Milý Theo!
Tvůj dopis i jeho obsah mi byly velmi vítané. Věc, o níž píšeš, je
problém, který se bude asi čím dál víc přetřásat. Budeme asi nuceni
uznat, že mnoho nového, o němž se z počátku myslelo, že je pokrokem,
mělo ve skutečnosti méně ryzosti nežli to staré; proto se projeví
potřeba silných mužů, kteří by mohli situaci napravit. Poněvadž řečněním
mohu sám málo změnit na situaci, zdá se mi zbytečné víc o tom psát.
Avšak co se mne týče, nemohu souhlasit s Tvou myšlenkou, když se
vyjadřuješ takto: "Že nastane kýžená změna, soudím podle povahy věci." -
Jenom považ, kolik velkých mužů zemřelo, nebo ... už mezi námi dlouho
nebudou. Millet, Brion, Troyon, Rousseau, Daubigny, Corot - a ještě
mnozí jiní - už nežijí; říkám Ti, zamysli se ještě víc nazpátek: Leys,
Gavarni, de Groux, (jmenuji jen několik); ještě dál: Ingres, Delacroix a
Géricault. Pomysli na to, jak je už staré moderní umění.
Podle mého názoru byl tu však až po Milleta a Julese Bretona pokrok, avšak předstihnout tyto dva muže - ani mi o tom nemluv.
Jejich genia lze spíše dnes či později dostihnout, nelze ho však
předstihnout. Podobnost genia existuje jen ve vyšších sférách, nelze
však vystoupit výš nežli na vrchol hory. Israels by na př. mohl Milleta
dostihnout, nemůže být však řeč o předstižení nebo o zmenšení jeho
významu.
V oblasti umění bylo tedy dosaženo vrcholu. V příštích letech uvidíme
zcela určitě ještě krásná díla, avšak něco tak vznešeného, jak jsme už
viděli - nikoli.
Co se mne týče, obávám se, že v několika letech asi vypukne panika.
- Od Milleta jsme hluboce poklesli - slovo décadence* (úpadek), které
se nyní šeptá nebo obrazně vyslovuje viz Herkomer, zazní potom jako
zvonění na poplach.
Mnohý, na př. já sám, teď klidně mlčí, poněvadž má už beztoho pověst
mauvais coucheur** (protiva) a poněvadž hovory o tom nic nepomáhají.
Netřeba o tom mluvit, ale je třeba pracovat i se smutkem v srdci; ti,
kdož budou později nejhlasitěji křičet o dekadenci, budou k ní sami
většinou patřit. Opakuji: podle jejich děl je poznáte, nejobratnější
řečníci neříkají vždycky největší pravdy; pohleď na Milleta, pohleď na
Herkomera - nejsou skutečně žádní krasořečníci a hovoří téměř s nechutí.
Dost o tom; i v Tobě nacházím člověka, který ví mnoho o velkých
umělcích a s rozkoší si občas poslechnu podrobnosti, jež o nich nevím,
jako na př. to, co mi píšeš o Daumierovi. Neznám žádnou z kolekce
podobizen poslanců atd., žádný z obrazů z třetí třídy a z revoluce.
Nedovedu si je sice ani podle Tvého líčení představit, tím se mi však v
představě Daumierova osobnost stává významnější. Rozhodně raději
poslouchám hovory o takových mužích nežli na př. o posledním Salonu.
Nyní k tomu, co píšeš o Vie moderne, nebo raději o druhu papíru, který Ti slíbil Buhot. To mě nadmíru zajímá.
Rozumím-li správně, je to takový papír, s něhož lze nakreslenou
kresbu (domnívám se, že autografickým inkoustem) tak jak je, bez zásahu
jiného kreslíře, rytce nebo litografa - přenést na kámen nebo udělat z
ní klišé, takže potom lze z toho pořídit neomezený počet obtahů. Tyto
obtahy jsou pak tedy faksimile původní kresby. Jestliže je tomu tak, pak
buď tak dobrý a informuj mě o všem, co se můžeš dozvědět o způsobu
práce na tomto papíru, a snaž se mi něco z něho obstarat, abych mohl
udělat několik zkoušek. Kdybych mohl dělat tyto zkoušky před Tvým
příjezdem, pak bychom si mohli při té příležitosti pohovořit, co lze s
tím počít.
Je možné, že v poměrně krátké době bude snad větší poptávka po ilustrátorech nežli v této chvíli.
Když si doplňuji mapy studiemi podle modelů, jak je právě mohu
sehnat; pak si naplním mošnu něčím, čím si doufám vydobýt právo na
zaměstnání. Ke kreslení ilustrací, jak to dělal svého času Morin,
Lancon, Renouard, Jules Férat, musí mít člověk řádnou zásobu v podobě
rozmanitých studií ze všech možných oborů.
