Vincent van Gogh, Dopisy (153)

Milý Theo!

   Právě jsem od Tebe obdržel doporučený dopis - opravdu upřímně Ti za něj děkuji.

   Nejprve toto. Připojuji vánoční číslo 1883 Graphicu.

   Pozorně si je přečti, stojí to za to. To je ohromné zařízení není-liž pravda, to je úžasný článek. Kdopak si ještě přeje víc? - Výroky Huberta Herkomera se zvlášť odlišují do toho, co říká redakce Graphicu.

   Tato mluví o "referring to our books, we find that besides our professional artists, we have no less than two thousand seven hundred and thirty friends scattered over the world, sending us sketches or elaborate drawings." * (*odvolávajíce se na naše knihy, shledáváme, že kromě profesionálních umělců máme ne méně než dva tisíce sedm set třicet přátel rozptýlených po světě, kteří nám zasílají náčrtky a propracované kresby.)  H.H. hovoří o "dearth of good draughtsmen."** (** nedostatku dobrých kreslířů) A všeobecně jsou jeho slova úplným opakem toho, co říkají vydavatelé zmíněného vánočního čísla. Celek vyzní tímto způsobem: 

   Vydavatelé Graphicu říkají:  "All right."

   H.H. říká:  "All wrong."

   Teď uvidíš na čtvrté straně sešitu, který Ti posílám, něco překvapujícího: The G. when strong enough to walk alonem, rented one house, and began to print with six machines.*  (*Když byl G. dost silný, aby se sám držel na nohou, najal si dům a jal se tisknout šesti stroji). Před tím mám veškerou úctu, vyciťuji tu cosi svatého, cosi ušlechtilého a vznešeného. S úctou vzhlížím ke skupině velkých umělců a vzpomínám na mlhavý Londýn a na ruch v tom malém podniku.

   Ve své fantasii však vidím ještě zřetelněji kreslíře v různých atelierech, jak se pouští s nejušlechtilejším nadšením do díla.

   Vidím Millaise běžet k Ch. Dickensovi s prvním číslem Graphicu. Dickens byl tehdy na sklonku svého života, měl ochrnutou nohu a chodil o berlích; Millais, ukazuje Dickensovi Luke Fildesovu kresbu:  "Homeless and hungry,* (* Bez domova o hladu), chudáky a vagabundy před nočním útulkem, mu říká: "Dej mu ilustrovat Edwina Drooda", a Dickens říká: "Dobrá".  Edwin Drood byl posledním dílem Dickensovým a Luke Fildes, který navázal s Dickensem styky prostřednictvím svých malých ilustrací, vstoupil v den jeho úmrtí do jeho pokoje - vidí tu stát prázdnou židli, a tak se stalo, že jedno ze starých čísel Graphicu mělo dojemnou kresbu:  The empty Chair. * (prázdná židle)

