Vincent van Gogh, Dopisy (158)

   Milý Theo!

   Když jsem dnes ráno pročítal Tvůj dopis, hluboce na mne zapůsobilo, co mi píšeš. O takových věcech lidé mnohdy říkají: "Co je mu do toho." A přece ani ne tak naše vlastní konání, jako spíš okolnosti nás nutí k určitým věcem. A jestliže jsme se jen jednou poddali takovému zážitku, pak se v nás může probudit soucit tak bezedně hluboký, že sami před sebou už neváháme.

   Myslím, že u Tebe je tomu tak, a co mohu jiného říci, než že se mi zdá, že se musíme v podobných případech řídit svým impulsem. Victor Hugo říká: "Par-dessus la raison il y a la conscience" * (*Svědomí je přednější nežli rozum) - jsou věci, o nichž cítím, že jsou dobré a opravdové, ačkoli posuzují-li se rozumově a prospěchářsky, je v nich mnoho nevysvětlitelného a temného. A přestože se nyní v měšťácké společnosti, v níž žijeme, považuje takové jednání za nepředložené, zvrhlé a pošetilé, nebo vím já co - co na to říci, když už jsme na tom tak, že se nám v nitru probudily skryté síly sympatie a lásky. A když snad nemůžeme zcela odmítnout námitky, které společnost obvykle tasí do boje proti citovému a impulsivnímu jednání, tedy na tom nesejde, a kdo si zachoval víru v Boha, občas zaslechne něžnou výzvu svědomí, potom snad udělá dobře, když ji uposlechne s dětskou naivností, aniž o tom bude hovořit s lidmi víc, než je naprosto nutné.

   Když člověka něco takového potká, pak musí předvídat, že bude mít z toho boje především boje se sebou samým, poněvadž mnohdy doslova neví, co má a co nemá udělat. Není však tento boj i omyl, jemuž člověk podlehne, lepší a neznamená víc než soustavné vyhýbání všem otřesům? To právě v mých očích dělá z mnoha tak zvaných duševních siláků ve skutečnosti duševní slabochy.

   Co se týče této záležitosti, máš veškerou mou sympatii, a poněvadž sám stojím skutečnosti tváří v tvář a mohu Ti vyprávět, co se mi přihodilo od té doby, co jsme o tom naposledy hovořili, kdybys chtěl leccos o tom slyšet, nebo promluvit si o budoucnosti, nebo o tom, co je, pak jsem Ti k disposici. A s radostí vítám zprávu, že hodláš brzy přijet do Holandska.

   Nuže - děkuji Ti za důvěru, a co se týče východiska, zamyslím-li se nad tím, jsem poměrně klidný. Něco takového není "vášeň", vždyť důležitou úlohu má přitom bezedně hluboký soucit.

   A také nevěřím, že by Tě to činilo neschopným myslet na ostatní věci, naopak; něco takového má jakousi vážnost, jež probouzí a utužuje veškeré city a dovede mnohem spíše energii rozmnožovat nežli zeslabovat.

   Zajisté mi nezazlíš, povím-li teď ještě něco o kresbách. Velmi mě potěšilo, že jsi shledal starcovu hlavu "originální", i model je však neobyčejně "originální", ještě mám víc jeho kreseb. Dnes jsem udělal jednu kresbu litografickou křídou. Potom jsem na kresbu nacákal vědro vody a za mokra jsem v ní začal modelovat štětcem.

   Podaří-li se to, vytvoří se tím velmi jemné tóny, je to však nebezpečný způsob, který se vždycky nemusí podařit. Ale když se zdaří, výsledkem jsou zcela "non ébarbé" jemné tóny černé barvy, které se ještě nejspíš podobají leptu. Tak jsem také udělal ženskou hlavu proti světlu, tedy v tónu, se světlem vrženým proti profilu atd.

   Obdržels pak i druhý svitek, v němž bylo 5 hlav a který jsem odtud odeslal asi 5. či 6. ledna -kromě dvou prvých? Až je budeš mít nějaký čas u sebe, pak v nich, myslím, najdeš totéž, jako v obou předešlých, neboť musí být v nich cosi z přírody, poněvadž je dobývám z přírody a od začátku do konce pracuji podle modelu. Chtěl bych Ti hrozně rád ukázat studie, nikoli proto, že jsem spokojen s vlastní prací, nýbrž proto, že ačkoli zdaleka nejsem s tím spokojen, přece na tom vidím, že tu vzniká a samo ze sebe se vyvíjí cosi, co bude mít jakýsi charakter.

