Vincent van Gogh, Dopisy (146)

   Milý Theo!

   Tvůj dopis i jeho obsah mi byly velmi vítané. Věc, o níž píšeš, je problém, který se bude asi čím dál víc přetřásat. Budeme asi nuceni uznat, že mnoho nového, o němž se z počátku myslelo, že je pokrokem, mělo ve skutečnosti méně ryzosti nežli to staré; proto se projeví potřeba silných mužů, kteří by mohli situaci napravit. Poněvadž řečněním mohu sám málo změnit na situaci, zdá se mi zbytečné víc o tom psát. Avšak co se mne týče, nemohu souhlasit s Tvou myšlenkou, když se vyjadřuješ takto: "Že nastane kýžená změna, soudím podle povahy věci." - Jenom považ, kolik velkých mužů zemřelo, nebo ... už mezi námi dlouho nebudou. Millet, Brion, Troyon, Rousseau, Daubigny, Corot - a ještě mnozí jiní - už nežijí; říkám Ti, zamysli se ještě víc nazpátek: Leys, Gavarni, de Groux, (jmenuji jen několik); ještě dál: Ingres, Delacroix a Géricault. Pomysli na to, jak je už staré moderní umění.

   Podle mého názoru byl tu však až po Milleta a Julese Bretona pokrok, avšak předstihnout tyto dva muže - ani mi o tom nemluv.

   Jejich genia lze spíše dnes či později dostihnout, nelze ho však předstihnout. Podobnost genia existuje jen ve vyšších sférách, nelze však vystoupit výš nežli na vrchol hory. Israels by na př. mohl Milleta dostihnout, nemůže být však řeč o předstižení nebo o zmenšení jeho významu.

   V oblasti umění bylo tedy dosaženo vrcholu. V příštích letech uvidíme zcela určitě ještě krásná díla, avšak něco tak vznešeného, jak jsme už viděli - nikoli.

   Co se mne týče, obávám se, že v několika letech asi vypukne panika. - Od Milleta jsme hluboce poklesli - slovo décadence* (úpadek), které se nyní šeptá nebo obrazně vyslovuje viz Herkomer, zazní potom jako zvonění na poplach.

   Mnohý, na př. já sám, teď klidně mlčí, poněvadž má už beztoho pověst mauvais coucheur** (protiva) a poněvadž hovory o tom nic nepomáhají. Netřeba o tom mluvit, ale je třeba pracovat i se smutkem v srdci; ti, kdož budou později nejhlasitěji křičet o dekadenci, budou k ní sami většinou patřit. Opakuji: podle jejich děl je poznáte, nejobratnější řečníci neříkají vždycky největší pravdy; pohleď na Milleta, pohleď na Herkomera - nejsou skutečně žádní krasořečníci a hovoří téměř s nechutí.

   Dost o tom; i v Tobě nacházím člověka, který ví mnoho o velkých umělcích a s rozkoší si občas poslechnu podrobnosti, jež o nich nevím, jako na př. to, co mi píšeš o Daumierovi. Neznám žádnou z kolekce podobizen poslanců atd., žádný z obrazů z třetí třídy a z revoluce. Nedovedu si je sice ani podle Tvého líčení představit, tím se mi však v představě Daumierova osobnost stává významnější. Rozhodně raději poslouchám hovory o takových mužích nežli na př. o posledním Salonu.

   Nyní k tomu, co píšeš o Vie moderne, nebo raději o druhu papíru, který Ti slíbil Buhot. To mě nadmíru zajímá.

   Rozumím-li správně, je to takový papír, s něhož lze nakreslenou kresbu (domnívám se, že autografickým inkoustem)  tak jak je, bez zásahu jiného kreslíře, rytce nebo litografa - přenést na kámen nebo udělat z ní klišé, takže potom lze z toho pořídit neomezený počet obtahů. Tyto obtahy jsou pak tedy faksimile původní kresby. Jestliže je tomu tak, pak buď tak dobrý a informuj mě o všem, co se můžeš dozvědět o způsobu práce na tomto papíru, a snaž se mi něco z něho obstarat, abych mohl udělat několik zkoušek. Kdybych  mohl dělat tyto zkoušky před Tvým příjezdem, pak bychom si mohli při té příležitosti pohovořit, co lze s tím počít.

   Je možné, že v poměrně krátké době bude snad větší poptávka po ilustrátorech nežli v této chvíli.

   Když si doplňuji mapy studiemi podle modelů, jak je právě mohu sehnat; pak si naplním mošnu něčím, čím si doufám vydobýt právo na zaměstnání. Ke kreslení ilustrací, jak to dělal svého času Morin, Lancon, Renouard, Jules Férat, musí mít člověk řádnou zásobu v podobě rozmanitých studií ze všech možných oborů.

