Dopis, 28:
Ramsgate, 17. dubna 1876
Drahý otče a matko!
Jistě jste již dostali telegrafické zprávy, budete se však zajisté chtít dovědět ještě více podrobností. Leccos jsem napsal ještě ve vlaku a posílám Vám to; pak aspoň uvidíte, jak se mi dařilo cestou.
Pátek.
Dnes si přejeme zůstat pohromadě. - Co je asi lepší, radost ze shledání nebo lítost z rozloučení? Už jsme se často loučili, tentokrát ovšem bylo v tom víc oboustranné bolesti než dříve, také víc odvahy k větší důvěře ve štěstí a jeho nezbytnost. A nevypadalo to, jako by příroda s námi pociťovala bolest? Byl to tak mlhavý a více méně nevlídný den. Teď se rozhlížím po rozlehlých pastvinách a všechno je tak klidné a slunce zapadá za šedivá oblaka a nad zemí rozlévá zlatou záplavu.
Jak v těchto prvních hodinách po rozloučení, jež Vy trávíte v kostele a já na nádraží a ve vlaku, navzájem po sobě toužíme a jak vzomínáme na ostatní, na Thea a na Annu, na ostatní sestry a bratříčka.
Právě jsme minuli Zevenbergen a tu jsem si vzpomněl na den, když jste mě tam vezli do pensionu a jak jsem stál přede dveřmi pana Provilyho a díval se za Vaším vozem na rozmoklé cestě. A pak si vzpomínám na den, kdy mě otec po prvé navštívil. A na první příjezd domů na vánoce.
Sobota a neděle.
Kolikrát jsem si na lodi vzpomněl na Annu. Všechno mi tam připomínalo naši společnou cestu. Počasí bylo jasné a na Maase bylo zvlášť pěkné, a též pohled na duny, jež při pohledu s moře ve slunci bíle zářily. Poslední, co bylo vidět z Holandska, byla šedá vížka.
Do západu slunce jsem zůstal na palubě, potom se však ochladilo a bylo nevlídně. Příštího rána ve vlaku z Harwiche do Londýna bylo pěkně; v ranním úsvitu bylo vidět černá pole a zelené louky s ovcemi a jehňaty a místy živé ploty a jednotlivé velké duby s kmeny pokrytými šedivým lišejníkem a s tmavými haluzemi. Na modré obloze za svítání blikaly ještě ojedinělé hvězdy a na obzoru ležel val šedivých mraků. Ještě před východem slunce jsem zaslechl skřivana.
Jakmile jsme přijížděli k poslední stanici před Londýnem, vycházelo slunce. Val šedivých mraků zmizel a slunce bylo tak čisté a velké, jak je to jen možné, skutečně slunce při východu.
Tráva jiskřila rosou a noční jinovatkou. Nicméně jsem měl to mlhavé počasí, když jsme se loučili, raději.
Drahý otče a matko!
Jistě jste již dostali telegrafické zprávy, budete se však zajisté chtít dovědět ještě více podrobností. Leccos jsem napsal ještě ve vlaku a posílám Vám to; pak aspoň uvidíte, jak se mi dařilo cestou.
Pátek.
Dnes si přejeme zůstat pohromadě. - Co je asi lepší, radost ze shledání nebo lítost z rozloučení? Už jsme se často loučili, tentokrát ovšem bylo v tom víc oboustranné bolesti než dříve, také víc odvahy k větší důvěře ve štěstí a jeho nezbytnost. A nevypadalo to, jako by příroda s námi pociťovala bolest? Byl to tak mlhavý a více méně nevlídný den. Teď se rozhlížím po rozlehlých pastvinách a všechno je tak klidné a slunce zapadá za šedivá oblaka a nad zemí rozlévá zlatou záplavu.
Jak v těchto prvních hodinách po rozloučení, jež Vy trávíte v kostele a já na nádraží a ve vlaku, navzájem po sobě toužíme a jak vzomínáme na ostatní, na Thea a na Annu, na ostatní sestry a bratříčka.
