Vincent van Gogh, Dopisy (177)

   Milý Theo!

   Poněkud toužebně jsem očekával Tvůj dopis, a proto mám z něho opět velkou radost. Tisíceré díky za něj.

   Je velmi zajímavé, co píšeš o výstavě. Jaký to byl obraz do Dupréa, který se Ti zvlášť líbil? Někdy mi musíš o něm ještě napsat.

   Tvůj popis Troyona a Rousseaua je tak jadrný, že mi postačí se o něj opřít, abych poněkud věděl, jak jsou dělány.

   Také v jiných obrazech z doby Troyonovy (pré communal) byla nálada, kterou, ač to nejsou obrazy figurální, přece možno nazvat dramatickou.

   Velmi správně řekl Israels o jednom Julesu Dupréovi (téže velikosti jako obrazy Mesdagovy): "To je zrovna jako figurální obraz." Jejich dramatičnost nám dovoluje v nich nalézt něco, co, jak říkáš, dopřává člověku pocítit: "Zobrazuje přírodu v okamžiku a stavu, kdy člověku lze do ní vstoupit zcela samému, bez společnosti."

   I Ruysdaelův "Keř" má hodně z toho.

   Neviděls někdy staré obrazy Jacqueovy? - bylo to tu snad trochu přehnáno, děláno pro efekt - no, vlastně přece ne - a právě pro ten efekt byly zvlášť pěkné; mnozí ovšem nepočítali tyto obrazy mezi jeho nejlepší.

   Poněvadž jsme mluvili o Rousseauovi - znáš Rousseaua od Richarda Wallace, okraj lesa na podzim po dešti s průhledem na bažinaté, do nekonečna se prostírající louky, na nichž se pasou krávy; první plán je velmi tónovaný. Pro mne je to jeden z nejkrásnějších obrazů - má mnoho z obrazu s rudým sluncem, který visí v Luxembourgu. Dramatický efekt v obraze dopřává skoro víc nežli něco jiného v umění pochopit kout přírody osobitě viděný, člověka spojeného s přírodou; ostatně to nalézáme i na př. na Rembrandtových portrétech.

   Je v nich víc než příroda, je v nich něco ze zjevení. A dobře asi, že k tomu člověk cítí veškerou úctu a mlčí - i o tom se tak často říkalo, že je to přehnáno a vyumělkováno.

   Ano, a ještě Ti musím povědět, že de Bock byl jednou u mne - bylo to velmi milé. Včera přišel Breitner, kterého jsem nejmíň čekal, poněvadž svého času zdánlivě se mnou přerušil styk. Potěšilo mě to, ježto mi kdysi (na počátku zdejšího pobytu) připravil mnoho potěšení svými potulkami - vlastně vycházkami s ním nikoli do přírody, nýbrž i do města, abychom pátrali po typech a pěkných motivech. Zde v Haagu není nikdo, s kým bych to i ve městě dělal, neboť většinou tvrdí, že město je ošklivé, a ničeho si nevšímají. A přece i ve městě je občas velmi pěkně, nemám pravdu?

   Včera jsem na př. viděl v Noordeinde dělníky rozkopávat část ulice, ležící proti paláci, chlapy úplně bílé od vápenného prachu s vozíky a koňmi. Bylo chladné a větrné počasí, obloha šedivá a celek byl hodně osobitý.

   Loni jsem jednou spatřil v.d. Veldena - jednou večer u de Bocka, když jsme si u něho prohlíželi rytiny. Už jsem Ti psal, že tehdy udělal na mne velmi příznivý dojem, ačkoli málo mluvil, a toho večera neměl z něho člověk mnoho jako ze společníka. Ale ihned na mne udělal dojem, že je to správný poctivý malíř. Má čtverhrannou gótskou hlavu a v pohledu cosi brutálního nebo smělého, a přece měkkého; je hodně široce stavěn a je vlastně naprostým opakem Breitnera nebo de Bocka, je v něm cosi mužného, podmaňujícího, i když nemluví a nedělá nic zvláštního.

