposice, všechny možné figurální scény, ať jde o tržiště, příchod lodi, houf lidí v lidové kuchyni nebo v čekárně, ať je to chudobinec nebo zastavárna, ať jsou to skupiny procházející se a bavící se na pobřeží, jsou založeny na stejném principu ovčího stáda - od něhož ostatně dojista pochází slovo moutonner - a všechno končí u stejného problému světla a stínu a perspektivy. I tu lze nalézt efekt kaštanu, který mi popisuješ v posledním dopise a který jsi mohl zpozorovat na kresbě lavice, tady je však vidět jen zprvu docela málo zelených lístků, ačkoli jsem je též nedávno zpozoroval; ale zde jsou následkem mnoha bouřlivých větrů uvadlé. Snad už tu bude brzy u nás konečně padat listí a doufám, že si pak namaluji ještě mnoho lesních studií, a neméně z pobřeží; neboť ačkoli tu nejsou žádné efekty podzimního listí, přece působí zvláštní dojem světlo podzimních večerů, a je tu, jako všude v tom období, dvojnásob pěkně.

   S barvou jsem poněkud v tísni, a kromě toho s lecčíms jiným, ale víš, že dovedu střídat práci různým způsobem, a je a zůstane nekonečně mnoho co kreslit; vždyť skupina lidí na připojené skizze se mění do nekonečna a vyžaduje bezpočet zvláštních studií a skizz jednotlivých postav, jež musí člověk zachycovat na ulici jako v letu. Tímto způsobem musí to také ponenáhlu nabýt charakteru a smyslu. Tak jsem si nedávno nakreslil studii pánů a dam na pobřeží - ruch procházejících se. Myslím, že by bylo příjemné, kdybych mohl ještě po delší nepřetržité námaze dělat kresby k ilustracím. Jedno snad vzniká z druhého. Pracovat dál, to je ta otázka. Upřímně doufám, že se Ti dobře daří a nezapomínej na mne s žádnou novinkou, která se týká Tebe a věcí z Tvého prostředí. Sbohem, s upřímným stiskem ruky

                            zcela Tvůj Vincent.

Velmi mne znepokojuje, že jsi se s tím, o čem se zmiňuješ, dostal asi do velkých nesnází a upřímně doufám, že se to vysvětlí.

   Na této skizze vidíš, že jsem začal, o čem jsem hovořil v předešlém dopise - pokouším se totiž bez ustání zaznamenávat si scény dělníků a rybářů, jež tak pozoruji, zatím co je kreslím nebo maluji, a jestliže se v tom pocvičím, jsem přesvědčen, že by se právě těchto věcí dalo použít jako ilustrací. Samo sebou se rozumí, že typy pro to musí být ještě víc zdokonaleny!

   Z příjezdu pinky mám asi ještě deset různých záběrů, taktéž ze zvedání kotvy; kresbu toho jsem Ti poslal v předešlém dopise.

 Milý Theo!

   Jenom několik řádek, abych Ti oznámil, že jsem Tvůj dopis obdržel v pořádku; za obsah Ti srdečně děkuji. V posledních dnech jsem nedělal skoro nic jiného nežli akvarely. Připojuji malou skizzu velkého akvarelu. Pamatuješ se snad na Moormanovu Státní loterii, na začátku Spuistraatu. Jednoho deštivého rána jsem šel kolem, když tam stála spousta lidí, kteří čekali na vyzvednutí tažební listiny. Povětšině to byly stařeny, ten druh lidí, o nichž nikdy nelze říci, co dělají nebo jak žijí, a kteří se asi jaksepatří ohánějí a hmoždí a protloukají životem.

   Takový houf lidí, kteří se, jak se zdá, nesmírně zajímají o "dnešní tah", nutí nás oba při povrchním posuzování k smíchu, poněvadž loterie je nám oběma naprosto lhostejná.

   Mne však zaujal tento houf lidí - jejich výraz očekávání - a během práce nabyl pro mne většího a hlubšího významu než v prvním okamžiku. Potom totiž bude asi významnější vidět v tom chuďasy a peníze. Tak je tomu ostatně skoro se všemi figurálními skupinami; chceme-li pochopit, před čím stojíme, musíme o tom uvažovat; pokud jde o zvědavost a ilusi loterie, zdá se nám to více méně naivní, ale stává se to vážné, pomyslíme-li na protest proti bídě a na způsob marného úsilí  těchto nešťastníků, kteří si představují, že by se mohli snadno zachránit losem z loterie, koupeným z peněz na jídlo, které si utrhli od úst. Ať je tomu jakkoli, pustil jsem se do velkého akvarelu této scény.

   Kromě toho pracuji na jiném, představujícím kostelní lavici, kterou jsem viděl v kostelíku v Geestu, kam docházejí lidé z chudobince (tady jim říkají velmi příznačně osiřelí muži a osiřelé ženy).

   Když zase hodně kreslím, myslím si někdy, že přece není nic tak pěkného jako kreslení.

   Toto je kus výřezu z lavic, v pozadí jsou zase jiné mužské hlavy.

   Takové věci jsou však obtížné a hned napoprvé se nepodaří. Mnohdy je zdařilá věc konečným výsledkem celé serie nepovedených pokusů. Když už jsem u těch osiřelých mužů - při psaní dopisu jsem byl vyrušen příchodem svého modelu.

   Pracoval jsem s ním až do setmění - měl na sobě velký starý převlečník, čímž nabyl neobyčejně rozložité postavy; jsem přesvědčen, že by Tě tato kolekce osiřelých mužů v nedělních a pracovních oblecích pobavila.

   Potom jsem si ho ještě jednou naskizzoval sedícího s fajfčičkou. Má zvláštní lysou hlavu - velké hluché uši a bílé licousy.

   Tuto malou skizzu jsem dělal zpola potmě - můžeš si však podle ní aspoň přibližně představit komposici; když to už jednou sedí pohromadě, lze to trochu rychle naškrábat, netvrdím však, že tady to sedí tak, jak bych si to přál. Měl bych chuť namalovat to s postavami velkými aspoň stopu nebo něco míň - komposice by se pak ještě trochu rozšířila.

   Avšak nevím, mám-li to dělat, musel bych si k tomu vzít velké plátno, a když se to nezdaří, nejsou s tím snad velké výlohy?

   Ostatně si myslím - ačkoli bych k tomu měl teď velkou chuť - že samo dojde na tyto věci, nepřestanu-li pracovat na těchto figurálních typech.

   Konečně to nese s sebou také studium podle modelu v té či oné formě, avšak v podstatě stále stejným způsobem.

   Čím dál tím víc pozoruji, jak je užitečné a nanejvýš nutné schovávat si studie podle modelu; pro ostatní nemají zajisté valné ceny, avšak ten, kdo je dělal, spatřuje v nich znovu model a v duchu si oživuje věci. Nezapomeň mi příležitostně vrátit některé z mých studií. Doufám, že z nich ponenáhlu udělám hezčí věci.

  Rozumí se, že ve figurální skupině, jejíž malou černou skizzu Ti posílám, byly nádherné barevné věci, modré haleny, hnědé kazajky, bílé, černé, nažloutlé pracovní kalhoty, vybledlé šátky, zelenavě modrý obnošený převlečník, bílé čepice a černé cylindry, bahnem pokryté dlažební kameny a střevíce jako kontrast k bledým anebo větrem a nepohodou ošlehaným tvářím. Něco takového musím namalovat olejem nebo akvarelem. Nuže hmoždím se s tím. Spoléhám na to, že mi ještě napíšeš, není-liž pravda, a ještě jednou Ti děkuji za včasně zaslané peníze, které jsem skutečně velmi nutně potřeboval, abych mohl jaksepatří pokračovat v práci. Sbohem,  milý hochu, přijmi v duchu stisk ruky,

                            zcela Tvůj Vincent.