Právě jsme minuli Zevenbergen a tu jsem si vzpomněl na den, když jste mě tam vezli do pensionu a jak jsem stál přede dveřmi pana Provilyho a díval se za Vaším vozem na rozmoklé cestě. A pak si vzpomínám na den, kdy mě otec po prvé navštívil. A na první příjezd domů na vánoce.
Sobota a neděle.
Kolikrát jsem si na lodi vzpomněl na Annu. Všechno mi tam připomínalo naši společnou cestu. Počasí bylo jasné a na Maase bylo zvlášť pěkné, a též pohled na duny, jež při pohledu s moře ve slunci bíle zářily. Poslední, co bylo vidět z Holandska, byla šedá vížka.
Do západu slunce jsem zůstal na palubě, potom se však ochladilo a bylo nevlídně. Příštího rána ve vlaku z Harwiche do Londýna bylo pěkně; v ranním úsvitu bylo vidět černá pole a zelené louky s ovcemi a jehňaty a místy živé ploty a jednotlivé velké duby s kmeny pokrytými šedivým lišejníkem a s tmavými haluzemi. Na modré obloze za svítání blikaly ještě ojedinělé hvězdy a na obzoru ležel val šedivých mraků. Ještě před východem slunce jsem zaslechl skřivana.
Jakmile jsme přijížděli k poslední stanici před Londýnem, vycházelo slunce. Val šedivých mraků zmizel a slunce bylo tak čisté a velké, jak je to jen možné, skutečně slunce při východu.
Tráva jiskřila rosou a noční jinovatkou. Nicméně jsem měl to mlhavé počasí, když jsme se loučili, raději.
V sobotu odpoledne jsem setrval na palubě až do západu slunce. Člověk se mohl hezky daleko rozhlédnout; voda byla hluboce tmavomodrá, s mírně vysokými vlnami s bílými hřebeny. Pobřeží bylo již mimo dohled, obloha byla světlemodrá, bez hnutí a bez jediného mráčku.
A slunce zapadlo a vrhalo na vodu pruh oslňujícího světla.
Byl to velkolepý majestátní pohled, přesto nás však hlouběji uchvacují prostší, klidnější věci.
Z Londýna do Ramsgate odjížděl vlak za dvě hodiny. Jízda vlakem trvá ještě asi 4 a 1/2 hodiny. Je to krásná jízda. Projížděli jsme kopcovitou krajinou. Kopce jsou na úpatí porostlé hubenou trávou a na temeni dubovým křovím. Hodně se podobají našim dunám. Uprostřed kopců se prostírala dědina, šedivý kostel obrostlý břečťanem, právě tak jako většina domů. Ovocné zahrady byly v květu a obloha byla jasně modrá s šedivými a bílými oblaky. Míjeli jsme Canterbury, město, kde je ještě mnoho středověkých budov. Především je tu nádherný chrám obklopený starými jilmy.
Leccos z toho města jsem vídával na obrazech. Domyslíte si, že jsem hodně dlouho proseděl u okna a vyhlížel Ramsgate. V jednu hodinu jsem přišel k panu Stokesovi. Nebyl doma, vrátí se však dnes večer. Za jeho nepřítomnosti ho zastupoval jeho syn (asi třiadvacetiletý), učitel v Londýně. Paní Stokesovou jsem viděl v poledne u oběda.
Je tu čtyřiadvacet desíti až čtrnáctiletých chlapců. Škola tedy není veliká, z okna je vyhlídka na moře.
Byla to veselá podívaná na těchto 24 chlapců při jídle. Potom jsme šli na procházku k moři; je tam velmi krásně. Budovy u moře jsou vystavěny většinou v jednoduchém gotickém slohu ze žlutých kamenů, v jejich zahradách je plno cedrů a jiných tmavých, věčně zelených keřů.
V přístavu je plno lodí a je lemován kamennými hrázemi, po nichž se lze procházet. A široko daleko je vidět moře v jeho přirozené podstatě, a to je krásné.
Včera bylo všechno v mlze.
Večer jsem šel s chlapci do kostela. Na chrámové stěně bylo napsáno: "Hle, jsem s vámi až do skonání světa."
