Vincent van Gogh, Dopisy (168, 169)

Milý Theo!

   I ode mne dostaneš k narozeninám pár řádek. Kéž je rok, který začínáš, pro tebe šťastný a kéž Ti dopřeje štěstí v práci! Obzvlášť doufám, že se v tomto roce dočkáš uznání za to, cos vykonal pro pacientku a že se uzdraví a probudí k novému životu.

   Víš, že už je to skoro rok, cos byl u mne? Ano - nemohu se dočkat Tvého příjezdu. Musím Ti ukázat práci za celý tento rok a musíme si o ní pohovořit vzhledem k budoucnosti.

   Myslíš, že přijedeš přibližně ve stejné době jako minulého roku? Nuže, až budeš moci něco určit o svém příjezdu, ihned mi napiš.

   Svého času jsi mi vyprávěl mnoho o švédských malířích Heyerdahlovi a Edelfeldtovi. Od Edelfeldta jsem našel tento týden reprodukci obrazu "Bohoslužba na mořském břehu". Je v něm něco z Longfellowových básní. Je velmi pěkný. A patří k směru, který mám velmi rád a který bude mít za následek víc dobra ve světě nežli Italové a Španělé s jejich "Marchands d´armes au Caire"* (Obchodníky se zbraněmi v Káhiře.)  atd., kteří jsou mi přece stále opravdu nudní.

   Tento týden jsem pracoval na kresbě postavy ženy, sbírající ve vřesovišti rašelinu.

   Mimo to na klečící mužské postavě.

  Člověk musí znát skrz naskrz stavbu postavy, aby mohl do ní dostat výraz - to je aspoň mým úmyslem.

   Edelfeldt je ve výrazu velmi pěkný, avšak i on ho nehledá výlučně ve výrazu obličeje, nýbrž v celém pohybu figur.

   Víš, kdo je snad ze všech Švédů nejznamenitější" - myslím, že jistý Wilhelm Leibl, muž, který se docela sám vzdělal.

   Mám reprodukci obrazu, s nímž znenadání vystoupil, myslím na výstavě ve Vídni roku 82. Představuje tři ženy v kostelní lavici, jednu sedící s šátkem na hlavě. Nádherné v náladě a kreslené jako od Memlinga nebo Quintena Massyse. Tento obraz vyvolal tehdy u umělců, jak se zdá, mnoho obdivu - co se od té doby stalo s tím mužem, nevím.

   Zjistil jsem, že má mnoho z Thyse Marise. V Anglii žije též jeden takový Němec, který je však méně znamenitý, Paul de Gassow, který má cosi horalského, jistě se pamatuješ na jeho hlavy. Nuže, ještě se najdou ve Švédsku dobří lidé, jak se zdá. Opět se nemohu dočkat dopisu od Tebe. Vzhledem k mé poznámce o vztazích žen k jejich matkám, mohu Tě ujistit, že devět desetin obtíží, které jsem shledal u ženy, přímo či nepřímo odtud pochází.

   A přece nejsou tyto matky skrz naskrz špatné, i když jednají nevýslovně nesmyslně. Ale nevědí, co dělají - ženy přibližně kolem padesátky mají často cosi podezřívavého a jejich zloba a podezřívavost jim samým strojí osidla.

   Chceš-li, budu Ti někdy vyprávět některé podrobnosti. Nevím, zdali všechny ženy s přibývajícím stářím zvážnějí - potom však chtějí své dcery vést a ukazovat jim, jak si mají počínat, a dělají to úplně obráceně.

