Vincent van Gogh, Dopisy (152)

Milý Theo!

   Zajisté jsi obdržel ode mne dopis, v němž jsem Ti psal, jak se ve mně během práce vyvíjela myšlenka kreslit postavy z lidu pro lid, a že by to byla podle mého názoru dobrá věc, nikoli de librairie, nýbrž de charité a de devoir,* (povinnosti) kdyby se k tomuto dílu spojilo více osob.

   Od té doby, co jsem Ti o tom psal, jsem samozřejmě nemyslel tolik na to, kdo by měl udělat to či ono, jako především na to: co já pro to udělám? Neboť za to první nejsem odpovědný, zato však zcela odpovídám za to druhé.

   Mohu Ti však říci - a věc jsem důkladně promyslil - že se mi stále určitěji rýsovala myšlenka, že by bylo užitečné, kdyby se něco takového uskutečnilo. Není třeba propadnout jakémusi opičení po jiných lidových edicích, nýbrž naopak existence podobných listů, jako je na př. British workmen** (**Britský dělník), by mohla být vodítkem vzhledem k tomu How to do it a How not to do it.

   Nevím, znáš-li Dickensovu "Malou Dorritku" a v této knize postavu Doyceovu - muže, jehož lze použít jako typu těch, jejichž zásadou je How to do it. I když neznáš tuto nádhernou postavu dělníka této knihy, přece z tohoto krátkého výroku poznáš mužný charakter.

   Když nemohl uskutečnit, co chtěl, když narazil na lhostejnost a ještě horší věci a když už nemohl dál, prostě řekl:

   This misfortune alters nothing, the thing is just as true now (after the failure) as it was then (before the failure). *** (*** Tímto nezdarem se nic nezměnilo, věc zůstává právě takovou (po neúspěchu) jakou byla tehdy (před neúspěchem). A s čím pohořel v Anglii, s tím začal znovu na pevnině a tam to uskutečnil.

   Toto jsem Ti chtěl říci. Myšlenka kreslit dělnické typy z lidu pro lid a rozšiřovat tyto kresby ve formě lidové edice, chopit se toho vcelku jako affaire de devoir a de charité, tak a nejinak - hleď, tato myšlenka je taková, že jsem přesvědčen, že by se o ní mohlo říci, i kdyby se ihned nebo najednou nepoštěstila: The thing is as true to-day, as it was yesterday, and will be as tru to-morrow.* (*Věc je právě tak správná dnes, jako byla včera, a bude právě tak správná zítra).

   A proto lze na této myšlence vážně a soustavně pracovat a není třeba také pochybovat o jejím zdárném výsledku s předpokladem, že člověk neochabne a neztratí odvahu. Řekl jsem si, že je na bíle dni, co bych měl dělat, věnovat se cele kresbám. Proto tedy jsem po dopisu o tomto předmětu udělal několik nových kreseb.

   Nejprve rozsévač. Vysoký starý chlap, vytáhlá tmavá silueta proti tmavé půdě. Hluboko v pozadí malá chatrč ve vřesovišti s mechovou střechou a kousek nebe se skřivanem. Muž je jakýsi kohoutí typ - hladce vyholený obličej, značně ostrý nos a brada, malé oči, vpadlá ústa. Dlouhé nohy s botami.

   Pak jiný rozsévač ve světle hnědé bombazinové kazajce a kalhotách; tato postava se jasně odráží od černého pole, ohraničeného řadou zakrslých vrb. To je docela jiný typ, s vousisky jako námořník, široký v bocích, má cosi zavalitého, cosi volského podle toho, jak si počíná při polní práci. Chceš-li, spíš typ Eskymáka, se silnými rty, širokým nosem.

   Pak je žnec s velkou kosou na louce. Hlava s hnědou vlněnou čepicí se modeluje na pozadí jasné oblohy.