   Hledím si je uspořádat, jak víš, a příležitostně uvidíš. A propos, dodnes jsem ještě neobdržel balík studií, které jsi mi vrátil prostřednictvím obchodu v Rue Chaptal.

   Nedošly už na místo?

   Myslíš-li si, že už došly, vyzvedl bych si je, poněvadž mi budou užitečné v souvislosti s věcmi, na nichž v poslední době pracuji.

   Víš, co jsem dnes ráno nakreslil? Bloka, židovského antikváře, nikoli Davida, nýbrž toho malého, který stává ve vnitřním dvoře.

   Přál bych si nakreslit víc z této rodiny, neboť to jsou přece pravé typy. Je nadmíru obtížné získat typy, které bych měl nejraději. Zatím jsem šťasten, že dělám, co mohu dostat, aniž pouštím se zřetele ostatní, jež bych s chutí maloval, jen kdybych je mohl získat.

   S Blokem mám velkou zábavu, vyvolává mi vzpomínky na události zapomenuté po mnoho let; doufám, že se dojista ještě častěji v neděli ráno ukáže.

   Člověk ovšem pociťuje a musí pociťovat sám se sebou jakousi nespokojenost, touhu, aby mohl mnohem lépe dělat, a přesto je cosi nádherného a zábavného shánět po troškách rozmanité postavy, ačkoli čím víc dělá, pozoruje, kolik ještě potřebuje. 

   Všechno nelze dělat najednou, rozhodně však bude třeba, abych si jednou nakreslil určitý počet studií koní, nejenom malé skizzy na ulici, nýbrž abych pro to jednou získal model.

   Vím o starém šimlu, správné herce, lepší si nikdo nedovede představit (v plynárně), ale muž, který nutí to ubohé zvíře dělat veškerou těžkou práci a vynutí z něho, co lze vynutit, chtěl po mně mnoho, totiž tři zlaté za to, kdyby měl ke mně někdy ráno přijít, a nejméně tolar, kdybych v neděli přišel k němu sám. A pomyslíš-li si, že bych kvůli asi třiceti studiím, jež potřebuji, musel přece pracovat mnohokrát ráno, pak je to pro mne příliš drahé. Jednou si však jistě najdu vhodnější příležitost.

   Někdy si mohu tu a tam mnohem snadněji na docela krátkou dobu sehnat koně - s tím jsou lidé spíš srozuměni, jenže v krátkém čase nelze zase udělat, co je vlastně třeba, a tak mi to málo pomůže.

   Snažím se pracovat rychle, vždyť jinak člověk není hotov, avšak studie, na níž něco je, snadno vyžaduje půl hodiny, aby jen něco řekla - člověk se tedy stále vrací vlastně k pózování.

   Na př. v Scheveningen jsem si zastavil na okamžik, jak se říká, chlapce nebo muže, výsledek byla však vždycky velká touha po delším sezení u mne; zastavení na okamžik mi nestačí ani pro člověka, ani pro koně.

   Jsem-li správně poučen, mohli si kreslíři, kteří pracovali pro Graphic, obstarat model v redakčním atelieru. Dickens říká několik originálních poznámek o malířích své doby a o zvráceném způsobu jejich práce, že se totiž otrocky, a přece jen zpola drží modelu. Říká: Braši, pochopte přece, že váš model není konečným cílem, nýbrž prostředkem, abyste svým myšlenkám a inspiracím dali tvar a sílu. Podívejte se na Francouze (na př. Ary Scheffer), a všimněte si, oč to dělají lépe než vy. Vypadá to, jako by si to Angličané vzali k srdci, pracovali sice též neustále podle modelu, naučili se však pohlížet na model velkoryseji a lépe a dovedli z něho více vytěžit pro zdravější a ušlechtilejší komposici nežli Dickensem líčení současníci.

   Jsem přesvědčen, že dvě věci zůstávají věčně pravdivé a navzájem se doplňují: nepotlačuj inspiraci a fantasii, nebuď otrokem modelu - a jiná: používej modelu a studuj ho, neboť jinak nenabude tvá fantasie konkretního tvaru.

   Jakmile jsem dostal od Tebe dopis, ihned jsem musel zaplatit různé věci - doufám, že Ti nezpůsobí nesnáze, pošleš-li mi opět něco, nejpozději do 10. listopadu. Pamatuj, že se mi zdá velmi důležitý onen postup, o němž s Tebou hovořil Buhot; těšilo by mě, kdybych se tomu mohl naučit, udělal bych pro to vše, co mohu. Sbohem se stiskem ruky

                           zcela Tvůj Vincent.