   Když jsem přišel do města, nejvíce na mne zapůsobily na př. de Geest a chudší čtvrti. A tak ponenáhlu nabývá můj úmysl něco takového uskutečnit tvářnosti, ale je to trápení! Dnes jsem prohlížel fotografie Barnardových kreseb, postavy z Dickense, jejich originály jsem viděl svého času v Londýně. Je v nich síla, jako na př. v Nicolaasi Maesovi, zatím co po stránce citové a v pojetí jsou docela moderní. Něco takového je s to mě úplně rozehřát, a proto mě to tak rozněcuje, poněvadž si pak představuji, jak by působily zdejší modely, kdyby byly kresleny tímto způsobem, a poněvadž si pak sám sobě říkám: kupředu! a pokračovat v práci, až ovládneme Black and White.

   Umění a láska mají to společné, že s námi házejí jako s míčem mezi tím, co Michelet vyjadřuje slovy "je l´ai depuis longtemps"* (*mám ji odedávna) a mezi tím "je ne l´aurai jamais".** (** nebudu ji mít nikdy). Tak se potácíme mezi melancholií, veselou myslí a nadšením, a tak to zůstane věčně, jenže ty výkyvy budou silnější. Victor Hugo mluví o "jako maják s přerušovaným světlem" a s tím je to také tak.

   Jestliže jsi už dostal ode mne dopis z 5. či 6. ledna s druhým svitkem, připomeneš si, že už tehdy jsem byl v úzkých. A dnes jsem ještě měl platit činži a třem modelům, které jsem musel nechat čekat, a nevyhnutelně jsem si musel též opatřit veškerý materiál ke kreslení. V této chvíli pracuji opravdu hodně a nesmím přestat, ale modely mě doslova přivedou na mizinu.

     Nuže; tuze, tuze rád bych si vydělal nějakou maličkost, není to vůbec možné? Stydím se Tě na to optat, poněvadž ses mi teď právě o lecčems zmínil a poněvadž velmi dobře rozumím, že máš teď sám starosti, na něž beru ohled a jež chápu. Avšak teď jsem na tom tak, že jsem se právě tou vytrvalou prací zadlužil a že jakmile dostanu peníze, po každé z nich musím ihned vydat víc než polovičku. Nedovedu žít úsporněji, nežli to dělám, a omezovali jsme se, kde se dalo, ale práce se rozrůstá, a to zvlášť nyní v posledních týdnech; už to skoro nemohu zmoci, totiž výdaje, které se vším souvisí. Mohl bych v krátkém čase ještě něco dostat?! Jsem přesvědčen, že to všechno pochopíš, jakmile spatříš studie. Nuže, odpusť mi, že o tom mluvím, ale nemohu jinak. Každodenními výlohami jsem se octl v úzkých, a proto jsem po každé v posledních z desíti dnů na suchu. Rozhodně piš brzy a buď ujištěn, že sympatisuji s tím, s čím ses mi svěřil. Sbohem, milý brachu, v duchu stisk ruky

                                    zcela Tvůj Vincent.

   Řekneš, že mnoho píši, nu, nemohu za to, neboť když jsi mě poctil důvěrou, chci Ti říci, že mě to velmi dojímá.

   Na takových případech je charakteristické, že je nesmírně obtížné vědět, jak daleko má člověk jít. I Ty to zakusíš. Člověk se ptá: musím této ženě pomoci, a jinak vidět v ní jenom přítelkyni, nebo musím tuto ženu, s níž chci navždy společně žít, učinit bezpodmínečně svou manželkou - je to ona? Nebo to není ona?

   Hleď, jsem přesvědčen, že ses nemohl vyhnout tomu boji, ano, že ho snad ještě proděláváš. Vždyť by se mi zdálo jaksi nepřirozené, kdyby tomu bylo jinak. Já aspoň mám tento boj za sebou, a byl tak těžký, že co se mé osoby týče, nebyl jsem s to zcela zodpovědět tyto otázky, když mě okolnosti nutily k rozhodnutí.

   Neboť jsem uvažoval: nemám prostředky na vydržování dvou odloučených domácností, ale mám je pro jednu - a tak jsem jí musel říci, jak to ve skutečnosti je a co bych snad mohl či určitě nemohl udělat. Při společném soužití snad vyjdeme, budeme-li však bydlet odděleně, na to nestačím.

   U Tebe je to asi podobný boj, i když snad v jiné formě, a vzpomínám si na Tvůj výrok z minulého roku, který se mi zdál správný a pravdivý: "Ženitba je prazvláštní věc."  Ano, u čerta, to skutečně je. - Tehdy jsi řekl: "Nežeň se s ní," a já jsem Ti pak dal za pravdu, že byly takové poměry, že byly důvody prozatím o tom nemluvit.

   A nyní víš, že jsem se nadále už o tom nezmiňoval, zároveň však že jsme si oba, ona i já, zůstali věrni. A právě že Ti musím dát za pravdu, když jsi tehdy říkal "nežeň se s ní", dávám Ti tuto Tvou radu na rozmyšlenou a jsem bezpečně přesvědčen, že Ty sám dojista o tom též tak uvažuješ, neboť nejsem to já, kdo tak mluví.  A jen Ti to připomínám, poněvadž jsem přesvědčen, že bylo opravdu dobře, že se tehdy nestalo nic nakvap.

