Vincent van Gogh, Dopisy (102)

Haag ve čtvrtek večer.

Milý Theo!
   Přijmi ode mne dík za dopis a jeho obsah. Když jsem obdržel od Tebe dopis, byl jsem opět v Ettenu po úvaze s Mauvem, teď jsem se však, jak vidíš, vrátil do Haagu. O vánocích jsem měl s otcem prudký výstup a rozčilení dosáhlo takového stupně, že otec prohlásil, že by bylo lepší, kdybych teď opustil domov. Bylo to řečeno tak důrazně, že jsem skutečně ještě téhož dne odcestoval.
   Stalo se to vlastně proto, že jsem nešel do kostela, poněvadž jsem řekl, že je-li návštěva kostela nucena a musím-li jít do kostela, jistě tam už nikdy ze zdvořilosti nevkročím, jako jsem to dělal skoro pravidelně po celou dobu svého pobytu v Ettenu. Ale ach, ve skutečnosti vězí za tím mnohem víc, mezi jiným celá ta historka, jež se udála letos v létě mezi K... a mnou. Byl jsem tak rozčilen, jako nikdy v životě, pokud se pamatuji, a bez obalu jsem řekl, že veškerý bohoslužebný systém považuji za hnusný; to proto, poněvadž jsem se po nešťastnou dobu svého života příliš pohřížil do těchto věcí, už s tím nechci nic mít a musím se toho vystříhat jako čehosi neblahého.
   Byl-li jsem příliš rozčilen - pak budiž - ale i kdyby tomu tak bylo, pak je tomu stejně navždycky konec. Vrátil jsem se k Mauvovi a řekl jsem mu: "Poslyš, Mauve, v Ettenu to nepůjde, a musím bydlet někde jinde, nejraději zde." Tu řekl Mauve: "Tedy raději zde." I najal jsem si tu atelier, totiž pokoj s přístěnkem, který si člověk může zařídit k tomu účelu, dost levný, rovněž za městem na Schenkwegu, asi 10 minut od Mauva. Otec mi říkal, jestliže bych potřeboval peníze, že by mě v případě potřeby založil, ale to už teď nejde, musím zůstat dočista nezávislý na otci. Jak? Ještě nevím, ale Mauve mi chce půjčit, co nutně potřebuji, a doufám a důvěřuji v Tebe, a to se ví, že budu pracovat a vynasnažím se, seč jsem, abych něco vydělal.
   Teď jsem na to odkázán, a už sedíme v člunu. V nevhodné chvíli, ale co v tom dělat? Nyní musím mít nějaký jednoduchý nábytek, a nadto se tím nezmenší veškerá má vydání za kreslicí a malířské potřeby. Také se musím pokusit oblékat se trochu lépe.
   Je to odvážné, ale jde o to, přeskočit nebo podlézt, jednou však přece musí dojít k tomu, abych se zařídil, co si tedy přeji, stalo se jen dříve, než jsem očekával.
   Musím překonat těžkou dobu, voda stoupá vysoko, snad až k ústům, snad ještě výš, a já zrovna teď nevím, jak z toho.
Ale budu bojovat  a draze vykupovat svůj život a pokusím se o vítězství a dostat se nahoru.
   1. ledna se stěhuji do atelieru. Co se týče nábytku, opatřím si nejjednodušší, prostý dřevěný stůl a několik židlí. Jako lůžkem bych se spokojil podlahou a vlněnou přikrývkou, Mauve však chce, abych si přece jen opatřil postel a chce mi na ni v případě potřeby půjčit. Chápeš, že teď zvlášť vězím v starostech a že mě čeká víc trampot. Přece mě však uklidňuje, že jsem se dostal tak daleko, že už nemohu zpět a že se mi cesta, ačkoli se jde po ní s námahou, přece dost zřetelně rýsuje.
   Samo sebou se rozumí, že Tě, Theo, prosím, můžeš-li to udělat, pošli mi tu a tam, co můžeš, aniž by ses sám uskrovňoval, V tom případě pošli to raději na mou adresu, nežli abys to posílal na jinou. Neboť pokud je to možné, nesmíme Mauva zatahovat do svých finančních záležitostí. Od něho je už neocenitelně velmi milé, že mi po umělecké stránce pomáhá radou a činy. Ale trvá na tom, že si musím pořídit postel a nějaký nábytek a říká: "Na to ti půjčím, nemáš-li," - neboť musím podle něho co se týče obleku, přece též pěkně vystupovat a přespříliš se neuskrovňovat,. Brzy Ti napíši víc. Že se to tak seběhlo, nechci považovat za neštěstí, naopak, a přes časté rozčilování přece jen pociťuji určitý klid. Čím by byl život, kdybychom se ho neodvážili jaksepatří popadnout.
   Naběhal jsem se všude, jak ve městě, tak v Scheveningen, abych našel atelier. Scheveningen je hrozně drahé. Tento atelier stojí jen 7 zl., modely to však zatěžují. Avšak má-li člověk vlastní krámek, pak se též už nestěhuje a má pevnější půdu pod nohama.
   Světlo je téměř jižní, okno je však velké, vysoké a doufám, že to tu bude za nějaký čas docela pěkně vypadat.
   Dovedeš si představit, že se cítím velmi povzbuzen. Jak to bude asi s mou prací během roku? Kéž bych jen uměl vyjádřit, co cítím! Nuže, Mauve to dokonale chápe a je ochoten mi dát tolik technických pokynů, kolik může. V mých kresbách nebo obrazech se musí projevit, čeho mám plnou hlavu a srdce.
   Mauve sám horlivě pracuje na velkém obraze pinky, vlečené koňmi vzhůru proti dunám. Zjišťuji, že je nádherné být v Haagu, nalézám tu nekonečně mnoho krás, a musím se pokusit něco z toho vyjádřit.
   S bohem, milý hochu, přijmi v duchu stisk ruky a napiš mi brzy.
   Buď ubezpečen,           
                                        že jsem zcela Tvůj Vincent.

Mnoho pozdravů od M. a Jety.
   Ještě mi zbývá trochu peněz, ale jak dlouho s nimi vystačím?
   Do 1. ledna musím zůstat v hostinci. Dopisy posílej jen na adresu A. Mauve, Uilenboomen 198, téměř denně k němu docházím.

Vincent van Gogh, Dopisy (99, 100 ,101)

Milý Theo!

   Poněvadž Ti otec s matkou píší, připojuji pár řádek, avšak doufám, že ti brzy zevrubněji napíši, poněvadž potom tu bude Mauve, jenž v těchto dnech přijede do Prinsenhage a sem. Věz, Theo, že Mauve mi poslal skřínku s barvami, štětci, paletou, špachtlemi, olejem, terpentýnem, zkrátka se vším, čeho je třeba, takže je tedy rozhodnuto, že se pustím do malování; jsem rád, že jsem se k tomu dostal. V poslední době jsem hodně kreslil, obzvlášť figurální studie. Kdybys to teď viděl, s potěšením bys zjistil, jak si počínám.

   Jsem ovšem zvědav, co mi Mauve dále poví.

   V těchto dnech jsem též kreslil děti, což se mi velmi zamlouvalo.

   Venku jsou teď nádherné barvy a tóny, a když už jsem v malbě trochu pokročil, snad se jednou dostanu k tomu, abych z toho něco vytvořil; musíme však u věci vytrvat, a když už jsem u figurálního kreslení, pokračuji v tom, až se dostanu dál. A až budu pracovat venku, pak budu dělat studie stromů, avšak na stromy se budu dívat, jako by to byly vlastně figury. Domnívám se, že člověk musí především přihlížet k jejich kontuře, proporci a jak se navzájem vážou. Toho si musím nejprve všímat, potom přichází modelace, barva a okolí, a právě o této otázce musím s Tebou někdy hovořit.

   Ale Theo, mám takovou radost ze skřínky s barvami, a je lépe, že jsem ji teprve dostal do rukou po roce, kdy jsem výhradně kreslil, nežli kdybych s tím byl začal hned. V tom mi asi dáš za pravdu.

   V předešlém dopise jsem Ti zapomněl říci, že považuji za velmi významné, že konečně jedeš do Londýna. S menší radostí bych Tě viděl stěhovat se tam nastálo, avšak teď je opravdu dobré, že jej jednou poznáš. Jsem přesvědčen, že na delší dobu by Ti tam nebylo dobře, aspoň mně je čím dál tím víc jasnější, že v Londýně jsem vlastně přece jen nebyl ve svém živlu.

   Zde v Holandsku se cítím přece mnohem víc doma; ba věřím, že se opět ze mne stává pravý Holanďan; a nemyslíš, že je to vlastně nejrozumnější? Myslím, že se opět stanu dočista Holanďanem jak charakterem, tak způsobem kreslení a malby. Nicméně jsem přesvědčen, že mi prospěl delší pobyt v cizině a že jsem tam viděl mnoho věcí, jejich znalost není zbytečná. Jakmile přijedeš do Londýna, byl bych velmi rád, kdyby ode mne upřímně pozdravoval mé staré kamarády, Georga Reada a Richardsona.

   Letos v létě jsem v Haagu potkal pana Obacha; George Read je, jak víš, velmi prostý člověk, ovšem potud, že zvlášť nevyniká ani obchodní obratností, ani znalostmi; avšak jako člověk a charakter, zná-li ho někdo trochu intimněji, není věrnějšího, srdečnějšího a jemnocitnějšího hocha nad něj. Je tak žertovný a tak vtipný a tak vystřízlivělý v domácím životě, že jako přítel je k nezaplacení. Kdybych směl volit, s kým bych se chtěl nejraději setkat z těch lidí, s nimiž jsem se v Anglii seznámil, pak by to byl, myslím, určitě George Read.

   Chceš-li mi něco udělat kvůli, porozprávěj si s ním jednou a řekni mu, že doufám, že zase obnovíme svou dřívější známost a že mu někdy napíši. Hodlám to však teprve udělat, až s ním promluvíš a jen co budu opravdu malovat. Theo, s malováním teprve začíná moje kariéra!

   Myslíš, že je správné, když na to tak pohlížím?

   A teď srdečný pozdrav a v duchu stisk ruky a věř mi,

                                                         Zcela Tvůj Vincent.

Milý Theo!

   Píši Ti, jak vidíš, z Haagu.

   Jsem tu od minulé neděle. Jak víš, měli jsme v plánu, že Mauve přijede na několik dní do Ettenu; obával jsem se, že z toho nic nebude anebo že jeho návštěva bude příliš krátká, a usmyslil jsem si, že se o to jednou pokusím jinak a že to pokud možná trochu radikálně rozřeším. Řekl jsem Mauvovi: "Myslíš-li, že je prospěšné, abych Tě na jeden měsíc nebo tak nějak přišel obtěžovat, pak budu po uplynutí této doby venku z počátečních petites miseres malířství a potom se vrátím do het Heike."

   Mauve mi okamžitě sestavil zátiší z pár starých dřeváků a jiných předmětů, a tak jsem se mohl pustit do práce; také večer chodím k němu kreslit. Bydlím docela blízko Mauva, v malém hostinci, kde platím měsíčně 30zl. za pokoj a snídani. Jestliže tedy mohu spoléhat na 100 fr. od Tebe, pak se to dá dělat.

   A Mauve mi dává naději, že teď udělám poměrně brzy něco na prodej. Enfin, Mauve říká: "Vždycky jsem si myslel, že jsi zbabělec, ale teď vidím, že tomu tak není."  A mohu Tě ujistit, že právě tato Mauvova slova mě víc potěšila, než celá fůra jesuitského poklonkováni.

   Mauve Ti asi zakrátko sám napíše.

   Jedenkrát jsem byl též u pana Tersteega, a z malířů jsem se setkal s veselým Weissenbruchem a Juliem Bakhuizenem a de Bockem. Nuže, pěkný pozdrav i od Mauva a Jety, a důvěřuj mi,

                                                         Zcela Tvůj Vincent.

P.S. Jakmile Mauve dovolí, pošlu Ti opět kresby; Mauve však říká, že si musím všechny studie schovávat, obzvlášť figurální. Ale v poměrně krátké době, říká Mauve, naučím se dělat malé akvarely.

Milý Theo!

   Snad jsi už ode mne očekával pár řádků, aby ses dozvěděl, co jsem během těchto dnů udělal. Já jsem ovšem také čekal na dopis od Tebe.

   Už jsem udělal pět studií a dva akvarely a ovšem ještě nějaké skizzy.

   Nedovedu Ti říci, jak byli ke mně Mauve a Jet v těchto dnech hodní a srdeční. A Mauve mi ukázal a říkal věci, které ovšem nemohu tak najednou udělat, jichž však ponenáhlu dojista prakticky využiji. Nejprve se však musím důkladně vypracovat, a až budu opět v Ettenu, bude třeba několika změn; mezi jiným se musím snažit pronajmout si někde velký pokoj, kde bych měl řádný odstup; jinak není vlastně možné figurální kreslení, leda že by to bylo studium jednotlivých částí. Enfin, chci tuto otázku uvážit s Mauvem a ještě Ti o tom napíši.

   Mám namalované studie a zátiší, akvarely podle modelu - ženy ze Scheveningen.

