Dopis, 51:
Amsterodam, 30. května 1877
Milý Theo!
Děkuji Ti za dnešní dopis; ještě mám cosi na práci, a proto píši narychlo. Tvůj dopis jsem odevzdal strýci Janovi, upřímně Tě pozdravuje a děkuje Ti za něj.
V tvém dopise byla věta, jež mě velmi zarazila: "...nejraději bych ode všeho utekl, všeho jsem příčinou a jiným způsobuji jenom mrzutost; sám jsem způsobil toto soužení sobě i ostatním."
Tento výrok mě zarazil, protože se mi tentýž, docela tentýž pocit úplně stejně ozývá ve svědomí. Když si vzpomínám na minulost a když myslím na budoucnost, na téměř nepřekonatelné obtíže, na spoustu namáhavé a tak protivné práce, že bych se raději neviděl, a když si pomyslím na tolik lidí, jejichž oči jsou na mne upřeny, kteří budou vědět, v čem to vězí, když neobstojím, kteří mi nebudou dělat všední výčitky, ale poněvadž jsou zkušení a rozeznají, co je dobré a ušlechtilé a takřka ryzí zlato, prozradí výrazem své tváře: "... pomohli jsme Ti, byli jsme Ti vzorem, udělali jsme pro Tebe, co jsme mohli. Opravdu jsi chtěl to, co je teď naší odměnou a ovocem naší práce?" Hleď, když na to všechno pomyslím a ještě na všechno ostatní - je toho příliš mnoho, nežli lze vypočítat - na všechny svízele a starosti, jichž během života neubude, na utrpení, na zklamání, na nebezpečí neúspěchu a nadto na ostudu, pak věz, že též nejsem vzdálen touhy: "... nejraději bych ode všeho utekl!"
A přece - pokračuji - ale opatrně a v naději, že by se mi mohlo podařit zdolat všechny ty věci, takže na výčitky, jež mi hrozí, budu mít odpověď v důvěře, že přes to všechno, co se zdá být proti mně, dosáhnu cíle, po němž toužím, a jestli je to vůle boží, naleznu milost v očích těch, kteří po mně přijdou.
Je psáno: "Vztáhni ochablé ruce a líná kolena", a když učedníci celou noc pracovali a nic neulovili, tu jim bylo řečeno: "Vyplujte na moře a ještě jednou vrhněte sítě!" Někdy mám hlavu otupělou a často mě pálí a mé myšlení je zmatené - nevím, jak zvládnu tato obtížná a obšírná studia - ; není vždycky lehké zvyknout si teď po tak neklidných letech ještě na jednoduchou pravidelnou práci a vytrvat. A přece pokračuji; jsme-li unaveni, není to proto, že už jsme urazili kus cesty, a je-li pravda, že člověk má na zemi bojovat, není potom pocit únavy a pálení hlavy znamením, že jsme bojovali? Pracuje-li kdo na obtížném díle a přičiňuje se o dobrou věc, pak bojuje dobrý boj, jehož odměnou je jistě už to, že byl ušetřen mnohé bolesti. A Bůh vidí námahu a trampoty a přese všechno může pomoci.
Mám pevnou víru v Boha. On není iluse, není klamné poblouznění, nýbrž On je, On je v pravdě: je jeden Bůh, jenž žije a On je s našimi rodiči a Jeho oko bdí nad námi, a jsem jist, že má též s námi svůj úmysl a že my takřka sami sobě nejsme pány. - A tento Bůh není nikdo jiný než Kristus, o němž čteme v bibli, a jeho slovo a život tkví také hluboko v Tvém srdci. Kdybych se byl jen o to dříve snažil s veškerým úsilím, bylo by to věru pro mne lehčí, On však bude i teď silnou oporou a je v Jeho moci, aby nám učinil život snesitelný, aby nás ostříhal od všeho zlého, aby se nám všechno dařilo a abychom zemřeli v míru a pokoji.
Ve světe a také v nás je mnoho zla, strašné věci, a není třeba hluboko se ponořit v život, abychom se mnohého děsili a pociťovali potřebu pevné naděje v život po tomto životě a abychom věděli, že bez víry v Boha nelze žít, že bez ní to nelze vydržet. - Avšak s touto vírou lze to vydržet dlouho.
Když jsem stál nad Aertsenovou mrtvolou, tu se klid, vážnost a slavnostní ticho tak odrážely od nás žijících, že všichni jsme zplna vyciťovali, co ve své prostotě řekla jeho dcera: "... je osvobozen od břemene života, jež my ještě musíme nést".
A přece lpíme na tomto starém životě, poněvadž proti sklíčené náladě máme naději, a naše srdce a naše duše se radují jako skřivan, jenž musí zrána zpívat, i když už někdy klesáme na duchu a jsme v úzkostech. A vzpomínka na všechno, co jsme milovali, zůstává, a na sklonku života se k nám navrací. To vše nezemřelo, ale spí, a je dobré nahromadit si z toho poklad. Přijmi v duchu stisk ruky, ať se Ti daří co nejlépe a opět brzy napiš
svému upřímně Tě milujícímu bratru Vincentovi.
Milý Theo!
Děkuji Ti za dnešní dopis; ještě mám cosi na práci, a proto píši narychlo. Tvůj dopis jsem odevzdal strýci Janovi, upřímně Tě pozdravuje a děkuje Ti za něj.
V tvém dopise byla věta, jež mě velmi zarazila: "...nejraději bych ode všeho utekl, všeho jsem příčinou a jiným způsobuji jenom mrzutost; sám jsem způsobil toto soužení sobě i ostatním."
