Vincent van Gogh, Dopisy (129)

 (6. července 82.)

   Milý bratře!
   Dostal jsem od Tebe dopis s přiloženými 100 franky a opravdu srdečně Ti zaň děkuji; zachtělo se mi ihned Ti opět napsat. Domnívám se, že je dobře, když Ti podle svého nejlepšího a nejupřímnějšího vědomí objasním ještě některé věci, pro něž je důležité, abys je správně chápal a poznal; doufám tedy, že si přečteš tento dopis pomalu a trpělivě, neboť mi na tom tolik záleží. Zítra ráno se vrátím do nemocnice a klidně tam složím hlavu, věda, že jsi o všem zpraven tak podrobně a přesně, jak to dovoluje vzdálenost.Mnohem, mnohem víc by mě těšilo, kdybys tu teď byl sám a kdybych Ti dnes v poledne mohl všechno ještě ukázat a s Tebou si pohovořit. Ale stane se to později, doufejme v srpnu. Dříve než budu hovořit o jiných věcech, musím Ti říci, že mě v Tvém dopise překvapilo jedno místo, líčení Paříže zvečera, poněvadž ve mně probudilo jednu z vlastních vzpomínek - neboť jsem také spatřil "Paris tout gris"*  (* Paříž celou šedivou) a byl jsem překvapen tímto zcela zvláštním rázovitým efektem; černá postavička a bílý kůň, dávající vyniknout jemnosti této zvláštní šedi, byli tu zrovna tak.
   Tato temná nota a odstíněná běl jsou klíčem souladu. Náhodou teď v nemocnici opět na mne nedávno mocně zapůsobil umělec, jenž mistrně líčí "Paris tout gris".  V "Une page d´amour"*  (Lístek lásky) od Emila Zoly jsem našel několik mistrně líčených a kreslených pohledů na město, tak procítěných, jako to prosté místo v Tvém dopise. Jeho knížka je mi popudem, že si docela určitě přečtu všechno od Zoly, od něhož jsem dosud znal jen několik malých zlomků, k nimž jsem se pokoušel dělat ilustrace,  "ce que je veux,"*  (to, co chci), a jiný zlomek, který popisoval starého sedláčka, zrovna jako Milletova kresba.
   Bratře, v Tobě vězí cosi úžasně uměleckého - pěstuj to - nech to nejprve nějak zakořenit a pak vypučet - nedbej, co tomu řekne Petr nebo Pavel - nýbrž se vší vážností vůči sobě samému se už jednou nad tím zamysli a nepokládej za neštěstí, když se Tvé myšlenky na to soustředí a když to zabere v Tvé činnosti více méně důležité místo. Avšak odvážil jsem se do zakázané oblasti, pro dnešek tedy ani slova o tom. Jen ještě jedno, v Tvém krátkém líčení je "kresba", pro mne zřetelná a pochopitelná, ačkoli jsi ještě tak nevyjádřil svůj dojem, aby nabyl výraznější podoby a každému byl zřejmý nebo aspoň pochopitelný. Tam, kdes přestal v líčení, začíná vlastní tvůrčí utrpení a vypětí, ale tvůrčí schopnost máš po čertech dobrou.
   Teď však nemůžeš pokračovat, poněvadž si sám po té stránce nevěříš, jinak totiž bys přeskočil příkop, a odvážil by ses dál.
   Ale basta! V Tvém líčení je  "je ne sais quoi,"  vůně, souvenir jako na př. v akvarelu od Bohingrona - je však ještě matná, jako v mlze. Víš dobře, že kreslit slovy je také umění, jež mnohdy prozrazuje, že tu dříme skrytá síla, rovněž jako slabé či šedé obláčky kouře prozrazují, že v krbu hoří.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Teď už se mi nezdá zbytečné opakovat Ti, přestože je těžké to říkat, co cítím k Sieně. Jsem-li s ní pohromadě, mám pocit domova; pocit, jako by mi přinášela můj vlastní krb, pocit, že jsme spolu srostli. Je to vřelý, hluboký cit, vážný a nikoli bez temného stínu z její i mé dost chmurné minulosti, stínu, o němž jsem se Ti už zmínil, který nás ohrožuje ještě v budoucnu jako jakási chmura a proti němuž bychom museli celý život neustále zápasit.
   Zároveň však cítím velké uklidnění, jasnost a jarost, myslím-li na ni a na přímou cestu, kterou mám před sebou.