   Mauve Ti snad sám v těchto dnech napíše pár řádek.

   Avšak teď už jsem skoro celý měsíc pryč, Theo, a pochopíš, že za těch okolností jsem měl hodně vydání. Mauve mi sice dal leccos z barev atd., přece však jsem musel to i ono přikoupit, několik dní jsem také platil model; potřeboval jsem boty a enfin, i jinak jsem nehleděl na nějaký ten dubbeltje, takže jsem snadno poněkud překročil hranici 100 fr., a tak mě celá cesta se vším všudy stojí 90 zl. A teď si myslím, že otec není moc při penězích, a nevím, jak to mám udělat. Co se mne týče, rád bych tu ještě nějaký čas zůstal, ano, chtěl bych si tu na několik měsíců najmout pokoj, na př. v Scheveningen, nebo snad na delší dobu než na pár měsíců.

   Za těchto okolností je snad lépe, abych se vrátil do Ettenu. V Scheveningen se mi nesmírně líbí, rovněž typy a postavy, ale modely jsou drahé; 1,50 zl. nebo 2 zl. za den, mnohé i víc. Člověk se tu však setkává s umělci atd. Když jsem tento týden napsal otci o peníze, tu se zhrozil, že jsem spotřeboval 90 zl. Ty však porozumíš, že to není bez důvodu; vždyť je všechno drahé... Chci Ti tedy jen říci, Theo, že tu začínám poněkud vězet v tísni a píši Ti, abych Ti to pověděl.

   Nemám už peníze, abych tu zůstal, nemám peněz, abych jel domů. V každém případě počkám ještě několik dní a udělám, co chceš. Domníváš-li se, že by bylo lépe, kdybych tu ještě nějaký čas pobyl, tu bych se tu velmi rád nějaký čas zdržel a nevracel se, dokud neudělám ještě další pokroky. Chceš-li, abych se okamžitě vrátil, je mi to tedy také vhod, pokud jen najdu někde slušný pokoj, poněkud větší než malý atelier doma, pak bych se mohl nějakou dobu opět sám probíjet a později se zas vrátit do Haagu. Pokud jde o tajemství palety a akvarelu, dozajista mi, díky Mauvovi, zasvitlo světlo, a tak ještě dostaneme zpět těch 70 zl., které mě teď stála cesta. Mauve říká, že pro mne vychází slunce, ale že ještě vězím v mlze. Enfin, proti tomu nic nenamítám. Ještě obšírněji Ti vylíčím, jak se Mauve ke mně přátelsky a hezky zachoval. Teď se tu tedy zdržím ještě několik dnů, abych se dočkal Tvé odpovědi. Nepřijde-li tak do tří neb čtyř dnů, poprosím o peníze otce, abych se ihned vrátil.

   Měl bych Ti ještě leccos vyprávět oč se, možná, budeš zajímat, to jest o způsobu práce podle modelu v Ettenu, už jsem Ti však řekl, že o tom napíši později, zanedlouho.

   V příloze Ti posílám malé skizzy podle dvou akvarelů. Mám veškerou naději, že v krátké době udělám něco prodejného, ano věřím, že se v nejnutnějším případě dají tyto dva akvarely prodat. Zvlášť jeden, do něhož Mauve cosi vnesl, ale raději si je sám ještě podržím, abych si lépe zapamatoval různé způsoby provedení.

   Akvarel je znamenitý prostředek k vyjádření prostoru a vzduchu, takže postava tkví v atmosféře a skutečně ožívá. Nuže chceš, abych udělal pro Tebe ještě několik akvarelů? Nic víc bych si nepřál, avšak pobytu zde, modely, barvy a papír atd., všechno stojí peníze a já nemám ani vindry.

   Proto mi napiš obratem, obratem pošty pár řádek, a přeješ-li si, abych zůstal, pak mi, pokud můžeš, pošli trochu peněz. Dojista věřím, že později udělám pokroky tou měrou, jak jsem teď slyšel několik praktických pokynů o zacházení s barvami a štětcem.

   Zajisté si dovedeš představit, že mi velmi záleží na tom, aby Mauve nemusel litovat své dobrotivosti. Pokusíme se probojovat a trochu napnout síly.

   Nuže, sbohem spoléhám na to, že rozhodně obratem pošty napíšeš pár řádek (adresa: A.Mauve. Uilenboomen 198). Buď ujištěn, se stiskem ruky

                                                          Zcela Tvůj Vincent.

Toto jsou náměty dvou namalovaných studií! Na jedné je terakotová dětská hlavička s kožišinovou čepicí, na druhé je bílý květák s hromádkou brambor.

Obrazová příloha, kterou jsem k období konce roku 1881 našla :

http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2525.jpg

http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2345.jpg

http://vangoghletters.org/vg/illustrations/1902.jpg

http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2418.jpg

http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2349.jpg

Vincent van Gogh, Dopisy (98)

(Etten, prosinec, 81.)

Milý Theo!

   Mnohdy snad odhazuješ knihu, poněvadž je příliš realistická, měj tedy soucit a strpení s tímto dopisem a určitě si ho přečti, i když je strašný.

   Jak jsem Ti už psal z Haagu, musím si s Tebou o něčem pohovořit; teď jsem zase zpět. Myslím na svou cestu tam nikoli bez rozčilení. Když jsem přicházel k Mauvovi, trochu mi tlouklo srdce; neboť jsem si myslel: i on se mi pokusí mazat med kolem úst anebo se tu shledám s něčím jiným. Setkal jsem se však u něho s všemožnými praktickými a přátelskými pokyny a povzbuzením. Nikoli jako by se mu vždycky všechno líbilo, co jsem udělal a řekl, naopak. Ale když mi říkal, že to či ono není vhodné, pak zároveň připojil: "Jednou to však zkus tak nebo onak." A to je docela něco jiného, než dělat poznámky, jen aby se něco mohlo vytýkat. Říká-li Ti někdo, že jsi nemocen, tedy to mnoho nepomáhá; říká-li Ti však někdo, udělej to nebo ono a uzdravíš se a jeho rada není podvod, hle, to je to pravé a to potom také pomáhá. Teď jsem se od něho vrátil s několika namalovanými studiemi a akvarely. Mistrovská díla to ovšem nejsou, přesto však jsem přesvědčen, že je v nich cosi zdravého a skutečného, aspoň víc než v tom, co jsem dosud namaloval. A tak si tedy myslím, že jsem od nynějška začal vytvářet něco vážného, a poněvadž teď umím více využít dvou technických prostředků, totiž barvy a štětce, jsou mé věci opět takřka zcela změněné. - Teď však je musíme prakticky uskutečnit, a tu si musím nejprve nalézt dost velkou místnost, abych mohl dbát náležitého odstupu. Mauve mi okamžitě řekl, když uviděl mé studie: "Sedíš příliš blízko modelu".

   Právě proto je v mnoha případech nemožno správně odměřovat proporce, a to je přece jedna z prvních věcí, které musím dbát. 

   Nyní musím hledět pronajmout si někde velkou místnost, buď světnici anebo kůlnu; to nebude zvlášť drahé. Za dělnický domek se tady na venkově platí ročně 30 zlatých nájemného, podle toho se domnívám, že místnost jež je dvakrát tak velká jako dělnický byt, byla by asi za 60 zlatých.

   To není nedosažitelné. Už jsem viděl kůlnu, avšak s tou by asi bylo spojeno příliš mnoho nepříjemností, zejména v zimní době. Za trochu mírnějšího počasí mohl bych tam sice pracovat, a konečně myslím, že tady v Brabantsku lze nalézt modely, nejen v Ettenu, kdyby tu měly nastat nějaké překážky, nýbrž i dojista ještě v jiných vesnicích. Ačkoli si velmi vážím Brabantska, mám cit i pro jiné postavy nežli pro brabantské selské typy.

   Nevýslovně se mi líbí v Scheveningen, avšak jednou jsem už tady a podle všeho připadá mi to tady levnější. S Mauvem jsem se však napevno dohodl, že udělám, co mohu, abych si našel dobrý atelier, a kromě toho musím používat lepších barev a lepšího papíru.

   Nicméně pro studie a skizzy je papír Ingres znamenitý a je mnohem levnější. Z něho si sám udělám skizzáře různých formátů, abych nemusel kupovat hotové. Ještě mám nějakou zásobu papíru Ingres, jakmile mi však vrátíš studie a odešleš pak s nimi zase trochu papíru toho druhu, velmi mě potěšíš; nikoli však zcela bílého, nýbrž barvy režného plátna a nikoli studeného tónu.

   Jak velký problém je přece, Theo, tón a barva, a kdo se nenaučí mít pro ně cit, zůstane daleko za životem. Mauve mě naučil rozumět tolika věcem, jež jsem dříve vůbec neviděl, a při příležitosti se Ti pokusím vypovědět, co mi řekl; neboť by v tom snad mohlo být ještě něco, co ani Ty dobře nevidíš. Konečně doufám, že si jistě spolu ještě jednou pohovoříme o uměleckých otázkách.

   Nedovedeš si představit, jaký pocit ulehčení začínám pociťovat, když si pomyslím, co mi říkal Mauve ohledně výdělku. Jen si pomysli, jak jsem se po léta probíjel, jaksi pořád ve špatném postavení. A nyní, nyní se objevuje zásvit pravého světla.

   Přál bych si, aby ses podíval na oba akvarely, jež jsem si přinesl; pak bys uviděl, že nejsou jako ostatní. Může v nich být ještě mnoho nedokonalostí, co se dá dělat, především řeknu, že s tím ještě nejsem vůbec spokojen, avšak přece je to cosi jiného, než jsem dosud udělal, a vypadá to svěžejší a zdravější. To však nevylučuje, že to musí být ještě mnohem svěžejší a zdravější, ale člověk nemůže najednou, co chce, to přichází pozvolna.

   Teď však sám potřebuji několik těch studií, abych s nimi srovnával, co tu udělám; vždyť musí být při nejmenším na takové úrovni jako ty, jež jsem udělal u Mauva.

   Ačkoli mi však Mauve říká, že bych skutečně mohl dělat prodejné kresby, kdybych tu ještě několik měsíců pokračoval v práci a pak na př. v březnu ještě jednou tu pobyl, přece stále prožívám velmi obtížné období. Množí se výdaje za model a atelier, za kreslicí a malířské potřeby, a na výdělek není vyhlídky. Otec mi sice řekl, že se nepotřebuji obávat o nevyhnutelné výlohy, a má radost z toho, co mu řekl sám Mauve, jakož i ze studií a kreseb, jež jsem si přivezl, přece se však trpce soužím proto, že otec má tím trpět škodu.

   Doufáme ovšem, že se později všechno upraví, ale nicméně mi to těžce leží na srdci. Od té doby, co jsem tu, otec se o mne nijak nezasloužil a nekoupil mi nic víc, než jednou kalhoty a kabát, jež bych raději neměl, ačkoli je jistě potřebuji; ale otec nesmí tím být poškozen, tím spíš, že se mi ten kabát nebo kalhoty nehodí a že nejsou vůbec účelné.

   Enfin, už zase ta petite misére de la vie humaine.

   Teď ještě vidím, že je navíc hrozné, jak už jsem Ti dříve řekl, že nejsem dokonale svoboden, neboť ačkoli otec výslovně ode mne nepožaduje účty za vydání každého centu, přece vždycky přesně ví, kolik a zač vydávám. A ačkoli nemám konečně zádná tajemství, přece je mi nepříjemné, že se mi vidí do karet; nejhorší je, že pro toho, k němuž mám sympatii, nejsou má tajemství vůbec žádná tajemství.

   Otec však není muž, k němuž mohu cítit, co cítím na př. k Tobě nebo k Mauvovi. Otce si sice velmi vážím, ale to je přece docela jiná sympatie, nežli k Tobě nebo k Mauvovi. Otec nemůže sdílet ani můj život, ani mé myšlenky a já se nemohu vpravit do jeho systému, jsem v něm příliš omezován, zalkl bych se v něm.

   Ať cokoli otci vyprávím, je to pro něj prázdný zvuk, a rovněž já považuji otcova kázání a pojmy o Bohu, člověku, mravnosti a ctnosti za hloupé klábosení. Také čtu bibli, právě tak jako někdy čtu Micheleta nebo Balzaca nebo Eliota, avšak  v bibli vidím zase zcela jiné věci nežli otec, a co si on z ní vybírá podle akademických receptů, to v ní vůbec nemohu nalézt. Otec s matkou si jednou přečetli knihu, farář ten Kate přeložil Goethova Fausta; vždyť co přeložil farář, nebude snad přece příliš nemravné (??? qu´est-ce que c´est que ca?). Ale ani v tom nevidí nic jiného, nežli nešťastné následky nemravné lásky.

   A bezpochyby rovněž tak chápou bibli.