   Dodatek. Víš, jaká náladu tu teď časně zrána bývá - to je nádherné - taková, jakou namaloval Brion na obraze v Luxembourgu "La fin du déluge", totiž pruh červeného světla na obzoru a nad tím dešťové mraky. To mě přivádí ke krajinářům. Porovnej krajináře z Brionovy doby s dnešními. Je to dnes lepší než tehdy?  - Pochybuji o tom. Rád uznávám, že jsou dnes v tomto oboru produktivnější než tehdy, a ačkoli se nedovedu ubránit obdivu nad tím, co se nyní maluje, přece když se dívám na staré obrazy krajin malované staromódní manýrou, po každé mě potěší. Několik let jsem chodil kolem jednoho Schelfhoutova obrazu a myslíval jsem si tak něco jako - to nestojí za nic.

   Ačkoli nové umění člověka poutá, vždycky nezanechává nadlouho silný, pronikavý dojem, a když se člověk dlouho díval na novější věci, tu se s potěšením podívá na naivní obraz takového Schelfhouta, Sétéa nebo Julia Bakhuyzena.

   Věru jsem nechtěl být zklamán pokrokem, tento pocit naopak ve mně vyvstal naprosto bezděčně proti mému přesvědčení, protože jsem pociťoval čím dál víc jakousi prázdnotu, kterou si nemohu zaplnit dnešními obrazy.

   Pátraje po příkladu, rozpomínám se na staré dřevoryty od Jacqua, které jsem viděl asi před desíti lety u strýce Cora; byla to serie "Les mois",* (* Měsíce) byly dělány na způsob rytin, jež vycházejí ročně po seriích nebo i ještě staromódnější. Je v nich méně "lokálního tónu" nežli v jeho pozdějších pracích, avšak kresbou a jakousi jadrností připomínají Milleta. Vidíš, vzhledem k mnoha běžným skizzám v dnešních časopisech se mi zdá, že naprosto konvenční elegance hrozí nahradit typičnost, pravou zemitost, jejichž příkladem jsou zmíněné skizzy Jacquovy.

   Cožpak netkví příčina toho i v životě a osobnosti umělcově? Nevím, jaké jsou Tvé zkušenosti, setkáváš se však dnes s mnoha lidmi, kteří mají chuť podniknout v mlhavé nepohodě dalekou procházku? Sám bys ji podnikl s radostí a měl bys z ní požitek zrovna tak jako já, ale pro mnohé je to obtíž.

   Rovněž mi napadlo, že zábava při hovorech s malíři  není valnou většinou zajímavá.

   Mauve má dar řeči, chce-li něco říci, dovede to vyjádřit slovy, takže člověk ví, oč jde; a zcela určitě ho mají i jiní, když chtějí. Je však zvláštní, že hovoříš-li s malířem, okamžitě máš pocit: je tvá obrazotvornost tak silná jako malířů z dřívějších dob?

   Tento týden jsem ještě četl ve Forster´s Life of Ch. Dickens rozmanité jednotlivosti o dalekých vycházkách do Hampstead Heath atd. za Londýn, jejichž účelem bylo na př. pochutnat si hodně daleko venku ve staré hospůdce na vejcích na slanině. Tyto vycházky byly velmi příjemné a zábavné, ale to nevylučovalo, že se při nich dělaly vážné plány nových knih, nebo že se debatovalo, co by měl Dickens ještě změnit na té či oné postavě. Ve všem je dnes cosi uštvaného a uhoněného, co se mi nelíbí; vypadá to, jako kdyby přes to přešla smrt. Zajisté bych si přál, aby se potvrdilo Tvé očekávání, že "nastane kýžená změna", ta však pro mne netkví v "povaze věcí".

   Buď jak buď, zdá se mi, že potírat se slovy je naprosto bezvýznamné, a každý, kdo má na věci zájem, musí se ve svém malém okruhu snažit něco vytvořit nebo podporovat tvorbu. Zase jednou jsem pracoval na akvarelu havířských žen, jež nosí uhlí ve sněhu. Nejprve jsem však k tomu nakreslil 12 figurálních studií a 3 hlavy, a ještě nejsem hotov.

   Myslím, že v akvarelu mám sice náladu, ale v charakteru přece není ještě dost výrazný. Skutečnost je něco jako "Les glaneuses"* (Sběračky klasů) od Milleta, přísná, tedy rozumíš zajisté, že se z toho nesmí dělat effet de neige** (sněžný efekt) to by byla jen imprese a jen tehdy by měla oprávnění existovat, kdyby šlo o krajinu.

   Ač se Ti budou líbit studie, které zatím mám, myslím, že začnu zase znova právě proto, že se mi podařily lépe než mnoho jiných. Jsem přesvědčen, že by byly zcela vhodné pro Vie moderne. Nyní mám skutečně dost figur, abych mohl s jednou udělat pokus, jakmile dostanu papír; ale to musí být malý zástup žen, malá karavana.

Vincent van Gogh, Dopisy (144, 145)

    Milý Theo!

