Vincent van Gogh, Dopisy (141, 142)

Milý Theo!

   Týdny rychle míjejí - a už je opět neděle.

   V těchto dnech jsem byl ještě několikrát v Scheveningen a jednou večer se mi poštěstilo zastihnout příjezd pinky.

   U pomníku stojí prkenná bouda, kde hlídá chlap. Jakmile se přiblížila pinka jasně na dohled, objevil se chlap s velkou modrou vlajkou, doprovázen bandou dětského potěru, který mu nesahal ani po kolena. Měly zřejmě velkou zábavu, když stály u muže s vlajkou, a určitě si představovaly, že takhle pomohou při příjezdu lodi.

   Několik minut nato, co ten muž zamával vlajkou, přijel jiný chlap na starém koni, který musel přitáhnout kotvu. Potom se k této skupině přidružili muži se ženami - i matky s dětmi - aby přivítali mužstvo.

   Když byla loď dost blízko, chlap na koni vjel do vody a vrátil se s kotvou. Nato chlapiska ve vysokých nepromokavých botách vynášela na zádech mužstvo na břeh a při příchodu každého nového příchozího se strhl na uvítanou řádný pokřik. Jakmile byli všichni na břehu, pochodovala celá tlupa domů jako stádo ovcí nebo karavana, nad níž se jako mohutný stín tyčil chlap na velbloudu, totiž na koni.

   Pokusil jsem se naskizzovat si velmi pozorně tyto různé výjevy. Něco z toho jsem též namaloval, totiž malou skupinu, kterou jsem Ti tu načmáral.

   Potom jsem ještě maloval studii mariny, nic než kousek písku, moře a kousek oblohy mlhavé a opuštěné; časem potřebuji takový klid, kde není nic než šedivé moře s osamělým rackem a kde nezazní žádný hlas než šumění vln. Prospívá mi někdy oddechnout si od hluku Geestu a bramborového tržiště.

   Ostatně jsem tento týden dělal většinou skizzy a akvarely.

   Přivedl jsem to o kus dál s velkým akvarelem lavice a potom jsem ještě dělal skizzu žen v zahradě chudobince a jednu z Geestu.

   Na připojené skizze vidíš tyto lidové skupiny, z nichž každá něco dělá, a o to mi jde. Jak je však obtížné vnést do toho život a pohyb, posadit figury na své místo a odlišit je od sebe! To je velký problém, "moutonner" skupiny, postavy, které tvoří celek a které se hlavami a rameny přece navzájem odlišují, zatím co se nohy předních postav v popředí silně odrážejí a nadto ještě kabáty a nohavice tvoří jakousi směsici, v níž je však ještě mnoho kresby.

   Potom podle polohy zorného bodu, doprava a doleva, do stran víc rozvinutí nebo zkrácení. Co se týče komposice, všechny možné figurální scény, ať jde o tržiště, příchod lodi, houf lidí v lidové kuchyni nebo v čekárně, ať je to chudobinec nebo zastavárna, ať jsou to skupiny procházející se a bavící se na pobřeží, jsou založeny na stejném principu ovčího stáda - od něhož ostatně dojista pochází slovo moutonner - a všechno končí u stejného problému světla a stínu a perspektivy. I tu lze nalézt efekt kaštanu, který mi popisuješ v posledním dopise a který jsi mohl zpozorovat na kresbě lavice, tady je však vidět jen zprvu docela málo zelených lístků, ačkoli jsem je též nedávno zpozoroval; ale zde jsou následkem mnoha bouřlivých větrů uvadlé. Snad už tu bude brzy u nás konečně padat listí a doufám, že si pak namaluji ještě mnoho lesních studií, a neméně z pobřeží; neboť ačkoli tu nejsou žádné efekty podzimního listí, přece působí zvláštní dojem světlo podzimních večerů, a je tu, jako všude v tom období, dvojnásob pěkně.