   Na akvarelu je ještě plnější popředí - zde vystupují postavy příliš dopředu, a tak nelze popředí okem zvládnout. 

 

Vincent van Gogh, Dopisy (139, 140)

V neděli ráno.

   Milý Theo!

   Právě jsem od Tebe obdržel velmi vítaný dopis a poněvadž dnes přece trochu odpočívám, hned Ti na něj odpovídám. Děkuji Ti pěkně za něj a za přílohu a za všechno, co v něm říkáš. Právě tak za líčení scény s dělníky na Montmartru, které se mi zdá velmi zajímavé, poněvadž přitom popisuješ barvy, takže to vidím před sebou; mnohokrát Ti za to děkuji. Těší mě, že čteš knihu o Gavarnim; velmi mě zajímala a Gavarniho jsem si tím dvojnásob oblíbil. Je-li pěkná Paříž a její okolí, nu, zde si přece nemůžeme též stěžovat. Tento týden jsem namaloval něco, v čem bys našel poněkud vyjádřený dojem z Scheveningen, jak jsme to tam viděli při společné vycházce. Je to velká studie písku, moře a oblohy - širá, něžně šedá a teple bílá obloha, kterou prosvítá jediná ploška měkké modře - písek a moře jsou světlé -, takže celek se stává plavý, je však oživen odvážně a rázovitě zbarvenými postavičkami a pinkami, jejichž kotva je zvedána. Koně stojí připraveni, aby se mohli zapřáhnout a vyvléci pak pinku na moře. V příloze Ti z toho posílám malou skizzu. Hodně jsem se s ní namořil - jen bych si přál malovat to na dřevě nebo na plátně. Snažil jsem se vnést do toho více brvy, hloubky, pevnosti a barevnosti.

   Je přece zvláštní, že máme oba často stejné myšlenky. Na příklad včera večer jsem se vracel se studií z lesa, a právě tento týden, a zvlášť při práci na této studii, zahloubal jsem se do otázky o hloubce a barvě a byl bych ji rád s Tebou probral zvlášť na studii, kterou jsem udělal - a hle, zrovna v dopise z dnešního rána se náhodou zmiňuješ, že Tě na Montmartru překvapily silně nápadné barvy, které přece harmonovaly.

   Les už vypadá neobyčejně podzimně - jsou tam barevné efekty, jaké zřídka uzříš namalovány na holandských obrazech. Včera k večeru jsem pracoval na mírně stoupajícím lesním terénu, pokrytém zvadlým a suchým bukovým listím. Půda byla světleji a temněji rudohnědá, zvlášť tam, kde stromy vrhaly zpola vybledlé, matné nebo silnější pruhy stínů. Šlo proto o dosažení barevné hloubky, nesmírné síly a pevnosti terénu, což bylo velmi obtížné, a pak teprve při malování jsem zpozoroval, co světla bylo ještě v temných místech. Teď jen zachytit to světlo a přece zachovat žár a hloubku syté barvy! Neboť si nelze představit žádný koberec, který by byl tak nádherný, jako hluboká hnědorudá barva v žáru podzimního zapadajícího slunce, avšak tlumeného stromy.

   Z této půdy vyrůstají mladé kmeny buků, které jsou s osvětlené strany svítivě zelené; zastíněná strana kmenů - to je teplá silná načernalá zeleň. V pozadí za kmínky, za hnědočervenou půdou třpytí se obloha, docela jemná, teple namodralá, téměř ani ne modrá šeď. A od ní se ještě odráží nadechnutý okraj zeleně a síť kmínků s nažloutlým listím. Postavy sbírající klestí plíží  se kolem jako tmavé tajemné stíny. Bílý čepec shýbající se ženy pro suchou větev se najednou odrazí od hluboce červenohědé půdy Kabát zachytí světlo - padne stín - tmavá silueta muže se objeví na kraji lesa. Bílý čepec, čepice, ramena, poprsí ženy vynikají na pozadí oblohy. Postavy, velké a plné poesie se podobají v šeru hlubokých stínů ohromným terakotám.

   Líčím Ti přírodu, avšak sám nevím, jak dalece jsem ji vyjádřil ve skizze, zato dobře vím, že mě zaujala harmonie zelené, červené, černé, žluté, modré, hnědé, šedé barvy. Bylo to docela ve stylu de Grouxe, efekt jako ve skizze "Le départ du conscrit", dříve v Palais Ducal.

   Malovat to byla trýzeň. Na půdu jsem spotřeboval půldruhé velké tuby běloby - přesto však je půda velmi tmavá, dále červenou, žlutou, hnědou, okr, černou, terrasienu, bistr, a výsledek je rudohnědá, která je však přechodem od bistru k hluboké vinné červeni, a bledě, plavě, růžově se mění. Je tu pak ještě mech a úzký kraj svěží trávy, která zachycuje světlo a silně se leskne a je velmi obtížná k malování. Hle, teď je tu konečně skizza, o níž bych mohl tvrdit, a totéž může každý o ní tvrdit, že má nějaký význam.

   Při práci jsem si řekl, že nepolevím, dokud nebude v ní něco z podzimního večera, něco tajemného, v čem je opravdovost.

   Poněvadž efekt je prchavý, musel jsem rychle malovat, postavy jsou pojednány několika silnými tahy širokým štětcem - jedním tahem. Zaráželo mě, jak kmeny tvrdě sedí na pozadí - ježto však půda byla pokryta silnou pastou, tah štětce se v ní ztrácel jako nic - tu jsem vytlačil kořeny a kmeny z tuby a trochu jsem je štětcem vymodeloval. Ano - teď tkví v zemi, vyrůstají z ní pevně zakořeněny. V jistém smyslu jsem rád, že jsem se neučil malovat. Kdybych se asi tomu naučil, takové efekty bych přehlížel, teď si říkám: ne - právě toho musím dosáhnout - nejde-li to, pak to nejde, pokusím se však, ačkoli nevím, jak se to dělá. Sám nevím, jak maluji. Posadím se s čerstvým prknem k místu, které mě zajímá. - Pozoruji, co mám před sebou - říkám si: z toho čerstvého prkna se musí něco stát - nespokojen se vracím domů - odkládám je, a když jsem si trochu odpočinul, prohlížím je s jakousi úzkostí - ještě jsem nespokojen, poněvadž mi žije nádherná příroda příliš živě ve vzpomínce, abych s tím mohl být spokojen. A přece - ve své práci spatřuji odlesk toho, co mě zaujalo; vidím, že mi příroda něco povídala, že mi vyprávěla něco, co jsem zaznamenal v rychlopise. V mém rychlopise jsou snad slova, která nelze rozluštit, chyby nebo mezery, přesto však je v nich něco z toho, co mi říkal les, pobřeží nebo lidé. A není to krotká a konvenční řeč, která by nepramenila ze samé přírody, nýbrž snad z naučené manýry nebo systému.

   Také ještě připojuji malou skizzu z dun. Stály tu takové malé keře, jejichž listí bylo s jedné strany bílé, s druhé tmavozelené, a které se neustále chvělo a třpytilo. Vzadu bylo tmavé křoví. Vidíš, jak se s veškerým úsilím zahloubávám do malování, jak se nořím do barvy, až dosud jsem se toho vzdaloval, a nemrzí mě to. Kdybych nebyl kreslil, necítil bych figuru, jež se vyjímá jako nehotová terakota, a nemohl bych ji malovat. Nyní se však cítím v plném tempu - malování musí pokračovat s veškerým úsilím, jež do něho můžeme vložit.

