Vincent van Gogh, Dopisy (98)

(Etten, prosinec, 81.)

Milý Theo!

   Mnohdy snad odhazuješ knihu, poněvadž je příliš realistická, měj tedy soucit a strpení s tímto dopisem a určitě si ho přečti, i když je strašný.

   Jak jsem Ti už psal z Haagu, musím si s Tebou o něčem pohovořit; teď jsem zase zpět. Myslím na svou cestu tam nikoli bez rozčilení. Když jsem přicházel k Mauvovi, trochu mi tlouklo srdce; neboť jsem si myslel: i on se mi pokusí mazat med kolem úst anebo se tu shledám s něčím jiným. Setkal jsem se však u něho s všemožnými praktickými a přátelskými pokyny a povzbuzením. Nikoli jako by se mu vždycky všechno líbilo, co jsem udělal a řekl, naopak. Ale když mi říkal, že to či ono není vhodné, pak zároveň připojil: "Jednou to však zkus tak nebo onak." A to je docela něco jiného, než dělat poznámky, jen aby se něco mohlo vytýkat. Říká-li Ti někdo, že jsi nemocen, tedy to mnoho nepomáhá; říká-li Ti však někdo, udělej to nebo ono a uzdravíš se a jeho rada není podvod, hle, to je to pravé a to potom také pomáhá. Teď jsem se od něho vrátil s několika namalovanými studiemi a akvarely. Mistrovská díla to ovšem nejsou, přesto však jsem přesvědčen, že je v nich cosi zdravého a skutečného, aspoň víc než v tom, co jsem dosud namaloval. A tak si tedy myslím, že jsem od nynějška začal vytvářet něco vážného, a poněvadž teď umím více využít dvou technických prostředků, totiž barvy a štětce, jsou mé věci opět takřka zcela změněné. - Teď však je musíme prakticky uskutečnit, a tu si musím nejprve nalézt dost velkou místnost, abych mohl dbát náležitého odstupu. Mauve mi okamžitě řekl, když uviděl mé studie: "Sedíš příliš blízko modelu".

   Právě proto je v mnoha případech nemožno správně odměřovat proporce, a to je přece jedna z prvních věcí, které musím dbát. 

   Nyní musím hledět pronajmout si někde velkou místnost, buď světnici anebo kůlnu; to nebude zvlášť drahé. Za dělnický domek se tady na venkově platí ročně 30 zlatých nájemného, podle toho se domnívám, že místnost jež je dvakrát tak velká jako dělnický byt, byla by asi za 60 zlatých.

   To není nedosažitelné. Už jsem viděl kůlnu, avšak s tou by asi bylo spojeno příliš mnoho nepříjemností, zejména v zimní době. Za trochu mírnějšího počasí mohl bych tam sice pracovat, a konečně myslím, že tady v Brabantsku lze nalézt modely, nejen v Ettenu, kdyby tu měly nastat nějaké překážky, nýbrž i dojista ještě v jiných vesnicích. Ačkoli si velmi vážím Brabantska, mám cit i pro jiné postavy nežli pro brabantské selské typy.

   Nevýslovně se mi líbí v Scheveningen, avšak jednou jsem už tady a podle všeho připadá mi to tady levnější. S Mauvem jsem se však napevno dohodl, že udělám, co mohu, abych si našel dobrý atelier, a kromě toho musím používat lepších barev a lepšího papíru.

   Nicméně pro studie a skizzy je papír Ingres znamenitý a je mnohem levnější. Z něho si sám udělám skizzáře různých formátů, abych nemusel kupovat hotové. Ještě mám nějakou zásobu papíru Ingres, jakmile mi však vrátíš studie a odešleš pak s nimi zase trochu papíru toho druhu, velmi mě potěšíš; nikoli však zcela bílého, nýbrž barvy režného plátna a nikoli studeného tónu.