   Podívej se na příklad na takového Mauva, když ten čte něco hlubokého, neříká jen tak beze všeho: "Autor míní to nebo to"; vždyť poesie je tak hluboká a nepostižitelná, že člověk nemůže všechno jen tak definovat. Ale Mauve má jemný cit, a podívej se, vycítit něco má, myslím, mnohem větší cenu než definovat a kritisovat. A i když čtu, vlastně tolik nečtu, jen několik málo spisovatelů, několik mužů, jež jsem náhodou objevil, pak to dělám jen proto, že uvažují o věcech s mnohem vyššího hlediska a pozorněji a s větší láskou než já a lépe znají skutečnost a abych se tak od nich něčemu přiučil. Neboť na mou věru  nemohu vždycky vědět, co je dobré a zlé, co mravné a nemravné. Mravnost a nemravnost bezděky mě vedou ke K...

   Ach, přece jsem Ti napsal, že jsem to začal čím dál méně přirovnávat k mlsání jahod z jara. Vždyť teď je to též tak. Kdybych se opakoval, odpusť mi to, ale nevím, zda jsem ti už přesně vypsal, co jsem zažil v Amsterodamu. Šel jsem tam s myšlenkou na vlídnou pohodu, kdoví, zdali to "ne, nikdy, jakživa ne" není na roztání. A jednoho večera jsem se procházel podlé Keizersgrachtu, abych vyhledal dům, a také jsem ho pak našel. To se ví, že jsem zazvonil a dozvěděl jsem se, že rodina je ještě u stolu. A potom jsem byl vyzván, abych přesto vstoupil, a tu byli všichni pohromadě s výjimkou K...

   Každý měl před sebou talíř, žádný však nepřebýval; hned jsem si všiml této sice nepatrné, ale zvláštní okolnosti. Chtěli ve mně vzbudit domnění, že K... tu není, a odnesli její talíř; věděl jsem však, že tu byla a spatřoval jsem v tom jakousi komedii nebo hříčku. Po chvíli - po několika obyčejných frázích a pozdravech - jsem se zeptal: "Ale kde je K...?" Tu strýc S., tázaje se své ženy, opakoval mou otázku: "Matko, kde je K...?" Zatím jsem se dál nevyptával a hovořil jsem cosi o výstavě v Arti atd. Po jídle se ostatní vytratili a strýc S. s manželkou a moje maličkost jsme zůstali sami a zaujali dostojné posice. Strýc S. se ujal slova jako kazatel a otec, a řekl, že zrovna hodlal mé maličkosti poslat dopis, týkající se té záležitosti, a že by jej přečetl. - Nicméně jsem se nejprve znova zeptal: "Ale kde je K...?! Neboť jsem věděl, že je ve městě. Tu strýc S.: "K... odešla z domu, jakmile se dozvěděla, že jsi tu." Poněkud je sice znám, musím Ti však říci, že tehdy jsem nevěděl a teď ještě bezpečně nevím, zdali jejich chlad a drsnost byly dobrým či zlým znamením. Vím tolik, že jsem je nikdy neviděl vůči nikomu jinému na oko či skutečně tak chladné, odpudivé a drsné. Neřekl jsem na to mnoho a zůstal jsem docela klidný: "Přečti mi ten dopis, i když mi na tom moc nezáleží." Teď začala ta epištola. Nic v ní vlastně nebylo, než že jsem byl požádán, abych zanechal dopisování, a připojena rada, abych se rázně pokusil pustit tu věc z hlavy. Předčítání dopisu bylo konečně skončeno a měl jsem zrovna takový pocit, jako bych slyšel v kostele faráře říkat amen. Mluvil nejprve zvýšeným, pak pokleslým hlasem; nechalo mě to právě tak chladným jako obyčejné kázání.

   A tu jsem začal mluvit já, klidně a zdvořile, jak jsem dovedl. Nu ano, tak jsem už často slyšel rozumovat - ale teď dál - a potom? Potom však strýc S. pozvedl oči a zdálo se, že je poněkud vyděšen, že jsem nebyl plně přesvědčen, že tu bylo dosaženo nejzazší meze lidského myšlení a cítění. Podle jeho názoru nebylo už možné žádné další "potom". Tak jsme pokračovali a tu a tam teta M. prohodila slůvko, strýc i já jsme se rozohnili, najednou jsem se stal útočným a rovněž strýc S., pokud se farář může stát útočným.

   A ačkoli neřekl rovnou: "Bůh tě zatrať, přece podle strýcova tónu to vypadalo, jako by se to vyjadřoval někdo jiný než farář. Víš však, jak si svým způsobem vážím jak otce, tak strýce S., a tak jsem se držel trochu zpátky, něco jsem dodal a něco připustil, takže mi nakonec večer řekli, že bych mohl u nich přenocovat. Na to jsem odpověděl: "Uctivě děkuji, utíká-li K... z domu, sotva přijdu, pak to nepokládám za vhodnou příčinu, abych tu bydlel; jdu do hostince." Potom se mne zeptali: "Kde jsi ubytován?" I řekl jsem, že ještě nevím; a tu strýc s tetou trvali na tom, že mě sami zavedou do dobrého a levného hostince. A panečku! Oba stařečkové šli se mnou chladnými, mlhavými a špinavými ulicemi a ukázali mi opravdu velmi dobrý a velmi levný hostinec. Naprosto jsem si nepřál, aby mě doprovodili, ale oni mi ho mermomocí chtěli ukázat.

   Hle, pocítil jsem v tom cosi lidského a uklidnilo mě to. Ještě dva dny jsem zůstal v Amsterodamu a nadále jsem hovořil se strýcem S., K... jsem však nespatřil, po každé ji zapřeli. Říkal jsem jim, že ačkoli by si přáli aby ta historie byla považována za vyřízenou a skončenou, musí vědět, že co se mne týče, nemohu na to tak pohlížet, a na to mi pak neustále a houževnatě tvrdili, že se to později dojista naučím lépe posuzovat.

   V těchto dnech jsem četl "Žena, náboženství a kněz" od Micheleta. Takové knihy, jako je tato, jsou plny samé skutečnosti, a kde je více života, než v samém životě?  A my, kteří se ze všech sil snažíme žít, proč ještě mnohem více nežijeme!

   Za ty tři dny, jež jsem běhal po Amsterodamu, jsem se unudil k smrti; cítil jsem se zatraceně nešťastný a shledal jsem, že ta strýcova a tetina polovičatá laskavost a rozumné uvažování, že to všechno je tuze odporné. Až jsem nakonec začal sám sobě být na obtíž a říkal si: "Snad by ses nechtěl opět stát melancholickým?" A potom jsem si řekl, ne; nenech se přece napálit. V neděli ráno jsem tedy zašel naposled ke strýci S. a řekl jsem mu: "Poslyš, drahý strýčku, kdyby K... byla anděl, pak by stála nade mnou příliš vysoko, a nedomnívám se, že bych se zamiloval do anděla. Kdyby byla ďáblem, zajisté bych si nepřál mít s ní co dělat. Ale za těchto okolností vidím v ní skutečnou ženu s ženskými vášněmi a rozmary a nadmíru si jí vážím; už je to tak a jsem tomu rád. Dokud není andělem nebo ďáblem, není ten sporný případ vyřízen." Na to nemohl strýc S. příliš mnoho odpovědět a sám mluvil o ženských vášních; přesně nevím, co o tom říkal, šel potom do kostela. Ký div, že se tu člověk zatvrdí a zkamení, poznávám to na vlastní kůži. Co se tedy týče Tvého bratra, o nějž jde, tedy se nechtěl dát napálit. To však nevylučuje, že měl pocit, jako by byl zmlácen; pocit, jako by tuze dlouho stál u skutečně chladné, tvrdé, obílené chrámové zdi. Mám-li Ti teď vyprávět dál, milý hochu - je trochu odvážné zůstat realistou, ale Theo, Theo, přece jsi sám realista, pochop přece můj realismus! Říkal jsem Ti, že potřebuji, aby má tajemství nebyla tajemstvími; nuže, toto slovo neberu zpět, mysli si o mně, co chceš, a nic na věci nemění, shledáváš-li dobrým či špatným, co jsem udělal.

   Pokračuji. - Z Amsterodamu jsem si zajel do Haarlemu a velmi příjemně jsem poseděl u naší drahé sestřičky W. a vyšel jsem si s ní na procházku; k večeru jsem odejel do Haagu a v 7 hodin jsem dorazil k Mauvovi na venkov.

   Řekl jsem mu: "Poslyš, měl jsi přijít do Ettenu a pokust se trochu zasvětit mě do tajemství palety. Myslel jsem si však, že to tak hned za pár dnů nepůjde, proto jsem teď přišel za tebou, a jestliže proti tomu nic nenamítáš, zdržím se tu asi 4 až 6 týdnů, nebo tak dlouho či krátce, jak chceš, a pak už uvidíme, co bychom mohli dělat. Je ode mne velmi nestydaté, že od tebe tolik žádám, ale enfin, "mám meč v zádech". Tu řekl Mauve: "Máš něco s sebou?" "Ovšem, zde je několik studií." Potom mě velmi pochválil, velmi, převelmi, zároveň však přičinil i poznámky, ale velmi málo. No, a následujícího dne jsme si postavili zátiší a Mauve začal tím, že řekl: "Teď se tedy chop palety." Od té doby jsem namaloval několik studií a později jsem udělal ještě dva akvarely.

   To je teď resumé práce, avšak práce rukama a hlavou neznamená celý život. Mráz mi vězí stále v kostech, totiž v kostech mé duše, následkem té už zmíněné domnělé či skutečné chrámové zdi, a tu jsem si řekl, že se nenechám zlomit tímto osudným pocitem. Potom jsem si myslel, že bych si přál být jednou u ženy, nemohu žít bez lásky, bez manželky. Ani grešli bych nedal za život, kdyby mi nedal něco nekonečného, něco hlubokého, něco skutečného. Ale sám sobě jsem říkal: "Tvrdíš, že ona a žádná jiná! A ty bys šel k ženě? Ale to přece není správné, to je přece proti veškeré logice!" A na to jsem si odpověděl: "Kdo je pánem, logika nebo já; je logika pro mne či já jsem tu pro logiku; jsou mé bezpráví nebo má pošetilost nesmyslné a nerozumné? Ať jednám teď správně nebo nesprávně, nemohu jinak; ta zpropadená zeď mě příliš studí, toužím po ženě, nedovedu, nemohu, nechci žít bez lásky. Jsem jenom člověk, a to člověk s vášněmi, musím k ženě, jinak zmrznu nebo zkamením nebo, enfin, jsem už otupělý."

   Za těch okolností jsem ostatně v svém nitru mnoho zápasil a v tom zápase vítězily některé věci, které dobře znám po fysické a hygienické stránce z hluboce trpké zkušenosti. Člověku se vymstí, kdyby měl příliš dlouho žít bez ženy. A nevěřím, že to, co jedni nazývají Bohem, jiní nejvyšší bytostí a jiní zase přírodou, je nespravedlivé a nemilosrdné, dospěl jsem zkrátka k závěru, že bych přece rád viděl, zda nemohu nalézt žádnou ženu. Ach Bože, tak strašně dlouho jsem nehledal. Našel jsem ženu, zdaleka ne mladou, zdaleka ne hezkou, s něčím zvláštním, chceš-li. Zajisté jsi více méně zvědav. Byla dost velká a silně stavěná, neměla zrovna dámské ruce jako K..., ale jako někdo, kdo hodně pracuje. Nebyla však hrubá a sprostá, nýbrž měla v sobě cosi ženského. Měla cosi z žertovné postavy od Chardina, nebo Fréra, nebo snad Jana Steena, zkrátka byla to, co Francouzi nazývají "dělnice". Měla mnoho starostí, to každý mohl poznat, a život ji poznamenal; ach, nic distinguovaného, nic výjimečného, nic nevšedního. "Každá v každém věku, jestliže miluje a je hodná, může muži poskytnout nikoli nekonečnost okamžiku, ale okamžik nekonečna."

Toto "nevím co" odkvětu, to, přes co šel život, má pro mne, Theo, nekonečně mnoho kouzla. - Ach, měla pro mne půvab, spatřoval jsem v ní cosi z Feyen Perrina, z Perugina. Hleď, nejsem naprosto tak nevinen jako holobrádek nebo spíše jako dítě v kolébce.

   Nebylo to po porvé, že jsem se nemohl ubránit tomuto pocitu náklonnosti, náklonnosti a lásky zrovna k těm ženám, které popové tak proklínají, s výše své kazatelny tak odsuzují a jimi opovrhují. Neproklínám ji, neodsuzuji ji, nepohrdám jí, hleď, je mi skoro třicet let a mohl by sis představit, že bych někdy nepocítil potřebu milovat? K... je ještě starší než já. Také má za sebou lásku, ale právě proto ji mám raději. Není nevědomá, ale já též ne.

   Chce-li se zžírat starou láskou a o nové nechce ani slyšet, pak je to její věc, a když to tak velice dává najevo a mně se vyhýbá, nemohu kvůli ní rdousit svou energii a duševní sílu. Ne, to nechci; mám ji rád, ale kvůli ní nechci zmrznout a ochromovat si ducha. Láska je žahadlo, jiskra, kterou potřebujeme, a rozhodně ne mystická láska. -

  Tato žena mě nešidila - ach, kdo považuje všechny tyto dívky za podvodnice, tolik se mýlí a je tak málo prozíravý. Tato žena byla ke mně hodná, velmi hodná, neobyčejně hodná a velmi milá; jak , to teď nebudu svému bratru Theovi vyprávět, poněvadž si o něm myslím, že už sám něco takového zkusil. - Tím lépe pro něho.

