Vincent van Gogh, Dopisy (151)

   Milý Theo!

   V těchto dnech jsem obdržel dopis od Rapparda, s nímž si koresponduji o litografických pokusech a který také sám něco takového dělal.

   Náhodou jsem mu napsal: "Už se zase vyskytla překážka, ztratil se dopis s penězi, které jsem větším dílem určil pro tyto pokusy."  Na to mi píše:

   "Tím se nevyrušuj a spoléhej na mne, nemůžeš-li pokračovat anebo potřebuješ-li něco."  Nenapsal jsem mu to proto, aby něco takového vyslovil, nýbrž jenom proto, že jsem chtěl, aby sám udělal několik nových pokusů. Ale potěšilo mě to, poněvadž takových důkazů zájmu je pořídku. Odpověděl jsem mu: "Prozatím Ti za to děkuji, ale kdyby se mi skutečně přihodilo, že bych už vůbec nemohl pokračovat, pak se o tom blíže domluvíme."  A řekl jsem mu, jak velice si toho vážím. Hleď, to je tedy jeden z případů, o nichž jsem Ti psal v posledním dopise. S kreslením, kamenem, papírem a tiskem jsou ovšem spojeny výlohy. Jsou však poměrně nepatrné. Takové listy, jako na př. ten poslední, který jsem Ti poslal, rovněž jeden nový, který jsem včera dokončil, byly by asi na př. vhodné pro lidové vydání, jakého je tolik třeba, a ještě víc u nás v Holandsku nežli kde jinde.

   Nuže, takový podnik, jako je nakreslit a vytisknout serii asi třiceti listů dělnických typů - smí či nesmí se toho nyní člověk odvážit? Ba věru, člověk se musí ptát - tak podstatné jsou ty věci - : Mám právo a povinnost to dělat, nebo na to právo nemám? Krásné látky je nadbytek - : Rozsevači, kopáči, drvoštěpové, oráči, pradleny, muži z chudobince, i dětskou kolébku lze někdy nakreslit; enfin, člověku se tu otvírá nepřehledně široké pole. Kdybych byl boháčem, neváhal bych s rozhodnutím, řekl bych: Kupředu, a rychleji než takto.

   Je tu však cosi jiného - smí, má, může člověk strhnout jiné lidi, jež potřebuje a bez nichž to nelze uskutečnit, a vtáhnout do podniku, o němž lze pochybovat, zdali něco vynese? Sám  sebe bych nešetřil. A tím, žes mi pomohl, jsi dal najevo, že se nešetříš.

   Avšak ostatní shledávají, že je zvrácené a pošetilé, že se se mnou zahazuješ, a každé moje hnutí považují za ještě pošetilejší; a mnozí, kteří byli z počátku nadšeni, smýšlejí brzy rovněž tak a jsou jako hořící věchet, jen na chviličku mají odvahu a planou.

   Domnívám se, že skutečně naprosto neprávem, neboť si v tomto případě ani Ty, ani já, nepočínáme pošetile. Tato záležitost, jež byla ještě před nedávnem nejprve jen Tvým nápadem, totiž: "Mluvil jsem s Buhotem; ví o určitém způsobu litografování - později víc o tom - pokus se o něco na papíru, který Ti pošle,"  nabyla pro mne v krátké době po tomto poměrně bezvýznamném začátku rozsahu nesmírně významného podniku. Jsem přesvědčen, že kdyby člověk vytrval a uskutečnil jej, mohlo by z toho něco vzejít, co by vůbec nebylo zbytečné, nýbrž určitě dobré a k užitku.