   Jak velký problém je přece, Theo, tón a barva, a kdo se nenaučí mít pro ně cit, zůstane daleko za životem. Mauve mě naučil rozumět tolika věcem, jež jsem dříve vůbec neviděl, a při příležitosti se Ti pokusím vypovědět, co mi řekl; neboť by v tom snad mohlo být ještě něco, co ani Ty dobře nevidíš. Konečně doufám, že si jistě spolu ještě jednou pohovoříme o uměleckých otázkách.

   Nedovedeš si představit, jaký pocit ulehčení začínám pociťovat, když si pomyslím, co mi říkal Mauve ohledně výdělku. Jen si pomysli, jak jsem se po léta probíjel, jaksi pořád ve špatném postavení. A nyní, nyní se objevuje zásvit pravého světla.

   Přál bych si, aby ses podíval na oba akvarely, jež jsem si přinesl; pak bys uviděl, že nejsou jako ostatní. Může v nich být ještě mnoho nedokonalostí, co se dá dělat, především řeknu, že s tím ještě nejsem vůbec spokojen, avšak přece je to cosi jiného, než jsem dosud udělal, a vypadá to svěžejší a zdravější. To však nevylučuje, že to musí být ještě mnohem svěžejší a zdravější, ale člověk nemůže najednou, co chce, to přichází pozvolna.

   Teď však sám potřebuji několik těch studií, abych s nimi srovnával, co tu udělám; vždyť musí být při nejmenším na takové úrovni jako ty, jež jsem udělal u Mauva.

   Ačkoli mi však Mauve říká, že bych skutečně mohl dělat prodejné kresby, kdybych tu ještě několik měsíců pokračoval v práci a pak na př. v březnu ještě jednou tu pobyl, přece stále prožívám velmi obtížné období. Množí se výdaje za model a atelier, za kreslicí a malířské potřeby, a na výdělek není vyhlídky. Otec mi sice řekl, že se nepotřebuji obávat o nevyhnutelné výlohy, a má radost z toho, co mu řekl sám Mauve, jakož i ze studií a kreseb, jež jsem si přivezl, přece se však trpce soužím proto, že otec má tím trpět škodu.

   Doufáme ovšem, že se později všechno upraví, ale nicméně mi to těžce leží na srdci. Od té doby, co jsem tu, otec se o mne nijak nezasloužil a nekoupil mi nic víc, než jednou kalhoty a kabát, jež bych raději neměl, ačkoli je jistě potřebuji; ale otec nesmí tím být poškozen, tím spíš, že se mi ten kabát nebo kalhoty nehodí a že nejsou vůbec účelné.

   Enfin, už zase ta petite misére de la vie humaine.

   Teď ještě vidím, že je navíc hrozné, jak už jsem Ti dříve řekl, že nejsem dokonale svoboden, neboť ačkoli otec výslovně ode mne nepožaduje účty za vydání každého centu, přece vždycky přesně ví, kolik a zač vydávám. A ačkoli nemám konečně zádná tajemství, přece je mi nepříjemné, že se mi vidí do karet; nejhorší je, že pro toho, k němuž mám sympatii, nejsou má tajemství vůbec žádná tajemství.

   Otec však není muž, k němuž mohu cítit, co cítím na př. k Tobě nebo k Mauvovi. Otce si sice velmi vážím, ale to je přece docela jiná sympatie, nežli k Tobě nebo k Mauvovi. Otec nemůže sdílet ani můj život, ani mé myšlenky a já se nemohu vpravit do jeho systému, jsem v něm příliš omezován, zalkl bych se v něm.

   Ať cokoli otci vyprávím, je to pro něj prázdný zvuk, a rovněž já považuji otcova kázání a pojmy o Bohu, člověku, mravnosti a ctnosti za hloupé klábosení. Také čtu bibli, právě tak jako někdy čtu Micheleta nebo Balzaca nebo Eliota, avšak  v bibli vidím zase zcela jiné věci nežli otec, a co si on z ní vybírá podle akademických receptů, to v ní vůbec nemohu nalézt. Otec s matkou si jednou přečetli knihu, farář ten Kate přeložil Goethova Fausta; vždyť co přeložil farář, nebude snad přece příliš nemravné (??? qu´est-ce que c´est que ca?). Ale ani v tom nevidí nic jiného, nežli nešťastné následky nemravné lásky.