   S barvou jsem poněkud v tísni, a kromě toho s lecčíms jiným, ale víš, že dovedu střídat práci různým způsobem, a je a zůstane nekonečně mnoho co kreslit; vždyť skupina lidí na připojené skizze se mění do nekonečna a vyžaduje bezpočet zvláštních studií a skizz jednotlivých postav, jež musí člověk zachycovat na ulici jako v letu. Tímto způsobem musí to také ponenáhlu nabýt charakteru a smyslu. Tak jsem si nedávno nakreslil studii pánů a dam na pobřeží - ruch procházejících se. Myslím, že by bylo příjemné, kdybych mohl ještě po delší nepřetržité námaze dělat kresby k ilustracím. Jedno snad vzniká z druhého. Pracovat dál, to je ta otázka. Upřímně doufám, že se Ti dobře daří a nezapomínej na mne s žádnou novinkou, která se týká Tebe a věcí z Tvého prostředí. Sbohem, s upřímným stiskem ruky

                            zcela Tvůj Vincent.

Velmi mne znepokojuje, že jsi se s tím, o čem se zmiňuješ, dostal asi do velkých nesnází a upřímně doufám, že se to vysvětlí.

   Na této skizze vidíš, že jsem začal, o čem jsem hovořil v předešlém dopise - pokouším se totiž bez ustání zaznamenávat si scény dělníků a rybářů, jež tak pozoruji, zatím co je kreslím nebo maluji, a jestliže se v tom pocvičím, jsem přesvědčen, že by se právě těchto věcí dalo použít jako ilustrací. Samo sebou se rozumí, že typy pro to musí být ještě víc zdokonaleny!

   Z příjezdu pinky mám asi ještě deset různých záběrů, taktéž ze zvedání kotvy; kresbu toho jsem Ti poslal v předešlém dopise.

 Milý Theo!

   Jenom několik řádek, abych Ti oznámil, že jsem Tvůj dopis obdržel v pořádku; za obsah Ti srdečně děkuji. V posledních dnech jsem nedělal skoro nic jiného nežli akvarely. Připojuji malou skizzu velkého akvarelu. Pamatuješ se snad na Moormanovu Státní loterii, na začátku Spuistraatu. Jednoho deštivého rána jsem šel kolem, když tam stála spousta lidí, kteří čekali na vyzvednutí tažební listiny. Povětšině to byly stařeny, ten druh lidí, o nichž nikdy nelze říci, co dělají nebo jak žijí, a kteří se asi jaksepatří ohánějí a hmoždí a protloukají životem.

   Takový houf lidí, kteří se, jak se zdá, nesmírně zajímají o "dnešní tah", nutí nás oba při povrchním posuzování k smíchu, poněvadž loterie je nám oběma naprosto lhostejná.

   Mne však zaujal tento houf lidí - jejich výraz očekávání - a během práce nabyl pro mne většího a hlubšího významu než v prvním okamžiku. Potom totiž bude asi významnější vidět v tom chuďasy a peníze. Tak je tomu ostatně skoro se všemi figurálními skupinami; chceme-li pochopit, před čím stojíme, musíme o tom uvažovat; pokud jde o zvědavost a ilusi loterie, zdá se nám to více méně naivní, ale stává se to vážné, pomyslíme-li na protest proti bídě a na způsob marného úsilí  těchto nešťastníků, kteří si představují, že by se mohli snadno zachránit losem z loterie, koupeným z peněz na jídlo, které si utrhli od úst. Ať je tomu jakkoli, pustil jsem se do velkého akvarelu této scény.

   Kromě toho pracuji na jiném, představujícím kostelní lavici, kterou jsem viděl v kostelíku v Geestu, kam docházejí lidé z chudobince (tady jim říkají velmi příznačně osiřelí muži a osiřelé ženy).

   Když zase hodně kreslím, myslím si někdy, že přece není nic tak pěkného jako kreslení.

   Toto je kus výřezu z lavic, v pozadí jsou zase jiné mužské hlavy.

   Takové věci jsou však obtížné a hned napoprvé se nepodaří. Mnohdy je zdařilá věc konečným výsledkem celé serie nepovedených pokusů. Když už jsem u těch osiřelých mužů - při psaní dopisu jsem byl vyrušen příchodem svého modelu.

   Pracoval jsem s ním až do setmění - měl na sobě velký starý převlečník, čímž nabyl neobyčejně rozložité postavy; jsem přesvědčen, že by Tě tato kolekce osiřelých mužů v nedělních a pracovních oblecích pobavila.

   Potom jsem si ho ještě jednou naskizzoval sedícího s fajfčičkou. Má zvláštní lysou hlavu - velké hluché uši a bílé licousy.