   Potom je jeden z těch starých mužíčků v krátké kamizole a s vysokým starým cylindrem, jak je potkáváme v dunách. Nese si domů koš s rašelinou.

   V těchto kresbách jsem se snažil ještě jasněji vyjádřit svůj úmysl nežli v tom stařečkovi s hlavou v dlaních. Všechna tato chlapiska něco dělají, a myslím, že hlavně to by se mělo všeobecně prosazovat při volbě motivu. Víš sám, jak jsou pěkné nesčetné odpočívající postavy. Kreslí se častěji nežli postavy pracujících. Kreslit postavu v klidu láká velmi odjakživa, kdežto zobrazit pohyb je velmi obtížné. Efekt klidu je naoko mnohem "příjemnější" než všechno ostatní, avšak toto příjemné nesmí pustit pravdu se zřetele a pravda je, že v životě je víc rasovské dříny nežli klidu -

   Vidíš tedy, že můj názor na to všechno je, že se musím především upnout k tomu svou vlastní prací. Zdá se mi, že kresby samy jsou mnohem důležitější nežli reprodukce. Ostatně budu o tom co nejmíň mluvit, protože věřím, že se často v malém kruhu osob spíše jedná prakticky, nežli když se tím zabývá mnoho lidí.

   Too many cooks spoil the broth.** (Mnoho kuchařů zkazí polévku)

  Tuze bych si přál, abychom se trochu častěji scházeli. Víš, proč nepochybuji, pokud jde o mou osobu, že bych to mohl uskutečnit? Z přírodozpytu víš, že předmět, ponořený do kapaliny, ztrácí tolik na váze, kolik obnáší specifická váha množství kapaliny, vytlačené předmětem. Tím se stává, že mnoho předmětů plove a že i ty, které se potápějí, jsou pod vodou lehčí nežli ve vzduchu. Zdá se, že něco podobného - jakýsi pevný přírodní zákon  - platí i pro práci - totiž tak, že člověk, když pracuje, pociťuje víc pracovního elánu, než by si myslil, že má, nebo lépe, nežli skutečně má.

   Zkusil bys to, kdyby ses jednou pustil do malování. Z počátku se ti zdá něčím nedosažitelným, něčím beznadějným, později se vyjasňuje; a myslím, že bys to zahlédl i na mé práci.

   Potvrdilo se něco, o čem jsem Ti už psal, že totiž Rappard je vážně nemocen. Znovu mám zprávu od jeho otce, který mi však neprozradil, co se vlastně děje. Než se opět uzdraví, chci dokončit co nejvíc kreseb, poněvadž bych si přál, aby Rappard, jakmile začne, dělal totéž. Rappard má něco, co každý nemá, totiž přemýšlí a kultivuje si cit. Dovede si vytvořit plán, promyslit celek, uchopit myšlenku. Mnoho jiných považuje přemýšlení a chtění za něco neuměleckého, nebo aspoň že se nehodí pro travaux de longue haeine.* (vytrvalé práce) .Tato záležitost je však teď neméně věcí vytrvalosti a nadto klidné trpělivosti se sebou samým nežli zručnosti a zaujetí. Rappard má pak ještě jednu vlastnost, kterou může podle mého názoru věci velmi prospět. Důkladně studuje postavu nejen jako barevnou notu v akvarelu, nýbrž přísněji, v její formě a struktuře.

   Často mi napadá, že by bylo jistě žádoucí, abych mohl věnovat více času vlastní krajině.

   Často vidím věci, které se mi neobyčejně líbí a které mě nadto nutkají mimoděk říci: ještě nikdy jsem neviděl to a to tak namalováno. Malovat to však - how to do it - to bych však musel zase odložit ostatní věci. Rád bych však věděl, zdali se se mnou shoduješ v mínění, že v krajině ještě nebylo řečeno poslední slovo, že na př. Émile Breton vytvořil nálady - ostatně neustále pracuje v tomto směru - jež jsou začátkem něčeho nového, co ještě podle mého zdání nedosáhlo plné síly, co jenom málo lidí pochopilo a ještě míň udělalo.