   Přesto může být jejich systém v mnoha případech oprávněn, ale nesmí zásadně a a apriori předpokládat, že muži jsou podvodníci a šílenci a z toho vždycky usuzovat, že ženy je musí podvádět a že musí mít patent na rozum. Uplatňují-li matky tento systém u muže, který je čestný a upřímný, pak je z toho nešťastný. Poněvadž ještě nežijeme v době, kdy by každý měl mít v úctě rozum, nejen ve smyslu raison, nýbrž zároveň ve smyslu la conscience - je naší povinností pracovat k tomu, aby ten čas nadešel, a při posuzování charakteru uvážit poměry dnešní společnosti je jedním z nejdůležitějších přikázání lásky k lidem. Jak je přece krásný Zola - především "Zabiják", na nějž často myslím. Řekni mi, jak jsi daleko s četbou Balzaca. Les Misérables už jsem celé přečetl. Vím dobře, že Victor Hugo analysuje docela jiným způsobem nežli Balzac a Zola, ale také on vniká do věci.

   Víš, že co se mne týče, dal bych při vztazích ženy k její matce - v mém případě, kde opak by měl určitě opačné následky - přednost tomu, aby se matka k nám přistěhovala.

   Letos v zimě, když byla matka ve velké tísni, jsem jí navrhl: když obě tak na sobě lpíte, můžete spolu bydlet - ale je to, zdá se mi, jako by nepovažovaly toto jednoduché řešení, které zásadně chci a které je také nutné následkem poměrů, za dost dobré ani tehdy, když už nevědí kudy kam.

   Mnoho lidí si více váží zevnějšku nežli vnitřní podstaty rodiny a myslí, že tak jedná správně.

   Lidská společnost dbá více zdáti se nežli být. Ještě jednou budiž řečeno: Lidé nejsou proto špatní, ale jsou pošetilí.

   Ženina matka je v mnoha případech representantkou rodiny, která do všeho strká nos, pomlouvá a je k nevystání a touto vlastností veskrze škodlivá a i nepřátelská, i když sama není tak špatná.

   V mém případě bylo by mnohem lépe, kdyby byla v mém domě místo v domácnostech jiných členů rodiny, kteří ji čas od času drze obelhávají a popouzejí k intrikám. Vůči své nemocné ses zachoval naprosto čestně a upřímně; hle, to je hlavní věc - a je to důležité pro budoucnost, ať je jakákoli - avšak i když člověk jednal správně, může se někdy setkat s nepříjemnostmi. Do roku, který dnes začínáš, přeji Ti tedy z nich co možná neméně - a naopak ještě jednou všechno nejlepší. Jen brzy piš, jestliže jsi už nenapsal, což se, doufám, stalo.

   Sbohem, milý brachu, se srdečným stiskem ruky

                                   zcela Tvůj Vincent.

   Milý Theo!

   Budeš mít hodně práce se Salonem - zvlášť jsem si schoval poštovní známku, abych Ti mohl v případě potřeby ještě jednou napsat.

   Napsal jsem příteli Rappardovi, ale nedostal jsem ovšem ještě odpověď, obvykle čeká někdy měsíc, nežli napíše.

   Jsi-li v tísni, pak pošli z nouze méně než obvykle, ale odešli to co možná nejdříve. Na příští týden jsem smluvill s v. d. Weelem, že budeme malovat v dunách, vysvětlí mi některé věci, které ještě neznám.

   Teď jsem několik dní pracoval v dunách, ale dychtím malovat podle modelu, jinak se nedostanu kupředu.

   Mám zkrátka nějaké starosti. Napiš tedy co možná brzy - v práci mi ostatně přeje poněkud štěstí, a myslím, že by se Ti líbily mnohé kresby, na nichž pracuji.

   Doufám, že se Ti daří poněkud podle Tvého přání, milý hochu, neboť velmi dobře chápu, že i Ty to máš těžké. Zdar ve všem, sbohem, musím ven za prací.

                                       zcela Tvůj Vincent

   Brzy Ti obšírně napíši o některých věcech. S ženou se asi něco děje, co souvisí se záležitostmi, jež jsem Ti vyprávěl o její matce; snad to není nic, snad to skutečně něco. je. Ještě sám to nevím, ale přece si kvůli tomu dělám starosti.

   Piš brzy, milý hochu - neboť je velmi protivné, sedí-li člověk docela na suchu, a potom se i maličkosti stávají velmi škodlivé.

  

Vincent van Gogh, Dopsy (167)

Milý Theo!