   Utráceli jsme spolu mnoho?- Nikoli; vždyť jsem neměl mnoho a říkal jsem jí: "Poslyš, nemusíme se příliš opíjet, abychom k sobě navzájem cosi cítili, raději strč do kapsy, co mohu postrádat."

   A přál jsem si, abych mohl víc postrádat; vždyť to zasluhovala.

   A hovořili jsme o všem možném, o jejím životě, o jejích starostech, o její bídě, o jejím zdraví, a měl jsem s ní povzbudivější rozmluvu než na př. s učeným profesorským strýcem.

   Když jsem Ti tu tak vyprávěl to a ono, snad z toho též vidíš, že ačkoli jsem člověk do jisté míry citový, přece nechci být nesmyslně sentimentální, že si chci buď jak buď zachovat trochu životního tepla, čilého ducha a zdravé tělo, abych mohl pracovat, a že lásku ke K... chápu tak, že se kvůli ní nechci pouštět do práce s melancholií a utrápit se. - Jestliže něčeho lituji, pak toho, že jsem dříve prožíval dobu, kdy jsem se nechal svést mystickými a theologickými hlubokomyslnostmi, že jsem se příliš uzavíral sám do sebe. Ponenáhlu jsem se z toho dostal. Když se člověk ráno probouzí a není sám, a když pak za svítání tu vidí družku, člověku to mnohem víc zpříjemní svět nežli naučené knihy a obílené kostelní zdi, do nichž jsou faráři zamilováni. Byla to útulná, jednoduchá světnička, kde bydlela, s prostými tapetami, šedého klidného tónu, a přece teplá jako obraz od Chardina; podlaha byla pokryta rohožkou a kusem tmavočerveného koberce, byla tu obyčejná kuchyňská kamna, prádelník, velké, nanejvýš prosté lůžko, zkrátka interiér pravé dělnice.

   Příští den musela stát u necek. Zrovna velmi pěkné, a ve fialové bluze a černém kabátě jsem ji shledal zrovna tak půvabnou jako teď v jejím hnědém nebo starorůžovém šatě.

   Nebyla už mladá, snad byla tak stará jako K..., a měla dítě; ba, měla život za sebou a mládí bylo to tam. To tam? - není vůbec starých žen.  Ha, a byla silná a zdravá a přece nebyla hrubá a sprostá. Ti, kdož tak hrozně dají na ušlechtilost, dovedou vždycky rozeznat, co je ušlechtilé?

   Pane Bože! Lidé to často hledají kdesi vysoko nebo hluboko, když je to hned vedle; tu a tam i já. Jsem rád, že jsem udělal, co jsem udělal; poněvadž poznávám, že mi žádná věc na světě nesmí překážet v práci anebo být příčinou, abych ztratil svou svěžest.

   Když myslím na K..., tu ovšem ještě říkám: "Ona a žádná jiná." Ale tyto ženy, jež jsou od farářů odsuzovány a proklínány... není to od včerejška, co s nimi cítím, ano cítím k nim lásku, jež je vlastně staršího data než láska ke K... Když jsem někdy sám jako kůl v plotě, smrtelně se nudě, zpola nemocný a v bídě, bez krejcaru v kapse šel po ulici, díval jsem se za nimi a záviděl jsem lidem, kteří mohli s nimi jít, a měl jsem pocit, jako by ty ubohé dívky byly mé sestry., pokud jde o poměry a životní zkušenosti. A hleď, tento cit mám odedávna a velmi hluboko ve mně tkví. Ba i jako chlapec jsem někdy vzhlížel s neskonalou sympatií a úctou ne zpola povadlý ženský obličej, do něhož bylo takřka vepsáno: mám život za sebou. Můj cit pro K... je však cosi zcela nového a cosi zcela jiného. Aniž to ví, vězí v jakémsi žaláři, je rovněž ubohá a nemůže všechno, co chce, dělat a nedělat; a hleď, má jakousi resignaci, a jsem přesvědčen, že jesuitismus farářů a pobožných paní někdy na ni víc účinkuje než na mne, ten jesuitismus, jenž už, právě proto, že jsem se mu naučil vidět do karet, nemůže na mne mít vliv. Dbá toho však a nesnesla by, kdyby se ukázalo, že systém resignace, hříchu a Boha a nevím ještě čeho, zdá se marným poblouzněním. Neuvědomuje si, myslím, že Bůh, možná, teprve vlastně začíná, když pronášíme slovo, jímž Multatuli končí modlitbu prosťáčka: "Ó Bože, není Boha."

   Hleď, poznávám, že ten popský Bůh je nadobro mrtev. Jsem však proto atheista? Faráři mě za něj pokládají a podívej se, miluji, a jak bych mohl pociťovat lásku, kdybych sám nežil a kdyby ostatní nežili, a když tedy žijeme, je v tom něco zázračného. Nazývej si to teď Bohem či lidskou přirozeností, nebo jak chceš, je však jistě něco, co nedovedu definovat a co, ačkoli je kromobyčejně životné a skutečně existuje, se mi jeví jako systém, a hle, to je teď můj Bůh, nebo tak dobré jako můj Bůh.

   Ach, Pane Bože, miluji K..., miluji z tísicera příčin, ale právě že věřím v život a v něco skutečného, už nebudu abstraktní jako dříve, kdy jsem také měl názory, pokud jde o Boha a bohoslužbu, jako asi teď má více méně K... Nezříkám se jí, ale duševní krise, kterou možná prodělává, potrvá určitou dobu; s tím se smiřuji a nezazlívám jí nic, co dnes říká nebo dělá. Zatím co však ona lpí a křečovitě trvá na minulosti, musím pracovat a zachovat si jasného ducha pro malování a kreslení a pro obchody. Co jsem udělal, udělal jsem tedy, protože je mi třeba životního tepla a pro hygienu.

   Toto všechno Ti vyprávím také proto, aby sis opět nemyslel, že jsem v melancholické nebo abstraktně hlubokomyslné náladě. Naopak, většinou se obírám myšlenkami na barvy, akvarely, hledání atelieru atd., atd. Milý hochu, což terpve kdybych našel vhodný atelier!

   Nuže, můj dopis se protáhl; zkrátka, toužebně jsem si přál, abych už měl za sebou ty tři měsíce, během nichž občas navštívím Mauva, ale i tak budou mít do sebe cosi dobrého. Občas mi však napiš. Nepřijedeš ještě někdy letos v zimě?

   Ten atelier si pronajmu nebo ne, podle toho, co si o tom myslí Mauve; podle úmluvy mu pošlu plán a potom snad, bude-li třeba, přijede, aby se na něj sám podíval. - A potom v březnu pojedu opět do Haagu a také zas jednou do Amsterodamu. Když jsem však posledně opouštěl Amsterodam, říkal jsem si: "Za žádných okolností se nesmíš stát melancholickým a nesmíš se nechat podlomit tak, aby tím trpěla tvá práce, obzvlášť nyní, kdy se ti začíná pěkně dařit." Na jaře mlsat jahody, ano děje se to v životě, ale to je jenom krátká doba v roce, a teď jsme od toho na hony vzdáleni. A mohl bys mi to či ono závidět? Ach, nikoli, milý hochu; vždyť co hledám, je pro všechny snadné nalézt, pro Tebe snad spíš než pro mne.

   A kromě toho jsem v mnoha věcech tak pozadu a nedovzdělaný - kdybych jen přesně věděl, v čem to vězí a jak to musím zařídit, abych se polepšil. Ale bohužel, často nevidíme břevno ve vlastních očích.

   Jen mi opět brzy napiš a rozlišuj v mém dopise plevy od pšenice, je-li v něm co dobrého, co pravdivého, tím lépe. Je v něm ovšem mnoho nesprávného, více méně přepjatého, aniž si to snad vždycky uvědomuji. Nejsem skutečně učenec a jsem úžasně nevědomý, ach, zrovna tak jako mnoho jiných, a i víc než ostatní, ale sám to nemohu vyzkoumat a mnohem méně než sebe sama mohu zkoumat jiné, a tu se často mýlím.

   Ale někdy po dlouhém bloudění přece nalézáme stopu; "v každém hnutí je něco dobrého" (náhodou jsem to slyšel pronést Julese Bretona a zapamatoval jsem si tento jeho výrok). Řekni mi, slyšels někdy Mauva kázat? Já jsem ho slyšel napodobovat různé faráře - jednou kázal o Petrově lodičce. Kázání mělo tři části: 1. dostal loď darem nebo ji zdědil!? 2. opatřil si ji po kusech nebo na podíly? 3. nebo ji, hrůza pomyslet, ukradl? Potom kázal dál o dobrých "úmyslech Pána" a o "Tigridu  a Eufratu", a pak napodoboval pátera Bernharda" Bůh - Bůh - je všemohoucí - stvořil moře, stvořil zemi - a vzduch a hvězdy a slunce a měsíc - všechno - všechno - všechno může - a přece ne! Není všemohoucí, něco je, co nemůže! Jaká je to věc, kterou všemohoucí Bůh nedovede udělat? Všemohoucí Bůh nemůže zavrhnout žádného hříšníka - - - - - - - -

   Nuže, sbohem, Theo, jen mi opět brzy napiš, v duchu stisk ruky,

                                                            Zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (96,97)

19. listopadu 1881

Nejmilejší bratře!

   Právě jsem dostal od tebe dopis. Srdečný dík za tvé sympatie, srdečný dík za "trochu peněz na cestu" a srdečný dík za Tvé mínění o kresbách, i když je příznivější než zasluhuji. Pokračuj v kritice mé práce a neboj se, že se mne dotkneš svými poznámkami, takové zranění budu pokládat za důkazy sympatie, jež má tisíckrát větší cenu než lichocení. Píšeš o praktických věcech; musím se od Tebe naučit stát se praktickým, musíš mi tedy více číst levity; neboť se nevzpírám polepšit se, a opravdu je mi třeba nápravy!

   Ještě nikdy jsem, myslím, nepřijal peníze s větší vděčností než tu poukázku od Tebe; neboť bylo pro mne nesnesitelné pomyšlení, že bych nemohl jet, kdyby to muselo být, avšak teď si jsem aspoň jist, že bitva může být vybojována. Už dávno bych to byl udělal, kdybych byl měl v kapse zlaťák. Musím však mít jistotu, že bude také doma, když přijedu. Nyní si vytrvale dopisuji s naší sestřičkou W., jež stojí na stráži a uvědomí mě. "Ona" totiž odjíždí do Haarlemu a od W. se dozvím, kdy se "ona" vrátí do Amsterodamu.

   Nuže uvidíme, jak bude dál.

   Máš-li snad také milostnou historii, pak se otevřeně přiznej a důvěřuj mé diskretnosti.

   Kdybych nebyl "one who has been down", nýbrž naopak někdo, kdo měl vždycky pevnou půdu pod nohama, pak bych nebyl pro Tebe ničím; ježto jsem však už byl v této hluboké mysteriosní studni hoře, je tu stín možnosti, že Ti mohu při nahodilé srdeční záležitosti říci něco užitečného.

  S kresbami a praktickými věcmi se přicházím k Tobě léčit, kdoví, zdali zas já nemohu Ti něčím prospět, pokud jde o svízele v lásce.

   Co se mne týče, velmi si vážím otce Micheleta. Určitě si jednou přečti "Láska a žena", a můžeš-li dostat, "Moje žena a já" jako i "Naši sousedé" od Beecher Stoweové, nebo "Jane Eyre" a "Shirley" od Currera Bella.

   Ty Ti mohou říci mnohem víc a mnohem jasnější věci nežli já dnes. Muži a ženy, o nichž lze myslet, že stojí na vrcholu moderního vývoje, jako na př. Michelet a Beecher Stoweová, Carlyle a George Eliot a tolik jiných, volají k nám: "Člověče, jenž máš srdce v těle, pomoz nám, ať jsi kdokoli, vytvořit cosi skutečného, cosi trvalého, cosi opravdového; rozhodni se pro nějaké povolání a miluj ženu!

   Ať je tvé povolání moderní a v ženě vytvoř svobodou moderní duši, osvoboď ji od hanebných předsudků, jež ji poutají.

   Nepochybuj o boží pomoci, když děláš, co z vůle boží máš dělat; neboť Bůh chce, aby se v dnešní době změnil svět proměnou mravů, obnovující silou světla a plamenem věčné lásky.

   Tímto prostředkem dojdeš sám cíle a budeš zároveň působit na své okolí dobrým vlivem, větším nebo menším podle svých poměrů."

   Hle, domnívám se, že tato Micheletova slova platí všeobecně.

   Nyní stojíme jako dospělí lidé, jako vojáci v šiku našeho pokolení.

