V neděli ráno.
Milý Theo!
Právě jsem od Tebe obdržel velmi vítaný dopis a poněvadž dnes přece
trochu odpočívám, hned Ti na něj odpovídám. Děkuji Ti pěkně za něj a za
přílohu a za všechno, co v něm říkáš. Právě tak za líčení scény s
dělníky na Montmartru, které se mi zdá velmi zajímavé, poněvadž přitom
popisuješ barvy, takže to vidím před sebou; mnohokrát Ti za to děkuji.
Těší mě, že čteš knihu o Gavarnim; velmi mě zajímala a Gavarniho jsem si
tím dvojnásob oblíbil. Je-li pěkná Paříž a její okolí, nu, zde si přece
nemůžeme též stěžovat. Tento týden jsem namaloval něco, v čem bys našel
poněkud vyjádřený dojem z Scheveningen, jak jsme to tam viděli při
společné vycházce. Je to velká studie písku, moře a oblohy - širá, něžně
šedá a teple bílá obloha, kterou prosvítá jediná ploška měkké modře -
písek a moře jsou světlé -, takže celek se stává plavý, je však oživen
odvážně a rázovitě zbarvenými postavičkami a pinkami, jejichž kotva je
zvedána. Koně stojí připraveni, aby se mohli zapřáhnout a vyvléci pak
pinku na moře. V příloze Ti z toho posílám malou skizzu. Hodně jsem se s
ní namořil - jen bych si přál malovat to na dřevě nebo na plátně.
Snažil jsem se vnést do toho více brvy, hloubky, pevnosti a barevnosti.
Je přece zvláštní, že máme oba často stejné myšlenky. Na příklad
včera večer jsem se vracel se studií z lesa, a právě tento týden, a
zvlášť při práci na této studii, zahloubal jsem se do otázky o hloubce a
barvě a byl bych ji rád s Tebou probral zvlášť na studii, kterou jsem
udělal - a hle, zrovna v dopise z dnešního rána se náhodou zmiňuješ, že
Tě na Montmartru překvapily silně nápadné barvy, které přece
harmonovaly.
Les už vypadá neobyčejně podzimně - jsou tam barevné efekty, jaké
zřídka uzříš namalovány na holandských obrazech. Včera k večeru jsem
pracoval na mírně stoupajícím lesním terénu, pokrytém zvadlým a suchým
bukovým listím. Půda byla světleji a temněji rudohnědá, zvlášť tam, kde
stromy vrhaly zpola vybledlé, matné nebo silnější pruhy stínů. Šlo proto
o dosažení barevné hloubky, nesmírné síly a pevnosti terénu, což bylo
velmi obtížné, a pak teprve při malování jsem zpozoroval, co světla bylo
ještě v temných místech. Teď jen zachytit to světlo a přece zachovat
žár a hloubku syté barvy! Neboť si nelze představit žádný koberec, který
by byl tak nádherný, jako hluboká hnědorudá barva v žáru podzimního
zapadajícího slunce, avšak tlumeného stromy.
Z této půdy vyrůstají mladé kmeny buků, které jsou s osvětlené strany
svítivě zelené; zastíněná strana kmenů - to je teplá silná načernalá
zeleň. V pozadí za kmínky, za hnědočervenou půdou třpytí se obloha,
docela jemná, teple namodralá, téměř ani ne modrá šeď. A od ní se ještě
odráží nadechnutý okraj zeleně a síť kmínků s nažloutlým listím. Postavy
sbírající klestí plíží se kolem jako tmavé tajemné stíny. Bílý čepec
shýbající se ženy pro suchou větev se najednou odrazí od hluboce
červenohědé půdy Kabát zachytí světlo - padne stín - tmavá silueta muže
se objeví na kraji lesa. Bílý čepec, čepice, ramena, poprsí ženy
vynikají na pozadí oblohy. Postavy, velké a plné poesie se podobají v
šeru hlubokých stínů ohromným terakotám.
Líčím Ti přírodu, avšak sám nevím, jak dalece jsem ji vyjádřil ve
skizze, zato dobře vím, že mě zaujala harmonie zelené, červené, černé,
žluté, modré, hnědé, šedé barvy. Bylo to docela ve stylu de Grouxe,
efekt jako ve skizze "Le départ du conscrit", dříve v Palais Ducal.
Malovat to byla trýzeň. Na půdu jsem spotřeboval půldruhé velké tuby
běloby - přesto však je půda velmi tmavá, dále červenou, žlutou, hnědou,
okr, černou, terrasienu, bistr, a výsledek je rudohnědá, která je však
přechodem od bistru k hluboké vinné červeni, a bledě, plavě, růžově se
mění. Je tu pak ještě mech a úzký kraj svěží trávy, která zachycuje
světlo a silně se leskne a je velmi obtížná k malování. Hle, teď je tu
konečně skizza, o níž bych mohl tvrdit, a totéž může každý o ní tvrdit,
že má nějaký význam.
Při práci jsem si řekl, že nepolevím, dokud nebude v ní něco z podzimního večera, něco tajemného, v čem je opravdovost.