V osm hodin jdou hoši spat a o šesté vstávají. Ještě je tu jeden učitel, sedmnáctiletý. Oba ještě se čtyřmi chlapci spíme v jiném domě celkem blízko, kde mám malý pokojík - na stěně bylo by tu dost místa pro několik tisků.
A teď pro dnešek dost. Co dobrých dnů jsme prožili. Díky, díky za všechno. Všechny pozdravuje a v duchu Vám tiskne ruku
Váš milující syn Vincent.
Děkuji Vám za dopisy, jež právě došly, a brzy napíši víc, jen co tu budu několik dní a uvidím pana Stokese.
Dopis, 29:
Ramsgate, 21. dubna 1876
Milý Theo!
V dopise najdeš poukázku na 10 šilinků, buď tak hodný, pošli za ně do některých novin inserát pro Annu. Kdyby to bylo málo, dodatečně Ti pošlu, co chybí; kdyby Ti něco zbylo, kup za to k 21. květnu do Ettenu nějakou fotografii.
Určitě mi však sděl, kolik jsi zaplatil za inserát, anebo adresu novin, to je snad praktičtější.
Pan Stokes se teprve dnes vrátil; je to poněkud větší muž s lysou hlavou a licousy.
Chlapci mají z něho asi respekt, a přece si ho váží; už za několik hodin po svém návratu hrál s nimi kulečník.
Chodíme často na pobřeží. Dnes ráno jsem pomáhal chlapcům stavět z písku pevnost, jak jsme to dělávali na zahradě v Zundertu.
Těšilo by mě, kdyby ses jednou mohl podívat ze školního okna. Dům stojí na náměstí (všechny domy okolo jsou stejné), to je tu obvyklé, uprostřed něho je travnatá plocha, uzavřená železnou mříží a obrostlá jasmínovými keři; v poledních hodinách si tam chlapci hrají. Dům, kde mám svůj pokojík, je rovněž na tom náměstí.
Když jsem byl v Rotterdamu a zjistil, že tu musím čekat drahnou dobu, už jsem měl chuť zajet si do Haagu, dokud jsem byl ještě na nádraží. Avšak neudělal jsem to, doufám, že se tam podívám na všechny a na všechno poněkud klidněji. Nikdy asi nezapomenu na rozloučení s domovem na Veliký pátek. Ráno jsme šli do Hoeve* do kostela a společně k svaté večeři, a tu řekl otec: "Vstaňtež, odejděmež". A v poledne jsme vstali a z okna jsme viděl otce s bratříčkem, jak stojí na cestě a dívají se za vlakem. A v neděli v poledne jsem byl v Ramsgate v kostele a tu mě zaujala slova napsaná na stěně a která najdeš v dopise od Anny, jejž přikládám.
Pozdravuj Roosovy a všechny, kdo se po mně ptají. V duchu Ti tisknu ruku a jsem stále Tvůj Tě milující bratr
Vincent.
* Vesnička blízko Ettenu
Milý Theo!
V dopise najdeš poukázku na 10 šilinků, buď tak hodný, pošli za ně do některých novin inserát pro Annu. Kdyby to bylo málo, dodatečně Ti pošlu, co chybí; kdyby Ti něco zbylo, kup za to k 21. květnu do Ettenu nějakou fotografii.
Určitě mi však sděl, kolik jsi zaplatil za inserát, anebo adresu novin, to je snad praktičtější.
Pan Stokes se teprve dnes vrátil; je to poněkud větší muž s lysou hlavou a licousy.
Chlapci mají z něho asi respekt, a přece si ho váží; už za několik hodin po svém návratu hrál s nimi kulečník.
Chodíme často na pobřeží. Dnes ráno jsem pomáhal chlapcům stavět z písku pevnost, jak jsme to dělávali na zahradě v Zundertu.
Těšilo by mě, kdyby ses jednou mohl podívat ze školního okna. Dům stojí na náměstí (všechny domy okolo jsou stejné), to je tu obvyklé, uprostřed něho je travnatá plocha, uzavřená železnou mříží a obrostlá jasmínovými keři; v poledních hodinách si tam chlapci hrají. Dům, kde mám svůj pokojík, je rovněž na tom náměstí.