   Nepatříme tam, kam náležejí otec s matkou a strýcem S., musíme zůstat více věrni modernímu nežli starému. Ohlížet se po starém je neblahé. Když nám staří nerozumějí, nesmí nás to vyšinout z kolejí a musíme i proti jejich vůli jít svou cestou. Později sami řeknou: "Ano, přece jste měli pravdu!" Ačkoli si teď snad myslíš, že jsem v něčem více méně důkladnější, tedy přece shledáš, že v tisíci jiných věcech jsem velmi hloupý a zaostalý; v tomto rychlém, uspěchaném moderním životě se stáváme tak jednostranní. Ale pochybovali bychom, Ty nebo já, kdybychom se měli ucházet o dívku, pochybovali bychom, že nakonec přece budeme mít úspěch? Je to věru opovážlivost, když si je člověk jist svou věcí, přece však smím věřit, že můj duševní zápas není marný a já ho chci svést, chci ho vybojovat bez ohledu na veškerou svou slabost a chyby tak dobře a tak špatně, jak dovedu.

   Jestliže devětadevadesátkrát padnu, po sté opět vstanu! A co kdo žvaní "o existenčních prostředcích", jako bych žádné neměl! Kdepak je umělec, který by se byl nesoužil a neplahočil, aby si zajistil pevnou půdu pod nohama? A od které doby nemůže nic vydělat někdo, kdo má malířskou pěst?

   Opět jsem začal kreslit kopáče, jenž vybírá na poli brambory. Trochu víc jsem si tu však všiml okolí, lesa v pozadí s pruhem oblohy.

   Jak je pole krásné, milý hochu!

   Jakmile víc vydělám a budu moci víc věnovat na modely, uvidíš, že udělám ještě zcela jiné věci!

   Ale pro modely je to také těžká práce, tomu věř, tím víc, když ty, jichž používám, nejsou modely z povolání - ostatně proto jsou snad mnohem lepší!

   Máš-li příležitost rozehřát někoho pro mou věc, domnívám se, že můžeš o mně pomalu již otevřeně hovořit. Abych mohl dodávat lepší práci, musím postupně stále víc a víc vydávat za modely. Teď platím za den 20, 25 či 30 centů, to však nemohu dělat každý den; vlastně to nestačí. A mohl bych rychleji dělat pokroky, kdybych víc vydával.

   Teď v zimě budu moci málo pracovat venku s modelem, ale doma jistě; to je též pěkné. Srdečný dík za "trochu peněz na cestu", slyšíš, milý hochu! Jsi velmi hodný a velmi laskavý!

   Přijmi v duchu upřímný stisk ruky a věř mi.

                                                                    Zcela Tvůj Vincent.

Etten, 23. listopadu 1881.

 

Nejmilejší bratře!

   Jsem opravdu rád, žes otci a matce o tom i onom napsal. Zdá se mi, že nic jiného nemůže tak dobře působit - aspoň postupně. Dojista pochopíš, že nejsem takový člověk, abych rodičům nějakým způsobem svévolně ubližoval. Jestliže musím dělat, co se jim nelíbí a co je často neprávem zarmucuje, pak mi to samo působí mnoho starostí.

   Nemysli si však, že nedávná politováníhodná scéna byla vyvolána jen z rozčilení. Bohužel už tehdy, když jsem prohlásil, že nechci dále studovat v Amsterodamu, a později, když jsem odepřel dělat v Borinagi, co tam ode mne žádali kazatelé, už tehdy řekl otec cosi takového. Mezi otcem a mnou je tedy dlouhotrvající a hluboce zakořeněné nedorozumění, jež, myslím, nemůže být docela usmířeno. Dojista se však můžeme navzájem respektovat i při naprosto se rozcházejících, ba někdy protichůdných pocitech, poněvadž, nehledíc k tomu, v mnohých věcech se vlastně shodujeme. - - -

   Nedívám se tudíž na otce jako na nepřítele, nýbrž jako na přítele, jenž by daleko víc mohl být mým přítelem, kdyby se míň obával, že bych ho mohl "infikovat francouzským poblouzněním".

   Co se týče "daného případu", tak nazývá strýc S. to, co se přihodilo mezi X a mnou, musím Ti ještě říci, že jsem se odvážil na zmíněného pana S. zaútočit doporučeným dopisem, poněvadž jsem se obával, že nedoporučené dopisy nemají účel. Tento si musí dojista přečíst, a snažil jsem se v něm upozornit Jeho Veledůstojnost na rozličné věci, na něž se rozpomene a o nichž, obávám se, nebude chtít nic vědět. Je to nediplomatický, velmi odvážný dopis, který však, o tom jsem přesvědčen, aspoň na Jeho Veledůstojnost zapůsobí. -

   Jsem však nadmíru napjat a jsem připraven sám se rozjet do Amsterodamu; poněvadž je však cesta drahá, nemíním plýtvat svými prachy, a cesta do Amsterodamu je mou reservou, jestliže můj dopis nic nevyřídí.

   Víš-li, že strýc S. je skutečně velmi zdatný člověk a vlastně umělec? Jeho knihy jsou velmi dobré a svědčí o hlubokém citu. Ještě letos v létě jsem četl malé dílo, jež právě vydal, o "malých prorocích" a o několika jiných, poměrně málo čítaných knihách bible. Mám tedy dokonce naději, že po nějakém čase vznikne mezi Jeho Veledůstojností a mnou trochu víc sympatie, než tomu bylo dosud.

   Dopis, jejž jsem od něho obdržel před několika měsíci, nebyl napsán nesympaticky nebo v rozčilení, pouze jeho řeč je velmi určitá: "To "ne" je rozhodující. Teprve když jsem bez ohledu na tento dopis přece pokračoval v dopisování X., domníval se, že mi to bude muset zabrzdit, na což ani dost málo nestačil; tato páka nebyla s to se mnou pohnout.

   Á propos, přece mi také musíš dát brzy něco vědět; přečasto jsem uvažoval o tom, co jsem Ti psal. Mýlil by ses však, kdyby ses domníval, že jsem Ti chtěl namluvit, že by musel člověk své vášně, jde-li o ctižádost v obchodě a o finanční záležitosti, omezovat, mírnit nebo docela potlačovat.

   Tyto vášně mi naopak musí přinášet lepší ovoce, nemusí být zmenšovány, nýbrž musí dostat protiváhu v lásce.

   "Hrabivost" je tuze ošklivé slovo, ale tento rarach nikoho nenechá na pokoji, a velmi bych se divil, kdyby byl někdy nepřivedl Tebe nebo mne do pokušení, že jsme se k němu přiklonili a byli ochotni říkat: "Peníze jsou pánem, peníze zmohou všechno, peníze jsou č. 1."

   Nemyslím, že bychom se skutečně, Ty nebo já, skláněli před tímto panem Mamonem nebo mu sloužili, přece však Tobě i mně způsobuje hrozné obtíže: mně mnohaletou mizerii, Tobě velkým příjmem. toto obojí má spolu společné, že je pro člověka pokušením sklánět se před mocí peněz. Vůči každému pokušení jsme slabší nebo silnější; důvěruji však, že ani Ty, ani já nejsme předurčeni k tomu, abychom se stali kořistí ďábla peněz. Ale nemá nad námi zhola žádnou moc?

   Tento pekelný mamon nesmí s námi hrát komedii, s Tebou, že by ses jaksi  domníval, že je hříchem vydělávat mnoho peněz, a se mnou, že bych si jaksi myslel, že na mé bídě je cosi záslužného. Ne, opravdu není zásluhou být tak neschopný vydělávat peníze jako já, a to musím změnit, a aby se to změnilo, doufám, že mi ještě dáš k tomu mnoho užitečných pokynů.

   Dojista se však domnívám, že nyní musíš věnovat svou pozornost, a to nejlépe a nejvíc soustředěnou pozornost na to, aby se v Tobě vyvinula ještě zplna neprobuzená životní síla, láska. Neboť je skutečně nejmocnější ze všech mocí; jen na oko nás činí závislými - vpravdě neexistuje bez ní žádná skutečná nezávislost, opravdová svoboda, neochvějná samostatnost. Říkám, že láskou se v nás probouzí cit pro povinnost a naše práce se nám stává jasnou, a tím, že milujeme a plníme povinnosti lásky, jednáme podle vůle Boží. Nesmí Tě udivovat, že ti přes nebezpečí, že mě budeš považovat za blouznivce, říkám, že nyní rozhodně potřebuji věřit v Boha, abych mohl milovat. Vírou v Boha nerozumím povinnost věřit všem sentencím kazatelů, jakož i žvanění a jesuitismu těch "svíčkových bab a slizkých pokrytců",  to je mi cizí. Vírou v Boha rozumím pocit, že Bůh je, a nikoli mrtvý, vycpaný slámou, nýbrž živý, jenž nás neodolatelnou mocí nutí k "aimer encore". Takhle o tom smýšlím.

   Znovu jsem poslal Mauvovi kresbu, kopáče na brambořišti, abych mu tím dal najevo, že žiji; přál bych si, aby teď brzy přijel. Jakmile si prohlédne mé studie, opět ti jich několik pošlu.

   Nepřeješ-li si, abych Ti psal tak často a tak obšírně, jednoduše řekni "stop", nepřijde-li však samo od sebe jiné "stop", že totiž budu muset čas, jenž mi zbývá ke korespondenci, věnovat  "jí". S těmito příliš dlouhými dopisy to pořád tak dál nepůjde.

   Je zvláštní, že najednou zhola nic nevím, co se děje v Amsterodamu. Domnívám se, že nevím o tom nic, než co cítím. Jak může člověk na dálku něco cítit? Ano, nemohu to vysvětlit, ale jen se jednou zamiluj a možná uslyšíš v dálce i hlasy a uvidíš maličkosti, z nichž člověk soudí na bůhvíco velikého, asi tak jako podle kouře soudí, že hoří. Na štěstí je klidná, pěkná pohoda, jež má na lidi blahodárný vliv. Kdyby byla tuhá zima a severák, pak by to bylo s mým sporným "případem" horší.

   Zatím se blíží velký svátek strýce a tety S. - otec s matkou hodlají k nim jet. Jsem opravdu rád, že jsi jim předtím napsal.

   V naději, že co nejdříve dostanu od Tebe pár řádků, zůstávám se stiskem ruky

                                                                          Zcela Tvůj Vincent.

   Věz, že dělám, co mohu, abych se změnil po mnoha stránkách, ale také abych změnil svůj špatný finanční stav, a mimo to věřím, že nemůže škodit, když někdy přijdu trochu víc mezi lidi.

   Nu, jistě je nejlepším a nejspolehlivějším prostředkem, abych se finančně vzchopil, že usilovně pracuji. "Pracujte, čiňte se, to je základ, který nikdy neselže."

   Ale to samo nestačí, nebo lépe, jsou ještě jiné prostředky, s nimiž musím pracovat. Snad neškodí, že jsem žil dlouho takřka "pod zemí", že jsem jeden "who has been down". Ted se však nepotřebuji vracet do propasti a myslím, že proto dobře dělám, zříkám-li se veškeré melancholie, že chápu život vyrovnaně, poněkud výše a radostněji a že obnovuji staré vztahy, pokud je to možné, a nové navazuji.

   Tu či tam si jistě někdy narazím hlavu, que soit, chci to však stůj co stůj prosadit a vidět, zda bychom se nemohli rázně probojovat.

   Už jsem často přemýšlel, zda by nebylo dobré a možné odejet na nějakou dobu do Haagu. Buď jak buď musím trvat na tom, aby mé zdejší pracovní prostředí a brabantské typy byly považovány za mé nejvlastnější dílo; mohu zde nalézt látku ještě na léta, když jsem to tu všechno poněkud poznal. Setrvání u zdejších brabantských typů však nemusí vylučovat, že se pokouším navazovat styky i jinde a že se dočasně jinde zdržuji.

   To přece dělají všichni malíři a kreslíři.

   Víš, co bych si přál? Aby mi K... začala vyprávět hezčí věci nežli "ne, nikdy, jakživa ne".

   Potom by se mohl vypracovat plan de campagne pro uměleckou expedici. Nejprve však musím vytáhnout do pole proti "jesuitismu" a vynaložit na to hodně nervové síly, a za druhé nemohu začínat žádnou jinou kampaň, dříve než "dotyčná" nedospěje k rozhodnutí.

   Ví K..., že neúmyslně mi neobyčejně ztěžuje posici? Buď jak buď, musí to později napravit!!!

   Obávám se však, že se snažím prodat kůže medvědů, jež jsem ještě nezabil. Nicméně chci ještě spekulovat s jednou medvědí koží. Otec zkrátka řekl: "Ze svědomitého přesvědčení jsem nikdy nechtěl působit na dva lidi, aby uzavřeli sňatek."