   Víš, co jsem Ti minulého roku psal o K., takže můžeš snadno, zdá se mi, přehlédnout, co se ve mně událo. Ne, že bych Ti byl přeháněl své city; láska, kterou jsem k ní cítil, byla silná, vášnivá, jiná než k Sieně. Když jsem se v Amsterodamu dozvěděl, nač mi ani nenapadlo pomyslet, že totiž měla přede mnou jakýsi odpor a v mém způsobu jednání spatřovala znásilňováni, takže aby mě nemusel spatřit, odcházela z domova pryč na tak dlouho, doku jsem tam byl - - - tehdy, nikoli však dříve, strpěla má láska k ní smrtelnou ránu, což jsem zpozoroval, jakmile jsem se letos v zimě tady v Haagu probíral takřka z mrákot. Tehdy bylo ve mně cosi z nevýslovného hoře, co nejsem s to vylíčit. Vím, že jsem tehdy mnoho přemýšlel o mužném výroku otce Milleta: "Il m´a toujours semblé que le suicide était une actin de malhonnet homme*. (*Vždycky se mi zdálo, že sebevražda je činem nečestného člověka).
   Prázdnota, nevýslovné vnitřní soužení způsobovaly, že jsem si myslel: "Ano, dovedu si představit, že jsou lidé, kteří se vrhají do vody." Jen jsem byl dalek toho, dát těmto lidem za pravdu, a uvěřil jsem ve správnost výroku, který jsem Ti citoval, a daleko nejlepší pojetí života jsem spatřoval v tom, vzchopit se a v práci hledat lék; Ty ostatně také tak smýšlíš, a tehdy jsem se toho tak chopil.
   Je těžké, strašně těžké, ba vůbec nemožné považovat za ilusi něco, jako byla má vášeň v minulém roce; to dělají otec s matkou, já však říkám:  "Ačkoli se to nikdy nestane, přece to mohlo být."  Nebyla to iluse, názory se však rozcházejí a okolnosti se tak mění, že se cesty čím dál víc rozbíhají, místo aby se sbíhaly. Hleď, tady, jak o tom uvažuji, to je má jasná a správná domněnka: mohlo to být, ale teď už to nemůže být.
   Za těch okolností bylo to pro mne velkou hlubokou ranou, jež se zahojila, ale pořád je ještě citlivá.
   Tehdy - té zimy - mohl jsem zas ihned pocítit lásku? Určitě ne. Je však zvrácené, že ve mně nevyhasla lidskost nebo že nebyla otupena, nýbrž že má bolest právě probudila potřebu soucitu s jinými???
   Nemyslím - Sien byla pro mne z počátku jen bližní, nešťastnice, jako já sám. Ačkoli jsem nebyl nestatečný, byl jsem tehdy právě v náladě poskytnout jí prakticky jakousi oporu, a to bylo pro mne zároveň povzbuzením, abych byl vytrvalý. Ale ponenáhlu se pak vyvíjelo mezi ní a mnou cosi jiného; nevýslovná vzájemná potřeba, takže jsme se jeden od druhého nehnuli a čím dál tím víc si navzájem vnikali do života, a potom to byla láska. Co je mezi Sienou a mnou, je skutečné; není to sen, je to skutečnost.
   Pokládám za velké požehnání, že mé myšlenky a pracovní úsilí nalezlo pevný bod, určitý směr. Možná, že jsem ke K. cítil více vášně a že byla po mnohé stránce přitažlivější než Sien, že by však láska k Sieně měla být proto méně upřímnější - opravdu ne - vždyť okolnosti jsou příliš vážné a všechno záleží na jednání a praxi a to bylo tak od počátku, kdy jsem ji potkal.
   Vidíš, co je výsledkem? - Jestliže teď přijedeš, nenajdeš mě sklíčeného nebo melancholického, nýbrž přijdeš do prostředí, kde nalezneš mír, při nejmenším veselou náladu, mladý atelier, ještě mladou domácnost v pracovním ruchu.
   Žádný mystický nebo tajuplný atelier, nýbrž takový, který zapustil kořeny do plného života. Atelier s kolébkou a dětskou stoličkou. Kde se tedy nezahálí, nýbrž kde se všechno má k světu a souhlasí a povzbuzuje. Jestliže by teď ke mně přišel kdokoli a vyprávěl mi, že jsem špatný finanční, pak ho odkážu na toto své malé vlastnictví. Postaral jsem se o to, bratře, jak nejlépe jsem dovedl, abys mohl vidět (a nejen Ty, ale každý, kdo má oči k vidění), že o to usiluji a že se mi též podaří popadnout věc za pravý konec. How to do it.
   Letos v zimě byla žena těhotná, měli jsme výlohy se zařízením, nyní mi žena slehla, čtyři týdny jsem byl nemocen a ještě nejsem docela zdráv - avšak přesto přese všechno domácnost je hezká,kvetoucí, čistá a uklizená, a z valné části teď mám nábytek, ložní prádlo a malířské náčiní.