   Mnoho krajinářů nezná intimně přírodu, jako ji znají ti, kteří se od dětství s citem kochali pohledem na pole. Mnoho krajinářů vytváří něco, co ani Tebe, ani mne lidsky neuspokojuje (i když si jich vážíme jako umělců). Práce Émila Bretona leckdo nazve povrchními, ale takové nejsou, citově stojí Breton mnohem výš nežli mnoho jiných a mnohem víc dovede a jeho práce je podstatná.

   V oblasti krajinomalby začínají se přece skutečně ukazovat ohromné mezery, chtěl bych pro to užít Herkomerova výroku "the interpreters allow their cleverness to mar the dignity of their calling.** (** tlumočníci dovolují, aby jejich obratnost mařila důstojnost jejich povolání). A myslím, že publikum začne říkat: vysvoboď nás od vyumělkovaných kombinací a vrať nám prosté pole.

   Jak těší podívaná na pěkného Rousseaua, na obraz, se kterým se trápil, aby zůstal věrný a čestný. Jak těší pomyšlení na lidi, jako jsou van Goyen, Old Croma a Michel.

   Jak krásný je Isaac Ostade nebo Ruysdael. Přeji si, aby se vrátili, nebo chci, aby je někdo napodoboval? Nikoli, nechť však trvá poctivost, prostota a věrnost, to především.

   Znám staré litografie podle Julese Dupréa nebo od něho samého nebo faksimilia jeho skizz - co je v nich síly, co je v nich lásky, a přece jak jsou dělány volně a půvabně. Slepé kopírování přírody není také správné, ale znát přírodu, takže to, co děláme, je živé a pravdivé, to je to, co mnohým schází.

   Myslíš si na př., že de Bock ví, co Ty víš - ne, zcela určitě ne. Namítneš, že přece každý od mládí pozoroval krajiny a postavy. Ptej se: ale byl každý jako dítě též přemýšlivý? Ptej se. měl však každý také rád louky, pole, nivy a les, a sníh a déšť a bouřku, na které se díval? Každý to nemá tak jako Ty a já, to musí spoluvytvářet zvláštní prostředí a okolnosti, a aby se to zakořenilo, musí k tomu přispět i zvláštní temperament a povaha.

   Vzpomínám si na Tvé dopisy z doby, kdys byl ještě v Bruselu, s podobnými popisy krajin, jako v Tvém posledním.

   Víš zajisté, že je velmi, velmi třeba, aby se umění věnovali čestní lidé. Nechci tvrdit, že nejsou, ale sám cítíš, co míním, a víš zrovna tak jako já, že spousta lidí, kteří malují, jsou úžasní lháři.

   I tu lze použít rčení "čestné trvá nejdéle", právě tak jako bajky o zajíci a želvě a o Andersenově ošklivém mladém kachňátku.

   Vezmi si na př. Edwina Edwardse, rytce - proč jsou jeho práce tak překrásné, proč si právem vydobyl místa mezi nejlepšími v Anglii? Protože co chtěl, bylo čestné a věrné. Byl bych sice raději na místě Julese Dupréa nežli Edwina Edwardse, ale hleď, musíme si velmi vážit upřímnosti, neboť ta odolává, kde se všechno ostatní jeví jako prázdná sláma.

   Pro mne jsou ideálem de Bernierovy  "Les champs en hiver" (Pole v zimě) z Luxembourgu. Dále je tu Lavieille, dřevorytec a malíř - viděl jsem od něho zimní noc s vánoční náladou, na niž si právě vzpomínám. Také je tu Mme Collart - na př. obraz jabloňového sadu se starým běloušem. Konečně tu jsou Chintreuil a Goethals - často jsem pátral po někom, abych Ti objasnil, k čemu by se daly přirovnat pěkné věci Goethalsovy, a tu mi napadá, že k Chintreuilovým; ostatně jich od Chintreuile mnoho neznám a od Goethalse ovšem také ne.