   Pokud jde o mne, svědomí mi říká pravý opak. Michelet na štěstí neměl takové výčitky svědomí; jinak by se jeho knihy nečtly. A jsem přesvědčen z vděčnosti k Micheletovi, že obzvlášť později, až se dostanu víc než nyní mezi umělce, kteří se tomu vyhýbají, udělám co mohu, abych jim objasnil, že se musí oženit. Na uklidnění "obchodníků s obrazy", kteří by se mohli domnívat, že "udržování domácnosti" je dražší nežli život "bez domácnosti", dodávám, že ženatý umělec s manželkou spotřebuje méně a je produktivnější nežli svobodný s milenkou. Měl snad otec Millet trochu větší vydání než tolik Italů a Španělů, kteří žili v poušti, kde je nebe z mědi a země ze železa? Je manželka dražší než metresa? Metresy platíte přece vy, páni obchodníci s obrazy, a ces dames se vám za zády vysmívají. "Kdo vás napaluje, pánové Goupile a Co.? Ženy, jichž je třeba, či ženy, jež jsou, jak je třeba?" "Je-li člověk sám, ztroskotá, zachrání se jen vespolek."

hle, jeden z problémů, jež Michelet umí říci tak jednoduše. Někdy se zdá, jako by se mýlil, později však člověk řekne: "Přece má pravdu."

   I na Micheletovy knihy se hodí "je třeba je milovat, pak ztratit k nim lásku, potom znovu milovat."

   Nemohla by být tato krásná pohoda sdostatek laskavá, aby teď jednoho dne roztálo to "ne, nikdy, jakživa ne"?  Nevyhodí mě při té velké oslavě či po ní? Nedejž Bůh!

   Neměl bych do trojské síně propašovat trojského koně v podobě doporučeného dopisu? Jestliže ano, zmocní se potom Řekové, ukrytí v koni, totiž myšlenky, obsažené v dopise, pevnosti? Ano, proto jsem ve velkém napětí.

   Sbohem.

                                                                             Zcela Tvůj Vincent.

    


  

http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2347.jpg

  

Vincent van Gogh, Dopisy (94,95)

Pátek,18. listopadu 1881

Drahý bratře!

   Kdybych si čas od času neulevil srdci, tak by, myslím, vybuchlo jako parní kotel.

   Musím Ti vyprávět o události, jež by mě snad mohla přivést z rovnováhy, kdybych ji v sobě tutlal, která však nemusí být tak závažná, když ji řeknu bez obalu. Jak víš, nemáme jednak otec s matkou a jednak já totéž mínění o tom, co se musí či nemusí udělat vzhledem k povědomému "ne, nikdy, jakživa ne".

   Když jsem drahnou dobu poslouchal poněkud silné výrazy "hrubá a nevhodná" - představ si, že miluješ a kdosi nazve tuto lásku "hrubou", nevzepřel by ses proti tomu s jistou hrdostí a neřekl "a basta!"? - a když na mou důraznou žádost, aby víckrát neužívali takových výrazů, to přestalo, přišlo na řadu něco jiného.

   Nyní tomu říkali, že "přetrhávám pouta".

   Jak častokrát jsem hovořil vážně, trpělivě, s citem o tom, že tomu tak není. To však pomohlo jen na nějaký čas a pak to začalo opět nanovo. Provinil jsem se vlastně jen "psaním dopisů" - a to je ten přečin. Když se však začalo všeobecně užívat nešťastného výrazu "přetrhat pouta" - podle mého mínění tak ukvapeně a nerozvážně - udělal jsem toto: po několik dnů jsem nepromluvil ani slova a vůbec jsem si ani otce, ani matky nevšiml, nerad; chtěl jsem pouze, aby pocítili, jaké by to bylo, kdyby skutečně byla pouta přetrhána.

   Divili se ovšem mému počínání, a když mi to řekli, odpověděl jsem: "Hleďte, tak by to vypadalo, kdyby mezi námi nebylo žádné pouto náklonnosti, to však na štěstí ovšem je a prozatím se tak lehce  nepřetrhne, teď  však vidíte, jak špatný je takový výrok "přetrhávat pouta", a prosím vás, už to neříkejte."

   Výsledek ovšem byl, že se otec na mne osopil, vykázal mě z pokoje - a proklínal; aspoň to tak vyznělo. Když se otec rozčiluje, je u mne zvyklý na to, že mu dám za  pravdu. Nyní jsem si však pevně umínil, že nechám tento hněv ve jménu Božím se projevit.

   Otec se v rozčilení také zmínil cosi o tom, že bych musel odtáhnout někam jinam; poněvadž to však bylo řečeno v podráždění, nepřikládám tomu žádný význam.

   Tady mám modely a atelier, někde jinde by bylo dražší živobytí, práce těžší a modely nákladnější. Kdyby mi však otec s matkou klidně řekli: "Odejdi", pak bych ovšem šel.
 - - - - - - - - - -

   Dostal jsi mé kresby? Včera jsem udělal opět jednu, selského chlapce, zapalujícího oheň na ohništi, nad nímž visí kotel; a ještě jinou, starého muže, jenž klade na ohniště suché klestí. K mému zármutku zůstává v mých kresbách cosi tvrdého a přísného, a myslím, že totiž "Jejím" vlivem, se to musí zjemnit. Nuže, milý hochu, zdá se mi, že není příčiny považovat tuto kletbu za strašně těžkou; možná, že jsem použil příliš tvrdého prostředku, abych dal pocítit otci a matce, co si nechtěli připustit.

   Tisknu Ti ruku a důvěřuj mi!

                                                            Zcela Tvůj Vincent.

(Pátek večer.)

Milý Theo!

   Když jsem Ti dnes ráno odesílal dopis, když jsem ho totiž dával do schránky, tu mi spadl kámen se srdce.

   Okamžik jsem ovšem zapochyboval -  mám mu to říci, či nemám; když jsem však později o tom důkladněji uvažoval, přece se mi to nezdálo zbytečné.

   Teď Ti píši v komůrce, která je nyní mým atelierem, poněvadž druhá je příliš vlhká. Když se tak rozhlížím, je úplně ověšena různými studiemi, jež všechny mají vztah k určité věci, totiž k "brabantským typům". To je tedy načatá práce a jestliže budu vytržen z tohoto prostředí, pak bych musel opět začít s něčím jiným, a tohle by zůstalo ležet zpola dokončeno. To nejde! Nyní tu pracuji od května, začal jsem poznávat své modely a rozumět jim. Má práce dělá pokroky; to mě však stálo nemálo rasoviny, abych to dostal do správného chodu. A teď, když mi to jde jako na drátkách, měl by mi otec říci: "Protože píšeš dopisy... a protože mezi námi vznikají nepříjemnosti - " (neboť toto je hlavní příčina, a i kdyby říkali, že jsem se nevpravil do forem slušnosti, nebo co já vím, pak je to všechno vlastně jalový žvást)  "poněvadž tedy vznikají nepříjemnosti, vyženu Tě ze dveří?"

   To je přece trochu silné a bylo by směšné vzdávat se proto práce, do níž jsem se pustil a která začíná pěkně vypadat.

   Ne, ne, to prostě tak nejde!

   Ostatně nepříjemnosti mezi otcem a matkou a mnou nejsou tak strašné, nejsou vůbec takové, abychom nemohli zůstávat pohromadě. Otec s matkou však stárnou a mají své předsudky a zastaralé názory, jež ani Ty, ani já nemůžeme sdílet.

   Kdyby mě na př. viděl otec s francouzskou knihou od Micheleta  nebo Victora Huga v ruce, pak myslí na paliče, vrahy a "nemravnost". Ale to je přece pošetilé, a přece samo sebou se rozumí, že se nedám takovým žvástem přivést z míry. Už tak často jsem říkal otci: "Přečti si přece jednou z takové knihy aspoň pár řádek, a také Tě to zaujme"; otec se však zarputile zpěčuje. Právě teď,  co mi láska zapustila do srdce kořeny, jsem četl znovu Micheletovu knihu "L´amour" a objasnilo se mi mnoho věcí, jež by mi byly zůstaly hádankou. Bez okolků jsem řekl otci, že bych v tom případě, kdybych musel volit, koho z obou bych měl poslechnout, dal více na radu Micheletovu nežli na jeho. Potom však přicházejí s historií jakéhosi prastrýce, jenž byl zaujat francouzskými idejemi a dal se na pití, a tak mi namlouvají, že i já udělám takovou kariéru. Jaká ubohost!

   Otec s matkou jsou ke mně velmi hodní, pokud dělají, co mohou, dobře mě živí atd. Toho si velmi vážím, avšak to nevylučuje, že člověku nestačí jen jíst, pít a spát, nýbrž že touží po něčem ušlechtilejším a vyšším; ano, bez toho se nemůže naprosto obejít.

   To vyšší, co nemohu postrádat, je láska k ....ové. Raději bych se vzdal započaté práce a veškerého pohodlí tohoto domu, než abych měl také jen v nejmenším resignovat a zanechat dopisování jí nebo jejím rodičům.

   Nuže, píši Ti o tom, poněvadž Tobě záleží na všem, co se týká mé práce; neboť právě Ty jsi vynaložil už tolik peněz, abych se dostal kupředu. Nyní jsem na dobré cestě, nyní mi to dodává odvahy a já začínám jasněji vidět, a musím Ti, Theo, říci, teď toho mám plnou hlavu; nejraději bych v jednom kuse pracoval; otec mě  však chce asi dostat z domu, aspoň mi to dnes ráno řekl.

   Tuto aféru by snad urovnalo Tvoje silnější slovíčko. Pochopíš mě, řeknu-li Ti, že člověk potřebuje "lásku", aby pracoval a stal se umělcem, při nejmenším někým, kdo hledá svou prací cit; sám musí cítit a žít celým srdcem. Avšak otec s matkou jsou tvrdší než kámen i puncto "existenčních prostředků", jak to nazývají. Ještě kdyby šlo o okamžitý sňatek, pak bych s nimi určitě souhlasil, teď však jde o to, aby roztálo to "ne, nikdy, jakživa ne", a to existenční prostředky udělat nemohou.

   To je docela jiná věc, věc srdce a proto se ona a já musíme vidět a dopisovat si a spolu hovořit. To je nabíledni; je to prosté a zcela v pořádku. A věru za nic na světě se nedám odradit od této lásky, ačkoli mě pokládáte za slabý charakter, za slabocha.

   Co dělat?

   Nebylo by, Theo, pošetilé, kdybych proto přestal kreslit brabantské lidové typy, když teď v tom dělám pokroky, že se na mne otec s matkou hněvají pro mou lásku?

   Ne, to se nesmí stát.

   Zdá se mi, že se dozajista ve jménu Božím budou musit do toho vpravit. Bylo by přece tuze pošetilé, kdyby měl mladý muž obětovat svou energii předsudkům starého muže. A opravdu; otec s matkou mají v tom plno předsudků.

   Ne, poslyš, bratře, bylo by příliš kruté, kdybych proto musel opustit zdejší pracoviště, abych někde jinde, kde je mnohem dráž, vyhazoval peníze oknem, místo abych si pomalu vydělával "trochu peněz na cestu". Ne, ne, ne, v tom je cosi zvráceného, to nemůže být dobré, že by mě zrovna teď chtěli vyhostit z domu. Není proto rozumný důvod a udělalo by to škrt přes mou práci. Jen tak beze všeho se to nesmí stát.

   Co by si asi "Ona" pomyslela, kdyby věděla, jak to bylo dnes ráno! - Je tak dobrá a milá, že jediné nevlídné slovo jí působí duševní bolest; když se však tyto mírné, tak něžné, tak laskavé bytosti vzbouří - raněny do živého - pak běda těm, proti nimž se vzbouří. Kéž by nevystupovala proti mně, milý bratře! Věřím, že začíná nahlížet, že nejsem lupič nebo násilník, nýbrž naopak mírnější a v nitru klidnější, než se zdám na pohled. To však hned nepochopila a z počátku měla o mně skutečně nepříznivé mínění; - avšak hle, nevím proč, zatím co obloha se zatahuje a tmí se nepříjemnostmi a kletbami, s její strany svítá. Tedy, milý hochu, pošleš-li mi "trochu peněz na cestu", pak okamžitě dostaneš tři kresby, slyšíš? "Čas k jídlu", "Rozsvěcovače ohně" a "Chudého podruha". Můžeš-li jen, pošli tedy peníze; neboť po jedné stránce nebude cesta marná. S 20 až 30 franky mohu zase aspoň jednou spatřit její tvář. A máš-li chuť, pak napiš pár řádků o rozsudku k vyhnanství; tuze rád totiž chtěl bych tu v naprostém klidu ještě trochu pokračovat v práci, to by se mi zdálo nejpříjemnější. Potřebuji "ji" a její "vliv", abych dosáhl vyššího uměleckého hlediska, bez ní nejsem nic, s ní je tu však naděje. Žít, pracovat a milovat je vlastně totéž. Nuže sbohem, se stiskem ruky

                                                                    Zcela Tvůj Vincent.

Slůvko od Tebe "z Paříže"snad bude něco vážit i proti předsudkům.

Vincent van Gogh, Dopisy (93)

Etten, 12. listopadu 1881.

Milý Theo!

   Výrok v Tvém dopise z 6. listopadu zasluhuje zvláštní odpověď.

   Říkáš: : "V tomto případě bych na Tvém místě neztrácel odvahu, avšak kvůli lidem, kteří s tím mají co dělat, nechal bych tu věc v naprostém klidu. Zdá se mi, že tento způsob jednání překvapí a takřka odzbrojí některé z těch lidí, kteří se teď o to tolik starají."

