Vincent van Gogh, Dopisy (166)

   Milý Theo!

   Ve svých líčeních jsi mi často ukazoval pohledy z Paříže - nyní já ti ukáži pohled z mého okna na zasněžený dvůr.

   Připojuji pohled na koutek domu, jsou to dvě nálady téhož zimního dne.

   Všude nás obklopuje poesie, avšak přenést ji na papír nejde, bohužel, tak rychle, jak ji uvidět.

   Z tohoto pohledu jsem udělal akvarel, a potom tuto malou skizzu, jež ostatně není dost živá a účinná.

   Myslím, že už jsem Ti psal, že jsem tu ve městě ještě našel trochu surové křídy. I s tou teď pracuji.

   Minulý týden přinesly nám dny nejtužší mrazy, jaké jsme, myslím, dosud měli. Byly to neobyčejně pěkné dny se sněhem a zvláštní oblohou.

   Dnešní tání sněhu bylo skoro ještě hezčí. Bylo to však typické zimní počasí, jež probouzí staré vzpomínky, a tu všední věci vypadají tak, že s nimi bezděky spojuješ příběhy z doby poštovních dostavníků.

   Podívej se na př. zde na tuto malou skizzu, kterou jsem udělal v takovém snění.

   Představuje pána, kterého donutilo asi zmeškání poštovního dostavníku přenocovat ve venkovské hospodě. Teď časně vstal, a zatím co si dává nalít skleničku koňaku pro zahřátí, platí hostinské (paní v selském čepci); je však ještě velmi záhy zrána "la piquette du jour"* (*na úsvitu) - musí dostihnout poštovní vůz - ještě svítí měsíc; oknem šenkovny je vidět třpytit se sníh a předměty mají zvláštní chvějivé ostré stíny.

   Tento příběh není vlastně nic a skizza též, ale pochopíš, co míním, že totiž v těchto dnech všechno mělo v sobě cosi jako je ne sais quoi, co člověku dělá chuť přenést to na papír.

   V těchto sněžných náladách je zkrátka celá příroda nepopsatelně krásnou výstavou černé a bílé. 

   Že jsem však už jednou u toho skizzování, připojuji ještě velmi povrchní skizzu křídové kresby: holčičku u kolébky, jež je udělána podobným způsobem jako žena s dítětem, o níž píšeš. Tato křída je skutečně zvláštní materiál. Jiná malá skizza - lodník - je podle kresby, v níž jsem mnoho ztlumil neutrálním inkoustem a sepií.

   Ani dost málo bych se nedivil, kdyby se Ti ta troška, kterou jsem Ti v poslední době poslal, zdála dost hubeným výsledkem.

   Myslím, že je těžko jinak si počínat.

   Je v tom cosi mrzutého; člověk musí stále pamatovat na celek, aby postihl zvláštní stránku černobílé techniky, což je přece vždycky naprosto nemožné.

   Zdá se mi, že není zcela totéž, udělá-li se deset nebo sto kreseb nebo skizz nebo studií.

  Jistě ne kvůli kvantitě - kvantitu nechme stranou - ale chci říci, že v černobílé technice je určitá pružnost, která umožňuje kreslit pěknou figuru asi v desíti různých posicích, zatím co v akvarelu nebo při malování byla by zachycena sotva jen jedna posice. Připusťme, že z desíti kreseb je devět špatných - doufám sice určitě, že poměr mezi dobrým a špatným nebude vždycky tentýž, ale už to připusťme. Kdybys byl teď sám v atelieru, pak by, myslím, neminul týden, kdy bych ti nemohl předložit ne snad jen jednu, nýbrž mnohem spíš určitý počet studií, a tu bych se divil, kdybys nemohl z toho určitého počtu vždycky vybrat tu či onu, v níž bys nacházel něco zajímavého. A ani ostatek by proto nebyl zcela zbytečně udělán, poněvadž i nepodařené studie se konečně ukážou po mnohé stránce přece někdy potřebné a užitečné pro nějakou novou komposici. 

   A proto si myslím, až sem opět přijedeš, že ještě najdeš mnoho věcí, při nichž mi snad budeš moci poradit.