   Kdybych pracoval na dřevě nebo na plátně, zase by se zvětšily výlohy, všechno je tak drahé, barva je drahá a velmi rychle se spotřebuje, enfin, to jsou úvahy všech malířů, a musíme se snažit jak jen lze. Vím určitě, že mám cit pro barvu a že ho čím dál nabudu víc, že mi malování vězí v morku kostí. Dvojnásob a trojnásob oceňuji, že mi tak věrně a účinně pomáháš. Tolik na Tebe myslím, přál bych si, aby má práce byla důkladná, vážná a mužná a  abys i Ty měl z ní co nejdříve radost. Rád bych Tě upozornil na důležitou věc; nebylo by možno získat barvy, prkna, štětce za cenu netto? Nyní musím platit obvyklou cenu. Nejsi ve styku s Paillardem nebo s někým jiným? Kdyby ano, pak by asi bylo podstatně výhodnější zaopatřovat si víc barev ve velkém, na př. běloby, okru, terrasieny, a podle toho bychom se mohli zařídit s penězi. Při dobrém malování nezáleží na tom, spotřebuje-li se mnoho barvy, chce-li však člověk udělat zem hezky důkladně a oblohu jasně, nikdy se nesmí ohlížet na nějakou tu tubu.

   Někdy nese motiv sám sebou, aby byl malován tence, někdy přikazuje látka, povaha věcí, že se musí nanášet hutně. U Mauva, který přece ve srovnání s J. Marisem, ještě víc v poměru k Milletovi nebo Juliu Dupréovi, maluje velmi úsporně, stojí přece v koutech atelieru krabice od doutníků plné prázdných tub jako spousta prázdných lahví v koutech pokoje po soirée nebo po hostině, jak to na př. líčí Zola. Můžeš-li mi na tento měsíc něco zvlášť dát, bylo by to znamenité. Nejde-li to, tedy to nejde. Budu pracovat, jak dovedu. Ptáš se po mém zdraví - ale jak je s Tvým? Uvěřil bych, že by můj lék i Tobě prospěl. Pobyt na čerstvém vzduchu - malovat. Mně se daří dobře, přes určitou únavu si udržuji chuť do práce a spíš se to zlepší než zhorší. Jsem přesvědčen, že má také dobrý vliv, že žiji co možná střízlivě, ale především je mi lékem malování. Upřímně doufám, že máš štěstí a že ho ještě mnohem víc nalezneš. Přijmi v duchu stisk ruky a důvěřuj mi,

                                  zcela Tvůj Vincent.

   Milý Theo!

   Právě dostávám od Tebe dopis i s přiloženými 50 fr. a srdečně Ti za to děkuji. Opět připojuji malé kresby. Za svého pobytu u mně jsi říkal, jak víš, že se musím někdy snažit poslat Ti takovou malou kresbu, o níž se říká, že je "na prodej". Přesto mi nesmíš zazlívat, že co se mne týče, přesně nevím, kdy vlastně lze a kdy nelze pokládat kresbu za tento druh. Dříve jsem to, myslím, dovedl poznat, teď skutečně denně pozoruji, že se mýlím.

   Enfin - doufám, že Ti přece ta lavička, i když je ještě neprodejná, ukáže, že se nezdráhám zachycovat motivy, které mají cosi družného nebo hezounkého a které jako takové přece spíš najdou zákazníky nežli věci s chmurnou náladou.

   K dopisu připojuji kresbu lavičky a jinou jako pendant, také kousek z lesa. Lavičku jsem udělal podle většího akvarelu, na němž pracuji a v němž jsou hlubší tóny - avšak nevím, zdali se mi to povedlo dokonale namalovat; jiná kresba je podle namalované studie.

   Teď bych si ovšem přál slyšet od Tebe, zdali je tato kresba udělána více méně v tom duchu, jak jsme o tom hovořili. Posílám Ti ji, poněvadž bych nechtěl, aby ses domníval, že jsem na to nemyslel - ale doufám, že později Ti budu moci poslat ještě něco lepšího; víš, jak jsem Ti psal v posledním dopise, že jsem si zašel na známý bramborový trh.

   Tehdy jsem si odnesl mnoho skizz. Bylo to nesmírně zajímavé; avšak jako důkaz vlídnosti haagského publika vůči malíři může posloužit, že mi z ničeho nic jakýsi klacek za mnou nebo snad z okna vyplivl na papír žvanec tabáku - někdy je člověk velmi obtěžován.

   Enfin - člověk si to nesmí brát k srdci; vždyť lidé přece nejsou zlí, ale ničemu z toho nerozumějí a myslí, když mě vidí dělat na kresbě velkou tesařskou tužkou čáry, z nichž nemohou zmoudřet, že lidé jako já se minuli rozumem.

   V poslední době se také horlivě zabývám kreslením koní na ulici - chtěl bych mít příležitostně za model koně. Tu jsem včera zaslechl, jak mi kdosi za zády říká: "Nono, to je mi také malíř, kreslí koňský zadek, místo aby ho kreslil zpředu."  Tato poznámka mi připadala trochu jako žert.

   Jak už jsem Ti psal v předešlém dopise, skizzuji takto rád na ulici, a chci v tom bezpodmínečně dosáhnout jisté pohotovosti.

   Znáš americký časopis, který se jmenuje Harper´s Monthly Magazine? Jsou v něm výborné malé skizzy; znám ho jen málo, jen půl ročníku, a sám mám z něho pouze tři sešity, ale jsou v něm věci, které mě překvapily, mezi jiným sklářská huť, slévárna železa, rozmanité scény z továren a dále od Howarda Pyla skizzy z města kvakerů ze starých dob.

   Z těchto věcí mám velkou radost, protože mám novou naději, že asi také udělám něco, v čem je duše.

   Co říkáš o penězích, které jsi půjčil a nedostal nazpátek, věru, to je skutečně smůla. Musím zaplatit barvy a ještě nové přikoupit; 20. září budu tedy určitě v úzkých.

   Pozměním však trochu práci a budu se snažit vyjít. Věz však, že malý přídavek mě opět dovede kupředu; a to víc než obvykle. Člověk toho mnoho nepotřebuje a všechno je drahé; ale rozhodně jsem Ti dvojnásob a trojnásob vděčný a cítím se šťastný ve srovnání s mnoha jinými, že to mám s penězi tak zařízeno. A ujišťuji Tě, že se stůj co stůj vynasnažím, abych se dostal kupředu.

   Dnes si ještě jednou zajdu podívat se na obvyklý pondělní trh v době, kdy rozebírají stánky, abych si ještě něco naskizzoval. Sbohem, přeji Ti úspěch v každém podnikání, ale napiš mi opět brzy a věz, že mě vždycky potěšíš líčením takových věcí, jako o tom Montmartru.

   Jsem samá barva, takže se dokonce barva dostala i na tento dopis - pracuji na velkém akvarelu té lavičky.

   Tuze rád bych ji chtěl dodělat, ale to je velký problém; udržet kresbu při určité hloubce tónu je neobyčejně obtížné. Ještě jednou sbohem, v duchu stisk ruky a důvěřuj mi,

                               zcela Tvůj Vincent

   Děkuji Ti pěkně za to, žes mi něco poslal, zatím co jsi sám  v takové tísni. Ale já to též dvojnásob potřebuji, protože co nevidět mine podzim, pro práci nejkrásnější období v roce.

Vincent van Gogh, Dopisy (138)

V neděli v poledne.

