Vincent van Gogh, Dopisy (94,95)

Pátek,18. listopadu 1881

Drahý bratře!

   Kdybych si čas od času neulevil srdci, tak by, myslím, vybuchlo jako parní kotel.

   Musím Ti vyprávět o události, jež by mě snad mohla přivést z rovnováhy, kdybych ji v sobě tutlal, která však nemusí být tak závažná, když ji řeknu bez obalu. Jak víš, nemáme jednak otec s matkou a jednak já totéž mínění o tom, co se musí či nemusí udělat vzhledem k povědomému "ne, nikdy, jakživa ne".

   Když jsem drahnou dobu poslouchal poněkud silné výrazy "hrubá a nevhodná" - představ si, že miluješ a kdosi nazve tuto lásku "hrubou", nevzepřel by ses proti tomu s jistou hrdostí a neřekl "a basta!"? - a když na mou důraznou žádost, aby víckrát neužívali takových výrazů, to přestalo, přišlo na řadu něco jiného.

   Nyní tomu říkali, že "přetrhávám pouta".

   Jak častokrát jsem hovořil vážně, trpělivě, s citem o tom, že tomu tak není. To však pomohlo jen na nějaký čas a pak to začalo opět nanovo. Provinil jsem se vlastně jen "psaním dopisů" - a to je ten přečin. Když se však začalo všeobecně užívat nešťastného výrazu "přetrhat pouta" - podle mého mínění tak ukvapeně a nerozvážně - udělal jsem toto: po několik dnů jsem nepromluvil ani slova a vůbec jsem si ani otce, ani matky nevšiml, nerad; chtěl jsem pouze, aby pocítili, jaké by to bylo, kdyby skutečně byla pouta přetrhána.

   Divili se ovšem mému počínání, a když mi to řekli, odpověděl jsem: "Hleďte, tak by to vypadalo, kdyby mezi námi nebylo žádné pouto náklonnosti, to však na štěstí ovšem je a prozatím se tak lehce  nepřetrhne, teď  však vidíte, jak špatný je takový výrok "přetrhávat pouta", a prosím vás, už to neříkejte."

   Výsledek ovšem byl, že se otec na mne osopil, vykázal mě z pokoje - a proklínal; aspoň to tak vyznělo. Když se otec rozčiluje, je u mne zvyklý na to, že mu dám za  pravdu. Nyní jsem si však pevně umínil, že nechám tento hněv ve jménu Božím se projevit.

   Otec se v rozčilení také zmínil cosi o tom, že bych musel odtáhnout někam jinam; poněvadž to však bylo řečeno v podráždění, nepřikládám tomu žádný význam.

   Tady mám modely a atelier, někde jinde by bylo dražší živobytí, práce těžší a modely nákladnější. Kdyby mi však otec s matkou klidně řekli: "Odejdi", pak bych ovšem šel.
 - - - - - - - - - -

   Dostal jsi mé kresby? Včera jsem udělal opět jednu, selského chlapce, zapalujícího oheň na ohništi, nad nímž visí kotel; a ještě jinou, starého muže, jenž klade na ohniště suché klestí. K mému zármutku zůstává v mých kresbách cosi tvrdého a přísného, a myslím, že totiž "Jejím" vlivem, se to musí zjemnit. Nuže, milý hochu, zdá se mi, že není příčiny považovat tuto kletbu za strašně těžkou; možná, že jsem použil příliš tvrdého prostředku, abych dal pocítit otci a matce, co si nechtěli připustit.

   Tisknu Ti ruku a důvěřuj mi!

                                                            Zcela Tvůj Vincent.

(Pátek večer.)

Milý Theo!

   Když jsem Ti dnes ráno odesílal dopis, když jsem ho totiž dával do schránky, tu mi spadl kámen se srdce.

   Okamžik jsem ovšem zapochyboval -  mám mu to říci, či nemám; když jsem však později o tom důkladněji uvažoval, přece se mi to nezdálo zbytečné.

   Teď Ti píši v komůrce, která je nyní mým atelierem, poněvadž druhá je příliš vlhká. Když se tak rozhlížím, je úplně ověšena různými studiemi, jež všechny mají vztah k určité věci, totiž k "brabantským typům". To je tedy načatá práce a jestliže budu vytržen z tohoto prostředí, pak bych musel opět začít s něčím jiným, a tohle by zůstalo ležet zpola dokončeno. To nejde! Nyní tu pracuji od května, začal jsem poznávat své modely a rozumět jim. Má práce dělá pokroky; to mě však stálo nemálo rasoviny, abych to dostal do správného chodu. A teď, když mi to jde jako na drátkách, měl by mi otec říci: "Protože píšeš dopisy... a protože mezi námi vznikají nepříjemnosti - " (neboť toto je hlavní příčina, a i kdyby říkali, že jsem se nevpravil do forem slušnosti, nebo co já vím, pak je to všechno vlastně jalový žvást)  "poněvadž tedy vznikají nepříjemnosti, vyženu Tě ze dveří?"

   To je přece trochu silné a bylo by směšné vzdávat se proto práce, do níž jsem se pustil a která začíná pěkně vypadat.

   Ne, ne, to prostě tak nejde!

   Ostatně nepříjemnosti mezi otcem a matkou a mnou nejsou tak strašné, nejsou vůbec takové, abychom nemohli zůstávat pohromadě. Otec s matkou však stárnou a mají své předsudky a zastaralé názory, jež ani Ty, ani já nemůžeme sdílet.