Hledím si je uspořádat, jak víš, a příležitostně uvidíš. A propos,
dodnes jsem ještě neobdržel balík studií, které jsi mi vrátil
prostřednictvím obchodu v Rue Chaptal.
Nedošly už na místo?
Myslíš-li si, že už došly, vyzvedl bych si je, poněvadž mi budou
užitečné v souvislosti s věcmi, na nichž v poslední době pracuji.
Víš, co jsem dnes ráno nakreslil? Bloka, židovského antikváře, nikoli
Davida, nýbrž toho malého, který stává ve vnitřním dvoře.
Přál bych si nakreslit víc z této rodiny, neboť to jsou přece pravé
typy. Je nadmíru obtížné získat typy, které bych měl nejraději. Zatím
jsem šťasten, že dělám, co mohu dostat, aniž pouštím se zřetele ostatní,
jež bych s chutí maloval, jen kdybych je mohl získat.
S Blokem mám velkou zábavu, vyvolává mi vzpomínky na události
zapomenuté po mnoho let; doufám, že se dojista ještě častěji v neděli
ráno ukáže.
Člověk ovšem pociťuje a musí pociťovat sám se sebou jakousi
nespokojenost, touhu, aby mohl mnohem lépe dělat, a přesto je cosi
nádherného a zábavného shánět po troškách rozmanité postavy, ačkoli čím
víc dělá, pozoruje, kolik ještě potřebuje.
Všechno nelze dělat najednou, rozhodně však bude třeba, abych si
jednou nakreslil určitý počet studií koní, nejenom malé skizzy na ulici,
nýbrž abych pro to jednou získal model.
Vím o starém šimlu, správné herce, lepší si nikdo nedovede představit
(v plynárně), ale muž, který nutí to ubohé zvíře dělat veškerou těžkou
práci a vynutí z něho, co lze vynutit, chtěl po mně mnoho, totiž tři
zlaté za to, kdyby měl ke mně někdy ráno přijít, a nejméně tolar,
kdybych v neděli přišel k němu sám. A pomyslíš-li si, že bych kvůli asi
třiceti studiím, jež potřebuji, musel přece pracovat mnohokrát ráno, pak
je to pro mne příliš drahé. Jednou si však jistě najdu vhodnější
příležitost.
Někdy si mohu tu a tam mnohem snadněji na docela krátkou dobu sehnat
koně - s tím jsou lidé spíš srozuměni, jenže v krátkém čase nelze zase
udělat, co je vlastně třeba, a tak mi to málo pomůže.
Snažím se pracovat rychle, vždyť jinak člověk není hotov, avšak
studie, na níž něco je, snadno vyžaduje půl hodiny, aby jen něco řekla -
člověk se tedy stále vrací vlastně k pózování.
Na př. v Scheveningen jsem si zastavil na okamžik, jak se říká,
chlapce nebo muže, výsledek byla však vždycky velká touha po delším
sezení u mne; zastavení na okamžik mi nestačí ani pro člověka, ani pro
koně.
Jsem-li správně poučen, mohli si kreslíři, kteří pracovali pro
Graphic, obstarat model v redakčním atelieru. Dickens říká několik
originálních poznámek o malířích své doby a o zvráceném způsobu jejich
práce, že se totiž otrocky, a přece jen zpola drží modelu. Říká: Braši,
pochopte přece, že váš model není konečným cílem, nýbrž prostředkem, abyste svým myšlenkám a inspiracím dali tvar a sílu. Podívejte
se na Francouze (na př. Ary Scheffer), a všimněte si, oč to dělají lépe
než vy. Vypadá to, jako by si to Angličané vzali k srdci, pracovali
sice též neustále podle modelu, naučili se však pohlížet na model
velkoryseji a lépe a dovedli z něho více vytěžit pro zdravější a
ušlechtilejší komposici nežli Dickensem líčení současníci.
Jsem přesvědčen, že dvě věci zůstávají věčně pravdivé a navzájem se
doplňují: nepotlačuj inspiraci a fantasii, nebuď otrokem modelu - a
jiná: používej modelu a studuj ho, neboť jinak nenabude tvá fantasie
konkretního tvaru.
Jakmile jsem dostal od Tebe dopis, ihned jsem musel zaplatit různé
věci - doufám, že Ti nezpůsobí nesnáze, pošleš-li mi opět něco,
nejpozději do 10. listopadu. Pamatuj, že se mi zdá velmi důležitý onen
postup, o němž s Tebou hovořil Buhot; těšilo by mě, kdybych se tomu mohl
naučit, udělal bych pro to vše, co mohu. Sbohem se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
Dodatek. Víš, jaká náladu tu teď časně zrána bývá - to je nádherné -
taková, jakou namaloval Brion na obraze v Luxembourgu "La fin du
déluge", totiž pruh červeného světla na obzoru a nad tím dešťové mraky.