   Nesprávné chápání záměrů velkých krajinářů - to je z velké části příčinou zla. Skoro nikdo neví, že tajemství krásné práce tkví z valné části ve věrnosti a upřímném cítění. Mnoho jich nemůže za to, že dost hluboce necítí, a jednají svědomitě, pokud mají tu svědomitost.

   Myslím si však, že mi přisvědčíš (tím spíš, když tu jde o něco, co jaksi není Tvou zásluhou, ačkoli se Tě to týká), že mnohý krajinář, s nímž se teď počítá, by pracoval mnohem lépe a důkladnějí, kdyby měl polovičku Tvých zdravých názorů na př. na pole, názorů, jež jsou Ti od přírody vlastní. Někdy se nad tím zamysli a pak to zvaž vedle mnoha jiných věcí, až se sám budeš hodnotit a říkat takové věci, jako "byl bych jen čímsi prostředním".

   Dejme tomu - myslíš-li prostřední v dobrém ušlechtilém významu. Břitkost, jak se tu říká - tímto slovem se tu kdekdo ohání - co se mne týče, neznám jeho vlastní význam a dost často jsem ho slyšel použít na velmi bezvýznamné věci - břitkost, ta má umění zachránít?

   Spíš bych měl naději, že by se mohla věc zdařit, kdyby bylo víc takových lidí, jak na př. Ed. Frere nebo Émile Breton, než kdyby přišli takoví břitcí, jako Boldini nebo Fortuny. Frera a Bretona pohřešujeme a želíme, ale vliv, jakým působili Boldini a Fortuny - člověk by je chtěl přece respektovat - je osudný.

   Chlapík jako Gustav Brio  zanechal něco dobrého, i na př. de Groux, a kdyby bylo mnoho takových, pak by svět dělal pokroky a umění by bylo požehnáním - ale Boldini, Fortuny, a i Regnault - co nám to prospěje, jak daleko jsme se s tím dostali? Co říkáš, je dokonale pravdivé: "Vážnost je lepší než posměch, byť byla sebeostřejší a duchaplnější".  Jinými slovy bych řekl: " Bonté vaut mieux que malice"* (*Dobrota má větší cenu nežli zlomyslnost).  To se sice rozumí samo sebou, ale mnozí říkají: "Ne, v zlomyslnostech je spása"  Nuže, ti věru jednou sklidí, co zaseli.

   Sbohem, milý brachu, chtěl jsem Ti jen napsat o kresbách a že doufám, že mi ten nápad s listy pro lid pomůže dostat se o kus dál. Zatím co jsem to psal, dostal jsem zprávu od Rapparda, že nastalo malé zlepšení, přece je však asi ještě velmi nemocen. Určitě vím, že jak on, tak i jeho otec se zajímají o lidové typy. Jakmile bude Rappard opět na nohou nebo aspoň bude opět normálně vidět, doufám, že si k němu zajedu. Napiš mi opět brzy.

                                 Zcela Tvůj Vincent. 

  

Vincent van Gogh, Dopisy (151)

   Milý Theo!

   V těchto dnech jsem obdržel dopis od Rapparda, s nímž si koresponduji o litografických pokusech a který také sám něco takového dělal.

