Dopis, 33:
Welwyn, 17. června 1876
Milý Theo!
Minulý pondělek jsem se vypravil z Ramsgate do Londýna. To je pořádný pochod; při odchodu bylo jaksepatří horko a zůstalo tak až do večera, když jsem přicházel do Canterbury. Ještě téhož večera jsem šel o kus dál, až jsem se dostal k několika bukům a jilmům u rybníčku, kde jsem si odpočinul.
Už o půl čtvrté zrána na počátku úsvitu začali ptáci zpívat a já jsem se znovu vydal na cestu. Dobře se šlo. V poledne jsem přišel do Chathamu, kde je v dálce mezi částečně zaplavenými nížinatými lukami s jilmy, tu a tam rostoucími, vidět Temži plnou lodí. Myslím, že je tam vždycky mlhavé počasí. Tu jsem potkal povoz, jenž mě zavezl o několk mil dále; vozka se však potom zastavil ve výčepu, a ježto jsem myslel, že se tam asi dlouho zdrží, kráčel jsem tedy dál; k večeru jsem dorazil do světoznámých předměstí Londýna a nekonečně dlouhými "Roads" jsem putoval do města. V Londýně jsem se zdržel dva dny a sběhal jsem ho od jednoho konce na druhý, abych uviděl různé lidi, mezi jiným též jednoho faráře, jemuž jsem dopsal. Přikládám překlad dopisu; posílám Ti ho, abys věděl, že začínám s citem, jako "Otče, nejsem toho hoden" a "Otče, buď mi milostiv". Najdu-li něco, pak to bude asi povolání tak něco mezi kazatelem a misionářem v londýnských předměstích, mezi dělnickým obyvatelstvem. O tom se prozatím, Theo, nikomu nezmiňuj. Můj plat u pana Stokese bude velmi malý, bezpochyby jenom strava a byt a trochu volného času, abych mohl dávat hodiny; nebo nezbude-li mi na to čas, nanejvýš dvacet liber ročně. Ale teď dál. Jednu noc jsem přespal u pana Reida a následující den u pana Gladwella, kde byli velmi přívětiví. Večer mě pan Gladwelll políbil na "dobrou noc" a to mě potěšilo. Kéž by mi bylo dopřáno, abych mohl někdy v budoucnu jeho synovi prokázat tu a tam ještě trochu přátelství!
Ještě večer jsem chtěl odejít do Welwynu, zdrželi mě však pro lijavec doslova násilím. Jakmile však zrána ke čtvrté hodině přestalo pršet, vyrazil jsem do Welwynu. To byla teprve důkladná procházka z jednoho konce města na druhý, asi deset anglických mil (jedna míle 20 minut dobré chůze).
Odpoledne po páté hodině jsem byl u sestry a nemálo jsem se potěšil, když jsem ji uviděl. Dobře vypadá a měl bys radost právě tak jako já z jejího pokoje, kde visí na stěnách "Velký pátek", "Kristus na hoře Olivetské", "Mater Dolorosa" a j., ověnčené břečťanem místo rámu. Až si, chlapče, přečteš dopis adresovaný farářovi, řekneš snad: "Přece není tak špatný", ale je to ovšem on. Ať je jaký je, občas si na něj vzpomeň. V duchu Ti tiskne ruku
Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Milý Theo!
Minulý pondělek jsem se vypravil z Ramsgate do Londýna. To je pořádný pochod; při odchodu bylo jaksepatří horko a zůstalo tak až do večera, když jsem přicházel do Canterbury. Ještě téhož večera jsem šel o kus dál, až jsem se dostal k několika bukům a jilmům u rybníčku, kde jsem si odpočinul.