   A bezpochyby rovněž tak chápou bibli.

   Podívej se na příklad na takového Mauva, když ten čte něco hlubokého, neříká jen tak beze všeho: "Autor míní to nebo to"; vždyť poesie je tak hluboká a nepostižitelná, že člověk nemůže všechno jen tak definovat. Ale Mauve má jemný cit, a podívej se, vycítit něco má, myslím, mnohem větší cenu než definovat a kritisovat. A i když čtu, vlastně tolik nečtu, jen několik málo spisovatelů, několik mužů, jež jsem náhodou objevil, pak to dělám jen proto, že uvažují o věcech s mnohem vyššího hlediska a pozorněji a s větší láskou než já a lépe znají skutečnost a abych se tak od nich něčemu přiučil. Neboť na mou věru  nemohu vždycky vědět, co je dobré a zlé, co mravné a nemravné. Mravnost a nemravnost bezděky mě vedou ke K...

   Ach, přece jsem Ti napsal, že jsem to začal čím dál méně přirovnávat k mlsání jahod z jara. Vždyť teď je to též tak. Kdybych se opakoval, odpusť mi to, ale nevím, zda jsem ti už přesně vypsal, co jsem zažil v Amsterodamu. Šel jsem tam s myšlenkou na vlídnou pohodu, kdoví, zdali to "ne, nikdy, jakživa ne" není na roztání. A jednoho večera jsem se procházel podlé Keizersgrachtu, abych vyhledal dům, a také jsem ho pak našel. To se ví, že jsem zazvonil a dozvěděl jsem se, že rodina je ještě u stolu. A potom jsem byl vyzván, abych přesto vstoupil, a tu byli všichni pohromadě s výjimkou K...

   Každý měl před sebou talíř, žádný však nepřebýval; hned jsem si všiml této sice nepatrné, ale zvláštní okolnosti. Chtěli ve mně vzbudit domnění, že K... tu není, a odnesli její talíř; věděl jsem však, že tu byla a spatřoval jsem v tom jakousi komedii nebo hříčku. Po chvíli - po několika obyčejných frázích a pozdravech - jsem se zeptal: "Ale kde je K...?" Tu strýc S., tázaje se své ženy, opakoval mou otázku: "Matko, kde je K...?" Zatím jsem se dál nevyptával a hovořil jsem cosi o výstavě v Arti atd. Po jídle se ostatní vytratili a strýc S. s manželkou a moje maličkost jsme zůstali sami a zaujali dostojné posice. Strýc S. se ujal slova jako kazatel a otec, a řekl, že zrovna hodlal mé maličkosti poslat dopis, týkající se té záležitosti, a že by jej přečetl. - Nicméně jsem se nejprve znova zeptal: "Ale kde je K...?! Neboť jsem věděl, že je ve městě. Tu strýc S.: "K... odešla z domu, jakmile se dozvěděla, že jsi tu." Poněkud je sice znám, musím Ti však říci, že tehdy jsem nevěděl a teď ještě bezpečně nevím, zdali jejich chlad a drsnost byly dobrým či zlým znamením. Vím tolik, že jsem je nikdy neviděl vůči nikomu jinému na oko či skutečně tak chladné, odpudivé a drsné. Neřekl jsem na to mnoho a zůstal jsem docela klidný: "Přečti mi ten dopis, i když mi na tom moc nezáleží." Teď začala ta epištola. Nic v ní vlastně nebylo, než že jsem byl požádán, abych zanechal dopisování, a připojena rada, abych se rázně pokusil pustit tu věc z hlavy. Předčítání dopisu bylo konečně skončeno a měl jsem zrovna takový pocit, jako bych slyšel v kostele faráře říkat amen. Mluvil nejprve zvýšeným, pak pokleslým hlasem; nechalo mě to právě tak chladným jako obyčejné kázání.