   Kdybych už dříve nebyl vyzkoušel tuto taktiku víc než jednou jako jednu z nejlepších zbraní, vyprávěl bys mi něco nového. Teď Ti však řeknu jen toto: Ano, to jsem věděl také. Nesmíš totiž zapomínat, že jsou případy, v nichž není vždycky na místě zůstávat v defensivě, zvlášť tehdy ne, jestli bitevní plán druhé strany je vybudován na ukvapených předpokladech, že už jistě nemohu jít dále a nanejvýš jen vyčkávat v defensivě. Theo, kdybys miloval s takovou láskou jako já - a proč bys měl být, milý hochu, schopen nějaké jiné - pak bys na sobě samém pozoroval zcela nový úkaz. Lidé, jako Ty a já, kteří jsou většinou obklopeni muži a honí se za obchody všeho druhu - Ty ve velkém, já v malém - jsou zvyklí dělat většinu z toho, co dělají, hlavou, s určitou politikou, s určitým důmyslným výpočtem. Jednou však se zamiluj, a hle, ke svému údivu zpozoruješ, že je ještě jiná síla, jež nás pobádá k činům, totiž cit.

   Někdy jsme sice ochotni si tropit z toho posměch, to však nevylučuje pravdivost toho, že člověk obzvlášť v lásce říká: "Neptám se rozumu o radu, co mám v tom případě dělat. Ptám se srdce."

   Nuže nevěřím, že bys chtěl, abych pohlížel na své rodiče, nebo na její, jako na osoby, "jež s tím nemají co dělat" atd. Naopak; nejde mi do hlavy, že by mělo být zbytečné občas s nimi o lecčems promluvit, zejména tehdy, když nejsou ani kladně, ani záporně naladěni, jak to vlastně teď je, když totiž nejsou zrovna pro ani proti. Ó, jak drahocenný čas se tím asi ztrácí. Když jsem to letos v létě vyprávěl otci, vpadl mi do řeči s anekdotou o komsi, jenž se přejedl, a o jiném, jenž příliš málo jedl; byla to anekdota bez hlavy a bez paty, vůbec nesmysl, takže jsem si myslel: "Je otec při smyslech?" Snad se to stalo z nervosity, poněvadž to nečekal - a přece se to dálo takřka před jeho očima. Dny a týdny jsem s ní chodil na procházky a bavili jsme se spolu. Vidí oči při takové příležitosti jasně? Myslím, že nikoli. Podle mého mínění člověk, jenž  je při pohledu na opravdu vážnou lásku neslaný nemastný, má buď za lubem bůhvíjaký cíl, nebo nemá ani tolik ceny jako podrážka jeho bot.

    Milý bratře, nechci Ti říci nic víc a nic míň, než že pevně věřím, že muž ať už je jakýkoli, si tak dlouho neuvědomuje cosi velmi zvláštního, velkou, tajemnou, hluboce před ním utajovanou sílu, dokud není dříve či později probuzen setkáním s někým, o němž řekne: "Ta a žádná jiná!"

   Jestliže někdo netouží méně po penězích a cti nežli po lásce, pak je v tom člověku, podle mého mínění, cosi zvráceného, a jestliže muž má jen lásku a nedovede vydělávat peníze, pak také není u něho něco v pořádku.

   Ctižádost a chtivost po penězích jsou v našem nitru nebezpečná firma, která je velkou nepřítelkyní lásky. Obě tyto síly jsou u nás všech v semenu či v zárodku už od počátku, později v životě se vyvíjejí většinou v nestejném poměru, u jednoho láska, u jiného ctižádost a lakota. Teď však můžeme, Ty a já, v našem věku do jisté míry sami časem něco dělat, abychom si udrželi svůj vnitřní krámek v pořádku. Domnívám se, že láska v plném rozkvětu vytváří lidi vzácnějšího charakteru nežli opačná vášeň, ctižádost & comp. Ale právě že láska je tak mocná, nejsme ve svém mládí, míním v sedmnácti, osmnácti až dvacíti letech, většinou dost silní, abychom rovně udrželi své kormidlo.

   Vidíš, vášně jsou plachtami lodičky. A kdo se ve dvacíti letech úplně poddává svým citům, nabírá příliš mnoho větru, jeho člun se naplní vodou a potopí se - nebo snad přece se opět vynoří nad hladinu.

   Kdo naproti tomu vztyčuje na stěžeň plachtu ctižádosti & comp. a žádnou jinou, plaví se životem rovně bez nehod, bez přemetů, až - až konečně, konečně se vyskytnou okolnosti, kdy zpozoruje: plachty mi nestačí - a tu říká: "Všechno, všechno, co mám, bych dal za čtvereční metr plachty a já ho nemám!"

   Je zoufalý.

   Tu si však vzpomene, že by mohl zkusit ještě jiný prostředek, myslí na plachtu do dneška opovrhovanou, již dosud skrýval mezi haraburdím. A tato plachta ho zachrání. Musí ho zachránit plachta lásky. Jestliže ji nerozvine, pak nedorazí k cíli. Prvý případ s mladíkem, jehož lodička se v jeho dvacíti letech či kolem dvacíti let převrhla a potopila, že ano - nebo ne? Neobjevila se nedávno opět na vodní dráze? Je to vlastně případ Tvého bratra V., jenž Ti píše jako ten, jenž byl na dně a znovu se dostal nahoru.

   Jaká to byla láska, kterou jsem měl v dvacíti letech? Těžko definovat, moje fysické vášně byly tehdy velmi slabé, snad několikaletou nesmírnou chudobou a tvrdou prací. Ale moje intelektuální náruživosti byly silné, myslím tím, že jsem zamýšlel jen chtít dávat, nikoli však přijímat, a nepřijal jsem nic oplátkou nebo z milosti. Nesmyslné, zvrácené, přehnaně velkodušné, odvážné; neboť ve věcech lásky nesmí člověk jen brát, musí i dávat, a naopak nejen dávat, ale i brát.

   Kdo odbočí napravo či nalevo, padá; tu není milosti. Překotil jsem se tedy a zázrakem jsem z toho vyvázl.

   Do pořádku mě zase ponenáhlu přivedla víc než co jiného četba moudrých knih o tělesných i mravních chorobných stavech. Naučil jsem se poněkud hlouběji nahlížet do svého srdce a do srdcí ostatních. Ponenáhlu jsem zas začínal mít rád lidi, počítaje mezi ně i sebe, a čím dál víc se ve mně nanovo poněkud ozývalo srdce a duch, jež byly dlouho všelijakou krutou psotou takřka zničené, vyprahlé a zpustošené. A čím víc jsem se vracel do skutečného života a stýkal se s lidmi, tím víc se ve mně probouzel život, až konečně jsem potkal "ji".

   Stojí psáno: Miluj bližního svého jako sebe samého. Člověk může odbočit doprava či doleva, a obojí je stejně zlé. Zdá se mi, že "něco za něco" je to vlastní, správné, pravé. To je ono, a jen oba extrémy, za prvé všechno požadovat a nic nedávat, za druhé, nic nežádat a všechno dávat, jsou zlé. Dva radikální, osudově zlé extrémy, oba zpropadeně špatné.

   To se ví, jsou takoví lidé, kteří více méně vychvalují ten či jiný z těchto protikladů - prvý nám plodí členy lidské společnosti, jimž říkáme ubožáci, zloději, lichváři, atd., atd., druhý nám plodí jezuity a farizeje, mužské i ženské, rovněž ubožáky. Říkáš-li mi: "Střez se, abys nezačal příliš mít rád to "nikdy, ne, jakživa ne", a míníš-li tím: "Dej pozor, abys všechno nedal a nic nepřijal," pak máš dokonale pravdu a já Ti na to odpovídám. Kdysi dříve jsem se dopustil takové chyby. Nehleděl jsem si jedné dívky a ona se provdala za jiného, odešel jsem daleko od ní, a přece na ni vzpomínám.

   Osudné.

   Ale nyní trochu zmoudřelý tou ztrátou říkám: "Jednou bychom chtěli vidět, tuze vzdáleni jakékoli další resignace, zdali bychom se mohli účinnou trpělivou energií dopracovat výsledku, z něhož budeme mít trochu větší radost. Chceme vynaložit veškerý svůj zdravý rozum, abychom roztavili to "nikdy, ne, jakživa ne".

   Abych Ti, Theo, dokázal, že mohu klidně diskutovat, ačkoli miluji, říkám Ti toto: "Kdybychom ona a já byli sentimentální a soucitní, pak bychom se byli už spolu vzali a potom později bychom z toho sklízeli mnoho trampot, mnoho chudoby, hladu, zimy a neduhů; ale ach, přece bychom lépe udělali, kdybychom se spolu vzali, než kdybychom se nevzali."

   Jestliže by mě hnala prudká vášeň a ona tomu povolovala, pak by tato vášeň přece jen ochladla a můj "nazítří po svátku" by bylo zoufalství, a její - zlomené srdce.

   Kdyby to byla koketa a pohrávala si s mužským srdcem, a muž by nezpozoroval její koketerii, pak by byl tento muž dokonalý blázen, pokud totiž může být blázen dokonalý.

   Kdybych za ní běhal s postranními úmysly, na příklad pro peníze nebo ze smyslné touhy, a myslel si: "Nemůže mi z toho či onoho důvodu upláchnout," pak bych byl nejproklatější ze všech jesuitů a farizeů, ale mimochodem mohu říci, že to tak mezi ní a mnou není.

   Kdybychom si hráli na bratříčka a sestřičku, pak bychom si počínali jako děti a to by bylo "hors de raison".

   Kdyby  nikdy a nijak neopětovala mé milostné city, pak by se ze mne asi stal starý mládenec.

   Rovněž kdybych viděl, že by milovala jiného muže, odešel bych daleko. Kdybych věděl, že si vzala bohatého muže, jehož neměla ráda, jen proto, že byl bohatý, tu bych učinil veřejné přiznání ze své vášnivosti a říkal bych: "Obraz do Brocharta jsem pokládal za obraz od Julia Goupila, módní list za figuru od Boughtona, Millaise nebo Tissota."

   Jsem tak krátkozraký?

   Můj zrak je přece zrovna jako Tvůj dost jistý a vycvičený. Jestliže však ona a já nastoupíme společně nový život s novou energií, pak budoucnost není chmurná.

   Chceme-li pracovat, ona ženskou rukou a já malířskou pěstí, pak nebude chybět vezdejší chléb ani jejímu chlapci.

   Kdybych byl měl záludné myšlenky, když jsem se o ni ucházel, pohrdala by mnou, ale ona mnou nepohrdá.

   Už jsem s třetím archem dopisního papíru u konce, a přece bych se Tě rád na něco optal. Zas jednou musím, chlapče, zhlédnout její tvář a s ní promluvit. Neudělám-li to brzy, pak se snad při velké oslavě*  (*Stříbrná svatba jeho strýce a tety Strickerových, rodičů této mladé vdovy) přihodí něco, co by mi mohlo přinést velké utrpění. Nenuť mě přesně definovat, co, kdybys byl sám zamilován, pochopil bys to; poněvadž sám zamilován nejsi, nemohu Ti to objasnit. Teď potřebuji, Theo, peníze na cestu do Amsterodamu; i kdybych měl jen pár grošů, jedu. Otec s matkou mi slíbili, že nebudou proti tomu nic namítat., když je, tak říkajíc, vynechám ze hry.

   Jestliže mi je chceš, bratře, poslat, udělám Ti spoustu kreseb z "het Heike" a vím já, co víc. A ty by v budoucnu nebyly horší, kdyby to "nikdy, ne, jakživa ne" začínalo roztávat; neboť zase nejlepší prostředek pro "ještě kreslit" je "ještě milovat."

  Mohl bys mi, milý brachu, dopomoci k penězům na cestu? Kdyby to bylo jen 20 franků, pak bych od otce jistě dostal ještě 10 k tomu, takřka za jeho zády, s přimhouřením oka, a pak budu upalovat mnohem rychleji. Rozuměls, můj milý? Vždycky mi důvěřuj.

                                                                           Zcela Tvůj Vincent.   

 

Vincent van Gogh, Dopisy (91,92)

(Listopad 81.)

Old boy!

   Z dnešního dopisu, adresovaného otci a matce, ještě mi nebylo jasné, jak jsi přijal oba mé předešlé dopisy. Ježto ani nepřikládáš pro mne dopis, ani se nezmiňuješ, žes obdržel mé listy, předpokládám, že teď jistě brzy dostanu od Tebe psaní. Za těchto okolností je mi ovšem příjemné, žes mi hned neodpověděl na prvý dopis, nýbrž že odpovíš teprve teď, po přečtení dvou předešlých, či tří mých dopisů, počítáme-li i tento, jež se doplňují a netvoří uzavřené celky. Jak chladně a tvrdě musel vyznít můj první dopis! Bezpochyby ses domníval, jako už kdysi dříve, že jsem otupělý a zatvrzelý. Ale copak jsem neměl pravdu? A nemůžeš mi zazlívat, když jsem Ti tak bez okolků prozradil své delikátní a intimní city, i když Tě, Ty obchodníku, zastihly v každodenní obchodní horečce, jež není zrovna náladou, vhodnou k ocenění milostných historií. Proto jsem uvažoval takto: "Ne, nejprve vzbudíme jeho pozornost, a teprve potom vysypeme něžnější slova. Nejprve přeoráme toho muže, jenž vyřizuje obchody; proto byl první dopis chladný jako radlice. Co se týče druhého, neměl jsem pravdu, tvrdil-li jsem, že je intimnější a vážnější.