   Nevzdávej se tedy myšlenky, vždyť je dobře nechat lásku tak uzrávat, že manželství je vlastně naprosto vedlejší věc. Je to jistější a nikomu tím neubližuješ.

   Už na začátku jsem Ti chtěl něco říci, co vlastně sám pochopíš. I kdyby ses tím dostal či nedostal do nesnází - vážím si ušlechtilého citu, který Tě nutí pomáhat, a poněvadž si ho vážím, doufám, že mě budeš považovat za hodna důvěry, i kdybys narážel na větší či menší potíže.

   Nepohlížím na tu záležitost melancholicky, nýbrž s veškerou nadějí v dobrý výsledek, totiž s nadějí ve vaše společné štěstí.

   Ačkoli Ti mnoho píši, pracuji skutečně usilovně.

   Nedovedu Ti ani vypovědět, jak bych si přál pohovořit si s Tebou o mnoha věcech. Zítra dostanu pro své modely námořnický klobouk. Hlavy rybářů, starých i mladých, na to už jsem dávno myslel a už jsem jednu udělal, potom jsem však už nemohl dostat námořnický klobouk. Teď dostanu jeden do vlastnictví, starý, který prodělal mnoho bouří a vlnobití.

   V této chvíli sedí u mne žena s dítětem.

   Vzpomínám-li si na minulý rok, pak je to velký rozdíl. Žena je silnější a zdravější, ztratila mnoho, velmi mnoho ze své uštvané povahy, batole je klučina tak roztomilý, zdravý a veselý, jak si jen dovedeš představit, kokrhá jako kohout, že ho jen kojí, je však tlustý a kulaťoučký.

   A ubohá holčička - na kresbě vidíš, že z ní nevymizely stopy dřívější kruté bídy, a to mě občas znepokojuje, ale přece je docela jiná nežli loňského roku - tehdy byla velmi, velmi špatná, zatím co nyní už má skutečně cosi dětského.

   Nuže, i když poměry nejsou ještě dokonale normální, přece jsou, doufám, lepší než loňského roku. Hle, potom přece mohu doufat a říkám: kupředu, s odvahou! Žena nabývá jakési prostoty, pravé mateřskosti - a když se to poměrně ustálí, je zachráněna...

   Mnoho myšlenek mi víří hlavou a neustále myslím na Tebe - právě jsem udělal ještě jednu kresbu, k níž mi žena seděla modelem. Přál bych si vědět, kdy přijedeš. Přijedeš-li a můžeš-li to tak zařídit, přines staré studie. Co se týče mé otázky, zdali bys mi snad mohl ještě něco poslat - nuže ano, jsem poněkud v nesnázích a přál bych si, aby to bylo možné, ale kvůli mně si neutrhuj a věz, že kvůli té záležitosti, o níž píšeš, milerád se dvojnásob vynasnažím dostat se kupředu, abych Ti trochu ulehčil Tvé břímě. Piš brzy, vždyť se nemohu dočkat od Tebe zprávy. Rappard se pomalu uzdravuje, mám od něho dopis. Pracuji ještě pořád usilovně na rozličných hlavách. Sbohem, v duchu stisk ruky. 

Vincent van Gogh, Dopisy (154, 155, 156)

Milý Theo!

   Dříve než skončí rok, musím Ti ještě jednou poděkovat za veškerou pomoc a přátelství. Delší čas jsem Ti nic neposlal - schovávám to však, až někdy přijedeš.

   Trápí mě, že se mi ještě v tomto roce nepoštěstilo udělat prodejnou kresbu, skutečně, nevím, v čem to vězí, že se mi to ještě nepodařilo.

   Přál bych si, abys mě zas někdy navštívil v atelieru. Onehdy jsem Ti, myslím, psal, že teď velmi horlivě pracuji na velkých hlavách, protože jsem měl pocit, že potřebuji intimněji prostudovat stavbu lebky a souvislost fysiognomie. Práce mě silně absorbuje a v těchto dnech jsem našel věci, po jakých jsem dříve marně pátral. Nuže, jakmile přijedeš, uvidíš všechno.

   V těchto dnech mám neustále nepříjemné bolesti zubů, jež mi někdy zasahují i pravé ucho a oko a jimiž trpí snad i nervy. Když mě bolí zuby, stávám se vůči mnohému lhostejným  - ale je zvláštní, že Daumierovy kresby jsou tak znamenité, že  se při nich skoro zapomíná na bolesti zubů. Zase mám dva listy z jeho "Zábavního vlaku". 

   Cestující bledých tváří a v černých kabátech za nepohody, kteří přišli pozdě na nádraží, mezi nimi ženy s křičícími kojenci.   Znáš knížku "Črty perem", kterou napsal kreslíř Henri Monnier, kterého objevil M.Prudhomme? Četl jsem v ní "Cesta v poštovním dostavníku", úžasně pravdivé.