   Opět je neděle a opět je zrovna tak deštivo jako obvykle. Mimo to byla tento týden bouřka a listí na stromech řídne. To víš, že jsem rád, že kamna stojí. Když jsem se dnes ráno zas jednou dostal k pořádání kreseb, totiž studií podle modelů, které jsem udělal od Tvé návštěvy, našel jsem jich přibližně sto (do toho nepočítám starší studie a též co si kreslím do skizzáře). Jmenuji číslici, protože si pamatuji, že ses mě při své návštěvě ptal, zdali bych měl ještě jiné studie kromě těch, které jsi prohlížel. Nevím, zda všichni malíři - i ti, kteří velmi povýšeně pohlížejí na mé práce, tak povýšeně, že považují pod svou důstojnost si mne jen všimnout - pracují více nežli já. Nevím také, zdali znají lepší způsob nežli pracovat s modelem; jak vidím, dělají to jen zřídka, a jak jsem ti už častěji psal, nedovedu pochopit, že tak málo používají modelu.

   (Nemíním ovšem lidi, jako je Mauve nebo Israels, který podle mého názoru poskytuje obdivuhodný příklad soustavné práce s modelem, nýbrž spíše pány, jako jsou na př. Bock a Breitner.) Tohoto jsem vůbec nespatřil od té doby, co jsem ho navštěvoval v nemocnici za jeho nemoci - náhodou jsem se doslechl něco, jako že se stal učitelem na měšťanské škole, on sám však neprojevil žádnou známku života.

   Tento týden jsem obdržel dopis od Rapparda, který se též podivuje způsobu jednání mnoha zdejších malířů a který se mezi jiným dožil, že mu v Arti odmítli obraz. Poznamenávám jen toto: je spravedlivé, nepočítá-li se s takovými, jako je on a já?

   Ujišťuji Tě, že pracuje velmi pilně, letos v létě byl v Drenthe a nato pracoval celý čas v slepeckém útulku v Utrechtu.

   Působilo na mne zvláštním dojmem, když jsem slyšel o jeho zkušenostech, jež zblízka vypadají přesně tak jako mé. Enfin.

   Jak jsem Ti už psal, velmi se mi po Tobě stýská, a kdybych Tě viděl častěji a kdybychom si mohli pohovořit o práci, přišel bych na rozličné věci, jež by se daly udělat z hotových studií; o tom jsem přesvědčen. Vzpomínáš si, že jsem Ti psal před krátkým časem (tehdy jsem Ti poslal malou barevnou skizzu trhu na brambory): "Musím se opět jednou pokusit zachytit pouliční ruch."

   A výsledek toho je teď asi 12 akvarelů, které mám v této chvíli rozdělány; tím, co jsem řekl, nemíním, že si nevím rady, co se studiemi, nebo že je dělám zbytečně, nýbrž jen že jsem přesvědčen, že by se s nimi mohlo zacházet a dělat je účelněji, kdybych se někdy s Tebou poradil.

   Buď jak buď, práce mě teď velmi těší a doufám, že přitom vzniknou věci, z nichž i Ty budeš mít radost, až sem někdy přijedeš.

   Jsem si jist, že člověk, aby zatoužil malovat postavy, musí mít v sobě citovou vřelost; to, co vyjadřuje "Punch"* (*anglický časopis) na vánočním obrázku slovy" Good will to all,** že totiž musí mít lásku k lidem. Myslím, že se aspoň vynasnažím, abych byl co možná nejvíc v této náladě. (**Dobrou vůli ke všem)

   Právě proto si myslím, že je též škoda, že se už nestýkám s malíři a že si nemůžeme za deštivého dne, jako je dnes, pohodlně zasednout ke kamnům, prohlížet si kresby a reprodukce a navzájem se povzbuzovat, jak jsem se Ti už dříve o tom zmiňoval.

   Rád bych se Tě optal, jsou-li na prodej levné listy od Daumiera, a které. Vždycky jsem ho považoval na znamenitého, ale teprve v poslední době začínám tušit, že má ještě daleko větší význam. Chceš-li, napiš mi, víš-li o něm něco zvláštního anebo znáš-li z jeho kreseb význačné věci.

    Dříve jsem viděl jen jeho karikatury, a právě proto jsem si asi o něm vytvořil nesprávnou představu. Vždycky na mne zvlášť působily jeho postavy, ale myslím, že znám jen zcela nepatrnou část jeho prací a že na př. karikatury vůbec nejsou od něho to nejlepší.

