(Listopad 81.)
Old boy!
Z dnešního dopisu, adresovaného otci a matce, ještě mi nebylo jasné,
jak jsi přijal oba mé předešlé dopisy. Ježto ani nepřikládáš pro mne
dopis, ani se nezmiňuješ, žes obdržel mé listy, předpokládám, že teď
jistě brzy dostanu od Tebe psaní. Za těchto okolností je mi ovšem
příjemné, žes mi hned neodpověděl na prvý dopis, nýbrž že odpovíš teprve
teď, po přečtení dvou předešlých, či tří mých dopisů, počítáme-li i
tento, jež se doplňují a netvoří uzavřené celky. Jak chladně a tvrdě
musel vyznít můj první dopis! Bezpochyby ses domníval, jako už kdysi
dříve, že jsem otupělý a zatvrzelý. Ale copak jsem neměl pravdu? A
nemůžeš mi zazlívat, když jsem Ti tak bez okolků prozradil své delikátní
a intimní city, i když Tě, Ty obchodníku, zastihly v každodenní
obchodní horečce, jež není zrovna náladou, vhodnou k ocenění milostných
historií. Proto jsem uvažoval takto: "Ne, nejprve vzbudíme jeho
pozornost, a teprve potom vysypeme něžnější slova. Nejprve přeoráme toho
muže, jenž vyřizuje obchody; proto byl první dopis chladný jako
radlice. Co se týče druhého, neměl jsem pravdu, tvrdil-li jsem, že je
intimnější a vážnější.
A poněvadž jsme se konečně zas jednou rozpovídali, tak v tom pokračujme.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Tvůj dopis otci byl do jisté míry zádumčivý, a nevím, co si mám o tom
myslet; děje se něco vážného, ano či ne? I kdyby, Ty uzavíráš v nitru
víc než kdokoli jiný všechny své "velké i malé strasti života", a
domníváš se, že kdybys je projevoval, byl bys považován za slabocha.
Nuže, myslím, že se vždycky, cítíš-li se v něčem poněkud slabý, svěřuješ
s touto slabostí jen tomu, o němž víš, že Tě může vyléčit. Ostatně sám
jsi mi v létě ještě řekl, že pokládáš za lepší nemluvit o životních
strastech, že bys spíš myslel, že si je člověk musí nechat pro sebe, aby
si udržel pružnost.
Viděl jsem v tom duševní sílu, jež mi velmi imponovala, ačkoli s tím
vlastně zdaleka nesympatisuji, a jsem si vědom, že se nechám z potřeby
sympatie příliš často svést hledat ji u těch, kteří místo aby mě
posilovali, více méně mi berou odvahu.
Otec s matkou jsou nesmírně dobří, na nás oba se však nedívají
správně ani pokud jde o naši letoru, ani pokud jde o naše materiální
poměry. Upřímně nás mají rádi, Tebe především, a my oba, já zrovna jako
Ty, si jich skutečně velmi vážíme. V mnoha případech nám, bohužel,
nemohou prakticky poradit, a jsou případy, kdy nám při nejlepší vůli
nerozumějí. - Ale naprosto s Tebou souhlasím, že náš domov, ať se děje
cokoliv, je a zůstane naší oporou, že činíme dobře, vážíme-li si ho, a
že jsme povinni ho ctít, ačkoli jsi snad ode mne nečekal o tom tak
bezvýhradné prohlášení.
Nicméně existuje opora, lepší, nezbytnější, nepostradatelnější nežli
je domov u našich rodičů, přestože tento je též dobrý, nutný,
nepostradatelný, a to je náš vlastní domov a krb.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Snad si vzpomínáš, že jsme letos v létě hovořili o ženské otázce s
určitou trpkostí a že jsme pociťovali tak něco jako "Žena je zkázou
poctivce". A byli jsme, Ty i já, podle našeho mínění, aspoň poněkud ten
neurčitý "Pan Poctivec" - nejsem s to rozhodnout, zda řečená věta je
pravdivá či nepravidá, poněvadž jsem začal od letošního léta pochybovat,
zda-li vůbec správně vím "co je to žena a co je to poctivec", a proto
jsem si uzmínil blíže si všimnout obou těchto otázek; výsledkem toho
zkoumání je, že jsem si často říkal: Ještě nevíš, co je žena, ještě
nevíš, co je poctivec, nejsi-li jím ještě"; je to něco zcela jiného
nežli má nálada z letošního léta.
Nikoli já, nýbrž otec Michelet říká všem mladým lidem, jak Tobě, tak
mně: "Abys byl člověkem, musíš cítit nad sebou dech ženy".
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Myslím, že by bylo velmi dobré, kdybys mohl nějak působit na otce a
matku, kteří všechno, co se toho týká, strašně těžko chápou, a co jsem
letos v létě učinil, nazývají "neslýchané a hrubé", až jsem rozhodně a
určitě požádal, aby víckrát neužívali takových výrazů. Kdybys je, říkám,
mohl pohnout, aby to aspoň trochu pochopili a lépe a lidštěji o tom
smýšleli. Tvoje slovo snadněji na ně zapůsobí než všechny mé domluvy, a
jak jim, tak mně by prospělo, kdyby mě nechali v klidu pracovat.