Už o půl čtvrté zrána na počátku úsvitu začali ptáci zpívat a já jsem se znovu vydal na cestu. Dobře se šlo. V poledne jsem přišel do Chathamu, kde je v dálce mezi částečně zaplavenými nížinatými lukami s jilmy, tu a tam rostoucími, vidět Temži plnou lodí. Myslím, že je tam vždycky mlhavé počasí. Tu jsem potkal povoz, jenž mě zavezl o několk mil dále; vozka se však potom zastavil ve výčepu, a ježto jsem myslel, že se tam asi dlouho zdrží, kráčel jsem tedy dál; k večeru jsem dorazil do světoznámých předměstí Londýna a nekonečně dlouhými "Roads" jsem putoval do města. V Londýně jsem se zdržel dva dny a sběhal jsem ho od jednoho konce na druhý, abych uviděl různé lidi, mezi jiným též jednoho faráře, jemuž jsem dopsal. Přikládám překlad dopisu; posílám Ti ho, abys věděl, že začínám s citem, jako "Otče, nejsem toho hoden" a "Otče, buď mi milostiv". Najdu-li něco, pak to bude asi povolání tak něco mezi kazatelem a misionářem v londýnských předměstích, mezi dělnickým obyvatelstvem. O tom se prozatím, Theo, nikomu nezmiňuj. Můj plat u pana Stokese bude velmi malý, bezpochyby jenom strava a byt a trochu volného času, abych mohl dávat hodiny; nebo nezbude-li mi na to čas, nanejvýš dvacet liber ročně. Ale teď dál. Jednu noc jsem přespal u pana Reida a následující den u pana Gladwella, kde byli velmi přívětiví. Večer mě pan Gladwelll políbil na "dobrou noc" a to mě potěšilo. Kéž by mi bylo dopřáno, abych mohl někdy v budoucnu jeho synovi prokázat tu a tam ještě trochu přátelství!
Ještě večer jsem chtěl odejít do Welwynu, zdrželi mě však pro lijavec doslova násilím. Jakmile však zrána ke čtvrté hodině přestalo pršet, vyrazil jsem do Welwynu. To byla teprve důkladná procházka z jednoho konce města na druhý, asi deset anglických mil (jedna míle 20 minut dobré chůze).
Odpoledne po páté hodině jsem byl u sestry a nemálo jsem se potěšil, když jsem ji uviděl. Dobře vypadá a měl bys radost právě tak jako já z jejího pokoje, kde visí na stěnách "Velký pátek", "Kristus na hoře Olivetské", "Mater Dolorosa" a j., ověnčené břečťanem místo rámu. Až si, chlapče, přečteš dopis adresovaný farářovi, řekneš snad: "Přece není tak špatný", ale je to ovšem on. Ať je jaký je, občas si na něj vzpomeň. V duchu Ti tiskne ruku
Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Dopis, 34:
Isleworth, 5. července.
Milý Theo!
Předvídám, že by asi mohly jednou nadejít dny, kdy si s určitým steskem vzpomenu na "egyptské hrnce masa" a na bývalá místa - na příklad na větší výdělky a v mnohém ohledu na větší vážnost ve světě. - "Nadbytek chleba" je asi v rodinách, kam se v budoucnu dostanu na cestě, kterou jsem nastoupil, ale žádný nadbytek peněz.
A přece tak zřetelně vidím v dálce světlo, a jestliže se chvílemi ztrácí, pak je to většinou moje chyba. Znepokojuje mě otázka, zdali to v tomto povolání daleko dotáhnu, zdali mně nebude těch šest let, jež jsem strávil v podniku pánů Goupila & Co., kde jsem se musel připravovat na toto povolání, takřka po celý život vězet v žaludku.
Věřím však, že už za žádných okolností nemohu ustoupit, zvlášť, kdyby si to přála část mého já. (Později, teď se to ještě nestane.) Teď mám pocit, jako by už na světě nebylo žádné jiné povolání nežli učitelské nebo kazatelské, se vším, co je mezi tím, jako na příklad misionář, londýnský misionář a j. Londýnský misionář je ovšem zvláštní povolání, myslím, že se musí neustále pohybovat mezi dělníky a chudinou, aby rozšiřoval bibli, a má-li nějaké zkušenosti, musí s nimi rozmlouvat, musí pátrat po cizincích, kteří hledají práci, nebo po jiných osobách, jež se octly v nějakých nesnázích, a snažit se jim pomoci.