Tento výrok mě zarazil, protože se mi tentýž, docela tentýž pocit úplně stejně ozývá ve svědomí. Když si vzpomínám na minulost a když myslím na budoucnost, na téměř nepřekonatelné obtíže, na spoustu namáhavé a tak protivné práce, že bych se raději neviděl, a když si pomyslím na tolik lidí, jejichž oči jsou na mne upřeny, kteří budou vědět, v čem to vězí, když neobstojím, kteří mi nebudou dělat všední výčitky, ale poněvadž jsou zkušení a rozeznají, co je dobré a ušlechtilé a takřka ryzí zlato, prozradí výrazem své tváře: "... pomohli jsme Ti, byli jsme Ti vzorem, udělali jsme pro Tebe, co jsme mohli. Opravdu jsi chtěl to, co je teď naší odměnou a ovocem naší práce?" Hleď, když na to všechno pomyslím a ještě na všechno ostatní - je toho příliš mnoho, nežli lze vypočítat - na všechny svízele a starosti, jichž během života neubude, na utrpení, na zklamání, na nebezpečí neúspěchu a nadto na ostudu, pak věz, že též nejsem vzdálen touhy: "... nejraději bych ode všeho utekl!"
A přece - pokračuji - ale opatrně a v naději, že by se mi mohlo podařit zdolat všechny ty věci, takže na výčitky, jež mi hrozí, budu mít odpověď v důvěře, že přes to všechno, co se zdá být proti mně, dosáhnu cíle, po němž toužím, a jestli je to vůle boží, naleznu milost v očích těch, kteří po mně přijdou.
Je psáno: "Vztáhni ochablé ruce a líná kolena", a když učedníci celou noc pracovali a nic neulovili, tu jim bylo řečeno: "Vyplujte na moře a ještě jednou vrhněte sítě!" Někdy mám hlavu otupělou a často mě pálí a mé myšlení je zmatené - nevím, jak zvládnu tato obtížná a obšírná studia - ; není vždycky lehké zvyknout si teď po tak neklidných letech ještě na jednoduchou pravidelnou práci a vytrvat. A přece pokračuji; jsme-li unaveni, není to proto, že už jsme urazili kus cesty, a je-li pravda, že člověk má na zemi bojovat, není potom pocit únavy a pálení hlavy znamením, že jsme bojovali? Pracuje-li kdo na obtížném díle a přičiňuje se o dobrou věc, pak bojuje dobrý boj, jehož odměnou je jistě už to, že byl ušetřen mnohé bolesti. A Bůh vidí námahu a trampoty a přese všechno může pomoci.
Mám pevnou víru v Boha. On není iluse, není klamné poblouznění, nýbrž On je, On je v pravdě: je jeden Bůh, jenž žije a On je s našimi rodiči a Jeho oko bdí nad námi, a jsem jist, že má též s námi svůj úmysl a že my takřka sami sobě nejsme pány. - A tento Bůh není nikdo jiný než Kristus, o němž čteme v bibli, a jeho slovo a život tkví také hluboko v Tvém srdci. Kdybych se byl jen o to dříve snažil s veškerým úsilím, bylo by to věru pro mne lehčí, On však bude i teď silnou oporou a je v Jeho moci, aby nám učinil život snesitelný, aby nás ostříhal od všeho zlého, aby se nám všechno dařilo a abychom zemřeli v míru a pokoji.
Ve světe a také v nás je mnoho zla, strašné věci, a není třeba hluboko se ponořit v život, abychom se mnohého děsili a pociťovali potřebu pevné naděje v život po tomto životě a abychom věděli, že bez víry v Boha nelze žít, že bez ní to nelze vydržet. - Avšak s touto vírou lze to vydržet dlouho.
Když jsem stál nad Aertsenovou mrtvolou, tu se klid, vážnost a slavnostní ticho tak odrážely od nás žijících, že všichni jsme zplna vyciťovali, co ve své prostotě řekla jeho dcera: "... je osvobozen od břemene života, jež my ještě musíme nést".
A přece lpíme na tomto starém životě, poněvadž proti sklíčené náladě máme naději, a naše srdce a naše duše se radují jako skřivan, jenž musí zrána zpívat, i když už někdy klesáme na duchu a jsme v úzkostech. A vzpomínka na všechno, co jsme milovali, zůstává, a na sklonku života se k nám navrací. To vše nezemřelo, ale spí, a je dobré nahromadit si z toho poklad. Přijmi v duchu stisk ruky, ať se Ti daří co nejlépe a opět brzy napiš
svému upřímně Tě milujícímu bratru Vincentovi.
Pochybnosti o sobě samém i o životě lidském jsou přirozené, myslím, že každý je občas zažíváme.. Vincent píše (v dopise 51), že jsou chvíle, kdy by nejraději ode všeho utekl.. nu, mě zase napadá, že bych se nejraději neviděla :-), ale utíkat mně na mysl snad ještě nepřišlo.. i když, mnohokrát si říkám, že vše marné jest.. je štěstím, máme-li cokoliv, nějakou činnost, která, pokud se jí celým srdcem a rozumem věnujeme, nás snad vede k poznávání nejskrytějšího tajemství života, a především sebe samých, našich hranic, naší schopnosti najít v sobě nejčistší spojení s "bohem", tvar své vlastní duše... k takovému poznávání je zapotřebí bezpochyby také lásky, láska je požehnáním ... bez touhy a úsilí po poznání se může život stát temným a pustým.. naopak, každé naše úsilí, které je provázeno láskou a radostí, něhou, je jako silný náboj, zdroj energie, jež mění se ve světlo či duhu rozprostřenou až k obzoru....
OdpovědětVymazat:-)