- - - - - - - - - -- - - - - - - - - - - - -
Od té doby, co opravdově miluji, proniklo do mých kreseb také víc ze
skutečnosti, a tak sedím v komůrce a píši, obklopen celým zástupem mužů,
žen a dětí z "het Heike".
Mauve je nemocen, otec s matkou ho pozvali, aby se sem přijel
zotavit, až se bude moci vydat na cestu.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Tvoje rozhodná domluva otci a matce byla by pro mne opravdovou
přátelskou službou. Neklamu se přece v tom, že jsme nejen bratři, nýbrž
nadto přátelé a duchem spříznění?
Sbohem, piš brzy, v duchu stisk ruky, věř mi,
Zcela tvůj Vincent
Listopad 81.
Drahý bratře!
Obdržel jsem od Tebe dopis, domnívám se však, že odpovídá pouze na číslo 1 z mých dopisů.
V čísle 2 bys sám od sebe našel výtku k dílku za Tvou radu: "Dej
pozor, aby sis nedělal příliš velké iluse, dokud nejsi jist, že to není
zbytečná námaha."
Poněvadž teď už jsi tu výtku pochopil, nebudu ji opakovat. Bien te faut, old boy!
- - - - - - - -
- - - - - - - -
Od počátku této lásky jsem cítil, že vůbec nemám žádnou vyhlídku, a
proto, že jsem se do ní vrhl bez postranního úmyslu, bez rozmyslu celým
srdcem, docela a navždycky, a že jsem se tak do toho vrhl, na tom nic
nemění, že vyhlídka je velmi nepatrná. Copak mě zajímá, zda jsou větší
či menší vyhlídky? Myslím si: musím, mohu takhle počítat, když miluji?
Ne, ne - žádné počítání se ziskem - člověk miluje, protože miluje.
Milovat - quelle chose!
Představ si, co by si pomyslela pravá žena, kdyby zpozorovala, že se
někdo o ni uchází s bůhvíjakými postranními úmysly - - - neřekla by mu
něco horšího nežli "nikdy, ne, jakživa ne"?
Ach, Theo, raději o tom nemluvme, když Ty i já milujeme, pak
milujeme, voila tout! Pak si zachovejme čistou hlavu a nezatemňujme si
ducha, ani nemírněme své city, ani nedusme oheň a světlo, nýbrž řekněme
prostě: "Díky Bohu, miluji." -
Co by si asi měla pravá žena myslet o milujícím, jenž by k ní přišel,
vědom úspěchu, a ještě k tomu někdo jako X. Nedal bych ani groš za jeho
úspěch, nikdy bych nevyměnil jeho výsledek za to známé "ne, nikdy,
jakživa ne".
Zároveň jsem Ti poslal několik kreseb, poněvadž jsem si myslel: on v nich snad najde něco z "het Heike".
Řekni mi konečně, proč nejsou prodejné a jak bych je mohl udělat
prodejnými. Tu a tam bych si totiž rád vydělal trochu peněz na cestu,
abych znovu prozkoumal to "nikdy, ne, jakživa ne".
Poslyš, o tomto úmyslu nemusíš uvědomovat ctihodného, vysoce učeného
pana J.P.S. Neboť jakmile přijedu docela neočekávaně, možná, že nebude
moci nic jiného dělat, než pro libý klid zamhouřit oko a dopustit, aby
se to stalo.
Takový ctihodný, vysoce učený pan J.P.S. je docela jiný v představě
toho, o nějž jde ve známém případě, jestliže miluješ jeho dceru, nežli
byl předtím. Potom přece nabude čehosi obrovitého a nafoukne se do
neobyčejných rozměrů. To nevylučuje, že se člověk, jestliže miluje jeho
dceru, více bojí k němu nejít nežli k němu přijít, i když ví, že může za
těchto okolností ztropit strašnou věc.
Konečně - zrovna teď cítím, že mám skutečně malířskou pěst, a jsem
nesmírně rád, že vládnu takovým nástrojem, i když je ještě nemotorný.
Papír Ingres je velmi dobrý.
A tak Ty, všeobecně nazývaný dítětem štěstěny, už máš tedy také
petite misere de la vie humaine, a pochybuješ, zdali to jsi skutečně Ty.
Co je však příčinou, že o tom pochybuješ? Dítě štěstěny, jež naříká a neví proč?
Nazýváte mě zádumčivým, a prosím Tě, gratuluj mi k tomu s tím "nikdy, ne, jakživa ne".
Nu, dítě štěstěny, kde tedy vázne Tvé štěstí? V přirovnání s jahodou
dovedls přece říci velmi pikantně, jak je to být zamilován.