Minulý týden jsem byl několikrát v Londýně, abych zjistil, zdali bych se jím nemohl stát. Poněvadž hovořím několika jazyky a poněvadž jsem se zvlášť v Paříži a v Londýně dost stýkal s lidmi z chudších vrstev a s cizinci a protože sám jsem též cizinec, dobře bych se k tomu hodil a časem se stanu ještě způsobilejší. K tomu však mně musí být nejméně čtyřiadvacet let a mně v každém případě chybí do toho ještě rok. Pan Stokes tvrdí, že mi nemůže dávat žádný plat, poněvadž může dostat dost jiných za stravu a ubytování, a tak je to prašť jako uhoď. - Avšak uskuteční se to? Obávám se, že nikoli, dost brzy se o tom rozhodne.
Avšak, hochu, ať je tomu jakkoli, myslím, že Ti mohu znova říci, že těch několik měsíců mě tak připoutalo k tomuto životnímu zaměstnání, zpola učitele a zpola kazatele, jak radostmi, jež s ním souvisí, tak trny, jež mě bodaly, že už nemohu couvnout.
A tak pokračujme! Ujišťuji Tě, že se už teď objevují určité potíže a jiné lze zahlédnout v dáli, že člověk je tu v jiném živlu nežli v obchodě pánů Goupila & Co.
Dostanu malou rytinu "Kristus jako utěšitel a dobrodinec", kterou jsi mi slíbil?
Napiš mi brzy, najdeš-li chvilku, pošli však dopis otci a matce, ježto se má adresa možná brzy změní a doma ji budou vědět.
Minulý týden jsem byl v Hampton Courtu, abych se podíval na nádherné zahrady a dlouhé kaštanové a lipové aleje, v nichž hnízdí hejna vran, polních havranů a šedých vran, a rovněž abych si prohlédl zámek a obrazy.
Mezi jiným je tu hodně podobizen od Holbeina, jež jsou překrásné, a dva krásní Rembrandtové (podobizna ženy a jakéhosi rabína, jakož i krásné italské podobizny od Belliniho, Tiziana, jeden obraz od Leonarda da Vinci, kartony od Mantegni, krásný obraz od Ruysdaela, zátiší s ovocem od Cuypa atd., atd. Byl bych si přál, abys byl při tom. Utěšilo mě, že jsem zas jednou viděl obrazy.
Bezděčně jsem vzpomínal na lidi, kteří tu v Hampton Courtu též žili. Na Karla I. a jeho manželku (to byla ona, jež řekla: "Děkuji Ti, Bože, žes mne učinil královnou, avšak královnou nešťastnou," a nad jejímž hrobem Bossuet proslovil řeč s překypujícím srdcem. Máš Bossuetovy "Oraisons funebres"?* Tam najdeš tu pohřební řeč; existuje velmi levné vydání, domnívám se, že asi za 50 centimů, a také na lorda a lady Russellovy, kteří se tam jistě často zdržovali (Guizot líčí jejich život ve spise "Láska v manželství"; přečti si to, můžešli to dostat).
Přikládám pírko z šedé vrány. Brzy mi napiš, můžeš-li; toužím po tom, a věř mi, po stisku ruky v duchu, že jsem neustále Tvůj Tě milující bratr
Vincent.
Přestože mám pocit, že nepostačím a že mi po mnohé stránce chybí předpoklady pro toto povolání, přece mám však zároveň též pocit vděčnosti, naděje a jakoby vykoupení a osvobození ode všech pout, a myšlenka na Boha ve mně trvá přes všechny nedostatky, jež jsem na sobě vypozoroval, ba silněji a naléhavěji.
*Bossuet Jacques Bénigne, "Řeči pohřební".
Milý Theo!
Předvídám, že by asi mohly jednou nadejít dny, kdy si s určitým steskem vzpomenu na "egyptské hrnce masa" a na bývalá místa - na příklad na větší výdělky a v mnohém ohledu na větší vážnost ve světě. - "Nadbytek chleba" je asi v rodinách, kam se v budoucnu dostanu na cestě, kterou jsem nastoupil, ale žádný nadbytek peněz.
