Etten, 12. listopadu 1881.
Milý Theo!
Výrok v Tvém dopise z 6. listopadu zasluhuje zvláštní odpověď.
Říkáš: : "V tomto případě bych na Tvém místě neztrácel odvahu, avšak
kvůli lidem, kteří s tím mají co dělat, nechal bych tu věc v naprostém
klidu. Zdá se mi, že tento způsob jednání překvapí a takřka odzbrojí
některé z těch lidí, kteří se teď o to tolik starají."
Kdybych už dříve nebyl vyzkoušel tuto taktiku víc než jednou jako
jednu z nejlepších zbraní, vyprávěl bys mi něco nového. Teď Ti však
řeknu jen toto: Ano, to jsem věděl také. Nesmíš totiž zapomínat, že jsou
případy, v nichž není vždycky na místě zůstávat v defensivě, zvlášť
tehdy ne, jestli bitevní plán druhé strany je vybudován na ukvapených
předpokladech, že už jistě nemohu jít dále a nanejvýš jen vyčkávat v
defensivě. Theo, kdybys miloval s takovou láskou jako já - a proč bys
měl být, milý hochu, schopen nějaké jiné - pak bys na sobě samém
pozoroval zcela nový úkaz. Lidé, jako Ty a já, kteří jsou většinou
obklopeni muži a honí se za obchody všeho druhu - Ty ve velkém, já v
malém - jsou zvyklí dělat většinu z toho, co dělají, hlavou, s určitou
politikou, s určitým důmyslným výpočtem. Jednou však se zamiluj, a hle,
ke svému údivu zpozoruješ, že je ještě jiná síla, jež nás pobádá k
činům, totiž cit.
Někdy jsme sice ochotni si tropit z toho posměch, to však nevylučuje
pravdivost toho, že člověk obzvlášť v lásce říká: "Neptám se rozumu o
radu, co mám v tom případě dělat. Ptám se srdce."
Nuže nevěřím, že bys chtěl, abych pohlížel na své rodiče, nebo na
její, jako na osoby, "jež s tím nemají co dělat" atd. Naopak; nejde mi
do hlavy, že by mělo být zbytečné občas s nimi o lecčems promluvit,
zejména tehdy, když nejsou ani kladně, ani záporně naladěni, jak to
vlastně teď je, když totiž nejsou zrovna pro ani proti. Ó, jak
drahocenný čas se tím asi ztrácí. Když jsem to letos v létě vyprávěl
otci, vpadl mi do řeči s anekdotou o komsi, jenž se přejedl, a o jiném,
jenž příliš málo jedl; byla to anekdota bez hlavy a bez paty, vůbec
nesmysl, takže jsem si myslel: "Je otec při smyslech?" Snad se to stalo z
nervosity, poněvadž to nečekal - a přece se to dálo takřka před jeho
očima. Dny a týdny jsem s ní chodil na procházky a bavili jsme se spolu.
Vidí oči při takové příležitosti jasně? Myslím, že nikoli. Podle mého
mínění člověk, jenž je při pohledu na opravdu vážnou lásku neslaný
nemastný, má buď za lubem bůhvíjaký cíl, nebo nemá ani tolik ceny jako
podrážka jeho bot.
Milý bratře, nechci Ti říci nic víc a nic míň, než že pevně věřím,
že muž ať už je jakýkoli, si tak dlouho neuvědomuje cosi velmi
zvláštního, velkou, tajemnou, hluboce před ním utajovanou sílu, dokud
není dříve či později probuzen setkáním s někým, o němž řekne: "Ta a
žádná jiná!"
Jestliže někdo netouží méně po penězích a cti nežli po lásce, pak je v
tom člověku, podle mého mínění, cosi zvráceného, a jestliže muž má jen
lásku a nedovede vydělávat peníze, pak také není u něho něco v pořádku.
Ctižádost a chtivost po penězích jsou v našem nitru nebezpečná firma,
která je velkou nepřítelkyní lásky. Obě tyto síly jsou u nás všech v
semenu či v zárodku už od počátku, později v životě se vyvíjejí většinou
v nestejném poměru, u jednoho láska, u jiného ctižádost a lakota. Teď
však můžeme, Ty a já, v našem věku do jisté míry sami časem něco dělat,
abychom si udrželi svůj vnitřní krámek v pořádku. Domnívám se, že láska v
plném rozkvětu vytváří lidi vzácnějšího charakteru nežli opačná vášeň,
ctižádost & comp. Ale právě že láska je tak mocná, nejsme ve svém
mládí, míním v sedmnácti, osmnácti až dvacíti letech, většinou dost
silní, abychom rovně udrželi své kormidlo.