   Vzpomínám si, že jsme o tom hovořili loňského roku cestou do Prinsenhagenu a že jsi tehdy říkal, že se Ti Daumier víc líbí nežli Gavarni, a že jsem se zastával Gavarniho a vyprávěl Ti o knize, kterou jsem o Gavarnim četl a kterou teď mám; nyní se Ti však musím přiznat, že ačkoli si od té doby stále stejně vážím Gavarniho, začínám tušit, že z Daumierových prací znám jen zcela nepatrnou část a že právě v té části jeho prací, které neznám, jsou věci, jež by mě přece ze všeho nejvíc zajímaly (vysoko cením i to, co už od něho znám).  Ještě si matně pamatuji - ale mohu se mýlit - žes mi vyprávěl o velkých kresbách lidových typů, a na ty jsem zvědav. Kdyby byly mnohé z jeho věcí tak pěkné, jako jeden z jeho listů, který jsem nedávno našel, Les 5 ages d´un buveur, nebo jako postava starce pod kaštanem, o němž jsem se Ti už zmínil, věru pak by to byl mistr nade všechny. Můžeš mi o tom podat nějakou zprávu? Pamatuješ se ještě na de Grouxovy postavy v Eulenspiegelovi, kterého jsem dříve měl a bohužel už nemám - nuže, dva Daumierovy listy, jež jsem teď jmenoval, se tomu podobají; víš-li o více takových (karikatury cením mnohem méně) - tedy také mě zajímají.

   Strašně mě mrzí, že už nemám listy de Grouxovy a Ropsovy, v Anglii jsem je daroval s jinými věcmi Richardsonovi, cestujícímu pro firmu G.& Co.

   Nuže, slibuji Ti, milý hochu, že Tě požádám, až přijedeš, aby sis prohlédl kromě akvarelů a namalovaných studií mapu se stem kreslených studií - jen figurálních. Tolik jich teď už mám, zvlášť připočtu-li k tomu několik starých. Avšak zatím než přijedeš, vynasnažím se místo několika, jež se mohou zničit, udělat lepší a pokusím se o ještě větší rozmanitost.

   Zatím sbohem, ze srdce Ti přeji mnoho štěstí a úspěchů a v duchu tisknu Ti ruku

                               zcela Tvůj Vincent.

   Milý Theo!

   Po několik dnů mám plnou hlavu něčeho, co Tě bude možná též zajímat, a myslím, že to stojí za zmínku. V jednom dopise od Rapparda jsem obdržel výtah Herkomerovy přednášky, jejímž předmětem byly dřevoryty novější doby. Nemohu Ti všechno obšírně vyprávět; možná, žes ten článek sám četl (byl uveřejněn v jednom anglickém uměleckém časopise, snad v Art Journal). Týkal se především kreseb v Graphicu.

   Herkomer vypráví, že sám na tom spolupracoval s velkou ctižádostí a s nadšením a vzpomíná zvlášť na nádherné listy z prvních ročníků. Nenalézá dost slov, jak by si přál, aby zvlášť zdůraznil, za jak znamenité považuje práce prvních spolupracovníků. Podává přehled pokroku v methodě a v technice, zmiňuje se o rozdílu mezi starými a moderními  dřevoryty atd. Potom hovoří o dnešní době a tím se dostává k vlastnímu účelu přednášky. Říká, že dřevorytci jsou znamenitější než dříve.  "Ale přesto pozoruji úpadek, pomyslím-li na dobu, kdy začal Graphic vycházet. A příčinou toho,"  - tak pokračuje -  "jsou podle mého zdání dvě věci, proti nimž protestuji. Jedna se týká vydavatelů - druhá umělců. Na obou stranách se chybuje, a nepředejde-li se tomu, zničí to celou věc."

   Říká, že vydavatelé žádají věci dělané pro efekt: "Correct and honest drawing is no longer wanted, complete designs are no longer in request, a bit just covering an awkward corner of a page, is all that is requested."

   "The managers declare, that the public require the representation of a public event or so, and are satisfied if it is correct and entertaining, caring nothing for the artistic qualities of the work. I do not believe what they say."

   "The only excuse you may accept is´dearth of good draughtsmen´." * (*Správnou a poctivou kresbu už dávno lidé nechtějí, po dokonalých kresbách už dávno není poptávka, kousek zakrývající okraj stránky je vše, co se požaduje.    Ředitelé tisku prohlašují, že veřejnost si žádá zobrazení veřejné události nebo něčeho takového, a jsou spokojeni, když je to přesné a zábavné, nedbajíce umělecké stránky díla. Nevěřím tomu, co říkají.  Jedinou výmluvou, kterou můžete přijmout, je nouze o dobré kreslíře).

   Pak mluví o umělcích; říká, že dnes, bohužel, často ne kreslíř, ale dřevorytec dává výzdobu listům.

   Nabádá umělce, aby to netrpěli, nýbrž aby kreslili prostě a energicky, takže rytec zůstává tím, čím musí být - tlumočníkem práce kreslíře, kterého však nesmí potlačit.

   Potom následuje závěr, energická výzva všem, aby si zachovali vřelý cit pro věc a nepřipustili, aby nastalo nějaké ochabnutí. V jeho řeči je jistě trochu jakési výčitky, a je v ní i trochu melancholie, že mluví a bojuje proti lhostejnosti, která mu je protivná.

