neděle 28. ledna 2018

Vincent van Gogh, Dopisy (93)

Etten, 12. listopadu 1881.

Milý Theo!
   Výrok v Tvém dopise z 6. listopadu zasluhuje zvláštní odpověď.
   Říkáš: : "V tomto případě bych na Tvém místě neztrácel odvahu, avšak kvůli lidem, kteří s tím mají co dělat, nechal bych tu věc v naprostém klidu. Zdá se mi, že tento způsob jednání překvapí a takřka odzbrojí některé z těch lidí, kteří se teď o to tolik starají."
   Kdybych už dříve nebyl vyzkoušel tuto taktiku víc než jednou jako jednu z nejlepších zbraní, vyprávěl bys mi něco nového. Teď Ti však řeknu jen toto: Ano, to jsem věděl také. Nesmíš totiž zapomínat, že jsou případy, v nichž není vždycky na místě zůstávat v defensivě, zvlášť tehdy ne, jestli bitevní plán druhé strany je vybudován na ukvapených předpokladech, že už jistě nemohu jít dále a nanejvýš jen vyčkávat v defensivě. Theo, kdybys miloval s takovou láskou jako já - a proč bys měl být, milý hochu, schopen nějaké jiné - pak bys na sobě samém pozoroval zcela nový úkaz. Lidé, jako Ty a já, kteří jsou většinou obklopeni muži a honí se za obchody všeho druhu - Ty ve velkém, já v malém - jsou zvyklí dělat většinu z toho, co dělají, hlavou, s určitou politikou, s určitým důmyslným výpočtem. Jednou však se zamiluj, a hle, ke svému údivu zpozoruješ, že je ještě jiná síla, jež nás pobádá k činům, totiž cit.
   Někdy jsme sice ochotni si tropit z toho posměch, to však nevylučuje pravdivost toho, že člověk obzvlášť v lásce říká: "Neptám se rozumu o radu, co mám v tom případě dělat. Ptám se srdce."
   Nuže nevěřím, že bys chtěl, abych pohlížel na své rodiče, nebo na její, jako na osoby, "jež s tím nemají co dělat" atd. Naopak; nejde mi do hlavy, že by mělo být zbytečné občas s nimi o lecčems promluvit, zejména tehdy, když nejsou ani kladně, ani záporně naladěni, jak to vlastně teď je, když totiž nejsou zrovna pro ani proti. Ó, jak drahocenný čas se tím asi ztrácí. Když jsem to letos v létě vyprávěl otci, vpadl mi do řeči s anekdotou o komsi, jenž se přejedl, a o jiném, jenž příliš málo jedl; byla to anekdota bez hlavy a bez paty, vůbec nesmysl, takže jsem si myslel: "Je otec při smyslech?" Snad se to stalo z nervosity, poněvadž to nečekal - a přece se to dálo takřka před jeho očima. Dny a týdny jsem s ní chodil na procházky a bavili jsme se spolu. Vidí oči při takové příležitosti jasně? Myslím, že nikoli. Podle mého mínění člověk, jenž  je při pohledu na opravdu vážnou lásku neslaný nemastný, má buď za lubem bůhvíjaký cíl, nebo nemá ani tolik ceny jako podrážka jeho bot.
    Milý bratře, nechci Ti říci nic víc a nic míň, než že pevně věřím, že muž ať už je jakýkoli, si tak dlouho neuvědomuje cosi velmi zvláštního, velkou, tajemnou, hluboce před ním utajovanou sílu, dokud není dříve či později probuzen setkáním s někým, o němž řekne: "Ta a žádná jiná!"
   Jestliže někdo netouží méně po penězích a cti nežli po lásce, pak je v tom člověku, podle mého mínění, cosi zvráceného, a jestliže muž má jen lásku a nedovede vydělávat peníze, pak také není u něho něco v pořádku.
   Ctižádost a chtivost po penězích jsou v našem nitru nebezpečná firma, která je velkou nepřítelkyní lásky. Obě tyto síly jsou u nás všech v semenu či v zárodku už od počátku, později v životě se vyvíjejí většinou v nestejném poměru, u jednoho láska, u jiného ctižádost a lakota. Teď však můžeme, Ty a já, v našem věku do jisté míry sami časem něco dělat, abychom si udrželi svůj vnitřní krámek v pořádku. Domnívám se, že láska v plném rozkvětu vytváří lidi vzácnějšího charakteru nežli opačná vášeň, ctižádost & comp. Ale právě že láska je tak mocná, nejsme ve svém mládí, míním v sedmnácti, osmnácti až dvacíti letech, většinou dost silní, abychom rovně udrželi své kormidlo.