Vidíš, vášně jsou plachtami lodičky. A kdo se ve dvacíti letech úplně
poddává svým citům, nabírá příliš mnoho větru, jeho člun se naplní
vodou a potopí se - nebo snad přece se opět vynoří nad hladinu.
Kdo naproti tomu vztyčuje na stěžeň plachtu ctižádosti & comp. a
žádnou jinou, plaví se životem rovně bez nehod, bez přemetů, až - až
konečně, konečně se vyskytnou okolnosti, kdy zpozoruje: plachty mi
nestačí - a tu říká: "Všechno, všechno, co mám, bych dal za čtvereční
metr plachty a já ho nemám!"
Je zoufalý.
Tu si však vzpomene, že by mohl zkusit ještě jiný prostředek, myslí
na plachtu do dneška opovrhovanou, již dosud skrýval mezi haraburdím. A
tato plachta ho zachrání. Musí ho zachránit plachta lásky. Jestliže ji
nerozvine, pak nedorazí k cíli. Prvý případ s mladíkem, jehož lodička se
v jeho dvacíti letech či kolem dvacíti let převrhla a potopila, že ano -
nebo ne? Neobjevila se nedávno opět na vodní dráze? Je to vlastně
případ Tvého bratra V., jenž Ti píše jako ten, jenž byl na dně a znovu
se dostal nahoru.
Jaká to byla láska, kterou jsem měl v dvacíti letech? Těžko
definovat, moje fysické vášně byly tehdy velmi slabé, snad několikaletou
nesmírnou chudobou a tvrdou prací. Ale moje intelektuální náruživosti
byly silné, myslím tím, že jsem zamýšlel jen chtít dávat, nikoli však
přijímat, a nepřijal jsem nic oplátkou nebo z milosti. Nesmyslné,
zvrácené, přehnaně velkodušné, odvážné; neboť ve věcech lásky nesmí
člověk jen brát, musí i dávat, a naopak nejen dávat, ale i brát.
Kdo odbočí napravo či nalevo, padá; tu není milosti. Překotil jsem se tedy a zázrakem jsem z toho vyvázl.
Do pořádku mě zase ponenáhlu přivedla víc než co jiného četba
moudrých knih o tělesných i mravních chorobných stavech. Naučil jsem se
poněkud hlouběji nahlížet do svého srdce a do srdcí ostatních. Ponenáhlu
jsem zas začínal mít rád lidi, počítaje mezi ně i sebe, a čím dál víc
se ve mně nanovo poněkud ozývalo srdce a duch, jež byly dlouho
všelijakou krutou psotou takřka zničené, vyprahlé a zpustošené. A čím
víc jsem se vracel do skutečného života a stýkal se s lidmi, tím víc se
ve mně probouzel život, až konečně jsem potkal "ji".
Stojí psáno: Miluj bližního svého jako sebe samého. Člověk může
odbočit doprava či doleva, a obojí je stejně zlé. Zdá se mi, že "něco za
něco" je to vlastní, správné, pravé. To je ono, a jen oba extrémy, za
prvé všechno požadovat a nic nedávat, za druhé, nic nežádat a všechno
dávat, jsou zlé. Dva radikální, osudově zlé extrémy, oba zpropadeně
špatné.
To se ví, jsou takoví lidé, kteří více méně vychvalují ten či jiný z
těchto protikladů - prvý nám plodí členy lidské společnosti, jimž říkáme
ubožáci, zloději, lichváři, atd., atd., druhý nám plodí jezuity a
farizeje, mužské i ženské, rovněž ubožáky. Říkáš-li mi: "Střez se, abys
nezačal příliš mít rád to "nikdy, ne, jakživa ne", a míníš-li tím: "Dej
pozor, abys všechno nedal a nic nepřijal," pak máš dokonale pravdu a já
Ti na to odpovídám. Kdysi dříve jsem se dopustil takové chyby. Nehleděl
jsem si jedné dívky a ona se provdala za jiného, odešel jsem daleko od
ní, a přece na ni vzpomínám.
Osudné.
Ale nyní trochu zmoudřelý tou ztrátou říkám: "Jednou bychom chtěli
vidět, tuze vzdáleni jakékoli další resignace, zdali bychom se mohli
účinnou trpělivou energií dopracovat výsledku, z něhož budeme mít trochu
větší radost. Chceme vynaložit veškerý svůj zdravý rozum, abychom
roztavili to "nikdy, ne, jakživa ne".