   Doufám, že se s ním někdy více sblížím - snad prostřednictvím v.d.Weela. Minulou neděli jsem byl u v.d.Weela, který pracoval na obraze - krávy v ohradě, k němuž si udělal jednu pořádnou studii. Nyní odjíždí na nějaký čas na venkov.

   Pro vystřídání jsem udělal v těchto dnech zas jednou v plenéru několik akvarelů, obilné pole a kousek brambořiště; mimoto jsem nakreslil ještě několik malých krajin, abych získal jakousi oporu pro vytváření půdy k několika figurálním kresbám, které plánuji.

   Toto jsou návrhy k figurálním kresbám - udělané docela povrchně. Hořejší: Pálení plevele - dolní: Návrat z brambořiště. Živě pomýšlím namalovat si určitý počet figurálních studií, to zvlášť kvůli dalším kresbám.

   Je pro mne radostná zpráva, že hodláš začátkem srpna přijet do Holandska, neboť se mi po Tobě stýská, jak jsem Ti dost často psal.
   Nu, ještě jednou jsem mluvil s de Bockem, mohu si u něho nechávat své věci, chci-li dělat v Scheveningen studie. Doufám, že co nevidět navštívím též zas jednou Blommerse. S de Bockem jsem hovořil o jeho obraze "Listopad" v Salonu,, jehož reprodukce v katalogu se mi opravdu líbila. Musí mít k tomu ještě skizzu, kterou bych si někdy přál vidět.
   Co se týče mého úmyslu odejet dříve nebo později na delší nebo kratší dobu do Londýna, myslím, že se mi tam spíše naskytne příležitost k zužitkování mých prací; kromě toho spoléhám na to, že bych se mohl ještě částečně mnohému přiučit, kdybych se tam seznámil s některými lidmi. Ujišťuji Tě, že bych tam neměl nouzi o látku ke kreslení. V docích na Temži by se mohly udělat pěkné věci! Nuže, až přijedeš, musíme si opět pohovořit o různých věcech. Doufám, že potom nebudeš mít naspěch, neboť máme dost látky k úvahám. Přál bych si ovšem, abych si mohl ještě jednou v Brabantsku udělat na podzim několik studií.
   Především bych si přál nakreslit studie brabantského statku, tkalce a vesnického hřbitova v Nuenen. Ale to všechno stojí peníze. Nu, mnoho pozdravů a ještě jednou dík za dopis a přiložený obnos. Měj se dobře. Sbohem, milý hochu, se stiskem ruky
                                      zcela Tvůj Vincent.

