Vincent van Gogh, Dopisy (154, 155, 156)

Milý Theo!

   Dříve než skončí rok, musím Ti ještě jednou poděkovat za veškerou pomoc a přátelství. Delší čas jsem Ti nic neposlal - schovávám to však, až někdy přijedeš.

   Trápí mě, že se mi ještě v tomto roce nepoštěstilo udělat prodejnou kresbu, skutečně, nevím, v čem to vězí, že se mi to ještě nepodařilo.

   Přál bych si, abys mě zas někdy navštívil v atelieru. Onehdy jsem Ti, myslím, psal, že teď velmi horlivě pracuji na velkých hlavách, protože jsem měl pocit, že potřebuji intimněji prostudovat stavbu lebky a souvislost fysiognomie. Práce mě silně absorbuje a v těchto dnech jsem našel věci, po jakých jsem dříve marně pátral. Nuže, jakmile přijedeš, uvidíš všechno.

   V těchto dnech mám neustále nepříjemné bolesti zubů, jež mi někdy zasahují i pravé ucho a oko a jimiž trpí snad i nervy. Když mě bolí zuby, stávám se vůči mnohému lhostejným  - ale je zvláštní, že Daumierovy kresby jsou tak znamenité, že  se při nich skoro zapomíná na bolesti zubů. Zase mám dva listy z jeho "Zábavního vlaku". 

   Cestující bledých tváří a v černých kabátech za nepohody, kteří přišli pozdě na nádraží, mezi nimi ženy s křičícími kojenci.   Znáš knížku "Črty perem", kterou napsal kreslíř Henri Monnier, kterého objevil M.Prudhomme? Četl jsem v ní "Cesta v poštovním dostavníku", úžasně pravdivé.

   Jistě jsi značně zaneprázdněn inventurou a nechci Tě zdržovat.

   K Novému roku Ti ze srdce přeji všechno dobré.

   Podaří se nám spíše v novém roce vytvořit prodejné kresby nebo nalézt práci na př. v nějakém ilustrovaném časopise? Při nejmenším je mi však jisté -: Zápas s přírodou není neužitečná práce, a ačkoli nevím, jaký bude výsledek, přece nějaký výsledek musí z toho být. Přál bych si, abys mě zas někdy navštívil v atelieru, nikoli proto, že nevím kudy kam nebo že nevím, co počít, nýbrž především proto, že se bojím, že si snad myslíš, že nepokračuji. A ačkoli Ti nemohu ještě ukázat žádný definitivní výsledek, přece bys viděl, že se má práce pomalu rozvíjí, a viděl bys též, že se snažím nalézt velkou věc.

   Úplně souhlasím s tím, cos nedávno psal - ano, nadejde čas, kdy člověk tak ovládne kreslení, že mu bude formát lhostejný a že bude mít proporce v hlavě, že dovede zrovna tak pracovat ve velkých jako v malých rozměrech.

   A nejenže o tom zde uvažuji zrovna jako Ty, nýbrž kromě toho jsem přesvědčen, že se člověk může a musí vypracovat na takovou výši, že dostatečně ovládne komposici, náladu, světlo a stín, aby mohl ve zvoleném prostředí zobrazit nejrozmanitější motivy a náměty; takže může na př. dnes kreslit čekárnu 3. třídy, zítra deštivý den v chudé čtvrti, jindy starobinec, potom zase putyku nebo obecní kuchyň.

   Teď ještě nejsem tak daleko, ale snad právě proto všechno trvá tak dlouho, že se zároveň snažím přijít mnoha věcem na kořen či původ.

   Děkuji Ti, milý hochu, za veškeré věrné přátelství, jehož jsem opět po tento celý rok požíval - kéž bych Ti mohl i já svým přičiněním způsobit radost. Nuže, i to se mi ještě někdy poštěstí.

   V duchu stisk ruky, někdy zase napiš, najdeš-li chvilku kdy, ještě jednou všechno nejlepší.

                                  Zcela Tvůj Vincent.