   A tu jsem začal mluvit já, klidně a zdvořile, jak jsem dovedl. Nu ano, tak jsem už často slyšel rozumovat - ale teď dál - a potom? Potom však strýc S. pozvedl oči a zdálo se, že je poněkud vyděšen, že jsem nebyl plně přesvědčen, že tu bylo dosaženo nejzazší meze lidského myšlení a cítění. Podle jeho názoru nebylo už možné žádné další "potom". Tak jsme pokračovali a tu a tam teta M. prohodila slůvko, strýc i já jsme se rozohnili, najednou jsem se stal útočným a rovněž strýc S., pokud se farář může stát útočným.

   A ačkoli neřekl rovnou: "Bůh tě zatrať, přece podle strýcova tónu to vypadalo, jako by se to vyjadřoval někdo jiný než farář. Víš však, jak si svým způsobem vážím jak otce, tak strýce S., a tak jsem se držel trochu zpátky, něco jsem dodal a něco připustil, takže mi nakonec večer řekli, že bych mohl u nich přenocovat. Na to jsem odpověděl: "Uctivě děkuji, utíká-li K... z domu, sotva přijdu, pak to nepokládám za vhodnou příčinu, abych tu bydlel; jdu do hostince." Potom se mne zeptali: "Kde jsi ubytován?" I řekl jsem, že ještě nevím; a tu strýc s tetou trvali na tom, že mě sami zavedou do dobrého a levného hostince. A panečku! Oba stařečkové šli se mnou chladnými, mlhavými a špinavými ulicemi a ukázali mi opravdu velmi dobrý a velmi levný hostinec. Naprosto jsem si nepřál, aby mě doprovodili, ale oni mi ho mermomocí chtěli ukázat.

   Hle, pocítil jsem v tom cosi lidského a uklidnilo mě to. Ještě dva dny jsem zůstal v Amsterodamu a nadále jsem hovořil se strýcem S., K... jsem však nespatřil, po každé ji zapřeli. Říkal jsem jim, že ačkoli by si přáli aby ta historie byla považována za vyřízenou a skončenou, musí vědět, že co se mne týče, nemohu na to tak pohlížet, a na to mi pak neustále a houževnatě tvrdili, že se to později dojista naučím lépe posuzovat.

   V těchto dnech jsem četl "Žena, náboženství a kněz" od Micheleta. Takové knihy, jako je tato, jsou plny samé skutečnosti, a kde je více života, než v samém životě?  A my, kteří se ze všech sil snažíme žít, proč ještě mnohem více nežijeme!

   Za ty tři dny, jež jsem běhal po Amsterodamu, jsem se unudil k smrti; cítil jsem se zatraceně nešťastný a shledal jsem, že ta strýcova a tetina polovičatá laskavost a rozumné uvažování, že to všechno je tuze odporné. Až jsem nakonec začal sám sobě být na obtíž a říkal si: "Snad by ses nechtěl opět stát melancholickým?" A potom jsem si řekl, ne; nenech se přece napálit. V neděli ráno jsem tedy zašel naposled ke strýci S. a řekl jsem mu: "Poslyš, drahý strýčku, kdyby K... byla anděl, pak by stála nade mnou příliš vysoko, a nedomnívám se, že bych se zamiloval do anděla. Kdyby byla ďáblem, zajisté bych si nepřál mít s ní co dělat. Ale za těchto okolností vidím v ní skutečnou ženu s ženskými vášněmi a rozmary a nadmíru si jí vážím; už je to tak a jsem tomu rád. Dokud není andělem nebo ďáblem, není ten sporný případ vyřízen." Na to nemohl strýc S. příliš mnoho odpovědět a sám mluvil o ženských vášních; přesně nevím, co o tom říkal, šel potom do kostela. Ký div, že se tu člověk zatvrdí a zkamení, poznávám to na vlastní kůži. Co se tedy týče Tvého bratra, o nějž jde, tedy se nechtěl dát napálit. To však nevylučuje, že měl pocit, jako by byl zmlácen; pocit, jako by tuze dlouho stál u skutečně chladné, tvrdé, obílené chrámové zdi. Mám-li Ti teď vyprávět dál, milý hochu - je trochu odvážné zůstat realistou, ale Theo, Theo, přece jsi sám realista, pochop přece můj realismus! Říkal jsem Ti, že potřebuji, aby má tajemství nebyla tajemstvími; nuže, toto slovo neberu zpět, mysli si o mně, co chceš, a nic na věci nemění, shledáváš-li dobrým či špatným, co jsem udělal.