A přece tak zřetelně vidím v dálce světlo, a jestliže se chvílemi ztrácí, pak je to většinou moje chyba. Znepokojuje mě otázka, zdali to v tomto povolání daleko dotáhnu, zdali mně nebude těch šest let, jež jsem strávil v podniku pánů Goupila & Co., kde jsem se musel připravovat na toto povolání, takřka po celý život vězet v žaludku.
Věřím však, že už za žádných okolností nemohu ustoupit, zvlášť, kdyby si to přála část mého já. (Později, teď se to ještě nestane.) Teď mám pocit, jako by už na světě nebylo žádné jiné povolání nežli učitelské nebo kazatelské, se vším, co je mezi tím, jako na příklad misionář, londýnský misionář a j. Londýnský misionář je ovšem zvláštní povolání, myslím, že se musí neustále pohybovat mezi dělníky a chudinou, aby rozšiřoval bibli, a má-li nějaké zkušenosti, musí s nimi rozmlouvat, musí pátrat po cizincích, kteří hledají práci, nebo po jiných osobách, jež se octly v nějakých nesnázích, a snažit se jim pomoci.
Minulý týden jsem byl několikrát v Londýně, abych zjistil, zdali bych se jím nemohl stát. Poněvadž hovořím několika jazyky a poněvadž jsem se zvlášť v Paříži a v Londýně dost stýkal s lidmi z chudších vrstev a s cizinci a protože sám jsem též cizinec, dobře bych se k tomu hodil a časem se stanu ještě způsobilejší. K tomu však mně musí být nejméně čtyřiadvacet let a mně v každém případě chybí do toho ještě rok. Pan Stokes tvrdí, že mi nemůže dávat žádný plat, poněvadž může dostat dost jiných za stravu a ubytování, a tak je to prašť jako uhoď. - Avšak uskuteční se to? Obávám se, že nikoli, dost brzy se o tom rozhodne.
Avšak, hochu, ať je tomu jakkoli, myslím, že Ti mohu znova říci, že těch několik měsíců mě tak připoutalo k tomuto životnímu zaměstnání, zpola učitele a zpola kazatele, jak radostmi, jež s ním souvisí, tak trny, jež mě bodaly, že už nemohu couvnout.
A tak pokračujme! Ujišťuji Tě, že se už teď objevují určité potíže a jiné lze zahlédnout v dáli, že člověk je tu v jiném živlu nežli v obchodě pánů Goupila & Co.
Dostanu malou rytinu "Kristus jako utěšitel a dobrodinec", kterou jsi mi slíbil?
Napiš mi brzy, najdeš-li chvilku, pošli však dopis otci a matce, ježto se má adresa možná brzy změní a doma ji budou vědět.
Minulý týden jsem byl v Hampton Courtu, abych se podíval na nádherné zahrady a dlouhé kaštanové a lipové aleje, v nichž hnízdí hejna vran, polních havranů a šedých vran, a rovněž abych si prohlédl zámek a obrazy.
Mezi jiným je tu hodně podobizen od Holbeina, jež jsou překrásné, a dva krásní Rembrandtové (podobizna ženy a jakéhosi rabína, jakož i krásné italské podobizny od Belliniho, Tiziana, jeden obraz od Leonarda da Vinci, kartony od Mantegni, krásný obraz od Ruysdaela, zátiší s ovocem od Cuypa atd., atd. Byl bych si přál, abys byl při tom. Utěšilo mě, že jsem zas jednou viděl obrazy.