To mě přivádí ke krajinářům. Porovnej krajináře z Brionovy doby s
dnešními. Je to dnes lepší než tehdy? - Pochybuji o tom. Rád uznávám,
že jsou dnes v tomto oboru produktivnější než tehdy, a ačkoli se
nedovedu ubránit obdivu nad tím, co se nyní maluje, přece když se dívám
na staré obrazy krajin malované staromódní manýrou, po každé mě potěší.
Několik let jsem chodil kolem jednoho Schelfhoutova obrazu a myslíval
jsem si tak něco jako - to nestojí za nic.
Ačkoli nové umění člověka poutá, vždycky nezanechává nadlouho silný,
pronikavý dojem, a když se člověk dlouho díval na novější věci, tu se s
potěšením podívá na naivní obraz takového Schelfhouta, Sétéa nebo Julia
Bakhuyzena.
Věru jsem nechtěl být zklamán pokrokem, tento pocit naopak ve mně
vyvstal naprosto bezděčně proti mému přesvědčení, protože jsem pociťoval
čím dál víc jakousi prázdnotu, kterou si nemohu zaplnit dnešními
obrazy.
Pátraje po příkladu, rozpomínám se na staré dřevoryty od Jacqua,
které jsem viděl asi před desíti lety u strýce Cora; byla to serie "Les
mois",* (* Měsíce) byly dělány na způsob rytin, jež vycházejí ročně po
seriích nebo i ještě staromódnější. Je v nich méně "lokálního tónu"
nežli v jeho pozdějších pracích, avšak kresbou a jakousi jadrností
připomínají Milleta. Vidíš, vzhledem k mnoha běžným skizzám v dnešních
časopisech se mi zdá, že naprosto konvenční elegance hrozí nahradit
typičnost, pravou zemitost, jejichž příkladem jsou zmíněné skizzy
Jacquovy.
Cožpak netkví příčina toho i v životě a osobnosti umělcově? Nevím,
jaké jsou Tvé zkušenosti, setkáváš se však dnes s mnoha lidmi, kteří
mají chuť podniknout v mlhavé nepohodě dalekou procházku? Sám bys ji
podnikl s radostí a měl bys z ní požitek zrovna tak jako já, ale pro
mnohé je to obtíž.
Rovněž mi napadlo, že zábava při hovorech s malíři není valnou většinou zajímavá.
Mauve má dar řeči, chce-li něco říci, dovede to vyjádřit slovy, takže
člověk ví, oč jde; a zcela určitě ho mají i jiní, když chtějí. Je však
zvláštní, že hovoříš-li s malířem, okamžitě máš pocit: je tvá
obrazotvornost tak silná jako malířů z dřívějších dob?
Tento týden jsem ještě četl ve Forster´s Life of Ch. Dickens
rozmanité jednotlivosti o dalekých vycházkách do Hampstead Heath atd. za
Londýn, jejichž účelem bylo na př. pochutnat si hodně daleko venku ve
staré hospůdce na vejcích na slanině. Tyto vycházky byly velmi příjemné a
zábavné, ale to nevylučovalo, že se při nich dělaly vážné plány nových
knih, nebo že se debatovalo, co by měl Dickens ještě změnit na té či oné
postavě. Ve všem je dnes cosi uštvaného a uhoněného, co se mi nelíbí;
vypadá to, jako kdyby přes to přešla smrt. Zajisté bych si přál, aby se
potvrdilo Tvé očekávání, že "nastane kýžená změna", ta však pro mne
netkví v "povaze věcí".
Buď jak buď, zdá se mi, že potírat se slovy je naprosto bezvýznamné, a
každý, kdo má na věci zájem, musí se ve svém malém okruhu snažit něco
vytvořit nebo podporovat tvorbu. Zase jednou jsem pracoval na akvarelu
havířských žen, jež nosí uhlí ve sněhu. Nejprve jsem však k tomu
nakreslil 12 figurálních studií a 3 hlavy, a ještě nejsem hotov.
Myslím, že v akvarelu mám sice náladu, ale v charakteru přece není
ještě dost výrazný. Skutečnost je něco jako "Les glaneuses"* (Sběračky
klasů) od Milleta, přísná, tedy rozumíš zajisté, že se z toho nesmí
dělat effet de neige** (sněžný efekt) to by byla jen imprese a jen tehdy
by měla oprávnění existovat, kdyby šlo o krajinu.
Ač se Ti budou líbit studie, které zatím mám, myslím, že začnu zase
znova právě proto, že se mi podařily lépe než mnoho jiných. Jsem
přesvědčen, že by byly zcela vhodné pro Vie moderne. Nyní mám skutečně
dost figur, abych mohl s jednou udělat pokus, jakmile dostanu papír; ale
to musí být malý zástup žen, malá karavana.
Žádné komentáře:
Okomentovat