   Pokračuji. - Z Amsterodamu jsem si zajel do Haarlemu a velmi příjemně jsem poseděl u naší drahé sestřičky W. a vyšel jsem si s ní na procházku; k večeru jsem odejel do Haagu a v 7 hodin jsem dorazil k Mauvovi na venkov.

   Řekl jsem mu: "Poslyš, měl jsi přijít do Ettenu a pokust se trochu zasvětit mě do tajemství palety. Myslel jsem si však, že to tak hned za pár dnů nepůjde, proto jsem teď přišel za tebou, a jestliže proti tomu nic nenamítáš, zdržím se tu asi 4 až 6 týdnů, nebo tak dlouho či krátce, jak chceš, a pak už uvidíme, co bychom mohli dělat. Je ode mne velmi nestydaté, že od tebe tolik žádám, ale enfin, "mám meč v zádech". Tu řekl Mauve: "Máš něco s sebou?" "Ovšem, zde je několik studií." Potom mě velmi pochválil, velmi, převelmi, zároveň však přičinil i poznámky, ale velmi málo. No, a následujícího dne jsme si postavili zátiší a Mauve začal tím, že řekl: "Teď se tedy chop palety." Od té doby jsem namaloval několik studií a později jsem udělal ještě dva akvarely.

   To je teď resumé práce, avšak práce rukama a hlavou neznamená celý život. Mráz mi vězí stále v kostech, totiž v kostech mé duše, následkem té už zmíněné domnělé či skutečné chrámové zdi, a tu jsem si řekl, že se nenechám zlomit tímto osudným pocitem. Potom jsem si myslel, že bych si přál být jednou u ženy, nemohu žít bez lásky, bez manželky. Ani grešli bych nedal za život, kdyby mi nedal něco nekonečného, něco hlubokého, něco skutečného. Ale sám sobě jsem říkal: "Tvrdíš, že ona a žádná jiná! A ty bys šel k ženě? Ale to přece není správné, to je přece proti veškeré logice!" A na to jsem si odpověděl: "Kdo je pánem, logika nebo já; je logika pro mne či já jsem tu pro logiku; jsou mé bezpráví nebo má pošetilost nesmyslné a nerozumné? Ať jednám teď správně nebo nesprávně, nemohu jinak; ta zpropadená zeď mě příliš studí, toužím po ženě, nedovedu, nemohu, nechci žít bez lásky. Jsem jenom člověk, a to člověk s vášněmi, musím k ženě, jinak zmrznu nebo zkamením nebo, enfin, jsem už otupělý."