Když jsem byl v Rotterdamu a zjistil, že tu musím čekat drahnou dobu, už jsem měl chuť zajet si do Haagu, dokud jsem byl ještě na nádraží. Avšak neudělal jsem to, doufám, že se tam podívám na všechny a na všechno poněkud klidněji. Nikdy asi nezapomenu na rozloučení s domovem na Veliký pátek. Ráno jsme šli do Hoeve* do kostela a společně k svaté večeři, a tu řekl otec: "Vstaňtež, odejděmež". A v poledne jsme vstali a z okna jsme viděl otce s bratříčkem, jak stojí na cestě a dívají se za vlakem. A v neděli v poledne jsem byl v Ramsgate v kostele a tu mě zaujala slova napsaná na stěně a která najdeš v dopise od Anny, jejž přikládám.
Pozdravuj Roosovy a všechny, kdo se po mně ptají. V duchu Ti tisknu ruku a jsem stále Tvůj Tě milující bratr
Vincent.
* Vesnička blízko Ettenu
Dopis, 30:
Ramsgate, 28. dubna 1876
Milý Theo!
Přeji Ti ještě mnoho let! K tomuto dni Ti přeji upřímně štěstí; kéž naší lásky s lety stále přibývá! Opravdu mě těší, že máme navzájem tolik společného, netoliko vzpomínky na minulé dny, nýbrž že jsi v tomtéž obchodě, kde jsem byl posud zaměstnán, a že tedy znáš tolik lidí a míst, jež také znám, a že máš tak rád přírodu a umění.
Pan Stokes mi říkal, že má v úmyslu po prázdninách se přestěhovat, samozřejmě s celou školou, do jakési vesnice u Temže, hodinu či tři od Londýna. Školu by pak trochu jinak zařídil a snad zvětšil.
Teď Ti ještě povím o naší včerejší procházce. Šli jsme k mořskému zálivu; cesta k němu vedla mezi obilnými poli a podél hlohových plotů. Když jsme se k němu blížili, měli jsme po levé straně příkrou pískovcovou stěnu vysokou jako dvoupatrový dům. Nahoře rostly staré sukovité hlohy, jejichž černé, lišejníky pokryté kmeny a větve byly větrem ohnuty na stejnou stranu, a několik šeříkových keřů.
Půda, po níž jsme kráčeli, byla úplně pokryta velkými kameny, křídou a lasturami.
Vpravo se prostíralo moře, klidné jako rybník, v němž se tam, kde zapadalo slunce, odráželo světlo jemně šedavé oblohy. Byl odliv a voda byla hodně nízko.
Děkuji Ti za včerejší dopis; že Vilém Vachis přijde do obchodu, je, myslím, povedené. Pozdravuj ho ode mne. Chtěl bych se zas jednou s vámi oběma projít přes "boschjes" do Scheveningen.
Příjemně si užij narozenin. Pozdravuj všechny, kdo se po mně ptají, a buď ujištěn, že jsem stále Tvůj
Tě milující bratr Vincent.
Milý Theo!
Přeji Ti ještě mnoho let! K tomuto dni Ti přeji upřímně štěstí; kéž naší lásky s lety stále přibývá! Opravdu mě těší, že máme navzájem tolik společného, netoliko vzpomínky na minulé dny, nýbrž že jsi v tomtéž obchodě, kde jsem byl posud zaměstnán, a že tedy znáš tolik lidí a míst, jež také znám, a že máš tak rád přírodu a umění.
Pan Stokes mi říkal, že má v úmyslu po prázdninách se přestěhovat, samozřejmě s celou školou, do jakési vesnice u Temže, hodinu či tři od Londýna. Školu by pak trochu jinak zařídil a snad zvětšil.
Teď Ti ještě povím o naší včerejší procházce. Šli jsme k mořskému zálivu; cesta k němu vedla mezi obilnými poli a podél hlohových plotů. Když jsme se k němu blížili, měli jsme po levé straně příkrou pískovcovou stěnu vysokou jako dvoupatrový dům. Nahoře rostly staré sukovité hlohy, jejichž černé, lišejníky pokryté kmeny a větve byly větrem ohnuty na stejnou stranu, a několik šeříkových keřů.