   Kdyby mě na př. viděl otec s francouzskou knihou od Micheleta  nebo Victora Huga v ruce, pak myslí na paliče, vrahy a "nemravnost". Ale to je přece pošetilé, a přece samo sebou se rozumí, že se nedám takovým žvástem přivést z míry. Už tak často jsem říkal otci: "Přečti si přece jednou z takové knihy aspoň pár řádek, a také Tě to zaujme"; otec se však zarputile zpěčuje. Právě teď,  co mi láska zapustila do srdce kořeny, jsem četl znovu Micheletovu knihu "L´amour" a objasnilo se mi mnoho věcí, jež by mi byly zůstaly hádankou. Bez okolků jsem řekl otci, že bych v tom případě, kdybych musel volit, koho z obou bych měl poslechnout, dal více na radu Micheletovu nežli na jeho. Potom však přicházejí s historií jakéhosi prastrýce, jenž byl zaujat francouzskými idejemi a dal se na pití, a tak mi namlouvají, že i já udělám takovou kariéru. Jaká ubohost!

   Otec s matkou jsou ke mně velmi hodní, pokud dělají, co mohou, dobře mě živí atd. Toho si velmi vážím, avšak to nevylučuje, že člověku nestačí jen jíst, pít a spát, nýbrž že touží po něčem ušlechtilejším a vyšším; ano, bez toho se nemůže naprosto obejít.

   To vyšší, co nemohu postrádat, je láska k ....ové. Raději bych se vzdal započaté práce a veškerého pohodlí tohoto domu, než abych měl také jen v nejmenším resignovat a zanechat dopisování jí nebo jejím rodičům.

   Nuže, píši Ti o tom, poněvadž Tobě záleží na všem, co se týká mé práce; neboť právě Ty jsi vynaložil už tolik peněz, abych se dostal kupředu. Nyní jsem na dobré cestě, nyní mi to dodává odvahy a já začínám jasněji vidět, a musím Ti, Theo, říci, teď toho mám plnou hlavu; nejraději bych v jednom kuse pracoval; otec mě  však chce asi dostat z domu, aspoň mi to dnes ráno řekl.

   Tuto aféru by snad urovnalo Tvoje silnější slovíčko. Pochopíš mě, řeknu-li Ti, že člověk potřebuje "lásku", aby pracoval a stal se umělcem, při nejmenším někým, kdo hledá svou prací cit; sám musí cítit a žít celým srdcem. Avšak otec s matkou jsou tvrdší než kámen i puncto "existenčních prostředků", jak to nazývají. Ještě kdyby šlo o okamžitý sňatek, pak bych s nimi určitě souhlasil, teď však jde o to, aby roztálo to "ne, nikdy, jakživa ne", a to existenční prostředky udělat nemohou.

   To je docela jiná věc, věc srdce a proto se ona a já musíme vidět a dopisovat si a spolu hovořit. To je nabíledni; je to prosté a zcela v pořádku. A věru za nic na světě se nedám odradit od této lásky, ačkoli mě pokládáte za slabý charakter, za slabocha.

   Co dělat?

   Nebylo by, Theo, pošetilé, kdybych proto přestal kreslit brabantské lidové typy, když teď v tom dělám pokroky, že se na mne otec s matkou hněvají pro mou lásku?

   Ne, to se nesmí stát.

   Zdá se mi, že se dozajista ve jménu Božím budou musit do toho vpravit. Bylo by přece tuze pošetilé, kdyby měl mladý muž obětovat svou energii předsudkům starého muže. A opravdu; otec s matkou mají v tom plno předsudků.

   Ne, poslyš, bratře, bylo by příliš kruté, kdybych proto musel opustit zdejší pracoviště, abych někde jinde, kde je mnohem dráž, vyhazoval peníze oknem, místo abych si pomalu vydělával "trochu peněz na cestu". Ne, ne, ne, v tom je cosi zvráceného, to nemůže být dobré, že by mě zrovna teď chtěli vyhostit z domu. Není proto rozumný důvod a udělalo by to škrt přes mou práci. Jen tak beze všeho se to nesmí stát.

   Co by si asi "Ona" pomyslela, kdyby věděla, jak to bylo dnes ráno! - Je tak dobrá a milá, že jediné nevlídné slovo jí působí duševní bolest; když se však tyto mírné, tak něžné, tak laskavé bytosti vzbouří - raněny do živého - pak běda těm, proti nimž se vzbouří. Kéž by nevystupovala proti mně, milý bratře! Věřím, že začíná nahlížet, že nejsem lupič nebo násilník, nýbrž naopak mírnější a v nitru klidnější, než se zdám na pohled. To však hned nepochopila a z počátku měla o mně skutečně nepříznivé mínění; - avšak hle, nevím proč, zatím co obloha se zatahuje a tmí se nepříjemnostmi a kletbami, s její strany svítá. Tedy, milý hochu, pošleš-li mi "trochu peněz na cestu", pak okamžitě dostaneš tři kresby, slyšíš? "Čas k jídlu", "Rozsvěcovače ohně" a "Chudého podruha". Můžeš-li jen, pošli tedy peníze; neboť po jedné stránce nebude cesta marná. S 20 až 30 franky mohu zase aspoň jednou spatřit její tvář. A máš-li chuť, pak napiš pár řádků o rozsudku k vyhnanství; tuze rád totiž chtěl bych tu v naprostém klidu ještě trochu pokračovat v práci, to by se mi zdálo nejpříjemnější. Potřebuji "ji" a její "vliv", abych dosáhl vyššího uměleckého hlediska, bez ní nejsem nic, s ní je tu však naděje. Žít, pracovat a milovat je vlastně totéž. Nuže sbohem, se stiskem ruky

                                                                    Zcela Tvůj Vincent.

Slůvko od Tebe "z Paříže"snad bude něco vážit i proti předsudkům.