   Konečně jsem náhodou viděl něco od Lhermitta - zcela povrchní reprodukci v dřevorytu. Představovala starou matičku v kostelní lavici. Vedle ní klečelo dítě. Ačkoli reprodukce byla nedokonalá - přece jsem si z ní udělal představu o jeho věcech. Docela mi připomínal de Grouxe a na př. Legrose, a v jeho díle musí být bezpodmínečně mnoho příbuzného s Milletem nebo Bretonem. Jakkoli byl ten malý dřevoryt též povrchní, přece mi celé dny vězel v hlavě, ještě pořád na něj myslím, právě že jsem byl pro mnoho věcí, které jsem slyšel o Lhermittovi, zvědav něco od něho vidět, a proto jsem po něm pátral. Pamatuješ se, psal jsem Ti o něm v souvislosti se zprávou o Black and White. Křídu jsem obdržel - děkuji Ti za ni, je zcela dobrá, avšak měkčí než ta, kterou jsem dostal po prvé, kusy jsou též jen z polovičky tak dlouhé, a vítanější by mi byl tvrdší druh ve větších kusech, ale i z této mám velkou radost. Nakreslil jsem jí a litografickou křídou velkou kresbu. Nakreslil jsem kopáče - za model jsem měl Tobě už známého stařečka ze starobince - neboť v takové holé lebce, sehnuté nad černou hlínou, spatřuji určitý význam; něco, co na př. upomíná na "V potu tváři budeš jísti chléb svůj".

   Kresby ženy s lopatou a tohoto kopáče nyní vypadají tak, že nikomu nenapadne, že by byly udělány.

   Avšak myslím si, kdybych je dělal obyčejnou křídou Conté, vniklo by do nich něco mrtvého nebo dřevěného, a to by působilo, že by se ihned říkalo: to přece není ani život, ani příroda.

   Určitými šedivými tóny, určitým životním teplem a silou v černé barvě vyhne se člověk té neživotnosti a topornosti.

   A tyto maličkosti, zdá se mi, dojista stojí za námahu, že se ohlížím po takovém materiálu, jako je tato surová a litografická křída. Mám velkou radost, žes mi ji poslal.

   Obě tyto kresby viděl dnes ráno jeden malíř - totiž Nakken, který mě nehledal, ale zazvonil u mne v domnění, že tu bydlí van Deventerm, který bydlí v jiné ulici.

  Ukázal jsem mu cestu a optal jsem se ho, zdali by se nechtěl v atelieru na něco podívat, a on to pak též udělal. Poněvadž jsem právě pracoval na zmíněném kopáči, nejprve se díval na toho na štaflích a přitom řekl: "Je to důkladně nakresleno a vážně prostudováno."

   Není třeba nyní dále zkoumat a analysovat tento výrok, ale přece mě potěšil, poněvadž si nedovedu právě o Nakkenovi myslet, že by řekl o figuře, která není dobře prokomponována, že je dobře nakreslena.

   Jinak tomu však nepřikládám žádnou cenu, a píši Ti to jenom proto, že právě zmíněná kresba byla dělána křídou; vidíš tedy výsledek, když ses namáhal mi ji obstarat - co se mne týče, s ničím jiným tak rád nepracuji.

   Nemohly by se snad takové kresby spojit s určitými uhlovými? - Lhermitte je ideál, a pokud může být i cílem, je přece snadné to udělat, snažíme-li se o to.

   Jakmile tedy dříve či později přijedeš, můžeme si potom o tom lépe pohovořit. Nedávno jsem mluvil se Smuldersem o litografiích - na ulici se mne ptal, zda bych si někdy zase nechtěl nějaké udělat; ano, to bych opravdu rád chtěl. Jednou si musím o tom promluvit s Rappardem, a tu by se musel nejprve podívat na mé studie. - Pořád se mi zdá, jako bych mohl udělat něco z postav dělníků, co by mělo opravdovost.

   Litografie Émila Verniera podle Milleta, Corota a Daubignyho mají kvalitu; velmi si jich cením. Jednou bych si rád promluvil s někým, kdo ovládá tento obor.