   "To you - the public - the art offers infinite pleasure and edification."  Nakonec říká:  "For you it is really done. Therefore clamour loudly for good work and be sure if it will be forthcoming." **  (** Vám - publiku - poskytuje umění potěšení a vzdělání.   Pro vás je to děláno. Domáhejte se tedy hlasitě dobré práce a buďte jisti, že se dostaví.¨)

   Celá přednáška je skrz naskrz zdravá, znamenitá, poctivá, jeho vyjadřovací způsob na mne zapůsobil jako mnohý z Milletových dopisů.

   Pro mne je to povzbuzení a upřímně mě těší, slyším-li jednou něco takového. Považuji za hroznou škodu, že tu není žádná nálada právě pro umění, které je vlastně vhodné pro lid.

   Kdyby se malíři spojili a postarali se, aby se jejich dílo dostalo též do rukou lidu a bylo každému dosažitelné (myslím, že se to přece pro lid udělá - v každém případě to pokládám za nejvyšší a nejvznešenější úkol pro umělce), pak by se tím mohlo dosáhnout stejných výsledků, jakých dosáhl "Graphic" v prvních ročnících.

   Neuhuys, v.d. Velde a několik jiných udělali v tomto roce kresby pro "de Zwaluw", časopis, který vychází měsíčně a je za 7 a 1/2 centu. Přitom jsou ty kresby dobré, však na většině je vidět, že byly dělány chabou rukou (nikoli původní kresby, nýbrž prostředky, jimiž jsou popularisovány), a jak se dovídám, list se stěží udržuje zrovna jako jeho předchůdci. Proč to nejde? Knihkupci říkají, že se na tom nic nevydělá, a brzdí to, místo aby list rozšiřovali. A co se týče malířů, jsem přesvědčen, že se neujali věci s veškerým nadšením.

   Mnohý malíř zde v Holandsku objasní otázku, co je dřevoryt, takto:  "To je je takový brak, co se povaluje v Zuid Hollandsch Koffiehuis."  Řadí tedy dřevoryty mezi likéry a jejich autory asi mezi ochlasty. A co  říkají obchodníci? - Představ si, že bych zašel se stem skizz, které jsem jednou shledal dohromady, k některému zdejšímu obchodníkovi - nuže, v nejlepším případě se obávám, že bych uslyšel:  "Copak jste si myslil, že by se ten brak prodal?"

   Má láska a úcta k velkým kreslířům z doby Gavarniho vzrůstá, právě tak jako k současníkům, čím víc poznávám jejich dílo a zvlášť také tím, že se sám snažím vytvořit něco z toho, co denně vídám na ulici.

   Proto si obzvlášť vážím Herkomera, Fildese, Holla a ostatních zakladatelů Graphicu, a proto jsou a zůstanou mi ještě sympatičtější nežli Gavarni a Daumier, kteří asi pohlížejí na lidskou společnost víc ironicky, zatím co si ti první ve shodě s umělci, jako Millet, Breton, de Groux a Israels, vybírají náměty, které jsou rovněž pravdivé jako Gavarniho i Daumierovy, které však mají něco ušlechtilého a ve kterých je vážnější cit. To je, myslím, především trvalé. Umělec nepotřebuje být ani farářem, ani kolektantem, přece však musí mít nejprve vřelé srdce k lidem, a myslím, že je na př. ušlechtilé, že nemine jedna zima, aniž by se Graphic nesnažil vzbudit sympatie k chuďasům; na př. mám jeden list od Woodvilla, který představuje rozdělování poukázek na rašelinu v Irsku, jiný od Stanilanda, nazvaný Help the helpers * (Pomozte pomáhajícím), který líčí různé scény z chudobince, kde je nedostatek peněz. Christmas in the workhouse od Herkomera a Homeless and hungry od Fildese atd. Zdají se mi ještě hezčí nežli kresby Bertallovy nebo jiných podobných pro Vie élégante nebo ostatní vybrané časopisy. Snad se Ti zdá toto psaní nudné, já jsem si však opět všechno připomenul.

   Shledal jsem svých sto studií a napjal je, a když jsem byl s tou prací hotov, přepadl mne poněkud melancholický pocit, jako "k čemu je to dobré" - tu mi však nedala zmalomyslnět energická výzva Herkomerova, který vyzývá lidi, aby neochabovali a tak velmi dobře říká, že je třeba víc než kdy jindy vytrvat; a tu mi napadlo, že Ti přece musím krátce povědět obsah jeho řeči. V duchu se stiskem ruky

                            zcela Tvůj Vincent.

Doufám, že v těchto dnech o Tobě uslyším. Z domova jsem dostal pěkný dopis.

Vincen van Gogh, Dopisy (143)

V neděli v poledne.