    Milý Theo!
   Právě jsem obdržel pěkný dopis z domova, který mě velmi potěšil a z něhož jasně vidím, že Tvá návštěva a hovory o mně a o mé práci zanechaly uklidňující dojem.
   Jsem přesvědčen, že to může mít jen kýžené následky, a ještě zvlášť Ti děkuji za způsob, jak jsi o mně hovořil, přestože se mi zdá, že jsi o lecčems řekl víc příznivého, než si nyní zasluhuji.
   Zdá se, že rodiče jsou velmi zaujati svým novým prostředím a ještě mají plnou hlavu myšlenek na Tvou návštěvu, jako ostatně i já, neboť různé věci, které jsi mi pověděl, nutí mě myslet na Tebe ještě víc než dříve, rozhodně s nemenší náklonností. Cos mi svěřil o svém zdraví, také zvlášť způsobuje, že na Tebe často myslím.
  Mně se daří dobře - jsem přitom zdráv, takže kvůli té věci nic nezanedbávám a jednoduše to táhnu. Avšak není to ještě docela pryč, jak dobře víš, občas, jsem-li příliš unaven, mě to ruší, na štěstí se však víckrát nestalo, abych kvůli tomu nemohl pracovat.
   Tento týden jsem namaloval v lese několik dost velkých studií, které jsem se pokusil udělat dokonaleji a propracovaněji nežli ty prvé. Ta, o které jsem přesvědčen, že se mi nejlépe podařila, není nic jiného nežli kus rozkopané půdy, bílý, černý a hnědý písek po lijáku. Místy pak hroudy zachycovaly víc světla a vypadaly výrazněji.
   Když jsem nějakou dobu kreslil před tím kusem půdy, přišla bouřka s řádným lijákem, který trval asi hodinu. Byl jsem tím však tak posedlý, že jsem přesto zůstal na místě a vyhledal jsem si za silným stromem co možná nejlepší úkryt. Když to konečně přestalo a opět začínaly vylétat vrány, nelitoval jsem, že jsem vyčkal kvůli těm nádherným hlubokým tónům, jakých po dešti nabyla lesní půda. Ježto jsem před bouřkou začal s nízkým horizontem, tedy na kolenou, musel jsem si teď kleknout do bláta, a kvůli takovým dobrodružstvím, která se velmi často přiházejí v rozmanité podobě, nezdá se mi zbytečné pořídit si obyčejný pracovní oblek, na němž se nic nemůže zkazit. Tentokrát jsem si mohl jako výsledek toho odnést do atelieru kus půdy, ačkoli Mauve mi jistě správně říkal, když jsme příležitostně hovořili o jedné jeho studii, že je to kus práce nakreslit hroudu hlíny a dostat do toho hloubku.
   Jiná lesní studie představuje vysoké zelné bukové kmeny se suchým listím na zemi a s postavičkou dívky v bílém. Tady bylo velmi obtížné udržet všechno světlé a vnést vzduch mezi kmeny, stojící v různých vzdálenostech  a vystihnout postavení a správnou tloušťku kmenů, jak je mění perspektiva!
   Jak to udělat, aby se v tom dalo dýchat a chodit - a aby les voněl! Tyto dvě studie jsem dělal se zvláštním potěšením. Zrovna tak jako něco, co jsem uzřel v Scheveningen.
   Velká pláň v dunách zrána po dešti, tráva je poměrně značně zelená, a na tom černé sítě rozprostřené v obrovských kruzích, čímž vznikají na zemi tóny hluboké, načervenale černé a šedé barvy. Na tomto ponurém pozadí seděly, stály a pobíhaly jako podivné tmavozelené přízraky ženy v bílých čepcích a muži, kteří prostírali a spravovali sítě.
   V přírodě bylo tak úchvatně typicky ponuře a drsně, jako to nejkrásnější, nač si lze pomyslit od Milleta, Israelse nebo de Brouxe. Nad krajem prostá šedá oblaka se světlým pruhem po horizontu. Přestože byla přeháňka, udělal jsem si studii na archu papíru Torchon napuštěném olejem. Než budu s to do toho víc vnést, musí se ještě mnoho stát, ale tyto věci mě v přírodě nejvíc uchvacují. Venku je přece krásně, když je vše nasáklé deštěm, než začne  pršet, za deště i po něm; neměl bych si vlastně nechat ujít žádnou přeháňku.
   Dnes ráno jsem si rozvěsil v atelieru veškeré namalované studie, a přál bych si, abych si o nich mohl s Tebou pohovořit. Jak jsem si ovšem myslel a s čím jsem během práce počítal, musel jsem si ještě opravdu mnoho věcí přikoupit a přitom jsem utratil skoro všechny peníze.
  Takřka celých 14 dní jsem teď maloval od časného rána do pozdního večera, a kdybych v tom pokračoval, přišlo by to příliš draho, pokud nic neprodávám.
   Možná, že kdybys uviděl ty věci, řekl bys, že to musím provádět nikoli jen časem, když mám k tomu obzvlášť chuť, nýbrž pravidelně, jako naprosto důležitou věc, i kdyby to bylo spojeno s většími výlohami.
   Ale když zatím - přestože to sám úžasně rád dělám - nebudu bezpochyby pro velké výdaje tolik malovat, jak by si přály má chuť do toho a ctižádost, myslím si, že přesto nic neztratím, věnuji-li většinu času kreslení, což neméně rád dělám.
   Avšak jsem na pochybách, neboť to malování začalo poněkud slibně vypadat a bylo by snad správnou cestou, kdybych se do něho vložil s veškerou silou a hlavně se mořil se štětcem, ale jak jsem řekl, nevím.
   Rozhodně jsem přesvědčen o kreslení uhlem, že se v něm musím cvičit víc než dříve, rozhodně mám dost na práci a mohu kupředu; uskrovním-li se trochu s malováním i potom mohu zrovna tolik pracovat.
   V krátkém čase jsem namaloval tolik nesčetných studií proto, že bez ustání pracuji a že doslova pracuji v jednom kuse celý den, zatím co skoro nemám kdy se najíst a napít. V rozličných studiích se vyskytují malé postavičky, pracoval jsem též na jedné větší a už dvakrát jsem ji úplně seškrabal, což bys snad považoval za ukvapené, kdybys spatřil ten efekt; nebylo to však ukvapené, neboť jsem to udělal proto, že cítím, že to ještě lépe dovedu při trošce soužení a hledání, a chci dosáhnout lepšího výsledku, ať to stojí více či méně času, více či méně námahy. Krajina, jak jsem na ni teď zaútočil, určitě také potřebuje postavy; jsou to studie k pozadí, které je třeba skrz naskrz prostudovat, poněvadž na něm závisí tón postav a celkový účinek.
   Při malování je mi příjemné, že si člověk při stejné námaze, jakou vyžaduje kresba, přináší domů něco, co mu splatí mnohem větším dojmem a je mnohem příjemnější na pohled a zároveň též správnější. Je to zkrátka vděčnější nežli kreslení. Dozajista to však vyžaduje, aby člověk, dříve než začíná, uměl s dostatečnou jistotou nakreslit správně proporce a správně postavení předmětů. Chybuje-li v tom někdo, pak není z toho nic.
   Těším se na podzim; do té doby se musím hledět opět zásobit barvami a jinými potřebami. Obzvlášť miluji efekty se žlutým listím, proti němuž se tak pěkně vyjímají zelené bukové kmeny a neméně postavy. V poslední době jsem si částečně přečetl poněkud melancholickou knihu: "Dopisy a deník Gerarda Bilderse".
   Zemřel ve věku, v němž jsem asi začínal, a při četbě toho nelituji, že jsem pozdě začal. Jistě byl nešťastný a často zneuznávaný, ale zároveň v něm shledávám velkou slabost a v jeho charakteru něco chorobného. Je to podobný příběh jako o rostlině, jež příliš záhy vypučela, neschopná vzdorovat mrazu, jedné noci je jím zasažena až do kořenů a pak uvadá.
   Nejprve to má dobré, jsa u mistra jako ve skleníku, rychle tam vyspívá, ale v Amsterodamu je však téměř osamocen a přes veškerou snahu nedovede se tam udržet, a konečně se vrací domů k otci, pozbyv zcela odvahy, nespokojen, sklíčen, ještě něco tam maluje a konečně v osmadvaceti letech umírá na úbytě či na jinou nemoc. Nelíbí se mi na něm, že zatímco maluje, běduje na nudu a lenost, jako by to nemohl změnit - a stále se pohybuje ve stejném příliš těsném malém kruhu přátel a žije v radovánkách a způsobem života, který se mu zadrhává kolem krku.
   Enfin - je mi to sympatická postava, přece si však raději přečtu životopis otce Milleta nebo Th. Rousseaua nebo Daubignyho.
   Přečte-li si člověk Sensierovu knihu o Milletovi, nabývá odvahy, a z takového Bilderese je mu nanic.
   V Milletově dopise sice nacházím vždycky též stížnosti na bezpočet svízelů, přece však:  Přece jsem udělal toto nebo ono,"  a dále vždycky vyhlídky na jiné věci, které chce rozhodně udělat a také uskutečňuje. A u Bilderese se často říká:  "Tento týden mám kocovinu a namazal jsem se, byl jsem na koncertě a v divadle, odkud jsem se vrátil ještě nešťastnější."
   U Milleta mě uchvacuje jeho prostota: "Přece je třeba, abych udělal to nebo to."
   Bilders je velmi duchaplný a dovede pozérsky vzdychat nad manilskými doutníky, na něž má chuť a jež si nemůže koupit, nad účtem od krejčího, na jehož zaplacení není vyhlídky, svou peněžní tíseň líčí tak vtipně, že se tomu musí zasmát on sám i čtenář.
   Ale i když se vtipně hovoří o těch věcech, přece je nesnáším a mám větší úctu před soukromými starostmi Milletovými, když říká: "Přece je třeba polévky pro děti", a který nežvaní o manillas pointus nebo o radovánkách.
   Řeknu ti toto. Bilders pojímal život romanticky, nepřekonal illusions perdues, a co se mne týče, je v jistém smyslu předností, že jsem teprve začal, když už mám romantické iluse za sebou. Teď musím napravovat škodu usilovnou prací, ale když má člověk za sebou ztracené iluse, je právě potom práce potřebou a jednou z mála radostí, které člověku zůstaly a které mu přinášejí velký klid a duševní rovnováhu. Je mi ovšem líto, že nyní asi potrvá ještě rok, nežli dohromady uvidíš všechno, co maluji (i kdybych Ti občas něco poslal), a nežli si budeme moci pohovořit, co a jak dělat. S přesvědčením Tě mohu ujistit, že je pro mne užitečné, že jsem nyní namaloval tyto věci. Teď se snad může poštěstit, co se v lednu nezdařilo. Důvodem, proč mám velkou radost z malování, není, že je na pohled příjemné, nýbrž že mi osvětluje ostatní otázky o tónu a formě a hmotě, tedy věci, před nimiž jsem stál až dosud bezmocný a do nichž se teď mohu s těmi prostředky pustit.
   Nyní na př. vidím také větší vyhlídky na dosažení výsledku, pokusím-li se o to opět s uhlem. Především se o mně nedomnívej, že jsem lhostejný k výdělku, mým úmyslem je dostat se k tomu co nejdříve, ale ke skutečnému a trvalému výdělku; další možnost k tomu mohu však vidět jen pod tou podmínkou, že bych nepracoval výhradně pro to, abych prodával - čeho bych musel později ještě jednou litovat - nýbrž abych upřímným studiem přírody vznášel do svých prací trochu krásy.
   Kdybych teď na těch malbách seznal, že by bylo možné takhle to dál dotáhnout, pak bych se dojista nezdráhal víc malovat. Zdá-li se však, že ještě dlouho potrvá, nežli budou prodejné, pak bych sám byl první, který by řekl: "Zatím musíme začít nanejvýš úsporně, a kreslením se vyhneme mnoha výdajům a zcela bezpečně a spolehlivě, i když pomalu, budeme postupovat kupředu.V těchto namalovaných věcech spatřuji změnu a píši Ti o tom, poněvadž budeš moci říci lépe než já, jaký vliv by mohly mít na možný prodej. Zdá se mi, jako by namalované studie byly rozhodně příjemnější pro oko nežli to, co jsem nakreslil. Co se mne týče, nemám příliš citu pro příjemnější a méně hubený efekt - mým cílem je dosáhnout zobrazování přísnějších a mužnějších věcí, ale s tím se ještě hodně namořím. Ty však teď říkáš, abych se věnoval parkovým pohledům nebo krajinám nebo marinám, nevadilo by, kdyby to byla třeba větší a vážnější věc; neměl bych nic proti tomu.
   Musel bych však vědět, zdali to stojí za to plýtvat na to štětci, barvami a plátnem a zdali není plýtváním peněz dělat toho mnoho a zdali by mi to aspoň zaplatilo výlohy.
   Kdyby tomu tak bylo nebo mohlo být, mohlo by se to stát prostředkem, který by mi umožnil podnikat obtížnější věci. V tom případě bych na tom pracoval s velkou ctižádostí.
   Tyto studie nechám ještě uzrát a budu v nich pokračovat. Potom Ti asi do měsíce něco pošlu a uvidíme. Myslím, že se většina malířů tímto způsobem vypracovala k vyššímu umění.
   Nechtěl bych dělat věci, které by byly v zásadě špatné, nepravdivé a falešné v pojetí, poněvadž mám příliš rád přírodu.
   Ocitáme se však zároveň před jiným problémem -: abych dosáhl vyššího a lepšího umění, musím udělat ještě mnoho studií. Co je nejvýhodnější, kreslit tyto studie či malovat? Jsou-li však malované neprodejné, pak je určitě výhodnější kreslit je uhlem nebo něčím jiným
   Ale připustím-li možnost, že bych měl zaplaceny výlohy za namalované studie, pak Ti řeknu, že bych v zásadě neměl nic proti tomu, vždyť vidím, že se mi to poměrně daří a že by to snad mohl být vedlejší výdělek.
   Zásadně jsem proti plýtvání barev na věc, kterou se lze naučit nějak jinak a když přece není zmínky o prodeji. Nepřeji si, abychom ani Ty, ani já zbytečně utráceli, jasně však vidím, že malované věci vypadají příjemněji - a to mě přivádí do rozpaků, co dělat.
   Peníze jsem ještě úplně nespotřeboval, mnoho jich však nemám a nemýlím-li se, dnes je už dvacátého; za domácí potřeby jsem vydal tento měsíc spíše méně než více nežli obvykle. Musel jsem sice teď vydat mnoho najednou za potřeby k malování, ale přitom je to všechno trvalé. Ale všechno je ovšem drahé. Doufám, že mi budeš moci brzy něco poslat. Přijmi v duchu stisk ruky a důvěřuj mi.
                                        Zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (136, 137)