   Ať to stálo, co stálo, jistě si toho budu nemálo vážit, Tvé peníze nebyly hozeny do vody, ale povstal z nich mladý atelier, který se i teď ještě nemůže obejít bez Tvé pomoci, kde však teď budou také čím dál tím víc vznikat kresby a který je plný nábytku a nářadí, jehož je třeba a jež má hodnotu. Nahlédneš-li, milý hochu, až sem teď přijedeš, do bytu plného života a pracovního ruchu a víš-li, že jsi toho původce - nepocítíš přitom značné zadostiučinění, víc než kdybych byl kavárenským povalečem? Chtěl bys něco jiného?
   Víš, že mi  vždycky nepřálo štěstí, že jsem byl často na tom velmi bídně, teď však Tvou pomocí přichází moje mládí na své a moje vlastní bytost se rozvíjí.
   Teď jen doufám, že nespustíš oči s tohoto velkého rozvoje (i potom, když někteří v tom vidí ztřeštěnost, že jsi mi pomohl a pomáháš), a že v dnešních kresbách uvidíš zárodek příštích. Ještě kratičkou dobu v nemocnici a potom se vrátím k práci a žena s robátkem k pózování.
   Je mi jako den jasné, že člověk musí prociťovat, co dělá, že žije ve skutečnosti a že musí žít rodinným životem, chce-li vytvářet důvěrné obrazy rodinného života, matku s dítětem, pradlenu, švadlenu. Úpornou prací stává se ruka ponenáhlu poslušnou citu, ale kdybych měl uhasit tento cit, sílu mít vlastní domácnost, to by pak byla sebevražda. Proto říkám: "En avant", přes temné stíny, starosti, obtíže, způsobené bohužel též zasahováním a žvaněním lidí.
   Věz však, Theo, že ačkoli, jak správně říkáš,nemám se tím zabývat, někdy mě to bolí; víš však, proč už jim neodporuji a proč se tím už nezabývám? Poněvadž musím pracovat a nesmím se dát svést se své cesty těmi pomluvami a obtížemi. Nezabývám se tím však proto, že je mi z nich úzko anebo proto, že bych neměl co říci. Často jsem též pozoroval, že nic neříkají, jsem-li při tom, a dokonce tvrdí, že nikdo nic takového neřekl. Co se týče Tebe - když víš, že se o to nestarám proto, abych se neznervosňoval a kvůli práci - zajisté pochopil též mé chování a nebudeš si myslet, že je to ode mne zbabělé, není-liž pravda? Nemysli si, že se sám pokládám za dokonalého a že se domnívám, že není mou vinou, považuje-li mě mnoho lidí za nepříjemný charakter. Často jsem děsně odporný, melancholický, popudlivý, dožaduji se sympatie, jako bych po ní hladověl a žíznil, jevím se lhostejný a krutý, jestliže tuto sympatii nenalézám, a sám ještě často přilévám trochu oleje do ohně. Nejsem rád ve společnosti a styk s lidmi, hovor s nimi je mi často odporný a obtížný. Víš Ty však, odkud to, když ne všechno, tedy přece velmi mnoho z toho, pochází? Prostě z mé nervosity - jsa hrozně jemnocitný, dostal jsem co proto jak tělesně, tak mravně v letech, kdy to bylo se mnou tak mizerné. Optej se lékaře, a ten ihned všemu porozumí; optej se, zdali to může být jinak, než že noci strávené na chladné ulici nebo venku, úzkost dostat se k chlebu, neustálé napětí, poněvadž jsem byl vlastně bez místa, mrzutosti s přáteli a rodinou musely být při nejmenším ze tří čtvrtin příčinou mnohých vlastností a vrtochů, a zdali nelze tomu připisovat, že jsem měl někdy ty nepříjemné záchvaty stísněnosti?
   Avšak ani Ty, ani kdo jiný, kdo by byl ochoten namáhat se uvažováním o tom, nebude mě, doufám, kvůli tomu odsuzovat nebo pohlížet na mne jako na nesnesitelného. A mám-li už svou špatnou stránku, nuže, u čerta, přece mám též dobré stránky - a tyto snad nelze také připsat k dobru? Nyní mi napiš, zdali shledáváš dobrým plán, aby se to řeklo rodičům a aby se tak dosáhlo lepšího dorozumění.
   Napsat o tom nebo tam zajet a hovořit o tom, k tomu nemám ani dost málo chutí, snadno bych propadl své obvyklé chybě, hovořil bych totiž tak, že by se nad mnoha výrazy pohoršovali. Hleď, uvažuji, až se vrátí žena s dítětem, až se já vrátím z nemocnice docela zdráv a atelier bude v provozu, potom bych rád řekl otci: "Přijeď a opakuj své návštěvy a pobuď u nás několik dní, aby sis se mnou o některých věcech pohovořil." A rád bych mu potom jako pozornost poslal peníze na cestu. Nevím o lepším plánu. Sbohem, mnohokrát děkuji za všechno a stisk ruky a důvěřuj mi,
                                   zcela Tvůj Vincent.