Bezděčně jsem vzpomínal na lidi, kteří tu v Hampton Courtu též žili. Na Karla I. a jeho manželku (to byla ona, jež řekla: "Děkuji Ti, Bože, žes mne učinil královnou, avšak královnou nešťastnou," a nad jejímž hrobem Bossuet proslovil řeč s překypujícím srdcem. Máš Bossuetovy "Oraisons funebres"?* Tam najdeš tu pohřební řeč; existuje velmi levné vydání, domnívám se, že asi za 50 centimů, a také na lorda a lady Russellovy, kteří se tam jistě často zdržovali (Guizot líčí jejich život ve spise "Láska v manželství"; přečti si to, můžešli to dostat).
Přikládám pírko z šedé vrány. Brzy mi napiš, můžeš-li; toužím po tom, a věř mi, po stisku ruky v duchu, že jsem neustále Tvůj Tě milující bratr
Vincent.
Přestože mám pocit, že nepostačím a že mi po mnohé stránce chybí předpoklady pro toto povolání, přece mám však zároveň též pocit vděčnosti, naděje a jakoby vykoupení a osvobození ode všech pout, a myšlenka na Boha ve mně trvá přes všechny nedostatky, jež jsem na sobě vypozoroval, ba silněji a naléhavěji.
*Bossuet Jacques Bénigne, "Řeči pohřební".
http://vangoghletters.org/vg/letters/let085/letter.html
Dopis, 35:
Islewort, 8. července 1876.
c/o Jones Exquire, Holme Court.
Milý Theo!
Když jsem byl dnes ráno zaměstnán na zahradě pletím brambor, překvapil mě mile od Tebe dopis a tisky. Děkuji ti za to; obě rytiny, Christus consolator et remunerator, visí už v mé světničce nad pultem. Bůh je spravedlivý, přivede tedy zbloudilé na správnou kolej. Na to jsi jistě myslel v dopise. Kéž se tak stane! Po mnohé stránce jsem velmi roztěkaný, je tu však ještě naděje.
Neznepokojuj se nad svým "životem v nadbytku", jak tomu říkáš, klidně jdi svou cestou. Jsi "prostší" než já a bezpochyby dříve a lépe dosáhneš cíle. Nedělej si příliš velké iluse o mé svobodě, mám různá pouta, též pouta ponižující, a to bude časem ještě krutější.
I dnes ještě je pravda, co je napsáno nad obrazem "Krista utěšitele": "On přišel, aby zajatým zvěstoval svobodu."
Teď Tě o něco poprosím. Jednou v Haagu jsem navštívil učitele katechismu Hilla, který tehdy bydlel v Bagynestraatu. Dal si se mnou hodně práce, a ačkoli jsem to nedal najevo, přece jen to, co říkal, na mne zapůsobilo, a mám na mysli, abys s ním promluvil několik slov a pokud možná udělal mu radost. Vyhledej ho někdy, máš-li chvilku kdy, jeho adresu si můžeš najít, a řekni mu, že jsem se stal učitelem a později snad nastoupím nějaké místo, jež souvisí s církví. Je to docela prostý muž, jenž, myslím, prodělal velmi mnoho bojů. Když jsem k němu chodíval a díval se na něho, mimoděk mi mnohdy napadlo: "Konec tohoto muže bude mír." Dej mu ode mne připojenou kresbu.
Jak rád bych u Mauva mrkl na to, co popisuješ - takřka zřetelně vidím před sebou, na co ses díval toho večera, když jsi byl u něho.
Jen mi brzy napiš a měj se dobře a buď ujištěn, že jsem neustále
Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Prosím, pozdravuj ode mne pana Tersteega, jeho ženu a Betsy a všechny u Roosových a koho jinak uvidíš. O mně se však ještě nezmiňuj. Jak vidíš, konečně jsem přece přišel do jiné školy. Přikládám dva prospekty. Můžeš-li každému, kdo chce poslat děti do Anglie, doporučit tuto školu, udělej to.
c/o Jones Exquire, Holme Court.
Milý Theo!
Když jsem byl dnes ráno zaměstnán na zahradě pletím brambor, překvapil mě mile od Tebe dopis a tisky. Děkuji ti za to; obě rytiny, Christus consolator et remunerator, visí už v mé světničce nad pultem. Bůh je spravedlivý, přivede tedy zbloudilé na správnou kolej. Na to jsi jistě myslel v dopise. Kéž se tak stane! Po mnohé stránce jsem velmi roztěkaný, je tu však ještě naděje.