   Vždycky se tvrdí, že v Holandsku nelze vytvořit lidové časopisy, nikdy jsem tomu nemohl věřit, a teď vidím, že to je opravdu možné. Společnost van´t hut podpořila Elzeviera v Rotterdamu tisícovkami pro vydávání listu de Zwaluw.
   Zlepšil se de Zwaluw? Nikoli - neboť v něm sice bylo několik pěkných listů, ale celek byl příliš hubený, nebyl důkladný, vážný, silný, nebyl dost původní; nápodoba anglických. Jsou dva systémy: How not to do it, a How to do it.* (* Jak se to nemá dělat a jak se to má dělat.)  Obávám se, že How not to do it  bylo postranní myšlenkou Elzeviera, jinak by dělal, i kdyby přitom doplácel. How not to do it počítá takto: Tolik a tolik mám za to od ´t hut, tolik a tolik mám z prodeje, tolik a tolik musím na tom především vydělat, musím to dělat přesně tak jako moji kolegové, jinak by mne nazvali mauvais coucheur nebo prašivým psem atd.
   Tak dochází k tomu, že Elzevier a tisíce jemu podobných, místo aby řekli, co bylo napsáno pod jedním Millaisovým obrazem: "It might be done, and if so, we should do it,"*  (Mělo by se to udělat, a je-li tomu tak, měli bychom to udělat.) říkají:  it can´t be done,** (nelze to udělat), anebo to dělají jen chabou rukou a bez dostatečné energie.
   Neznám dost ředitelství de Zwaluwu, abych mohl přesně říci, kdo má vinu, znám však dost jejich listů, abych byl odpovědný za své tvrzení:  "Neudělali jste z toho, co jste mohli z toho udělat, mohlo a muselo by to být lepší."  Přesto přese všechno tu však tvrdím: Ať je tomu jakkoli, vždycky byli též řádní, upřímní, stateční a čestní Holanďané, a v dobách, kdy jsme byli naprosto zesláblí, vysílení a ve špatných poměrech, našel se ještě tu a tam v zastrčených koutech plamen nadšení; to tedy tím spíše v obdobích, kdy se Holanďané mohli počítat mezi první a nejlepší.
   Pokud tedy jde o nadšení, sebeobětavost a odvahu, že člověk dělá něco, ne aby přitom vydělal, nýbrž  že je to užitečné a dobré, pak musí všeobecně důvěřovat svým bližním a krajanům. Ale především bych rád řekl toto: Já osobně se chci podílet na záležitosti listů pro lid - v případě, že by se vůbec něco takového podnikalo - jen pokud jde o jejich tvoření. Musí to být záležitost lásky nikoli záležitost knihkupecká.
   Poněvadž však je přece jen nezbytné navázat styk s librairie, ať už jen kvůli tisku nebo podobným věcem, nehovořím o tom s Tebou, abych se Tě zeptal: "Myslíš, že by to šlo?" - totiž s knihkupeckého hlediska - nýbrž abych Ti položil otázku: How to do it?
   Domnívám se, že by se mělo ujednat toto:
   Poněvadž je užitečné a nutné, aby se kreslily, tiskly a rozšiřovaly holandské kresby, určené pro dělnická obydlí a selská stavení, jedním slovem pro každého dělníka, zavazuje se několik lidí, že se pro ten účel vynasnaží napnout své nejlepší síly.
   Toto společenství se nesmí rozejít, dokud se plán neuskuteční, a musí se snažit provést jej co možná prakticky a dobře. Cena listů nesmí přesahovat 10, nanejvýš 15 centů.
   S vydáváním se začne, jakmile bude nakreslena a vytištěna serie 30 listů a jakmile budou vyrovnány s tím spojené výlohy za kámen, poplatky za tisk a papír.
   Těchto 30 listů vyjde najednou, však bude možno je koupit i jednotlivě, v plátěném obalu vytvoří dohromady celek, budou mít krátký text nikoli k obrazům - ty musí mluvit samy za sebe - nýbrž aby stručně a jadrně vysvětlil, jak a proč jsou dělány atd.
   Pravý důvod tohoto společenství je tento. Když si kreslíři vezmou ten podnik sami na sebe, pak musí nést jak práci, tak výlohy, a podnik v půli cestě zanikne; proto se musí závazky rozdělit, takže každý dostane svůj díl, který může unést, a podnik se tak může uskutečnit.