   Za těch okolností jsem ostatně v svém nitru mnoho zápasil a v tom zápase vítězily některé věci, které dobře znám po fysické a hygienické stránce z hluboce trpké zkušenosti. Člověku se vymstí, kdyby měl příliš dlouho žít bez ženy. A nevěřím, že to, co jedni nazývají Bohem, jiní nejvyšší bytostí a jiní zase přírodou, je nespravedlivé a nemilosrdné, dospěl jsem zkrátka k závěru, že bych přece rád viděl, zda nemohu nalézt žádnou ženu. Ach Bože, tak strašně dlouho jsem nehledal. Našel jsem ženu, zdaleka ne mladou, zdaleka ne hezkou, s něčím zvláštním, chceš-li. Zajisté jsi více méně zvědav. Byla dost velká a silně stavěná, neměla zrovna dámské ruce jako K..., ale jako někdo, kdo hodně pracuje. Nebyla však hrubá a sprostá, nýbrž měla v sobě cosi ženského. Měla cosi z žertovné postavy od Chardina, nebo Fréra, nebo snad Jana Steena, zkrátka byla to, co Francouzi nazývají "dělnice". Měla mnoho starostí, to každý mohl poznat, a život ji poznamenal; ach, nic distinguovaného, nic výjimečného, nic nevšedního. "Každá v každém věku, jestliže miluje a je hodná, může muži poskytnout nikoli nekonečnost okamžiku, ale okamžik nekonečna."

Toto "nevím co" odkvětu, to, přes co šel život, má pro mne, Theo, nekonečně mnoho kouzla. - Ach, měla pro mne půvab, spatřoval jsem v ní cosi z Feyen Perrina, z Perugina. Hleď, nejsem naprosto tak nevinen jako holobrádek nebo spíše jako dítě v kolébce.

   Nebylo to po porvé, že jsem se nemohl ubránit tomuto pocitu náklonnosti, náklonnosti a lásky zrovna k těm ženám, které popové tak proklínají, s výše své kazatelny tak odsuzují a jimi opovrhují. Neproklínám ji, neodsuzuji ji, nepohrdám jí, hleď, je mi skoro třicet let a mohl by sis představit, že bych někdy nepocítil potřebu milovat? K... je ještě starší než já. Také má za sebou lásku, ale právě proto ji mám raději. Není nevědomá, ale já též ne.

   Chce-li se zžírat starou láskou a o nové nechce ani slyšet, pak je to její věc, a když to tak velice dává najevo a mně se vyhýbá, nemohu kvůli ní rdousit svou energii a duševní sílu. Ne, to nechci; mám ji rád, ale kvůli ní nechci zmrznout a ochromovat si ducha. Láska je žahadlo, jiskra, kterou potřebujeme, a rozhodně ne mystická láska. -

  Tato žena mě nešidila - ach, kdo považuje všechny tyto dívky za podvodnice, tolik se mýlí a je tak málo prozíravý. Tato žena byla ke mně hodná, velmi hodná, neobyčejně hodná a velmi milá; jak , to teď nebudu svému bratru Theovi vyprávět, poněvadž si o něm myslím, že už sám něco takového zkusil. - Tím lépe pro něho.

   Utráceli jsme spolu mnoho?- Nikoli; vždyť jsem neměl mnoho a říkal jsem jí: "Poslyš, nemusíme se příliš opíjet, abychom k sobě navzájem cosi cítili, raději strč do kapsy, co mohu postrádat."

   A přál jsem si, abych mohl víc postrádat; vždyť to zasluhovala.

   A hovořili jsme o všem možném, o jejím životě, o jejích starostech, o její bídě, o jejím zdraví, a měl jsem s ní povzbudivější rozmluvu než na př. s učeným profesorským strýcem.

   Když jsem Ti tu tak vyprávěl to a ono, snad z toho též vidíš, že ačkoli jsem člověk do jisté míry citový, přece nechci být nesmyslně sentimentální, že si chci buď jak buď zachovat trochu životního tepla, čilého ducha a zdravé tělo, abych mohl pracovat, a že lásku ke K... chápu tak, že se kvůli ní nechci pouštět do práce s melancholií a utrápit se. - Jestliže něčeho lituji, pak toho, že jsem dříve prožíval dobu, kdy jsem se nechal svést mystickými a theologickými hlubokomyslnostmi, že jsem se příliš uzavíral sám do sebe. Ponenáhlu jsem se z toho dostal. Když se člověk ráno probouzí a není sám, a když pak za svítání tu vidí družku, člověku to mnohem víc zpříjemní svět nežli naučené knihy a obílené kostelní zdi, do nichž jsou faráři zamilováni. Byla to útulná, jednoduchá světnička, kde bydlela, s prostými tapetami, šedého klidného tónu, a přece teplá jako obraz od Chardina; podlaha byla pokryta rohožkou a kusem tmavočerveného koberce, byla tu obyčejná kuchyňská kamna, prádelník, velké, nanejvýš prosté lůžko, zkrátka interiér pravé dělnice.