   Tuto malou skizzu jsem dělal zpola potmě - můžeš si však podle ní aspoň přibližně představit komposici; když to už jednou sedí pohromadě, lze to trochu rychle naškrábat, netvrdím však, že tady to sedí tak, jak bych si to přál. Měl bych chuť namalovat to s postavami velkými aspoň stopu nebo něco míň - komposice by se pak ještě trochu rozšířila.

   Avšak nevím, mám-li to dělat, musel bych si k tomu vzít velké plátno, a když se to nezdaří, nejsou s tím snad velké výlohy?

   Ostatně si myslím - ačkoli bych k tomu měl teď velkou chuť - že samo dojde na tyto věci, nepřestanu-li pracovat na těchto figurálních typech.

   Konečně to nese s sebou také studium podle modelu v té či oné formě, avšak v podstatě stále stejným způsobem.

   Čím dál tím víc pozoruji, jak je užitečné a nanejvýš nutné schovávat si studie podle modelu; pro ostatní nemají zajisté valné ceny, avšak ten, kdo je dělal, spatřuje v nich znovu model a v duchu si oživuje věci. Nezapomeň mi příležitostně vrátit některé z mých studií. Doufám, že z nich ponenáhlu udělám hezčí věci.

  Rozumí se, že ve figurální skupině, jejíž malou černou skizzu Ti posílám, byly nádherné barevné věci, modré haleny, hnědé kazajky, bílé, černé, nažloutlé pracovní kalhoty, vybledlé šátky, zelenavě modrý obnošený převlečník, bílé čepice a černé cylindry, bahnem pokryté dlažební kameny a střevíce jako kontrast k bledým anebo větrem a nepohodou ošlehaným tvářím. Něco takového musím namalovat olejem nebo akvarelem. Nuže hmoždím se s tím. Spoléhám na to, že mi ještě napíšeš, není-liž pravda, a ještě jednou Ti děkuji za včasně zaslané peníze, které jsem skutečně velmi nutně potřeboval, abych mohl jaksepatří pokračovat v práci. Sbohem,  milý hochu, přijmi v duchu stisk ruky,

                            zcela Tvůj Vincent.

   Na akvarelu je ještě plnější popředí - zde vystupují postavy příliš dopředu, a tak nelze popředí okem zvládnout. 

 

Vincent van Gogh, Dopisy (139, 140)

V neděli ráno.

   Milý Theo!

   Právě jsem od Tebe obdržel velmi vítaný dopis a poněvadž dnes přece trochu odpočívám, hned Ti na něj odpovídám. Děkuji Ti pěkně za něj a za přílohu a za všechno, co v něm říkáš. Právě tak za líčení scény s dělníky na Montmartru, které se mi zdá velmi zajímavé, poněvadž přitom popisuješ barvy, takže to vidím před sebou; mnohokrát Ti za to děkuji. Těší mě, že čteš knihu o Gavarnim; velmi mě zajímala a Gavarniho jsem si tím dvojnásob oblíbil. Je-li pěkná Paříž a její okolí, nu, zde si přece nemůžeme též stěžovat. Tento týden jsem namaloval něco, v čem bys našel poněkud vyjádřený dojem z Scheveningen, jak jsme to tam viděli při společné vycházce. Je to velká studie písku, moře a oblohy - širá, něžně šedá a teple bílá obloha, kterou prosvítá jediná ploška měkké modře - písek a moře jsou světlé -, takže celek se stává plavý, je však oživen odvážně a rázovitě zbarvenými postavičkami a pinkami, jejichž kotva je zvedána. Koně stojí připraveni, aby se mohli zapřáhnout a vyvléci pak pinku na moře. V příloze Ti z toho posílám malou skizzu. Hodně jsem se s ní namořil - jen bych si přál malovat to na dřevě nebo na plátně. Snažil jsem se vnést do toho více brvy, hloubky, pevnosti a barevnosti.

   Je přece zvláštní, že máme oba často stejné myšlenky. Na příklad včera večer jsem se vracel se studií z lesa, a právě tento týden, a zvlášť při práci na této studii, zahloubal jsem se do otázky o hloubce a barvě a byl bych ji rád s Tebou probral zvlášť na studii, kterou jsem udělal - a hle, zrovna v dopise z dnešního rána se náhodou zmiňuješ, že Tě na Montmartru překvapily silně nápadné barvy, které přece harmonovaly.