   Náhodou jsem mu napsal: "Už se zase vyskytla překážka, ztratil se dopis s penězi, které jsem větším dílem určil pro tyto pokusy."  Na to mi píše:

   "Tím se nevyrušuj a spoléhej na mne, nemůžeš-li pokračovat anebo potřebuješ-li něco."  Nenapsal jsem mu to proto, aby něco takového vyslovil, nýbrž jenom proto, že jsem chtěl, aby sám udělal několik nových pokusů. Ale potěšilo mě to, poněvadž takových důkazů zájmu je pořídku. Odpověděl jsem mu: "Prozatím Ti za to děkuji, ale kdyby se mi skutečně přihodilo, že bych už vůbec nemohl pokračovat, pak se o tom blíže domluvíme."  A řekl jsem mu, jak velice si toho vážím. Hleď, to je tedy jeden z případů, o nichž jsem Ti psal v posledním dopise. S kreslením, kamenem, papírem a tiskem jsou ovšem spojeny výlohy. Jsou však poměrně nepatrné. Takové listy, jako na př. ten poslední, který jsem Ti poslal, rovněž jeden nový, který jsem včera dokončil, byly by asi na př. vhodné pro lidové vydání, jakého je tolik třeba, a ještě víc u nás v Holandsku nežli kde jinde.

   Nuže, takový podnik, jako je nakreslit a vytisknout serii asi třiceti listů dělnických typů - smí či nesmí se toho nyní člověk odvážit? Ba věru, člověk se musí ptát - tak podstatné jsou ty věci - : Mám právo a povinnost to dělat, nebo na to právo nemám? Krásné látky je nadbytek - : Rozsevači, kopáči, drvoštěpové, oráči, pradleny, muži z chudobince, i dětskou kolébku lze někdy nakreslit; enfin, člověku se tu otvírá nepřehledně široké pole. Kdybych byl boháčem, neváhal bych s rozhodnutím, řekl bych: Kupředu, a rychleji než takto.

   Je tu však cosi jiného - smí, má, může člověk strhnout jiné lidi, jež potřebuje a bez nichž to nelze uskutečnit, a vtáhnout do podniku, o němž lze pochybovat, zdali něco vynese? Sám  sebe bych nešetřil. A tím, žes mi pomohl, jsi dal najevo, že se nešetříš.

   Avšak ostatní shledávají, že je zvrácené a pošetilé, že se se mnou zahazuješ, a každé moje hnutí považují za ještě pošetilejší; a mnozí, kteří byli z počátku nadšeni, smýšlejí brzy rovněž tak a jsou jako hořící věchet, jen na chviličku mají odvahu a planou.

   Domnívám se, že skutečně naprosto neprávem, neboť si v tomto případě ani Ty, ani já, nepočínáme pošetile. Tato záležitost, jež byla ještě před nedávnem nejprve jen Tvým nápadem, totiž: "Mluvil jsem s Buhotem; ví o určitém způsobu litografování - později víc o tom - pokus se o něco na papíru, který Ti pošle,"  nabyla pro mne v krátké době po tomto poměrně bezvýznamném začátku rozsahu nesmírně významného podniku. Jsem přesvědčen, že kdyby člověk vytrval a uskutečnil jej, mohlo by z toho něco vzejít, co by vůbec nebylo zbytečné, nýbrž určitě dobré a k užitku.