   Příští den musela stát u necek. Zrovna velmi pěkné, a ve fialové bluze a černém kabátě jsem ji shledal zrovna tak půvabnou jako teď v jejím hnědém nebo starorůžovém šatě.

   Nebyla už mladá, snad byla tak stará jako K..., a měla dítě; ba, měla život za sebou a mládí bylo to tam. To tam? - není vůbec starých žen.  Ha, a byla silná a zdravá a přece nebyla hrubá a sprostá. Ti, kdož tak hrozně dají na ušlechtilost, dovedou vždycky rozeznat, co je ušlechtilé?

   Pane Bože! Lidé to často hledají kdesi vysoko nebo hluboko, když je to hned vedle; tu a tam i já. Jsem rád, že jsem udělal, co jsem udělal; poněvadž poznávám, že mi žádná věc na světě nesmí překážet v práci anebo být příčinou, abych ztratil svou svěžest.

   Když myslím na K..., tu ovšem ještě říkám: "Ona a žádná jiná." Ale tyto ženy, jež jsou od farářů odsuzovány a proklínány... není to od včerejška, co s nimi cítím, ano cítím k nim lásku, jež je vlastně staršího data než láska ke K... Když jsem někdy sám jako kůl v plotě, smrtelně se nudě, zpola nemocný a v bídě, bez krejcaru v kapse šel po ulici, díval jsem se za nimi a záviděl jsem lidem, kteří mohli s nimi jít, a měl jsem pocit, jako by ty ubohé dívky byly mé sestry., pokud jde o poměry a životní zkušenosti. A hleď, tento cit mám odedávna a velmi hluboko ve mně tkví. Ba i jako chlapec jsem někdy vzhlížel s neskonalou sympatií a úctou ne zpola povadlý ženský obličej, do něhož bylo takřka vepsáno: mám život za sebou. Můj cit pro K... je však cosi zcela nového a cosi zcela jiného. Aniž to ví, vězí v jakémsi žaláři, je rovněž ubohá a nemůže všechno, co chce, dělat a nedělat; a hleď, má jakousi resignaci, a jsem přesvědčen, že jesuitismus farářů a pobožných paní někdy na ni víc účinkuje než na mne, ten jesuitismus, jenž už, právě proto, že jsem se mu naučil vidět do karet, nemůže na mne mít vliv. Dbá toho však a nesnesla by, kdyby se ukázalo, že systém resignace, hříchu a Boha a nevím ještě čeho, zdá se marným poblouzněním. Neuvědomuje si, myslím, že Bůh, možná, teprve vlastně začíná, když pronášíme slovo, jímž Multatuli končí modlitbu prosťáčka: "Ó Bože, není Boha."

   Hleď, poznávám, že ten popský Bůh je nadobro mrtev. Jsem však proto atheista? Faráři mě za něj pokládají a podívej se, miluji, a jak bych mohl pociťovat lásku, kdybych sám nežil a kdyby ostatní nežili, a když tedy žijeme, je v tom něco zázračného. Nazývej si to teď Bohem či lidskou přirozeností, nebo jak chceš, je však jistě něco, co nedovedu definovat a co, ačkoli je kromobyčejně životné a skutečně existuje, se mi jeví jako systém, a hle, to je teď můj Bůh, nebo tak dobré jako můj Bůh.