   Co se utrží prodejem, musí nejdříve sloužit k splacení těm, kteří do toho půjčili peníze, za druhé pak ke stejné, přesně stanovené odměně každému kreslíři, který dodal kresbu.
   Po vyrovnání obojího zůstává zbytek na nové výdaje pro další vydávání. Ti, kdož vyvolávají k životu tento podnik, považují práci na něm za svou povinnost. Poněvadž tu není účelem zisk, nesmějí ani věřitelé, ani kreslíři, ani ti, kdož nějak spolupracují, požadovat své vklady nazpět, když se snad podnik nevyplácí a vklad se spotřeboval, jinak v případě, že by se edice nad očekávání setkala s úspěchem, nesmějí žádat nazpět víc, nežli do toho vložili. V tomto případě slouží přebytek k pokračování edice, v onom případě zůstávají podnikatelům alespoň kameny, avšak prvých 700 nátisků z každého kamene za žádných okolností nepatří společnosti, nýbrž lidu, a jakmile společenství zanikne, listy se zdarma rozdělí. Ihned po vydání první serie třiceti kusů musí se dobře promyslet a dohodnout, bude-li se pokračovat ve vydávání či nebude, a teprve potom, ne však dříve, smí ze společenství vystoupit, kdo chce.
   Tato myšlenka mi šla hlavou, a tu Ti říkám: How to do it? Účastníš se toho?
   S jinými jsem o tom ještě nehovořil, mně samému se myšlenka vyjasnila teprve během práce. Dlouho si už o těch listech pro lid dopisuji s Rappardem, poněvadž má o to stejný zájem jako já; ba z vlastního popudu tvrdí, že by mi rád pomohl.
   Avšak Rappard ještě neuvažuje o věci tak, jak bych si přál, ještě se mnou totiž nesouhlasí v technických otázkách.
   Pokud jde o jeho nabídku peněžní půjčky, rozhodl jsem se takto: pro sebe ji osobně odmítám, protože neuskuteční-li se společenství, o němž se Ti zmiňuji, pokusím se o tu věc sám. Budeme-li tak daleko, vždycky se ještě uvidí, co bych mohl dále dělat.
   Především mu sděluji své nápady o edici a táži se ho jako Tebe, zda bychom se nemohli do něčeho takového pustit.
   Přál bych si, aby si všichni v tomto společenství byli zcela rovni, aby tu nebyly ani stanovy, ani předseda, ani cokoli takového, aby tu nebylo nic než krátké ustanovení, které pevně stanoví účel; v tomto definitivně vypracovaném ustanovení smělo by se jen tehdy něco změnit, kdyby s tím souhlasili všichni účastníci podniku, kteří je podepsali. Konečně lze vyhotovit seznam těch, kteří se k edici zavázali, a zaznamenat, co pro ni konají. Tento seznam by se však nesměl uveřejnit, poněvadž podnik má být záležitost umělecká a soukromá - tedy na př.: A se zavazuje k tomu či onomu, B dodá k tomu účelu to a ono, atd.; nic jiného. -
   Zatím je 1. prosince. Jestliže jsi ještě nepsal, pak to udělej co možná brzy, už nemám nic. Sbohem, s upřímným stiskem ruky
                               zcela Tvůj Vincent.

   Muselo by to být společenství, které jedná a nemluví; jedná krátce a jadrně, bez meškání a pohlíží na podnik jako na záležitost "de charité" a nikoli jako na takovou "de librairie".
   Teď ještě něco jiného; člověk musí předem uvažovat, čeho je třeba - 30 kamenů, výlohy za tisk, papír, kolik to stojí - přesně to nevím, ale zdá se mi, že by se člověk s 300 zlatými dostal dost daleko.
   Kresby by byly vkladem těch členů společenství, kteří by nemohli přispět penězi. Milerád bych je převzal všechny, nenajde-li se někdo jiný, milejší by mi však bylo, kdyby se toho ujali lepší než jsem já. Myslím, že by nesporně bylo žádoucí, abychom především vydali těch 30 litografií; to bych rád prosadil, i kdyby se prozatím nikdo nenašel, kdo by měl chuť nakreslit kresby, vždyť potom by se snad dali pohnout ke spolupráci jiní umělci, kteří pracují lépe než já, kdybychom jim mohli ukázat tuto serii. Mnozí jsou zpravidla teprve tehdy ochotni začít, když jsou přesvědčeni, že je něco vážně míněno, a zdráhají se tím zabývat, dokud nebyly učiněny první kroky.