Půda, po níž jsme kráčeli, byla úplně pokryta velkými kameny, křídou a lasturami.
Vpravo se prostíralo moře, klidné jako rybník, v němž se tam, kde zapadalo slunce, odráželo světlo jemně šedavé oblohy. Byl odliv a voda byla hodně nízko.
Děkuji Ti za včerejší dopis; že Vilém Vachis přijde do obchodu, je, myslím, povedené. Pozdravuj ho ode mne. Chtěl bych se zas jednou s vámi oběma projít přes "boschjes" do Scheveningen.
Příjemně si užij narozenin. Pozdravuj všechny, kdo se po mně ptají, a buď ujištěn, že jsem stále Tvůj
Tě milující bratr Vincent.
Ramsgate, 1. května.
Milý Theo!
Děkuji Ti za dopis a za uveřejnění inserátu. Byla poukázka přece v dopise? Včera v poledne tu byl tak silný vítr, že pan Stokes nedovolil chlapcům vyjít na procházku. Vyprosil jsem si však pro šest nejstarších chlapců a pro sebe dovolení, abychom se mohli přece aspoň na hodinku projít. Šli jsme k pobřeží; moře bylo rozbouřené a proti větru se šlo s námahou. Viděli jsme záchranný člun, vlečený parníkem, jak se vracel z cesty za lodí, jež ztroskotala o kus dál na písčině, nic však nepřivážel.
Obraz od Willema znám výborně; Mauvova kresba, o níž se zmiňuješ, je asi pěkná. Chodíváš k němu do atelieru?
Jsi zvědav, čemu je vlastně mou povinností vyučovat chlapce. Vyučuji je francouzštině, počátečním základům, jeden se začal učit německy; a pak všechno možné, jako na příklad sečítat, zkoušet, diktovat atd. Prozatím je to trochu těžké, ne ukládání úloh, ale dosáhnout, aby se jim chlapci naučili, je obtížné. -
Dnes máš narozeniny, v duchu Ti tisknu ruku a ještě jednou upřímně přeji úspěch a všechno dobré. Mimo vyučovací hodiny musím ovšem dohlížet na chlapce, to mi zabírá čas a zabere určitě ještě více. Minulou sobotu večer jsem myl asi šest těch mladých pánů. Stalo se to však spíše ze záliby, než že bych to musel dělat, a protože jim to prospělo, aby byli včas hotovi. - Též jsem se pokusil získat je pro četbu, mám pro ně dost vhodné literatury, "The wide, wide world"*, atd.
Tak hodně štěstí, děkuji za dopis.
Stále Tvůj Tě milující bratr Vincent.
V těchto dnech dostaneš dva anglické zpěvníky; některé písně zaškrtnu. Je v nich mnoho krásy. Zvlášť si je oblíbíš, když jsi je tu častěji slyšel.
* "Široširý svět."
Milý Theo!
Děkuji Ti za dopis a za uveřejnění inserátu. Byla poukázka přece v dopise? Včera v poledne tu byl tak silný vítr, že pan Stokes nedovolil chlapcům vyjít na procházku. Vyprosil jsem si však pro šest nejstarších chlapců a pro sebe dovolení, abychom se mohli přece aspoň na hodinku projít. Šli jsme k pobřeží; moře bylo rozbouřené a proti větru se šlo s námahou. Viděli jsme záchranný člun, vlečený parníkem, jak se vracel z cesty za lodí, jež ztroskotala o kus dál na písčině, nic však nepřivážel.
Obraz od Willema znám výborně; Mauvova kresba, o níž se zmiňuješ, je asi pěkná. Chodíváš k němu do atelieru?