   Vidíš, vášně jsou plachtami lodičky. A kdo se ve dvacíti letech úplně poddává svým citům, nabírá příliš mnoho větru, jeho člun se naplní vodou a potopí se - nebo snad přece se opět vynoří nad hladinu.
   Kdo naproti tomu vztyčuje na stěžeň plachtu ctižádosti & comp. a žádnou jinou, plaví se životem rovně bez nehod, bez přemetů, až - až konečně, konečně se vyskytnou okolnosti, kdy zpozoruje: plachty mi nestačí - a tu říká: "Všechno, všechno, co mám, bych dal za čtvereční metr plachty a já ho nemám!"
   Je zoufalý.
   Tu si však vzpomene, že by mohl zkusit ještě jiný prostředek, myslí na plachtu do dneška opovrhovanou, již dosud skrýval mezi haraburdím. A tato plachta ho zachrání. Musí ho zachránit plachta lásky. Jestliže ji nerozvine, pak nedorazí k cíli. Prvý případ s mladíkem, jehož lodička se v jeho dvacíti letech či kolem dvacíti let převrhla a potopila, že ano - nebo ne? Neobjevila se nedávno opět na vodní dráze? Je to vlastně případ Tvého bratra V., jenž Ti píše jako ten, jenž byl na dně a znovu se dostal nahoru.
   Jaká to byla láska, kterou jsem měl v dvacíti letech? Těžko definovat, moje fysické vášně byly tehdy velmi slabé, snad několikaletou nesmírnou chudobou a tvrdou prací. Ale moje intelektuální náruživosti byly silné, myslím tím, že jsem zamýšlel jen chtít dávat, nikoli však přijímat, a nepřijal jsem nic oplátkou nebo z milosti. Nesmyslné, zvrácené, přehnaně velkodušné, odvážné; neboť ve věcech lásky nesmí člověk jen brát, musí i dávat, a naopak nejen dávat, ale i brát.
   Kdo odbočí napravo či nalevo, padá; tu není milosti. Překotil jsem se tedy a zázrakem jsem z toho vyvázl.
   Do pořádku mě zase ponenáhlu přivedla víc než co jiného četba moudrých knih o tělesných i mravních chorobných stavech. Naučil jsem se poněkud hlouběji nahlížet do svého srdce a do srdcí ostatních. Ponenáhlu jsem zas začínal mít rád lidi, počítaje mezi ně i sebe, a čím dál víc se ve mně nanovo poněkud ozývalo srdce a duch, jež byly dlouho všelijakou krutou psotou takřka zničené, vyprahlé a zpustošené. A čím víc jsem se vracel do skutečného života a stýkal se s lidmi, tím víc se ve mně probouzel život, až konečně jsem potkal "ji".
   Stojí psáno: Miluj bližního svého jako sebe samého. Člověk může odbočit doprava či doleva, a obojí je stejně zlé. Zdá se mi, že "něco za něco" je to vlastní, správné, pravé. To je ono, a jen oba extrémy, za prvé všechno požadovat a nic nedávat, za druhé, nic nežádat a všechno dávat, jsou zlé. Dva radikální, osudově zlé extrémy, oba zpropadeně špatné.
   To se ví, jsou takoví lidé, kteří více méně vychvalují ten či jiný z těchto protikladů - prvý nám plodí členy lidské společnosti, jimž říkáme ubožáci, zloději, lichváři, atd., atd., druhý nám plodí jezuity a farizeje, mužské i ženské, rovněž ubožáky. Říkáš-li mi: "Střez se, abys nezačal příliš mít rád to "nikdy, ne, jakživa ne", a míníš-li tím: "Dej pozor, abys všechno nedal a nic nepřijal," pak máš dokonale pravdu a já Ti na to odpovídám. Kdysi dříve jsem se dopustil takové chyby. Nehleděl jsem si jedné dívky a ona se provdala za jiného, odešel jsem daleko od ní, a přece na ni vzpomínám.
   Osudné.
   Ale nyní trochu zmoudřelý tou ztrátou říkám: "Jednou bychom chtěli vidět, tuze vzdáleni jakékoli další resignace, zdali bychom se mohli účinnou trpělivou energií dopracovat výsledku, z něhož budeme mít trochu větší radost. Chceme vynaložit veškerý svůj zdravý rozum, abychom roztavili to "nikdy, ne, jakživa ne".