   Les už vypadá neobyčejně podzimně - jsou tam barevné efekty, jaké zřídka uzříš namalovány na holandských obrazech. Včera k večeru jsem pracoval na mírně stoupajícím lesním terénu, pokrytém zvadlým a suchým bukovým listím. Půda byla světleji a temněji rudohnědá, zvlášť tam, kde stromy vrhaly zpola vybledlé, matné nebo silnější pruhy stínů. Šlo proto o dosažení barevné hloubky, nesmírné síly a pevnosti terénu, což bylo velmi obtížné, a pak teprve při malování jsem zpozoroval, co světla bylo ještě v temných místech. Teď jen zachytit to světlo a přece zachovat žár a hloubku syté barvy! Neboť si nelze představit žádný koberec, který by byl tak nádherný, jako hluboká hnědorudá barva v žáru podzimního zapadajícího slunce, avšak tlumeného stromy.

   Z této půdy vyrůstají mladé kmeny buků, které jsou s osvětlené strany svítivě zelené; zastíněná strana kmenů - to je teplá silná načernalá zeleň. V pozadí za kmínky, za hnědočervenou půdou třpytí se obloha, docela jemná, teple namodralá, téměř ani ne modrá šeď. A od ní se ještě odráží nadechnutý okraj zeleně a síť kmínků s nažloutlým listím. Postavy sbírající klestí plíží  se kolem jako tmavé tajemné stíny. Bílý čepec shýbající se ženy pro suchou větev se najednou odrazí od hluboce červenohědé půdy Kabát zachytí světlo - padne stín - tmavá silueta muže se objeví na kraji lesa. Bílý čepec, čepice, ramena, poprsí ženy vynikají na pozadí oblohy. Postavy, velké a plné poesie se podobají v šeru hlubokých stínů ohromným terakotám.

   Líčím Ti přírodu, avšak sám nevím, jak dalece jsem ji vyjádřil ve skizze, zato dobře vím, že mě zaujala harmonie zelené, červené, černé, žluté, modré, hnědé, šedé barvy. Bylo to docela ve stylu de Grouxe, efekt jako ve skizze "Le départ du conscrit", dříve v Palais Ducal.

   Malovat to byla trýzeň. Na půdu jsem spotřeboval půldruhé velké tuby běloby - přesto však je půda velmi tmavá, dále červenou, žlutou, hnědou, okr, černou, terrasienu, bistr, a výsledek je rudohnědá, která je však přechodem od bistru k hluboké vinné červeni, a bledě, plavě, růžově se mění. Je tu pak ještě mech a úzký kraj svěží trávy, která zachycuje světlo a silně se leskne a je velmi obtížná k malování. Hle, teď je tu konečně skizza, o níž bych mohl tvrdit, a totéž může každý o ní tvrdit, že má nějaký význam.

   Při práci jsem si řekl, že nepolevím, dokud nebude v ní něco z podzimního večera, něco tajemného, v čem je opravdovost.

   Poněvadž efekt je prchavý, musel jsem rychle malovat, postavy jsou pojednány několika silnými tahy širokým štětcem - jedním tahem. Zaráželo mě, jak kmeny tvrdě sedí na pozadí - ježto však půda byla pokryta silnou pastou, tah štětce se v ní ztrácel jako nic - tu jsem vytlačil kořeny a kmeny z tuby a trochu jsem je štětcem vymodeloval. Ano - teď tkví v zemi, vyrůstají z ní pevně zakořeněny. V jistém smyslu jsem rád, že jsem se neučil malovat. Kdybych se asi tomu naučil, takové efekty bych přehlížel, teď si říkám: ne - právě toho musím dosáhnout - nejde-li to, pak to nejde, pokusím se však, ačkoli nevím, jak se to dělá. Sám nevím, jak maluji. Posadím se s čerstvým prknem k místu, které mě zajímá. - Pozoruji, co mám před sebou - říkám si: z toho čerstvého prkna se musí něco stát - nespokojen se vracím domů - odkládám je, a když jsem si trochu odpočinul, prohlížím je s jakousi úzkostí - ještě jsem nespokojen, poněvadž mi žije nádherná příroda příliš živě ve vzpomínce, abych s tím mohl být spokojen. A přece - ve své práci spatřuji odlesk toho, co mě zaujalo; vidím, že mi příroda něco povídala, že mi vyprávěla něco, co jsem zaznamenal v rychlopise. V mém rychlopise jsou snad slova, která nelze rozluštit, chyby nebo mezery, přesto však je v nich něco z toho, co mi říkal les, pobřeží nebo lidé. A není to krotká a konvenční řeč, která by nepramenila ze samé přírody, nýbrž snad z naučené manýry nebo systému.