Poněvadž efekt je prchavý, musel jsem rychle malovat, postavy jsou
pojednány několika silnými tahy širokým štětcem - jedním tahem. Zaráželo
mě, jak kmeny tvrdě sedí na pozadí - ježto však půda byla pokryta
silnou pastou, tah štětce se v ní ztrácel jako nic - tu jsem vytlačil
kořeny a kmeny z tuby a trochu jsem je štětcem vymodeloval. Ano - teď
tkví v zemi, vyrůstají z ní pevně zakořeněny. V jistém smyslu jsem rád,
že jsem se neučil malovat. Kdybych se asi tomu naučil, takové efekty
bych přehlížel, teď si říkám: ne - právě toho musím dosáhnout - nejde-li
to, pak to nejde, pokusím se však, ačkoli nevím, jak se to dělá. Sám
nevím, jak maluji. Posadím se s čerstvým prknem k místu, které mě
zajímá. - Pozoruji, co mám před sebou - říkám si: z toho čerstvého prkna
se musí něco stát - nespokojen se vracím domů - odkládám je, a když
jsem si trochu odpočinul, prohlížím je s jakousi úzkostí - ještě jsem
nespokojen, poněvadž mi žije nádherná příroda příliš živě ve vzpomínce,
abych s tím mohl být spokojen. A přece - ve své práci spatřuji odlesk
toho, co mě zaujalo; vidím, že mi příroda něco povídala, že mi vyprávěla
něco, co jsem zaznamenal v rychlopise. V mém rychlopise jsou snad
slova, která nelze rozluštit, chyby nebo mezery, přesto však je v nich
něco z toho, co mi říkal les, pobřeží nebo lidé. A není to krotká a
konvenční řeč, která by nepramenila ze samé přírody, nýbrž snad z
naučené manýry nebo systému.
Také ještě připojuji malou skizzu z dun. Stály tu takové malé keře,
jejichž listí bylo s jedné strany bílé, s druhé tmavozelené, a které se
neustále chvělo a třpytilo. Vzadu bylo tmavé křoví. Vidíš, jak se s
veškerým úsilím zahloubávám do malování, jak se nořím do barvy, až dosud
jsem se toho vzdaloval, a nemrzí mě to. Kdybych nebyl kreslil, necítil
bych figuru, jež se vyjímá jako nehotová terakota, a nemohl bych ji
malovat. Nyní se však cítím v plném tempu - malování musí pokračovat s
veškerým úsilím, jež do něho můžeme vložit.
Kdybych pracoval na dřevě nebo na plátně, zase by se zvětšily výlohy,
všechno je tak drahé, barva je drahá a velmi rychle se spotřebuje,
enfin, to jsou úvahy všech malířů, a musíme se snažit jak jen lze. Vím
určitě, že mám cit pro barvu a že ho čím dál nabudu víc, že mi malování
vězí v morku kostí. Dvojnásob a trojnásob oceňuji, že mi tak věrně a
účinně pomáháš. Tolik na Tebe myslím, přál bych si, aby má práce byla
důkladná, vážná a mužná a abys i Ty měl z ní co nejdříve radost. Rád
bych Tě upozornil na důležitou věc; nebylo by možno získat barvy, prkna,
štětce za cenu netto? Nyní musím platit obvyklou cenu. Nejsi ve styku s
Paillardem nebo s někým jiným? Kdyby ano, pak by asi bylo podstatně
výhodnější zaopatřovat si víc barev ve velkém, na př. běloby, okru,
terrasieny, a podle toho bychom se mohli zařídit s penězi. Při dobrém
malování nezáleží na tom, spotřebuje-li se mnoho barvy, chce-li však
člověk udělat zem hezky důkladně a oblohu jasně, nikdy se nesmí ohlížet
na nějakou tu tubu.
Někdy nese motiv sám sebou, aby byl malován tence, někdy přikazuje
látka, povaha věcí, že se musí nanášet hutně. U Mauva, který přece ve
srovnání s J. Marisem, ještě víc v poměru k Milletovi nebo Juliu
Dupréovi, maluje velmi úsporně, stojí přece v koutech atelieru krabice
od doutníků plné prázdných tub jako spousta prázdných lahví v koutech
pokoje po soirée nebo po hostině, jak to na př. líčí Zola. Můžeš-li mi
na tento měsíc něco zvlášť dát, bylo by to znamenité. Nejde-li to, tedy
to nejde. Budu pracovat, jak dovedu. Ptáš se po mém zdraví - ale jak je s
Tvým? Uvěřil bych, že by můj lék i Tobě prospěl. Pobyt na čerstvém
vzduchu - malovat. Mně se daří dobře, přes určitou únavu si udržuji chuť
do práce a spíš se to zlepší než zhorší. Jsem přesvědčen, že má také
dobrý vliv, že žiji co možná střízlivě, ale především je mi lékem
malování. Upřímně doufám, že máš štěstí a že ho ještě mnohem víc
nalezneš. Přijmi v duchu stisk ruky a důvěřuj mi,
zcela Tvůj Vincent.
