Vincent van Gogh, Dopisy (179)

 

V neděli večer.

   Milý bratře!

   Nevím, zdali je to horečka, nebo jsou-li to nervy nebo něco jiného - ale necítím se zdráv. V souvislosti s různými jinými věcmi myslím na poznámku v Tvém dopisu víc než je, doufám, třeba. Pociťuji neklid, jemuž se nedovedu ubránit, ačkoli jsem se ho pokusil potlačit.

   Možná, že nic není; možná však, že skutečně něco je - jestli tedy je tu něco, řekni rovnou, jaké překážky jsou v cestě.

   V každém případě někdy napiš - můžeš-li, obratem - zdali se něco stalo či nestalo. Nemohu za to, činím-li to bez důvodu, ale najednou se cítím tak nešťastný, může to být i reakce, poněvadž jsem příliš přepjal své síly.

   Rozhodně mi, chlapče, napiš; dostals fotografie? Ještě se jdu trochu projít, abych viděl, zdali to pomine.

   Mnoho pozdravů.

                                              Zcela Tvůj Vincent

   Kromě Tebe nemám vlastně přítele, a když se cítím nešťastný, myslím na Tebe. Jen bych si přál, abys tu někdy byl - potom bychom přece mohli ještě jednou uvažovat o přestěhování na venkov.

   Nehledě k tomu, o čem jsem Tě zpravil, nic zvláštního mi jinak neschází; věci se daří - ale dojista jsem si přivodil horečku nebo něco podobného, a proto se teď cítím nešťastný.

   Musel jsem opět napravo a nalevo poplatit, domácímu, pekaři, obchodníku, ševci, a co mi zbývá, není mnoho. Ach, a nejhorší je, že člověk začíná po mnoha týdnech pociťovat občas celkovou únavu a že pozbývá síly snášet takové útrapy.

   I když mi, bratře, nemůžeš okamžitě něco poslat, snaž se v každém případě, abys mi obratem napsal, můžeš-li.

   A co se týče zmíněné budoucnosti - je-li nebezpečí nablízku, jen mi to klidně řekni, člověk zpravený platí za dva, je dobře, ví-li člověk přesně, proti čemu má bojovat.

   Také dnes jsem ještě pracoval, ale najednou mě zachvátila nevolnost až do morku kostí, o jejíž příčině nevím nic přesného.

   V takových chvílích chtěl bych být ze železa, a zlobím se, že jsem jenom z masa a z krve.

   Dnes časně zrána jsem Ti napsal, ale když jsem odeslal dopis, bylo mi zrovna tak, jako by se nyní nakupily veškeré starosti, které jsem už měl s tím nebo s oním, a tu mi bylo skutečně těžko, poněvadž jsem se nemohl domyslit budoucnosti. Neumím to jinak říci, ale nedovedu pochopit, proč by to nemělo jít s prací kupředu. Ulpěl jsem na ní celým srdcem, a tu se mi objevila, aspoň v této chvíli, jako omyl.

   Ale chlapče, vždyť to sám víš lépe - na co by měl tedy člověk v praktickém skutečném životě upřít svou sílu, svou mysl a své duševní napětí?

   Člověk se musí jednoduše něčeho chopit a říci: to chci dělat - a potom to musí prosadit. Nu, to se může pak úplně zvrtnout, člověk se může hnát hlavou proti zdi, není-li to lidem po chuti - ale to si netřeba brát k srdci, není-liž pravda? Nemyslím, že by se člověk musel kvůli tomu cítit nešťastný, ale často se mu toho přihází příliš mnoho, a tu je mu nanic, i když vůbec nechce.

   Zamyslím-li se teď občas, vlastně lituji, že jsem tehdy někde v Borinagi neonemocněl a nezahynul, místo abych začínal s malováním. Vždyť jsem Ti jenom na obtíž, ale za to přece nemohu, neboť aby člověk mohl konat něco dobrého, musí prodělat složitý vývoj. Ale proto přece není špatné, věnuje-li člověk veškeré své úsilí tomu, co právě dělá, a proto měli by se najít lidé, kteří by se na to dívali v souvislosti s celou mou orientací a s mým snažením a nežádali by ode mne, abych..., ba věru, nevím, co vlastně chtějí.
   V této chvíli vidím všechno černě. Ještě kdybych byl sám, nyní ale musím myslet na ženu a děti, ubohé ovečky, které bych chtěl opatrovat a za které se ještě ke všemu cítím odpovědný.
   V poslední době to šlo se ženou dobře.
   O těchto věcech nemohu s nimi hovořit, ale v nitru mě dnes jímala hrozná úzkost. Jediné, co mohu dělat, je pracovat, a jestliže ani to nepomůže, jsem bezradný.
   A hle, abych teď mohl pracovat, závisí na tom, podaří-li se mi věci prodat, neboť mám výdaje, a čím víc pracuji, tím víc vzrůstají (i když ne ve všech případech). Kdybych nemohl nic prodat, ježto nemám žádné jiné příjmy, byly by mi znemožněny určité výkony, které by se jinak byly samy dostavily. Zkrátka, holečku, bojím se; povšechný stav záležitostí mi nahání víc strachu, nežli jsem s to snést, a proto Ti tu sděluji své myšlenky. Jen bych si přál, abys brzy přijel. Nuže, především ať o Tobě zase něco uslyším, toužím po tom. O těchto věcech nemohu přece hovořit s nikým jiným nežli s Tebou, vždyť ostatní nemají s tím nic společného a také jim do toho nic není.