Milý Theo!

   Nesmíš mi zazlívat, že Ti opět píši - to jenom abych Ti řekl, že mám obzvláštní chuť k malování.

   Minulou sobotu jsem se pustil večer do věci, o níž jsem často snil. Je to pohled na zelené louky s kupami sena. Vedle nich probíhá středem cesta vysypaná struskou, a na obzoru, uprostřed obrazu, ohnivě rudě zapadá slunce.

   V rychlosti jsem nemohl efekt tak nakreslit, mám tu však komposici. Byl to jen problém barvy a tónu; odstupňování tónů, barevné škály oblohy, nejprve fialová mlha, v ní rudé slunce, zpola zastřené tmavofialovým oblakem se svítivě rudým jemným okrajem, u slunce reflex cinobru, ale přes to žlutý pruh, který přecházel do zeleného a výš nad ním do namodralého tónu, do tak zvané kovové ultra modré, a pak tu a tam fialová a šedá oblaka, která zachycují sluneční reflexy.

   Půda byla přitom jakýsi zeleno šedohnědý koberec, ale plný barevných přechodů a svitu;na tomto zvučném podkladě se leskla v příkopu voda.

   To by maloval na př. Émile Breton. Potom jsem si ještě vyhlédl velký kus duny a s chutí namaloval.

   O těchto obou, o malé maríně a o brambořišti jsem přesvědčen, že by o nich nikdo neřekl, že jsou to mé první malované studie.