Milý Theo!
Právě dostávám od Tebe dopis i s přiloženými 50 fr. a srdečně Ti za
to děkuji. Opět připojuji malé kresby. Za svého pobytu u mně jsi říkal,
jak víš, že se musím někdy snažit poslat Ti takovou malou kresbu, o níž
se říká, že je "na prodej". Přesto mi nesmíš zazlívat, že co se mne
týče, přesně nevím, kdy vlastně lze a kdy nelze pokládat kresbu za tento
druh. Dříve jsem to, myslím, dovedl poznat, teď skutečně denně
pozoruji, že se mýlím.
Enfin - doufám, že Ti přece ta lavička, i když je ještě neprodejná,
ukáže, že se nezdráhám zachycovat motivy, které mají cosi družného nebo
hezounkého a které jako takové přece spíš najdou zákazníky nežli věci s
chmurnou náladou.
K dopisu připojuji kresbu lavičky a jinou jako pendant, také kousek z
lesa. Lavičku jsem udělal podle většího akvarelu, na němž pracuji a v
němž jsou hlubší tóny - avšak nevím, zdali se mi to povedlo dokonale
namalovat; jiná kresba je podle namalované studie.
Teď bych si ovšem přál slyšet od Tebe, zdali je tato kresba udělána
více méně v tom duchu, jak jsme o tom hovořili. Posílám Ti ji, poněvadž
bych nechtěl, aby ses domníval, že jsem na to nemyslel - ale doufám, že
později Ti budu moci poslat ještě něco lepšího; víš, jak jsem Ti psal v
posledním dopise, že jsem si zašel na známý bramborový trh.
Tehdy jsem si odnesl mnoho skizz. Bylo to nesmírně zajímavé; avšak
jako důkaz vlídnosti haagského publika vůči malíři může posloužit, že mi
z ničeho nic jakýsi klacek za mnou nebo snad z okna vyplivl na papír
žvanec tabáku - někdy je člověk velmi obtěžován.
Enfin - člověk si to nesmí brát k srdci; vždyť lidé přece nejsou zlí,
ale ničemu z toho nerozumějí a myslí, když mě vidí dělat na kresbě
velkou tesařskou tužkou čáry, z nichž nemohou zmoudřet, že lidé jako já
se minuli rozumem.
V poslední době se také horlivě zabývám kreslením koní na ulici -
chtěl bych mít příležitostně za model koně. Tu jsem včera zaslechl, jak
mi kdosi za zády říká: "Nono, to je mi také malíř, kreslí koňský zadek,
místo aby ho kreslil zpředu." Tato poznámka mi připadala trochu jako
žert.
Jak už jsem Ti psal v předešlém dopise, skizzuji takto rád na ulici, a chci v tom bezpodmínečně dosáhnout jisté pohotovosti.
Znáš americký časopis, který se jmenuje Harper´s Monthly Magazine?
Jsou v něm výborné malé skizzy; znám ho jen málo, jen půl ročníku, a sám
mám z něho pouze tři sešity, ale jsou v něm věci, které mě překvapily,
mezi jiným sklářská huť, slévárna železa, rozmanité scény z továren a
dále od Howarda Pyla skizzy z města kvakerů ze starých dob.
Z těchto věcí mám velkou radost, protože mám novou naději, že asi také udělám něco, v čem je duše.
Co říkáš o penězích, které jsi půjčil a nedostal nazpátek, věru, to
je skutečně smůla. Musím zaplatit barvy a ještě nové přikoupit; 20. září
budu tedy určitě v úzkých.
Pozměním však trochu práci a budu se snažit vyjít. Věz však, že malý
přídavek mě opět dovede kupředu; a to víc než obvykle. Člověk toho mnoho
nepotřebuje a všechno je drahé; ale rozhodně jsem Ti dvojnásob a
trojnásob vděčný a cítím se šťastný ve srovnání s mnoha jinými, že to
mám s penězi tak zařízeno. A ujišťuji Tě, že se stůj co stůj vynasnažím,
abych se dostal kupředu.
Dnes si ještě jednou zajdu podívat se na obvyklý pondělní trh v době,
kdy rozebírají stánky, abych si ještě něco naskizzoval. Sbohem, přeji
Ti úspěch v každém podnikání, ale napiš mi opět brzy a věz, že mě
vždycky potěšíš líčením takových věcí, jako o tom Montmartru.
Jsem samá barva, takže se dokonce barva dostala i na tento dopis - pracuji na velkém akvarelu té lavičky.
Tuze rád bych ji chtěl dodělat, ale to je velký problém; udržet
kresbu při určité hloubce tónu je neobyčejně obtížné. Ještě jednou
sbohem, v duchu stisk ruky a důvěřuj mi,
zcela Tvůj Vincent
Děkuji Ti pěkně za to, žes mi něco poslal, zatím co jsi sám v takové
tísni. Ale já to též dvojnásob potřebuji, protože co nevidět mine
podzim, pro práci nejkrásnější období v roce.
Žádné komentáře:
Okomentovat