Abych Ti, Theo, dokázal, že mohu klidně diskutovat, ačkoli miluji,
říkám Ti toto: "Kdybychom ona a já byli sentimentální a soucitní, pak
bychom se byli už spolu vzali a potom později bychom z toho sklízeli
mnoho trampot, mnoho chudoby, hladu, zimy a neduhů; ale ach, přece
bychom lépe udělali, kdybychom se spolu vzali, než kdybychom se
nevzali."
Jestliže by mě hnala prudká vášeň a ona tomu povolovala, pak by tato
vášeň přece jen ochladla a můj "nazítří po svátku" by bylo zoufalství, a
její - zlomené srdce.
Kdyby to byla koketa a pohrávala si s mužským srdcem, a muž by
nezpozoroval její koketerii, pak by byl tento muž dokonalý blázen, pokud
totiž může být blázen dokonalý.
Kdybych za ní běhal s postranními úmysly, na příklad pro peníze nebo
ze smyslné touhy, a myslel si: "Nemůže mi z toho či onoho důvodu
upláchnout," pak bych byl nejproklatější ze všech jesuitů a farizeů, ale
mimochodem mohu říci, že to tak mezi ní a mnou není.
Kdybychom si hráli na bratříčka a sestřičku, pak bychom si počínali jako děti a to by bylo "hors de raison".
Kdyby nikdy a nijak neopětovala mé milostné city, pak by se ze mne asi stal starý mládenec.
Rovněž kdybych viděl, že by milovala jiného muže, odešel bych daleko.
Kdybych věděl, že si vzala bohatého muže, jehož neměla ráda, jen proto,
že byl bohatý, tu bych učinil veřejné přiznání ze své vášnivosti a
říkal bych: "Obraz do Brocharta jsem pokládal za obraz od Julia Goupila,
módní list za figuru od Boughtona, Millaise nebo Tissota."
Jsem tak krátkozraký?
Můj zrak je přece zrovna jako Tvůj dost jistý a vycvičený. Jestliže
však ona a já nastoupíme společně nový život s novou energií, pak
budoucnost není chmurná.
Chceme-li pracovat, ona ženskou rukou a já malířskou pěstí, pak nebude chybět vezdejší chléb ani jejímu chlapci.
Kdybych byl měl záludné myšlenky, když jsem se o ni ucházel, pohrdala by mnou, ale ona mnou nepohrdá.
Už jsem s třetím archem dopisního papíru u konce, a přece bych se Tě
rád na něco optal. Zas jednou musím, chlapče, zhlédnout její tvář a s ní
promluvit. Neudělám-li to brzy, pak se snad při velké oslavě*
(*Stříbrná svatba jeho strýce a tety Strickerových, rodičů této mladé
vdovy) přihodí něco, co by mi mohlo přinést velké utrpění. Nenuť mě
přesně definovat, co, kdybys byl sám zamilován, pochopil bys to;
poněvadž sám zamilován nejsi, nemohu Ti to objasnit. Teď potřebuji,
Theo, peníze na cestu do Amsterodamu; i kdybych měl jen pár grošů, jedu.
Otec s matkou mi slíbili, že nebudou proti tomu nic namítat., když je,
tak říkajíc, vynechám ze hry.
Jestliže mi je chceš, bratře, poslat, udělám Ti spoustu kreseb z "het
Heike" a vím já, co víc. A ty by v budoucnu nebyly horší, kdyby to
"nikdy, ne, jakživa ne" začínalo roztávat; neboť zase nejlepší
prostředek pro "ještě kreslit" je "ještě milovat."
Mohl bys mi, milý brachu, dopomoci k penězům na cestu? Kdyby to bylo
jen 20 franků, pak bych od otce jistě dostal ještě 10 k tomu, takřka za
jeho zády, s přimhouřením oka, a pak budu upalovat mnohem rychleji.
Rozuměls, můj milý? Vždycky mi důvěřuj.
Zcela Tvůj Vincent.
Z dopisu vyjímám:
OdpovědětVymazat"Jednou však se zamiluj, a hle, ke svému údivu zpozoruješ, že je ještě jiná síla, jež nás pobádá k činům, totiž cit."
"Domnívám se, že láska v plném rozkvětu vytváří lidi vzácnějšího charakteru nežli opačná vášeň, ctižádost & comp."
"Stojí psáno: Miluj bližního svého jako sebe samého. Člověk může odbočit doprava či doleva, a obojí je stejně zlé. Zdá se mi, že "něco za něco" je to vlastní, správné, pravé. To je ono, a jen oba extrémy, za prvé všechno požadovat a nic nedávat, za druhé, nic nežádat a všechno dávat, jsou zlé. Dva radikální, osudově zlé extrémy, oba zpropadeně špatné."