   Abych Ti řekl pravdu - trochu mě to překvapilo, myslel jsem si, že první věci nebudou k ničemu a že se to později zlepší, tak jsem si to myslel - ale ač to sám říkám, vypadají skutečně k něčemu a to mě trochu udivuje.

   Jsem přesvědčen, že je to proto, že jsem předtím, dříve než jsem začal malovat, tak dlouho kreslil a studoval perspektivu, abych jednou mohl každý viděný předmět celkově pojednat.

   Od té doby, co jsem si koupil barvy a malířské náčiní, jsem se tak dřel a pracoval, že jsem teď z těch sedmi namalovaných studií k smrti unaven.

   Ještě je tu též jedna s postavičkou - matka s dítětem ve stínu vysokého stromu, výrazně proti svahu duny, ozářené sluncem.

   Téměř italský efekt.

   Nemohl jsem se doslova udržet, nedovedl jsem si to odříci anebo si odpočinout. - Jak snad víš, je tu teď výstava Teekenmaatschappij.* (*Výtvarnický spolek v Haagu.) Je tam jeden Mauve, o němž jsem přesvědčen, že je nádherný; ženička u jakéhosi tkalcovského stavu, určitě z Drenthe. Jsou tu nádherní Israelsové - několik z nich jsem už ostatně viděl u T. - mezi jiným Weissenbruchova podobizna s dýmkou v ústech a s paletou v ruce. Od Weisse (Weissenbruch) samé pěkné věci, krajiny a také marína.

   Od J. Marise je tu velká kresba, pohled na město, úžasné; a pěkné obrazy Willema Marise, mezi jiným prasnice se selaty a kráva.

   Neuhuyy, Duchatel, Mesdat. Od tohoto také pěkná velká marína, dva švýcarské obrazy, které snad shledávám trochu hloupé a vtíravé; ale velká marína je pěkná.

   Israels má ještě čtyři velké kresby; dívku u okna, dítě v prasečím chlívku, kresbu k malému obrazu ze Salonu; stařenu, která v šeru zažehuje oheň, leptal svého času pro Kunstkronijk.

   Na něco takového se jednou podívat je velmi povzbuzující, neboť potom vidím, čemu se ještě musím přiučit. Chtěl jsem Ti však říci, že při malování cítím, jak si barvou objevuji věci, což se mi dříve nedělo, totiž věci v mohutné síle. Teď Ti tak hned nic nepošlu, nejprve to nech trochu uzrát, věz však, že jsem velmi ctižádostivý a že prozatím to jde hladce.

   Avšak do tří měsíců Ti něco pošlu, abys věděl, oč jde a abys měl o tom ponětí. Ale pro mne je to zrovna důvodem, abych pokračoval v práci a ještě se k tomu naučil, co potřebuji. Z toho, co říkám o své vlastní práci, neusuzuj, jako bych s tím byl spokojen, neboť je tomu naopak; jsem však přesvědčen, že jsem tím získal, a když mě příště něco v přírodě uchvátí, mohu používat více prostředků než dříve, abych to vyjádřil mohutnou silou. A myslím, že není nepříjemné, že co dělá, v budoucnu bude vypadat chutněji. Také nevěřím, že by mi vadilo, kdyby někdy nebylo mé zdraví dočasně v pořádku. Pokud mohu posoudit, nebývají nejhorší ti malíři, kteří občas nemohou týden či 14 dní pracovat. To zrovna bývají ti, "qui y mettent leur peau,"* (*co do toho vkládají celé své "já".) jak říká Millet. To nevadí a podle mého mínění se člověk nesmí šetřit, když na to přijde; je-li člověk občas trochu vyčerpán, nuže, to se zas napraví, a člověk leda získal to, že sklidil studie právě tak jako sedlák zrní a seno.

   Prozatím ještě nemyslím na odpočinek, avšak včera, v neděli, jsem nebyl venku. Postarám se však, abys také až letos v zimě přijedeš, našel už atelier plný namalovaných studií.

   Včera jsem dostal dopis od Rapparda. - Byl v Drenthe a soudě podle dvou malých skizz, které mi poslal, klidně neposeděl. Zdá se, že velmi usilovně a se zdarem pracuje jak na figurách, tak na krajinách.

   Nuže sbohem, musím do práce, ruku Ti tiskne

                                    zcela Tvůj Vincent.

   Zrovna teď jsou to přibližně dva roky, co jsem začal v Borinagi kreslit.

V sobotu večer.

   Milý Theo!

   Přijmi ode mne srdečný dík za dopis a za přílohu. Jakmile jsem obdržel Tvůj dopis, ihned jsem si koupil ještě za 7 zl. barev, abych měl opět nějakou zásobu a doplnil si chybějící. Po celý týden jsme tu měli hodně větru, bouřek a dešťů, a mnohokrát jsem se byl v Scheveningen na to podívat. Přinesl jsem si odtamtud dvě malé maríny.

   Na jedné se usadilo značně mnoho písku, ale druhou, kterou jsem dělal přímo za bouřky a když moře sahalo těsně k dunám, jsem musel dvakrát seškrabat kvůli silnému povlaku písku, který ji celou pokryl. Tak fičelo, že jsem se skoro neudržel na nohou a pro písečný prach jsem sotva mohl vidět. Přesto jsem se pokusil vyzrát na to, totiž tak, že když jsem všechno v malé hospodě za dunami seškrabal, okamžitě jsem to opět namaloval a potom si to znova zašel ověřit, takže mám na to přece několik upomínek.

   Jinou upomínku jsem si odnesl, že jsem se nachladil, s následky, které znáš, a ty mě nutí zdržet se několik dní doma.

   V tom mezidobí jsem namaloval několik figurálních studií - posílám Ti dvě malé skizzy.

  Figurální malba mě velmi láká, avšak ještě musí víc uzrávat, musím víc poznat postup, totiž to, čemu se též říká "la cuisine de l´art".* (*umělecká kuchyně) - Ze začátku budu mnoho škrábat a musím často znova začínat, cítím však, že se přitom víc učím a že mi to dává nový svěží pohled na věc.

   Až mi opět něco pošleš, opatřím si několik dobrých kuních štětců, jež, jak pozoruji, jsou vlastně štětce ke kreslení, aby se jimi kreslila barvami ruka nebo profil. Vůbec je jich třeba i ke kreslení jemných větví stromů atd. Lyonské štětce, i když jsou též jemné, dělají přece příliš široké tahy. S papírem na malování jsem také už skoro u konce, do 1. září ještě ovšem nějaký spotřebuji, ale dojista vystačím s obvyklým. Potom bych Ti ještě rád řekl, že co se týče různých věcí v Tvém dopise, naprosto jsem s Tebou zajedno, především v tom, že velmi rád přisvědčuji, že rodiče jsou s veškerým svým pro a proti lidé, jaké je v dnešní době těžko pohledat, čím dál tím vzácnější - a snad nejsou noví lidé o nic lepší - a musíme si jich jistě tedy tím víc vážit.

   Co se mne týče, rozhodně si jich také vážím, obávám se však, že by se mohlo vrátit, v čem jsi je zatím uklidnil, zvlášť kdyby se se mnou shledali. Nikdy nepochopí, co to znamená malovat, nikdy nepochopí, že postavička kopáče, jednotlivé brázdy rozorané půdy, kousek země, moře a oblaka jsou vážné a tak těžké, ale i tak krásné motivy, že skutečně stojí za to věnovat svůj život zobrazování poesie, která v tom tkví. A kdyby mě pak viděli lopotit se a dřít s prací - a později ještě víc než nyní - kdyby viděli to neustálé seškrabování a měnění, kdyby viděli, jak nejprve přísně srovnávám obraz s přírodou a pak jej opět měním, takže by ani přesně nerozeznali místo nebo figuru - byli by stále rozčarováni; nedovedli by pochopit, že malování se nedaří tak najednou a setrvávali by v domněnce, "že to vlastně neumím" a že skutečný malíř by si počínal jinak. Enfin, neodvažuji se dělat si iluse a obávám se, že se jistě nestane, že to rodiče skutečně upřímně potěší. Není to žádný div a není to jejich chyba, nenaučili se dívat, jak jsme se tomu naučili my oba, vidí věci jinak nežli my, a my nevidíme tytéž věci takovýma očima, neprobouzejí v nás takové myšlenky.

