Vincent van Gogh, Dopisy (87, 88)

(Září)

Milý Theo!

   Poněvadž Ti opět posílají dopis, připojuji pár řádků. Upřímně doufám, že se Ti dobře daří a že si zase najdeš půlhodinku, abys mi napsal. Chci Ti totiž říci, co jsem udělal od té doby, co jsem Ti naposled psal.

   Nejprve dvě velké kresby vrbových kmenů, křídou a trochu sepií, přibližně takové, jako je dolejší skizza.

   Dále totéž, od silnice do Leursche, ve formátu na výšku. Pak jsem měl opět několikrát model, kopáče a košikáře.

   A potom jsem minulý týden dostal od strýce z Prinsenhage skřínku s barvami, jež je dost dobrá, v každém případě dost dobrá pro začátek; barvy jsou Paillardovy a měl jsem z nich radost.

   Pokusil jsem se proto ihned o jakýsi druh akvarelu na zmíněný motiv. Jsem velmi šťasten, že mohu dostat model, a kreslím též koně a osla. Právě ke kreslení vodovými barvami je známý silný papír Ingres velmi dobrý a mnohem levnější než jiný. Ale zrovna s tím nespěchám; neboť z Haagu jsem si přivezl jakousi zásobu, avšak bohužel bílého. Zkrátka vidíš, horlivě se činím.

   Strýc odjíždí zítra do Haagu a snad ještě promluví s Mauvem, kdy bych měl k němu opět přijít.

   A teď sbohem, dnes jsem se hodně naběhal a jsem nesmírně unaven, nechtěl jsem však, aby byl dopis odeslán bez mého přídavku.

   Měj se dobře a v duchu přijmi stisk ruky.      

                                                                                              Zcela Tvůj Vincent. 

Milý Theo!

   Opravdu mě potěšilo, že jsem dostal od Tebe dopis, a poněvadž jsem se už připravoval v těchto dnech Ti napsat, odpovídám na Tvůj dopis ihned.

   Je znamenité, žes poslal papír Ingres; mám ho sice ještě trochu, ale žádný té určité barvy.

   Co řekl o mých kresbách pan Tersteeg, mě potěšilo, ale dojista neméně to, že sám ze zaslaných skizz pozoruješ patrný pokrok; jestliže se  začíná projevovat, slibuji, že tím více budu skutečně tak pracovat, abyste ani Ty, ani pan Tersteeg nemuseli odvolávat své přiznivé mínění; učiním, seč jsem, abych Tě po této stránce nezklamal. Příroda začíná vždycky s tím, že se staví kreslíři na odpor, jakmile se však on opravdu vážně chopí práce, nedá se tím odporem zmást; je mu to naopak větším popudem k vítězství, a v podstatě je příroda s opravdovým umělcem vždycky zajedno. Příroda zajisté není nedotknutelná, musíš ji však uchopit, a to pevnou rukou. A když ses tak s ní nějaký čas rval a potýkal, začíná být poddajnější a povolnější; netvrdím, že bych byl už tak daleko, nikdo není tak vzdálen toho mínění jako já, ale začíná mi to jít lépe od ruky.

   Zápas s přírodou má někdy něco z toho, co Shakespeare nazývá  "Taming of the shrew" (t.j. krocení zlé ženy, chtě nechtě vytrvale). Domnívám se, že v mnoha věcech, zvlášť v kreslení, "lepší je víc přitáhnout než povolit".

   Čím dál víc cítím, že kreslení figur je určitě dobré a že to má nepřímo příznivý vliv i na kreslení krajiny. Když kreslím kmen vrby, jako by to byla živoucí bytost, a to přece vlastně je, pak mi její okolí vyplyne nějak samo sebou; ale musíš soustředit pozornost na ten strom a nepopustit, až vpravíš do něho něco ze života.

   Připojuji několik malých skizz. Maluji teď dost často na silnici do Leursche; tu a tam pracuji též vodovou barvou a sepií, ale rázem se mi to přece jen nedaří.

   Mauve je v Drenthe, smluvil jsem s ním, že za ním přijedu, jakmile mi napíše, ale snad přijde ještě některý den do Prinsenhage. Na poslední cestě jsem se podíval v Rotterdamu ještě na Fabritia a jsem rád, žes viděl na vlastní oči Mesdagovu kresbu. Jestliže představuje kresba, o níž se zmiňuješ, paní Mesdagovou se žlutými růžemi na mechově zeleném pozdadí, pak jsem ji viděl na výstavě, a skutečně je to velmi pěkná a umělecká věc. Tvoje mínění o de Bockovi považuji veskrze za správné, i já mám takový názor. Ještě se mi však nepoštěstilo odít to takovými slovy, jako Tobě v dopise. Kdyby se mohl a chtěl soustředit, byl by věru lepším umělcem než nyní. Řekl jsem mu bez obalu: "De Bocku, kdybychom se, vy i já, věnovali po celý rok figurálnímu kreslení, pak by z nás obou po uplynutí této doby byli docela jiní lidé, nežli jsme v této chvíli; jestliže se však nesnažíme a jen hospodaříme z hotového, aniž se něčemu novému přiučujeme, pak nezůstáváme ani tím, co jsem, nýbrž stojíce na místě  zaostáváme. Když nekreslíme figury a když tyto nebo cokoli jiného, na př. stromy, nekreslíme, jako by to byly figury, pak jsme lidé bezpáteřní nebo s příliš slabou páteří. Uměli Millet a Corot, jichž si oba tolik vážíme, nakreslit figuru? Ano či ne?"

   Také v tom mi dal částečně nebo docela za pravdu. Ostatně věřím, že sám skutečně vážně pracoval na panoramatu a že to bude mít na něj příznivý vliv, i když to nechce uznat. O tom panoramatu se nadmíru pěkně vyjádřil, což zavdalo příčinu, že jsem k němu pocítil mnoho sympatií. - Zajisté, znáš malíře Destréea?

   Ten navštívil do Bocka, tváře se velmi domýšlivě, a řekl povýšeně, avšak přece sladce a protivně puntičkářsky: "De Bocku, ode mne také chtěl, abych namaloval panorama, avšak vzhledem k tomu, že to nemá co dělat s uměním, domníval jsem se, že to musím odmítnout". Načež do Bock mu řekl: "Co je snadnější, pane Destrée, namalovat panorama či to odmítnout, co je umělečtější, dělat je či nedělat?" Nevím, zda to řekl přesně těmito slovy, určitě však odpověděl v tomto smyslu a já jsem to uznal za velmi správné. Stejně si vážím Tvého jednání vůči starým a váhavým členům v Tvém podniku, jež necháváš žít v jejich stáří a vlastní moudrosti, zatím co sám, o tolik mladší a energičtější, konáš svou věc. To je opravdová filosofie, jež nás vede k tomu počínat si při různých příležitostech tak, jako de Bock a Ty. O takové filosofii lze říci, že je také praxí, tak jak to říká Mauve: "Barva je také kreslení."

   S papírem jsem u konce, a tak končím; příležitostně se podle toho zařídím.

   Přijmi můj dík za účinnou spolupráci a v duchu stisk ruky.

                                                                                                      Zcela tvůj Vincent.