   Vždycky se tvrdí, že v Holandsku nelze vytvořit lidové časopisy, nikdy jsem tomu nemohl věřit, a teď vidím, že to je opravdu možné. Společnost van´t hut podpořila Elzeviera v Rotterdamu tisícovkami pro vydávání listu de Zwaluw.
   Zlepšil se de Zwaluw? Nikoli - neboť v něm sice bylo několik pěkných listů, ale celek byl příliš hubený, nebyl důkladný, vážný, silný, nebyl dost původní; nápodoba anglických. Jsou dva systémy: How not to do it, a How to do it.* (* Jak se to nemá dělat a jak se to má dělat.)  Obávám se, že How not to do it  bylo postranní myšlenkou Elzeviera, jinak by dělal, i kdyby přitom doplácel. How not to do it počítá takto: Tolik a tolik mám za to od ´t hut, tolik a tolik mám z prodeje, tolik a tolik musím na tom především vydělat, musím to dělat přesně tak jako moji kolegové, jinak by mne nazvali mauvais coucheur nebo prašivým psem atd.
   Tak dochází k tomu, že Elzevier a tisíce jemu podobných, místo aby řekli, co bylo napsáno pod jedním Millaisovým obrazem: "It might be done, and if so, we should do it,"*  (Mělo by se to udělat, a je-li tomu tak, měli bychom to udělat.) říkají:  it can´t be done,** (nelze to udělat), anebo to dělají jen chabou rukou a bez dostatečné energie.
   Neznám dost ředitelství de Zwaluwu, abych mohl přesně říci, kdo má vinu, znám však dost jejich listů, abych byl odpovědný za své tvrzení:  "Neudělali jste z toho, co jste mohli z toho udělat, mohlo a muselo by to být lepší."  Přesto přese všechno tu však tvrdím: Ať je tomu jakkoli, vždycky byli též řádní, upřímní, stateční a čestní Holanďané, a v dobách, kdy jsme byli naprosto zesláblí, vysílení a ve špatných poměrech, našel se ještě tu a tam v zastrčených koutech plamen nadšení; to tedy tím spíše v obdobích, kdy se Holanďané mohli počítat mezi první a nejlepší.
   Pokud tedy jde o nadšení, sebeobětavost a odvahu, že člověk dělá něco, ne aby přitom vydělal, nýbrž  že je to užitečné a dobré, pak musí všeobecně důvěřovat svým bližním a krajanům. Ale především bych rád řekl toto: Já osobně se chci podílet na záležitosti listů pro lid - v případě, že by se vůbec něco takového podnikalo - jen pokud jde o jejich tvoření. Musí to být záležitost lásky nikoli záležitost knihkupecká.
   Poněvadž však je přece jen nezbytné navázat styk s librairie, ať už jen kvůli tisku nebo podobným věcem, nehovořím o tom s Tebou, abych se Tě zeptal: "Myslíš, že by to šlo?" - totiž s knihkupeckého hlediska - nýbrž abych Ti položil otázku: How to do it?
   Domnívám se, že by se mělo ujednat toto:
   Poněvadž je užitečné a nutné, aby se kreslily, tiskly a rozšiřovaly holandské kresby, určené pro dělnická obydlí a selská stavení, jedním slovem pro každého dělníka, zavazuje se několik lidí, že se pro ten účel vynasnaží napnout své nejlepší síly.
   Toto společenství se nesmí rozejít, dokud se plán neuskuteční, a musí se snažit provést jej co možná prakticky a dobře. Cena listů nesmí přesahovat 10, nanejvýš 15 centů.
   S vydáváním se začne, jakmile bude nakreslena a vytištěna serie 30 listů a jakmile budou vyrovnány s tím spojené výlohy za kámen, poplatky za tisk a papír.
   Těchto 30 listů vyjde najednou, však bude možno je koupit i jednotlivě, v plátěném obalu vytvoří dohromady celek, budou mít krátký text nikoli k obrazům - ty musí mluvit samy za sebe - nýbrž aby stručně a jadrně vysvětlil, jak a proč jsou dělány atd.
   Pravý důvod tohoto společenství je tento. Když si kreslíři vezmou ten podnik sami na sebe, pak musí nést jak práci, tak výlohy, a podnik v půli cestě zanikne; proto se musí závazky rozdělit, takže každý dostane svůj díl, který může unést, a podnik se tak může uskutečnit.