   Ne že bych měl v úmyslu reprodukovat malby, nýbrž že bych chtěl lépe pochopit, čeho je litografie schopna.

   Jen si představ originální kresby v těchto zvláštních šedivých tónech a s tím zvláštním podáním látky. Bodmer toho dosáhl - jako umělec je originální, a zároveň má, co lze nazvat litografickými barvami, nebo lépe šedou škálou. To je zase něco zcela jiného nežli Gavarniho litografie. Bodmer má vlastní litografie, jako je "Au bas Breau" a "Combat de Cerfs", nýbrž i na listy z Illustration nebo z Monde ill. Jestliže si vážím od jiných rady nebo poučení, které potřebuji a chci, nesmí se to vykládat jako omlouvání vlastní nevědomosti. Zkrátka: jiné nepotřebuji, ale ukvapil by se, kdo by bez výjimky ostatní zatvrzele bral na lehkou váhu.

   Odjakživa pohlížel jsem na tisk jako na zázrak podobný růstu klasu z obilného zrna. Všední div, tím větší, právě že je všední - člověk zaseje jedinou kresbu na kámen nebo na plotnu a sklízí z ní celé množství. Nechápeš, že při práci právě o tom přemýšlím a že k tomu pociťuji velkou lásku? Enfin, nyní se především musím postarat, aby se zlepšila kvalita kresby (totiž samy kresby), a kdyby to snad i trochu dlouho trvalo, přece bych byl spokojen, jen kdyby se tím zlepšila žeň - ale tuto žeň mám neustále na zřeteli.

   Nuže, napiš opět brzy, se stiskem ruky

                                  zcela Tvůj Vincent.

   Tento dopis jsem na několik dní uložil, poněvadž mám dnes v neděli více času na psaní. Právě čtu Les Misérables od Victora Huga. Kniha, k níž se vážou už staré vzpomínky, avšak potřeboval jsem si ji zas jednou přečíst, tak jako může člověk náhle zatoužit podívat se zas jednou na ten či onen obraz. Kniha je neobyčejně krásná a postava monsignora Myriela nebo Bienvenu je vznešená.

   Při zmínce o své pacientce hovořils v posledním dopise o jakémsi "vlivu". Nuže, tento Msgr. Myriel mi připomíná Corota nebo Milleta, ačkoli onen byl kněz a tito oba malíři. To proto, že malíř Corot a též Millet nebo Breton - nemluvě o jejich vlastních dílech, probudili v mnohých ve světě mnoho energie, jež by se bez nich nerozvila. Znáš přece "Les Misérables" a jistě též ilustrace, jež k nim nakreslil Brion - jsou velmi dobré a nabité obsahem. Myslím, že je dobře, přečte-li si člověk znova takovou knihu, poněvadž si tím udržuje určité pocity a nálady, především pocit lásky k lidem a víry a jistoty něčeho vyššího, zkrátka něčeho tam nahoře.

   Dnes v poledne jsem se do toho na několik hodin zahloubal a do atelieru jsem přišel, když zapadalo slunko. Z okna jsem viděl na rozlehlém tmavém popředí přerytých zahrad a polí hlínu většinou teple černé barvy a velmi hlubokou v tónu. Napříč ubíhá úzká cesta, vysypaná žlutavým pískem se zelenými travnatými okraji a štíhlými hubenými malými topoly. Pozadí tvoří zamlžená silueta města s kulatou střechou nádraží a s věžemi a komíny - mezi tím všude ještě zadní strany domů. Avšak v podvečer všechno splývá v jediný tón a tu je to pak všechno zhruba vidět - prostě popředí překopané černé země, přes kterou běží cesta, za ní mlhavá silueta města s věžemi, přesně nad ním blízko horizontu rudé slunce.

   Bylo to docela jako stránka z Huga - a co by Tě určitě zaujalo a co bys vylíčil lépe než já. Přitom jsem vzpomínal na Tebe.