   (Dodatek.)
   Připojuji tu ještě několik řádků, abych Ti pověděl něco bližšího o Breitnerovi - právě jsem se totiž vrátil z jeho provisorního atelieru (víš, že nyní bydlí vlastně v Rotterdamu). Znáš přece Vierge nebo Urrabieta, kreslíře pro Illustration. Nuže, někdy mi připomíná Vierge, ale to velmi zřídka.
   Když jsou jeho věci dobré, podobají se povrchní práci Viergeově, když je však on sám, totiž B., povrchní anebo nepropracuje věci, což se většinou stává, potom je těžko říci, odkud něco mají, neboť potom se vůbec ničemu nepodobají - leda pruhům staré zašlé tapety z nevím kterého, ale rozhodně podivného a dávného věku. Představ si, vstupuji do podkrovní komůrky, kterou u Siebenhaaru obývá. V ní se místo nábytku kupí hromady krabiček od zápalek (prázdné) a dále tu byla břitva nebo něco podobného a bedna, v níž si zřídil lůžko. Na krbu vidím něco stát, tři nekonečně dlouhé pruhy, které jsem zprvu považoval za okenice. Avšak při bližším pozorování jsem zjistil, že to byla plátna a to úzkého podlouhlého formátu.
   Tato jsou pomalována poněkud mystickým dramatem, bezpochyby z Apokalypsy; tak by se na první pohled zdálo. Ale jak mi říkal, jsou to dělostřelecké manévry v dunách. Směle je odhaduji na dobré čtyři metry délky a tři čtvrtě metru šířky.
   Druhý obraz byl příběh muže, který stál opřen o zeď u samého levého konce obrazu, zatím co až na pravém konci stálo několik žen, které vypadaly jako příšery a civěly na muže; tak vznikl mezi oběma skupinami značnější prázdný prostor. A pak mi vysvětloval, že muž v levém roku představuje opilce, a nechci ani dost málo pochybovat, že by autorovým úmyslem mohlo být něco jiného.
   Třetí obraz je snad o něco lepší; je to skizza, kterou udělal loni na trhu. Ta však má představovat španělský trh místo holandského, pokud lze vůbec ještě něco z toho rozeznat.
   Z určité vzdálenosti jsou to skvrny vybledlé barvy, jaké je vidět na vyrudlé, ztrouchnivělé a zplesnivělé tapetě, a po té stránce jsou v tom kvality, které mi však jsou naprosto nechutné.
   Vůbec nechápu, jak může někdo něčemu takovému propadnout.
   Loňského roku, když jsem se už uzdravil, přesto však neustále trpěl nespavostí a horečkou, míval jsem okamžiky, kdy jsem se chtěl donutit přese všechno pracovat, a tehdy jsem udělal věci, ale díky Bohu ne tak nesmyslně velké, o nichž jsem později nemohl pochopit, jak jsem je mohl udělat.
   Proto si myslím, že i B. dojista též najde správnou cestu - ale tyto věci považuji za nesmyslné. V jednom rohu se povaloval zmačkaný akvarel, studie jediné malé břízky v dunách, která byla mnohem lepší. Ale tyto velké věci, to nic není. U v.d. Weeleho viděl jsem ještě jeho další, velmi ošklivé věci a hlavu, jež byla celkem dobrá, ale pak též načatou podobiznu v.d.Weela, opět velmi špatnou.
   V některých chvílích mám rád věci Hoffmannovy a Edgara Poea (Contes fantastiques, Havrana atd.), ale tyto věci považuji za nechutné, poněvadž fantasie je v nich nejapná a bezúčelná a poněvadž nemá téměř žádný vztah ke skutečnosti.
   V.d.Weele má od něho dvě malé, dost znamenité kresby, které jsou velmi zručně akvarelovány a mají jisté je ne sais quoi, to, co Angličané nazývají "weird".* (zvláštní).
   Nu, uvidíme, co z toho bude. Je dost inteligentní, ale je v něm jakási parti pris excentričnosti, kterou přese všechno prosazuje.
   Tento týden začínám tedy v Scheveningen; přál bych si ovšem, aby mi spadl do klína nějaký zvláštní příspěvek, neboť pak bych si opatřil nějaké malířské potřeby.
   Nyní si dám pořídit u fotografa, který fotografoval též kresby ter Meulenovy, Duchatelovy a Zilckenovy, fotografie některých kreseb v kabinetním formátu nebo trochu větším, abych viděl, jak působí při zmenšení. Dělá je za 75 centů, to není drahé, že ano? Nejdříve si dám udělat rozsevače a rašelináře, to je kresba s mnoha menšími figurami, a jinou s větší figurou. Podaří-li se tyto, mohu později, až bych měl hotovou kresbu, poslat její fotografii třeba Buhotovi, abych se dozvěděl, je-li snad vhodná pro uveřejnění. Pro reprodukci mohou dostat samy kresby těch věcí, které by si lidé přáli mít, nebo je mohu přenést na jejich papír.