Neznepokojuj se nad svým "životem v nadbytku", jak tomu říkáš, klidně jdi svou cestou. Jsi "prostší" než já a bezpochyby dříve a lépe dosáhneš cíle. Nedělej si příliš velké iluse o mé svobodě, mám různá pouta, též pouta ponižující, a to bude časem ještě krutější.
I dnes ještě je pravda, co je napsáno nad obrazem "Krista utěšitele": "On přišel, aby zajatým zvěstoval svobodu."
Teď Tě o něco poprosím. Jednou v Haagu jsem navštívil učitele katechismu Hilla, který tehdy bydlel v Bagynestraatu. Dal si se mnou hodně práce, a ačkoli jsem to nedal najevo, přece jen to, co říkal, na mne zapůsobilo, a mám na mysli, abys s ním promluvil několik slov a pokud možná udělal mu radost. Vyhledej ho někdy, máš-li chvilku kdy, jeho adresu si můžeš najít, a řekni mu, že jsem se stal učitelem a později snad nastoupím nějaké místo, jež souvisí s církví. Je to docela prostý muž, jenž, myslím, prodělal velmi mnoho bojů. Když jsem k němu chodíval a díval se na něho, mimoděk mi mnohdy napadlo: "Konec tohoto muže bude mír." Dej mu ode mne připojenou kresbu.
Jak rád bych u Mauva mrkl na to, co popisuješ - takřka zřetelně vidím před sebou, na co ses díval toho večera, když jsi byl u něho.
Jen mi brzy napiš a měj se dobře a buď ujištěn, že jsem neustále
Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Prosím, pozdravuj ode mne pana Tersteega, jeho ženu a Betsy a všechny u Roosových a koho jinak uvidíš. O mně se však ještě nezmiňuj. Jak vidíš, konečně jsem přece přišel do jiné školy. Přikládám dva prospekty. Můžeš-li každému, kdo chce poslat děti do Anglie, doporučit tuto školu, udělej to.
Dopis, 36:
Isleworth, 18. srpna 1876
Milý Theo!
Včera jsem byl u Gladwella, který je na několik dní doma; v jeho rodině se přihodilo něco velmi smutného; jeho sestra, dívka plná života, tmavých vlasů a očí, sedmnáctiletá, spadla v Blackheathu při jízdě na koni. Když ji zvedli, byla v bezvědomí a po pěti hodinách zemřela, aniž se probrala.
Jakmile jsem uslyšel, co se stalo, a že je Gladwell doma, vypravil jsem se k nim. Vyrazil jsem odtud včera v pět hodin ráno a dlouho jsem putoval do Lewishamu; a pak od jednoho konce Londýna na druhý. O páté hodině odpoledne jsem byl u Gladwella. Všichni se právě vrátili z pohřbu. Byl to skutečně dům nářku, a pro mne bylo dobře, že jsem tam byl. Pociťoval jsem rozpaky a stud tváří v tvář takové bolesti, jež vzbuzuje úctu.
"Blažení, kteří tu truchlí, blažení, kdo jsou zarmouceni, ale vždycky šťastni, blažení, kdo mají prostotu srdce, neboť Bůh utěšuje prostomyslné. Blažení, kdo na svých cestách nalézají lásku, kteří jsou upřímně spojeni v Bohu, neboť všechno jim prospívá."
Dlouho, až do večera, jsem hovořil s Harrym o všem možném, o království Božím a o bibli, a tak za hovoru jsme se procházeli po nádraží. Na ty chvíle až do rozloučení snad nikdy nezapomeneme.
Navzájem se přece tak dobře známe, jeho práce byla mou prací; znám též lidi v obchodě, jež on zná, jeho život byl mým životem, a proto mi bylo dovoleno tak hluboce nahlédnout do událostí této rodiny, že ho mám rád, ani ne tak proto, že znám podrobnosti té nešťastné příhody, jako spíš že vyciťuji tón a náladu jejich bytí a života.
