Vincent van Gogh, Dopisy (152)

Milý Theo!

   Zajisté jsi obdržel ode mne dopis, v němž jsem Ti psal, jak se ve mně během práce vyvíjela myšlenka kreslit postavy z lidu pro lid, a že by to byla podle mého názoru dobrá věc, nikoli de librairie, nýbrž de charité a de devoir,* (povinnosti) kdyby se k tomuto dílu spojilo více osob.

   Od té doby, co jsem Ti o tom psal, jsem samozřejmě nemyslel tolik na to, kdo by měl udělat to či ono, jako především na to: co já pro to udělám? Neboť za to první nejsem odpovědný, zato však zcela odpovídám za to druhé.

   Mohu Ti však říci - a věc jsem důkladně promyslil - že se mi stále určitěji rýsovala myšlenka, že by bylo užitečné, kdyby se něco takového uskutečnilo. Není třeba propadnout jakémusi opičení po jiných lidových edicích, nýbrž naopak existence podobných listů, jako je na př. British workmen** (**Britský dělník), by mohla být vodítkem vzhledem k tomu How to do it a How not to do it.

   Nevím, znáš-li Dickensovu "Malou Dorritku" a v této knize postavu Doyceovu - muže, jehož lze použít jako typu těch, jejichž zásadou je How to do it. I když neznáš tuto nádhernou postavu dělníka této knihy, přece z tohoto krátkého výroku poznáš mužný charakter.

   Když nemohl uskutečnit, co chtěl, když narazil na lhostejnost a ještě horší věci a když už nemohl dál, prostě řekl:

   This misfortune alters nothing, the thing is just as true now (after the failure) as it was then (before the failure). *** (*** Tímto nezdarem se nic nezměnilo, věc zůstává právě takovou (po neúspěchu) jakou byla tehdy (před neúspěchem). A s čím pohořel v Anglii, s tím začal znovu na pevnině a tam to uskutečnil.

   Toto jsem Ti chtěl říci. Myšlenka kreslit dělnické typy z lidu pro lid a rozšiřovat tyto kresby ve formě lidové edice, chopit se toho vcelku jako affaire de devoir a de charité, tak a nejinak - hleď, tato myšlenka je taková, že jsem přesvědčen, že by se o ní mohlo říci, i kdyby se ihned nebo najednou nepoštěstila: The thing is as true to-day, as it was yesterday, and will be as tru to-morrow.* (*Věc je právě tak správná dnes, jako byla včera, a bude právě tak správná zítra).

   A proto lze na této myšlence vážně a soustavně pracovat a není třeba také pochybovat o jejím zdárném výsledku s předpokladem, že člověk neochabne a neztratí odvahu. Řekl jsem si, že je na bíle dni, co bych měl dělat, věnovat se cele kresbám. Proto tedy jsem po dopisu o tomto předmětu udělal několik nových kreseb.

   Nejprve rozsévač. Vysoký starý chlap, vytáhlá tmavá silueta proti tmavé půdě. Hluboko v pozadí malá chatrč ve vřesovišti s mechovou střechou a kousek nebe se skřivanem. Muž je jakýsi kohoutí typ - hladce vyholený obličej, značně ostrý nos a brada, malé oči, vpadlá ústa. Dlouhé nohy s botami.

   Pak jiný rozsévač ve světle hnědé bombazinové kazajce a kalhotách; tato postava se jasně odráží od černého pole, ohraničeného řadou zakrslých vrb. To je docela jiný typ, s vousisky jako námořník, široký v bocích, má cosi zavalitého, cosi volského podle toho, jak si počíná při polní práci. Chceš-li, spíš typ Eskymáka, se silnými rty, širokým nosem.

   Pak je žnec s velkou kosou na louce. Hlava s hnědou vlněnou čepicí se modeluje na pozadí jasné oblohy.

   Potom je jeden z těch starých mužíčků v krátké kamizole a s vysokým starým cylindrem, jak je potkáváme v dunách. Nese si domů koš s rašelinou.

   V těchto kresbách jsem se snažil ještě jasněji vyjádřit svůj úmysl nežli v tom stařečkovi s hlavou v dlaních. Všechna tato chlapiska něco dělají, a myslím, že hlavně to by se mělo všeobecně prosazovat při volbě motivu. Víš sám, jak jsou pěkné nesčetné odpočívající postavy. Kreslí se častěji nežli postavy pracujících. Kreslit postavu v klidu láká velmi odjakživa, kdežto zobrazit pohyb je velmi obtížné. Efekt klidu je naoko mnohem "příjemnější" než všechno ostatní, avšak toto příjemné nesmí pustit pravdu se zřetele a pravda je, že v životě je víc rasovské dříny nežli klidu -

   Vidíš tedy, že můj názor na to všechno je, že se musím především upnout k tomu svou vlastní prací. Zdá se mi, že kresby samy jsou mnohem důležitější nežli reprodukce. Ostatně budu o tom co nejmíň mluvit, protože věřím, že se často v malém kruhu osob spíše jedná prakticky, nežli když se tím zabývá mnoho lidí.