   Jistě jsi značně zaneprázdněn inventurou a nechci Tě zdržovat.

   K Novému roku Ti ze srdce přeji všechno dobré.

   Podaří se nám spíše v novém roce vytvořit prodejné kresby nebo nalézt práci na př. v nějakém ilustrovaném časopise? Při nejmenším je mi však jisté -: Zápas s přírodou není neužitečná práce, a ačkoli nevím, jaký bude výsledek, přece nějaký výsledek musí z toho být. Přál bych si, abys mě zas někdy navštívil v atelieru, nikoli proto, že nevím kudy kam nebo že nevím, co počít, nýbrž především proto, že se bojím, že si snad myslíš, že nepokračuji. A ačkoli Ti nemohu ještě ukázat žádný definitivní výsledek, přece bys viděl, že se má práce pomalu rozvíjí, a viděl bys též, že se snažím nalézt velkou věc.

   Úplně souhlasím s tím, cos nedávno psal - ano, nadejde čas, kdy člověk tak ovládne kreslení, že mu bude formát lhostejný a že bude mít proporce v hlavě, že dovede zrovna tak pracovat ve velkých jako v malých rozměrech.

   A nejenže o tom zde uvažuji zrovna jako Ty, nýbrž kromě toho jsem přesvědčen, že se člověk může a musí vypracovat na takovou výši, že dostatečně ovládne komposici, náladu, světlo a stín, aby mohl ve zvoleném prostředí zobrazit nejrozmanitější motivy a náměty; takže může na př. dnes kreslit čekárnu 3. třídy, zítra deštivý den v chudé čtvrti, jindy starobinec, potom zase putyku nebo obecní kuchyň.

   Teď ještě nejsem tak daleko, ale snad právě proto všechno trvá tak dlouho, že se zároveň snažím přijít mnoha věcem na kořen či původ.

   Děkuji Ti, milý hochu, za veškeré věrné přátelství, jehož jsem opět po tento celý rok požíval - kéž bych Ti mohl i já svým přičiněním způsobit radost. Nuže, i to se mi ještě někdy poštěstí.

   V duchu stisk ruky, někdy zase napiš, najdeš-li chvilku kdy, ještě jednou všechno nejlepší.

                                  Zcela Tvůj Vincent.

(1. ledna 83.)  

Milý Theo!

   Je silvestrovský večer a já mám sto chutí si s Tebou popovídat. Když jsem Ti psal předešlý dopis, zmínil jsem se o velkých hlavách, na nichž jsem pracoval.

   Právě jsem se zabýval pokusem, jehož předběžný výsledek Ti teď mohu sdělit, poněvadž jsem právě předevčírem, včera a dnes měl modely ke dvěma kresbám. Když jsem dělal litografie, překvapovalo mě, jak lze neobyčejně příjemně pracovat s litografickou křídou, a usmyslil jsem si dělat jí kresby. To však má nevýhodu, kterou si zajisté dovedeš představit, nelze ji totiž vymazat obyčejným způsobem, poněvadž je mastná, a když se s ní pracuje na papíře, nelze použít ani toho jediného prostředku, s nímž člověk může sám s kamene něco odstranit, totiž škrabky. Tou nelze na papír dost silně přitlačit, poněvadž by ho poškodila.

   Napadlo mi však nejprve udělat kresbu tesařskou tužkou a potom do ní a přes ni kreslit litografickou křídou, poněvadž ta ulpí na tužce, což obyčejná křída nedělá, nebo jen špatně.

   Jakmile uděláš skizzu tímto způsobem, pak ji můžeš, kde je třeba, silně propracovat litografickou křídou, aniž potřebuješ mnoho hledat nebo vymazávat.

   Dost důkladně jsem tedy vypracoval kresbu tužkou, vlastně do té míry, jak mi to jí bylo možné. Potom jsem ji zafixoval a ztlumil mlékem. A potom jsem opět přes to kreslil litografickou křídou; tam, kde byly největší hloubky, ještě jsem je tu a tam zesílil štětcem nebo perem, noir de bougie,* (*lampová čerň) a světlá místa jsem zdůraznil krycí bělobou.

   Tímto způsobem jsem teď udělal kresbu starce, který sedí a čte, se světlem, dopadajícím na lysou hlavu, ruku a knihu.

   A jinou, hlavu raněného, ovázanou šátkem. Model, který jsem měl k tomu, skutečně měl ránu na hlavě a obvaz na levém oku. Docela hlava vojáka ze staré gardy na ústupu na př. z Ruska.

   Přirovnávám-li obě tyto hlavy k ostatním, které jsem udělal, pak se tu jeví velký rozdíl v síle účinku. Proto doufám, že kresby, udělané tímto způsobem, jsou podle postupu, který jsi mi popsal, vhodné k reprodukci, s předpokladem, že lze pro reprodukční práci použít i jiného papíru, než jsi mi poslal. Jestli je to však třeba, pak by se asi muselo dosáhnout na šedém papíře se stejnými ingrediencemi spíš lepšího než horšího účinku.

