Vincent van Gogh, Dopisy (131)

   Milovaný bratře!

   Už je pozdě, ale přece Ti chci ještě napsat. Nehněvej se, ale potřebuji Tě, a zdá se mi, jako bychom někdy ani nebyli od sebe daleko. Dnes jsem se rozhodl, že se totiž nebudu ohlížet na svou chorobu, nebo lépe na to, co mi z ní zbylo. Ztratil jsem dost času, práce musí pokračovat. Tedy ať zdráv či nemocen opět začínám kreslit pravidelně od rána do večera. Nechci, aby mi někdo opět mohl říci: "Oh, to jsou jen staré kresby."  Dnes už jsem nakreslil studii dětské kolébky s několika barevnými tahy. Dále se opět zabývám podobnou kresbou, jako byla ta, kterou jsem Ti naposled poslal.

   Ruce mi trochu příliš zbělely, ale co dělat?

   Také budu opět chodit do přírody, a i kdybych snad z toho nic nevytěžil, přece jen se budu méně trápit, než kdybych se ještě dále vzdaloval práce. Umění je žárlivé, nechce, aby se dávala přednost churavění, ať je tedy po jeho vůli. Doufám, že tedy zakrátko dostaneš několik pořádných kreseb.

   Lidé jako já nesmějí vlastně stonat. Musíš správně pochopit, jak rozumím umění. Kdo chce dospět k pravému umění, musí dlouho a hodně pracovat. Co jsem si vytkl za cíl, je po čertech těžké, a přece nemyslím, že mířím příliš vysoko. Chci dělat kresby, které by některé lidi uchvátily.  "Sorrow" je nepatrný začátek - malé obrazy krajin, jako jsou "Laan van Meerdesvoort", "Louky u Ryswyku",  "Sušárna ryb", jsou snad též jakýsi začátek.

   Je v nich aspoň něco bezprostředního z mé vlastní duše. V postavách a v obraze krajiny nechtěl bych vyjadřovat něco sentimentálního, nyvého, nýbrž vážnou bolest. Zkrátka, chtěl bych to přivést tak daleko, aby se o mé práci říkalo, tento člověk má hluboký cit a tento člověk má jemný cit. Přes mou tak zvanou hrubost, rozumíš, snad zrovna díky jí.

   Tato řeč je snad ještě nyní domýšlivá, ale to je právě důvod, proč chci do toho vložit celé své úsilí.

   Čím jsem v očích většiny? Nula nebo podivín, nebo nepříjemný člověk, kdosi, kdo nemá nebo nebude mít ve společnosti žádné postavení, enfin, cosi nepatrnějšího nežli nejnepatrnější človíček.

   Dobrá - dejme tomu, že by to všechno přesně tak bylo, pak bych chtěl svou prací jednou ukázat, co vězí v srdci takového podivína, takové nuly.

   To je moje ctižádost, jež malgré tout * (*přese všechno) nepramení z hněvu, ale z lásky, spíše z pocitu radosti než z vášně. Ačkoli jsem často podrážděn, přece je v mém nitru klidná harmonie a hudba. V nejchudších chaloupkách, v nejšpinavějších koutech spatřuji obrazy nebo kresby a můj duch k nim  neodolatelně tíhne. To ostatní čím dál víc z toho mizí, a čím víc to z toho mizí, tím víc se zbystřuje můj pohled, aby zahlédl malebnosti. Umění vyžaduje houževnatou práci, práci navzdory všemu a nepřetržité pozorování.

   Houževnatostí rozumím především vytrvalou práci, ale též setrvání na vlastním pojetí bez ohledu na lidské řeči.

   Doufám, bratře, že v několika letech, ba dokonce už teď ode mne uvidíš věci, jež budou jakýmsi zadostiučiněním za Tvé oběti.

   V poslední době jsem zvlášť málo hovořil s malíři, přitom se mi nedařilo špatně. Lepší je naslouchat řeči přírody nežli řeči malířů.

   Teď dovedu lépe než před půlrokem pochopit Mauvova slova: "Nemluv mi přece o Dupréovi, povídej mi raději o tomto příkopu u silnice nebo o něčem takovém."  Zdá se to silné, a přece je to naprosto správné. Cit pro věci samy, pro skutečnost je mnohem důležitější, než cit pro obrazy, alespoň je plodnější a k životu povzbudivější.

   Poněvadž mám teď tak velký, tak široký cit pro umění a pro sám život, jehož esencí je umění, zní mi ostře a falešně, jestliže existují lidé, kteří se pachtí jen po úspěchu. Co se mne týče, nacházím vlastně v mnoha moderních obrazech zvláštní kouzlo, jež staré obrazy nemají.

   Jedním z nejvyšších a nejvznešenějších uměleckých projevů je pro mne anglický, na př. Millais, Herkomer, Frank Holl. O rozdílu mezi starým a novým uměním chtěl bych podotknout, že noví umělci jsou snad ve vyšší míře myslitelé. Je přece velký citový rozdíl na př. mezi "Chill October"*  (*Sychravý říjen.) od Millaise a "Bělidlem u Oresween"  od Ruysdaela, a zrovna tak velký mezi "Irish emigrants"* (*Irští emigranti) od Holla a "Ženami čtoucími bibli"  od Rembrandta.

   Rembrandt a Ruysdael jsou vznešení, a to pro nás zrovna tak jako pro své současníky, avšak v moderních je cosi, co se v nás osobitěji a intimněji zahosťuje. Právě tak je tomu s dřevoryty od Swaina a od starých německých mistrů. Bylo tedy také omylem, když moderní malíři před několika lety dychtili napodobovat staré.

   Proto tolik považuji za správné, co říká otec Millet: "Zdá se mi absurdní, když se lidé chtějí zdát jiní, nežli jsou."

   Zdá se, že to je jen obyčejný výrok, a přece je nesmírně hluboký jako oceán, a co se mne týče, myslím, že člověk udělá dobře, vezme-li si jej k srdci.

   Chtěl jsem Ti jen říci, že práce opět půjde svým pravidelným chodem a musí jít, přese všechno - a k tomu jsem chtěl ještě jednou dodat, že toužebně očekávám dopis a dále, že Ti přeji příjemný noční odpočinek. Sbohem se stiskem ruky

                                zcela Tvůj Vincent.

Vzpomeň si, prosím, na silný Ingresův papír, můžeš-li; v příloze posílám ještě jakýsi pokus. Tenkým papírem jsem ještě zásoben. Na silném Ingresu mohu lavírovat akvarely, na papíře ve svitcích to vždycky dopadá bez mé viny bídně. Kolébku budu po té dnešní jistě ještě stokrát neúmorně kreslit.