Procházeli jsme se tedy po nádraží v tomto všedním světě, avšak s nevšedním pocitem.
Ty okamžiky netrvají dlouho; museli jsme se rychle spolu rozloučit.
Z vlaku byl krásný pohled na Londýn, jenž se tu ve tmě prostíral, v dálce se sv. Pavlem a jinými chrámy. Jel jsem vlakem do Richmondu a odtud jsem putoval pěšky podél Temže do Isleworthu. Byla to rozkošná procházka. Nalevo parky s vysokými topoly, duby a jilmy, napravo řeka, v níž se zhlížely vysoké stromy.
Byl krásný, téměř sváteční večer, ve čtvrt na jedenáct jsem byl doma.
Děkuji Ti za poslední dopis. Nenapsals mi, že paní V., kterou jsem často večer doprovázel domů, zemřela. Byl bych se rád zúčastnil pohřbu.
Častěji vyučuji chlapce biblické dějepravě a minulou neděli jsem měl s nimi biblickou hodinu. Ráno a večer čteme společně z bible, zpíváme a modlíme se. V Ramsgate jsme to také dělali, a když těchto jedenadvacet synů londýnských tržnic a ulic prosilo "Otče náš, jenž jsi na nebesích, chléb náš vezdejší dejž nám dnes", tu jsem si vzpomněl na křik mladých havranů, který Pán slyší, a blažilo mě, že jsem se s nimi modlil a snad hlouběji než oni skláněl hlavu při slovech "A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého".
Ještě jsem pln dojmů z včerejška; jak bych rád potěšil otce, stál jsem však před ním v rozpacích, k synovi jsem mohl hovořit. V tom domě bylo cosi posvátného. Četls někdy "A life for a life"* od autorky "Johna Halifaxe"? To by se Ti líbilo; ostatně jak je to s Tvou angličtinou? To byl požitek udělat si zas jednou důkladný výšlap; zde ve škole se chodí velmi málo na procházky. Když si vzpomínám na svůj pařížský život v minulém roce, plný bojů a zápasů, a že jsem teď tady, kde někdy celý týden nemohu vystrčit hlavu ze dveří, aspoň ne dál než do zahrady, pak mi napadá, kdy se zase vrátím do toho světa? Vrátím-li se tam, pak to bude bezpochyby jiná práce nežli v minulém roce. Přece však věřím, že raději procvičuji s chlapci biblickou dějepravu, než chodím na vycházky, jestliže člověk dělá cosi vážnějšího, cítí se více méně jako světec.
Pozdravuj u Roosových a jinak každého, optá-li se na mne. V duchu Ti tisknu ruku a přeji to nejlepší.
Neustále Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Připojuji dopis pro Mauva.
Můžeš si ho přečíst, myslím, že je dobře nezapomínat na své bývalé známé, proto občas píši tomu či onomu, též Sockovi do Paříže a jiným.
Píši to mezi žáky, a jak vidíš, poněkud ve spěchu.
* "Život za život."
Milý Theo!
Včera jsem byl u Gladwella, který je na několik dní doma; v jeho rodině se přihodilo něco velmi smutného; jeho sestra, dívka plná života, tmavých vlasů a očí, sedmnáctiletá, spadla v Blackheathu při jízdě na koni. Když ji zvedli, byla v bezvědomí a po pěti hodinách zemřela, aniž se probrala.
Jakmile jsem uslyšel, co se stalo, a že je Gladwell doma, vypravil jsem se k nim. Vyrazil jsem odtud včera v pět hodin ráno a dlouho jsem putoval do Lewishamu; a pak od jednoho konce Londýna na druhý. O páté hodině odpoledne jsem byl u Gladwella. Všichni se právě vrátili z pohřbu. Byl to skutečně dům nářku, a pro mne bylo dobře, že jsem tam byl. Pociťoval jsem rozpaky a stud tváří v tvář takové bolesti, jež vzbuzuje úctu.