   Když jsem si prohlížel, co Buhot načmáral na malý zkušební list, okamžitě jsem viděl, že čerň měla velmi hluboký tón, a dovedu si představit, že je to bezpodmínečně třeba pro reprodukci fotogravurou a galvanoplastikou.

   Okamžitě jsem si rozvážil, jaké černě bych mohl použít, aniž bych však musel upustit od své obvyklé skizzovací manýry.

   Jednou jsem se o to pokusil inkoustem, ale to mne neuspokojilo, a teď věřím, že litografická křída vyvolá lepší účinek.

   Enfin, nepíši Ti o těchto věcech, abych Tě obtěžoval v těchto dnech plných práce, nespěchá to, a je mi i velmi vítáno, že mám ještě trochu času pro pokusy.

   Píši Ti to však, abys věděl, že pracuji tělem i duší, abych všechno dělal dobře a k potřebě.

   Co se nazývá Black and White, je vlastně malba černou barvou, malba potud, pokud se má v kresbě vyjádřit hloubka efektu a bohatství tónových přechodů, jež musí být v malbě.

   Nedávno jsi správně tvrdil, že každý kolorista má svou zvláštní barevnou škálu.

   Tak je tomu i u Black and White, a v podstatě je to ovšem jedno a totéž - musí se postupovat od nejsilnějších světel k nejhlubším stínům, a to vlastními jednoduchými prostředky.

   Mnoho kreslířů má nervosní způsob práce, což způsobuje, že jejich technika má cosi z vlastnosti zvuku houslí na př. Lemud, Damuier, Lancon - jiní, na př. Gavarni a Bodmer, připomínající více hru na klavír. Millet je asi jako slavnostní varhany - zdá se Ti to tak také?

2. ledna

   Pokud jsem Ti psal ve starém roce, doufal jsem,  že by zatím mohl přijít od Tebe dopis. Jestliže jsi ještě nenapsal, pak to přece udělej, prosím Tě, neboť už nemám vůbec nic. Ale Ty budeš mít asi moc práce.

   Od té doby jsem opět udělal několik skizz litografickou křídou, je to zrovna tak příjemný způsob práce jako malování a lze tím dosáhnout velké síly a hloubky v černé barvě. Nemohu se však dočkat, abych si s Tebou pohovořil, mám tolik plánů - které se sice všechny nemohou uskutečnit, které se však snad též všechny dočista nezhatí. A protože mám vlastně velmi málo času přemýšlet o nich a příliš málo se vyznám v poměrech, než abych mohl sám rozhodovat o jejich proveditelnosti, skutečně bych potřeboval někdy si o nich s Tebou promluvit.

   Především se neznepokojuj kvůli tomu, že jsem v tomto roce neudělal ještě nic na prodej. Sám jsi mi to přece jednou řekl, a říkám-li to teď, tedy jenom proto, že v dálce vidím několik věcí, jež jsou dosažitelné, které jsem dříve neviděl. Někdy si též ovšem vzpomínám na minulý rok, kdy jsem přijel sem do města - představoval jsem si to tak, jako by tu malíři tvořili jakýsi kroužek nebo sdružení, kde by vládly vroucnost a srdečnost a určitá rovnost smýšlení. Pro mne to tkvělo v povaze věci a nevěděl jsem, že by tomu mohlo být jinak.

   Také bych se nechtěl vzdát názorů, které jsem o tom měl, když jsem sem přišel, i když je musím měnit a dělat rozdíl mezi tím, co je a co by mohlo být. Nikdy nebudu moci uvěřit, že je přirozeným stavem, existuje-li tolik chladu a rozporů. Čím to je??? - Nevím to a nejsem povolán to zkoumat, sám sobě jsem si však vytkl jako zásadu, že pro svou osobu musím zanechat dvou věcí - předně se člověk nesmí hašteřit, nýbrž místo toho musí se pokusit o zajištění klidu jak pro jiné, tak pro sebe sama; potom, je-li malířem, musí podle mého mínění vystupovat ve společnosti jako malíř a nikoli jako něco jiného, musí se jako malíř zříci veškeré společenské ctižádosti a nesmí napodobovat počínání lidí, kteří bydlí ve Voorhoutu, Willemsparku atd. Neboť ve starých, zakouřených, tmavých atelierech byla družnost a nefalšovanost, což bylo nekonečně mnohem lepší, nežli to, co hrozí nastoupit na jejich místo.

   Uvidíš-li, až přijdeš, že jsem udělal pokrok, pak bych si přál, abych mohl týmž způsobem jako dosud pokračovat v práci, tedy tak, že bych mohl klidně dál pracovat, aniž bych se musel starat o někoho jiného.