   Milý Theo!

   Tvůj dopis s přiloženou částkou mě velmi potěšil, ostatně Ti to nemusím ani říkat, přichází mi to velmi vhod a je to pro mne velmi vydatná pomoc.

   Máme tu teď podzimní počasí, deštivé a chladné, ale plné nálady, jež je znamenitě vhodné zvlášť pro postavy, které se výrazně odrážejí od rozmoklých ulic a cest, na nichž se zrcadlí obloha.

   Mauve to vždycky maluje zvlášť pěkně. Občas jsem mohl ještě trochu pracovat na velkém akvarelu se skupinou lidí před loterní kanceláří a taktéž opět začít nový z pobřeží.

   Tady máš jeho komposici. Je pravda, člověk má čas od času období, kdy je vůči věcem v přírodě otupělý nebo kdy se zdá, že už nám příroda nic neříká; naprosto souhlasím, co o tom píšeš. Mívám to také často, a pak mi ovšem někdy pomáhá, chopím-li se něčeho nového. Jsem-li otupělý vůči krajině a světelným efektům, pustím se do figur, a naopak. Někdy nelze proti tomu nic dělat, nežli vyčkávat, až to pomine, ale leckdy se mi poštěstí překonat lhostejnost změnou v motivech, na něž jsem upřel pozornost. Zatím mě čím dál tím víc poutají figury. Vzpomínám si, že dříve jsem míval období, kdy jsem měl velmi silný cit pro krajinu a kdy jsem byl mnohem víc zaujat malbou a kresbou, v níž byl dobře vyjádřen světelný efekt nebo krajinná nálada, nežli postavami. Figuralisté mi dokonce všeobecně vlévali jakousi chladnou úctu, nepocítil jsem k nim však vřelou sympatii.

   Pamatuji si velmi dobře, že jsem byl tehdy mocně uchvácen Daumierovou kresbou, představující starce pod kaštany na Champs Elysées (ilustrace k Balzacovi), ačkoli to nebyla zvlášť významná kresba; ale vím dobře, že tehdy mě zvlášť zaujala jakási síla a mužnost v Daumierově pojetí, takže jsem si myslel: přece musí být dobré takto cítit a myslet, a mnoho věcí přehlížet nebo minout, aby ses nakonec soustředil na něco, co je hodno zamyšlení a co se v člověku hlouběji dotýká lidských stránek nežli louky a oblaka. A proto mě ještě pořád vábí postavy anglických kreslířů právě tak jako anglických spisovatelů, a to pro svou střízlivost jako zrána o modrém pondělku a pro úmyslnou prostotu, pro jejich prózu a analysu, pro ty solidní a důkladné věci, které jsou člověku oporou ve dnech, kdy se cítí zemdlen.

   Něco podobného je s francouzskými spisovateli, s Balzacem a rovněž se Zolou. Ještě neznám knížky od Murgera, o němž se zmiňuješ, ale doufám, že je poznám.

   Psal jsem Ti už, že jsem četl Daudetovy "Le rois en exil"?* (*Králové ve vyhnanství.)  To je opravdu pěkné. Velmi mne lákají tituly těch knih, m.j. "La bohéme". Kde jsou ty časy bohémy z dob Gavarniho! Zdá se mi, že v té době bylo přece cosi srdečnějšího, radostnějšího a živějšího nežli nyní. Ale nevím to - a v přítomné době je jistě též mnoho dobrého, mohlo by však být víc než tomu je, kdyby bylo více družnosti.

   V tomto okamžiku vidím z okna atelieru nádhernou náladu. Město s věžemi, střechami a kouřícími komíny se rýsuje proti zářícímu obzoru jako tmavá ponurá silueta. Tato záře je však jen široký pruh, nad nímž visí těžké bouřkové mraky, vespod hustší, nahoře podzimním větrem roztrhané ve velké honící se chumáče a kupy. Pruh světla však dovoluje, že se místy v ponuré mase města zatřpytí mokré střechy (na kresbě bych je zdůraznil tahem krycí barvy) a způsobuje, že ačkoli masa má jednotný tón, přece lze vidět rozdíl mezi červenými prejzy a břidlicí.

   Schenkweg běží mokrem popředí jako lesklý pruh, topoly mají žluté listí, okraje příkopů a louky jsou hluboce zelené, postavičky jsou černé.

   Kreslil bych to, nebo lépe, pokusil bych se to nakreslit, kdybych se nebyl celé dopoledne mořil s postavami nosičů rašeliny, kteří mi přece ještě příliš vězí v hlavě, než aby už tu bylo místo pro něco nového, a kteří tam též musí zůstat.