"Blažení, kteří tu truchlí, blažení, kdo jsou zarmouceni, ale vždycky šťastni, blažení, kdo mají prostotu srdce, neboť Bůh utěšuje prostomyslné. Blažení, kdo na svých cestách nalézají lásku, kteří jsou upřímně spojeni v Bohu, neboť všechno jim prospívá."
Dlouho, až do večera, jsem hovořil s Harrym o všem možném, o království Božím a o bibli, a tak za hovoru jsme se procházeli po nádraží. Na ty chvíle až do rozloučení snad nikdy nezapomeneme.
Navzájem se přece tak dobře známe, jeho práce byla mou prací; znám též lidi v obchodě, jež on zná, jeho život byl mým životem, a proto mi bylo dovoleno tak hluboce nahlédnout do událostí této rodiny, že ho mám rád, ani ne tak proto, že znám podrobnosti té nešťastné příhody, jako spíš že vyciťuji tón a náladu jejich bytí a života.
Procházeli jsme se tedy po nádraží v tomto všedním světě, avšak s nevšedním pocitem.
Ty okamžiky netrvají dlouho; museli jsme se rychle spolu rozloučit.
Z vlaku byl krásný pohled na Londýn, jenž se tu ve tmě prostíral, v dálce se sv. Pavlem a jinými chrámy. Jel jsem vlakem do Richmondu a odtud jsem putoval pěšky podél Temže do Isleworthu. Byla to rozkošná procházka. Nalevo parky s vysokými topoly, duby a jilmy, napravo řeka, v níž se zhlížely vysoké stromy.
Byl krásný, téměř sváteční večer, ve čtvrt na jedenáct jsem byl doma.
Děkuji Ti za poslední dopis. Nenapsals mi, že paní V., kterou jsem často večer doprovázel domů, zemřela. Byl bych se rád zúčastnil pohřbu.
Častěji vyučuji chlapce biblické dějepravě a minulou neděli jsem měl s nimi biblickou hodinu. Ráno a večer čteme společně z bible, zpíváme a modlíme se. V Ramsgate jsme to také dělali, a když těchto jedenadvacet synů londýnských tržnic a ulic prosilo "Otče náš, jenž jsi na nebesích, chléb náš vezdejší dejž nám dnes", tu jsem si vzpomněl na křik mladých havranů, který Pán slyší, a blažilo mě, že jsem se s nimi modlil a snad hlouběji než oni skláněl hlavu při slovech "A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého".
Ještě jsem pln dojmů z včerejška; jak bych rád potěšil otce, stál jsem však před ním v rozpacích, k synovi jsem mohl hovořit. V tom domě bylo cosi posvátného. Četls někdy "A life for a life"* od autorky "Johna Halifaxe"? To by se Ti líbilo; ostatně jak je to s Tvou angličtinou? To byl požitek udělat si zas jednou důkladný výšlap; zde ve škole se chodí velmi málo na procházky. Když si vzpomínám na svůj pařížský život v minulém roce, plný bojů a zápasů, a že jsem teď tady, kde někdy celý týden nemohu vystrčit hlavu ze dveří, aspoň ne dál než do zahrady, pak mi napadá, kdy se zase vrátím do toho světa? Vrátím-li se tam, pak to bude bezpochyby jiná práce nežli v minulém roce. Přece však věřím, že raději procvičuji s chlapci biblickou dějepravu, než chodím na vycházky, jestliže člověk dělá cosi vážnějšího, cítí se více méně jako světec.
Pozdravuj u Roosových a jinak každého, optá-li se na mne. V duchu Ti tisknu ruku a přeji to nejlepší.
Neustále Tvůj Tě milující bratr Vincent.
Připojuji dopis pro Mauva.
Můžeš si ho přečíst, myslím, že je dobře nezapomínat na své bývalé známé, proto občas píši tomu či onomu, též Sockovi do Paříže a jiným.
Píši to mezi žáky, a jak vidíš, poněkud ve spěchu.
* "Život za život."
Žádné komentáře:
Okomentovat