Vincent van Gogh, Dopisy (60)

Amsterodam, 18. února 1878

Milý Theo!

Děkuji Ti za dopis ze 17. února, jenž mi způsobil velkou radost, poněvadž jsem se ho nemohl dočkat. Opět Ti, milý hochu, spěšně odepisuji, neboť často na Tebe myslím a stýská se mi též po Tobě. Každého rána mi Tě připomínají reprodukce na stěně - Kristus utěšitel, Dordrecht, dřevoryt podle van Goyena, Bažina od Th. Rousseaua atd. - vždyť všechny mám od Tebe; i vysmál se hrnec kotli, když jsi mi psal, že je ode mne zvrácenost, že jsem Ti tu a tam daroval obraz pro Tvůj pokoj, když jsem našel nějaký, jenž by se hodil k tomu, co už máš.

Včera večer jsem viděl u C.M. celý ročník časopisu L'Art, z něhož máš sešit s dřevoryty podle Corota. Obzvlášť mě překvapily dřevoryty podle Milletových kreseb, mezi jiným "Listí padá" (ovčák střežící stádo), havraní svatba, osli v močále (efekt soumraku), jatky, hospodyně zametající obydlí, hospodářský dvůr, noční efekt atd., kromě toho rytina podle Corotova obrazu "Duna" a podle Bretonova "Sv. Jan", jakož i několik rytin od Chauvela a jedna také podle Milleta, "Boby".

V neděli jsem byl celé odpoledne u strýce Jana a večer u strýce Cora. To byl pro mne šťastný den; vstal jsem poněkud časně a šel jsem ráno do francouzského kostela, kde kázal kazatel odněkud od Lyonu; přijel vykonat pro evangelickou misii kolektu. Předmětem jeho kázání bylo hlavně vyprávění ze života dělníků v lyonských továrnách, a ačkoli nebyl zvlášť výřečný a ač bylo možno pozorovat, že se vyjadřoval ztěžka, takřka neobratně, přece jeho slovo uchvátilo, poněvadž vycházelo ze srdce, a to samo o sobě má moc jímat jiná srdce. O jedné hodině jsem musel být v nedělní škole anglického kazatele v Barudesteagu, který tu má maličký a hezoučký starý kostelíček. Škola však byla v malé komůrce, kde se muselo v tuto hodinu, v pravé poledne, svítit.

Bylo tu asi dvacet dětí z této chudé čtvrti. Ačkoli kazatel je Angličan, přece káže holandsky, ale podle anglických pravidel, a katechismu učí též holandsky, ale velmi hezky a obratně. Zastihl jsem ho u Mr. MacFarlana, kazatele toho malého anglického kostela v bekyňském dvoře, kterého jsem se ptal, zdali bych ho směl navštívit a který mě přátelsky přijal; doufám, že tam zas jednou půjdu. Kromě anglického faráře jsem poprosil také faráře Gagnebina, zdali bych ho směl navštvít. Rád to přijal, říkal, kdybych šel někdy večer okolo, a určil k tomu dnešní večer. Teď tedy musím ihned k němu a doufám, že Ti ještě napíši, jak jsem pořídil. Příjemné bylo hovořit zase jednou francouzsky a anglicky; je to zvláštní pocit, když to člověk nedělal delší dobu.

Po dvakrát jsem ráno časně vstával, abych vypracoval náčrtek mapy k Pavlovým cestám, kterou jsem ještě měl. Dokončoval jsem ji, jména jsem psal francouzsky, takže vypadá pěkně, ba lépe než ty, jež jsem udělal pro otce a do své pracovny. Zamýšlím ji dát Mr. Gagnebinovi, chtěl bych tím dát této návštěvě trochu důrazu, poněvadž je to znamenitý muž, který mi někdy později může snadno ještě dobře poradit, uvidí-li, že by to či ono mělo pro mne význam.

Právě jsem byl u faráře Gagnebina, přesto však, že mi určil k návštěvě tento den a tuto hodinu, bylo mi řečeno, že je velmi zaneprázdněn, než aby mě mohl přijmout. V domě jsem slyšel hudbu, zrovna se tam tedy cosi dělo. Co jsem pro něho udělal, zanechal jsem tam s prosbou, aby mu to odevzdali. Tu a tam potřebuji cosi takového udělat; neboť je vůbec pochybné, dosáhnu-li cíle, a to proto, že je hrozně mnoho těch požadavků.

Nejméně pět let, to je celá věčnost; začíná-li člověk mladší, pak to značně lehčeji dohání. Mohu zajisté více pracovat a jsem schopnější zdržovat se svodů; nedychtím po tom, po čem mnoho jiných touží, ale při tom všem pracuji namáhavě. A pro případ, že bych neprošel, přece se chci vynasnažit, abych občas projevil známku života. Je toho úžasně mnoho, co musí člověk vědět, a přestože se mnozí snaží mě uklidňovat, přece jen mě neustále rozčiluje nepopsatelně silný pocit úzkosti, a proti tomu nepomáhá nic, než znovu se pustit do práce, ať to stojí cokoli; a je naprosto přesně předepsáno, co musím dělat. Tedy kupředu; neboť raději vůbec nemyslím, že bych se zastavil nebo že bych couvl. Kdyby to někdo udělal, ještě by si vše ztížil - totiž pozbyl by rozvahy a přece nakonec by musel začínat totéž znova od začátku.

Už je poněkud pozdě a jsem hodně unaven, neboť jsem se dnes také dost naběhal. Měj se co možná dobře; požehnání ať spočine na Tvé práci a na všem, co děláš. Můžeš-li, pak mi opět brzy napiš. Pozdravuj všechny u Roosových a přijmi v duchu upřímný stisk ruky. Dobrou noc. Buď ujištěn, že jsem vždycky

                                  Tvůj upřímně Tě milující bratr Vincent.

Zdroj :
http://vangoghletters.org/vg/letters/let141/letter.html