   Je sice dovoleno si přát, aby tomu bylo jinak, ale čekat na to není, myslím, rozumné.

   Těžko dovedou porozumět mé náladě a nedovtípí se, co mě nutí, vídí-li mě dělat věci, které jim připadají nerozumné a podivné, připisují je jakési nespokojenosti, lhostejnosti nebo nedbalosti, přestože v tom přece tkví něco jiného, totiž rozkoš stůj co stůj dostihnout toho, co musím mít pro svou práci. Teď možná upírají zrak na "malbu olejovou barvou", teď to tedy konečně přijde - a běda, obávám se, jak by byli zklamáni, kdyby se na to podívali a neviděli by v tom nic než barevné skvrny; k tomu považují kreslení za jakési "přípravné studium" - výraz, proti němuž mám léta nepřekonatelný odpor a který, jak ostatně víš, pokládám za naprosto nesprávný, a kdyby mě ještě viděli právě tak dělat jako dříve, mysleli by si, že jsem ještě pořád u tohoto přípravného studia.

   Enfin, doufejme v to nejlepší a snažme se, aby se uklidnili.

   Neobyčejně mě zajímá líčení jejich nového prostředí. * (* Nuenen blízko Eidhovenu, nové působiště Vincentova otce.) Nesmírně rád bych se zajísté pokusil malovat takový malý starý kostelík a hřbitov s hroby z písku a s dřevěnými kříži.

   Upřímně doufám, že jednou k tomu dojde. Potom se zmiňuješ o kousku vřesového či sosnového lesa, který je docela nablízku; nuže, i já neustále toužím po vřesovém a sosnovém lese se zvláštními postavami. Žena sbírající chrastí, vesničan nesoucí písek - krátce to nejprostší, jež má v sobě něco velkého jako moře.

   Pořád se obírám myšlenkou, naskytne-li se někdy příležitost a dovolí-li to poměry usadit se někde docela venku, ačkoli mám přece nadbytek látky k malování, park, pobřeží, ryswycké louky zcela nablízku, a tedy doslova na každém kroku motiv.

   Bylo by to též kvůli levnějšímu bydlení, a v tomto okamžiku, pokud vidím, není k tomu žádné určitější příčiny, a proto to nemá naspěch.

   Říkám to jen, abych Ti ukázal, jak je mi sympatická taková krajina, jako ta, kterou líčíš jako nové bydliště rodičů.

   Díky malování cítím se v těchto dnech velice šťastný. Přemáhal jsem se a omezoval se na kreslení, právě proto, že znám tolik smutných příběhů lidí, kteří se do toho tak ukvapeně hnali, hledali to v postupu a zklamáni procitli, aniž to někam přivedli, a kteří se drahými věcmi, jež zbůhdarma vyplácali, zadlužili až po uši. Ze začátku jsem měl z toho strach, hrozil jsem se toho, díval jsem se a i ještě nyní se dívám na kreslení jako na jediný prostředek, aby mě nepotkal tentýž osud, a oblíbil jsem si kreslení, místo abych ho považoval za břemeno. Teď mi však malování skýtá mnoho vůle, přivádí mě do stavu zachycovat efekty dříve nedostupné a jež mi jsou přese všechno přece nejsympatičtější, a skýtá mi v mnoha otázkách daleko víc jasna a nové prostředky k vyjádření efektu, že mě to všechno skutečně činí šťastným.

   V těchto dnech bylo přece v Scheveningen opravdu krásně. Moře bylo před bouří vlastně skoro imposantnější než za skutečné bouře. Při bouři bylo mnohem méně vidět vlny a nebyl to takový efekt jako brázdy zoraného pole.

   Vlny šly za sebou tak rychle, že jedna druhou pohlcovala a při nárazu vodních spoust na sebe tvořila se jakási pěna jako písečný prach, který zahaloval nejbližší popředí moře jakoby dýmem.

   Ostatně byla to zlá bouřtička, a když se na to člověk trochu déle díval, byla tím hroznější a účinnější, čím méně nadělala hluku. Moře mělo barvu špinavé mýdlové vody. Byla tu malá pinka, poslední z řady, a několik malých postaviček.

   V malování je něco nekonečného - nedovedu Ti to vysvětlit, ale právě k vyjádření nálady je to zcela výtečné. V barvách jsou skryté věci harmonie a kontrastu; věci, jež působí samy sebou a jež nelze vyjádřit žádným jiným mediem.

   Doufám, že si zítra budu moci opět vyjít ven.

   Od Zoly jsem ještě četl "Hřích abbého Moureta" a "Jeho Excelence Eugene Rougeon", jež jsou rovněž pěkné. Ušlechtilá postava je, myslím, Pascal Rougeon, lékař, který vystupuje v různých dílech, vždycky však v pozadí. Dokazuje, že i ve zkažené rase lze pevnou vůlí a zásadami zvítězit nad osudem. V práci nalezl sílu, mocnější než povaha, kterou měl od své rodiny, a místo aby se poddával přirozeným sklonům, šel přímou jasnou cestou a nedostal se do kalných vod, v nichž utonuli všichni ostatní Rougeonové. On a Mme François z _Le ventre de Paris" jsou mi nejsympatičtější postavy. Nuže sbohem, mnoho na Tebe myslím a tuze rád bych Tě občas viděl. Přijmi v duchu stisk ruky a důvěřuj mi,

                                      zcela Tvůj Vincent.

Během psaní tohoto dopisu jsem udělal ještě jednu studii chlapce, grisaille, uhel, olej a velmi málo barvy, jen kvůli tónu.

 

VIncent van Gogh, Dopisy (134, 135)

V sobotu.

   Milý Theo!

   Píši Ti pár slov ještě zcela pod dojmem Tvé návštěvy a nemálo rozradostněn, že opět mohu vážně pokračovat v malování.

   Byl bych Tě následujícího rána ještě rád doprovodil na dráhu, myslel jsem si však, že by bylo indiskrétní, když jsi mi už věnoval tolik času, kdybych si na Tobě vyprosil ještě následující ráno.

   Jsem Ti velmi vděčen za to, že jsi tu jednou byl - připadá mi překrásné, že zase mám naději na rok pravidelné práce, bez pohrom; a tím, cos mi dal, otevřel se mi v malování nadto ještě nový obzor.

   Mám výhodu před tisíci jinými, žes mi odstranil s cesty tolik překážek. Samo sebou se rozumí, že se mnohdy pro výdaje nedostanu kupředu, a jak jsem vděčen za to, že mohu teď pravidelně pracovat, to Ti nedovedu slovy vyjádřit.

   Abych dohnal čas, o který jsem později začal než jiní, musím se dvojnásob snažit, avšak i při nejlepší vůli musel bych se toho zříci, kdybych Tebe neměl.

   Vypovím Ti, co všechno jsem si pořídil.

   Především pořádnou skřínku s akvarelovými barvami pro vodové barvy v kusech nebo v tubách s dvojitým víkem, jež otevřeno slouží za paletu; zároveň je tu materiál, který je velmi cenný a při práci v přírodě vlastně naprosto potřebný, ale je to pořádné vydání; v duchu jsem to odsunoval na pozdější dobu a až dosud jsem pracoval s volnými kousky na miskách, jež je však obtížné brát s sebou, zvlášť když mám ještě jinou bagáž.