   Ach, Pane Bože, miluji K..., miluji z tísicera příčin, ale právě že věřím v život a v něco skutečného, už nebudu abstraktní jako dříve, kdy jsem také měl názory, pokud jde o Boha a bohoslužbu, jako asi teď má více méně K... Nezříkám se jí, ale duševní krise, kterou možná prodělává, potrvá určitou dobu; s tím se smiřuji a nezazlívám jí nic, co dnes říká nebo dělá. Zatím co však ona lpí a křečovitě trvá na minulosti, musím pracovat a zachovat si jasného ducha pro malování a kreslení a pro obchody. Co jsem udělal, udělal jsem tedy, protože je mi třeba životního tepla a pro hygienu.

   Toto všechno Ti vyprávím také proto, aby sis opět nemyslel, že jsem v melancholické nebo abstraktně hlubokomyslné náladě. Naopak, většinou se obírám myšlenkami na barvy, akvarely, hledání atelieru atd., atd. Milý hochu, což terpve kdybych našel vhodný atelier!

   Nuže, můj dopis se protáhl; zkrátka, toužebně jsem si přál, abych už měl za sebou ty tři měsíce, během nichž občas navštívím Mauva, ale i tak budou mít do sebe cosi dobrého. Občas mi však napiš. Nepřijedeš ještě někdy letos v zimě?

   Ten atelier si pronajmu nebo ne, podle toho, co si o tom myslí Mauve; podle úmluvy mu pošlu plán a potom snad, bude-li třeba, přijede, aby se na něj sám podíval. - A potom v březnu pojedu opět do Haagu a také zas jednou do Amsterodamu. Když jsem však posledně opouštěl Amsterodam, říkal jsem si: "Za žádných okolností se nesmíš stát melancholickým a nesmíš se nechat podlomit tak, aby tím trpěla tvá práce, obzvlášť nyní, kdy se ti začíná pěkně dařit." Na jaře mlsat jahody, ano děje se to v životě, ale to je jenom krátká doba v roce, a teď jsme od toho na hony vzdáleni. A mohl bys mi to či ono závidět? Ach, nikoli, milý hochu; vždyť co hledám, je pro všechny snadné nalézt, pro Tebe snad spíš než pro mne.

   A kromě toho jsem v mnoha věcech tak pozadu a nedovzdělaný - kdybych jen přesně věděl, v čem to vězí a jak to musím zařídit, abych se polepšil. Ale bohužel, často nevidíme břevno ve vlastních očích.

   Jen mi opět brzy napiš a rozlišuj v mém dopise plevy od pšenice, je-li v něm co dobrého, co pravdivého, tím lépe. Je v něm ovšem mnoho nesprávného, více méně přepjatého, aniž si to snad vždycky uvědomuji. Nejsem skutečně učenec a jsem úžasně nevědomý, ach, zrovna tak jako mnoho jiných, a i víc než ostatní, ale sám to nemohu vyzkoumat a mnohem méně než sebe sama mohu zkoumat jiné, a tu se často mýlím.

   Ale někdy po dlouhém bloudění přece nalézáme stopu; "v každém hnutí je něco dobrého" (náhodou jsem to slyšel pronést Julese Bretona a zapamatoval jsem si tento jeho výrok). Řekni mi, slyšels někdy Mauva kázat? Já jsem ho slyšel napodobovat různé faráře - jednou kázal o Petrově lodičce. Kázání mělo tři části: 1. dostal loď darem nebo ji zdědil!? 2. opatřil si ji po kusech nebo na podíly? 3. nebo ji, hrůza pomyslet, ukradl? Potom kázal dál o dobrých "úmyslech Pána" a o "Tigridu  a Eufratu", a pak napodoboval pátera Bernharda" Bůh - Bůh - je všemohoucí - stvořil moře, stvořil zemi - a vzduch a hvězdy a slunce a měsíc - všechno - všechno - všechno může - a přece ne! Není všemohoucí, něco je, co nemůže! Jaká je to věc, kterou všemohoucí Bůh nedovede udělat? Všemohoucí Bůh nemůže zavrhnout žádného hříšníka - - - - - - - -

   Nuže, sbohem, Theo, jen mi opět brzy napiš, v duchu stisk ruky,

                                                            Zcela Tvůj Vincent.