   A poněvadž jsme se konečně zas jednou rozpovídali, tak v tom pokračujme.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Tvůj dopis otci byl do jisté míry zádumčivý, a nevím, co si mám o tom myslet; děje se něco vážného, ano či ne? I kdyby, Ty uzavíráš v nitru víc než kdokoli jiný všechny své "velké i malé strasti života", a domníváš se, že kdybys je projevoval, byl bys považován za slabocha. Nuže, myslím, že se vždycky, cítíš-li se v něčem poněkud slabý, svěřuješ s touto slabostí jen tomu, o němž víš, že Tě může vyléčit. Ostatně sám jsi mi v létě ještě řekl, že pokládáš za lepší nemluvit o životních strastech, že bys spíš myslel, že si je člověk musí nechat pro sebe, aby si udržel pružnost.

Viděl jsem v tom duševní sílu, jež mi velmi imponovala, ačkoli s tím vlastně zdaleka nesympatisuji, a jsem si vědom, že se nechám z potřeby  sympatie příliš často svést hledat ji u těch, kteří místo aby mě posilovali,  více méně mi berou odvahu.

   Otec s matkou jsou nesmírně dobří, na nás oba se však nedívají správně ani pokud jde o naši letoru, ani pokud jde o naše materiální poměry. Upřímně nás mají rádi, Tebe především, a my oba, já zrovna jako Ty, si jich skutečně velmi vážíme. V mnoha případech nám, bohužel, nemohou prakticky poradit, a jsou případy, kdy nám při nejlepší vůli nerozumějí. - Ale naprosto s Tebou souhlasím, že náš domov, ať se děje cokoliv, je a zůstane naší oporou, že činíme dobře, vážíme-li si ho, a že jsme povinni ho ctít, ačkoli jsi snad ode mne nečekal o tom tak bezvýhradné prohlášení.

   Nicméně existuje opora, lepší, nezbytnější, nepostradatelnější nežli je domov u našich rodičů, přestože tento je též dobrý, nutný, nepostradatelný, a to je náš vlastní domov a krb.
 - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Snad si vzpomínáš, že jsme letos v létě hovořili o ženské otázce s určitou trpkostí a že jsme pociťovali tak něco jako "Žena je zkázou poctivce". A byli jsme, Ty i já, podle našeho mínění, aspoň poněkud ten neurčitý "Pan Poctivec" - nejsem s to rozhodnout, zda řečená věta je pravdivá či nepravidá, poněvadž jsem začal od letošního léta pochybovat, zda-li vůbec správně vím "co je to žena a co je to poctivec", a proto jsem si uzmínil blíže si všimnout obou těchto otázek; výsledkem toho zkoumání je, že jsem si často říkal: Ještě nevíš, co je žena, ještě nevíš, co je poctivec, nejsi-li jím ještě"; je to něco zcela jiného nežli má nálada z letošního léta.

   Nikoli já, nýbrž otec Michelet říká všem mladým lidem, jak Tobě, tak mně: "Abys byl člověkem, musíš cítit nad sebou dech ženy".

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Myslím, že by bylo velmi dobré, kdybys mohl nějak působit na otce a matku, kteří všechno, co se toho týká, strašně těžko chápou, a co jsem letos v létě učinil, nazývají "neslýchané a hrubé", až jsem rozhodně a určitě požádal, aby víckrát neužívali takových výrazů. Kdybys je, říkám, mohl pohnout, aby to aspoň trochu pochopili a lépe a lidštěji o tom smýšleli. Tvoje slovo snadněji na ně zapůsobí než všechny mé domluvy, a jak jim, tak mně by prospělo, kdyby mě nechali v klidu pracovat.

- - - - - - - - - -- - - - - - - - - - - - -

   Od té doby, co opravdově miluji, proniklo do mých kreseb také víc ze skutečnosti, a tak sedím v komůrce a píši, obklopen celým zástupem mužů, žen a dětí z "het Heike".

   Mauve je nemocen, otec s matkou ho pozvali, aby se sem přijel zotavit, až se bude moci vydat na cestu.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

   Tvoje rozhodná domluva otci a matce byla by pro mne opravdovou přátelskou službou. Neklamu se přece v tom, že jsme nejen bratři, nýbrž nadto přátelé a duchem spříznění?

   Sbohem, piš brzy, v duchu stisk ruky, věř mi,

                                                       Zcela tvůj Vincent

Listopad 81.

Drahý bratře!

   Obdržel jsem od Tebe dopis, domnívám se však, že odpovídá pouze na číslo 1 z mých dopisů.

   V čísle 2 bys sám od sebe našel výtku k dílku za Tvou radu: "Dej pozor, aby sis nedělal příliš velké iluse, dokud nejsi jist, že to není zbytečná námaha."

   Poněvadž teď už jsi tu výtku pochopil, nebudu ji opakovat. Bien te faut, old boy!
- - - - - - - -

   Od počátku této lásky jsem cítil, že vůbec nemám žádnou vyhlídku, a proto, že jsem se do ní vrhl bez postranního úmyslu, bez rozmyslu celým srdcem, docela a navždycky, a že jsem se tak do toho vrhl, na tom nic nemění, že vyhlídka je velmi nepatrná. Copak mě zajímá, zda jsou větší či menší vyhlídky? Myslím si: musím, mohu takhle počítat, když miluji? Ne, ne - žádné počítání se ziskem - člověk miluje, protože miluje. Milovat - quelle chose!

  Představ si, co by si pomyslela pravá žena, kdyby zpozorovala, že se někdo o ni uchází s bůhvíjakými postranními úmysly - - - neřekla by mu něco horšího nežli "nikdy, ne, jakživa ne"?

   Ach, Theo, raději o tom nemluvme, když Ty i já milujeme,  pak milujeme, voila tout! Pak si zachovejme čistou hlavu a nezatemňujme si ducha, ani nemírněme své city, ani nedusme oheň a světlo, nýbrž řekněme prostě: "Díky Bohu, miluji." -

   Co by si asi měla pravá žena myslet o milujícím, jenž by k ní přišel, vědom úspěchu, a ještě k tomu někdo jako X. Nedal bych ani groš za jeho úspěch, nikdy bych nevyměnil jeho výsledek za to známé "ne, nikdy, jakživa ne".

   Zároveň jsem Ti poslal několik kreseb, poněvadž jsem si myslel: on v nich snad najde něco z "het Heike".

  Řekni mi konečně, proč nejsou prodejné a jak bych je mohl udělat prodejnými. Tu a tam bych si totiž rád vydělal trochu peněz na cestu, abych znovu prozkoumal to "nikdy, ne, jakživa ne".

Poslyš, o tomto úmyslu nemusíš uvědomovat ctihodného, vysoce učeného pana J.P.S. Neboť jakmile přijedu docela neočekávaně, možná, že nebude moci nic jiného dělat, než pro libý klid zamhouřit oko a dopustit, aby se to stalo.

   Takový ctihodný, vysoce učený pan J.P.S. je docela jiný v představě toho, o nějž jde ve známém případě, jestliže miluješ jeho dceru, nežli byl předtím. Potom přece nabude čehosi obrovitého a nafoukne se do neobyčejných rozměrů. To nevylučuje, že se člověk, jestliže miluje jeho dceru, více bojí k němu nejít nežli k němu přijít, i když ví, že může za těchto okolností ztropit strašnou věc.

   Konečně - zrovna teď cítím, že mám skutečně malířskou pěst, a jsem nesmírně rád, že vládnu takovým nástrojem, i když je ještě nemotorný.

   Papír Ingres je velmi dobrý.

   A tak Ty, všeobecně nazývaný dítětem štěstěny, už máš tedy také petite misere de la vie humaine, a pochybuješ, zdali to jsi skutečně Ty.

   Co je však příčinou, že o tom pochybuješ? Dítě štěstěny, jež naříká a neví proč?

   Nazýváte mě zádumčivým, a prosím Tě, gratuluj mi k tomu s tím "nikdy, ne, jakživa ne".

   Nu, dítě štěstěny, kde tedy vázne Tvé štěstí? V přirovnání s jahodou dovedls přece říci velmi pikantně, jak je to být zamilován.

   To je zajisté velmi hezky řečeno, avšak být zamilován a mít před nosem trojnásobné "ne, nikdy, jakživa ne," a k tomu ctihodného, vysoce učeného pana J.P.S., jenž v "tomto případě" žádá existenční prostředky, tak to pan ctihodný nazývá, nebo se spíš po nich ani neptá, poněvadž si myslí, on, navíc ještě filistr v oblasti umění, že vůbec nejsou.

   Takové zamilování, pravím, nelze přece přirovnávat k trhání jahod na jaře. A to "nikdy, ne, jakživa ne" není vlahé jako jarní vzduch, nýbrž trpké, trpké jako řezavý zimní mráz. Shakespera by řekl: "To není žádné lichocení." Dost, ještě nenadešel čas trhat jahody, vidím sice jahodiní, ale zmrzlé. Přijde jaro a ono rozmrzne a rozkvete, a potom, potom, kdo bude trhat?

   Toto "nikdy, ne, jakživa ne" mě přece jen poučilo o věci, kterou jsem nevěděl. Za prvé mi objasnilo mou úžasnou nevědomost a za druhé, že existuje ženský svět, a ještě také mnohem víc, že jsou existenční prostředky. Od lidí bych považoval za jemnější, kdyby podle slov ústavy: "Každý člověk je považován za nevinného, dokud není dokázána jeho trestnost" říkali že by se nemělo navzájem pochybovat o existenčních prostředcích, pokud by se nedokázal opak. Mohlo by se řící: Tento muž existuje - vidím ho - mluví se mnou; důkazem jeho skutečné existence je, že je na př. zapleten do tohoto případu. Poněvadž je mi jeho existence jasná a zřejmá, jsem ochoten přijmout jako axiom, že za tuto existenci má co děkovat určitým prostředkům, že takové prostředky nějak dostává a že pro ně pracuje. Nechci ho tedy podezřívat, že existuje bez existenčních prostředků."

   Nicméně lidé vždycky tak nesoudí, zvlášť ne ona osobnost v Amsterodamu, o niž jde. Ti musí vidět ty prostředky, aby uvěřili existenci dotyčného;    existence dotyčného přece jim svědčí o tom, že tu jsou prostředky. Poněvadž je tomu tak, musíme mu jednou ukázat malřskou pěst, ne však abychom ho napadli nebo i jen ohrožovali, a pak musíme použít této pěsti, jak dobře nebo špatně dovedeme.

   Tím však není ještě nikterak rozřešena hádanka "nikdy, ne, jakživa ne". Často je též praktičtější vyzkoušet přímo opak mnohých rad, při čemž se člověku docela dobře daří. Proto je v mnoha případech tak užitečné ptát se o radu. Nicméně jsou rady, jichž lze použít tak jak jsou a jež není třeba převracet s rubu na líc a zdola nahoru. Tento poslední způsob je arci velmi vzácný a žádoucí; neboť má ještě docela zvláštní vlastnosti. Prvý způsob bují všude přehojně; druhý způsob je nákladný; první nestojí nic a přinášejí nám ho bez říkání v plných nůších až do domu.

Zatim

                             Zcela Tvůj Vincent

   Končím tento dopis radou na oplátku. Jestliže někdy miluješ, neměj zištné postranní myšlenky, nebo lépe, kdybys někdy miloval, nemysli na zištnost. Dále, kdybys někdy miloval, nesmíš se cítit jistý, dokud jsi nedosáhl cíle. Budeš  "usoužená dušička", a přece se budeš usmívat. Kdo je si svou věcí tak jist, že si předčasně představuje "ona je má", dříve než prošel duševním bojem lásky, dříve než se zmítal na širém moři v bouři a vichřici mezi životem a smrtí, ví příliš málo, co je v skutečně ženském srdci, a  opravdová žena mu to zjeví velmi zvláštním způsobem. Když jsem byl ještě mladší, také jsem si jednou zpola představoval, že miluji, a skutečně jsem tou zbývající polovinou miloval, to však mělo za následek mnoho let ponížení. Kéž bych tehdy nebyl býval ponížen nadarmo! Mluvím jako člověk, který byl už na dně, z trpké zkušenosti, z vlastního ponížení a hanby. Dítě štěstěny! Oč běží? Co Tě bolí?

   Theo, všichni otcové dívek mají předmět, jenž se nazývá klíč od domovních dveří. Strašná zbraň, jež může otevřít a zavřít domovní dveře jako Petr a Pavel nebeskou bránu.

   Nuže, hodí se také tento nástroj zároveň k srdci dcery, o niž jde? Otevře či zavře je klíč domovních dveří? Nemyslím, neboť jedině Bůh a láska jsou s to otevřít či zavřít ženské srdce. Otevře se, bratře, její, pustí mě někdy dovnitř?

   To je u Pána Boha. Já to napřed nevím.