   Když je doma chléb a když mám dost v kapse, abych si mohl opatřit modely - co chci víc? Mám radost, že se má práce zdokonalila a víc a více se do ní hroužím. Nuže, milý brachu, jestli jsi ještě nenapsal, pak piš brzy, jsem ve značných nesnázích.

   Ještě jednou Ti přeji do nového roku všechno nejlepší. Z domova jsem dostal pěkný dopis. Sbohem se stiskem ruky

                             zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (153)

Milý Theo!

   Právě jsem od Tebe obdržel doporučený dopis - opravdu upřímně Ti za něj děkuji.

   Nejprve toto. Připojuji vánoční číslo 1883 Graphicu.

   Pozorně si je přečti, stojí to za to. To je ohromné zařízení není-liž pravda, to je úžasný článek. Kdopak si ještě přeje víc? - Výroky Huberta Herkomera se zvlášť odlišují do toho, co říká redakce Graphicu.

   Tato mluví o "referring to our books, we find that besides our professional artists, we have no less than two thousand seven hundred and thirty friends scattered over the world, sending us sketches or elaborate drawings." * (*odvolávajíce se na naše knihy, shledáváme, že kromě profesionálních umělců máme ne méně než dva tisíce sedm set třicet přátel rozptýlených po světě, kteří nám zasílají náčrtky a propracované kresby.)  H.H. hovoří o "dearth of good draughtsmen."** (** nedostatku dobrých kreslířů) A všeobecně jsou jeho slova úplným opakem toho, co říkají vydavatelé zmíněného vánočního čísla. Celek vyzní tímto způsobem: 

   Vydavatelé Graphicu říkají:  "All right."

   H.H. říká:  "All wrong."

   Teď uvidíš na čtvrté straně sešitu, který Ti posílám, něco překvapujícího: The G. when strong enough to walk alonem, rented one house, and began to print with six machines.*  (*Když byl G. dost silný, aby se sám držel na nohou, najal si dům a jal se tisknout šesti stroji). Před tím mám veškerou úctu, vyciťuji tu cosi svatého, cosi ušlechtilého a vznešeného. S úctou vzhlížím ke skupině velkých umělců a vzpomínám na mlhavý Londýn a na ruch v tom malém podniku.

   Ve své fantasii však vidím ještě zřetelněji kreslíře v různých atelierech, jak se pouští s nejušlechtilejším nadšením do díla.

   Vidím Millaise běžet k Ch. Dickensovi s prvním číslem Graphicu. Dickens byl tehdy na sklonku svého života, měl ochrnutou nohu a chodil o berlích; Millais, ukazuje Dickensovi Luke Fildesovu kresbu:  "Homeless and hungry,* (* Bez domova o hladu), chudáky a vagabundy před nočním útulkem, mu říká: "Dej mu ilustrovat Edwina Drooda", a Dickens říká: "Dobrá".  Edwin Drood byl posledním dílem Dickensovým a Luke Fildes, který navázal s Dickensem styky prostřednictvím svých malých ilustrací, vstoupil v den jeho úmrtí do jeho pokoje - vidí tu stát prázdnou židli, a tak se stalo, že jedno ze starých čísel Graphicu mělo dojemnou kresbu:  The empty Chair. * (prázdná židle)