Jsi zvědav, čemu je vlastně mou povinností vyučovat chlapce. Vyučuji je francouzštině, počátečním základům, jeden se začal učit německy; a pak všechno možné, jako na příklad sečítat, zkoušet, diktovat atd. Prozatím je to trochu těžké, ne ukládání úloh, ale dosáhnout, aby se jim chlapci naučili, je obtížné. -
Dnes máš narozeniny, v duchu Ti tisknu ruku a ještě jednou upřímně přeji úspěch a všechno dobré. Mimo vyučovací hodiny musím ovšem dohlížet na chlapce, to mi zabírá čas a zabere určitě ještě více. Minulou sobotu večer jsem myl asi šest těch mladých pánů. Stalo se to však spíše ze záliby, než že bych to musel dělat, a protože jim to prospělo, aby byli včas hotovi. - Též jsem se pokusil získat je pro četbu, mám pro ně dost vhodné literatury, "The wide, wide world"*, atd.
Tak hodně štěstí, děkuji za dopis.
Stále Tvůj Tě milující bratr Vincent.
V těchto dnech dostaneš dva anglické zpěvníky; některé písně zaškrtnu. Je v nich mnoho krásy. Zvlášť si je oblíbíš, když jsi je tu častěji slyšel.
* "Široširý svět."
Dopis, 32:
Ramsgate, 31. května 1876
Milý Theo!
Výborně, žes byl 21. května v Ettenu, z nás šesti byli tedy čtyři doma šťastni. Otec mi dopodrobna vypsal, jaké to bylo všechno ten den. Děkuji Ti též za poslední dopis.
Už jsem Ti psal o bouři, kterou jsem chvíli pozoroval. Moře bylo žlutavé, rozbouřené a sahalo vysoko k pobřeží. Po obzoru se táhl pruh světla a nad ním visely nevýslovně velké tmavošedé mraky; a bylo vidět, jak se z nich šikmými pruhy leje. Vítr metl do moře prach bílé silnice a ohýbal kvetoucí keře hlohu a žlutých fial, jež rostou na skalách. Vpravo svěže zelená obilná pole, v dálce město, jež s věžemi, mlýny, břidlicovými střechami a gotickými domy a přístavem mezi dvěma hrázemi, vybíhajícími do moře, se podobalo městům, jež dobře ryl Albrecht Dürer. - Také minulou neděli v noci jsem se díval na moře; všechno bylo tmavošedé, jen na obzoru se začínalo rozbřeskovat. Bylo ještě velmi časně, přesto už zpíval skřivan a slavíci v zahradách u moře. V dálce světlo majáku, strážní loď atd. Tutéž noc jsem se rozhlížel z okna po střechách domů, jež jsou odtud vidět, a po vrcholcích jilmů, tmavě se tyčících proti nočnímu nebi. Nad střechami svítila jediná hvězda, ale velká, krásná a laskavá.
I vzpomínal jsem na vás na všechny, na uplynulá léta a na nás doma, a s citem, který se mne zmocnil, napadla mi slova: "Chraň mě, abych se nestal synem, který plodí hanbu! Žehnej mi, nikoli pro mé zásluhy, ale kvůli mé matce" Ty jsi láska, přikryj všechny věci." -
Připojuji malou kresbu pohledu ze školního okna, odkud se děti dívají za rodiči, když se po návštěvě vracejí k nádraží. Nikdo nezapomene na pohled z toho okna. Měl bys jej vidět tento týden, kdy tu byly deštivé dny, zvláště za soumraku, když se rozžíhají lucerny a jejich světlo se odráží na mokré dlažbě ulice. Pan Stokes míval v oněch dnech špatnou náladu, a když si usmyslil, že chlapci tropí příliš mnoho rámusu, tu třeba nedostali večer chléb s čajem.
Pak jsi měl vidět, jak vykukovali z toho okna; bylo v tom cosi melancholického. Mají tak málo co jiného, v co doufají, kromě jídla a pití, a co jim pomáhá ze dne na den. Kéž bys je jednou spatřil, jak jdou po tmavých schůdkách a úzkou chodbou ke stolu! - Potom však svítí sluce opět vlídněji.
Jiným zvláštním místem je světnice se shnilou podlahou, kam těch šest se chodí umývat a kde jen slabé světlo dopadá oknem s rozbitými tabulkami na umyvadlo. Je to více méně melancholický pohled; tuze rád bych s nimi strávil anebo měl už za sebou jednu zimu, abych věděl, jaké to je.