(1. ledna 83.)  

Milý Theo!

   Je silvestrovský večer a já mám sto chutí si s Tebou popovídat. Když jsem Ti psal předešlý dopis, zmínil jsem se o velkých hlavách, na nichž jsem pracoval.

   Právě jsem se zabýval pokusem, jehož předběžný výsledek Ti teď mohu sdělit, poněvadž jsem právě předevčírem, včera a dnes měl modely ke dvěma kresbám. Když jsem dělal litografie, překvapovalo mě, jak lze neobyčejně příjemně pracovat s litografickou křídou, a usmyslil jsem si dělat jí kresby. To však má nevýhodu, kterou si zajisté dovedeš představit, nelze ji totiž vymazat obyčejným způsobem, poněvadž je mastná, a když se s ní pracuje na papíře, nelze použít ani toho jediného prostředku, s nímž člověk může sám s kamene něco odstranit, totiž škrabky. Tou nelze na papír dost silně přitlačit, poněvadž by ho poškodila.

   Napadlo mi však nejprve udělat kresbu tesařskou tužkou a potom do ní a přes ni kreslit litografickou křídou, poněvadž ta ulpí na tužce, což obyčejná křída nedělá, nebo jen špatně.

   Jakmile uděláš skizzu tímto způsobem, pak ji můžeš, kde je třeba, silně propracovat litografickou křídou, aniž potřebuješ mnoho hledat nebo vymazávat.

   Dost důkladně jsem tedy vypracoval kresbu tužkou, vlastně do té míry, jak mi to jí bylo možné. Potom jsem ji zafixoval a ztlumil mlékem. A potom jsem opět přes to kreslil litografickou křídou; tam, kde byly největší hloubky, ještě jsem je tu a tam zesílil štětcem nebo perem, noir de bougie,* (*lampová čerň) a světlá místa jsem zdůraznil krycí bělobou.

   Tímto způsobem jsem teď udělal kresbu starce, který sedí a čte, se světlem, dopadajícím na lysou hlavu, ruku a knihu.

   A jinou, hlavu raněného, ovázanou šátkem. Model, který jsem měl k tomu, skutečně měl ránu na hlavě a obvaz na levém oku. Docela hlava vojáka ze staré gardy na ústupu na př. z Ruska.

   Přirovnávám-li obě tyto hlavy k ostatním, které jsem udělal, pak se tu jeví velký rozdíl v síle účinku. Proto doufám, že kresby, udělané tímto způsobem, jsou podle postupu, který jsi mi popsal, vhodné k reprodukci, s předpokladem, že lze pro reprodukční práci použít i jiného papíru, než jsi mi poslal. Jestli je to však třeba, pak by se asi muselo dosáhnout na šedém papíře se stejnými ingrediencemi spíš lepšího než horšího účinku.

   Když jsem si prohlížel, co Buhot načmáral na malý zkušební list, okamžitě jsem viděl, že čerň měla velmi hluboký tón, a dovedu si představit, že je to bezpodmínečně třeba pro reprodukci fotogravurou a galvanoplastikou.

   Okamžitě jsem si rozvážil, jaké černě bych mohl použít, aniž bych však musel upustit od své obvyklé skizzovací manýry.

   Jednou jsem se o to pokusil inkoustem, ale to mne neuspokojilo, a teď věřím, že litografická křída vyvolá lepší účinek.

   Enfin, nepíši Ti o těchto věcech, abych Tě obtěžoval v těchto dnech plných práce, nespěchá to, a je mi i velmi vítáno, že mám ještě trochu času pro pokusy.

   Píši Ti to však, abys věděl, že pracuji tělem i duší, abych všechno dělal dobře a k potřebě.

   Co se nazývá Black and White, je vlastně malba černou barvou, malba potud, pokud se má v kresbě vyjádřit hloubka efektu a bohatství tónových přechodů, jež musí být v malbě.

   Nedávno jsi správně tvrdil, že každý kolorista má svou zvláštní barevnou škálu.