   Velmi často se mi přece po Tobě stýská a mnoho na Tebe myslím. Považuji za správný názor, co mi píšeš o charakteru několika pařížských umělců, kteří žijí pohromadě s ženami, jsou méně malicherní nežli ostatní a zoufale se asi namáhají zachovat si trochu mladické svěžesti. Takoví jsou jak tam, tak tady. Tam je snad ještě těžší než zde udržet si jako člověk v domácím životě trochu svěžesti, poněvadž tam se musí ještě víc plout proti proudu. Kolik jich v Paříži pozbylo naděje - klidně, uváženě, logicky a právem si zoufali. Zrovna jsem četl něco podobného o Tassaiertovi, jehož si velmi vážím a jehož mi bylo líto, že to s ním tak bylo. Tím spíš si myslím, že každý pokus po této stránce zasluhuje respektu. Věřím též, že se to snad přece musí člověku podařit a že si nesmí začít zoufat, i když si tu a tam utáhne opasek a občas pocítí, že to s ním jde s kopce; vždyť je nutné přesto opět obživnout a vzmužit se, i když to dopadne jinak, než se člověk z počátku domníval. Nemysli si také, že se dívám s opovržením na lidi, jak je líčíš, protože jejich život není založen na vážných a dobře uvážených zásadách. Takový je můj názor o tom: výsledkem musí být čin, žádná abstraktní myšlenka. Jen tehdy pokládám zásady za dobré a hodnotné, jestliže se uskutečňují, a myslím, že stojí za to zamyslet se nad tím a pokusit se být svědomitý, poněvadž to značnou měrou podněcuje pracovní sílu člověka a sjednocuje jeho rozptýlené činy. O takových, jak je líčíš, bych chtěl říci, že by nabyli větší pevnosti, kdyby si počínali rozmyslněji; ostatně jim dávám daleko větší přednost před takovými lidmi, kteří hauzírují se zásadami, aniž by se nejmíň namáhali nebo by jen pomyslili jich použít. Neboť tito poslední nevydělají nic na nejkrásnějších zásadách, ti a první jsou celkem lidé stvoření k tomu, aby vykonali cosi velkého, jakmile se mohou probíjet životem silou vůle a s rozmyslem.

   Vždyť něco velkého nevzniká jen impulsivním jednáním, nýbrž součinností mnoha drobných složek, které člověk spojuje v jeden celek.

   Co je kreslení? Jak se člověk dostane k cíli? Znamená to propracovat se neviditelnou železnou mříží, jež se zdánlivě zvedá mezi tím, co člověk cítí a co dovede. Jak musí člověk zkoušet prorazit tuto mříž - když nepomůže útočit proti ní? Člověk musí tuto mříž podle mého názoru podrývat a propilovat, pomalu a trpělivě, aniž by se nechal od toho odvrátit a odvést, kdyby o tom nepřemýšlel a neupravil si život podle zásad. A jako s uměním, tak je to i s jinými věcmi. A to veliké není nic náhodného, nýbrž musí být doopravdy chtěno. Problém, co je v člověku prvotnější - zdali činy vedou k zásadám nebo zásady k činům, nelze asi právě tak určit a rovněž nestojí za to, aby byl určen, jako otázka, co bylo nejdříve, slepice či vejce.

   Myslím však, že je positivní a velmi důležité, že se člověk snaží rozvíjet sílu svého myšlení a vůle.

   Jsem velmi zvědav, zdali shledáš něco ve figurách, jež jsem v těchto dnech namaloval, až je dříve či později uvidíš. S těmi je to zrovna tak jako s tou slepicí a vejcem; má člověk dělat figury pro předem vymyšlenou komposici anebo kombinovat jednotlivě nakreslené figury, takže z nich vznikne komposice?

   Končím podobně, jako Ty - oba máme vlastnost, že se koukáme se zvláštní oblibou za kulisy, nebo jinými slovy, máme sklon analysovat věci. Vždyť to je, myslím, právě vlastnost, kterou musí člověk mít, chce-li malovat. Při malování nebo kreslení je třeba tuto sílu napnout, a i kdybychom měli přirozené nadání (oba je máme a děkujeme za ně asi svému mládí, strávenému v Brabantsku a v jeho prostředí, jež víc než se obvykle stává, k tomu přispělo a naučilo nás myslet), přece umělecké cítění se v podstatě projevuje teprve později a uzrává prací. Nevím, jak lze zjistit, zda bys byl velmi dobrým malířem, jsem však zcela určitě přesvědčen, že v Tobě vězí a že se jím můžeš stát.

   Sbohem, milý brachu, děkuji Ti za příběh a srdečně tisknu Ti ruku

                           zcela Tvůj Vincent.

   Kamínka už mám postavena - přál bych si, můj milý chlapče, abychom si mohli někdy večer prohlížet kresby a skizzy - a dřevoryty; zase mám jeden nádherný. Doufám, že snad tento týden získám za model jednoho sirotka, potom bych snad mohl ještě zachránit kresbu dětí ze sirotčince.