   Too many cooks spoil the broth.** (Mnoho kuchařů zkazí polévku)

  Tuze bych si přál, abychom se trochu častěji scházeli. Víš, proč nepochybuji, pokud jde o mou osobu, že bych to mohl uskutečnit? Z přírodozpytu víš, že předmět, ponořený do kapaliny, ztrácí tolik na váze, kolik obnáší specifická váha množství kapaliny, vytlačené předmětem. Tím se stává, že mnoho předmětů plove a že i ty, které se potápějí, jsou pod vodou lehčí nežli ve vzduchu. Zdá se, že něco podobného - jakýsi pevný přírodní zákon  - platí i pro práci - totiž tak, že člověk, když pracuje, pociťuje víc pracovního elánu, než by si myslil, že má, nebo lépe, nežli skutečně má.

   Zkusil bys to, kdyby ses jednou pustil do malování. Z počátku se ti zdá něčím nedosažitelným, něčím beznadějným, později se vyjasňuje; a myslím, že bys to zahlédl i na mé práci.

   Potvrdilo se něco, o čem jsem Ti už psal, že totiž Rappard je vážně nemocen. Znovu mám zprávu od jeho otce, který mi však neprozradil, co se vlastně děje. Než se opět uzdraví, chci dokončit co nejvíc kreseb, poněvadž bych si přál, aby Rappard, jakmile začne, dělal totéž. Rappard má něco, co každý nemá, totiž přemýšlí a kultivuje si cit. Dovede si vytvořit plán, promyslit celek, uchopit myšlenku. Mnoho jiných považuje přemýšlení a chtění za něco neuměleckého, nebo aspoň že se nehodí pro travaux de longue haeine.* (vytrvalé práce) .Tato záležitost je však teď neméně věcí vytrvalosti a nadto klidné trpělivosti se sebou samým nežli zručnosti a zaujetí. Rappard má pak ještě jednu vlastnost, kterou může podle mého názoru věci velmi prospět. Důkladně studuje postavu nejen jako barevnou notu v akvarelu, nýbrž přísněji, v její formě a struktuře.

   Často mi napadá, že by bylo jistě žádoucí, abych mohl věnovat více času vlastní krajině.

   Často vidím věci, které se mi neobyčejně líbí a které mě nadto nutkají mimoděk říci: ještě nikdy jsem neviděl to a to tak namalováno. Malovat to však - how to do it - to bych však musel zase odložit ostatní věci. Rád bych však věděl, zdali se se mnou shoduješ v mínění, že v krajině ještě nebylo řečeno poslední slovo, že na př. Émile Breton vytvořil nálady - ostatně neustále pracuje v tomto směru - jež jsou začátkem něčeho nového, co ještě podle mého zdání nedosáhlo plné síly, co jenom málo lidí pochopilo a ještě míň udělalo.

   Mnoho krajinářů nezná intimně přírodu, jako ji znají ti, kteří se od dětství s citem kochali pohledem na pole. Mnoho krajinářů vytváří něco, co ani Tebe, ani mne lidsky neuspokojuje (i když si jich vážíme jako umělců). Práce Émila Bretona leckdo nazve povrchními, ale takové nejsou, citově stojí Breton mnohem výš nežli mnoho jiných a mnohem víc dovede a jeho práce je podstatná.

   V oblasti krajinomalby začínají se přece skutečně ukazovat ohromné mezery, chtěl bych pro to užít Herkomerova výroku "the interpreters allow their cleverness to mar the dignity of their calling.** (** tlumočníci dovolují, aby jejich obratnost mařila důstojnost jejich povolání). A myslím, že publikum začne říkat: vysvoboď nás od vyumělkovaných kombinací a vrať nám prosté pole.

   Jak těší podívaná na pěkného Rousseaua, na obraz, se kterým se trápil, aby zůstal věrný a čestný. Jak těší pomyšlení na lidi, jako jsou van Goyen, Old Croma a Michel.

   Jak krásný je Isaac Ostade nebo Ruysdael. Přeji si, aby se vrátili, nebo chci, aby je někdo napodoboval? Nikoli, nechť však trvá poctivost, prostota a věrnost, to především.

   Znám staré litografie podle Julese Dupréa nebo od něho samého nebo faksimilia jeho skizz - co je v nich síly, co je v nich lásky, a přece jak jsou dělány volně a půvabně. Slepé kopírování přírody není také správné, ale znát přírodu, takže to, co děláme, je živé a pravdivé, to je to, co mnohým schází.

   Myslíš si na př., že de Bock ví, co Ty víš - ne, zcela určitě ne. Namítneš, že přece každý od mládí pozoroval krajiny a postavy. Ptej se: ale byl každý jako dítě též přemýšlivý? Ptej se. měl však každý také rád louky, pole, nivy a les, a sníh a déšť a bouřku, na které se díval? Každý to nemá tak jako Ty a já, to musí spoluvytvářet zvláštní prostředí a okolnosti, a aby se to zakořenilo, musí k tomu přispět i zvláštní temperament a povaha.