   Prázdné židle - je jich mnoho, bude jich ještě víc, a dříve či později zbudou na místě Herkomerově, Luke Fildese, Franka Holla, Williama Smalla atd. - prázdné židle. A přece nás budou vydavatelé a obchodníci ujišťovat slovy, jež jsou otištěna na připojeném listě, že všechno je dobré a že zdatně pokračujeme a nedopřejí sluchu předpovědi, jako je H.H.
   Jak jsou zatvrzelí a jak se přece mýlí, když se domnívají, že by mohli každého obalamutit, že grandeur matérielle (velikost materiální) vyváží grandeur morale (velikost mravní) a že i bez této lze vykonat mnoho dobrého. Jako je tomu s Graphicem, tak je tomu ještě s mnoha, velmi mnoha jinými věcmi v oblasti umění. Grandeur morale upadá a grandeur matérielle nastupuje na její místo. Nastane tím kýžená změna? Zdá se mi, že si to musí každý sám pro sebe promyslet, avšak staré podobenství mluví o široké cestě, jež vede do pustiny, a o úzké cestě, jež vede k jinému cíli.
   Graphic začínal na úzké cestě a teď přešel na širokou.
   Dnes ráno jsem prohlížel poslední číslo, nebylo v něm nic dobrého; ale nato jsem dnes ráno vytáhl z haldy starého papíru židovského antikváře staré, roztrhané, špinavé číslo z roku 1873 a z toho si schovám skoro všechno.
   Ale co se mne teď týče - que faire?
   Před několika lety jsem se procházel s Rappardem za Bruselem v končině, zvané la Vallée Josaphat, kde bydlí mezi jinými Roelofs.Tam byla pískovna, kde pracovali pískaři - babky tu trhaly pampelišky, sedláček sel - to všechno jsme pozorovali a tehdy jsem byl téměř zoufalý: poštěstí se mi někdy zobrazit to, v čem shledávám krásu?
   Nyní už nejsem tak zoufalý, teď dovedu lépe nakreslit sedláčky i babky a při trpělivé neustálé práci dojista v jistém smyslu dosáhnu, po čem jsem toužil.
   Vývoj věcí mě však tíží jako olovo a nemohu myslit na časopisy s radostí a nadšením. Graphic zapomíná říci, že se mnozí z umělců začínají zdráhat uveřejňovat své práce a že se víc a víc stahují do ústraní. Proč? Protože malíř pracuje, aby vytvořil něco hodnotného, a protože má v těle kus cti, která si zhnusí veškerou nadutost.
   Co mám ještě víc povídat - mám znova opakovat "que faire"?
   Člověk bude ovšem pokračovat v práci, však s temnou budoucností před sebou. Zde v Haagu jsou sice řádní a velcí mužové, to milerád uznávám - přesto však jaké jsou tu po mnohé stránce bídné poměry, kolik intrik, bojů a řevnivosti! A ve vystupování zbohatlých umělců, kteří v čele s Mesdagem udávají tón, je zjevně vidět, že grandeur morale byla zatlačena onou grandeur matérielle.
   Cítím, že kdybych na př. odešel do Anglie a odbočil se své cesty doleva či doprava, měl bych dojista vyhlídku nalézt zaměstnání.
   Mým ideálem bylo dosáhnout toho - bylo a ostatně, přese vše, ještě také je - to mě podněcovalo překonat nesmírné počáteční obtíže. - -
   Někdy je mi však těžko u srdce, pomyslím-li si na vývoj věcí - přestává mě to těšit. Mám sice sto chutí vynaložit na kresby  veškeré své úsilí, ale potom - všechny ty redakce, a představovat se tam, ha! toho se hrozím.
   Ptáš se po mém zdraví, nuže, záležitost z předešlého léta je úplně zažehnána, v této chvíli jsem však trochu sklíčen; to se ovšem střídá s jinými okamžiky, kdy jsem v dobrém rozmaru; totiž potom, když se mi práce daří - takže si připadám jako voják, který se v žalářní cele necítí ve své kůži a sám u sebe si říká: "Proč musím dřepět v této díře, kdybych se přece lépe uplatnil v řadě a šiku."    Protože v sobě cítím sílu, jež se nemůže vinou okolností tak rozvinout, jak by to dělala bez těchto překážek, proto jsem často nešťastný a pociťuji jakousi tíseň. Je to jakýsi vnitřní boj o to, co musím dělat. S tím se člověk tak lehce nevyrovná, jak by se z počátku zdálo. Přál bych si mít postavení, jímž bych mohl vyniknout - ovšem mnohá místa, jichž jsem, možná, mohl dosáhnout, by mě přivedla k něčemu zcela jinému, než zamýšlím.
   Ve skutečnosti však všechna tato místa jsou mimo můj dosah, vždyť i kdyby mě snad někde z počátku přijali, přece by mě dlouho nepovažovali za schopného a propustili by mě, nebo bych jim, jako Goupilovi, sám dal sbohem.
   Podle  všeho by asi žádali aktuality, denní události, a co já vím, k čemuž se výborně hodí lidé jako Adrien Marie nebo Godegroid Durand.
   Začínám vidět čím dál jasněji, že ilustrátoři plují s proudem povrchnosti, a myslím, že se proto nesnaží být tak dobrými, jak by bylo jejich povinností. Nikoli - naplnit však časopisy věcmi, jež nestojí ani za groš, ani za tu námahu, jednou za čas přinést dobrou věc, která je však také udělána levným mechanickým způsobem, potom strčit do kapsy co možná nejvíce peněz - to chtějí.
   Tento postup se mi nezdá moudrý a jsem přesvědčen, že přitom zbankrotují a posléze nakonec, i když snad hodně pozdě, budou toho trpce litovat - ale to nevadí, že ten stav je skutečně takový. Vzchopit se - to nikoho nenapadne.