   Abych Ti, Theo, dokázal, že mohu klidně diskutovat, ačkoli miluji, říkám Ti toto: "Kdybychom ona a já byli sentimentální a soucitní, pak bychom se byli už spolu vzali a potom později bychom z toho sklízeli mnoho trampot, mnoho chudoby, hladu, zimy a neduhů; ale ach, přece bychom lépe udělali, kdybychom se spolu vzali, než kdybychom se nevzali."
   Jestliže by mě hnala prudká vášeň a ona tomu povolovala, pak by tato vášeň přece jen ochladla a můj "nazítří po svátku" by bylo zoufalství, a její - zlomené srdce.
   Kdyby to byla koketa a pohrávala si s mužským srdcem, a muž by nezpozoroval její koketerii, pak by byl tento muž dokonalý blázen, pokud totiž může být blázen dokonalý.
   Kdybych za ní běhal s postranními úmysly, na příklad pro peníze nebo ze smyslné touhy, a myslel si: "Nemůže mi z toho či onoho důvodu upláchnout," pak bych byl nejproklatější ze všech jesuitů a farizeů, ale mimochodem mohu říci, že to tak mezi ní a mnou není.
   Kdybychom si hráli na bratříčka a sestřičku, pak bychom si počínali jako děti a to by bylo "hors de raison".
   Kdyby  nikdy a nijak neopětovala mé milostné city, pak by se ze mne asi stal starý mládenec.
   Rovněž kdybych viděl, že by milovala jiného muže, odešel bych daleko. Kdybych věděl, že si vzala bohatého muže, jehož neměla ráda, jen proto, že byl bohatý, tu bych učinil veřejné přiznání ze své vášnivosti a říkal bych: "Obraz do Brocharta jsem pokládal za obraz od Julia Goupila, módní list za figuru od Boughtona, Millaise nebo Tissota."
   Jsem tak krátkozraký?
   Můj zrak je přece zrovna jako Tvůj dost jistý a vycvičený. Jestliže však ona a já nastoupíme společně nový život s novou energií, pak budoucnost není chmurná.
   Chceme-li pracovat, ona ženskou rukou a já malířskou pěstí, pak nebude chybět vezdejší chléb ani jejímu chlapci.
   Kdybych byl měl záludné myšlenky, když jsem se o ni ucházel, pohrdala by mnou, ale ona mnou nepohrdá.
   Už jsem s třetím archem dopisního papíru u konce, a přece bych se Tě rád na něco optal. Zas jednou musím, chlapče, zhlédnout její tvář a s ní promluvit. Neudělám-li to brzy, pak se snad při velké oslavě*  (*Stříbrná svatba jeho strýce a tety Strickerových, rodičů této mladé vdovy) přihodí něco, co by mi mohlo přinést velké utrpění. Nenuť mě přesně definovat, co, kdybys byl sám zamilován, pochopil bys to; poněvadž sám zamilován nejsi, nemohu Ti to objasnit. Teď potřebuji, Theo, peníze na cestu do Amsterodamu; i kdybych měl jen pár grošů, jedu. Otec s matkou mi slíbili, že nebudou proti tomu nic namítat., když je, tak říkajíc, vynechám ze hry.
   Jestliže mi je chceš, bratře, poslat, udělám Ti spoustu kreseb z "het Heike" a vím já, co víc. A ty by v budoucnu nebyly horší, kdyby to "nikdy, ne, jakživa ne" začínalo roztávat; neboť zase nejlepší prostředek pro "ještě kreslit" je "ještě milovat."
  Mohl bys mi, milý brachu, dopomoci k penězům na cestu? Kdyby to bylo jen 20 franků, pak bych od otce jistě dostal ještě 10 k tomu, takřka za jeho zády, s přimhouřením oka, a pak budu upalovat mnohem rychleji. Rozuměls, můj milý? Vždycky mi důvěřuj.
                                                                           Zcela Tvůj Vincent.   
 

1 komentář:

  1. Z dopisu vyjímám:

    "Jednou však se zamiluj, a hle, ke svému údivu zpozoruješ, že je ještě jiná síla, jež nás pobádá k činům, totiž cit."

    "Domnívám se, že láska v plném rozkvětu vytváří lidi vzácnějšího charakteru nežli opačná vášeň, ctižádost & comp."

    "Stojí psáno: Miluj bližního svého jako sebe samého. Člověk může odbočit doprava či doleva, a obojí je stejně zlé. Zdá se mi, že "něco za něco" je to vlastní, správné, pravé. To je ono, a jen oba extrémy, za prvé všechno požadovat a nic nedávat, za druhé, nic nežádat a všechno dávat, jsou zlé. Dva radikální, osudově zlé extrémy, oba zpropadeně špatné."

    OdpovědětVymazat