   Také ještě připojuji malou skizzu z dun. Stály tu takové malé keře, jejichž listí bylo s jedné strany bílé, s druhé tmavozelené, a které se neustále chvělo a třpytilo. Vzadu bylo tmavé křoví. Vidíš, jak se s veškerým úsilím zahloubávám do malování, jak se nořím do barvy, až dosud jsem se toho vzdaloval, a nemrzí mě to. Kdybych nebyl kreslil, necítil bych figuru, jež se vyjímá jako nehotová terakota, a nemohl bych ji malovat. Nyní se však cítím v plném tempu - malování musí pokračovat s veškerým úsilím, jež do něho můžeme vložit.

   Kdybych pracoval na dřevě nebo na plátně, zase by se zvětšily výlohy, všechno je tak drahé, barva je drahá a velmi rychle se spotřebuje, enfin, to jsou úvahy všech malířů, a musíme se snažit jak jen lze. Vím určitě, že mám cit pro barvu a že ho čím dál nabudu víc, že mi malování vězí v morku kostí. Dvojnásob a trojnásob oceňuji, že mi tak věrně a účinně pomáháš. Tolik na Tebe myslím, přál bych si, aby má práce byla důkladná, vážná a mužná a  abys i Ty měl z ní co nejdříve radost. Rád bych Tě upozornil na důležitou věc; nebylo by možno získat barvy, prkna, štětce za cenu netto? Nyní musím platit obvyklou cenu. Nejsi ve styku s Paillardem nebo s někým jiným? Kdyby ano, pak by asi bylo podstatně výhodnější zaopatřovat si víc barev ve velkém, na př. běloby, okru, terrasieny, a podle toho bychom se mohli zařídit s penězi. Při dobrém malování nezáleží na tom, spotřebuje-li se mnoho barvy, chce-li však člověk udělat zem hezky důkladně a oblohu jasně, nikdy se nesmí ohlížet na nějakou tu tubu.

   Někdy nese motiv sám sebou, aby byl malován tence, někdy přikazuje látka, povaha věcí, že se musí nanášet hutně. U Mauva, který přece ve srovnání s J. Marisem, ještě víc v poměru k Milletovi nebo Juliu Dupréovi, maluje velmi úsporně, stojí přece v koutech atelieru krabice od doutníků plné prázdných tub jako spousta prázdných lahví v koutech pokoje po soirée nebo po hostině, jak to na př. líčí Zola. Můžeš-li mi na tento měsíc něco zvlášť dát, bylo by to znamenité. Nejde-li to, tedy to nejde. Budu pracovat, jak dovedu. Ptáš se po mém zdraví - ale jak je s Tvým? Uvěřil bych, že by můj lék i Tobě prospěl. Pobyt na čerstvém vzduchu - malovat. Mně se daří dobře, přes určitou únavu si udržuji chuť do práce a spíš se to zlepší než zhorší. Jsem přesvědčen, že má také dobrý vliv, že žiji co možná střízlivě, ale především je mi lékem malování. Upřímně doufám, že máš štěstí a že ho ještě mnohem víc nalezneš. Přijmi v duchu stisk ruky a důvěřuj mi,

                                  zcela Tvůj Vincent.

   Milý Theo!

   Právě dostávám od Tebe dopis i s přiloženými 50 fr. a srdečně Ti za to děkuji. Opět připojuji malé kresby. Za svého pobytu u mně jsi říkal, jak víš, že se musím někdy snažit poslat Ti takovou malou kresbu, o níž se říká, že je "na prodej". Přesto mi nesmíš zazlívat, že co se mne týče, přesně nevím, kdy vlastně lze a kdy nelze pokládat kresbu za tento druh. Dříve jsem to, myslím, dovedl poznat, teď skutečně denně pozoruji, že se mýlím.