   Už jsem Ti psal, že jsem kreslil křídou - včera jsem s ní začal druhou kresbu - švadlenu - která je úplně založena na šerosvitu.

   Až zas jednou přijdeš do atelieru, rázem zpozoruješ, domnívám se, že pořád myslím na svůj plán litografií dělnických postav, i když už o tom tolik nemluvím.

   Zdržuje se to však tím, že si to pořád znesnadňuji, poněvadž chci mít své figury stále hezčí.

   Mám rozsevače - žence - ženu u necek - dělnici z dolů - švadlenu - kopáče - ženu s lopatou - muže ze starobince - modlitbu při jídle - chlapce s trakařem hnoje, a když to musí být, ještě víc. Jsem přesvědčen, že však budeš moci dobře pochopit, že právě vytváření těchto věcí - pohlížení na modely, přemýšlení o tom nemá za následek, že jsem se svou prací spokojen, nýbrž právě naopak, že si říkám: ano, takové to musí být - ale ještě lepší a ještě vážnější.

   Netrval bych nyní na této myšlence, kdybych věděl, že ji nelze uskutečnit, ale právě to, že už jsem udělal tyto kresby, je důvodem, že chuť je zlepšit není jen myšlenkou, nýbrž je spíše skutečnou mukou. A s vypracováním přesného plánu nedostal jsem se dál jenom proto, že mě více zajímá práce sama.

   Tak se mi zdá, jako by tyto všechny kresby byly snažením ve směru, který jsi měl na mysli, když jsi nedávno o těch věcech psal - ačkoli jsem nedosáhl podobnosti na př. s uhlokresbami Lhermittovými.

   Zajisté to též pochopíš.

   Lhermittovo tajemství nebude asi nic jiného nežli to, že zná skrz naskrz postavu, totiž vzpurnou, přísnou postavu dělníka, a že své motivy vyjímá ze srdce lidu. Aby to člověk dotáhl tak daleko jako on, nesmí o tom mluvit, nýbrž musí pracovat a pak uvidí, jak daleko přijde.

   Neboť úctu a důvěru k takovému umělci mohu, zdá se mi, přesvědčivě dokázat, nikoli řečněním, nýbrž jenom prací.

   Viděls někdy něco od Američana jménem Abbey? V New Yorku teď existuje klub kreslířů, kteří se nazývají The Tile Club, tedy malíři tašek, a od těch jsem viděl více ilustrací, m.j. v Harperově vánočním čísle. Ptám se proto, že ti pánové, soudě podle humoristické skizzy jednoho z nich, byli asi společně v Paříži.

   Abbey je z nich, podle mého zdání, zdaleka nejdůkladnější. Jeho postavy mají často něco z Boughtona. Boughton je též členem nebo čestným členem klubu, přece je, myslím, solidnější nežli celý ostatní klub dohromady, a nedělá tolik rámusu. Ale Abbey je přesto velmi hezký. -

   Postava ženy ve sněhu, kterou od něho mám, připomíná mi právě tak Boughtona jako Heilbutha.

   Velká perokresba, představující vánoční slavnost z doby Washingtonovy nebo z doby o něco starší, připomná trochu Henriho Pilla. Má styl, to je něco velkého, ale Boughton jej měl též, zvlášť dříve, a to v ještě větší míře.

   Píši o tom vlastně jenom proto, poněvadž se dojista budeš, myslím, domnívat, právě tak jako já, že všichni Američané nejsou špatní.

   A i pro tyto teď už platí, že les extrêmes se touchent, neboť vedle mnoha kravalistů a břídilů protivných a nemožných druhů jsou tam charaktery, které působí jako lilie nebo sněženka mezi trním. Nuže, ještě si trochu počtu v Les Misérables, ačkoli už je pozdě, člověk se u takové knihy rozehřeje, zrovna jako před obrazy Dupréovými a starého Milleta nebo před některými Décampsovými - je to napsáno, jak se říká, s elánem.

   Viděl jsem, jestliže se správně pamatuji, že se objevila nová kniha od Zoly, "Au bonheur des dames".* (U štěstí dam.)