   Co se utrží prodejem, musí nejdříve sloužit k splacení těm, kteří do toho půjčili peníze, za druhé pak ke stejné, přesně stanovené odměně každému kreslíři, který dodal kresbu.
   Po vyrovnání obojího zůstává zbytek na nové výdaje pro další vydávání. Ti, kdož vyvolávají k životu tento podnik, považují práci na něm za svou povinnost. Poněvadž tu není účelem zisk, nesmějí ani věřitelé, ani kreslíři, ani ti, kdož nějak spolupracují, požadovat své vklady nazpět, když se snad podnik nevyplácí a vklad se spotřeboval, jinak v případě, že by se edice nad očekávání setkala s úspěchem, nesmějí žádat nazpět víc, nežli do toho vložili. V tomto případě slouží přebytek k pokračování edice, v onom případě zůstávají podnikatelům alespoň kameny, avšak prvých 700 nátisků z každého kamene za žádných okolností nepatří společnosti, nýbrž lidu, a jakmile společenství zanikne, listy se zdarma rozdělí. Ihned po vydání první serie třiceti kusů musí se dobře promyslet a dohodnout, bude-li se pokračovat ve vydávání či nebude, a teprve potom, ne však dříve, smí ze společenství vystoupit, kdo chce.
   Tato myšlenka mi šla hlavou, a tu Ti říkám: How to do it? Účastníš se toho?
   S jinými jsem o tom ještě nehovořil, mně samému se myšlenka vyjasnila teprve během práce. Dlouho si už o těch listech pro lid dopisuji s Rappardem, poněvadž má o to stejný zájem jako já; ba z vlastního popudu tvrdí, že by mi rád pomohl.
   Avšak Rappard ještě neuvažuje o věci tak, jak bych si přál, ještě se mnou totiž nesouhlasí v technických otázkách.
   Pokud jde o jeho nabídku peněžní půjčky, rozhodl jsem se takto: pro sebe ji osobně odmítám, protože neuskuteční-li se společenství, o němž se Ti zmiňuji, pokusím se o tu věc sám. Budeme-li tak daleko, vždycky se ještě uvidí, co bych mohl dále dělat.
   Především mu sděluji své nápady o edici a táži se ho jako Tebe, zda bychom se nemohli do něčeho takového pustit.
   Přál bych si, aby si všichni v tomto společenství byli zcela rovni, aby tu nebyly ani stanovy, ani předseda, ani cokoli takového, aby tu nebylo nic než krátké ustanovení, které pevně stanoví účel; v tomto definitivně vypracovaném ustanovení smělo by se jen tehdy něco změnit, kdyby s tím souhlasili všichni účastníci podniku, kteří je podepsali. Konečně lze vyhotovit seznam těch, kteří se k edici zavázali, a zaznamenat, co pro ni konají. Tento seznam by se však nesměl uveřejnit, poněvadž podnik má být záležitost umělecká a soukromá - tedy na př.: A se zavazuje k tomu či onomu, B dodá k tomu účelu to a ono, atd.; nic jiného. -
   Zatím je 1. prosince. Jestliže jsi ještě nepsal, pak to udělej co možná brzy, už nemám nic. Sbohem, s upřímným stiskem ruky
                               zcela Tvůj Vincent.

   Muselo by to být společenství, které jedná a nemluví; jedná krátce a jadrně, bez meškání a pohlíží na podnik jako na záležitost "de charité" a nikoli jako na takovou "de librairie".
   Teď ještě něco jiného; člověk musí předem uvažovat, čeho je třeba - 30 kamenů, výlohy za tisk, papír, kolik to stojí - přesně to nevím, ale zdá se mi, že by se člověk s 300 zlatými dostal dost daleko.
   Kresby by byly vkladem těch členů společenství, kteří by nemohli přispět penězi. Milerád bych je převzal všechny, nenajde-li se někdo jiný, milejší by mi však bylo, kdyby se toho ujali lepší než jsem já. Myslím, že by nesporně bylo žádoucí, abychom především vydali těch 30 litografií; to bych rád prosadil, i kdyby se prozatím nikdo nenašel, kdo by měl chuť nakreslit kresby, vždyť potom by se snad dali pohnout ke spolupráci jiní umělci, kteří pracují lépe než já, kdybychom jim mohli ukázat tuto serii. Mnozí jsou zpravidla teprve tehdy ochotni začít, když jsou přesvědčeni, že je něco vážně míněno, a zdráhají se tím zabývat, dokud nebyly učiněny první kroky.