   Předpokládejme, že Graphic, Illustration nebo Vie moderne vydávají číslo, v němž jsou nemastné, nevkusné věci. Přesto se toho rozesílá mnoho nákladních vagonů a lodních nákladů a obchodní ředitelé si mnou ruce a říkají? "Tak to jde stejně dobře,"  pes po všem tom neštěkne a oni přece shltnou svůj díl. Arciže, ale kdyby si páni obchodní ředitelé řádně prohlédli, co vydávají, a kdyby mohli vidět, jak tisíce lidí dychtivě berou časopis do ruky a jak ho opět odkládají s pocitem jakési bezděčné nespokojenosti a rozčarování - přece by snad trochu krotili svou ziskuchtivost.
   To se však dojista nestane, a jak vidíš ze zprávy Graphicu, nechybí mu sebevědomí.
   Mezitím se cpou do redakce jako zaměstnanci lidé, kteří se v těžké, ale ušlechtilé době neobjevili. Dostavuje se, co Zola nazývá triomphe de la médiocrité.*(triumf prostřednosti). Šosáci a bezvýznamní lidé přicházejí na místa pracovníků, myslitelů a umělců, a nikdo si toho ani nevšimne.
   Publikum - ano, po jedné stránce je sice nespokojeno, ale přesto i ta hmotná velikost nalézá u něho zalíbení, avšak nezapomeň, že je to jen jako hořící věchet a že ti, kdož tleskají, dělají to většinou proto, že je to podívaná.
   O modrém pondělku zavládne po veškerém tom rámusu prázdnota,  ticho a lhostejnost.
   Prospekt říká, že Graphic bude uveřejňovat Types of beauty * (krásné typy)- velké ženské hlavy - určitě jako náhražku za Heads of the people* (*hlavy prostých lidí) od Herkomera, Smalla a Ridleye. Dobrá, ale mnoho lidí nebude obdivovat Types of beauty a se steskem bude vzpomínat na staré Heads of the people (kterážto serie nebude pokračovat).
   Graphic říká, že budou dělat barevné reprodukce!!!! Ach, vraťte nám Swainův atelier!
   Hleď, Theo, milý brachu, srdce se mi svírá, vždyť to jde s kopce. Věř mi, že bych pokládal za největší čest, trochu jako za ideál, kdybych mohl spolupracovat s takovým Graphicem, jaký byl z počátku. Vynikající začátky Graphicu byly něco takového, jako Dickens spisovatel, jako Household edition, vydavatel jeho děl. A teď je všechno to tam - ještě jednou opakuji: hmotařství zaujímá místo morálky.
   Víš, co cítím k tomu časopisu, který Ti posílám? Nuže, honosí se zrovna takovým způsobem řeči, v jaké si libuje O., obchodní ředitel  fy G.& Co. v Londýně. A to má úspěch - ano, to má úspěch, ano, to se poslouchá, to přináší zdar. Víš, milý brachu, jak mi připadají povídačky v tomto plátku Graphicu? - Nuže, je to cosi takového, jako svého času Mesdagovy řeči o Panoramě. Ctím práci, nepohrdám ani O., ani Mesdagem, jsou však věci, které stavím nekonečně výš nežli tento druh energie. Chtěl bych něco přesvědčivějšího a prostšího, něco vážnějšího, chtěl bych víc duše, víc lásky a víc srdce.
   Klidně mi můžeš věřit, že nechci a nedovedu kvůli tomu bít na poplach, že se nechci proti tomu vzpírat. Ale rmoutí mě to, zbavuje mě to radosti, mate mě to, a už sám nevím, co mám dělat a čeho nechat. Někdy mě rmoutí, že dříve, tehdy, když jsem začínal, jsem si myslil, jakmile jen něco dokážu, pak se někde umístím a pak budu na správné cestě a životem se nějak protluču. Teď se však objevuje něco jiného a obávám se, nebo lépe, místo činnosti očekávám jakýsi trest domácího vězení - očekávám, že mi bude řečeno: ano, to a to je ve vaší práci docela dobré (pochybuji, že to někdo míní upřímně), ale, rozumíte, práce, jak ji tu děláte, je nepotřebná, potřebujeme aktuality (viz Graphic: we print on Saturday what happened on Thursday).* (* tiskneme v sobotu, co se přihodilo ve čtvrtek.)
   Hleď, Theo, milý brachu, nedovedu dělat "Type of beauty", naproti tomu se snažím dělat "Heads of ghe people". Hleď, Theo, rád bych je dělal tak, jako ti, kteří začínali Graphic - ačkoli se neodvažuji k nim se rovnat - rád bych si přivedl z ulice chlapa, ženu nebo dítě a kreslil si je v atelieru - nechtěl bych však, aby se mne ptali oni pánové: "Můžete dělat barevné obrázky při elektrickém světle?"
   Enfin - místo aby seč člověk setkal se způsobem nazírání, cítěním, snahou, jakou nalézá u Dickense (a ze začátku byl Graphic takový), narazí na způsob nazírání a myšlení, jaký má O. To mě rmoutí a pak se cítím bezmocný.
   Člověk dovede sám jen tehdy něco podniknout, nalézá-li zájem a pomoc. To nás přenáší do jiné oblasti.
   Nezazlívej mi, když Ti píši své myšlenky a když Ti je nepřestanu sdělovat. I když nemáš kdy na psaní a ihned mi neodpovídáš, přece aspoň víš, co se ve mně děje. A když se zase někdy setkáme, najdeme snad schůdnou cestu. Toto číslo Graphicu se mi jeví jako dokument, na jehož základě lze jasněji říci, co si člověk myslí, a proto Ti píši zatím jen toto. Tisknu Ti ruku v duchu
                          zcela Tvůj Vincent.