   Je to však pěkný kus, jenž mi dlouho vydrží. Zároveň jsem si pořídil zásobu akvarelových barev a obnovil a doplnil zásobu štětců.

   Teď vlastně mám pro malování všechno, čeho je třeba, a také barvy v zásobě, velké tuby, jež přijdou mnohem levněji nežli malé, ale chápeš, že jsem se omezil jak v akvarelových, tak v olejových barvách na obyčejné: okr, červenou, žlutou, hnědou, kobaltovou a pruskou modř, neapolskou žluť, terra di Siena, černou a bílou, mimo to karmín, sepii, cinobr, ultramarin, gumigutu, v menších tubách; zdržel jsem se barev, které si musí míchat každý sám. To je, myslím, praktická paleta se zdravými barvami. Ultramarin, karmín nebo podobné přidávám pro případ, že by jich vůbec bylo třeba.

   Začnu s malými věcmi, ale doufám, že se přece ještě letos v létě budu cvičit ve velkých kresbách uhlem vzhledem k tomu, abych později mohl malovat ve větším formátu, a protože si opět dám zhotovit nový a, jak doufám, lepší perspektivní rám, který by na př. pevně stál také na nerovné půdě dun, se dvěma podpěrami, na př. na tento způsob.

   Co jsme viděli v Scheveningen, písek, moře a vzduch, doufám, že zcela určitě vyjádřím po svém.

   Všechno, cos mi dal, jsem ovšem nevydal najednou - ačkoli, řeknu Ti, ceny lecčeho se mi zvlášť nelíbily, poněvadž když jdeš po věcech, víc potřebuješ, než se Ti zprvu zdá. Pokud bys mi mohl ke dvacátému obvykle poslat, bylo by mi to příjemné nikoli proto, že potom už nebudu nic mít, ale proto, že myslím, že radno něco mít v kapse, když mezi prací zpozoruji, že ještě tu a tam něco potřebuji. V práci to velmi uklidňuje a vnáší do ní jakýsi pořádek. Skřínku s akvarelovými barvami lze vložit do skřínky na olejové barvy, takže mohu potřeby pro akvarel i s potřebami pro malování brát s sebou jako jeden předmět.

   Velmi si vážím, že mám dobrý materiál, a jsem rád, vypadá-li pěkně i můj atelier, bez starožitností nebo koberců a draperií, ale pro ty studie na stěně a dobré nářadí. To přijde prací a časem. Abych mluvil o strážném - pro svou osobu se cítím mnohem méně než strážný, jako na př. delfský lodník, a nemám nic proti tomu, že se  to stává u mne jakýmsi pohodlným "vlečným člunem".

  Včera v poledne jsem byl na půdě Schnuldenova papírnického obchodu na Laanu. Víš, co jsem tam našel? Dvojitý papír Ingres, zvaný papír Torchon, byl to druh ještě trochu hrubšího zrna nežli ten Tvůj. Posílám Ti vzorek, aby sis ho prohlédl. Je ho celá partie, starý a už uleželý, velmi dobrý. Zatím jsem si z něho vzal jen deset archů, pro příště ho tam vždycky dostanu. Byl jsem tam také za jiným účelem, totiž kvůli medovému papíru, který občas potřebuji; dostal jsem ho velmi levně, pocházel z Kadaotovy neodeslané objednávky.

   Myslím, že pro uhel je velmi vhodný, a jsou to velké archy, poněkud tónované, asi jako Harding.

   Vidíš, že tento vzorek má hrubé zrno jako plachtovina.

   Papír, který jsi mi přivezl, je příjemnější barvy a výtečný na př. pro studie okrajů příkopů a půdy. Jsem velmi rád, že jsem objevil tuto novou partii.

   Nuže, milý brachu, srdečný dík za všechno, a v duchu stisk ruky; jdu pracovat.

   Pozdravuj ode mne opravdu srdečně otce a matku, děkuji jim za to, co Ti pro mne dali, a řekni jim, že jim brzy napíši - avšak podle úmluvy nikoli o mimořádných věcech.

   Sbohem - přeji Ti příjemné zážitky v příštích dnech a šťastný návrat do obvyklého pracovního prostředí, a důvěřuj mi,

                                 zcela Tvůj Vincent.

   Milý Theo!

   V mém předešlém dopise jsi našel malou skizzu perspektivního rámu. Právě teď se vracím od kováře, který mi dělal železné hroty ke kůlům a železné rohy k rámu.

   Ten se skládá ze dvou dlouhých kůlů; rám se k nim připevňuje silnými dřevěnými kolíky na šířku i na délku.

   Tímto rámem máš na pobřeží, na louce nebo na poli výhled jako z okna.

   Vertikály a horizontály rámu, dále diagonály a kříž - nebo též rozdělení na čtverce - pevně a určitě stanoví hlavní body, s jejichž pomocí lze udělat přesnou kresbu, jež vyjádří velké linie a proporce.

   Je to možné aspoň tehdy, když člověk má cit pro perspektivu, když má í ponětí o podstatě, příčinách a způsobu, jímž perspektiva zdánlivě mění směr čar a velkost objemů a ploch. Bez toho ponětí není rámec nic platný a člověku se leda točí hlava, když se jím dívá.

   Dojista asi vytušíš, že je znamenité nařídit si tento zaměřovací aparát na moře, na zelené louky nebo v zimě na zasněžené plochy, nebo na podzim na roztodivnou síť tenkých a silných kmenů a větví, nebo na bouřlivou oblohu.

   Při značném a vytrvalém cviku přiměje to každého bleskurychle kreslit, a jakmile je kresba pevně posazena, bleskurychle malovat.

  Pro malování je to vlastně svrchovaně nutné; vždyť oblaka, půda, moře, do toho musí přijít štětec, nebo spíš, aby toto bylo možno pouze kresebně vyjádřit, je třeba znát a vycítit, jak zacházet se štětcem. Též jsem bezpečně přesvědčen, že bude mít na mé kreslení velmi značný vliv, jestliže budu delší čas malovat. Už jsem se o to pokusil v lednu, pak jsem toho však opět nechal; rozhodující příčinou pro to bylo též, kromě několika jiných věcí, že jsem byl ještě nejistý v kreslení. Rám se stal skutečně pěkným kusem nářadí - lituji, žes ho ještě neviděl. Také mě stojí hezké prachy - dal jsem si ho však udělat tak solidně, že ho tak brzy nezničím. V pondělí tedy s ním začnu dělat velké kresby uhlem a malovat malé studie, podaří-li se mi to obojí, pak, doufám, budou brzy následovat lépe namalované věci.

   Velmi bych si přál, až ke mně opět jednou přijedeš, aby se z mého atelieru stal pravý malířský atelier.

   Že to v lednu neklapalo, záleželo, jak víš, na různých příčinách, ale na to se lze přese všechno dívat jako na havarii stroje, když šroub nebo páka, jež nebyly dost silné, musely být nahrazeny silnějším kusem.

   Také jsem si pořídil silné teplé kalhoty, a ježto jsem si právě před Tvým příjezdem koupil pevné boty, jsem vyzbrojen proti větru a nepohodě. Zároveň mám pevný úmysl přiučit se tímto malováním krajin  některým technickým věcem, o nichž cítím, že je potřebuji pro figurální malbu, totiž naučit se vystihnout rozmanitost látky, tón a barvu, jedním slovem, naučit se vyjadřovat celek, masu věcí. Tvůj příjezd zavdal mi podnět věnovat se tomu, ale už dříve, než jsi přijel, nebylo dne, abych o tom neuvažoval; jen bych se snad měl ještě déle omezit výhradně na černobílou techniku a konturu, ale teď jsem najednou v člunu. Sbohem, milý brachu, ještě upřímný stisk ruky a důvěřuj mi.

                                   Zcela Tvůj Vincent.