   Vzpomínám si na Tvé dopisy z doby, kdys byl ještě v Bruselu, s podobnými popisy krajin, jako v Tvém posledním.

   Víš zajisté, že je velmi, velmi třeba, aby se umění věnovali čestní lidé. Nechci tvrdit, že nejsou, ale sám cítíš, co míním, a víš zrovna tak jako já, že spousta lidí, kteří malují, jsou úžasní lháři.

   I tu lze použít rčení "čestné trvá nejdéle", právě tak jako bajky o zajíci a želvě a o Andersenově ošklivém mladém kachňátku.

   Vezmi si na př. Edwina Edwardse, rytce - proč jsou jeho práce tak překrásné, proč si právem vydobyl místa mezi nejlepšími v Anglii? Protože co chtěl, bylo čestné a věrné. Byl bych sice raději na místě Julese Dupréa nežli Edwina Edwardse, ale hleď, musíme si velmi vážit upřímnosti, neboť ta odolává, kde se všechno ostatní jeví jako prázdná sláma.

   Pro mne jsou ideálem de Bernierovy  "Les champs en hiver" (Pole v zimě) z Luxembourgu. Dále je tu Lavieille, dřevorytec a malíř - viděl jsem od něho zimní noc s vánoční náladou, na niž si právě vzpomínám. Také je tu Mme Collart - na př. obraz jabloňového sadu se starým běloušem. Konečně tu jsou Chintreuil a Goethals - často jsem pátral po někom, abych Ti objasnil, k čemu by se daly přirovnat pěkné věci Goethalsovy, a tu mi napadá, že k Chintreuilovým; ostatně jich od Chintreuile mnoho neznám a od Goethalse ovšem také ne.

   Nesprávné chápání záměrů velkých krajinářů - to je z velké části příčinou zla. Skoro nikdo neví, že tajemství krásné práce tkví z valné části ve věrnosti a upřímném cítění. Mnoho jich nemůže za to, že dost hluboce necítí, a jednají svědomitě, pokud mají tu svědomitost.

   Myslím si však, že mi přisvědčíš (tím spíš, když tu jde o něco, co jaksi není Tvou zásluhou, ačkoli se Tě to týká), že mnohý krajinář, s nímž se teď počítá, by pracoval mnohem lépe a důkladnějí, kdyby měl polovičku Tvých zdravých názorů na př. na pole, názorů, jež jsou Ti od přírody vlastní. Někdy se nad tím zamysli a pak to zvaž vedle mnoha jiných věcí, až se sám budeš hodnotit a říkat takové věci, jako "byl bych jen čímsi prostředním".

   Dejme tomu - myslíš-li prostřední v dobrém ušlechtilém významu. Břitkost, jak se tu říká - tímto slovem se tu kdekdo ohání - co se mne týče, neznám jeho vlastní význam a dost často jsem ho slyšel použít na velmi bezvýznamné věci - břitkost, ta má umění zachránít?

   Spíš bych měl naději, že by se mohla věc zdařit, kdyby bylo víc takových lidí, jak na př. Ed. Frere nebo Émile Breton, než kdyby přišli takoví břitcí, jako Boldini nebo Fortuny. Frera a Bretona pohřešujeme a želíme, ale vliv, jakým působili Boldini a Fortuny - člověk by je chtěl přece respektovat - je osudný.

   Chlapík jako Gustav Brio  zanechal něco dobrého, i na př. de Groux, a kdyby bylo mnoho takových, pak by svět dělal pokroky a umění by bylo požehnáním - ale Boldini, Fortuny, a i Regnault - co nám to prospěje, jak daleko jsme se s tím dostali? Co říkáš, je dokonale pravdivé: "Vážnost je lepší než posměch, byť byla sebeostřejší a duchaplnější".  Jinými slovy bych řekl: " Bonté vaut mieux que malice"* (*Dobrota má větší cenu nežli zlomyslnost).  To se sice rozumí samo sebou, ale mnozí říkají: "Ne, v zlomyslnostech je spása"  Nuže, ti věru jednou sklidí, co zaseli.

   Sbohem, milý brachu, chtěl jsem Ti jen napsat o kresbách a že doufám, že mi ten nápad s listy pro lid pomůže dostat se o kus dál. Zatím co jsem to psal, dostal jsem zprávu od Rapparda, že nastalo malé zlepšení, přece je však asi ještě velmi nemocen. Určitě vím, že jak on, tak i jeho otec se zajímají o lidové typy. Jakmile bude Rappard opět na nohou nebo aspoň bude opět normálně vidět, doufám, že si k němu zajedu. Napiš mi opět brzy.

                                 Zcela Tvůj Vincent.