To je zajisté velmi hezky řečeno, avšak být zamilován a mít před
nosem trojnásobné "ne, nikdy, jakživa ne," a k tomu ctihodného, vysoce
učeného pana J.P.S., jenž v "tomto případě" žádá existenční prostředky,
tak to pan ctihodný nazývá, nebo se spíš po nich ani neptá, poněvadž si
myslí, on, navíc ještě filistr v oblasti umění, že vůbec nejsou.
Takové zamilování, pravím, nelze přece přirovnávat k trhání jahod na
jaře. A to "nikdy, ne, jakživa ne" není vlahé jako jarní vzduch, nýbrž
trpké, trpké jako řezavý zimní mráz. Shakespera by řekl: "To není žádné
lichocení." Dost, ještě nenadešel čas trhat jahody, vidím sice jahodiní,
ale zmrzlé. Přijde jaro a ono rozmrzne a rozkvete, a potom, potom, kdo
bude trhat?
Toto "nikdy, ne, jakživa ne" mě přece jen poučilo o věci, kterou jsem
nevěděl. Za prvé mi objasnilo mou úžasnou nevědomost a za druhé, že
existuje ženský svět, a ještě také mnohem víc, že jsou existenční
prostředky. Od lidí bych považoval za jemnější, kdyby podle slov ústavy:
"Každý člověk je považován za nevinného, dokud není dokázána jeho
trestnost" říkali že by se nemělo navzájem pochybovat o existenčních
prostředcích, pokud by se nedokázal opak. Mohlo by se řící: Tento muž
existuje - vidím ho - mluví se mnou; důkazem jeho skutečné existence je,
že je na př. zapleten do tohoto případu. Poněvadž je mi jeho existence
jasná a zřejmá, jsem ochoten přijmout jako axiom, že za tuto existenci
má co děkovat určitým prostředkům, že takové prostředky nějak dostává a
že pro ně pracuje. Nechci ho tedy podezřívat, že existuje bez
existenčních prostředků."
Nicméně lidé vždycky tak nesoudí, zvlášť ne ona osobnost v
Amsterodamu, o niž jde. Ti musí vidět ty prostředky, aby uvěřili
existenci dotyčného; existence dotyčného přece jim svědčí o tom, že
tu jsou prostředky. Poněvadž je tomu tak, musíme mu jednou ukázat
malřskou pěst, ne však abychom ho napadli nebo i jen ohrožovali, a pak
musíme použít této pěsti, jak dobře nebo špatně dovedeme.
Tím však není ještě nikterak rozřešena hádanka "nikdy, ne, jakživa
ne". Často je též praktičtější vyzkoušet přímo opak mnohých rad, při
čemž se člověku docela dobře daří. Proto je v mnoha případech tak
užitečné ptát se o radu. Nicméně jsou rady, jichž lze použít tak jak
jsou a jež není třeba převracet s rubu na líc a zdola nahoru. Tento
poslední způsob je arci velmi vzácný a žádoucí; neboť má ještě docela
zvláštní vlastnosti. Prvý způsob bují všude přehojně; druhý způsob je
nákladný; první nestojí nic a přinášejí nám ho bez říkání v plných
nůších až do domu.
Zatim
Zcela Tvůj Vincent
Končím tento dopis radou na oplátku. Jestliže někdy miluješ, neměj
zištné postranní myšlenky, nebo lépe, kdybys někdy miloval, nemysli na
zištnost. Dále, kdybys někdy miloval, nesmíš se cítit jistý, dokud jsi
nedosáhl cíle. Budeš "usoužená dušička", a přece se budeš usmívat. Kdo
je si svou věcí tak jist, že si předčasně představuje "ona je má", dříve
než prošel duševním bojem lásky, dříve než se zmítal na širém moři v
bouři a vichřici mezi životem a smrtí, ví příliš málo, co je v skutečně
ženském srdci, a opravdová žena mu to zjeví velmi zvláštním způsobem.
Když jsem byl ještě mladší, také jsem si jednou zpola představoval, že
miluji, a skutečně jsem tou zbývající polovinou miloval, to však mělo za
následek mnoho let ponížení. Kéž bych tehdy nebyl býval ponížen
nadarmo! Mluvím jako člověk, který byl už na dně, z trpké zkušenosti, z
vlastního ponížení a hanby. Dítě štěstěny! Oč běží? Co Tě bolí?
Theo, všichni otcové dívek mají předmět, jenž se nazývá klíč od
domovních dveří. Strašná zbraň, jež může otevřít a zavřít domovní dveře
jako Petr a Pavel nebeskou bránu.
Nuže, hodí se také tento nástroj zároveň k srdci dcery, o niž jde?
Otevře či zavře je klíč domovních dveří? Nemyslím, neboť jedině Bůh a
láska jsou s to otevřít či zavřít ženské srdce. Otevře se, bratře, její,
pustí mě někdy dovnitř?
To je u Pána Boha. Já to napřed nevím.
Ano, když milujeme, potom, slovy Vincenta:
OdpovědětVymazatPak si zachovejme čistou hlavu a nezatemňujme si ducha, ani nemírněme své city, ani nedusme oheň a světlo, nýbrž řekněme prostě: "Díky Bohu, miluji."
:-)