   Ještě jednou mnoho pozdravů, Theo, všechno dobré. Ale napiš opět brzy.
   Dám udělat fotografie, neboť musíme udržet Buhorův zájem; musím se snažit něco vydělat, abych opět začal něco nového a abych také mohl zase jednou něco namalovat, neboť teď zrovna mám náladu.
   Myslím, že od C.M. není velmi milé, že mi na dopis neodpověděl ani slůvkem - a dokonce jsem si dal námahu a připojil dvě zběžné skizzy podle zmíněné kresby. Rovněž je, myslím, málo roztomilé od T., že ke mně ani jednou nepřišel, když jsem se sám pokusil prolomit ledy. Že má mnoho práce, je jenom výmluva - to není důvod, neboť jednou do roka by k tomu mohl najít čas.
   Ostatně nejsem jediný, kdo se nepohodl s Mauvem - na př. Zilcken, abych jen jednoho jmenoval, rovněž s ním tak pochodil.
   Před krátkým časem jsem viděl od Z. rytiny, a zrovna u fotografa, fotografie jeho kreseb. O sobě nemluvím; ale když jsem uviděl tyto kresby, prohlašuji, že nedovedu pochopit, co M. namítal proti Z., neboť jeho kresby byly dobré a nikterak špatné. Něco takového jsou Mauvovy vrtochy.
   Ještě připojuji půl stránky, abych si zas jednou s Tebou pohovořil o Brabantsku.
   Mezi postavami lidových typů, které jsem dělal, jsou některé, které mají vůbec to, co mnohý - i vzhledem k pojetí - nazve snad staromódním charakterem; na př. kopáč, který má víc z postav, jak je lze někdy spatřit na plochých, do dřeva řezaných reliefech gotických kostelních lavic nežli z novodobé kresby. Velmi často myslím na brabanské postavy jako na něco, co je mi zvlášť sympatické.
   Něco, co bych si nesmírně přál mít a o čem cítím, že bych to také mohl dělat, předpokládaje trpělivé pózování, je otcova postava na pěšině ve vřesovišti; postava nakreslená v přísném charakteru, a jak jsem řekl, s kusem hnědé půdy vřesoviště, kterým probíhá úzká bílá písečná pěšina, a s bouřlivou oblohou - to všechno náležitě vyznačeno.
   Dále pomýšlím na kresbu otce a matky - ruku v ruce - v podzimní krajině nebo u bukového lesa se suchým listím. Také bych chtěl mít otcovu postavu, udělám-li někdy selský pohřeb, jednou se určitě do toho pustím, ač mi to dá hodně dřiny. Bez ohledu na to, že nemáme stejné náboženské názory - to zde ovšem nerozhoduje - je mi postava chudého vesnického faráře jako typ a charakter tak sympatická, jak mi jen nějaká může být, a byl bych sám proti sobě, kdybych se jednou nepustil do tohoto námětu.
   Až přijedeš, přál bych si s Tebou uvážit, jak by se dala uskutenit cesta do Nuenen. Teprve až uvidíš, na př. kresby mužů ze starobince, dojista pochopíš, co chci a jak to míním.
   Nebude to totiž otcova podobizna, nýbrž spíše typ chudého venkovského faráře, který chce navštívit nemocného. Taktéž ani ta dvojice, vedoucí se pod paždí u bukového lesa, nebude podobiznou rodičů - ačkoli doufám, že mi budou k ní pózovat - jako spíš typ muže a ženy, kteří spolu zestárli a jejichž láska a věrnost vytrvala. Ale musí pochopit, že je to vážně míněno, a poněvadž snad nejsou s to sami si to ujasnit, nebude-li snad přesná podobnost, museli by se na to trochu připravit, a jestli vůbec něco z toho bude, i na to, že musí tak stát při pózování, jak je postavím a že na tom nesmějí nic měnit.
   Nu, to by dojista šlo, a poněvadž nepracuji tak pomalu, nemusela by to být pro ně zvlášť velká námaha. Záleží mi velmi na tom, abych to dělal.
   Hodně se obírám zjednodušováním postav. Na figurách, které Ti ukáži, uvidíš, že některé jsou tak udělány.
   Kdybych jel do Brabantska, myslím, že by to nebyl ani výlet a ani cesta pro zábavu, nýbrž krátký čas tvrdé a bleskurychlé práce. Poněvadž hovoříme o výrazu postavy - stále víc docházím k přesvědčení, že výraz nespočívá ani tak v rysech obličeje, jako spíš v celém držení postavy. Málo věcí shledávám tak odporných, jako většinu akademických výrazných hlav. Tu se raději podívám někdy na "Noc" od Michelangela nebo na Daumierova pijáka, nebo Milletova kopáče a jeho velký dřevoryt "Pasačka", nebo na starého koně od Mauva atd.