   Prázdné židle - je jich mnoho, bude jich ještě víc, a dříve či později zbudou na místě Herkomerově, Luke Fildese, Franka Holla, Williama Smalla atd. - prázdné židle. A přece nás budou vydavatelé a obchodníci ujišťovat slovy, jež jsou otištěna na připojeném listě, že všechno je dobré a že zdatně pokračujeme a nedopřejí sluchu předpovědi, jako je H.H.
   Jak jsou zatvrzelí a jak se přece mýlí, když se domnívají, že by mohli každého obalamutit, že grandeur matérielle (velikost materiální) vyváží grandeur morale (velikost mravní) a že i bez této lze vykonat mnoho dobrého. Jako je tomu s Graphicem, tak je tomu ještě s mnoha, velmi mnoha jinými věcmi v oblasti umění. Grandeur morale upadá a grandeur matérielle nastupuje na její místo. Nastane tím kýžená změna? Zdá se mi, že si to musí každý sám pro sebe promyslet, avšak staré podobenství mluví o široké cestě, jež vede do pustiny, a o úzké cestě, jež vede k jinému cíli.
   Graphic začínal na úzké cestě a teď přešel na širokou.
   Dnes ráno jsem prohlížel poslední číslo, nebylo v něm nic dobrého; ale nato jsem dnes ráno vytáhl z haldy starého papíru židovského antikváře staré, roztrhané, špinavé číslo z roku 1873 a z toho si schovám skoro všechno.
   Ale co se mne teď týče - que faire?
   Před několika lety jsem se procházel s Rappardem za Bruselem v končině, zvané la Vallée Josaphat, kde bydlí mezi jinými Roelofs.Tam byla pískovna, kde pracovali pískaři - babky tu trhaly pampelišky, sedláček sel - to všechno jsme pozorovali a tehdy jsem byl téměř zoufalý: poštěstí se mi někdy zobrazit to, v čem shledávám krásu?
   Nyní už nejsem tak zoufalý, teď dovedu lépe nakreslit sedláčky i babky a při trpělivé neustálé práci dojista v jistém smyslu dosáhnu, po čem jsem toužil.
   Vývoj věcí mě však tíží jako olovo a nemohu myslit na časopisy s radostí a nadšením. Graphic zapomíná říci, že se mnozí z umělců začínají zdráhat uveřejňovat své práce a že se víc a víc stahují do ústraní. Proč? Protože malíř pracuje, aby vytvořil něco hodnotného, a protože má v těle kus cti, která si zhnusí veškerou nadutost.
   Co mám ještě víc povídat - mám znova opakovat "que faire"?
   Člověk bude ovšem pokračovat v práci, však s temnou budoucností před sebou. Zde v Haagu jsou sice řádní a velcí mužové, to milerád uznávám - přesto však jaké jsou tu po mnohé stránce bídné poměry, kolik intrik, bojů a řevnivosti! A ve vystupování zbohatlých umělců, kteří v čele s Mesdagem udávají tón, je zjevně vidět, že grandeur morale byla zatlačena onou grandeur matérielle.
   Cítím, že kdybych na př. odešel do Anglie a odbočil se své cesty doleva či doprava, měl bych dojista vyhlídku nalézt zaměstnání.
   Mým ideálem bylo dosáhnout toho - bylo a ostatně, přese vše, ještě také je - to mě podněcovalo překonat nesmírné počáteční obtíže. - -
   Někdy je mi však těžko u srdce, pomyslím-li si na vývoj věcí - přestává mě to těšit. Mám sice sto chutí vynaložit na kresby  veškeré své úsilí, ale potom - všechny ty redakce, a představovat se tam, ha! toho se hrozím.
   Ptáš se po mém zdraví, nuže, záležitost z předešlého léta je úplně zažehnána, v této chvíli jsem však trochu sklíčen; to se ovšem střídá s jinými okamžiky, kdy jsem v dobrém rozmaru; totiž potom, když se mi práce daří - takže si připadám jako voják, který se v žalářní cele necítí ve své kůži a sám u sebe si říká: "Proč musím dřepět v této díře, kdybych se přece lépe uplatnil v řadě a šiku."    Protože v sobě cítím sílu, jež se nemůže vinou okolností tak rozvinout, jak by to dělala bez těchto překážek, proto jsem často nešťastný a pociťuji jakousi tíseň. Je to jakýsi vnitřní boj o to, co musím dělat. S tím se člověk tak lehce nevyrovná, jak by se z počátku zdálo. Přál bych si mít postavení, jímž bych mohl vyniknout - ovšem mnohá místa, jichž jsem, možná, mohl dosáhnout, by mě přivedla k něčemu zcela jinému, než zamýšlím.
   Ve skutečnosti však všechna tato místa jsou mimo můj dosah, vždyť i kdyby mě snad někde z počátku přijali, přece by mě dlouho nepovažovali za schopného a propustili by mě, nebo bych jim, jako Goupilovi, sám dal sbohem.
   Podle  všeho by asi žádali aktuality, denní události, a co já vím, k čemuž se výborně hodí lidé jako Adrien Marie nebo Godegroid Durand.
   Začínám vidět čím dál jasněji, že ilustrátoři plují s proudem povrchnosti, a myslím, že se proto nesnaží být tak dobrými, jak by bylo jejich povinností. Nikoli - naplnit však časopisy věcmi, jež nestojí ani za groš, ani za tu námahu, jednou za čas přinést dobrou věc, která je však také udělána levným mechanickým způsobem, potom strčit do kapsy co možná nejvíce peněz - to chtějí.
   Tento postup se mi nezdá moudrý a jsem přesvědčen, že přitom zbankrotují a posléze nakonec, i když snad hodně pozdě, budou toho trpce litovat - ale to nevadí, že ten stav je skutečně takový. Vzchopit se - to nikoho nenapadne.