Chlapci udělali na Tvé kresbě mastnou skvrnu, odpusť jim to.
Připojuji ještě řádek pro strýce Jana. A nyní dobrou noc, a kdyby se někdo na mne ptal, tak ho pozravuj.
Chodíváš ještě k Borcherovi? Uvidíš-li ho, pozdravuj ho, též Viléma Volkise a všechny u Roosových. V duchu tiskne Ti ruku
Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Milý Theo!
Výborně, žes byl 21. května v Ettenu, z nás šesti byli tedy čtyři doma šťastni. Otec mi dopodrobna vypsal, jaké to bylo všechno ten den. Děkuji Ti též za poslední dopis.
Už jsem Ti psal o bouři, kterou jsem chvíli pozoroval. Moře bylo žlutavé, rozbouřené a sahalo vysoko k pobřeží. Po obzoru se táhl pruh světla a nad ním visely nevýslovně velké tmavošedé mraky; a bylo vidět, jak se z nich šikmými pruhy leje. Vítr metl do moře prach bílé silnice a ohýbal kvetoucí keře hlohu a žlutých fial, jež rostou na skalách. Vpravo svěže zelená obilná pole, v dálce město, jež s věžemi, mlýny, břidlicovými střechami a gotickými domy a přístavem mezi dvěma hrázemi, vybíhajícími do moře, se podobalo městům, jež dobře ryl Albrecht Dürer. - Také minulou neděli v noci jsem se díval na moře; všechno bylo tmavošedé, jen na obzoru se začínalo rozbřeskovat. Bylo ještě velmi časně, přesto už zpíval skřivan a slavíci v zahradách u moře. V dálce světlo majáku, strážní loď atd. Tutéž noc jsem se rozhlížel z okna po střechách domů, jež jsou odtud vidět, a po vrcholcích jilmů, tmavě se tyčících proti nočnímu nebi. Nad střechami svítila jediná hvězda, ale velká, krásná a laskavá.
I vzpomínal jsem na vás na všechny, na uplynulá léta a na nás doma, a s citem, který se mne zmocnil, napadla mi slova: "Chraň mě, abych se nestal synem, který plodí hanbu! Žehnej mi, nikoli pro mé zásluhy, ale kvůli mé matce" Ty jsi láska, přikryj všechny věci." -
Připojuji malou kresbu pohledu ze školního okna, odkud se děti dívají za rodiči, když se po návštěvě vracejí k nádraží. Nikdo nezapomene na pohled z toho okna. Měl bys jej vidět tento týden, kdy tu byly deštivé dny, zvláště za soumraku, když se rozžíhají lucerny a jejich světlo se odráží na mokré dlažbě ulice. Pan Stokes míval v oněch dnech špatnou náladu, a když si usmyslil, že chlapci tropí příliš mnoho rámusu, tu třeba nedostali večer chléb s čajem.
Pak jsi měl vidět, jak vykukovali z toho okna; bylo v tom cosi melancholického. Mají tak málo co jiného, v co doufají, kromě jídla a pití, a co jim pomáhá ze dne na den. Kéž bys je jednou spatřil, jak jdou po tmavých schůdkách a úzkou chodbou ke stolu! - Potom však svítí sluce opět vlídněji.
Jiným zvláštním místem je světnice se shnilou podlahou, kam těch šest se chodí umývat a kde jen slabé světlo dopadá oknem s rozbitými tabulkami na umyvadlo. Je to více méně melancholický pohled; tuze rád bych s nimi strávil anebo měl už za sebou jednu zimu, abych věděl, jaké to je.
Chlapci udělali na Tvé kresbě mastnou skvrnu, odpusť jim to.
Připojuji ještě řádek pro strýce Jana. A nyní dobrou noc, a kdyby se někdo na mne ptal, tak ho pozravuj.
Chodíváš ještě k Borcherovi? Uvidíš-li ho, pozdravuj ho, též Viléma Volkise a všechny u Roosových. V duchu tiskne Ti ruku
Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Žádné komentáře:
Okomentovat