   Tak je tomu i u Black and White, a v podstatě je to ovšem jedno a totéž - musí se postupovat od nejsilnějších světel k nejhlubším stínům, a to vlastními jednoduchými prostředky.

   Mnoho kreslířů má nervosní způsob práce, což způsobuje, že jejich technika má cosi z vlastnosti zvuku houslí na př. Lemud, Damuier, Lancon - jiní, na př. Gavarni a Bodmer, připomínající více hru na klavír. Millet je asi jako slavnostní varhany - zdá se Ti to tak také?

2. ledna

   Pokud jsem Ti psal ve starém roce, doufal jsem,  že by zatím mohl přijít od Tebe dopis. Jestliže jsi ještě nenapsal, pak to přece udělej, prosím Tě, neboť už nemám vůbec nic. Ale Ty budeš mít asi moc práce.

   Od té doby jsem opět udělal několik skizz litografickou křídou, je to zrovna tak příjemný způsob práce jako malování a lze tím dosáhnout velké síly a hloubky v černé barvě. Nemohu se však dočkat, abych si s Tebou pohovořil, mám tolik plánů - které se sice všechny nemohou uskutečnit, které se však snad též všechny dočista nezhatí. A protože mám vlastně velmi málo času přemýšlet o nich a příliš málo se vyznám v poměrech, než abych mohl sám rozhodovat o jejich proveditelnosti, skutečně bych potřeboval někdy si o nich s Tebou promluvit.

   Především se neznepokojuj kvůli tomu, že jsem v tomto roce neudělal ještě nic na prodej. Sám jsi mi to přece jednou řekl, a říkám-li to teď, tedy jenom proto, že v dálce vidím několik věcí, jež jsou dosažitelné, které jsem dříve neviděl. Někdy si též ovšem vzpomínám na minulý rok, kdy jsem přijel sem do města - představoval jsem si to tak, jako by tu malíři tvořili jakýsi kroužek nebo sdružení, kde by vládly vroucnost a srdečnost a určitá rovnost smýšlení. Pro mne to tkvělo v povaze věci a nevěděl jsem, že by tomu mohlo být jinak.

   Také bych se nechtěl vzdát názorů, které jsem o tom měl, když jsem sem přišel, i když je musím měnit a dělat rozdíl mezi tím, co je a co by mohlo být. Nikdy nebudu moci uvěřit, že je přirozeným stavem, existuje-li tolik chladu a rozporů. Čím to je??? - Nevím to a nejsem povolán to zkoumat, sám sobě jsem si však vytkl jako zásadu, že pro svou osobu musím zanechat dvou věcí - předně se člověk nesmí hašteřit, nýbrž místo toho musí se pokusit o zajištění klidu jak pro jiné, tak pro sebe sama; potom, je-li malířem, musí podle mého mínění vystupovat ve společnosti jako malíř a nikoli jako něco jiného, musí se jako malíř zříci veškeré společenské ctižádosti a nesmí napodobovat počínání lidí, kteří bydlí ve Voorhoutu, Willemsparku atd. Neboť ve starých, zakouřených, tmavých atelierech byla družnost a nefalšovanost, což bylo nekonečně mnohem lepší, nežli to, co hrozí nastoupit na jejich místo.

   Uvidíš-li, až přijdeš, že jsem udělal pokrok, pak bych si přál, abych mohl týmž způsobem jako dosud pokračovat v práci, tedy tak, že bych mohl klidně dál pracovat, aniž bych se musel starat o někoho jiného.

   Když je doma chléb a když mám dost v kapse, abych si mohl opatřit modely - co chci víc? Mám radost, že se má práce zdokonalila a víc a více se do ní hroužím. Nuže, milý brachu, jestli jsi ještě nenapsal, pak piš brzy, jsem ve značných nesnázích.

   Ještě jednou Ti přeji do nového roku všechno nejlepší. Z domova jsem dostal pěkný dopis. Sbohem se stiskem ruky

                             zcela Tvůj Vincent.