  Poněvadž vůbec neznám Lhermittovy kresby (víš, že jsem se Tě na ně ptal), zatím co znám akvarely Ciceriho a rovněž jeho staré litografické předlohy (/neznám ovšem jeho nynější černobílé kresby), je mi, tvrdím, poměrně zatěžko přesně pochopit, píšeš-li mi o jisté malé skizze: "Nemohl bys udělat něco, co by poněkud navazovalo na tyto kresby?" Vím určitě, že oba zmínění umělci jsou nekonečně dál nežli já, ale přesto bych, myslím, uskutečnil Tvůj nápad, vždyť se pravděpodobně též něčemu ještě naučím, že ano? To tedy nepatří mezi nemožnosti. Vtip je v tom, že v černobílé technice je určitá pružnost, která usnadňuje velmi mnoho vytvořit v určité oblasti, až když se člověk dostal tak daleko, že koná něco upotřebitelného. I to se ovšem neobejde bez neustálé práce, ale tu přece mám i teď.

   Kdyby se tedy tyto malé křídové kresby, jež jsem Ti poslal, nesrovnávaly s Tvým názorem, ačkoli když jsem je dělal, pamatoval jsem na Tvůj pokyn, pak se tím nedej odstrašit a vrať se klidně k této kapitole. A buď ujištěn, že až se dozvím, jak by sis to přál mít, potom též rád udělám, o čem jsem právě hovořil, totiž deset kreseb, abychom získali jednu dobrou. A tak až přijdeš jednou do atelieru, pak, myslím, uvidíš, že mám určitou hbitost - doufám přece, že budeš mít o mně takové mínění, viď, a že porozumíš, že kdo má určitou hbitost, může sice též pracovat pro sebe, nebo lépe, aniž jeho práce má zvláštní určení, ale že by mě dvakrát tak živě povzbuzovalo, kdyby se pro ni určení najít dalo. Snad práce pro ilustrace.

   V těchto dnech jsem si přečetl s neobyčejným potěšením "Olle Kamellen"  od Fritze Reutera - je to docela jako na př. Knaus nebo Vautier. Znáš jistého kresliče Régameye? - V jeho pracích je mnoho charakteru, mám jeho dřevoryty, mezi jiným kresby kreslené v žaláři, a cikány a Japonce. Až sem přijedeš, musíš si zase prohlédnout dřevoryty, od oné doby jsem je ještě lecčíms doplnil. Nyní Ti snad bude připadat, jako by slunce krásněji svítilo a jako by všechny věci nabývaly nového půvabu. Aspoň si myslím, že toto je vždycky následek vážné lásky, a to je nádherná věc. A myslím, že se mýlí, kdo se domnívají, že člověk pak nemyslí jasně, neboť právě potom člověk myslí velmi jasně a dělá víc než jindy. A láska je cosi věčného, sice se zdánlivě mění, ale nikoli ve své podstatě. Mezi obdobím, kdy člověk miluje, a obdobím, kdy nemiloval, je stejný rozdíl, jako mezi rozsvícenou lampou a jinou, která nehoří. Lampa tu ovšem byla a byla i dobrá lampa, avšak teď také svítí a plní svou vlastní úlohu.

   Nedovedu nalézt slova - jak jsou tu pěkné ty staré dvorky. A je zvláštní, že poměrně málo umělců si jich všímá, ačkoli přece Israels je dělá takřka dokonale. Tady v Haagu téměř denně vídám tolik zajímavých zjevů, kterých si mnoho umělců nevšímá a které se velmi liší od toho, co většina jich dělá. Neodvažoval bych se to tvrdit, kdybych to nevěděl ze zkušenosti, že i figuralisté chodí kolem nich bez povšimnutí; neboť si vzpomínám, že i když jsem s nimi chodil a potkali jsme tu či onu postavu, jež mě zaujala, musel jsem opět a opět vyslechnout: "Ach, ti špinaví lidé", nebo "Také druh lidí", krátce výrazy, jež bys od malíře nečekal.

   Ano, někdy mě to nutí k přemýšlení. Mezi jiným si vzpomínám na rozmluvu s Henkesem, který přece často tak dobře viděl a vidí - a to mě nanejvýš udivilo. To je právě tak, jako by se úmyslně vyhýbali nejvážnějšímu a nejkrásnějšímu, zkrátka jako by si sami dobrovolně nasazovali náhubek a přistřihovali křídla. A zatím co si začínám mnohých ponenáhlu vážit, o jiných si musím bezděčně myslit, že propadnou neplodnosti, budou-li takhle pořád řádit.
   Stará bohéma byla právě po této stránce velmi produktivní. A bohéma nejde sice podle všeho správnou cestou, ale všimni si, že někteří tu chtějí mít z konvice dno, a dostanou víkem po nose. - Očistit světlo - que soit - ale nevidím záchranu v předčasném uhašení. Sbohem, se stiskem ruky
                                        zcela Tvůj Vincent.