   Enfin - doufám, že Ti přece ta lavička, i když je ještě neprodejná, ukáže, že se nezdráhám zachycovat motivy, které mají cosi družného nebo hezounkého a které jako takové přece spíš najdou zákazníky nežli věci s chmurnou náladou.

   K dopisu připojuji kresbu lavičky a jinou jako pendant, také kousek z lesa. Lavičku jsem udělal podle většího akvarelu, na němž pracuji a v němž jsou hlubší tóny - avšak nevím, zdali se mi to povedlo dokonale namalovat; jiná kresba je podle namalované studie.

   Teď bych si ovšem přál slyšet od Tebe, zdali je tato kresba udělána více méně v tom duchu, jak jsme o tom hovořili. Posílám Ti ji, poněvadž bych nechtěl, aby ses domníval, že jsem na to nemyslel - ale doufám, že později Ti budu moci poslat ještě něco lepšího; víš, jak jsem Ti psal v posledním dopise, že jsem si zašel na známý bramborový trh.

   Tehdy jsem si odnesl mnoho skizz. Bylo to nesmírně zajímavé; avšak jako důkaz vlídnosti haagského publika vůči malíři může posloužit, že mi z ničeho nic jakýsi klacek za mnou nebo snad z okna vyplivl na papír žvanec tabáku - někdy je člověk velmi obtěžován.

   Enfin - člověk si to nesmí brát k srdci; vždyť lidé přece nejsou zlí, ale ničemu z toho nerozumějí a myslí, když mě vidí dělat na kresbě velkou tesařskou tužkou čáry, z nichž nemohou zmoudřet, že lidé jako já se minuli rozumem.

   V poslední době se také horlivě zabývám kreslením koní na ulici - chtěl bych mít příležitostně za model koně. Tu jsem včera zaslechl, jak mi kdosi za zády říká: "Nono, to je mi také malíř, kreslí koňský zadek, místo aby ho kreslil zpředu."  Tato poznámka mi připadala trochu jako žert.

   Jak už jsem Ti psal v předešlém dopise, skizzuji takto rád na ulici, a chci v tom bezpodmínečně dosáhnout jisté pohotovosti.

   Znáš americký časopis, který se jmenuje Harper´s Monthly Magazine? Jsou v něm výborné malé skizzy; znám ho jen málo, jen půl ročníku, a sám mám z něho pouze tři sešity, ale jsou v něm věci, které mě překvapily, mezi jiným sklářská huť, slévárna železa, rozmanité scény z továren a dále od Howarda Pyla skizzy z města kvakerů ze starých dob.

   Z těchto věcí mám velkou radost, protože mám novou naději, že asi také udělám něco, v čem je duše.

   Co říkáš o penězích, které jsi půjčil a nedostal nazpátek, věru, to je skutečně smůla. Musím zaplatit barvy a ještě nové přikoupit; 20. září budu tedy určitě v úzkých.

   Pozměním však trochu práci a budu se snažit vyjít. Věz však, že malý přídavek mě opět dovede kupředu; a to víc než obvykle. Člověk toho mnoho nepotřebuje a všechno je drahé; ale rozhodně jsem Ti dvojnásob a trojnásob vděčný a cítím se šťastný ve srovnání s mnoha jinými, že to mám s penězi tak zařízeno. A ujišťuji Tě, že se stůj co stůj vynasnažím, abych se dostal kupředu.

   Dnes si ještě jednou zajdu podívat se na obvyklý pondělní trh v době, kdy rozebírají stánky, abych si ještě něco naskizzoval. Sbohem, přeji Ti úspěch v každém podnikání, ale napiš mi opět brzy a věz, že mě vždycky potěšíš líčením takových věcí, jako o tom Montmartru.

   Jsem samá barva, takže se dokonce barva dostala i na tento dopis - pracuji na velkém akvarelu té lavičky.

   Tuze rád bych ji chtěl dodělat, ale to je velký problém; udržet kresbu při určité hloubce tónu je neobyčejně obtížné. Ještě jednou sbohem, v duchu stisk ruky a důvěřuj mi,

                               zcela Tvůj Vincent

   Děkuji Ti pěkně za to, žes mi něco poslal, zatím co jsi sám  v takové tísni. Ale já to též dvojnásob potřebuji, protože co nevidět mine podzim, pro práci nejkrásnější období v roce.