   Předpokládejme, že Graphic, Illustration nebo Vie moderne vydávají číslo, v němž jsou nemastné, nevkusné věci. Přesto se toho rozesílá mnoho nákladních vagonů a lodních nákladů a obchodní ředitelé si mnou ruce a říkají? "Tak to jde stejně dobře,"  pes po všem tom neštěkne a oni přece shltnou svůj díl. Arciže, ale kdyby si páni obchodní ředitelé řádně prohlédli, co vydávají, a kdyby mohli vidět, jak tisíce lidí dychtivě berou časopis do ruky a jak ho opět odkládají s pocitem jakési bezděčné nespokojenosti a rozčarování - přece by snad trochu krotili svou ziskuchtivost.
   To se však dojista nestane, a jak vidíš ze zprávy Graphicu, nechybí mu sebevědomí.
   Mezitím se cpou do redakce jako zaměstnanci lidé, kteří se v těžké, ale ušlechtilé době neobjevili. Dostavuje se, co Zola nazývá triomphe de la médiocrité.*(triumf prostřednosti). Šosáci a bezvýznamní lidé přicházejí na místa pracovníků, myslitelů a umělců, a nikdo si toho ani nevšimne.
   Publikum - ano, po jedné stránce je sice nespokojeno, ale přesto i ta hmotná velikost nalézá u něho zalíbení, avšak nezapomeň, že je to jen jako hořící věchet a že ti, kdož tleskají, dělají to většinou proto, že je to podívaná.
   O modrém pondělku zavládne po veškerém tom rámusu prázdnota,  ticho a lhostejnost.
   Prospekt říká, že Graphic bude uveřejňovat Types of beauty * (krásné typy)- velké ženské hlavy - určitě jako náhražku za Heads of the people* (*hlavy prostých lidí) od Herkomera, Smalla a Ridleye. Dobrá, ale mnoho lidí nebude obdivovat Types of beauty a se steskem bude vzpomínat na staré Heads of the people (kterážto serie nebude pokračovat).
   Graphic říká, že budou dělat barevné reprodukce!!!! Ach, vraťte nám Swainův atelier!
   Hleď, Theo, milý brachu, srdce se mi svírá, vždyť to jde s kopce. Věř mi, že bych pokládal za největší čest, trochu jako za ideál, kdybych mohl spolupracovat s takovým Graphicem, jaký byl z počátku. Vynikající začátky Graphicu byly něco takového, jako Dickens spisovatel, jako Household edition, vydavatel jeho děl. A teď je všechno to tam - ještě jednou opakuji: hmotařství zaujímá místo morálky.
   Víš, co cítím k tomu časopisu, který Ti posílám? Nuže, honosí se zrovna takovým způsobem řeči, v jaké si libuje O., obchodní ředitel  fy G.& Co. v Londýně. A to má úspěch - ano, to má úspěch, ano, to se poslouchá, to přináší zdar. Víš, milý brachu, jak mi připadají povídačky v tomto plátku Graphicu? - Nuže, je to cosi takového, jako svého času Mesdagovy řeči o Panoramě. Ctím práci, nepohrdám ani O., ani Mesdagem, jsou však věci, které stavím nekonečně výš nežli tento druh energie. Chtěl bych něco přesvědčivějšího a prostšího, něco vážnějšího, chtěl bych víc duše, víc lásky a víc srdce.
   Klidně mi můžeš věřit, že nechci a nedovedu kvůli tomu bít na poplach, že se nechci proti tomu vzpírat. Ale rmoutí mě to, zbavuje mě to radosti, mate mě to, a už sám nevím, co mám dělat a čeho nechat. Někdy mě rmoutí, že dříve, tehdy, když jsem začínal, jsem si myslil, jakmile jen něco dokážu, pak se někde umístím a pak budu na správné cestě a životem se nějak protluču. Teď se však objevuje něco jiného a obávám se, nebo lépe, místo činnosti očekávám jakýsi trest domácího vězení - očekávám, že mi bude řečeno: ano, to a to je ve vaší práci docela dobré (pochybuji, že to někdo míní upřímně), ale, rozumíte, práce, jak ji tu děláte, je nepotřebná, potřebujeme aktuality (viz Graphic: we print on Saturday what happened on Thursday).* (* tiskneme v sobotu, co se přihodilo ve čtvrtek.)
   Hleď, Theo, milý brachu, nedovedu dělat "Type of beauty", naproti tomu se snažím dělat "Heads of ghe people". Hleď, Theo, rád bych je dělal tak, jako ti, kteří začínali Graphic - ačkoli se neodvažuji k nim se rovnat - rád bych si přivedl z ulice chlapa, ženu nebo dítě a kreslil si je v atelieru - nechtěl bych však, aby se mne ptali oni pánové: "Můžete dělat barevné obrázky při elektrickém světle?"
   Enfin - místo aby seč člověk setkal se způsobem nazírání, cítěním, snahou, jakou nalézá u Dickense (a ze začátku byl Graphic takový), narazí na způsob nazírání a myšlení, jaký má O. To mě rmoutí a pak se cítím bezmocný.
   Člověk dovede sám jen tehdy něco podniknout, nalézá-li zájem a pomoc. To nás přenáší do jiné oblasti.
   Nezazlívej mi, když Ti píši své myšlenky a když Ti je nepřestanu sdělovat. I když nemáš kdy na psaní a ihned mi neodpovídáš, přece aspoň víš, co se ve mně děje. A když se zase někdy setkáme, najdeme snad schůdnou cestu. Toto číslo Graphicu se mi jeví jako dokument, na jehož základě lze jasněji říci, co si člověk myslí, a proto Ti píši zatím jen toto. Tisknu Ti ruku v duchu
                          zcela Tvůj Vincent.